Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek7× citováno

Tuto věc rozhodoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (RS 14/2008, usnesení ze dne 28. 1. 2009).

Spisová značka

1 Azs 96/2006

Téma · generováno AIPřekážky vycestování při zamítnutí azylové žádosti

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 2. 4. 2009Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KANIOVÁ LenkaECLI:CZ:NSS:2009:1.Azs.96.2006.98
Další údaje
Předmět řízení: Azyl - Mezinárodní ochrana a setrvání v přijímacím středisku

Shrnutí · generováno AI

Ministerstvo zamítlo žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou a vůbec nerozhodlo, zda návratu žadatele do země původu brání překážka vycestování. Nejvyšší správní soud vyslovil, že tuto otázku musí ministerstvo posoudit i při takovém zamítnutí žádosti. Proto zrušil rozsudek krajského soudu, který postup ministerstva potvrdil.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, musí správní orgán rozhodnout o překážce vycestování podle § 91 i tehdy, zamítne-li žádost o azyl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g). Posouzení překážek vycestování je samostatné a odlišné od posouzení podmínek azylu podle § 12. Opomenutí výroku a řádného odůvodnění činí rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • „ustanovení § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem "rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§ 16 zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“
    Zobrazit v textu
  • K tomu nutno zdůraznit, že otázky návratu do země původu primárně souvisí nikoli s institutem azylu, ale s institutem překážek vycestování. A posuzování překážek vycestování je od posuzování podmínek pro udělení azylu odlišné.
    Zobrazit v textu
  • V rozhodnutí žalovaného však výrok vztahující se k otázce překážek vycestování zcela chybí, v odůvodnění pak žalovaný k předmětné otázce pouze uvedl, že hodnocení překážek vycestování by bylo nadbytečné s ohledem na posouzení žalobcovy žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu. Tento nesprávný závěr ale nemůže zhojit skutečnost, že žalovaný nerozhodl o celém předmětu řízení, což činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 2. 4. 2009

Plný text

1 Azs 96/2006 - 98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Bc. Radovana Havelce v právní věci žalobce: O. B., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvu vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č. j. OAM-103/LE-C09-C09-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, č. j. 47 Az 10/2006 - 22,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, č. j. 47 Az 10/2006 - 22, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006).

V žalobě, kterou brojil proti tomuto rozhodnutí žalovaného, žalobce uvedl, že v zemi původu měl jako policista dlouhodobě potíže s nadřízenými, a to kvůli jím vyšetřovanému případu. Ke státním orgánům se o pomoc logicky obrátit nemohl, neboť právě tyto byly zdrojem jeho potíží. Situaci se snažil řešit odchodem z práce a následně i z Ukrajiny. Sestra i matka mu však telefonovaly, aby se nevracel, neboť se na něho nezapomnělo a byl by zabit. Správní orgán v rozporu s § 3 správního řádu nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť tyto skutečnosti měl podrobněji zhodnotit a posoudit. Žalobce namítl též porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť z odůvodnění rozhodnutí nevyplynulo, jaké skutečnosti sloužily jako podklad pro vydání rozhodnutí a jak se správní orgán vypořádal s tvrzeními žalobce. Žalovaný si měl alespoň rámcově zjistit informace ze země původu. Žalobce též splnil podmínky stanovené v § 12 zákona o azylu, žalovaný nesprávně posoudil závažnost jeho problémů s nadřízenými policisty. Žalovaný dále porušil § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu, neboť řádně neposoudil, zda mu v případě návratu do země původu hrozí nelidské či ponižující zacházení. Tím, že žalovaný nesprávně posoudil žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou, vyhnul se povinnosti posoudit také překážky vycestování a odepřel tak žalobci právo na přístup k ochraně před vyhoštěním do země původu, kde mu může hrozit uvěznění a nelidské či ponižující zacházení.

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění se ztotožnil se závěrem žalovaného o splnění podmínek pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žalobce žádné důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu neuváděl, když zmínil pouze problémy se soukromými osobami a svými nadřízenými. Rozsah zjišťovaných skutečností byl s ohledem na okolnosti žalobcova případu dostačující a nebylo tak třeba ani opatřovat zprávy o situaci v zemi původu. Dodal, že nebylo povinností žalovaného zabývat se možností vyslovení překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu. Ve smyslu § 28 tohoto zákona tak správní orgán musí učinit pouze tehdy, rozhoduje-li o neudělení nebo odnětí azylu, v daném případě však byla žalobcova žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále též stěžovatel) podal včasnou kasační stížnost, a to jak z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, že v jeho případě byly naplněny podmínky použití § 91 zákona o azylu a nikoli podmínky § 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona, tak z důvodu jiné vady řízení před soudem.

Ke kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítl, že ve správním řízení podrobně popsal své problémy na Ukrajině, a to obavu o život a zdraví z důvodu výhrůžek kvůli vyšetřování, které vedl jako policista. Základním kamenem uprchlického práva je zásada non-refoulement. Z tohoto hlediska žalobce uvedl azylově relevantní důvody, což žalovaný i soud chybně popřeli. Tím došlo k porušení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a čl. 53 Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků. Nebyla tak zkoumána reálnost hrozby pronásledování žalobce z důvodu jeho práce pro policii a v rozporu s § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu nebyl zjištěn skutkový stav. Dále byl porušen § 91 zákona o azylu ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje pojem soukromého života též právo na ochranu fyzické a morální integrity každého. Ochrana poskytovaná článkem 8 Úmluvy může být významná v případech, kdy zásah do práv jednotlivce nedosahuje intenzity nutné pro aplikaci čl. 3 Úmluvy. Žalovaný i soud měli tento mezinárodněprávní závazek České republiky zohlednit přednostně před aplikací obyčejného zákona.

Ke kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobce namítl, že řízení před soudem bylo vedeno v jazyce, kterému nerozumí, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Závěrem pak důvody své kasační stížnosti zobecnil v devět otázek, v nichž spatřuje její přijatelnost, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že k problémům žalobce se soukromými osobami docházelo z důvodu prosazování soukromých zájmů těchto osob, k problémům s nadřízenými pak docházelo kvůli zneužití jejich úřední pravomoci, nikoli z důvodů taxativně uvedených v § 12 zákona o azylu. Dodal, že překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu nehodnotil, neboť aplikace tohoto ustanovení se váže na ustanovení § 12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.

Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

První pětičlenný senát pro rozhodování o kasačních stížnostech ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) shledal v předchozí fázi řízení kasační stížnost přijatelnou z důvodu potřeby učinit tzv. judikatorní odklon, a to ohledně otázky, zda je správní orgán povinen rozhodnout o překážkách vycestování i v případě, kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu. Proto věc usnesením ze dne 19. 9. 2007 (č. l. 51) postoupil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který tento judikatorní odklon učinil usnesením ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80 (viz níže).

Po vrácení věci k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu tento v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledal zásadní pochybení při výkladu práva, které mohlo mít dopad do právního postavení stěžovatele; a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná a je tedy zapotřebí se jí meritorně zabývat.

Kasační stížnost je důvodná.

Podle § 16 odst. 1 písm. g) zákon o azylu (ve znění účinném do 31. 8. 2006) se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně nedůvodná, neuvádí-li žadatel žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 téhož zákona. Citovaný zákon dále v § 28 stanoví: „Pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu, ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§ 91).“ Uvedená ustanovení byla v dřívější době vykládána tak, že pokud jsou splněny podmínky stanovené v § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, není již potřeba v případě daného cizince rozhodovat o tom, zda se na něj vztahuje překážka vycestování. Takový výklad však již byl judikaturou Nejvyššího správního soudu překonán, a to již výše zmíněným usnesením rozšířeného senátu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, v němž soud zaujal názor, že „ustanovení § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem "rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu" zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§ 16 zákona). V tomto případě byl správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.“. Rozšířený senát založil své rozhodnutí zejména na argumentaci, podle níž institut překážky vycestování představoval zákonný výraz zásady mezinárodního práva non-refoulement, výslovně zakotvené v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, případně dovozované judikaturou Evropského soudu pro lidská práva z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soulad s těmito závazky vyjádřenými v uvedených mezinárodněprávních předpisech by pak byl značně narušen, pokud by bylo přitakáno souhlasu s vyloučením posuzování překážky vycestování za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V takovém případě je tedy správní orgán povinen vyslovit se v rozhodnutí samostatným výrokem o vztažení či nevztažení překážky vycestování a tento výrok též řádně odůvodnit.

V nyní souzené věci žalobce již ve správním řízení uvedl okolnosti, jimiž odůvodňoval nemožnost svého návratu do země původu (jako policista měl potíže se svými nadřízenými v souvislosti s vyšetřováním kriminálního případu muže, který měl vlivnou podporu na jednom z nejvyšších státních orgánů Ukrajiny, jemu i členům jeho rodiny bylo vyhrožováno, byl též fyzicky napaden, matka ho upozornila, že v případě návratu bude uvězněn či zabit). Správní orgán však tato tvrzení hodnotil pouze z hlediska, zda se jedná o skutečnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. V rozhodnutí (str. 3, první odstavec in fine) k tomu výslovně uvedl, že „jím tvrzené skutečnosti nelze důvodům pro udělení azylu podřadit“. Shodné žalobcovy důvody obsahovala i jeho žaloba, krajský soud ji však hodnotil ze stejného úhlu pohledu jako žalovaný.

K tomu nutno zdůraznit, že otázky návratu do země původu primárně souvisí nikoli s institutem azylu, ale s institutem překážek vycestování. A posuzování překážek vycestování je od posuzování podmínek pro udělení azylu odlišné. Udělení azylu podle § 12 zákona o azylu je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 tohoto zákona nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu žadatele ze země původu. Překážky vycestování se naopak vztahují typicky (tedy ne vždy) k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2004, č. j. 2 Azs 12/2004 - 40, publ. pod č. 260/2004 Sb. NSS). Princip nutnosti samostatného posuzování překážek vycestování (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60) je pak nutno zachovat i v případě, kdy žádost o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Správní orgán tedy měl povinnost rozhodnout o existenci překážek vycestování a přesvědčivě se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s otázkou, zda v případě stěžovatele neexistují skutečnosti, které by zakládaly povinnost aplikovat § 91 zákona o azylu.

V rozhodnutí žalovaného však výrok vztahující se k otázce překážek vycestování zcela chybí, v odůvodnění pak žalovaný k předmětné otázce pouze uvedl, že hodnocení překážek vycestování by bylo nadbytečné s ohledem na posouzení žalobcovy žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle § 16 zákona o azylu. Tento nesprávný závěr ale nemůže zhojit skutečnost, že žalovaný nerozhodl o celém předmětu řízení, což činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. To tím spíše za situace, kdy žalobce v řízení výslovně vyjádřil důvody, pro něž nesouhlasil se svým návratem do země původu.

Nejvyšší správní soud tak shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů i pro nesrozumitelnost, a pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jestliže krajský soud závěry žalovaného k žalobní námitce bez dalšího přejal, je i jeho rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91].

Protože kasační soud shledal rozhodnutí žalovaného i krajského soudu nepřezkoumatelnými v části vztahující se k překážkám vycestování, přičemž právě v této části rozhodnutí by se měl žalovaný věnovat též otázce případného rozporu vycestování žalobce s mezinárodními závazky České republiky [původně § 91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, nyní § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu], nezabýval se již zdejší soud dále namítaným nedodržením mezinárodněprávních závazků (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Ze stejných důvodů se kasační soud nezabýval též námitkami směřujícími do nesprávně stanoveného skutkového stavu a do porušení čl. 53 Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků.

Pro účely dalšího řízení ve věci pak kasační soud obiter dictum poukazuje na svůj rozsudek ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, v němž podrobně rozvedl, jakým způsobem se má správní orgán zabývat povinností odůvodnit své rozhodnutí ve vztahu k otázce doplňkové ochrany.

Co se týče dalších stížních bodů, námitku porušení žalobcova práva na tlumočníka shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Jak vyplývá ze soudního spisu, žaloba ze dne 8. 3. 2006 byla sepsána perfektní češtinou, o ustanovení tlumočníka žalobce požádal až podáním ze dne 27. 3. 2006. Krajský soud mu vyhověl a usnesením ze dne 13. 4. 2006 (č. l. 16) ustanovil žalobci tlumočnici, jejímž prostřednictvím se žalobcem komunikoval, a to zejména při jednání konaném dne 18. 5. 2006. Krajský soud tak postupoval v souladu se standardy, stanovenými pro zachování práva účastníka řízení na tlumočníka judikaturou zdejšího soudu (např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 119/2005 - 77, publ. pod č. 686/2005 Sb. NSS, rozsudek ze dne 16. 6. 2004, č. j. 4 Azs 112/2004 - 50, publ. pod č. 342/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 116/2004 - 47, rozsudek ze dne 8. 3. 2005, č. j. 1 Azs 166/2004 - 57, či rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 Azs 251/2004 - 75) i Ústavního soudu (srov. stanovisko jeho pléna ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 20/05, http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla shledána důvodnou, Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm, vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2009

JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 28. 1. 2009

Plný text

Předpisy:

k § 16 a § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 350/2005 Sb. a č. 501/2004 Sb.

Prejudikatura: srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 7. 1989 Soering proti Spojenému království (stížnost č. 14038/88, řada A č. 161, s. 35), ze dne 20. 3. 1991 Cruz Varas a další proti Švédsku (stížnost č. 15576/89, řada A č. 201, s. 28), ze dne 30. 10. 1991 Vilvarajah a další proti Spojenému království (stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87, řada A č. 215, s. 36), ze dne 17. 12. 1996 Ahmed proti Rakousku(stížnost č. 25964/94, Reports 1996-VI, s. 2206*), ze dne 12. 4. 2005 Shamayev a další proti Gruzii a Rusku(stížnost č. 36378/02, ECHR 2005-III) a rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 1996 Chahal proti Spojenému království (stížnost 22414/93, Reports 1996-V, s. 1853) a ze dne 4. 2. 2005 Mamatkulov a Askarov proti Turecku (stížnosti č. 46827/99 a 46951/99, ECHR 2005-I).

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, čj. 1 Azs 96/2006-80)

Věc: O. B. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce.

Žalobce, státní příslušník Ukrajiny, dne 2. 2. 2006 podal žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že svou vlast opustil v dubnu roku 2005 pro potíže se státními orgány. Objasnil, že jako zaměstnanec policie měl potíže se svými nadřízenými v souvislosti s vyšetřováním kriminálního případu muže, který těžil z vlivné podpory na jednom z nejvyšších státních orgánů Ukrajiny. Na žalobce byl ze strany jeho nadřízených činěn nátlak, jakým způsobem má věc rozhodnout, a bylo mu vyhrožováno do takové míry, že byl nucen zaměstnání u policie ukončit a opustit zemi původu. Obdobné potíže měli následně i jeho rodinní příslušníci. V České republice se rozhodl požádat o azyl potom, co jej matka upozornila, že jej policisté v případě jeho návratu na Ukrajinu uvězní či zabijí.

Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2006 žalovaný zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu s odůvodněním, že žalobce jako důvod žádosti o udělení azylu uvedl obtěžování ze strany soukromých osob a legalizaci pobytu na území ČR. Žalovaný uvedl, že chování těchto osob vůči žalobci bylo motivováno čistě soukromými zájmy, a to snahou nezákonnými způsoby osvobodit muže, který spáchal trestný čin, přičemž jejich jednání nemělo žádnou souvislost s azylově relevantními důvody. Jednalo se o zneužití pravomoci veřejného činitele ze strany nadřízených žalobce, což mohlo být řešeno v rámci existujícího právního řádu země původu žalobce; toho však žadatel nevyužil. Udělení azylu podle § 12 přichází v úvahu jen u pronásledování, které je zapříčiněno uvedenými důvody, ty však žadatel neuvedl. K otázce legalizace pobytu na území ČR žalovaný konstatoval, že žalobce od dubna roku 2005 pobýval na našem území bez platných dokladů a o azyl se rozhodl požádat, až když byl v lednu 2006 zadržen a umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců. Legalizace pobytu však nezakládá nárok na mezinárodní ochranu formou azylu. S ohledem na zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné se žalovaný pro nadbytečnost již nezabýval zjišťováním, zda dotyčný splňuje podmínky pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, a nehodnotil ani překážky vycestování podle § 91 téhož zákona s odůvodněním, že aplikace těchto ustanovení se váže k § 12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Praze, ve které namítal, že tím, že žalovaný nesprávně posoudil jeho žádost jako zjevně nedůvodnou, vyhnul se povinnosti posoudit překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu a odepřel tak žalobci právo na přístup k ochraně před vyhoštěním do země původu, kde mu může hrozit uvěznění a nelidské či ponižující zacházení podle § 91 odst. 1 písm. a) bod 2 zákona o azylu.

Krajský soud dne 18. 5. 2006 žalobu zamítl. Uvedl, že žalobce netvrdil žádné důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Žalovaný tedy neměl povinnost zabývat se možností vyslovení překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu, neboť ve smyslu § 28 téhož zákona správní orgán tuto otázku zkoumá pouze, rozhoduje-li o neudělení nebo odnětí azylu. Žalobce poukazoval výhradně na své problémy se soukromými osobami, které však nelze pokládat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobce si na jednání těchto osob ani nestěžoval, a proto nemůže bez dalšího tvrdit, že by mu v jeho situaci nebyla poskytnuta ochrana ze strany státních orgánů země původu.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Namítal, že správní orgány i krajský soud zamítly žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou, ačkoli stěžovatel uváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Tím došlo k porušení § 16 odst. 1 písm. g) téhož zákona a čl. 53 Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků. Správní orgány tak nezjistily řádně skutkový stav, což je v rozporu s § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu. Dále došlo k porušení § 91 zákona o azylu ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva zahrnula pod pojem soukromého života též právo na ochranu fyzické a morální integrity člověka, což může být významné v případech, kdy zásah do práv jednotlivce nedosahuje intenzity předpokládané pro aplikaci čl. 3 Úmluvy. Žalovaný i krajský soud měly rozhodnout v souladu se závazky vyplývajícími z mezinárodního práva a povinnost rozhodnout o překážkách vycestování vždy tam, kde by návrat do země původu byl spojen s vážným zásahem do osobní integrity žadatele o azyl.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu nehodnotil, neboť aplikace tohoto ustanovení se váže na ustanovení § 12 zákona o azylu, kterého v daném případě užito nebylo.

Při předběžném posouzení věci dospěl první senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že žalovaný je povinen rozhodnout o překážkách vycestování i v případě, kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu. Argumentoval tím, že § 28 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je za použití výkladu systematického a teleologického, a sekundárně též s ohledem na povinnost efektivního dodržování mezinárodněprávních závazků České republiky, nutno vyložit tak, že kategorie rozhodnutí „o neudělení nebo odnětí azylu“, zahrnuje všechna pro žadatele o azyl negativní rozhodnutí, jimiž se azylové řízení končí, a v případě všech těchto rozhodnutí je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování. Zdůraznil, že smyslem navrhovaného řešení je jednak snaha zabránit příliš tvrdým dopadům návratu žadatele o azyl do země jeho původu a zejména pak snaha začlenit do zákona o azylu (obdobně jako byl začleněn § 179 do zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů) obecně uznávanou zásadu non-refoulement, vyjádřenou zejména v čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č. 143/1988 Sb.) a vyplývající i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, zejména k čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.). Vyslovil přesvědčení, že souladnost § 91 se závazky vyjádřenými v uvedených mezinárodněprávních instrumentech by ovšem byla významně narušena, pokud by byl vyjádřen souhlas s vyloučením posuzování překážky vycestování za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu.

Popsaný právní názor, o který první pětičlenný senát hodlal své rozhodnutí opřít, je v rozporu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem např. v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, čj. 2 Azs 147/2004-41, publikovaném pod č. 409/2004 Sb. NSS. Podle tohoto právního názoru vycházejícího z jazykového výkladu dotčených ustanovení lze za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu § 28 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Pouze takové rozhodnutí (a dále rozhodnutí o odnětí azylu dle § 17 zákona o azylu) musí obligatorně obsahovat výrok o vztažení či nevztažení překážky vycestování. Obdobně judikoval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, čj. 5 Azs 230/2004-45. Předkládající senát zdůraznil, že dosavadní jazykový výklad § 28 zákona o azylu je chybný, vycházející pouze ze striktně formální a jazykové interpretace, omezující práva žadatelů o azyl. Situaci pak neřeší ani právní názor, jenž byl zaujat v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, čj. 9 Azs 23/2007-64 (publ. pod č. 1336/2007 Sb. NSS), podle něhož, „vyžadují-li to skutkové okolnosti případu a žadatel o azyl předložil ve správním řízení dostatečně přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi původu, je třeba jeho situaci vyhodnotit a zvážit, zda se na něho vztahuje překážka vycestování i v případě vydání rozhodnutí o zastavení řízení (§ 25 zákona o azylu), a to s ohledem na aplikační přednost mezinárodního závazku České republiky plynoucího z čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (zásadanon-refoulement) před vnitrostátní právní úpravou.“

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné je nutné zahrnout pod pojem rozhodnutí o „neudělení nebo odnětí azylu“ podle § 28 zákona o azylu. Věc poté vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí prvnímu senátu.

Z odůvodnění:

(...)

IV.

Věcné posouzení

Východiskem pro posuzovaní věci rozšířeným senátem je princip jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu. Ten mimo jiné vyžaduje, aby stejný právní institut, zde nutnost posuzování otázky překážky vycestování ve smyslu § 28 zákona o azylu, byl pokud možno koncipován a vykládán shodně. V tomto směru si rozšířený senát zcela osvojuje právní názor, který byl formulován prvním pětičlenným senátem zdejšího soudu v předkládací zprávě rozšířenému senátu, totiž že je povinností žalovaného rozhodnout o překážkách vycestování podle § 28 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, i v případě, kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 téhož zákona.

Nejvyšší správní soud otázku povinnosti žalovaného rozhodnout o překážkách vycestování podle § 28 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, i v případě, kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná, již opakovaně řešil, a to například v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, čj. 2 Azs 147/2004-41, publ. pod č. 409/2004 Sb. NSS, v němž mimo jiné uvedl: „Z § 28 totiž vyplývá, že ministerstvo vnitra v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování podle ust. § 91 téhož zákona tehdy, pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu. V daném případě byla žádost stěžovatelky zamítnuta podle § 16 odst. 1 písm. g) cit. zákona jako zjevně nedůvodná, a takové rozhodnutí nelze považovat ani za rozhodnutí o odnětí azylu (neboť stěžovatelce nebyl azyl, který by jí mohl být odňat, udělen), avšak ani za rozhodnutí o neudělení azylu. Za rozhodnutí o neudělení azylu totiž lze podle Nejvyššího správního soudu považovat pouze rozhodnutí, kterým ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 cit. zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případech, kdy je vydáváno rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, správní orgán o udělení azylu nerozhoduje, tj. nezabývá se věcně důvody žádosti o azyl tvrzenými žadatelem, a to právě proto, že žadatel o azyl v takovém případě ani neuvádí důvody, které by mohly být po svém ověření podřazeny pod důvod, pro něž lze azyl podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb. udělit. Ostatně Nejvyšší správní soud i ve svých předcházejících rozhodnutích opakovaně uváděl, že v případě, kdy ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, je výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ust. § 91 cit. zákona výrokem nadbytečným.“Ke shodnému závěru pak dospěl např. i v rozsudku ze dne 22. 9. 2004, čj. 5 Azs 230/2004-45: „K tvrzenému nevypořádání se soudem ani žalovaným s překážkami vycestování je nutno poznamenat, že ani žalovaný ani soud I. stupně k tomu nebyl ze zákona povinen, jelikož rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle § 16 zákona o azylu - zamítnutí, kdežto ustanovení § 28 zákona o azylu by se užilo v případě udělení či neudělení azylu jako obligatorní částí rozhodnutí v režimu § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, pro které platí povinnost plynoucí z § 91 zákona o azylu.“

Shodně s předkládajícím senátem ani rozšířený senát s uvedeným, blíže neodůvodněným právním názorem, který vycházel víceméně pouze z formálního a restriktivního jazykového výkladu, nesouhlasí. Zdůrazňuje především, že k poskytování azylové ochrany je nutno přistupovat komplexně z hlediska systematiky celého zákona o azylu. Soustava azylové ochrany dle uvedeného zákona i ve znění účinném do 31. 8. 2006 byla postavena zásadně a primárně na poskytnutí ochrany formou azylu, jehož udělení závisí na splnění některého z již výše citovaných důvodů pro udělení azylu (§ 12, § 13, § 14 a § 90 zákona o azylu). Subsidiárně k tomu přistupuje nutnost poskytnutí ochrany formou vyslovení existence překážky vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, jejímž smyslem a účelem bylo poskytnout možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o azyl, kterým nebyl azyl udělen podle výše citovaných ustanovení a u nichž by bylo z důvodů v § 91 taxativně vyjmenovaných nepřípustné trvat na jejich vycestování. Rozšířený senát vyslovuje přesvědčení, že pro posouzení této otázky není rozhodné, zda jednání osob a poměry nebo stav věcí, kvůli nimž lze § 91 zákona o azylu uplatnit, jsou přičitatelné veřejné moci ve státě původu žadatele o azyl, ale že prostě postačí, že takové skutečnosti jsou dány. Z podpůrné povahy institutu „existence překážek vycestování” plyne, že jeho vyslovení není vázáno na udělení azylu. Ochrana tedy není poskytována v nejširším možném rozsahu, avšak je natolik dostatečná, aby bylo dosaženo jejího účelu, tj. zabránit ohrožení života nebo svobody, či nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu, které by hrozilo v případě návratu žadatele o azyl do země jeho původu.

V této souvislosti pokládá rozšířený senát za vhodné ještě připomenout, že posuzování překážek vycestování je odlišné od posuzování podmínek pro udělení azylu. Udělení azylu podle § 12 je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v § 2 odst. 6 zákona o azylu nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu žadatele ze země původu. Překážky vycestování se naopak vztahují k objektivnímu ohrožení života nebo svobody nebo hrozbám, na něž pamatuje ustanovení § 91 zákona o azylu, a to po případném návratu žadatele o azyl do země původu; vztahují se tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, čj. 5 Azs 7/2003-60, či rozsudek téhož soudu ze dne 3. 3. 2004, čj. 2 Azs 12/2004-40*). Princip nutnosti samostatného posuzování překážek vycestování je pak nutno zachovat i v případě, kdy žádost o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Při výkladu § 28 zákona o azylu v návaznosti na § 16 téhož zákona nelze podle názoru rozšířeného senátu vycházet pouze z výkladu formálního a jazykového. Z toho, že § 28 uvedeného zákona hovoří pouze o neudělení nebo odnětí azylu, nelze dovozovat, že jeho aplikace nepřichází v úvahu u jiného pro žadatele nepříznivého rozhodnutí, jímž je zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné, event. některé případy rozhodnutí o zastavení řízení. Nelze vystačit ani s výkladem historickým (subjektivně-teleologickým) opřeným o vyjádřený úmysl zákonodárce, neboť důvodová zpráva k § 28 pouze uvádí, že „v zájmu ochrany cizince se, obdobně jako je tomu v rakouském azylovém zákonu, zakládá úkol pro správní orgán, aby se vyjádřil k překážkám vyhoštění“ (sněmovní tisk 190/0, volební období 1998-2002, ww.psp.cz, zákon vyhlášen pod č. 325/1999 Sb.). Obdobně stručná je důvodová zpráva i ve vztahu k samotnému § 91 (v původním znění návrhu se jednalo o § 90) - „v zájmu zajištění souladu s mezinárodněprávními závazky České republiky se stanoví překážky vycestování cizince“. Důvodová zpráva tak pouze obecně a povrchně naznačuje účely zahrnutí překážky vycestování do zákona o azylu, z nichž jedním je snaha zabránit příliš tvrdým dopadům návratu žadatele o azyl do země jeho původu, a důvodem druhým - zcela zásadním a převažujícím - je úsilí o začlenění obecně uznávané mezinárodněprávní zásady non-refoulement, vyjádřené zejména v čl. 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků (sdělení č. 208/1993 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášené pod č. 143/1988 Sb.), ale vyplývající např. i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva zejména k čl. 2 a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.), do zákona o azylu (obdobně jako do zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze zmínit např. rozsudek Soering proti Spojenému království (rozsudek ze dne 7. 7. 1989, stížnost č. 14038/88), Cruz Varas a další proti Švédsku (rozsudek ze dne 20. 3. 1991, stížnost č. 15576/89), Vilvarajah a další proti Spojenému království (rozsudek ze dne 30. 10. 1991, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87), Chahal proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 11. 1996, stížnost č. 22414/93), Ahmed proti Rakousku (rozsudek ze dne 17. 12. 1996, stížnost č. 25964/94), Jin proti Maďarsku (rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 8. 3. 2001, stížnost č. 58073/00), Shamayev a další proti Gruzii a Rusku (rozsudek ze dne 12. 4. 2005, stížnost č. 36378/02), Mamatkulov a Askarov proti Turecku (rozsudek velkého senátu ze dne 4. 2. 2005, stížnosti č. 46827/99 a 46951/99).

Soulad s těmito závazky vyjádřenými v uvedených mezinárodněprávních předpisech a dalších instrumentech by ovšem byl značně narušen, pokud by bylo přitakáno souhlasu s vyloučením posuzování překážky vycestování za situace, kdy byla žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu. Mohlo by se totiž stát, že při naplnění skutkové podstaty § 16 zákona o azylu by došlo k vrácení žadatele do země původu i tehdy, kdy by u něho byly dány důvody stanovené mezinárodněprávními instrumenty pro zákaz nuceného vycestování. Nelze připustit, aby takový žadatel byl vrácen do země svého původu, kde by byl ohrožen jeho život či osobní svoboda pouze proto, že neuvedl důvody relevantní pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu nebo např. uvedl (z jakéhokoli důvodu) nesprávné údaje o své totožnosti nebo státním občanství, podal žádost opakovaně či jen proto, aby unikl situaci všeobecné nouze, eventuálně se dopustil pouze procesního pochybení, kvůli němuž žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Rozšířený senát zastává názor, že nelze takový stav připustit, neboť takovýto postup by byl v rozporu s citovanými mezinárodněprávními závazky České republiky.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu pokládá dosavadní striktní jazykový výklad § 28 zákona o azylu za chybný.

Na základě výše uvedeného proto uzavírá, že § 28 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je za použití výkladu systematického a objektivně-teleologického (e ratione legis) a především s ohledem na povinnost efektivního dodržování mezinárodně právních závazků České republiky, nutno vyložit tak, že kategorie rozhodnutí „o neudělení nebo odnětí azylu”, zahrnuje i rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§ 16 uvedeného zákona). V případě těchto negativních rozhodnutí je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování. (...)

*) Neoficiální český překlad rozsudku viz např. Výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Strasbourgu XII, ročník 1997, s. 12. *) Publikovaný pod č. 260/2004 Sb. NSS.

Právní věta

Ustanovení § 28 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 8. 2006, je nutno vyložit tak, že pojem „rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu” zahrnuje také rozhodnutí o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné (§ 16 téhož zákona). V tomto případě je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.

Usnesení ze dne 19. 9. 2007

Plný text

1 Azs 96/2006 - 52

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. Ž. a soudců JUDr. Lenky Kaniové, JUDr. Josefa Baxy, Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: O. B., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2006, č. j. OAM-103/LE-C09-C09-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, č. j. 47 Az 10/2006 - 22,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ze dne 27. 2. 2006, č. j. OAM-103/LE-C09-C09-2006, žalovaný zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).

Žalobcovu žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2006. V odůvodnění se ztotožnil se závěrem žalovaného o splnění podmínek pro aplikaci § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, neboť žalobce žádné důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu neuváděl, když zmínil pouze problémy se soukromými osobami a svými nadřízenými. Rozsah zjišťovaných skutečností byl s ohledem na okolnosti žalobcova případu dostačující a nebylo tak třeba ani opatřovat zprávy o situaci v zemi původu. Dodal, že nebylo povinností žalovaného zabývat se možností vyslovení překážek vycestování podle § 91 zákona o azylu. Ve smyslu § 28 tohoto zákona tak správní orgán musí učinit pouze tehdy, rozhoduje-li o neudělení nebo odnětí azylu, v daném případě však byla žalobcova žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

Proti rozsudku krajského soudu žalobce podal kasační stížnost. Namítl, že ve správním řízení podrobně popsal své problémy na Ukrajině, a to obavu o život a zdraví z důvodu výhrůžek kvůli vyšetřování, které vedl jako policista. Uvedl tak azylově relevantní důvody, což žalovaný i soud chybně popřeli. Tím došlo k porušení § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu a čl. 53 Příručky UNHCR k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků. Nebyla tak zkoumána reálnost hrozby pronásledování žalobce z důvodu jeho práce pro policii a v rozporu s § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu nebyl zjištěn skutkový stav. Dále byl porušen § 91 zákona o azylu ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje pojem soukromého života též právo na ochranu fyzické a morální integrity každého. Ochrana poskytovaná článkem 8 Úmluvy může být významná v případech, kdy zásah do práv jednotlivce nedosahuje intenzity nutné pro aplikaci čl. 3 Úmluvy. Žalovaný i soud měli tento mezinárodněprávní závazek České republiky zohlednit přednostně před aplikací obyčejného zákona. Žalobce dále namítl, že řízení před soudem bylo vedeno v jazyce, kterému nerozumí, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem pak důvody své kasační stížnosti zobecnil v devět otázek, v nichž spatřuje její přijatelnost. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

První pětičlenný senát pro rozhodování o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany shledal kasační stížnost přijatelnou, a to v prvé řadě z důvodu potřeby učinit tzv. judikatorní odklon [k podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS].

Při předběžném posouzení věci totiž dospěl k závěru o povinnosti žalovaného rozhodnout o překážkách vycestování i v případě, kdy je žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 zákona o azylu. Ustanovení § 28 zákona o azylu (ve znění účinném do 31. 8. 2006) je za použití výkladu systematického a teleologického, a sekundárně též s ohledem na povinnost efektivního dodržování mezinárodněprávních závazků České republiky, nutno vyložit tak, že kategorie rozhodnutí „o neudělení nebo odnětí azylu“, zahrnuje všechna pro žadatele o azyl negativní rozhodnutí, jimiž se azylové řízení končí, a v případě všech těchto rozhodnutí je správní orgán povinen rozhodnout též o překážce vycestování.

Výše popsaný právní názor, o který první pětičlenný senát hodlal své rozhodnutí opřít, je v rozporu s právním názorem vysloveným druhým senátem v rozsudku ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004 - 41. Podle tohoto právního názoru vycházejícího z jazykového výkladu dotčených ustanovení lze za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu § 28 zákona o azylu (ve znění účinném do 31. 8. 2006) považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. Pouze takové rozhodnutí (a dále rozhodnutí o odnětí azylu dle § 17 zákona o azylu) musí obligatorně obsahovat výrok o vztažení či nevztažení překážky vycestování.

S tímto názorem se tedy první azylový senát neztotožnil, nemůže se ovšem od něho bez dalšího odchýlit. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. proto rozhodl o předložení věci rozšířenému senátu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. M. Ž., JUDr. V. Š., JUDr. M. S., JUDr. D. N., JUDr. L. V., JUDr. B. H., JUDr. E. C., JUDr. P. P. a JUDr. Radan Malík. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců v propadné lhůtě jednoho týdne ode dne, kdy zjistí důvody podjatosti (§ 8 odst. 1 s. ř. s.).

V Brně dne 19. září 2007
JUDr. M. Ž.
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací