10 Ads 166/2026

Plný text

10 Ads 166/2026 - 34
pokračování

[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty a soudců Vojtěcha Šimíčka a Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: M. A., zastoupen advokátkou Mgr. Janou Harcovou, Školní 601, Milotice, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí ze dne 27. 10. 2025, čj. MPSV2025/208755916, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2026, čj. 33 Ad 38/202530,

takto:

I. Kasační stížnost žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Brně vydal dne 28. 8. 2023 rozhodnutí, čj. 35813/2023/HOD, ve kterém snížil žalobci příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Rozhodnutí vycházelo z posudkového hodnocení lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Hodonín, podle jehož závěrů je žalobce z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu závislý na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) [§ 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách], neboť není schopen samostatně zvládat šest základních životních potřeb. Konkrétně se jedná o potřeby mobility, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby, výkonu osobních aktivit a péče o domácnost. Z tohoto důvodu došlo ke snížení příspěvku na péči z původních 19 200 Kč na 4 400 Kč měsíčně od září roku 2023.

[2] Žalobce se bránil odvoláním. Žalovaný, který se opíral o posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „PK MPSV“ nebo „komise“), však odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V této věci se jedná již o druhé rozhodnutí žalovaného, jelikož jeho první rozhodnutí ze dne 5. 2. 2024, čj. MPSV 2024/32307917, bylo z důvodu nedostatečně přesvědčivého odůvodnění otázky zlepšení zdravotního stavu žalobce rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 2. 2025, čj. 33 Ad 11/202439, zrušeno a vráceno žalovanému k novému projednání a rozhodnutí.

[3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. V ní namítal, že žalovaný nedodržel právní názor krajského soudu z předchozího zrušujícího rozsudku. Z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, jak se měl zlepšit zdravotní stav či schopnosti žalobce.

[4] Krajský soud žalobu zamítl. Zdůraznil, že ve věci rozhoduje již podruhé, a zaměřil se na to, zda žalovaný respektoval závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku ze dne 18. 2. 2025. Jádro problému představovalo nedostatečné odůvodnění a vysvětlení posunu hodnocení žalobce ze třetího a; později i čtvrtého stupně závislosti na (aktuální) druhý stupeň. Nové doplňující posudky komise a jejich zapracování do rozhodnutí žalovaného shledal krajský soud dostačujícími. Závěry žalovaného nevycházejí ze zlepšení stavu žalobce, ale z nadhodnocení funkčních omezení, kterého se v minulosti dopustil posudkový lékař (posudkový omyl).

II. Kasační stížnost

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Rozsudek napadá v celém rozsahu z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Namítá, že posudkový omyl nebyl ze strany PK MPSV dostatečně prokázán a vysvětlen, což krajský soud nezohlednil. PK MPSV se pak dostatečně nevypořádala se závěry sociálního šetření, které si se závěry komise v několika bodech odporují. Tyto vytýkané nedostatky stěžovatel dále rozvádí a demonstruje na konkrétních aspektech životních potřeb (zejména stravování, komunikaci a péči o zdraví). Stěžovatel dále považuje rozsudek za nepřezkoumatelný, jelikož se krajský soud nevyjádřil ke všem žalobním námitkám nebo je označil za „mimoběžné“. V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na neprovedení důkazů vycházejících ze spisu a neprovedení svého vlastního výslechu.

[6] Žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 30. 1. 2026 a uvedl, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] S ohledem na skutečnost, že se jedná o věc, kterou v řízení před krajským soudem rozhodoval samosoudce, se NSS ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[8] Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, provedl NSS v odůvodnění usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[9] Senát nedospěl jednomyslně k závěru, že je možné podanou kasační stížnost pro její nepřijatelnost odmítnout (§ 104a odst. 1 s. ř. s.) a proto přistoupil k meritornímu projednání věci.

[10] Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby (§ 7 odst. 1 zákona o sociálních službách). Nárok na tento příspěvek má podle § 7 odst. 2 téhož zákona oprávněná osoba, která z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb v rozsahu stanoveném stupněm závislosti podle § 8, pokud jí tuto pomoc poskytuje osoba blízká (případně některá z dalších osob uvedených v citovaném ustanovení).

[11] Podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona o sociálních službách se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb. Při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat mobilitu, orientaci, komunikaci, stravování, oblékání a obouvání, tělesnou hygienu, výkon fyziologické potřeby, péči o zdraví, osobní aktivity a péči o domácnost (§ 9 odst. 1 zákona o sociálních službách). Způsob hodnocení schopnosti zvládat vyjmenované základní životní potřeby stanovuje § 9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních službách a podrobná kritéria obsahuje příloha č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách (dále jen „prováděcí vyhláška“).

[12] Podle § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách se při posuzování stupně závislosti vychází ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře. Posuzování stupně závislosti provádějí okresní správy sociálního zabezpečení [§ 8 odst. 1 písm. g) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu], v odvolacím řízení potom žalovaný, který za tímto účelem zřizuje posudkové komise jako své specializované orgány (§ 28 odst. 2 zákona o sociálních službách ve spojení s § 4 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).

[13] K otázce nepřezkoumatelnosti napadaného rozsudku NSS uvádí, že podle ustálené judikatury je soudní rozhodnutí přezkoumatelné, jeli z něj patrné, z jakého skutkového stavu soud vyšel, jak jej právně posoudil a proč nepřisvědčil podstatné argumentaci účastníků řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003130, č. 244/2004 Sb. NSS, a ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/200352, jakož i usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 12. 2008, čj. 8 Aps 6/2007247, č. 1773/2009 Sb. NSS). Napadený rozsudek tyto podmínky splňuje, krajský soud své závěry odůvodnil dostatečně srozumitelně a v rozsahu umožňujícím kasační přezkum.

[14] Ke stěžovatelem uplatněné námitce opomenutého důkazu, konkrétně důkazu účastnickým výslechem stěžovatele, NSS poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01), z níž vyplývá, že povinností soudu je odůvodnit, proč neprovedl navržený důkaz, a své stanovisko v odůvodnění rozhodnutí přiměřeně vyložit. Tomu odpovídá také judikatura NSS (viz např. rozsudek ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/200489, č. 618/2005 Sb. NSS), podle které soud rozhodne, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit (viz též nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Opomenutí uvedené povinnosti soudem však nemusí mít nutně vždy za následek nezákonnost rozsudku, jeli zřejmé, že se jednalo o důkazy zjevně nadbytečné. O takovou situaci se bude jednat např. tehdy, budeli možno prokazované skutečnosti bez dalšího zjistit z listin založených ve správním spisu. K obdobnému závěru dospěla judikatura i v situaci, kdy účastník vznese důkazní návrh na provedení účastnického výslechu, aniž by uvedl, co má být takovým důkazem prokázáno (např. rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2011, čj. 5 As 62/2010126, rozsudek ze dne 21. 10. 2020, čj. 6 Ads 225/202026, nebo usnesení ze dne 3. 8. 2017, čj. 9 Azs 120/201734).

[15] Stěžovatel v žalobě navrhl důkaz svým účastnickým výslechem, a to bez bližšího zdůvodnění jen „vyjmenováním“ v seznamu navrhovaných důkazních prostředků. Důkazní prostředek v podobě výslechu účastníka, upravený v § 131 odst. 1 o. s. ř. (aplikovaný na základě § 64 s. ř. s.), má v řízení před soudem do značné míry omezené uplatnění. K jeho povaze se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. listopadu 2003, ve kterém uvedl, že „je samozřejmě třeba důsledně odlišovat důkaz výslechem účastníka od tvrzení účastníka a jeho přednesu při jednání. Důkaz výslechem účastníka řízení není určen k tomu, aby při něm účastník uváděl svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, ani aby se touto formou vyjadřoval k jiným provedeným důkazům. K tomu slouží právě přednesy účastníka a jeho procesní úkony. Neprovedení důkazu výslechem účastníků tedy bez dalšího neznamená porušení čl. 38 odst. 2 Listiny.“ V této věci je podstatné, že krajský soud při soudním přezkumu vycházel především z lékařských zpráv, posudků komise a spisu, a že stěžovatel v řízení neuplatnil žádná tvrzení, která by bylo možné prokázat pouze účastnickým výslechem. Krajský soud tedy sice jistě mohl výslovně uvést, proč navrhovaný výslech stěžovatele neprovedl, nicméně z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že tento výslech považoval za nadbytečný a nedůvodný. K nadbytečnosti viz např. rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, čj. 8 As 253/201764, rozsudek ze dne 11. 11. 2011, čj. 5 As 62/2010126 nebo usnesení NSS ze dne 3. 8. 2017, čj. 9 Azs 120/201734. V bodě 32 se krajský soud vyjadřuje k neprovedení důkazů lékařskými zprávami, které mají poukazovat na nezlepšení zdravotního stavu stěžovatele, a to z toho důvodu, že pro předmět řízení nejsou relevantní (viz bod 19 tohoto rozsudku). Z kontextu tohoto odůvodnění lze dovodit, že se vztahuje také na neprovedení účastnického výslechu stěžovatele, který byl navrhován k důkazu právě v souvislosti s těmito lékařskými zprávami.

[16] K problematice hodnocení splnění podmínek pro přiznání příspěvku na péči existuje odpovídající judikatura. Rozhodnutí o přiznání příspěvku na péči je vázáno na posouzení zdravotního stavu žadatele, k jehož posouzení jsou příslušné posudkové orgány. Posudkové řízení před posudkovou komisí je specifickou formou správní činnosti (§ 16a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), která spočívá v posouzení zdravotního stavu občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení a důchodového pojištění. Posuzovaný zdravotní stav musí být popsán dostatečně jasně a přesně, aby nevyvstávaly žádné další pochybnosti (rozsudky NSS ze dne 5. 3. 2015, čj. 6 Ads 299/201425, ze dne 28. 4. 2017, čj. 5 Ads 80/201622, nebo ze dne 20. 4. 2022, čj. 6 Ads 33/202128). Požadavek úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku spočívá v tom, že se posudková komise musí vypořádat se všemi rozhodujícími skutečnostmi, přihlédnout k potížím udávaným účastníkem řízení, výsledkům sociálního šetření a lékařským zprávám a musí své posudkové závěry náležitě odůvodnit (rozsudky NSS ze dne 10. 2. 2021, čj. 2 Ads 69/202022, a ze dne 4. 4. 2023, čj. 6 Ads 252/202235).

[17] Zvládání základních životních potřeb se posuzuje podle objektivních kritérií a v přijatelném standardu (v určitém základním rozsahu), nikoli s ohledem na to, zda je osoba schopna tyto potřeby zajišťovat ve stejné míře jako člověk bez zdravotního postižení (rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2014, čj. 1 Ads 86/201440 nebo ze dne 6. 11. 2025, čj. 22 Ads 179/202546). Samotné subjektivně pociťované obtíže přitom nepostačují k závěru o neschopnosti zvládat určitou základní životní potřebu, neboť rozhodující je nepříznivý zdravotní stav a odborné medicínské posouzení jeho dopadu na schopnosti posuzované osoby. Podstatná je tedy objektivně stanovená míra závislosti na pomoci jiné osoby, nikoli rozsah, v jakém je tato pomoc fakticky dostupná (rozsudky NSS ze dne 27. 1. 2021, čj. 2 Ads 80/201931, ze dne 6. 11. 2025, čj. 22 Ads 179/202546 nebo ze dne 8. 7. 2025, čj. 3 Ads 138/202477).

[18] Lékařské posudky OSSZ i komise hodnotí soud jako jiné důkazy, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Jak však správně upozornil krajský soud, posouzení zdravotního stavu je vždy věcí odborně medicínskou, k níž nemají správní soudy potřebné odborné znalosti, a proto při soudním přezkumu vychází z vyjádření subjektů, které tyto znalosti mají. I z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2013, čj. 3 Ads 24/201334, ze dne 15. 4. 2015, čj. 6 Ads 217/201423, ze dne 12. 4. 2018, čj. 5 Ads 254/201727 nebo ze dne 28. 4. 2017, čj. 5 Ads 80/201622).

[19] NSS považuje rozhodnutí krajského soudu i vypořádání žalobních námitek za dostatečně odůvodněné. Krajský soud správně upozorňuje na chybnou argumentaci spočívající v opakování tvrzení, že zdravotní stav stěžovatele je dlouhodobě nepříznivý s tendencí ke zhoršování a že se stav stěžovatele v období od vydání původních (nadhodnocených) posudků do vydání nového posudku, v souvislosti s řízením ve věci opětovného posouzení nároku a výše příspěvku na péči, nezlepšil. Zda došlo či nedošlo ke zhoršení, resp. nezlepšení zdravotního stavu stěžovatele, však není pro rozhodnutí této věci tou nejzásadnější otázkou. Žalovaný změnu stupně závislosti v doplňujících posudcích totiž vysvětlil posudkovým omylem a nadhodnocením funkční závislosti stěžovatele, nikoli zlepšením jeho zdravotního stavu. NSS k odnímání či snižování v minulosti přiznaných dávek uvádí, že k omezení může dojít teprve po důkladném a přesvědčivém posouzení všech zjištěných relevantních okolností (rozsudek NSS ze dne 20. 5. 2015, čj. 3 Ads 214/201425 nebo ze dne 14. 5. 2014, čj. 1 Ads 32/201423). V rozsudku ze dne 6. 8. 2008, čj. 3 Ads 45/200846 pak NSS uvedl, že „při odnímání pobírané dávky důchodového pojištění podmíněné dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem je posudková komise MPSV ČR povinna přesvědčivě odůvodnit, v čem spočívá zlepšení nebo stabilizace zdravotního stavu pojištěnce při porovnání s obdobím, kdy odnímaná dávka byla přiznána, případně zda odnímaná dávka nebyla přiznána na základě posudkového omylu.“ Citované rozhodnutí se sice netýká příspěvku na péči, pravidla v něm vyslovená však z povahy věci lze aplikovat i na tuto věc. Se zvýšením či snížením příspěvku na péči ostatně právní úprava explicitně počítá (§ 14 zákona o sociálních službách).

[20] Námitka stěžovatele, podle které se krajský soud nevypořádal s obsahem žaloby, zejména s nesprávným posouzením životních potřeb komunikace, stravování a péče o zdraví, a že označil část žalobní argumentace za mimoběžnou, není důvodná. Krajský soud označil za mimoběžnou argumentaci pouze tu část žaloby, která měla směřovat k prokázání nezlepšení zdravotního stavu stěžovatele, s čímž NSS (jak bylo výše uvedeno) souhlasí. Námitky ohledně nesprávného posouzení komunikace, stravování a péče o zdraví naopak krajský soud vypořádal, když akceptoval závěry komise a žalovaného jako úplné, oproti předchozímu rozhodnutí žalovaného detailněji odůvodněné ve vztahu k jednotlivým životním potřebám (viz zejména body 26, 27, 28, 29 a 31 rozsudku krajského soudu). Krajský soud tedy vyložil, proč žalovaný přisvědčil prvostupňovému orgánu ve stanovení stupně závislosti, jelikož dřívější posudky spočívaly na mylném posouzení stupně závislosti stěžovatele, a s těmito závěry se ztotožnil. Také skutečnost, že komise vztáhla argumentaci založenou na posudkovém omylu na všechny nově neuznané životní potřeby, považoval krajský soud za dostatečné odůvodnění schopnosti zvládat životní potřeby stravování, komunikace a péče o zdraví. K tomu NSS připomíná, že soudu nic nebrání v tom, aby si závěry žalovaného osvojil se souhlasnou poznámkou a odkázal na ně, pokud je rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005130, ze dne 27. 7. 2017, čj. 3 Azs 288/201616 nebo usnesení NSS ze dne 25. 11. 2025, čj. 22 Ads 217/202543).

[21] Krajský soud hodnotil výhradně úplnost a přesvědčivost posudkových závěrů, nikoliv jejich odborný obsah. Posudky posudkové komise ze dne 3. 6. 2025 a ze dne 30. 9. 2025 zhodnotil jako přesvědčivé a úplné. Komise ve svých posudcích vycházela z veškeré v té době dostupné a aktuální zdravotní dokumentace, jejíž součástí byly v ní citované lékařské zprávy, v nichž byl zdravotní stav stěžovatele pro účely posouzení ve věci příspěvku na péči komplexně popsán. Pro svůj posudkový závěr tak měla k dispozici nejen zdravotní dokumentaci praktického ošetřujícího lékaře stěžovatele, revmatologický nález, několik ortopedických nálezů, neurochirurgické a neurologické nálezy, ale i další stěžovatelem předložené lékařské nálezy, konkrétně neurologickou zprávu MUDr. J. S.; nebo zprávu Neurochirurgické kliniky FN Brno.

[22] Při hodnocení se komise přiklonila k závěrům posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení Hodonín ze dne 9. 8. 2023, který stěžovatele považoval za závislého ve stupni II (středně těžká závislost). Námitka stěžovatele, že komise dostatečně nevysvětlila, v čem dřívější posudky představovaly posudkový omyl, není důvodná. Pokud komise označila dřívější posudky za mylné, vycházející z nadhodnocení funkčních omezení, a zároveň v posudku uvádí konkrétní závěry plynoucí z lékařské dokumentace (např. částečné postižení horních končetin vycházející z postižení kořenů C5C8, které činí ruce méně obratnými, ale nikoli nefunkčními za účelem stravování, nebo nemožnost prokázání duševní či smyslové poruchy, která by významně omezovala schopnost orientace a komunikace), jedná se o racionální vysvětlení posudkového omylu plynoucí právě ze zdůraznění odlišností od dřívějších, chybných posudků spočívajících v klasifikování schopností ke zvládnutí životních potřeb komunikace, stravování a péče o zdraví jako nezvládnutých. Posudky reagují na provedené sociální šetření a uvádějí, které životní potřeby hodnotily odlišně a proč. Nezlehčují potíže stěžovatele při provádění některých aktivit základních životních potřeb a reflektují skutečnost, že je jejich výkon pro stěžovatele náročnější a zdlouhavější než u zdravé osoby. To ovšem nezakládá medicínský důvod pro jejich hodnocení jako nezvládnutých. Aktivity tedy nejsou narušeny těžkým způsobem, který by vedl k jejich klasifikaci coby nezvladatelných. K tomu NSS dodává, že ačkoliv je sociální šetření nezbytným podkladem pro posuzování stupně závislosti (srov. § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách), bývá judikaturou vnímáno jen jako podpůrný důkaz (viz např. rozsudek NSS ze dne 29. 8. 2019, čj. 9 Ads 84/201832, rozsudek ze dne 20. 4. 2022, čj. 6 Ads 33/202128 nebo usnesení ze dne 9. 12. 2021, čj. 8 Ads 303/202127).

[23] NSS upozorňuje, že kasační námitky lze opřít pouze o takové konkrétní právní či skutkové důvody, které byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny, tedy alespoň v základních rysech formulovány ve včasném návrhovém bodu; jinak jde o důvody nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 134/200543, č. 685/2005 Sb. NSS, rozsudek NSS ze dne 25. 9. 2026, čj. 1 Afs 63/202635 nebo rozsudek ze dne 24. 9. 2026, čj. 1 As 80/202642). Účelem této úpravy je zachovat povahu řízení o kasační stížnosti a zamezit tomu, aby stěžovatel v tomto řízení uplatňoval jiné právní důvody, než které uvedl v řízení před soudem, jehož rozhodnutí je přezkoumáváno (KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026109]). Námitky stěžovatele, které směřují k neúplně zjištěnému skutkovému stavu v podobě neprovedení psychiatrického a psychologického vyšetření, nebyly v žalobě proti rozhodnutí žalovaného obsaženy, ačkoliv je stěžovatel uplatnit mohl. NSS je proto shledal nepřípustnými podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí lze ovšem dodat, že vhodnost psychiatrického a psychologického vyšetření komise zmiňuje v kontextu rozlišení toho, zda je psychické zvýraznění tělesného postižení vědomě účelové, anebo nevědomé. Nespojuje tedy toto vyšetření se zjištěním, zda je stěžovatel životní potřeby schopen zvládat bez pomoci jiné osoby.

[24] Krajský soud se také vyjádřil k otázce osobního vyšetření stěžovatele, který se z jednání komise, kde mělo k osobnímu vyšetření dojít, omluvil. NSS nezpochybňuje důležitost osobního vyšetření a na jeho důležitost soustavně upozorňuje (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/201144, nebo ze dne 29. 9. 2015, čj. 4 Ads 167/201527). Samo o sobě však osobní vyšetření nepodmiňuje přesvědčivost či úplnost posudku komise. Komise měla k dispozici obsáhlou zdravotnickou dokumentaci, a to včetně lékařských posudků dodaných stěžovatelem. Disponovala tak podklady dostatečně dokumentujícími zdravotní stav stěžovatele i bez nutnosti osobního vyšetření.

[25] Vytýkaná nepřesnost krajského soudu, který v bodě 33 rozsudku zmiňuje, že se z osobního vyšetření komisí stěžovatel telefonicky omluvil prostřednictvím právní zástupkyně (advokátky), ačkoliv se podle spisu omluvil prostřednictvím „pouze“ zástupce, není pro rozhodnutí v této věci zásadní. Omluva z osobního vyšetření (a udělený souhlas s posouzením zdravotního stavu) v nepřítomnosti stěžovatele neznamená a ani nebyla vykládána žalovaným či krajským soudem jako „vzdání se řádného zjištění zdravotního stavu“, jak je namítáno v kasační stížnosti.

[26] NSS neshledal pochybení krajského soudu namítaná v kasační stížnosti. Příspěvek na péči mohl být stěžovateli snížen, neboť změna jeho výše byla odůvodněna zjištěním, že původní posouzení stupně závislosti vycházelo z posudkového omylu.

[27] NSS zdůrazňuje, že nebagatelizuje zdravotní obtíže stěžovatele, které jej mohou v každodenním životě omezovat. To ostatně vyplývá ze všech doposud vypracovaných lékařských posudků. Je zřejmé, že stěžovatel trpí dlouhodobými zdravotními obtížemi, které jej v určitých směrech omezují v běžném životě. Jak uvedl v rozsudku krajský soud, neúspěch ve věci nepředstavuje zákonnou překážku k podání nové žádosti o změnu výše příspěvku na péči, a to i s ohledem na prokázanou zhoršující se zdravotní situaci stěžovatele. Právní úprava z vývoje zdravotního stavu vychází a s možností podání nové žádosti výslovně počítá, a to i toho důvodu, že posudková činnost a lékařské zprávy, ze kterých vychází, jsou zpracovávány k určitému datu.

IV. Závěr a náklady řízení

[28] Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a odst. 2 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému právo na náhradu nákladů nepřísluší, neboť se jedná o věc sociální péče.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. října 2026

Ondřej Mrákota
předseda senátu