Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

10 As 322/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 27. 7. 2022Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KÜHN ZdeněkECLI:CZ:NSS:2022:10.As.322.2020.128
Další údaje
Předmět řízení: Životní prostředí - odpady

Právní věta

Pouhé prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, které současně nemění kapacitu či celkové rozměry skládky, není podstatnou změnou podle § 2 písm. i) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování, a čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 27. 7. 2022

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobců: a) Městská část Praha-Ďáblice, Osinalická 1104/13, Praha 8 – Ďáblice, b) Spolek pro Ďáblice, Na Blatech 243/7, Praha 8 – Ďáblice, oba zast. advokátem JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., Klokotská 103/13, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 1442/65, Praha 10 – Vršovice, za účasti osoby zúčastněné na řízení: FCC Česká republika, s.r.o., Ďáblická 791/89, Praha 8 – Ďáblice, zast. advokátem Mgr. Martinem Řandou, LL.M., Truhlářská 1104/13, Praha 1 – Nové Město, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2016, čj. 133/500/16, 3471/ENV/16, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, čj. 10 A 116/2016-143,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, čj. 10 A 116/2016-143, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] V nynější věci se NSS zabývá výkladem pojmu podstatná změna zařízení podle § 2 písm. i) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), a podle čl. 3 odst. 9 směrnice 2010/75/EU o průmyslových emisích Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění), Úř. věst. L 334, 17.12.2010, s. 17—119.
. Konkrétně NSS řeší, zda je podstatnou změnou v případě skládky odpadu pouhé prodloužení doby skládkování, pokud se současně nemění kapacita či schválené maximální rozměry skládky.

[2] Právní otázka, kterou NSS nyní řeší, vznikla během sporu o účastenství dvou žalobců v řízení o prodloužení provozu skládky odpadu v Praze – Ďáblicích. Skládku provozuje společnost FCC Česká republika, s.r.o. (v řízení před městským soudem osoba zúčastněná na řízení, nyní v řízení před NSS stěžovatelka), a to na základě integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci. Integrované povolení pro provoz skládky bylo vydáno v roce 2007, následně bylo mnohokrát změněno. Stěžovatelka ke konci roku 2015 požádala Magistrát hlavního města Prahy o již třináctou změnu integrovaného povolení. Především žádala o prodloužení doby skládkování, která by jinak vypršela s koncem roku 2015. Magistrát rozhodnutím ze dne 29. 12. 2015 mj. prodloužil dobu skládkování o dva roky, a to do konce roku 2017.

[3] Proti rozhodnutí magistrátu se odvolali oba žalobci (městská část, kde se skládka nachází, a spolek podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny). Žalovaný nicméně jejich odvolání zamítl. Žalobci podle něj nebyli účastníky řízení o změně integrovaného povolení a jejich odvolání tak nebyla přípustná.

[4] Žalobci proti rozhodnutí žalovaného podali žalobu k městskému soudu. Ten žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil (částečně pro nezákonnost, částečně pro nepřezkoumatelnost) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud považoval za zásadní, zda byla podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci změnou integrovaného povolení schválena podstatná změna zařízení, skládky provozované stěžovatelkou. Od toho se totiž odvíjí účastenství subjektů podle § 7 odst. 1 písm. c) a e) zákona o integrované prevenci a rozsah zapojení dotčené veřejnosti podle § 9b a násl. zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Podle městského soudu se však ani jeden správní orgán nezabýval tím, jaký vliv na životní prostředí a lidské zdraví má právě prodloužení doby skládkování. Mimo jiné proto soud uložil žalovanému, aby se v dalším řízení zabýval časovým hlediskem změny integrovaného povolení.

II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření účastníků řízení

[5] Proti rozsudku městského soudu se stěžovatelka brání kasační stížností, a to z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ani jeden z žalobců prý nemohl mít právní zájem na podání žaloby, neboť prodloužená doba skládkování již uplynula. Městský soud též neposkytl ochranu právům stěžovatelky nabytým v dobré víře – stěžovatelka totiž až do konce roku 2017 skládku provozovala v domnění, že tak činí na základě platného povolení. Dále tvrdí, že změna integrovaného povolení spočívající v pouhém prodloužení doby skládkování nemůže být podstatnou změnou integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci. Časové hledisko povolení musí podle stěžovatelky ustoupit záměru naplnit celkovou kapacitu skládky. Ze stejného důvodu stěžovatelka také namítá, že řízení o 13. změně integrovaného povolení nemůže být tzv. navazujícím řízením podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

[6] Oba žalobci navrhují kasační stížnost zamítnout. K prvním dvěma kasačním námitkám upozornili, že magistrát rozhodnutí o povolení 13. změny integrovaného povolení vydal dva dny před koncem dosud povolené doby skládkování. Žalobci se odvolali hned na začátku roku 2016. Za to, že během řízení uběhla nově povolená doba skládkování, může samotná délka řízení. Žalobci také tvrdí, že kvůli ochraně práv nabytých v dobré víře je nelze připravit o možnost bránit se proti rozhodnutí, které je podle nich v rozporu s právem. Dále pak uvádí, že prodloužení doby skládkování je změnou integrovaného povolení, doba provozu je klíčovou součástí podmínek povolení provozu skládky. Všechny negativní důsledky spojené s provozem skládky (emise hluku, prachu, zápachu a dalších škodlivin do okolí) nyní potrvají déle. Bez prodloužení by však dále nepokračovaly. Pokud bylo integrované povolení vydáno předem jen na omezenou dobu, pak prodloužení této doby představuje nový záměr a nový zásah do životního prostředí.

[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Sporná otázka u Soudního dvora Evropské unie a další vyjádření účastníků řízení

[8] Usnesením ze dne 20. 1. 2021, čj. 10 As 322/2020 - 69, NSS předložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku ohledně výkladu čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích a řízení v této věci přerušil.

[9] Čtvrtý senát Soudního dvora EU rozhodl o předběžné otázce rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, C-43/21, FCC Česká republika, EU:C:2022:425. Vyslovil následující závěr:

Článek 3 bod 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) musí být vykládán v tom smyslu, že samotné prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, kdy se nemění ani maximální schválené rozměry skládky ani její celková možná kapacita, není „podstatnou změnou“ ve smyslu tohoto ustanovení.

[10] Tím odpadla překážka řízení a předseda senátu podle § 48 odst. 6 s. ř. s. usnesením ze dne 7. 6. 2022 vyslovil, že se v řízení pokračuje. Současně dal účastníkům řízení možnost vyjádřit se k rozhodnutí Soudního dvora EU ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení tohoto usnesení.

[11] K rozsudku Soudního dvora se vyjádřila pouze stěžovatelka, která stručně uvedla, že Soudní dvůr potvrdil její dosavadní argumentaci, NSS proto musí napadený rozsudek zrušit.

IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[12] Kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti NSS posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu.

[13] Kasační stížnost je také důvodná.

[14] NSS nejprve jen stručně reaguje na dva vedlejší důvody, pro které měl podle stěžovatelky městský soud zamítnout žalobu (důvody, které nesouvisí s předběžnou otázkou).

[15] Zaprvé stěžovatelka upozorňuje, že během řízení o žalobě vypršela prodloužená doba skládkování a žalobci tak nemohli mít na úspěchu žaloby právní zájem. K tomu NSS jen stručně uvádí, že rozhodnutí magistrátu i po vypršení prodloužené doby skládkování existovalo a bylo způsobilým předmětem soudního řízení. Není podstatné, že se jeho právní účinky plynutím doby vyčerpaly. I v takovýchto případech trvá pravomoc správních soudů rozhodovat o napadeném rozhodnutí (k tomu srov. inspirativně rozsudky ze dne 21. 7. 2005, čj. 7 Azs 101/2005 - 46, č. 1404/2007 Sb. NSS, ze dne 10. 10. 2018, čj. 9 Azs 182/2018-21, body 20 a 21, resp. ze dne 16. 12. 2015, čj. 10 As 229/2014 - 41, č. 3367/2016 Sb. NSS, Nová Ruda, např. bod 19).

[16] Zadruhé stěžovatelka proti zrušení rozhodnutí staví svou dobrou víru ve správnost rozhodnutí, nadto o odvolání, resp. o správní žalobě se prý dozvěděla až na začátku roku 2020. Podle NSS však v tomto případě nemá smysl sáhodlouze posuzovat význam dobré víry ve správním soudnictví. Takovýto výklad by byl jen čistě akademický. Na základě rozhodnutí Soudního dvora EU totiž padá argumentace, se kterou městský soud žalobcům vyhověl (viz dále).

[17] NSS se následně věnuje dosavadnímu chápání pojmu podstatná změna (IV. A.), rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce (IV. B.) a nakonec důsledkům rozhodnutí o předběžné otázce pro nynější věc (IV. C.).

IV. A. K dosavadnímu chápání „podstatné změny“ zařízení podle zákona o integrované prevenci

[18] Městský soud v řízení o žalobě vyhověl dvěma z celkem sedmi žalobních bodů (ostatní posoudil jako nedůvodné, poslední žalobní bod ohledně toho, zda magistrát upřel žalobcům možnost se v řízení vyjádřit, bylo naopak podle městského soudu předčasné řešit). Tyto dva žalobní body se týkaly jednak otázky, zda bylo prodloužení doby skládkování podstatnou změnou ve smyslu § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci, jednak navazující otázky, zda měl magistrát právě z tohoto důvodu vést řízení o 13. změně integrovaného povolení v režimu tzv. navazujícího řízení podle § 9b a násl. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

[19] Stěžovatelka skládku provozuje na základě integrovaného povolení podle § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci. Skládka v Praze – Ďáblicích [která je slovy § 2 písm. a) zákona o integrované prevenci „zařízením“] toto povolení vyžadovala podle § 1 ve spojení s bodem 5.4. přílohy zákona (podle přílohy spadala do kategorie skládky, které přijímají víc než 10 t odpadu denně nebo mají celkovou kapacitu větší než 25 000 t odpadu, s výjimkou skládek inertního odpadu). Povolení stěžovatelka získala v roce 2007.

[20] Řízení o změně integrovaného povolení je upraveno v § 19a zákona o integrované prevenci. Z textu § 19a odst. 1, 2 a 4 plyne zásadní rozdíl mezi řízením o podstatné změně zařízení a řízením o změně, která podstatná není. V řízení o podstatné změně jsou účastníky řízení všechny subjekty vyjmenované v § 7 zákona o integrované prevenci. Naopak v řízení o „nepodstatné“ změně jsou účastníky jen subjekty podle § 7 odst. 1 písm. a) a b) a odst. 2 zákona (níže pro přehlednost zvýrazněny NSS):

„(1) Účastníky řízení o vydání integrovaného povolení jsou vždy
a) provozovatel zařízení,
b) vlastník zařízení, není-li provozovatelem zařízení,
c) obec, na jejímž území je nebo má být zařízení umístěno,
d) kraj, na jehož území je nebo má být zařízení umístěno,
e) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, zaměstnavatelské svazy nebo hospodářské komory, jejichž předmětem činnosti je prosazování a ochrana profesních zájmů nebo veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, dále obce nebo kraje, na jejichž území může toto zařízení ovlivnit životní prostředí, pokud se jako účastníci písemně přihlásily úřadu do 8 dnů ode dne zveřejnění stručného shrnutí údajů ze žádosti podle § 8.
(2) Za účastníka řízení se považuje také ten, kdo by jím byl podle zvláštních právních předpisů, není-li již jeho postavení účastníka vymezeno v odstavci 1.“

[21] Žalobci spadají pod § 7 odst. 1 písm. c) a písm. e) – podle zákona tedy nejsou účastníky řízení o změně zařízení, která není podstatná [pro úplnost NSS dodává, že Spolek pro Ďáblice jako žalobce b) před městským soudem alternativně namítal, že mu svědčí i postavení podle § 7 odst. 2 zákona; městský soud však jeho argumentaci nepřisvědčil a kasační stížnost tuto část rozsudku pochopitelně nenapadá]. Právě proto je pro žalobce zásadní, zda bylo prodloužení doby skládkování podstatnou změnou zařízení podle zákona o integrované prevenci, či nikoliv.

[22] Podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci je podstatnou změnou změna v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení, která může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Podle bodu 1 tohoto ustanovení se za podstatnou změnu vždy považuje změna v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení, pokud sama o sobě dosahuje prahových hodnot uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Ostatní body § 2 písm. i) zákona nyní nejsou podstatné.

[23] K závěru, že jde o podstatnou změnu § 2 písm. i) zákona, se tak nabízí dvě cesty. První je založena na posuzování nepříznivých účinků změny na lidské zdraví nebo životní prostředí v konkrétní situaci (v hlavní části výše cit. ustanovení, resp. ve větě před středníkem). Druhá stojí na tom, že samotná změna dosahuje prahových hodnot uvedených v příloze č. 1 k zákonu o integrované prevenci (v bodu 1 cit. ustanovení). V obou případech ale zároveň zákon uvádí, že musí jít o změnu v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení.

[24] Městský soud dospěl k závěru, že pouhé prodloužení doby skládkování může být podstatnou změnou zařízení podle zákona o integrované prevenci. Zaprvé, podle městského soudu lze pojem rozsah zařízení v § 2 písm. i) zákona vyložit tak, že zahrnuje i dobu provozu zařízení. Byl-li provoz určitého zařízení předem povolen jen na určité období, prodloužení doby provozu znamená prodloužení zásahu do životního prostředí (body 99-100 rozsudku městského soudu). Je tak splněna podmínka, že jde o změnu v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení. Zadruhé, prodloužení doby skládkování může naplnit i další část definice podstatné změny v § 2 písm. i) zákona, protože přinejmenším může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí (body 102-103). K tomu městský soud podrobně rozebral obsah integrovaného povolení a jeho aktuální změny, poukázal také na to, že sekce 26 skládky, jejíž provoz byl 13. změnou integrovaného povolení prodloužen, sama o sobě přesahovala prahové hodnoty v příloze č. 1 zákona (body 104-118). Žalovaný však časový rozměr změny integrovaného povolení při posuzování, zda šlo o podstatnou změnu, vůbec nevzal v úvahu.

[25] K pojmu podstatné změny podle § 2 písm. i) [resp. § 2 písm. j) ve znění zákona účinného do 18. 3. 2013, které navazovalo na dřívější verzi směrnice a pracovalo s pojmem podstatné změny v provozu zařízení] rovněž existuje, byť nepříliš početná, česká judikatura. NSS např. již dříve obecně dovodil, že nepodstatné budou typicky „změny, které se netýkají rozšíření technologie nebo výrobní kapacity […] to však neznamená, že za podstatné změny budou a contrario považovány pouze změny mající za následek rozšíření technologie či výrobní kapacity“(již městským soudem cit. rozsudek ze dne 3. 12. 2015, čj. 9 As 113/2015-42, Skládkový komplex CELIO, bod 39, který se zabýval výše zmíněným zněním zákona do 18. 3. 2013).

[26] Konkrétněji se NSS k otázce prodloužení provozu zařízení jako podstatné změny vyjádřil krátce po vydání rozsudku městského soudu. NSS za podstatnou změnu považoval „prodloužení doby (zde 3,5 roku), po kterou je povolen provoz zařízení s oprávněním vypouštět vyšší než obecně povolené množství znečišťujících látek do vnějšího ovzduší“ a výslovně odmítl, že by „pouhé“ prodloužení mírnějších a výjimečných emisních limitů bylo nepodstatnou změnou zařízení (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2020, čj. 4 As 150/2019-54, č. 4135/2021 Sb. NSS, TAMEH Czech, body 41-42). Nutno dodat, že v tomto rozhodnutí NSS podřadil (byť již pracoval s aktuálním zněním definice podstatné změny) prodloužení provozu zařízení, resp. jeho emisních limitů, pod změnu provozu zařízení. Potvrdil tak nepřímo názor městského soudu, že prodloužení provozu zařízení za dosavadních podmínek nelze automaticky vylučovat z pojmu podstatné změny podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci.

[27] S tím, zda je prodloužení doby skládkování podstatnou změnou zařízení podle zákona o integrované prevenci, úzce souvisí též otázka, zda měl magistrát vést řízení o 13. změně integrovaného povolení v režimu tzv. navazujícího řízení definovaného v § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. V takovém případě by totiž magistrát musel např. o řízení informovat způsobem stanoveném v § 9b či umožnit účast veřejnosti podle § 9c zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (což by žalobci uvítali).

[28] Podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí je navazujícím řízením řízení vedené k záměru nebo jeho změně, které podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, jde-li o některé z vyjmenovaných typů řízení. Podle § 3 písm. g) bodu 10 mezi tato řízení spadá řízení o vydání integrovaného povolení a podle § 3 písm. g) bodu 14 řízení o změně rozhodnutí vydaného v řízeních podle bodů 1 až 13 k dosud nepovolenému záměru nebo jeho části či etapě, má-li dojít ke změně podmínek rozhodnutí, které byly převzaty ze stanoviska.

[29] Mezi účastníky není sporné, že navazujícím řízením bylo prvotní řízení o vydání integrovaného povolení. Naopak, zda řízení o 13. změně integrovaného povolení mělo být vedeno jako navazující, zůstává mezi účastníky sporné. Jak uvedl městský soud, správní orgány založily řešení této otázky „pouze na tom názoru, že se v případě 13. změny integrovaného povolení právě jednalo o nepodstatnou změnu ve smyslu zákona o IPPC“ (bod 140 rozsudku městského soudu). Městský soud dospěl k závěru (bod 139 tamtéž), že řízení o 13. změně integrovaného povolení by bylo třeba vést jako navazující řízení jen tehdy, pokud by prodloužení doby skládkování skutečně bylo podstatnou změnou – právě tuto otázku však vrátil žalovanému k dalšímu posouzení.

[30] Jak však NSS vysvětluje níže, závěry městského soudu v nynější věci ohledně prodloužení doby skládkování jako podstatné změny zařízení nemohou obstát s ohledem na rozsudek Soudního dvora EU o předběžné otázce ve věci C-43/21, FCC Česká republika.

IV. B. K rozhodnutí Soudního dvora EU o předběžné otázce

[31] Zákon o integrované prevenci provádí do českého práva již výše zmíněnou směrnici 2010/75/EU o průmyslových emisích. Definice podstatné změny v § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci vychází z definice podstatné změny, kterou uvádí směrnice (shodně již cit. 4 As 150/2019, bod 39, podobně důvodová zpráva k zákonu č. 69/2013 Sb., který zákon novelizoval po přijetí současné směrnice).

[32] Podle čl. 3 odst. 9 směrnice 2010/75/EU je „podstatnou změnou“ změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení, spalovacího zařízení, zařízení na spalování odpadu nebo zařízení na spoluspalování odpadu, která může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Čl. 20 odst. 3 směrnice pak doplňuje [podobně jako bod 1 v § 2 písm. i) zákona], že každá změna povahy, funkce či rozsahu zařízení se považuje za podstatnou, pokud sama o sobě dosahuje kapacitních prahových hodnot stanovených v příloze I (prahové hodnoty český zákon upravil shodně jako bod 5.4 přílohy I směrnice).

[33] Ve věci C-43/21 Soudní dvůr rozhodoval po vyslechnutí stanoviska generální advokátky. Tato věc je jednou z menšiny, kde Soudní dvůr takové stanovisko nenásledoval. Stanovisko generální advokátky Kokott ze dne 27. 1. 2022, EU:C:2022:64, se v mnohém shodovalo s tím, jak pojem podstatné změny chápal městský soud. Soudní dvůr však rozhodl v podstatě zcela opačně, než generální advokátka navrhla.

[34] Generální advokátka především argumentovala, že prodloužení doby skládkování – tedy „časové rozšíření provozu zařízení“ – může být změnou rozsahu zařízení podle první části čl. 3 odst. 9 směrnice. Význam pojmu „rozsah“ podle stanoviska „nutně nevylučuje, aby bylo prodloužení povolení považováno za časové rozšíření provozu zařízení“ (bod 37 stanoviska). Generální advokátka navrhovala, aby pro zařazení pod pojem podstatná změna bylo stěžejní, zda může mít změna „dodatečné významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí“ (body 40-41). Dodatečné účinky na životní prostředí se podle stanoviska vyznačují tím, že „ještě nebyly zohledněny v některém dřívějším povolení činnosti a v souvislosti s ním zajištěné účasti veřejnosti“ (bod 72).

[35] Generální advokátka též navrhla, aby Soudní dvůr směrnici vyložil s ohledem na ustanovení Aarhuské úmluvy (kterou má směrnice provádět – srov. bod 27 preambule směrnice) a praxi Výboru pro dohled nad dodržováním Aarhuské úmluvy. Zejména upozornila, že podle čl. 6 odst. 10 Aarhuské úmluvy mají smluvní strany zajistit, že „pokud orgán veřejné správy přehodnotí nebo zaktualizuje provozní podmínky pro činnost v odstavci 1“ (mezi které patří na základě stejných kritérií jako u českého zákona a směrnice i provoz nynější skládky – srov. bod 5 přílohy I k Aarhuské úmluvě publ. pod č. 124/2004 Sb. m. s.), budou obdobně uplatněna ustanovení čl. 6 upravující účast veřejnosti „v případech, kdy je to vhodné“. Současně dodala, že podle praxe Výboru znamená prodloužení doby trvání „činnosti“ přehodnocení nebo aktualizaci provozních podmínek a že „výjimky z použití článku 6 jsou namístě, pouze pokud ke změně povolené doby provozu dochází jen na minimální dobu a pokud zjevně nemá žádné nebo jen zanedbatelné účinky na životní prostředí“ (srov. ke všemu body 42 a násl. stanoviska generální advokátky).

[36] Rozhodnutí Soudního dvora se však vydalo jiným směrem. Soudní dvůr se např. vlivem Aarhuské úmluvy vůbec nezabýval a soustředil se především na samotné znění směrnice. Dospěl k závěru, že změnu zařízení lze považovat za podstatnou, jen pokud jsou současně splněny obě podmínky v čl. 3 odst. 9 směrnice: „změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení totiž není ‚podstatná‘ ve smyslu čl. 3 bodu 9 směrnice 2010/75, nemůže-li mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Skutečnost, že určitá změna může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí, naopak nestačí k tomu, aby se jednalo o změnu ‚podstatnou‘ ve smyslu této směrnice. Kdyby tomu tak bylo, neupřesňoval by unijní normotvůrce, že podstatnou změnou je změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení“ (bod 34 cit. rozsudku).

[37] Pokud jde o první podmínku, tedy, že jde o změnu v povaze, funkci či rozsahu zařízení, Soudní dvůr nenavázal na stanovisko generální advokátky. Prodloužení doby skládkování podle něj nijak nemění funkci ani povahu skládky (v tom se s generální advokátkou ještě shodl), nejde však ani o změnu rozsahu zařízení (v tom již ne). Rozsudek Soudního dvora k tomu výslovně uvádí, že „samotné prodloužení doby skládkování na skládce odpadu nepředstavuje jako takové změnu rozměrů zařízení ani skladovací kapacity stanovené v původním povolení“. Článek 3 odst. 9 směrnice definuje podstatnou změnu jako změnu „zařízení“ (body 36 a 37 rozsudku). Kromě odkazu na samotné znění směrnice Soudní dvůr též uvedl, že jeho výklad je podporován i „kontextem“ čl. 3 odst. 9 směrnice – především „žádné ustanovení směrnice 2010/75 nezmiňuje dobu provozování jako znak charakterizující funkci zařízení, který by nutně musel figurovat v povolení“, a proto ji není možné „vykládat v tom smyslu, že požaduje, aby samotné prodloužení provozu bylo předmětem nového povolení“ (body 40-41 tamtéž).

[38] Protože samotné prodloužení doby skládkování nepředstavuje změnu v povaze, funkci či rozsahu zařízení, nebylo podle Soudního dvora vůbec potřeba zkoumat druhou podmínku, zda může mít změna zařízení významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí (bod 43).

IV. C. Užití právního názoru Soudního dvora EU na nynější věc

[39] Obsahem integrovaného povolení i jeho 13. změny se již podrobně zabýval městský soud Jen ve stručnosti proto NSS shrnuje jeho závěry. Jak městský soud detailně rozebral, v 13. změně došlo jen ke třem úpravám v textu dosavadního povolení: o dva roky se prodloužilo datum ukončení skládkování, aktualizoval se výčet sektorů skládky, které byly uzavřeny či rekultivovány, a prodloužila se platnost provozního řádu skládky (bod 104 rozsudku). Jakékoli zásadnější změny (např. vybudování nové sekce č. 26 skládky) byly schváleny jako součást dřívějších verzí integrovaného povolení. Také ostatní podmínky pro provoz skládky (emisní limity pro vypouštění odpadních vod, hlukové limity) zůstaly z dřívějška (body 104-111 rozsudku). Stěžovatelka žádost o 13. změnu zdůvodnila tím, že do původně plánovaného data ukončení skládkování by nebyla naplněna plánovaná kapacita skládky (se všemi důsledky – nebylo by např. možné skládku vytvarovat podle původního předpokladu). Jak shrnul městský soud – „na jedné straně tak sice neměla být kapacita skládky navyšována a její provoz měl proběhnout ve stávajících kapacitních mezích a skládka měla být pouze „doplněna“ na své maximum. Fakticky však šlo také o prodloužení zásahu do životního prostředí již zmíněnými faktory na další dobu, kdy již k tomuto zásahu původně dojít ani nemělo“ (body 112-113 tamtéž).

[40] Dopad rozhodnutí Soudního dvora na nynější věc je však jasný. Prodloužení doby skládkování o 2 roky, ale beze změny celkových rozměrů skládky či její kapacity (byť s sebou ponese pokračující zásah do životního prostředí), není podstatnou změnou zařízení podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Nemůže totiž jít o změnu v povaze, funkci či rozsahu zařízení. Není tak nutné zkoumat, zda může mít změna nepříznivé účinky na životní prostředí, zda jsou významné či zda už se s nimi dříve v povolení činnosti počítalo. Stejně tak není prostor zkoumat, zda samotná změna znamená dosažení prahových hodnot v příloze I zákona.

[41] Na základě výkladu pojmu podstatná změna, který provedl Soudní dvůr, nezbývá NSS prostor pro jiný závěr, než že pouhé prodloužení doby skládkování v Ďáblicích není podstatnou změnou podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Z toho též plyne, že řízení o změně integrovaného povolení nemohlo být tzv. navazujícím řízením podle § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí z toho důvodu, že změna integrovaného povolení nebyla změnou podstatnou.

[42] NSS dodává, že mezi směrnicí a zákonem o integrované prevenci je jeden formulační rozdíl – směrnice v čl. 3 odst. 9 hovoří o funkci zařízení, zatímco zákon v § 2 písm. i) na téže místě o způsobu provozu zařízení. Z toho však podle NSS nelze dovozovat, že by se snad český zákonodárce chtěl od směrnice jakkoli, natož významně odchýlit (naopak, i z důvodové zprávy k zákonu č. 69/2013 Sb. lze usoudit, že o žádnou vědomou odchylku nešlo).

V. Závěr a náklady řízení

[43] Kasační stížnost je důvodná, NSS proto napadený rozsudek zrušil (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je vázán právním názorem uvedeným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). Změna integrovaného povolení v nynější věci nemůže být podstatnou změnou zařízení podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Původně druhý žalobní bod tak není důvodný. Pokud jde o související námitku žalobců ohledně režimu navazujícího řízení, je na městském soudu, aby posoudil, zda z žaloby či jiných vyjádření žalobců neplynou jiné argumenty pro vedení navazujícího řízení než ty založené na podstatnosti změny zařízení (ty totiž logicky také nemohou uspět). Městský soud se též vyjádří k poslednímu žalobnímu bodu (kde žalobci namítli, že jim magistrát v rozporu s § 36 odst. 3 správního řádu nedal možnost vyjádřit se k věci před vydáním rozhodnutí), kterým se dosud jako předčasným nezabýval (s ohledem na právní názor Soudního dvora se nyní naopak jeví tento žalobní bod jako nadbytečný).

[44] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2022

Zdeněk Kühn
předseda senátu

Právní věta

Pouhé prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, které současně nemění kapacitu či celkové rozměry skládky, není podstatnou změnou podle § 2 písm. i) zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování, a čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU o průmyslových emisích.

Usnesení ze dne 20. 1. 2021

Plný text

pokračování 10 As 322/2020 - 71

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) Městská část Praha-Ďáblice, se sídlem [adresa] Praha 8, b) Spolek pro Ďáblice, se sídlem [adresa] Praha 8, obou zast. JUDr. Michalem Bernardem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem [adresa] za účasti osoby zúčastněné na řízení: FCC Česká republika, s.r.o., se sídlem [adresa] Praha 8, zast. Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2016, čj. 133/500/16, 3471/ENV/16, v řízení o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, čj. 10 A 116/2016-143,

t a k t o :

I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládá následující předběžná otázka:
Má být čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) vykládán tak, že se „podstatnou změnou“ zařízení rozumí i prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, aniž by se současně měnily maximální schválené rozměry skládky nebo její celková možná kapacita?
II. Řízení se přerušuje.

Odůvodnění:

I. Předmět řízení

[1] Osoba zúčastněná na řízení, společnost FCC Česká republika (dále jen „stěžovatelka“), je česká obchodní společnost, která na základě povolení dle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), provozuje skládku odpadů v městské části Praha – Ďáblice.

[2] Integrované povolení pro provoz skládky bylo vydáno v roce 2007 a následně bylo několikrát změněno – především byla již dvakrát prodloužena doba skládkování. Stěžovatelka ke konci roku 2015 požádala Magistrát hlavního města Prahy o již třináctou změnu integrovaného povolení. Žádost podala mimo jiné proto, že původní plánovaná kapacita skládky nebyla dosud naplněna a skládkování mělo být podle stávajícího povolení na konci roku 2015 ukončeno. Magistrát rozhodl dne 29. 12. 2015 o změně integrovaného povolení pro provoz skládky odpadů a změnil datum ukončení skládkování z 31. 12. 2015 na 31. 12. 2017 – prodloužil tedy dobu skládkování o dva roky. Celková kapacita skládky a její maximální rozměry zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny.

[3] Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy se odvolali žalobci (městská část hlavního města Prahy, kde se skládka nacházela, a spolek dle § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, tedy spolek, jehož hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny a kterým se realizuje účast občanů na ochraně podle tohoto zákona). Žalovaný nicméně jejich odvolání zamítnul, neboť ani jeden z žalobců nebyl účastníkem řízení o změně integrovaného povolení. Jejich odvolání tak nebyla přípustná.

[4] Žalobci následně napadli rozhodnutí žalovaného žalobou. Městský soud v Praze žalobě vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pro posouzení účastenství žalobců je totiž zásadní, zda změnou integrovaného povolení byla schválena „podstatná změna“ zařízení provozovaného stěžovatelkou podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Od toho se pak odvíjí počet účastníků řízení, tedy též účastenství subjektů dle § 7 odst. 1 písm. c) a e) zákona o integrované prevenci. Dále však na vyřešení této otázky závisí i rozsah zapojení dotčené veřejnosti podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. Pokud je prodloužení doby skládkování v této věci „podstatnou změnou“ podle zákona o integrované prevenci, mělo být řízení vedeno v režimu tzv. navazujícího řízení podle § 9b a násl. zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a žalobci měli mít možnost se řízení účastnit i podle tohoto zákona.

[5] Městský soud při interpretaci pojmu „podstatná změna“ odkázal i na rozsudky Soudního dvora týkající se výkladu pojmu „záměr“ ve směrnici Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí, konkrétně ve věcech Brussels Hoofdstedelijk Gewest a další, C-275/09, EU:C:2011:154, a Pro-Braine a další, C-121/11, EU:C:2012:225. Městský soud dovodil, že rozsah „záměru“ může být definován i časově a prodloužení doby provozu zařízení je třeba chápat jako změnu rozsahu „záměru“. Pokud totiž byl provoz zařízení původně povolen jen na určité období, jeho vliv na životní prostředí po skončení povolené doby jeho provozu nebyl posuzován, neboť se s „dalším vlivem“ nepočítalo. Prodloužení doby provozu znamená prodloužení zásahu do životního prostředí. Obdobnou úvahu pak soud použil i na interpretaci zákona o integrované prevenci.

[6] Městský soud dospěl k názoru, že rozsah „podstatné změny“ dle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci nelze vymezit jen prostorově nebo kapacitně, ale také časově. Pro posouzení, zda prodloužení doby skládkování bylo „podstatnou změnou“, je tudíž potřeba zvážit nejenom to, zda byla naplněna původně plánovaná kapacita skládky, ale též to, zda se právě prodloužením doby skládkování (původně integrovaným povolením omezené k určitému datu) nemohly změnit vlivy na lidské zdraví a životní prostředí. Tím se však magistrát ani žalovaný nezabývali.

[7] Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Tvrdí, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora citovanou městským soudem nemůže být samotné prodloužení doby skládkování o dva roky, pokud zároveň nezahrnuje provádění prací nebo zásahů měnících fyzický stav místa, podstatnou změnou ve smyslu § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci. Prodloužení doby skládkování nezměnilo ani celkový povolený rozsah skládky, ani povolené množství uloženého odpadu – obojí bylo již schváleno dříve v procesu EIA a rozhodnutí o prodloužení integrovaného povolení do nich nezasahuje. Stěžovatelka právě za účelem naplnění skládky do původně plánované kapacity (a tedy i zajištění stabilního tvaru skládky a následného provedení rekultivace) podala žádost o prodloužení doby skládkování. S. E. pro záměr současné etapy provozu skládky dle stěžovatelky obsahovalo pouze orientační předpoklad doby skládkování; podstatné pro schválení záměru bylo posouzení prostoru skládky a její kapacity. Integrované povolení také obsahovalo předpokládané datum ukončení skládkování, tato doba ale byla uvedena jen proto, aby povolení nebylo formálně vydáváno na neomezenou dobu. I kdyby prodloužené provozování skládky mělo dopady na životní prostředí, nejednalo by se o „podstatnou změnu“ ve smyslu § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci.

[8] Žalobci naopak mají za to, že městský soud rozhodl správně. Poukazují na to, že integrované povolení vymezilo dobu skládkování nikoliv až do naplnění kapacity, ale pevně stanoveným datem bez ohledu na to, zda kapacita skládky bude naplněna. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

II. Použitelné právo Evropské unie a vnitrostátní právní úprava

[9] Dle čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) se „podstatnou změnou“ rozumí:

změna v povaze, funkci či rozsahu zařízení, spalovacího zařízení, zařízení na spalování odpadu nebo zařízení na spoluspalování odpadu, která může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí.

[10] Podle čl. 20 odst. 2 směrnice 2010/75/EU:

Členské státy přijmou nezbytná opatření zajišťující, aby se žádná podstatná změna, kterou provozovatel plánuje, neuskutečnila bez povolení uděleného v souladu s touto směrnicí.

[11] Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a o omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), implementuje do českého práva směrnici 2010/75/EU. Podle § 2 písm. i) zákona o integrované prevenci se „podstatnou změnou“ rozumí:

změna v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení, která může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí; za podstatnou změnu se vždy považuje

1. změna v užívání, způsobu provozu nebo rozsahu zařízení, pokud sama o sobě dosahuje prahových hodnot uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu,

[12] Podle § 7 odst. 1 zákona o integrované prevenci jsou účastníky řízení o vydání integrovaného povolení vždy:

a) provozovatel zařízení,

b) vlastník zařízení, není-li provozovatelem zařízení,

c) obec, na jejímž území je nebo má být zařízení umístěno,

…

e) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, zaměstnavatelské svazy nebo hospodářské komory, jejichž předmětem činnosti je prosazování a ochrana profesních zájmů nebo veřejných zájmů podle zvláštních právních předpisů, dále obce nebo kraje, na jejichž území může toto zařízení ovlivnit životní prostředí, pokud se jako účastníci písemně přihlásily úřadu do 8 dnů ode dne zveřejnění stručného shrnutí údajů ze žádosti podle § 8.

[13] Ustanovení § 19a zákona o integrované prevenci upravuje řízení o změně integrovaného povolení. V případě, že se nejedná o podstatnou změnu zařízení, se podle § 19 odst. 4 zákona účastní řízení o změně integrovaného povolení jen účastníci podle § 7 odst. 1 písm. a) a b), tedy provozovatel a vlastník zařízení. O vydání a změnách integrovaného povolení rozhodují krajské úřady, v hlavním městě Praze pak Magistrát hlavního města Prahy. O odvolání proti jejich rozhodnutí je příslušné rozhodnout Ministerstvo životního prostředí (žalovaný).

[14] Podle § 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, se pro účely tohoto zákona rozumí:

c) dotčeným územím území, jehož životní prostředí a obyvatelstvo by mohlo být závažně ovlivněno provedením záměru nebo koncepce,

d) dotčeným územním samosprávným celkem územní samosprávný celek, jehož správní obvod alespoň zčásti tvoří dotčené území,

…

i) dotčenou veřejností

…

2. právnická osoba soukromého práva, jejímž předmětem činnosti je podle zakladatelského právního jednání ochrana životního prostředí nebo veřejného zdraví, a jejíž hlavní činností není podnikání nebo jiná výdělečná činnost, která vznikla alespoň 3 roky před dnem zveřejnění informací o navazujícím řízení podle § 9b odst. 1, případně před dnem vydání rozhodnutí podle § 7 odst. 6, nebo kterou podporuje svými podpisy nejméně 200 osob.

[15] Podle § 9c odst. 3 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí pak platí, že:

Pokud se podáním písemného oznámení přihlásí správnímu orgánu, který navazující řízení vede, do 30 dnů ode dne zveřejnění informací podle § 9b odst. 1, stává se účastníkem navazujícího řízení též

a) dotčený územní samosprávný celek, nebo

b) dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2.

III. Rozbor předkládané předběžné otázky

[16] V nynější věci řeší Nejvyšší správní soud otázku, zda se „podstatnou změnou“ zařízení podle čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích rozumí prodloužení doby skládkování na skládce odpadů o dva roky, aniž by se současně měnily maximální schválené rozměry skládky nebo její celková možná kapacita.

[17] Pro přehlednost je třeba dodat, že přestože k tomu směřuje velká část argumentace stěžovatelky, Nejvyšší správní soud v této věci konkrétně neřeší, zda je prodloužení doby skládkování „záměrem“ ve smyslu zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (a směrnice EIA). Soudní dvůr nicméně řešil obdobná prodloužení provozu zařízení jako v posuzované věci právě z hlediska posuzování vlivů na životní prostředí; Nejvyšší správní soud podáním předběžné otázky zamýšlí vyjasnit, zda se podobná interpretace použije i v případě úpravy integrované prevence.

[18] Z níže podaných důvodů dospěl senát Nejvyššího správního soudu k potřebě předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

[19] Judikatura Soudního dvora se dosud výkladem pojmu „podstatná změna“ ve směrnici 2010/75/EU (případně směrnicích jí předcházejících) nezabývala.

[20] Ve věci Brussels Hoofdstedelijk Gewest však Soudní dvůr posuzoval z hlediska směrnice 85/337/EHS prodloužení provozu letiště, se kterým nebyly spojeny jiné práce nebo zásahy měnící fyzický stav daného místa. Rozhodl, že prodloužení platnosti stávajícího povolení nelze při neexistenci takových prací nebo zásahů považovat za „záměr“ (Brussels Hoofdstedelijk Gewest a další, C-275/09, body 20, 24 a 38). Soudní dvůr tento výklad dosud neopustil. V nejnovější judikatuře (vykládající směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí) však zdůrazňuje, že tato interpretace je úzce spojena se zněním čl. 1 odst. 2 písm. a) první odrážky směrnice EIA, dle které se „záměrem“ rozumí provádění stavebních prací nebo výstavba jiných zařízení nebo děl (srov. rozsudky ve věci Friends of the Irish Environment Ltd, C-254/19, ECLI:EU:C:2020:680, bod 32, nebo ve věci Inter-Environnement Wallonie a Bond Beter Leefmilieu Vlaanderen, C-411/17, ECLI:EU:C:2019:622, bod 62). Požadavek na „práce“ a „zásahy“ měnící fyzický stav místa je tak specifický pro posuzování toho, zda je určitá činnost „záměrem“.

[21] Výše uvedené Soudní dvůr potvrdil i při interpretaci čl. 6 odst. 3 směrnice Rady 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Pro vymezení obdobného pojmu „projekt“ v čl. 6 odst. 3 směrnice je sice definice „záměru“ relevantní, ale jen definice „záměru“ vyžaduje „práce a zásahy měnící stav místa“. Pojem „projekt“ (pro který je především podstatné, že může mít na chráněnou lokalitu „významný vliv“) je proto širší než pojem „záměr“ (Coöperatie Mobilisation for the Environment a Vereniging Leefmilieu, spojené věci C-293/17 a C-294/17, ECLI:EU:C:2018:882, body 59-66).

[22] V případě směrnice 2010/75/EU o průmyslových emisích by se mohl uplatnit podobný přístup jako v případě směrnice 92/43/EHS. Čl. 3 odst. 9 směrnice 2010/75/EU dává pojmu „podstatná změna“ širokou definici – může jít o (jakoukoliv) změnu v povaze, funkci či rozsahu zařízení, za předpokladu, že může mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí. Tato definice nevyžaduje výslovně, aby s „podstatnou změnou“ byly vždy spojeny fyzické změny zařízení.

[23] Přestože se v nyní posuzované věci nemění maximální povolené rozměry ani celková kapacita skládky, v důsledku prodloužení skládkování bude na skládku po další dva roky navážen odpad (striktně vzato tak skládka nezůstane bez jakýchkoliv fyzických změn, pouze budou v rámci již dříve schválených limitů). Tato činnost sama o sobě zahrnuje zásahy do životního prostředí. Jak již uvedl v této věci městský soud, integrované povolení samo s nepříznivým vlivem skládky na životní prostředí počítá a stanovuje podmínky pro provoz skládky z hlediska ochrany ovzduší (včetně emisních limitů) nebo ochrany podzemních a povrchových vod. Zásah do životního prostředí tak bude v důsledku prodloužení doby skládkování pokračovat.

[24] Cílem směrnice 2010/75/EU je navíc dle bodu 12 odůvodnění a čl. 1 zajištění vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku. Není tedy důvodu, proč by a priori měly být změny spočívající pouze v prodloužení provozu zařízení (tedy změny, při kterých zůstávají nedotčeny zbylé maximální limity pro provoz zařízení) vyloučeny z definice „podstatné změny“ – i takové změny mohou mít významné nepříznivé účinky na lidské zdraví nebo životní prostředí, jak to vyžaduje definice v čl. 3 odst. 9 směrnice o průmyslových emisích.

IV. Závěr

[25] Nejvyšší správní soud proto pokládá Soudnímu dvoru Evropské unie následující otázku:

Má být čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) vykládán tak, že se „podstatnou změnou“ zařízení rozumí i prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, aniž by se současně měnily maximální schválené rozměry skládky nebo její celková možná kapacita?

[26] V návaznosti na položení předběžné otázky Nejvyšší správní soud dle § 48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. přerušil řízení. Poté, co Soudní dvůr o předložené otázce rozhodne, bude v řízení pokračovat (§ 48 odst. 6 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2021

Zdeněk Kühn
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací