Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Karla Šimky a soudců Václava Štencla a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Mgr. O. H., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2025, č. j. MPSV-2025/186569-421/1, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2026, č. j. 53 Ad 20/2026-51,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Příbrami (dále „úřad práce“) ze dne 13. 8. 2025, č. j. 633218/25/S (dále „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím úřad práce podle § 30 odst. 1 písm. b) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vyřadil žalobkyni z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 21. 8. 2024 z důvodu nesplnění oznamovací povinnosti ve smyslu § 27 odst. 2 téhož zákona. Žalobkyně dle správních orgánů řádně neoznámila skutečnost mající vliv na její zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, konkrétně uzavření a existenci dohody o provedení práce se společností dakas servis s.r.o. na dobu od 1. 8. 2024 do 31. 8. 2024. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně správní žalobou u Krajského soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. O otázce vzniku pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a společností dakas servis s.r.o., která je klíčová pro vznik oznamovací povinnosti dle § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, dle krajského soudu panují důvodné pochybnosti, které správní orgány v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neodstranily.
II. Argumentace účastníků řízení
[2] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Namítá, že krajský soud zatížil řízení vadou podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť ve věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Závěr krajského soudu, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, vyplývá z nesprávného výkladu § 3 správního řádu a v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu stanovil nepřiměřeně vysoký důkazní standard blížící se požadavku absolutní jistoty. Za situace, kdy žalobkyně nenavrhla ani nepředložila důkaz na podporu tvrzení o nepravosti podpisu, nebyl správní orgán povinen zajistit znalecké dokazování. Není důvod, aby společnost dakas servis s.r.o. uváděla nepravdivé údaje. Krajský soud narušil princip volného hodnocení důkazů, neboť důkazy správního orgánu zpochybnil bez existence konkrétního protidůkazu. Několik důkazů ve svém souhrnu potvrzuje, že žalobkyně pro společnost dakas servis s.r.o. pracovala. Není pochyb o tom, že daná dohoda objektivně existovala. Krajský soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu nahrazoval hodnocení správního orgánu vlastním úsudkem a spekuloval o alternativních verzích skutkového děje. Samotná skutečnost, že žalobkyně měla vzdělání a praxi ve zcela jiném oboru, nemůže nijak přispívat k závěru, že žalobkyně danou dohodu o provedení práce neuzavřela. Soud požadoval další důkazy (svědky, docházku, výplatní pásky), ačkoli pro vznik pracovního vztahu postačuje konsenzus stran. V projednávané věci nenastala vyložená nejasnost, pro kterou by měl správní orgán provádět dokazování na rámec listin. Společnost dakas servis s.r.o. potvrdila, že u ní žalobkyně práci skutečně vykonávala, a odeslala informace do databáze České správy sociálního zabezpečení. Závěr krajského soudu je vnitřně rozporný, neboť soud na jednu stranu tvrdí, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné, na druhou stranu považuje skutkový stav za nedostatečný.
[3] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dohodu o provedení práce se společností dakas servis s.r.o. nepodepsala, pro společnost nepracovala ani nikdy nevykonávala práci strážného. Žalovaný v kasační stížnosti pouze opakuje svá původní tvrzení, aniž by odstranil zásadní rozpory, na které žalobkyně po celou dobu řízení upozorňovala. Žalovaný nevysvětlil, proč ve spisu existují dvě rozdílné verze dohody o provedení práce, nepředložil originál dohody ani nezajistil znalecké zkoumání podpisu. Nebylo prokázáno, že by žalobkyně pro společnost dakas servis s.r.o. skutečně pracovala. Žalobkyně v rozhodném období pracovala jako hypoteční specialistka v bance, dne 23. 8. 2024 odcestovala na Ukrajinu a dne 9. 9. 2024 se vrátila zpět. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, jak měla žalobkyně současně vykonávat práci strážného. Tvrzení zaměstnavatele a evidence České správy sociálního zabezpečení nemohou bez dalších důkazů prokazovat vznik pracovního vztahu, zvláště pokud existují závažné pochybnosti o pravosti dohody o provedení práce. Potřebné dokazování měl provést žalovaný. V dalších podáních žalobkyně poukazuje na tíživou situaci, ve které se v důsledku rozhodnutí žalovaného nachází.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[4] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[5] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti podávané žalovaným správním orgánem Nejvyšší správní soud vymezil již v rozsudku ze dne 30. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že kasační stížnost lze považovat za přijatelnou, „pokud by bylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu“ (shodně viz usnesení NSS ze dne 29. 11. 2023, č. j. 1 Azs 203/2023-48, bod 9 a tam citovaná judikatura). Tato kritéria se uplatní též po novelizaci soudního řádu správního, jež institut nepřijatelnosti kasační stížnosti rozšířila z věcí mezinárodní ochrany na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS).
[6] V daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Stran stěžovatelova nesouhlasu s posouzením skutkového stavu krajským soudem Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že je to především krajský soud, kdo je oproti Nejvyššímu správnímu soudu soudem nalézacím povolaným zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Intervence ze strany Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se toliko na vady řízení a dokazování ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (např. rozsudek ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016-79, rozsudek ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Afs 94/2018-52, rozsudek ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 Afs 283/2018-39, ze dne 13. 2. 2019, č. j. 6 Afs 354/2018-23, nebo ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020-52). Takové vady však Nejvyšší správní soud v řízení před krajským soudem nezjistil. Krajský soud v napadeném rozsudku přezkoumatelně, podrobně a pečlivě vysvětlil, proč v dané věci nepovažuje stěžovatelem zjištěný skutkový stav za dostatečný, a stěžovateli udělil jednoznačné pokyny, jakým způsobem má vytýkané nedostatky v dalším řízení odstranit.
[7] Vadu řízení před krajským soudem, která by mohla založit přijatelnost kasační stížnosti, nelze spatřovat ani v tom, že krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného bez jednání, ačkoliv žalovaný ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. vyjádřil výslovný nesouhlas s takovým projednáním věci. Krajský soud totiž zrušil rozhodnutí žalovaného pro vady řízení, neboť skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. Takový důvod je zákonem předpokládaným důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí bez jednání, jak je výslovně uvedeno v § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s § 51 odst. 2 s. ř. s. (rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2004, č. j. 6 A 136/2002-35, č. 768/2006 Sb. NSS). Zároveň se jedná o jiný zrušovací důvod než nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu [srov. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Závěry krajského soudu o přezkoumatelnosti napadeného rozsudku a zároveň o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu tak nejsou ve vzájemném rozporu.
[8] Problematikou rozhodování o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval. Již v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č. j. 4 Ads 20/2008-58 vyslovil, že je vždy „potřeba hodnotit a řádně se zabývat všemi okolnostmi toho kterého případu. […] správní orgány by měly mít k problémům a potížím fyzických a právnických osob (účastníků řízení) co možná největší pochopení a postupovat ve vztahu k nim vstřícně a objektivně. […] Institut vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by měl být používán pouze v případech, kdy jsou nade vší pochybnost splněny podmínky, jež zákon o zaměstnanosti pro vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání stanoví.“ (důraz doplněn Nejvyšším správním soudem). Ačkoliv je jistě nezbytné trvat na tom, aby uchazeči o zaměstnání plnili své povinnosti vyplývající ze zákona o zaměstnanosti, je nutné, aby správní orgány při rozhodování o vyřazení z této evidence zvážily konkrétní situaci a důvody tvrzené takovým uchazečem. Poukázat lze rovněž i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2014, č. j. 4 Ads 124/2013-82, ve kterém Nejvyšší správní soud akcentoval povinnost úřadu práce před vydáním rozhodnutí o vyřazení z evidence o zaměstnání založit své rozhodnutí „na podkladě úplného zjištění skutkového stavu, který nevzbuzuje pochybnosti, neboť jen takto zjištěný skutkový stav může být základem pro rozhodnutí, u kterého je přijaté řešení v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem případu“ (důraz doplněn Nejvyšším správním soudem).
[9] K uplatnění zásady materiální pravdy a povinnosti bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 5. 11. 2021, č. j. 5 Ads 296/2020-30. Zdůraznil, že pokud má „správní orgán povědomí o rozhodných skutečnostech, které mohou vyřazení zvrátit, ale nemá je za prokázané, má v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů učinit potřebné úkony k řádnému zjištění skutkového stavu a případně vyzvat účastníka řízení k doložení tvrzených skutečností“ (důraz doplněn Nejvyšším správním soudem). Na citovaný rozsudek navazuje další judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky NSS ze dne 10. 9. 2019, č. j. 1 Ads 160/2019-30, ze dne 23. 1. 2023, č. j. 5 Ads 346/2020-28, nebo ze dne 15. 7. 2025, č. j. 4 Ads 173/2024-33). V souladu se zásadou materiální pravdy je pak povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti (rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2003, č. j. 6 A 114/2000-36, nebo jeho usnesení ze dne 12. 7. 2024, č. j. 4 Ads 410/2023-31). Poukázat lze rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015, č. j. 7 Ads 268/2015-30, jenž uvedené povinnosti správních orgánů akcentoval především s ohledem na dosti tvrdé právní důsledky vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, a to nejen v oblasti naplnění ústavního práva na práci (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tím, že je uchazeči o zaměstnání odepřena pomoc při zajištění zaměstnání a eventuálně i hmotné zabezpečení v podobě podpory v nezaměstnanosti, ale i v oblasti účasti na důchodovém a zdravotním pojištění (viz také rozsudky NSS ze dne 11. 5. 2021, č. j. 1 Ads 52/2021-31, nebo ze dne 4. 4. 2019, č. j. 3 Ads 349/2017-28).
[10] Optikou této judikatury posoudil věc i krajský soud. Poukázal na celou řadu pochybností, které v projednávané věci správní orgány neodstranily, ačkoliv tak s ohledem na povahu řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání učinit měly (existence dvou verzí dohody o provedení práce, které se svým obsahem podstatně liší; odlišná podoba údajného podpisu žalobkyně na jedné z dohod o provedení práce a jiných podpisů žalobkyně obsažených na dokumentech ve správním spisu; existence pracovního poměru žalobkyně u Československé obchodní banky v rozsahu 40 hod týdně trvajícího do 20. 8. 2024; vycestování žalobkyně z České republiky minimálně v době 24. 8. 2024 až 9. 9. 2024). Své pochybnosti krajský soud podrobně zdůvodnil a Nejvyšší správní soud nemá k podstatě jeho hodnocení výhrady, které by mohly vést k přijatelnosti kasační stížnosti. Krajským soudem popsané pochybnosti jsou totiž relevantní a také zásadní.
[11] Důkazní standard, který krajský soud zvolil, taktéž odpovídá shora uvedené judikatuře a nelze jej považovat za nepřiměřeně vysoký, resp. blížící se požadavku absolutní jistoty, jak tvrdí stěžovatel. K námitkám směřujícím k otázkám prokazování rozhodných skutečností, ať už co se týče pravosti podpisu žalobkyně či výkonu práce pro společnost dakas servis s.r.o., Nejvyšší správní soud poznamenává, že krajský soud stěžovatele nezavázal k provedení konkrétních důkazů a nijak jej v tomto směru neomezil. Kasační argumentace týkající se konkrétních způsobů dokazování (např. znaleckým posudkem) se tak míjí s důvody napadeného rozsudku, a nemůže proto ani založit přijatelnost kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] Jelikož se krajský soud neodchýlil od ustálené judikatury ani se nedopustil zásadního pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Ačkoli byla kasační stížnost odmítnuta, což je situace, na kterou obecně pamatuje § 60 odst. 3 s. ř. s., k odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení NSS č. j. 9 As 83/2021-28). Žalovaný (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšné žalobkyni v řízení o kasační stížnosti žádné náklady podle obsahu soudního spisu nevznikly, náhrada nákladů řízení se jí tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Karel Šimka
předseda senátu