Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Václava Štencla v právní věci žalobkyně: KOVÁŘ plus s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Finanční úřad pro Zlínský kraj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2025, č. j. 334672/25/3309-50523-703696, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2026, č. j. 62 Af 16/2025-35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný podle § 259b a § 259c zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zamítl žádost žalobkyně o prominutí úroku z prodlení na dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období duben až září 2013 a prosinec 2013 až prosinec 2015, která byla žalobkyni pravomocně doměřena dne 27. 3. 2020. DPH byla žalobkyni doměřena z důvodu prokázání vědomé účasti žalobkyně na podvodu na DPH [pro bližší podrobnosti viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 31. 1. 2024, č. j. 6 Afs 275/2022-101].
[2] Žalobkyně se proti napadenému rozhodnutí bránila žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále „krajský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud, obdobně jako žalovaný, při posouzení žaloby vycházel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 1. 2021, č. j. 1 Afs 236/2019-83, č. 4141/2021 Sb. NSS, které se sice týkalo prominutí penále, jeho závěry však krajský soud shledal zobecnitelnými na prominutí veškerého příslušenství daně. Z citovaného rozhodnutí podle krajského soudu vyplývá, že správce daně má prostor pro správní uvážení, při kterém musí vzít v úvahu nejen zákonem stanovená kritéria (tj. ospravedlnitelný důvod prodlení s úhradou daně ve smyslu § 259b odst. 2 daňového řádu a četnost porušování povinností při správě daní ve smyslu § 259c odst. 1 daňového řádu), nýbrž i zákonem a ústavním pořádkem obecně stanovené principy. V rámci správního uvážení nemusí správce daně s ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti zdrojového jednání příslušenství prominout. Rozhodnutí správce daně musí být řádně odůvodněno a musí z něj být zřejmé, zda správce daně nevybočil z mezí a hledisek správního uvážení. Žalovaný vycházel z konkrétních okolností věci, přičemž žalobkyně se vědomě podílela na obchodech zasažených podvodem, což patří mezi nejzávažnější formy porušení daňových předpisů. Z napadeného rozhodnutí nicméně neplyne, že by jakákoliv účast na podvodu znemožňovala příslušenství daně prominout.
[3] Krajský soud dále uvedl, že podmínkou prominutí úroku z prodlení dle § 259b odst. 2 daňového řádu je v prvé řadě existence ospravedlnitelného důvodu, pro který došlo k prodlení s úhradou daně. Ospravedlnitelnými okolnostmi nemohou být trvání daňové kontroly a navazujících soudních řízení, které jsou pouze důsledkem předchozího jednání daňového subjektu. Žalobkyně neuvedla žádné okolnosti vztahující se k doměření daně, pro které by bylo nespravedlivé požadovat po ní úhradu úroků z prodlení, které na rozdíl od penále nepředstavují sankci, ale cenu peněz v čase. Vzhledem k tomu žalovaný dle krajského soudu nepochybil, pokud blíže nehodnotil další okolnosti, které žalobkyně ve své žádosti zmínila (absence jiného porušení povinností při správě daní, uhrazení značné části dlužné daně, poskytnutí součinnosti, neukončení podnikání apod.). Obecná tvrzení zmiňující i vyvrácení zapojení do podvodných řetězců v trestním řízení neshledal krajský soud relevantními. Daňové a trestní řízení sledují odlišné cíle, takže ani odlišný výsledek trestního řízení (i z hlediska vědomosti žalobce o zapojení do podvodu) sám o sobě nevyvrací správnost závěrů učiněných v daňovém řízení.
II. Argumentace účastníků řízení
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka předně namítá nesprávný výklad § 259b daňového řádu, zejména odst. 2, nesprávné posouzení otázky příčiny prodlení a zúžení podmínek pro pominutí úroku z prodlení jen na zdrojové jednání. Podmínky podle § 259b odst. 1, jakož i podle § 259c daňového řádu byly ve věci splněny, což stěžovatelka považuje za nesporné. Klíčové kritérium obsahuje podle stěžovatelky § 259b odst. 2, a to ospravedlnitelný důvod prodlení s úhradou daně. Žalovaný ani krajský soud se však tímto důvodem v podstatě vůbec nezabývali, a namísto toho posuzovali kritérium v zákoně vůbec neuvedené, a to povahu zdrojového jednání (viz bod 20 napadeného rozsudku). Usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 236/2019-83 podle stěžovatelky rozšiřuje podmínky pro prominutí příslušenství daně nad rámec zákonem výslovně stanovených kritérií (dokonce je podle ní přímo v rozporu s § 259c daňového řádu). Navíc nelze toto rozhodnutí bez dalšího vztáhnout na prominutí úroku z prodlení podle § 259b daňového řádu, neboť se týká prominutí penále podle § 259a téhož zákona. Penále má sankční povahu a § 259a odst. 2 daňového řádu výslovně umožňuje zohlednit součinnost daňového subjektu při doměření daně, tedy připouští přihlédnout k řízení o vyměření daně. Ustanovení § 259b odst. 2 daňového řádu však případné správní uvážení váže jednoznačně pouze na posouzení důvodů prodlení. Stěžovatelka má za to, že je rozdíl mezi penále a úrokem z prodlení, neboť penále je „pokuta“ za nesprávné stanovení daně daňovým subjektem, kdežto úrok z prodlení je „sankce“ za včasné nesplnění povinnosti úhrady daně. Při posuzování žádosti o prominutí úroků z prodlení je proto třeba řešit jen důvod prodlení, nikoli důvod doměření daně, tedy zdrojové jednání.
[6] Stěžovatelka dále napadá závěr žalovaného, nekriticky převzatý krajským soudem, o jejím úmyslném zapojení do daňového podvodu. Ten nemá oporu v provedených důkazech, neboť vychází jen z daňového řízení a odporuje výsledku trestního řízení. Přestože obě řízení sledují odlišné cíle, otázka vědomého, tedy úmyslného zapojení je jim společná. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v žádosti o prominutí úroku z prodlení neuvedla okolnosti vzniku prodlení a jeho příčiny. Ty popsala již v žádosti o prominutí úroku z prodlení a úroku z posečkané částky dne 21. 1. 2025; žalovanému byly známy a nebyly sporné. Doměřenou daň stěžovatelka nemohla včas uhradit kvůli její výši, což vedlo k posečkání a následně ke vzniku úroku z prodlení.
[7] Napadený rozsudek stěžovatelka rovněž považuje za nepřezkoumatelný. Krajský soud se podle ní nevypořádal se základní podmínkou pro vyhovění žádosti uvedenou v § 259b odst. 2 daňového řádu, tj. s ospravedlnitelným důvodem prodlení, a to tím, že stěžovatelce přepjatě formalisticky vytknul nedostatečnost žalobních námitek. Žalovaný ostatně absenci uvedení ospravedlnitelného důvodu prodlení v napadeném rozhodnutí nezmínil. Krajský soud se nezabýval ani tím, zda samotné hodnocení tzv. zdrojového jednání může odůvodnit nevyhovění žádosti. Za rozporuplné považuje stěžovatelka závěry krajského soudu v bodě 20 napadeného rozsudku, neboť v žádosti o prominutí úroku z prodlení nepovažovala za nutné důvody nesprávnosti doměřené daně blíže rozvádět, přičemž výše úroku po většinu doby neodpovídala ceně peněz v čase.
[8] Stěžovatelka závěrem namítá porušení § 75 s. ř. s. Žaloba podle ní dostatečně vymezila rozsah soudního přezkumu a krajský soud měl její argumentaci věcně posoudit i s přihlédnutím k obsahu žádosti. Kvalita vypořádání soudu s žalobními námitkami musí být precizní, bez ohledu na kvalitu těchto námitek. Písařskou chybu v žalobě, kde byl uveden § 259a namísto § 259b daňového řádu, stěžovatelka označila za zjevnou. Odkaz na § 259a daňového řádu použila jen k polemice s analogickým použitím tehdy účinného metodického pokynu Generálního finančního ředitelství (pozn. NSS: č. GFŘ–D–67 k promíjení příslušenství daně ze dne 13. 2. 2025, č. j. 77501/24/7700-50128-711513; dále jen „pokyn GFŘ“), na prominutí úroku z prodlení.
[9] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své stanovisko v řízení před krajským soudem. Uvádí, že postupoval v souladu s jednotnou praxí vymezenou v pokynu GFŘ a s judikaturou NSS, zejména s usnesením rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 236/2019-83. Žalovaný rekapituluje důvody, které orgány finanční správy, jakož i následně soudy ve správním soudnictví vedly k závěru o stěžovatelčině vědomém zapojení do obchodních řetězců stižených podvodem. Žalovaný měl možnost, nikoli povinnost úrok z prodlení prominout. Z důvodu zjištěného skutkového stavu, na jehož základě byla stěžovatelce doměřena daň, dospěl k závěru, že úrok z prodlení nelze v žádném rozsahu prominout. Závěrem uvádí, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem, zejména s jeho body 18 až 20, a namítá, že stěžovatelčina tvrzení zůstávají pouze v obecné, právní rovině. Závěry krajského soudu jsou v souladu s judikaturou NSS.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Kasační stížnost je přípustná a lze ji projednat.
[11] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Lze připomenout, že podle ustálené judikatury NSS aplikace tohoto kasačního důvodu připadá v úvahu pouze výjimečně, není-li z odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29-30).
[12] V posuzované věci napadený rozsudek požadavkům vyplývajícím z konstantní judikatury NSS dostál. Krajský soud řádně a srozumitelně vyložil důvody, pro které souhlasí s žalovaným, že stěžovatelčině žádosti o prominutí úroku z prodlení nebylo možné vyhovět s ohledem na závažnost zdrojového jednání, přičemž jeho závěry jsou podpořeny logickou argumentací. Krajský soud v bodech 13 a 14 rovněž odůvodnil i klíčový právní závěr, že usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 236/2019-83 lze zobecnit ve vztahu k prominutí veškerého příslušenství daně. Podstata sporu mezi stěžovatelkou a krajským soudem nespočívá v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku, nýbrž v odlišném náhledu na metodiku výkladu a aplikaci § 259b daňového řádu ve světle již zmíněného usnesení rozšířeného senátu, tedy v meritu věci.
[13] Obdobně je třeba se postavit k námitce týkající se údajného porušení § 75 s. ř. s. Krajský soud nevyložil rozsah žaloby a jednotlivé žalobní body nepřiměřeně restriktivně, podstatě věci se řádně věnoval. V bodě 13 se zabýval dopadem usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 236/2019-83 na posuzovanou věc, v bodě 14 aplikací pokynu GFŘ, v bodě 15 námitkami stěžovatelky proti předchozím závěrům orgánů finanční správy a soudů o zapojení stěžovatelky do podvodného jednání, v bodech 16 až 19 konkrétními okolnostmi žádosti o prominutí penále (k tomu, zda krajský soud tyto vyhodnotil v souladu s obsahem správního spisu, viz dále) a v bodě 20 vztahem trestního a daňového řízení. Vyčerpal tedy veškeré žalobní námitky. Ani skutečnost, že krajský soud upozornil, že stěžovatelka v žalobě mimo jiné nesprávně argumentuje § 259a namísto § 259b daňového řádu, neměla vliv na rozsah soudního přezkumu. Krajský soud ostatně podotkl, že rozumí smyslu námitky, a vypořádal ji v rámci posouzení věci samé, tedy zda bylo při posouzení žádosti o prominutí úroků z prodlení namístě zohlednit zdrojové jednání. Upozornění na obecný charakter žalobních námitek krajským soudem je legitimní reflexí dispoziční zásady ovládající správní soudnictví. Jak ostatně opakovaně ve své judikatuře upozorňuje NSS, obsah, rozsah a kvalita žalobních námitek předurčují obsah následného soudního rozhodnutí (srov. například rozsudek ze dne 30. 10. 2025, č. j. 4 As 313/2024-29, bod 46).
[14] Jádrem sporu je námitka stěžovatelky, že žalovaný nesprávně aplikoval § 259b odst. 2 daňového řádu, když dostatečně nevypořádal jí uváděné ospravedlnitelné důvody pro prodlení s úhradou daně, a zaměřil se pouze na závažnost tzv. zdrojového jednání. Krajský soud tento postup, podle stěžovatelky v rozporu se zákonem, aproboval.
[15] Podle § 259b odst. 1 daňového řádu je daňový subjekt oprávněn požádat správce daně o prominutí úroku z prodlení nebo úroku z posečkané částky, pokud byla uhrazena daň, v důsledku jejíhož neuhrazení úrok vznikl.
[16] Podle § 259b odst. 2 daňového řádu správce daně může zcela nebo zčásti prominout úrok z prodlení nebo úrok z posečkané částky, pokud k prodlení s úhradou daně došlo z důvodu, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Při tom není vázán návrhem daňového subjektu.
[17] Podle § 259b odst. 3 daňového řádu při posouzení rozsahu, ve kterém bude úrok prominut, správce daně zohlední skutečnost, zda ekonomické nebo sociální poměry daňového subjektu zakládají tvrdost uplatněného úroku.
[18] Podle § 259c odst. 1 daňového řádu při posouzení žádosti o prominutí daně nebo příslušenství daně správce daně zohlední četnost porušování povinností při správě daní daňovým subjektem.
[19] Podle § 259c odst. 2 daňového řádu prominutí daně nebo příslušenství daně není možné, pokud daňový subjekt nebo osoba, která je členem jeho statutárního orgánu, v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy.
[20] Podle § 259c odst. 3 daňového řádu, pokud právnická osoba závažným způsobem poruší daňové nebo účetní právní předpisy, hledí se pro účely posouzení splnění podmínky podle odstavce 2 na osobu, která byla v době tohoto porušení v této právnické osobě členem statutárního orgánu, jako by je také porušila.
[21] Smyslem prominutí úroku z prodlení podle § 259b daňového řádu je zabránit tomu, aby byl sankcionován daňový subjekt, jenž se do prodlení s úhradou daně dostal vlivem ospravedlnitelných skutečností (rozsudek NSS ze dne 28. 3. 2024, č. j. 3 Afs 71/2022-38, bod 16). K rozdělení daňových subjektů na ty, jimž bude úrok z prodlení prominut, a ty, jimž prominut nebude, používá zákonodárce kombinaci několika právních metod.
[22] V prvé řadě z § 259b odst. 1 daňového řádu plynou formální předpoklady pro prominutí úroku. Jsou jimi (i) podání žádosti o prominutí a (ii) úhrada daně, v důsledku jejíhož neuhrazení úrok vznikl. Následně musí správce daně ověřit, že v případě daňového subjektu není naplněna negativní podmínka (vylučovací klausule) stanovená v § 259c odst. 2 daňového řádu. Tato podmínka spočívá v nemožnosti příslušenství daně prominout, pokud daňový subjekt (resp. osoba, která je členem jeho statutárního orgánu), v posledních 3 letech závažným způsobem porušil daňové nebo účetní právní předpisy. Při posuzování této podmínky se však nebere v úvahu porušení daňových předpisů, které je skutkovým a právním základem uložení daně, jejímž včasným nezaplacením vzniklo prodlení, o jehož prominutí daňový subjekt žádá. K tomuto porušení však správce daně přihlédne v rámci správního uvážení dle § 259b odst. 2 daňového řádu (k tomu podrobněji viz dále).
[23] Ustanovení § 259b odst. 2 daňového řádu upravuje materiální kritérium, na jehož základě správce daně o žádosti rozhodne. V jeho rámci zákonodárce kombinuje neurčitý právní pojem se správním uvážením. Jak vysvětlil NSS v rozsudku ze dne 28. 6. 2023, č. j. 1 Afs 220/2022-37, bodu 18, „[d]ojde-li k naplnění neurčitého právního pojmu (‚důvod, který lze s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit‘), neznamená to, že správní orgán musí úrok z prodlení s úhradou daně automaticky prominout. Naopak, na řadu se dostává správní uvážení, které umožňuje správnímu orgánu posoudit, zda příslušenství daně zcela nebo zčásti promine, či nikoli. Toto správní uvážení pak rovněž podléhá soudnímu přezkumu, avšak pouze do té míry, zda správní orgány při své úvaze nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46).“ Správní orgán tedy může žádost o prominutí úroku z prodlení zamítnout jak z důvodu, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „ospravedlnitelné důvody prodlení“, tak z důvodů spadajících pod jeho správní uvážení.
[24] Spočívá-li důvod zamítnutí žádosti v nenaplnění neurčitého právního pojmu, musí jej správce daně nejprve vyložit a přezkoumatelným způsobem posoudit, zda daňovým subjektem v žádosti o prominutí uváděné důvody pod tento neurčitý právní pojem spadají, či nikoli. K výkladu pojmu může sloužit důvodová zpráva k zákonu č. 267/2014 Sb. [II. zvláštní část, čl. VI bod 34 (§ 259a až § 259c)], judikatura správních soudů či pokyn GFŘ, který obsahuje demonstrativní výčet skutečností, v jejichž naplnění lze spatřovat důvody, pro které je dle zákonné úpravy možné příslušenství daně prominout. Z ustálené judikatury NSS k posouzení ospravedlnitelnosti důvodů prodlení vyplývá, že správce daně je povinen přihlédnout ke všem namítaným důvodům, a to i nad rámec výčtu obsaženého v pokynech daňových orgánů (v nyní projednávané věci zejména pokyn GFŘ). Je povinností žalovaného, aby se zabýval každým důvodem uplatněným v žádosti o prominutí příslušenství daně a přezkoumatelně a srozumitelně vyložil, zda může představovat ospravedlnitelnou skutečnost pro prominutí příslušenství daně, resp. jeho části (viz např. rozsudky ze dne 28. 6. 2024, č. j. 5 Afs 122/2023-52, bod 15, či ze dne 16. 7. 2025, č. j. 1 Afs 54/2025-42, bod 37). Pokud žalovaný nedostojí své povinnosti spočívající v řádném posouzení tvrzeného důvodu prodlení daňového subjektu se zaplacením doměřené daně a dostatečně neodůvodní závěr, podle nějž daňovým subjektem tvrzený důvod není ospravedlnitelným důvodem ve smyslu § 259b odst. 2 daňového řádu, zatíží své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2023, č. j. 4 Afs 395/2021-37, bod 25).
[25] Ani existence ospravedlnitelného důvodu prodlení však daňovému subjektu nezakládá nárok na prominutí úroku z prodlení; o prominutí správce daně rozhoduje ve sféře správního uvážení (rozsudky NSS č. j. 4 Afs 395/2021-37, bod 18, a ze dne 16. 11. 2023, č. j. 9 Afs 38/2022-31, bod 10). Soudům ve správním soudnictví zásadně nepřísluší, aby úvahy správního orgánu korigovaly, či je dokonce nahrazovaly. Úprava prominutí příslušenství daně se právě proto, že je založena na správním uvážení, opírá o širší rámec hodnot a principů než zákonem výslovně uvedená kritéria (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 236/2019-83, bod 37). Úkolem soudů je přezkoumat, zda bylo rozhodnutí závisející na správním uvážení vydáno v řádném řízení a že správní orgány nezneužily svého uvážení a pohybují se v zákonných mezích. Ani prostor pro správní uvážení totiž není bezbřehý a nemůže vykazovat znaky svévole (srov. např. rozsudky NSS ze dne 29. 4. 2014, č. j. 8 Afs 63/2013-30, bod 31, či ze dne 27. 3. 2019, č. j. 4 Afs 342/2018-35, bod 11).
[26] Z výše uvedeného vyplývá, že obvykle správce daně nejprve ověří podmínku vymezenou neurčitým právním pojmem, a teprve je-li splněna, uplatní správní uvážení. Zpravidla proto bude vést své úvahy v těchto dvou krocích. Pokud však je výjimečně z konkrétních okolností věci patrné, že výsledek správního uvážení nebude ani zčásti pozitivní, tj. že úrok z prodlení nebude z důvodů tkvících v uplatnění správního uvážení (ani zčásti) prominut, není třeba ověřovat nejprve podmínku vymezenou neurčitým právním pojmem a její ověření lze vynechat. Je-li totiž jisté, že úrok z prodlení nebude prominut ani zčásti pro důvody, které v režimu správního uvážení vedou správce daně k závěru, že prominutí není namístě, je zbytečné ověřovat další (za běžných okolností „vstupní“) podmínku, jež na negativním závěru jako celku nemůže sama o sobě již nic změnit.
[27] V již opakovaně citovaném usnesení č. j. 1 Afs 236/2019-83 rozšířený senát přijal klíčový závěr spočívající v tom, že správce daně kromě povinných zákonných kritérií v rámci správního uvážení zohlední ve vzájemné souvislosti mj. i zdrojové jednání, a s ohledem na povahu, intenzitu či jiné okolnosti porušení, jež stojí v základu, nemusí příslušenství daně prominout (body 53 a 55). Zdrojové jednání však nelze paušalizovat a uplatňovat tzv. stigmatizující přístup; vždy je třeba zohlednit konkrétní skutkové okolnosti případu (srov. rozsudek ze dne 8. 10. 2021, č. j. 4 Afs 99/2021-34, bod 29).
[28] NSS si je vědom toho, že, jak správně upozorňuje stěžovatelka, uvedené judikaturní závěry byly vysloveny ve vztahu k řízení o prominutí penále podle § 259a daňového řádu. NSS nicméně v řadě svých rozhodnutí již dospěl k závěru, že právní závěr rozšířeného senátu „bezesporu platí v případě rozhodování o prominutí úroku z prodlení“ (shodně rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2024, č. j. 5 Afs 122/2023-52, bod 19, ze dne 9. 1. 2025, č. j. 6 Afs 362/2023-28, bod 29, ze dne 28. 2. 2025, č. j. 5 Afs 318/2023-26, bod 24, či ze dne 30. 6. 2026, č. j. 22 Afs 132/2025-50, bod 44). NSS má totiž oproti (blíže neodůvodněným) tvrzením stěžovatelky za to, že odlišnosti úpravy prominutí penále a prominutí úroku z prodlení samy o sobě použitelnost závěrů rozšířeného senátu nevylučují. Rozhodné je, že § 259a ani § 259b daňového řádu nezakládají při splnění zákonných podmínek nárok na prominutí příslušenství daně, a to ani zčásti. V obou případech zákon svěřuje správci daně správní uvážení, zda příslušenství promine a v jakém rozsahu. Možnost prominout úrok až do plné výše na tom nic nemění. Rozšířený senát navíc svůj závěr nezaložil na specifickém kritériu součinnosti zakotveném v § 259a odst. 2 daňového řádu, nýbrž na povaze institutu prominutí. Zdůraznil, že správce daně při správním uvážení není omezen jen zákonem výslovně vyjmenovanými hledisky, ale musí zohlednit též další relevantní okolnosti konkrétní věci. Mezi ně patří i povaha, intenzita a ostatní okolnosti zdrojového jednání. Jiný výklad by mohl vést k tomu, že by v některých případech příslušenství muselo být alespoň zčásti prominuto i tehdy, vychází-li ze zvlášť závažného porušení daňových předpisů, případně z jednání hraničícího s trestnou činností, což by mohlo být jak v případě prominutí penále, tak i v případě ostatního příslušenství daně nevhodné (srov. obdobně k úrokům z posečkané částky ve věci téže stěžovatelky rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2026, č. j. 1 Afs 21/2026-36, body 23 a 24).
[29] Citovaný závěr rozšířeného senátu byl finanční správou promítnut i do pokynu GFŘ: „[v] souladu s recentní správní judikaturou je správce daně v rámci posuzování rozsahu prominutí příslušenství daně oprávněn zohlednit při rozhodování také povahu, intenzitu či jiné okolnosti zdrojového jednání, které vznik příslušenství vyvolalo. Shledá-li správce daně, že povaha, intenzita či jiné okolnosti zdrojového jednání (např. zneužití práva, daňové zastírání, vědomá účast na daňovém podvodu apod.) vylučuje prominutí úroků, pak rozhodnutím žádost zamítne i přesto, že by z pohledu podmínky podle § 259c odst. 2 a 3 daňového řádu bylo toto porušení irelevantní“ (str. 9). K námitce stěžovatelky brojící proti odkazu žalovaného na tento pokyn GFŘ lze připomenout, že pokyny řady „D“ nenaplňují formální znaky požadované pro obecně závazné normativní právní akty a nemohou měnit právní předpisy, které vykládají (rozsudek NSS ze dne 25. 10. 2006, č. j. 8 Afs 3/2005-59). Neodporují-li ale zákonu, platí ve vztazích služební nadřízenosti a podřízenosti povinnost řídit se pokyny nadřízeného orgánu. V takovém případě správní soudy přezkoumávají postup správních orgánů i z hlediska jeho souladnosti s interním normativním aktem. Pokyny slouží ke sjednocování správní praxe a odchýlení se od nich by mohlo znamenat, že správce daně rozhodl v rozporu se zásadou zákazu libovůle a zásadou rovného zacházení (rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005-57, č. 605/2005 Sb. NSS, ze dne 23. 8. 2007, č. j. 7 Afs 45/2007-251, č. 1383/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 10. 2013, č. j. 8 Afs 80/2012-49, bod 40). Smyslem pokynu GFŘ je stanovit hlediska a kritéria, která má správce daně při rozhodování o prominutí příslušenství daně posuzovat. Žalovaný tedy nikterak nepochybil, pokud se pokynem GFŘ řídil.
[30] V posuzované věci stěžovatelka v žádosti uvedla několik skutečností, které považovala za „ospravedlnitelné důvody prodlení“: od zahájení daňové kontroly do pravomocného vyměření daně uběhlo 5 a půl roku; k částečnému uhrazení daně stěžovatelka přistoupila ihned po skončení soudního přezkumu před správními soudy; došlo k opakovaným posečkáním se splácením daně; stěžovatelka správci daně poskytla plnou součinnost; ve smyslu § 259c odst. 1 daňového řádu lze konstatovat, že správce daně neeviduje nedoplatek z jiného daňového řízení, v posledních třech letech jí nebyla stanovena daň podle pomůcek, nebyla jí uložena pořádková pokuta, pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy ani pokuta za opožděné tvrzení daně; celková částka uložené daně a penále byla v astronomické výši, a přesto ji stěžovatelka dokázala postupně uhradit; činnost stěžovatelky byla významně ovlivněna odebráním disponibilních prostředků formou zajišťovacích příkazů; uhrazení daně najednou v celém rozsahu by vedlo k likvidaci společnosti; úroky z prodlení byly stanoveny v nepřiměřené výši z důvodu vysoké inflace (viz žádost o prominutí úroku z prodlení a úroku z posečkané částky ze dne 21. 1. 2025, č. l. 217 daňového spisu).
[31] Žalovaný v napadeném rozhodnutí poté, co konstatoval splnění formální podmínky dle § 259b odst. 1 daňového řádu a nenaplnění vylučovací klausule dle § 259c odst. 2 daňového řádu, se rovnou, bez posouzení v žádosti uvedených důvodů, které stěžovatelka považovala za ospravedlnitelné, zaměřil na zdrojové jednání, tedy povahu, intenzitu a další skutečnosti, které ve stěžovatelčině případě vedly k doměření daně. Po rekapitulaci daňového a soudního řízení, jakož i právního názoru NSS vysloveného v rozsudku č. j. 6 Afs 275/2022-101 a týkajícího se daňové povinnosti stěžovatelky žalovaný konstatoval, že „povaha a intenzita porušení daňových předpisů je v daném případě taková, že jednání daňového subjektu nelze hodnotit jako zřejmý omyl či nesprávný výklad hmotného práva, nýbrž jako vědomé zapojení do předem organizovaných řetězců vytvořených za účelem snižování daňové povinnosti“, a uzavřel, že „z důvodu zjištěného skutkového stavu, na jehož základě byla daňovému subjektu doměřena daň (k níž se váže příslušenství daně, o jehož prominutí je žádáno), dospěl k závěru, že daňovému subjektu nelze po správním uvážení podle § 259b odst. 2 daňového řádu úrok z prodlení prominout v žádném rozsahu“. Závěrem žalovaný doplnil, že z tohoto důvodu již neposuzoval další kritéria zakotvená v § 259b odst. 2 a 3 a § 259c odst. 1 daňového řádu (viz napadené rozhodnutí žalovaného, str. 11).
[32] S ohledem na uvedené se NSS musí předně vymezit proti závěru krajského soudu uvedenému v bodu 19 napadeného rozsudku, že stěžovatelka ve své žádosti neuvedla žádné konkrétní okolnosti týkající se příčiny vzniku prodlení. Jak bylo demonstrováno výše, stěžovatelka uvedla řadu okolností, které bylo možné posoudit ve vztahu k naplnění pojmu „ospravedlnitelné důvody prodlení“ ve smyslu § 259b odst. 2 daňového řádu. Namátkou lze upozornit, že pokyn GFŘ například stanoví, že za ospravedlnitelný důvod lze považovat posečkání s úhradou daně. Obdobně by bylo na místě uvažovat, zda mimořádnou inflaci let 2022 a 2023 způsobenou dopadem pandemie COVID-19 a válkou na Ukrajině nelze do určité míry považovat za srovnatelnou s živelní pohromou. V tomto ohledu tedy napadený rozsudek postrádá oporu ve správním spisu; tato vada však z důvodů vysvětlených níže nemá vliv na jeho zákonnost.
[33] Ve shodě s tím, co bylo popsáno výše v bodě 26 jako méně obvyklý, avšak přípustný postup správce daně, totiž žalovaný shledal, že v režimu správního uvážení není namístě úrok z prodlení prominout, a proto nezkoumal samostatně „vstupní“ podmínku prominutí spočívající v naplnění neurčitého právního pojmu. Žalovaný v reakci na žádost stěžovatelky postavil svou vlastní ucelenou, logickou a pro odůvodnění správnosti jeho závěrů dostatečnou argumentaci založenou na tom, že vědomé zapojení do předem organizovaných podvodných řetězců shledává v jejím případě natolik závažným, že úrok z prodlení by nebylo možné prominout, i pokud by v případě stěžovatelky ospravedlnitelný důvod byl dán. Takový postup ostatně již NSS ve své judikatuře opakovaně aproboval (viz již citované rozsudky č. j. 22 Afs 132/2025-50, bod 31 a č. j. 1 Afs 21/2026-36, bod 37).
[34] Nejvyšší správní soud má za to, že postup, kterým finanční správa v rámci svého správního uvážení svěřeného jí zákonodárcem v reakci na judikaturu kasačního soudu předem a srozumitelně vymezí, že některá typově velmi závažná porušení daňových předpisů jako zneužití práva, daňové zastírání a vědomá účast na podvodu (viz pokyn GFŘ, str. 9) dopředu prakticky vylučují úspěšnost žádosti o prominutí úroků z prodlení, aniž by bylo třeba, s ohledem na zásadu procesní efektivity, zkoumat existenci ospravedlnitelných důvodů prodlení, za akceptovatelný. Je nicméně třeba zdůraznit, že se jedná o výjimečné situace spadající do malé množiny velmi závažných porušení daňových předpisů. V ostatních případech platí, že správce daně je povinen se nejprve vypořádat se všemi v žádosti uvedenými skutečnostmi zakládajícími dle názoru daňového subjektu ospravedlnitelný důvod prodlení.
[35] NSS neshledal důvodnou námitku, že krajský soud nekriticky převzal závěry správce daně o účasti stěžovatelky na podvodu na DPH. Tyto závěry vycházejí ze správního spisu, stěžovatelka je v žalobě konkrétně nezpochybnila a byly již jednou pravomocně přezkoumány ve správními soudnictví (viz rozsudek NSS č. j. 6 Afs 275/2022-101) i aprobovány Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 916/24).
[36] Na přijatých závěrech nic nemění ani skutečnost, že úmyslné zapojení stěžovatelky do podvodného řetězce nebylo prokázáno v trestním řízení. Daňové a trestní řízení sledují odlišné cíle a řídí se odlišnými pravidly dokazování; jejich výsledky proto nemusí být shodné. Trestní odpovědnost za trestný čin zkrácení daně podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, předpokládá úmyslné zavinění. V trestním řízení musí být vina prokázána bez důvodných pochybností a obviněný není povinen prokazovat svou nevinu.
[37] Správce daně musí prokázat existenci daňového podvodu a objektivní okolnosti svědčící o tom, že daňový subjekt o podvodu věděl nebo vědět měl a mohl. Nemusí však postavit najisto, u kterého konkrétního článku řetězce vznikla chybějící daň, ani úplnou strukturu podvodného řetězce (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2023, č. j. 8 Afs 201/2021-74, č. 4491/2023 Sb. NSS, bod 40). Trestněprávní kategorie krácení daně se navíc nemusí vždy krýt s pojmem vědomého podvodu na DPH ve smyslu daňovém, jakkoli jejich překryv nebude v praxi neobvyklý. Rovněž vůbec není vyloučeno, že z nejrůznějších důvodů, čítaje v to i rozdílnou míru procesní aktivity příslušných orgánů státu, se mohou závěry daňového řízení a řízení trestního ve výsledku lišit, jakkoli jde o jev obecně spíše nežádoucí. V posuzované věci daňové orgány učinily závěr o vědomé účasti stěžovatelky na daňovém podvodu, který obstál v přezkumu obou instancí správních soudů, jakož i u Ústavního soudu. Samotná skutečnost, že trestní řízení neskončilo odsouzením stěžovatelky nemůže závěry daňových orgánů vyvrátit.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[39] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2026
Eva Šonková
předsedkyně senátu