2 Afs 68/2012

Plný text

2 Afs 68/2012 - 48
pokračování
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ADMIRAL GLOBAL BETTING, a. s., se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem [adresa] proti rozhodnutím žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 30 Af 24/2011 - 43,

t a k t o :

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 30 Af 24/2011 - 43, s e ve výrocích II. až XV. z r u š u j e .

II. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 6. 12. 2010, č. j. MMB/0552336/2010, ze dne 8. 12. 2010, č. j. MMB/0457205/2010, ze dne 9. 12. 2010, č. j. MMB/0457208/2010, ze dne 5. 1. 2011, č. j. MMB/0005413/2011, ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006773/2011, ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006780/2011, ze dne 24. 1. 2011, č. j. MMB/0025964/2011, ze dne 1. 2. 2011, č. j. MMB/0040280/2011, ze dne 9. 2. 2011, č. j. MMB/0050682/2011, ze dne 1. 2. 2011, č. j. MMB/0041148/2011, ze dne 15. 2. 2011, č. j. MMB/0059450/2011, ze dne 22. 2. 2011, č. j. MMB/0069639/2011, ze dne 3. 3. 2011, č. j. MMB/0080339/2011, s e z r u š u j í a věci s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce zaslal během druhé poloviny roku 2010 ohlášení místně příslušným úřadům městských částí statutárního města Brna coby správcům místního poplatku (dále také „správci poplatku“) podle § 4 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010, (účinné od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2010) o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. V nich popsal jím provozovaná herní zařízení, povolená Ministerstvem financí podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném za posuzované období (dále jen „zákon o loteriích“) a současně uvedl důvody, pro které nemají dle jeho názoru tato herní zařízení podléhat místnímu poplatku. Mají-li správci poplatku naopak za to, že herní zařízení poplatkové povinnosti podléhají, požádal je žalobce o vydání a doručení odůvodněných platebních výměrů podle § 46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v posuzovaném období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“).

Místně příslušní správci platební výměry nevydali, pouze žalobce upozornili, jakou formou může provést platbu místního poplatku. Žalobce sporné poplatky uhradil, neboť se obával, že v případě včasného nezaplacení poplatku by mu správci poplatků mohli vyměřit až trojnásobek původní výše místního poplatku podle § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění účinném za posuzovaná období (dále jen „zákon o místních poplatcích“). Žalobce podal ve všech případech odvolání. Vzhledem k tomu, že žádný platební výměr neobdržel, podal odvolání proti vyměření daně postupem dle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatkům (fiktivním platebním výměrům), ve kterých namítal nezákonnost poplatku a vady řízení spočívající v nevydání jím požadovaných platebních výměrů. Nezákonnost poplatku shledával v nesprávném posouzení předmětu poplatkové povinnosti, jakož i ve způsobu přijetí novelizace zákona o místních poplatcích, který měl za protiústavní.

Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) všechna odvolání věcně posoudil a zamítl je. K námitkám žalobce ve věci nevydání platebních výměrů uvedl, že včasným uhrazením poplatku byla poplatková povinnost žalobce splněna, takže nebylo třeba vydávat platební výměry. Věcně se neztotožnil ani s žalobcovými výtkami ohledně tvrzené protiústavnosti novelizace zákona o místních poplatcích, ani s výtkami napadajícími nesprávné posouzení předmětu poplatku (vymezení technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí).

Proti rozhodnutím stěžovatele podal žalobce třináct žalob, které Krajský soud v Brně spojil ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 30 Af 24/2011 - 43, jim vyhověl, napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, a z rozhodnutí rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 - 147. Ze závěrů zde uvedených dovodil povinnost správců místního poplatku vydat formou platebního výměru rozhodnutí o vyměření místních poplatků postupem podle § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. K vyměření daně podle odstavce 5 téhož ustanovení nebylo možné přistoupit, neboť správci místních poplatků si nebyli jisti výší vyměřené daně. Pokud správci poplatku platební výměry nevydali, neexistovalo vůbec právně účinné rozhodnutí, na jehož základě by byl žalobce povinen místní poplatek uhradit. Stěžovatel měl proto vyhovět žalobcovým odvoláním a zavázat místně příslušné správce poplatku k vydání platebních výměrů.

Napadený rozsudek krajského soudu obsahuje celkem 16 výroků. Výrokem I. jsou věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 30 Af 24/2011, 30 Af 25/2011, 30 Af 26/2011, 30 Af 46/2011, 30 Af 47/2011, 30 Af 49/2011, 30 Af 55/2011, 30 Af 59/2011, 30 Af 61/2011, 30 Af 62/2011, 30 Af 66/2011, 30 Af 67/2011 a 30 Af 69/2011 spojeny ke společnému projednání pod společnou sp. zn. 30 Af 24/2011. Výroky II. až XIV. bylo zrušeno celkem 13 rozhodnutí stěžovatele. Výrok XV. představuje náhradu nákladů řízení a výrokem XVI. se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 4000 Kč, neboť na soudním poplatku bylo zaplaceno více, než kolik ukládá zákon.

Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností, v níž výslovně uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s“). Svým obsahem kasační stížnost obsáhle polemizuje s právním názorem krajského soudu a přes formulaci, že rozsudek „není srozumitelný“ neobsahuje námitky mířící proti jeho nepřezkoumatelnosti.

Stěžovatel uvádí, že za situace, kdy prvoinstanční správce místního poplatku místní poplatek nevyměřil a žalobce jej sám od sebe zaplatil a shledal, že došlo ke konkludentnímu vyměření místního poplatku, neměl už stěžovatel možnost vrátit věc do fáze vyměřovacího řízení, neboť poplatek byl fakticky zaplacen a správce poplatku jeho výši akceptoval. Krajský soud i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 odhlédly od specifik řízení o místních poplatcích, v nichž se zákon o správě daní a poplatků uplatní teprve tehdy, pokud místní poplatek není zaplacen včas a ve správné výši.

Stěžovatel trvá na tom, že nemohl, a ani po vydání rozsudku krajského soudu nemůže, vyhovět návrhu, aby byla konkludentní vyměření místního poplatku zrušena a věc vrácena prvoinstančnímu správci místního poplatku k dalšímu řízení, neboť coby odvolací orgán může rozhodnutí pouze změnit, zrušit nebo odvolání zamítnout. Změna konkludentního rozhodnutí ovšem není v dané procesní situaci možná, jeho zrušení a zastavení řízení by vedlo k nemožnosti vyměření místního poplatku jednou provždy a rozhodnutí zamítající odvolání mu již krajský soud „zkritizoval“. Zbývá ještě možnost odmítnutí odvolání, čímž by se ovšem dostal do rozporu s úvahou krajského soudu, že odvolání byla přípustná.

Krajský soud měl postupovat stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení přezkoumávaném v citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, tedy zrušit rozhodnutí o odvolání i konkludentní vyměření místního poplatku a věc vrátit do vyměřovacího stádia. Stěžovatel také připomíná, že ač krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, zcela pominul existenci rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56, podle kterého nelze podat odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku. Stěžovatel vydal svá rozhodnutí do března 2011, tedy ještě před vydáním obou těchto rozsudků; přiklání se spíše k názoru vyjádřenému v rozsudku 1. senátu. Zejména však připomíná, že by bylo namístě řešit existenci rozporných právních názorů postupem podle § 17 s. ř. s.

Zároveň měl dle stěžovatele krajský soud spojit ke společnému řízení i věci vedené pod sp. zn. 30 Af 60/2011 a 30 Af 65/2011.

Stěžovatel proto navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen ve výrocích II. až XV. a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce nevyužil své možnosti podat ke kasační stížnosti vyjádření.

Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost podle § 102 a násl. s. ř. s. za přípustnou, a proto ji mohl přezkoumat v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

Při předběžném posouzení věci druhý senát shledal, že k právní otázce, která je v tomto případě sporná, zaujaly rozdílné právní názory 1. a 2. senát Nejvyššího správního soudu. Touto spornou právní otázkou je, jak měl postupovat místně příslušný správce místního poplatku v situaci, kdy potenciální poplatník poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podle § 10a zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011, nesouhlasil s tím, že by jím provozované hrací přístroje místnímu poplatku podléhaly, tento svůj nesouhlas vyjádřil a sdělil správci místního poplatku, nicméně z důvodu opatrnosti zároveň zaplatil místní poplatek za tyto hrací přístroje ve výši, která vyplývala z příslušné obecně závazné vyhlášky.

Podle rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56, vzniká poplatková povinnost přímo na základě obecně závazné vyhlášky obce po přistoupení relevantní právní skutečnosti (zde provozování jiného technického výherního zařízení povoleného Ministerstvem financí). Máli tedy poplatník stanovení místního poplatku příslušnou obcí v obecné rovině za nezákonné, či dokonce protiústavní, je třeba iniciovat přezkum aktu, který tuto poplatkovou povinnost generálně stanoví (tj. obecně závazné vyhlášky obce). Vzhledem k normativní povaze tohoto aktu je přiměřeně redukován okruh osob aktivně legitimovaných k podání návrhu Ústavnímu soudu na jeho zrušení.

Druhý senát v rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, naopak dospěl k závěru, že nesouhlasí-li poplatník s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr na základě subsidiárního použití § 140 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).

Na tomto svém právním názoru setrval 2. senát i při předběžné poradě v nyní posuzované věci. Proto věc postoupil dle § 17 s. ř. s. rozšířenému senátu.

Rozšířený senát rozhodl usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 - 34, v němž dospěl k závěru, že správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. dle § 139 či 147 odst. 1 daňového řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatku, ani k vystavení platebního výměru dle § 140 daňového řádu. Zároveň rozšířený senát věc vrátil k projednání a k rozhodnutí druhému senátu. Pro stručnost viz odůvodnění rozhodnutí rozšířeného senátu dostupné na www.nssoud.cz.

Druhý senát vyšel v nyní posuzované věci ze závěrů rozšířeného senátu.

Ve všech nyní posuzovaných případech žalobce jako poplatník sdělil správcům poplatku kvalifikovaným způsobem své pochybnosti ohledně výše poplatku a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil.

Rozšířený senát ve svém rozhodnutí odvíjí lhůtu, ve které lze podat žádost o vydání platebního výměru, od toho, jak příslušná obecně závazná vyhláška obce stanoví lhůtu pro ohlášení výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního přístroje.

V daném případě je lhůta stanovena v čl. 4 předmětné obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna, dle něhož je poplatník povinen doručit písemně, a to nejvýše pět a nejméně jeden den předem, správci poplatku ohlášení o uvedení výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí do provozu. Na jiná technická zařízení povolená Ministerstvem financí před nabytím účinnosti této vyhlášky se vztahuje přechodné ustanovení čl. 9. Dle něj je poplatník povinen zařízení písemně ohlásit správci poplatku do 15 dnů od nabytí účinnosti této vyhlášky.

Vzhledem k tomu, že platební výměry nebyly vydány, brojil žalobce ve všech případech odvoláními proti tvrzeným konkludentním platebním výměrům. Podle rozšířeného senátu však důsledkem eventuální nečinnosti správce poplatku nemůže být „fiktivní platební výměr“, o jehož zákonnost by se následně vedl spor.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že ani za účinnosti zákona o správě daní a poplatků nedocházelo k „samo vyměření daně“. Jakkoliv zákon o správě daní a poplatků upravoval fikci vyměření a doručení platebního výměru, proti kterému připouštěl odvolání, nedocházelo v tomto případě k fiktivnímu vyměření mlčky, či konkludentně. V usnesení ze dne 27. 7. 2010, č. j. 5 Afs 92/2008 - 147, publ. pod č. 2137/2010 Sb. NSS, rozšířený senát mj. uvedl, že fiktivní platební výměr „[v]zniká se zpětnou účinností ke dni uvedenému ve větě druhé § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků v den, kdy správce daně na základě posouzení daňového přiznání či hlášení nebo dodatečného daňového přiznání a případných dalších poznatků, které má k dispozici, dojde k závěru, že se daň, kterou je na místě vyměřit, neodchyluje od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení. Výsledek posouzení se projeví v daňovém spisu, a sice v příslušné kolonce daňového přiznání či hlášení nebo dodatečného daňového přiznání, v níž se zaznamená provedení vyměření podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Tzv. konkludentní vyměření či doměření daně tedy ve skutečnosti není konkludentním, čili mlčky učiněným, nýbrž výslovným, avšak zjednodušeným a interním, tedy navenek (mimo sféru správce daně) se bezprostředně neprojevujícím způsobem vyměření daně. K projevení se uvedeného způsobu vyměření navenek dojde většinou jen tím, že správce daně daňovému subjektu na základě jeho žádosti sdělí výsledek vyměření. Žádost daňového subjektu o sdělení výsledku vyměření je úkonem, který nutí správce daně k tomu, aby posouzení neprodleně provedl, neučinil-li tak již dříve. Jen na základě posouzení může sdělit daňovému subjektu výsledek vyměření, dospěje-li k závěru, že je na místě vyměřit daň konkludentně podle § 46 odst. 5 d. ř., anebo – dospěje-li k závěru, že konkludentní vyměření na místě není – postupovat jiným způsobem (zejm. vydat platební výměr).“.

Vyměření dle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků tedy není konkludentním, tj. mlčky učiněným, nýbrž výslovným, avšak zjednodušeným a interním, tedy navenek (mimo sféru správce daně) se bezprostředně neprojevujícím způsobem vyměření daně. Předchází mu jednak úvaha správce daně o tom, zda se vyměřená daň odchyluje či neodchyluje od daně tvrzené a tato úvaha, resp. výše vyměřené daně, musí být stvrzena na zadní straně přiznání vyznačením podpisu příslušného pracovníka správce daně a otiskem úředního razítka.

Daňový řád fikci vydání platebního výměru opustil, konkludentní vydání platebního výměru tedy vůbec nepřipadá v úvahu.

V nyní projednávané věci lišil zdejší soud následující situace.

První představuje model, kdy žalobce včas požádal o vydání platebního výměru, správce poplatku mu nevyhověl (tj. nekonal), pročež žalobce podal odvolání proti namítanému konkludentnímu platebnímu výměru, jež stěžovatel zamítnul. V rozhodnutí o odvolání se nepolemizuje s tím, že poplatek byl vyměřen konkludentně, ale vychází se z toho, že odvolání není důvodné po obsahové stránce.

Tento model reprezentuje např. rozhodnutí stěžovatele ze dne 6. 12. 2010, č. j. MMB/0552336/2010, jež bylo zrušeno výrokem II. napadeného rozsudku krajského soudu. Ve věci šlo o jiná technická zařízení uvedená do provozu před účinností vyhlášky. Oznámena tedy měla být do 15 dnů od nabytí účinnosti této vyhlášky. V této lhůtě žalobce požádal o prodloužení lhůty a rozhodnutím Úřadu městské části Brno-Jundrov ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. S-MCBJUN/2411/2010, č. j. 2411/2010/TAJ-2, mu bylo vyhověno a lhůta byla prodloužena do 23. 7. 2010. V této prodloužené lhůtě žalobce oznámil provozování jiných technických zařízení a požádal o vydání platebního výměru.

V tomto případě a případech obdobných měly být vydány platební výměry. Správci poplatku pochybili, pokud výměry nevydali a zůstali nečinní. Žalobce ovšem nebrojil proti nečinnosti správců poplatku podle § 34c zákona o správě daní a poplatků (§ 38 daňového řádu), resp. následně nečinnostní žalobou podle § 79 s. ř. s. Žalobce postupoval jinak, podal odvolání proti údajným konkludentním platebním výměrům a následně brojil žalobou podle § 65 s. ř. s. proti rozhodnutím, jimiž byla odvolání zamítnuta. Jak ovšem uvedl rozšířený senát, v dané věci výsledkem nečinnosti správce poplatku není konkludentní (fiktivní) výměr.

Žalobce tak svými odvoláními brojil proti neexistujícím rozhodnutím. Taková odvolání neměla být zamítnuta. Správně měl být využit postup podle § 27 odst. 1 písm. h) zákona o správě daní a poplatků, neboť odvolání směřující proti neexistujícímu rozhodnutí je podáním, které není přípustné. Podle uvedeného ustanovení má být řízení v takovém případě zastaveno. Stěžovatel proto pochybil, pakliže odvolání zamítnul, neboť tím implicitně připustil, že byly vydány fiktivní výměry. Ostatně, tento závěr plyne i z textace žalobou napadených rozhodnutí stěžovatele, v nichž je výslovně uvedeno, že není zpochybněna možnost podat odvolání a stěžovatel se věcně zabýval hmotněprávním argumenty žalobce.

Lze přitom poukázat na judikaturu zdejšího soudu, z níž plyne, že nepřípustné odvolání nesmí vést k tomu, že věc bude meritorně posuzována odvolacím orgánem. Pokud odvolací orgán odvoláním napadené rozhodnutí přezkoumal a věcně zamítl odvolání pro nedůvodnost, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, a to takové intenzity, že krajský soud k ní měl přihlédnout z úřední povinnosti a napadené rozhodnutí zrušit. Pokud krajský soud svou povinnost přihlédnout k této vadě pominul, bylo tak i řízení před krajským soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonnost jeho rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Blíže viz rozsudek ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 Afs 37/2004 - 41, publ. pod č. 650/2005 Sb. NSS.

Nad rámec uvedeného je nutno dodat, že i samotná polemika v odvolání obsažená je nyní již judikaturou vyřešena. K definici jiného herního technického zařízení i dalším námitkám se obsáhle vyjádřil Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2013, č. j. 2 Afs 41 2013 - 45. Konstantní je i judikatura Ústavního soudu – viz např. nedávné usnesení ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2581/14, které bylo vydáno již po citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu v této věci. Ústavní soud dovodil, že po stránce hmotného práva je věc již judikaturou vyřešena a formální (procesní) stránka věci nemá ústavní dimenzi.

Druhou situaci představuje model, kdy žalobce nepožádal včas o vydání platebního výměru. Správce poplatku nekonal, poté následovalo odvolání proti namítanému konkludentnímu platebnímu výměru, jež stěžovatel zamítnul.

Tento model reprezentuje např. rozhodnutí stěžovatele ze dne 5. 1. 2011, č. j. MMB/0005413/2011, jež bylo zrušeno výrokem V. napadeného rozsudku krajského soudu. Ve věci šlo o „jiná technická zařízení“ uvedená do provozu před účinností vyhlášky. Oznámena tedy měla být do 15 dnů od nabytí účinnosti této vyhlášky. Žalobce však provoz ohlásil až přípisem ze dne 16. 8. 2010, který správci poplatku došel 17. 8. 2010.

V tomto případě a případech obdobných neměly být vydány platební výměry, neboť žádost o jejich vydání nebyla včasná. Správci poplatku nepochybili, pokud výměry nevydali a zůstali nečinní. Pokud pak jde o odvolání proti namítaným konkludentním platebním výměrům, platí totéž, co v předchozí situaci.

Také v tomto případě neměla být podána odvolání zamítnuta, neboť odvolání proti neexistujícímu výměru nelze považovat z přípustné.

Ve spisech správců poplatku, které byly soudu předloženy, se objevují i případy, kdy platební výměry na žádost byly vydány (spisy zn. OF/04/10/JTHZ/22 – 1. a 2. část spisu). Také proti těmto („reálným“) platebním výměrům byla podána odvolání, o nichž rozhodoval stěžovatel. Rozhodnutí zamítající tato odvolání ovšem nebyla napadena žalobami, které krajský soud posuzoval v napadeném rozsudku. V tomto ohledu je nutno drobně korigovat narativní část rozhodnutí rozšířeného senátu, který uvedl, že v některých případech v posuzované věci platební výměry byly vydány.

Lze tedy shrnout, že buď žalobce podal žádost o vydání platebního výměru opožděně, a pak neměl být výměr vydán, nebo žádost podal včas, ale pak nesprávně brojil proti namítanému konkludentnímu platebnímu výměru. Krajský soud tak měl napadená rozhodnutí z tohoto důvodu zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (opět viz závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 Afs 37/2004 - 41, publ. pod č. 650/2005 Sb. NSS.). V dané věci sice krajský napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, učinil tak ale ze zcela jiného důvodu; vyšel z toho, že platební výměry měly vždy být vydány. Tento závěr v kontextu rozhodnutí rozšířeného senátu v dané věci neobstojí. Zde lze poukázat na jiné rozhodnutí rozšířeného senátu, z něhož plyne, že zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení dle § 110 odst. 1 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS).

Žalobce měl zvolit k ochraně svých práv jiné postupy: předně mohl brojit proti nečinnosti, pokud na včasnou žádost nebyly vydány platební výměry. Zde je třeba podotknout, že pokud žalobce brojil v některých případech proti nečinnosti, učinil tak až následně, a tento jeho postup se v daném řízení nijak nepromítá. V některých případech pak správce poplatku k rychlému vyjasnění otázky, zda a jak daň (poplatek) vyměřit, nutí povinnost rozhodnout o souvisejících právech daňového subjektu ve stanovené lhůtě (zejm. povinnost rozhodnout ve třicetidenní lhůtě od podání žádosti o vrácení přeplatku na žádost daňového subjektu, viz § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků). Připomenout lze i rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publ. pod č. 171/2004 Sb. NSS, dle něhož kategorii rozhodnutí o zastavení řízení podle § 27 zákona o správě daní a poplatků nelze paušálně vyloučit ze soudního přezkumu proto, že nenaplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Soud je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se takové rozhodnutí dotýká subjektivních práv či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodním právu; v pochybnostech je na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu.

Kasační soud naopak nepřisvědčil námitce stěžovatele, že pochybení představuje i to, že krajský soud nespojil řízení s dalšími souvisejícími věcmi. Spojení či nespojení různých žalob podle § 39 odst. 1 s. ř. s. samo o sobě neznamená, že takový postup krajského soudu založí oprávněnost námitek svědčících kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy jiné vadě řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonnost (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2008, č. j. 1 Afs 15/2008 - 100).

Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených důvodů dospěl k již předestřenému závěru, že pro nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem je třeba napadené výroky rozsudku krajského soudu zrušit. Ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že dospěje-li Nejvyšší správní soud k tomu, že kasační stížnost je důvodná, rozsudkem zruší rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení, pokud ve věci sám nerozhodl způsobem podle odst. 2. Podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může podle povahy věci sám rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu nebo vyslovení jeho nicotnosti; ustanovení § 75, § 76, a § 78 se použijí přiměřeně. V daném případě je zřejmé, že rozhodnutí žalovaného správního orgánu měla být krajským soudem zrušena a že nepřichází v úvahu jakékoliv doplnění řízení či vypořádání dalších žalobních námitek krajským soudem. Krajský soud by s odkazem na tento rozsudek pouze přenesl závazný právní názor svým novým rozsudkem správnímu orgánu. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud věc nevrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil žalobou napadená rozhodnutí stěžovatele. Tomu se také podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrací k dalšímu řízení, v němž je podle odst. 5 téhož ustanovení vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným. Soud nepřistoupil ke zrušení správních rozhodnutí prvního stupně, neboť shora dospěl k závěru, že taková rozhodnutí nebyla vydána. Příslušná řízení by tak měla být zastavena podle § 27 odst. 1 písm. h) zákona o správě daní a poplatků.

Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl; proto musí rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení. Podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a ustanovení § 120 s. ř. s. má úspěšný účastník řízení právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že se v řízení o žalobě žalobce domáhal zrušení napadených rozhodnutí, je nutno jej považovat za úspěšného účastníka, a to bez ohledu na to, že soud nepřisvědčil jeho argumentaci, proč tato rozhodnutí měla být zrušena, ale zrušil je z jiného důvodu. Žalobci proto přísluší náhrada nákladů řízení. V nyní posuzované věci jsou tyto náklady tvořeny částkou 22 000 Kč za zaplacené soudní poplatky za podané žaloby. Jiné náklady nebyly uplatněny, celkem tak náklady řízení tvoří částka 22 000 Kč. Tuto částku jako náklady řízení stanovil i krajský soud (výrok XV.) Předmětný výrok byl ovšem jako akcesorický zrušen a právní titul zaplacení předmětné částky představuje až výrok III. rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Celkovou částku nákladů řízení ve výši 22 000 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. října 2014

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu

Plný text

(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, čj. 2 Afs 68/2012-34)

Žalobkyně zaslala během druhé poloviny roku 2010 ohlášení místně příslušným úřadům městských částí statutárního města Brna coby správcům místního poplatku (dále jen "správci poplatku") podle § 4 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010 o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (účinné od 1. 7. 2010).

V nich popsala herní zařízení, která provozuje a která jsou povolena Ministerstvem financí podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen "zákon o loteriích"), a současně uvedla důvody, pro které nemají dle jejího názoru tato herní zařízení podléhat místnímu poplatku. Mají-li správci poplatku naopak za to, že herní zařízení poplatkové povinnosti podléhají, požádala je žalobkyně o vydání a doručení odůvodněných platebních výměrů podle § 46 daňového řádu z roku 1992.

Někteří místně příslušní správci platební výměry nevydali, pouze žalobkyni upozornili, jakou formou může provést platbu místního poplatku, někteří naopak platební výměr vydali a řádně jej žalobkyni doručili. Žalobkyně sporné poplatky uhradila, neboť se obávala, že v případě včasného nezaplacení poplatku by jí správci poplatků mohli vyměřit až trojnásobek původní výše místního poplatku podle § 11 zákona o místních poplatcích. Žalobkyně podala ve všech případech odvolání. V případech, kdy žádný platební výměr neobdržela, podala odvolání proti vyměření daně postupem dle § 46 odst. 5 daňového řádu z roku 1992 (fiktivním platebním výměrům), ve kterých namítala nezákonnost poplatku a vady řízení spočívající v nevydání požadovaných platebních výměrů. Nezákonnost poplatku shledávala v nesprávném posouzení předmětu poplatkové povinnosti, jakož i ve způsobu přijetí novelizace zákona o místních poplatcích, který měla za protiústavní.

Žalovaný všechna odvolání věcně posoudil a zamítl je. K námitkám žalobkyně ve věci nevydání platebních výměrů uvedl, že včasným uhrazením poplatku byla poplatková povinnost žalobkyně splněna, takže nebylo třeba vydávat platební výměry. Věcně se neztotožnil ani s výtkami žalobkyně ohledně tvrzené protiústavnosti novelizace zákona o místních poplatcích, ani s výtkami napadajícími nesprávné posouzení předmětu poplatku (vymezení technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí).

Proti rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně třináct žalob, které Krajský soud v Brně spojil ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, čj. 30 Af 24/2011-43, jim vyhověl, napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012, čj. 2 Afs 76/2011-62, a z rozhodnutí rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 27. 7. 2010, čj. 5 Afs 92/2008-147, č. 2137/2010 Sb. NSS. Ze závěrů zde uvedených dovodil povinnost správců místního poplatku vydat formou platebního výměru rozhodnutí o vyměření místních poplatků postupem podle § 46 odst. 4 daňového řádu z roku 1992. K vyměření daně podle odstavce 5 téhož ustanovení nebylo možné přistoupit, neboť správci místních poplatků si nebyli jisti výší vyměřené daně. Pokud správci poplatku platební výměry nevydali, neexistovalo vůbec právně účinné rozhodnutí, na jehož základě by byla žalobkyně povinna místní poplatek uhradit. Žalovaný měl proto vyhovět odvoláním žalobkyně a zavázat místně příslušné správce poplatku k vydání platebních výměrů.

Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsudek kasační stížností, v níž uvedl, že za situace, kdy správce místního poplatku na I. stupni místní poplatek nevyměřil a žalobkyně jej sama od sebe zaplatila a shledala, že došlo ke konkludentnímu vyměření místního poplatku, neměl už stěžovatel možnost vrátit věc do fáze vyměřovacího řízení, neboť poplatek byl fakticky zaplacen a správce poplatku jeho výši akceptoval. Krajský soud i Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku čj. 2 Afs 76/2011-62 odhlédly od specifik řízení o místních poplatcích, v nichž se daňový řád z roku 1992 uplatní teprve tehdy, pokud místní poplatek není zaplacen včas a ve správné výši.

Stěžovatel trval na tom, že nemohl ani před ani po vydání rozsudku krajského soudu vyhovět návrhu, aby bylo konkludentní vyměření místního poplatku zrušeno a věc vrácena správci místního poplatku k dalšímu řízení, neboť coby odvolací orgán mohl rozhodnutí pouze změnit, zrušit nebo odvolání zamítnout. Změna konkludentního rozhodnutí ovšem nebyla v dané procesní situaci možná, jeho zrušení a zastavení řízení by vedlo k nemožnosti vyměření místního poplatku jednou provždy a rozhodnutí zamítající odvolání krajský soud již "zkritizoval". Stěžovatel by mohl ještě odvolání odmítnout, čímž by se ovšem dostal do rozporu s úvahou krajského soudu, že odvolání byla přípustná.

Stěžovatel dospěl k závěru, že krajský soud měl postupovat stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení přezkoumávaném v citovaném rozsudku čj. 2 Afs 76/2011-62, tedy zrušit rozhodnutí o odvolání i konkludentní vyměření místního poplatku a věc vrátit do vyměřovacího stadia. Stěžovatel také připomněl, že ač krajský soud vyšel z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 76/2011-62, zcela pominul existenci rozsudku ze dne 22. 6. 2011, čj. 1 Afs 31/2011-56, podle kterého nelze podat odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku. Stěžovatel vydal svá rozhodnutí do března 2011, tedy ještě před vydáním obou těchto rozsudků, přikláněl se spíše k názoru vyjádřenému v rozsudku 1. senátu. Zejména však připomněl, že by bylo namístě řešit existenci rozporných právních názorů postupem podle § 17 s. ř. s.

Při předběžném posouzení věci předkládající senát shledal, že k právní otázce, která je v tomto případě sporná, zaujaly rozdílné právní názory 1. a 2. senát Nejvyššího správního soudu. Touto spornou právní otázkou je, jak měl postupovat místně příslušný správce místního poplatku v situaci, kdy potenciální poplatník poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podle § 10a zákona o místních poplatcích ve znění účinném do 31. 12. 2011 nesouhlasil s tím, že by jím provozované hrací přístroje místnímu poplatku podléhaly, tento svůj nesouhlas vyjádřil a sdělil správci místního poplatku, nicméně z důvodu opatrnosti zároveň zaplatil místní poplatek za tyto hrací přístroje ve výši, která vyplývala z příslušné obecně závazné vyhlášky.

Podle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 31/2011-56 vzniká poplatková povinnost přímo na základě obecně závazné vyhlášky obce po přistoupení relevantní právní skutečnosti (zde provozování jiného technického výherního zařízení povoleného Ministerstvem financí). Má-li tedy poplatník stanovení místního poplatku příslušnou obcí v obecné rovině za nezákonné, či dokonce protiústavní, je třeba iniciovat přezkum aktu, který tuto poplatkovou povinnost generálně stanoví (tj. obecně závazné vyhlášky obce). Vzhledem k normativní povaze tohoto aktu je přiměřeně redukován okruh osob aktivně legitimovaných k podání návrhu Ústavnímu soudu na jeho zrušení.

Soudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce daně vydá platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možné namítat jednak nezákonnost či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávné stanovení výše poplatku apod.). Platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím, které nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje výši dlužného poplatku. Teprve na základě platebního výměru je možné vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek do evidence daní. Skutečnost, že proti povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán platební výměr, není v rozporu s článkem 11 nebo článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Zákon o místních poplatcích ve spojení s daňovým řádem z roku 1992 poplatníkovi zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, tedy než bude fakticky zasaženo do majetkové podstaty poplatníka.

Poplatník si nemůže vynutit přezkum existující, avšak nevyměřené poplatkové povinnosti tím, že se na žalovaného obrátí podáním, jež není řádným opravným prostředkem dle aplikovatelného procesního řádu.

Druhý senát ve svém shora citovaném rozsudku čj. 2 Afs 76/2011-62 naopak dospěl k závěru, že nesouhlasí-li poplatník s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr na základě subsidiárního použití § 140 daňového řádu z roku 2009.

Samotný zákon o místních poplatcích nedává poplatníkovi jinou možnost, jak se domoci vydání platebního výměru, než nezaplatit, aby tak nastaly důsledky předpokládané v jeho § 11 odst. 1. Nucení k tomu, aby se stal neplatičem, a vystavil se tak hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek podle § 11 odst. 1 věty druhé zákona o místních poplatcích, nelze pokládat za uspokojivé řešení toho, jak by se poplatník domohl rozhodnutí o výši místního poplatku, který má platit.

Skutečnost, že § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích upravoval pouze to, kdy má být platební výměr obecním úřadem vydán, a contrarioneznamená, že by toto ustanovení zakazovalo vydat platební výměr i v situacích, na něž sice nepamatuje sám tento zákon, pamatuje na ně ale zákon, který má být na řízení o místních poplatcích použit subsidiárně. Sám zákon o místních poplatcích ve svém § 13 zakotvuje subsidiární použití zvláštních předpisů, v nichž je třeba hledat řešení právě těch otázek, které zákonem o místních poplatcích řešeny nejsou. Takovou otázkou je i otázka, jak řešit rozpor mezi výší poplatku odvedeného a výší, která podle poplatníka měla být odvedena. A oním subsidiárně použitelným předpisem byl do 31. 12. 2010 daňový řád z roku 1992, od 1. 1. 2011 daňový řád z roku 2009, o čemž mezi účastníky není sporu.

Oba tyto subsidiárně použitelné předpisy byly v různých fázích řízení aplikovatelné. Účinky úkonů učiněných do 31. 12. 2010 podle daňového řádu z roku 1992 zůstávají podle § 264 odst. 2 daňového řádu z roku 2009 zachovány, ovšem počínaje dnem 1. 1. 2011 bylo třeba řízení dokončit podle daňového řádu z roku 2009, jak stanovil jeho § 264 odst. 1. Pohledem těchto předpisů je třeba posoudit jednotlivé úkony žalobkyně a reakce městského úřadu a stěžovatele na ně.

Sdělil-li poplatník správci poplatku nesouhlas s výší poplatku, která na něj dopadala podle obecně závazné vyhlášky, a požádal o sdělení výsledku vyměření ve smyslu § 46 odst. 5 daňového řádu z roku 1992, bylo jediným správným postupem poplatek vyměřit a výsledek vyměření mu sdělit postupem podle § 46 odst. 5 citovaného zákona. Rozpornost projevené vůle poplatníka (daňového subjektu) musí být odstraněna vydáním rozhodnutí. Pokud se tak nestalo, bylo naprosto pochopitelné, že proti takto vzniklému konkludentnímu vyměření daně podala žalobkyně odvolání.

Úvaha, že se ve věcech místních poplatků uplatní nalézací řízení pouze v případě nesprávného či pozdního zaplacení poplatků, není správná. K nalézacímu řízení musí dojít i tehdy, kdy poplatník poplatku má zaplatit poplatek ve výši, s níž nesouhlasí, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaně vyjádří. Opačné řešení, poplatníka buď nutí stát se neplatičem a čelit hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek, nebo ho zbavuje možnosti dosáhnout vydání rozhodnutí, jehož zákonnost by mohl napadnout v rámci daňového řízení a posléze v rámci soudního přezkumu. Takové lpění na tom, že v rámci řízení o místním poplatku nebylo možno vykročit za hranice § 11 zákona o místních poplatcích, je třeba odmítnout a přistoupit k subsidiárnímu použití předpisů, na něž odkazuje § 13 zákona o místních poplatcích.

Smyslem subsidiárního použití právních předpisů by totiž mělo být nacházení odpovědí na otázky, na něž samotný předpis, který na použití jiného právního předpisu odkazuje, odpovědi nenabízí, či řešení problémů, které neřeší.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 daňového řádu z roku 1992, resp. dle § 139 či § 147 odst. 1 daňového řádu z roku 2009, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle § 46 odst. 5 daňového řádu z roku 1992, ani k vystavení platebního výměru dle § 140 daňového řádu z roku 2009. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vrátil věc k projednání a k rozhodnutí druhému senátu.

Plný text

2 Afs 68/2012 - 22

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: ADMIRAL GLOBAL BETTING, a. s., se sídlem [adresa] proti žalovanému: Magistrát města Brna, odbor rozpočtu a financování, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2012, č. j. 30 Af 24/2011 - 43,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalobce zaslal během roku 2010 místně příslušným úřadům městských částí statutárního města Brna coby správcům místního poplatku sdělení, v nichž popsal jím provozovaná herní zařízení, povolená Ministerstvem financí podle § 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů. Vyjádřil v nich přitom názor, že jeho herní zařízení nemají podléhat místnímu poplatku podle tehdy účinné obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Pokud se však správci poplatku domnívají, že mají být předmětná herní zařízení zpoplatněna, požádal je žalobce, aby podle § 46 tehdy účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vydali a doručili platební výměry obsahující stanovení výše místního poplatku. Místně příslušní správci místního poplatku ovšem platební výměry nevydali, pouze žalobce upozornili, jakou formou může provést platbu místního poplatku. Žalobce tyto poplatky zaplatil, přes nesouhlas s jejich placením, neboť se obával, že v případě včasného nezaplacení poplatku by mu správci místních poplatků mohli vyměřit až trojnásobek původní výše místního poplatku podle § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Zároveň však podal proti konkludentnímu vyměření místních poplatků odvolání k žalovanému (dále jen „stěžovatel“), přičemž brojil proti protiústavnosti přijetí novelizace zákona o místních poplatcích, proti rozporu konkludentního vyměření místního poplatku s tímto zákonem a argumentoval soudní judikaturou, lidskými právy a zásadou in dubio pro libertate.
[2] Stěžovatel o těchto odvoláních proti konkludentním vyměřením daně meritorně rozhodl svými zamítavými rozhodnutími ze dne 6. 12. 2010, č. j. MMB/0452336/2010, ze dne 8. 12. 2010, č. j. MMB/0457205/2010, ze dne 9. 12. 2010, č. j. MMB/0457208/2010, ze dne 5. 1. 2011, č. j. MMB/0005413/2011, ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006773/2011, ze dne 6. 1. 2011, č. j. MMB/0006780/2011, ze dne 24. 1. 2011, č. j. MMB/0025964/2011, ze dne 1. 2. 2011, č. j. MMB/0040280/2011, ze dne 9. 2. 2011, č. j. MMB/0050682/2011, ze dne 1. 2. 2011, č. j. MMB/0041148/2011, ze dne 15. 2. 2011, č. j. MMB/0059450/2011, ze dne 22. 2. 2011, č. j. MMB/0069639/2011, a ze dne 3. 3. 2011, č. j. MMB/0080339/2011. Stěžovatel v nich připomněl, že správci místního poplatku měli při jeho uhrazení ve správné výši pochopitelně za to, že daňová povinnost žalobce byla splněna, takže nebylo třeba vydávat platební výměr. Neztotožnil se ani s žalobcovými výtkami ohledně tvrzené protiústavnosti novelizace zákona o místních poplatcích.
[3] Žalobce těchto třináct stěžovatelových rozhodnutí napadl třinácti žalobami odůvodněnými jednak jejich nepřezkoumatelností pro nesrozumitelnost, jednak věcnými důvody vyjádřenými již v odvoláních. Krajský soud v Brně řízení o žalobách spojil a rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, č. j. 30 Af 24/2011 - 43, jim vyhověl a napadená stěžovatelova rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přitom vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62. Z něj dovodil, že i v nyní posuzovaném případě bylo povinností správců místního poplatku vydat formou platebního výměru rozhodnutí o vyměření místních poplatků postupem podle § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Nebylo naopak možné přistoupit ke konkludentnímu vyměření daně podle odst. 5 téhož ustanovení, neboť správci místních poplatků si nebyli jisti výší vyměřené daně. Pokud místně příslušní správci místního poplatku platební výměry nevydali, neexistovalo vůbec právně účinné rozhodnutí, na jehož základě by byl žalobce povinen místní poplatek uhradit. Stěžovatel měl proto vyhovět žalobcovým odvoláním a zavázat místně příslušné správce místního poplatku k vydání platebních výměrů na místní poplatek. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, nezbylo krajskému soudu než všechna stěžovatelova rozhodnutí zrušit a zavázat jej právním názorem k tomu, aby zajistil vydání a doručení platebních výměrů žalobci, neboť teprve tím účinně vznikne žalobci povinnost platit místní poplatek v konkrétní výši. Meritorními žalobními námitkami se za této situace krajský soud nezabýval a námitce nepřezkoumatelnosti napadených stěžovatelových rozhodnutí nevyhověl.
[4] Stěžovatel napadl tento rozsudek kasační stížností, v níž uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti. Nesrozumitelnost rozsudku spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud na straně jedné akceptoval v dané situaci jako přípustné odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku, na straně druhé ale uvedl, že nebyly splněny podmínky pro samotné konkludentní vyměření místního poplatku a že měly být vydány příslušné platební výměry. Procesně rovněž krajskému soudu vytkl, že ke stejnému řízení nespojil i řízení o žalobách vedených u téhož krajského soudu pod sp. zn. 30 Af 60/2011 a 30 Af 65/2011, přestože se týkají téže právní situace a téhož žalobce.
[5] Zejména pak stěžovatel napadá posouzení právní otázky správnosti postupu svého a prvostupňových správců místního poplatku. Uvádí, že za situace, kdy prvoinstanční správce místního poplatku místní poplatek nevyměřil a žalobce jej sám od sebe zaplatil a shledal, že došlo ke konkludentnímu vyměření místního poplatku, neměl už stěžovatel možnost vrátit věc do fáze vyměřovacího řízení, neboť poplatek byl fakticky zaplacen a správce poplatku jeho výši akceptoval. Krajský soud i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 odhlédly od specifik řízení o místních poplatcích, v nichž se zákon o správě daní a poplatků uplatní teprve tehdy, pokud místní poplatek není zaplacen včas a ve správné výši. Stěžovatel trvá na tom, že nemohl a ani po vydání rozsudku krajského soudu nemůže vyhovět žalobcovu návrhu, aby byla konkludentní vyměření místního poplatku zrušena a věc vrácena prvoinstančnímu správci místního poplatku k dalšímu řízení, neboť coby odvolací orgán může rozhodnutí pouze změnit, zrušit nebo odvolání zamítnout. Změna konkludentního rozhodnutí ovšem není v dané procesní situaci možná, jeho zrušení a zastavení řízení by vedlo k nemožnosti vyměření místního poplatku jednou provždy a rozhodnutí zamítající odvolání mu již krajský soud zkritizoval. Zbývá ještě možnost odmítnutí odvolání, čímž by se ovšem dostal do rozporu s úvahou krajského soudu, že odvolání byla přípustná. Nemůže ani sám zajistit vydání platebních výměrů, jak po něm požadoval krajský soud, a vrátit daňové řízení do stádia vyměřovacího řízení může pouze soud, pokud zruší rozhodnutí prvého i druhého stupně, jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1 Aps 2/2007 - 75. Krajský soud měl tedy postupovat stejně jako Krajský soud v Českých Budějovicích v řízení přezkoumávaném v citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, tedy zrušit rozhodnutí o odvolání i konkludentní vyměření místního poplatku a věc vrátit do vyměřovacího stádia. Stěžovatel také připomíná, že ač krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 76/2011 - 62, zcela pominul existenci rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56, podle kterého nelze podat odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku. Stěžovatel vydal svá rozhodnutí do března 2011, tedy ještě před vydáním obou těchto rozsudků, přiklání se však spíše k názoru vyjádřenému v rozsudku 1. senátu. Zejména však připomíná, že by bylo namístě řešit existenci rozporných právních názorů postupem podle § 17 s. ř. s.
[6] Meritorně pak stěžovatel trvá na tom, že sporná herní zařízení skutečně místnímu poplatku podléhají. K této otázce, v níž se stěžovatel a žalobce diametrálně rozcházejí, se přitom krajský soud odmítl vyjádřit, když se pro předčasnost nezabýval příslušnou žalobní námitkou. Takový postup označuje stěžovatel za rozporný s usnesením rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74.

II. Prejudikatura Nejvyššího správního soudu
[7] Při předběžném posouzení věci rozhodující 2. senát Nejvyššího správního soudu shledal, že k právní otázce, která je v tomto případě sporná, zaujaly rozdílné právní názory 1. a 2. senát Nejvyššího správního soudu, jak stěžovatel správně připomněl. Touto spornou právní otázkou je, jak měl postupovat místně příslušný správce místního poplatku v situaci, kdy potenciální poplatník poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podle § 10a zákona o místních poplatcích, ve znění účinném do 31. 12. 2011, nesouhlasil s tím, že by jím provozované hrací přístroje místnímu poplatku podléhaly, tento svůj nesouhlas vyjádřil a sdělil správci místního poplatku, nicméně z důvodu opatrnosti zároveň zaplatil místní poplatek za tyto hrací přístroje ve výši, která vyplývala z obecně závazné vyhlášky upravující výši těchto místních poplatků.
[8] Právní názor 1. senátu se odrazil v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 - 56. V tam posuzovaném případě žalobce také trval na tom, že jím provozované hrací přístroje nepodléhají místnímu poplatku stanovenému obecně závaznou vyhláškou města Domažlic, místní poplatek nicméně zaplatil a proti konkludentnímu vyměření místního poplatku podal odvolání ke Krajskému úřadu Plzeňského kraje. Krajský úřad na ně zareagoval toliko přípisem, neboť podle něj nedošlo v daném případě k vydání konkludentního, ani jiného rozhodnutí o vyměření místního poplatku, takže žalobcovo podání ani nemohlo být odvoláním, ale pouze stížností na nečinnost správce místního poplatku, kterou shledal krajský úřad nedůvodnou. Žalobce napadl tento přípis žalobou, kterou krajský soud odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení dle § 46 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s., neboť ani podle něj nešlo o rozhodnutí, ale o pouhý přípis vysvětlující žalobci, že jeho podání nemůže být odvoláním. Nejvyšší správní soud zamítl žalobcovu kasační stížnost a ztotožnil se s krajským soudem v tom, že v dané věci žalobcovo podání směřující proti konkludentnímu vyměření místního poplatku opravdu nemohlo být odvoláním:
„[25] Úkon stěžovatelky označený jako ‚odvolání‘ nelze považovat za odvolání ve smyslu § 48 zákona o správě daní a poplatků, které může podat pouze příjemce rozhodnutí. Odvolání tedy musí směřovat proti nějakému rozhodnutí. Rozhodnutí (přípis) žalovaného ze dne 18. 10. 2010 nelze považovat za rozhodnutí o odvolání, nýbrž za odpověď na podání stěžovatelky označené jako odvolání.
[26] Krajský soud zcela správně uzavřel, že napadeným ‚rozhodnutím‘, přesněji přípisem, žalovaného nebylo založeno, změněno ani zrušeno právo či povinnost stěžovatelky, nevyvolalo žádné účinky v její právní sféře. Přípis nezaložil stěžovatelce poplatkovou povinnost ani závazně neurčil, že stěžovatelce poplatková povinnost vznikla, popř. v jaké výši. Přípis proto nesplňuje materiální znaky rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.“
[9] Nejvyšší správní soud se zde vyjádřil i k tomu, jak měl žalobce postupovat, aby se domohl soudní ochrany ve věci svého nesouhlasu s povinností platit místní poplatek za jím provozované hrací přístroje:
„[30] K výzvě stěžovatelky adresované zdejšímu soudu, aby stěžovatelce objasnil, kdy se má bránit proti existenci povinnosti platit místní poplatek, uvádí Nejvyšší správní soud následující. Poplatková povinnost vzniká přímo na základě obecně závazné vyhlášky obce po přistoupení relevantní právní skutečnosti (zde provozování jiného technického výherního zařízení povoleného Ministerstvem financí). Má-li tedy stěžovatelka stanovení místního poplatku městem Domažlice v obecné rovině za nezákonné, či dokonce protiústavní, je třeba iniciovat přezkum aktu, který tuto poplatkovou povinnost generálně stanoví (tj. obecně závazné vyhlášky obce). Vzhledem k normativní povaze tohoto aktu je přiměřeně redukován okruh osob aktivně legitimovaných k podání návrhu Ústavnímu soudu na jeho zrušení.
[31] Soudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce daně vydá platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možné namítat jednak nezákonnost či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávné stanovení výše poplatku apod.). V této souvislosti je třeba reagovat na výtku stěžovatelky, že v tomto případě by byla nucena jednat protiprávně, za což by jí mohla být výše dlužného poplatku zvýšena až na trojnásobek (§ 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích). Platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím, které nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje výši dlužného poplatku. Teprve na základě platebního výměru je možné vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek do evidence daní. Skutečnost, že proti povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán platební výměr, není v rozporu s čl. 11 nebo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zákon o místních poplatcích ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků poplatníkovi zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, tedy než bude fakticky zasaženo do majetkové podstaty poplatníka.
[34] Stěžovatelka si nemůže vynutit přezkum existující, avšak nevyměřené poplatkové povinnosti tím, že se na žalovaného obrátí podáním, jež není řádným opravným prostředkem dle aplikovatelného procesního řádu. Vyřízením tohoto podání ze strany žalovaného nedošlo k zásahu do hmotných ani procesních práv či povinností stěžovatelky, takže jeho soudní přezkum je vyloučen. Soudní ochrany veřejných subjektivních práv se lze domáhat jen procesními prostředky upravenými zákonem a za podmínek jím stanovených (§ 2 s. ř. s.).“

III. Odchylný právní názor 2. senátu
[10] Obdobným právním problémem ve vztahu k témuž žalobci, ovšem v poněkud jiné procesní situaci, se později zabýval 2. senát Nejvyššího správního soudu, a to v opakovaně zmiňovaném rozsudku ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62. V něm si ovšem nebyl vědom již zaujatého právního názoru 1. senátu, neboť tento názor se neodrazil v evidenci judikatury. I zde žalobce nesouhlasil s tím, že by měl platit místní poplatek za herní zařízení, která provozoval tentokrát na území města Kaplice. Městský úřad Kaplice ovšem zůstal nečinný a žalobce místní poplatek z důvodu opatrnosti zaplatil. Následně podal odvolání proti konkludentnímu vyměření místního poplatku. V reakci na toto odvolání vydal městský úřad sdělení, v němž připomněl, že pro vydání platebního výměru není stanovena v zákoně o správě daní a poplatků žádná lhůta, takže by podle městského úřadu měla spadat vjedno se dnem splatnosti příštího poplatku. Tím pádem lhůta pro vydání platebního výměru ještě neuplynula a odvolání proti jeho konkludentnímu vyměření je tedy neodůvodněné. Proti tomuto sdělení podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který ji odmítl a věc postoupil Krajskému úřadu Jihočeského kraje k vyřízení žalobcova odvolání. Ten žalobcovo odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobce podal opět žalobu ke krajskému soudu, který jí opět vyhověl a svým rozsudkem zrušil jak rozhodnutí krajského úřadu, tak rozhodnutí městského úřadu. Nejvyšší správní soud pak zamítl kasační stížnost žalovaného krajského úřadu rozsudkem č. j. 2 Afs 76/2011 - 76. V jeho „právní větě“ uvedl: „Pokud poplatník místního poplatku nesouhlasí s výší poplatku, kterou by měl na základě obecně závazné vyhlášky platné v dané obci zaplatit, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaným způsobem vyjádří, byť by přitom poplatek fakticky zaplatil ve výši požadované obecně závaznou vyhláškou, má správce poplatku povinnost vydat platební výměr na základě subsidiárního použití § 140 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu.“
[11] V samotném rozsudku pak 2. senát podrobně rozebral, jak měl postupovat žalobce a jak městský úřad coby místně příslušný správce místního poplatku:
„[15] Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že samotný zákon o místních poplatcích nedával žalobci jinou možnost, jak se domoci od městského úřadu jako od správce daně platebního výměru, než nezaplatit, aby tak nastaly důsledky předpokládané v jeho § 11 odst. 1. Naopak žalobci je třeba přisvědčit v tom, že nucení k tomu, aby se stal neplatičem a vystavil se tak hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek podle § 11 odst. 1 věta druhá zákona o místních poplatcích, opravdu nelze pokládat za uspokojivé řešení toho, jak by se žalobce domohl rozhodnutí o skutečné výši místního poplatku, který má platit. Sám zákon o místních poplatcích tedy neupravoval uspokojivě postup, jakým by měl městský úřad řešit rozpor mezi výší poplatku, kterou žalobce fakticky uhradil, a výší, kterou podle svého názoru uhradit měl.
[16] Z toho ovšem neplyne, že žádný takový postup neexistuje, či že by jakékoli vykročení městského úřadu za hranice zákona o místních poplatcích bylo porušením zásady výkonu státní moci pouze na základě zákona obsažené v čl. 2 odst. 3 Ústavy, respektive čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jak tvrdí stěžovatel. Ustanovení § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích totiž pouze upravovalo, kdy má být platební výměr obecním úřadem vydán, nelze však a contrario tvrdit, že by toto ustanovení zakazovalo vydat platební výměr i v situacích, na něž sice nepamatuje sám tento zákon, pamatuje na ně ale zákon, který má být na řízení o místních poplatcích použit subsidiárně. Sám zákon o místních poplatcích totiž ve svém § 13 zakotvuje subsidiární použití zvláštních předpisů, v nichž je třeba hledat řešení právě těch otázek, které zákonem o místních poplatcích řešeny nejsou. Takovou otázkou je i otázka, jak řešit rozpor mezi výší poplatku odvedeného a výší, která podle poplatníka měla být odvedena. A oním subsidiárně použitelným předpisem byl do 31. 12. 2010 zákon o správě daní a poplatků, od 1. 1. 2011 daňový řád, o čemž mezi účastníky není sporu. Oba tyto subsidiárně použitelné předpisy přitom byly v různých fázích řízení použitelné. Účinky úkonů učiněných do 31. 12. 2010 podle zákona o správě daní a poplatků totiž zůstávají podle § 264 odst. 2 daňového řádu zachovány, ovšem počínaje 1. 1. 2011 bylo třeba řízení dokončit podle daňového řádu, jak stanovil jeho § 264 odst. 1. Pohledem těchto předpisů je třeba posoudit jednotlivé žalobcovy úkony a reakce městského úřadu a stěžovatele na ně.
[17] Klíčové je již žalobcovo podání ze dne 7. 10. 2010. V něm výslovně vyjádřil nesouhlas s výší místního poplatku, která na něj dopadala podle obecně závazné vyhlášky č. 1/2010, a požádal o sdělení výsledku vyměření místního poplatku ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Za této situace bylo jediným správným postupem městského úřadu poplatek vyměřit a výsledek vyměření mu sdělit postupem podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Vyplývá to i z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 2 Afs 175/2006 (publ. na www.nssoud.cz), podle něhož je konkludentní vyměření daně, tedy postup, při jehož použití nemá daňový subjekt od správce daně k dispozici žádné rozhodnutí, jež by mohl napadnout odvoláním, na místě pouze tehdy, ‚kde není pochyb o obsahu daňového přiznání a o jeho správnosti. V takovém případě není třeba pochybovat o ústavnosti tohoto způsobu vyměření daně, a to bez ohledu na to, že se výsledek vyměření nesděluje. Daňový subjekt jednoznačně deklaruje svou vůli zdanit určité konkrétní příjmy a správce daně o správnosti a úplnosti přiznání nemá pochyb.‘ V citovaném případě daňový subjekt předložil k výzvě správce daně dvě daňová přiznání, a to ve vztahu k rozhodnému spornému příjmu zcela opačná, přičemž jejich předložení doprovodil i písemným vyjádřením, jímž se k rozporu mezi oběma daňovými přiznáními vyjádřil tak, že dodatečné daňové přiznání obsahující sporný příjem podává jen proto, aby splnil výzvu, že je však nepovažuje za správné, neboť tento příjem sice obdržel, ale nepovažuje jej za dani podléhající. Za této situace pokládal zdejší soud za nutné, aby rozpornost projevené vůle daňového subjektu správce daně odstranil vydáním rozhodnutí o dani.
[18] Nyní posuzovaná situace je obdobná. Žalobce zde nepodal sice dvě daňová přiznání, ale podal ohlášení, na jeho základě si spočítal a zaplatil místní poplatek, aby se neoctl v prodlení, zároveň ale výslovně uvedl, že s takto zjištěnou výší poplatku nesouhlasí. I zde měl tedy městský úřad daň vyměřit a výsledek vyměření sdělit žalobci postupem podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, jak uvedeno výše. Pokud se tak nestalo, bylo naprosto pochopitelné, že proti takto vzniklému konkludentnímu vyměření daně podal žalobce odvolání. Vzhledem k tomu, že na sdělení vyměření daně měl žalobce právo již poté, co o ně požádal, nemohl městský úřad platně namítat, jak činil ve svém rozhodnutí ze dne 13. 12. 2010, že dosud neuplynula lhůta pro vydání platebního výměru, a proto nelze podat odvolání proti konkludentnímu vyměření daně. Odvolání proti tomuto konkludentnímu vyměření daně bylo možno podat a mělo být takto posouzeno. Pokud se tak nestalo, bylo zcela namístě, že krajský soud svým nyní posuzovaným rozsudkem zrušil v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. jak rozhodnutí stěžovatele, jemuž bylo předtím postoupeno jako odvolání podání označené žalobcem jako žaloba, tak předchozí rozhodnutí městského úřadu.
[19] Obě rozhodnutí totiž byla založena na nesprávné úvaze, že se ve věcech místních poplatků uplatní nalézací řízení pouze v případě nesprávného či pozdního zaplacení poplatků, jak stěžovatel tvrdí i nyní v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud výše vyložil, že má k nalézacímu řízení dojít i tehdy, kdy poplatník poplatku má zaplatit poplatek ve výši, s níž nesouhlasí, a tento svůj nesouhlas kvalifikovaně vyjádří. Opačné řešení, prosazované stěžovatelem a městským úřadem, jej buď nutí stát se neplatičem a čelit hrozbě zvýšení místního poplatku až na trojnásobek, nebo jej zbavuje možnosti dosáhnout vydání rozhodnutí, jehož zákonnost by mohl napadnout v rámci daňového řízení a posléze v rámci soudního přezkumu. Takové lpění na tom, že v rámci řízení o místním poplatku nebylo možno vykročit za hranice § 11 zákona o místních poplatcích, je třeba v souladu s názorem krajského soudu a žalobce odmítnout a přistoupit k subsidiárnímu použití předpisů, na něž odkazuje § 13 zákona o místních poplatcích.
[20] Smyslem subsidiárního použití právních předpisů by totiž mělo být nacházení odpovědí na otázky, na něž samotný předpis, který na použití jiného právního předpisu odkazuje, odpovědi nenabízí, či řešení problémů, které neřeší. Zákon o místních poplatcích je postaven na předpokladu, že při placení místních poplatků obvykle nebude vzhledem k jejich jednoduchosti docházet k rozporům mezi poplatníkem místního poplatku a obecním úřadem, který jej spravuje, ohledně toho, zda má být místní poplatek uhrazen a v jaké výši. Proto zákon o místních poplatcích obsahuje relativně jednoduchou procesní úpravu. Tu nemohou obce doplnit partikulárními procesními úpravami v podobě obecně závazných vyhlášek (viz citovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/09), zákonodárce ji však obecně doplnil subsidiárně použitelnou úpravou zákona o správě daní a poplatků, později daňového řádu. Proto ve chvíli, kdy v řízení o místním poplatku, jenž měl být odveden žalobcem, vyvstaly otázky, jež nebylo možno uspokojivě vyřešit, bylo namístě postupovat podle této subsidiární úpravy. Pokud tak městský úřad a stěžovatel neučinili, zatížili své rozhodnutí nezákonností, v čemž je třeba se ztotožnit s krajským soudem. Bylo tak nutno jejich rozhodnutí zrušit a dát jim možnost provést řízení nově, za subsidiárního použití daňového řádu, jenž je nyní účinný.“
[12] Na tomto svém právním názoru vyjádřeném v rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 setrval 2. senát i při předběžné poradě v nyní posuzované věci. Dosud zaujaté názory 1. a 2. senátu se liší jednak v otázce, zda má místně příslušný správce místního poplatku vydat platební výměr, pokud jeho poplatník sice místní poplatek zaplatí, ale s jeho placením nesouhlasí; a jednak v otázce, zda v případě nevydání takového platebního výměru dojde ke konkludentnímu vyměření místního poplatku, proti němuž lze platně podat odvolání. Pro úplnost je třeba uvést, že na názor obsažený v citovaném rozsudku č. j. 2 Afs 76/2011 - 62 výslovně odkázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 - 62.
[13.] Z důvodu tohoto rozporu je věc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. předkládána rozšířenému senátu, coby jedinému orgánu, kterému přísluší tuto momentálně nejednotnou judikaturu sjednotit.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. J. C., JUDr. K. Š., JUDr. J. P., JUDr. B. P., JUDr. K. Š. a JUDr. J. V.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu.

V Brně dne 17. ledna 2013

JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu