Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

2 Afs 77/2026

Téma · generováno AIZákaz libovůle při odpočtu DPH

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 29. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠTENCEL VáclavECLI:CZ:NSS:2026:2.Afs.77.2026.62
Další údaje
Předmět řízení: Daně - daň z přidané hodnoty

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal odepření odpočtu DPH kvůli účasti na daňovém podvodu, zatímco u personálně propojeného odběratele byl odpočet uznán. Nejvyšší správní soud uzavřel, že případy nebyly srovnatelné kvůli rozdílné pozici v řetězci a odlišnému rozsahu zjištění, a proto zrušil rozsudek krajského soudu.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

§ 8 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nebrání tomu, aby správce daně u článků téhož obchodního řetězce rozhodl o nároku na odpočet DPH rozdílně. Nárok každého daňového subjektu se posuzuje individuálně, zejména podle jeho role v řetězci, důkazní situace a okolností vědomostního testu. Rozdílný výsledek zakládá porušení zákazu libovůle jen u skutkově srovnatelných případů bez rozumného důvodu odlišného posouzení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nárok na odpočet každé osoby povinné k dani je nutné posuzovat individuálně, a není tak obecně vyloučeno jednomu článku téhož podvodem zasaženého řetězce nárok přiznat a jinému jej odepřít.
    Zobrazit v textu
  • Pouze v takovém případě by bylo možné dospět k závěru, že správce daně srovnatelným okolnostem přisoudil rozdílný význam, aniž pro to existoval rozumný důvod.
    Zobrazit v textu
  • Rozdílný výsledek daňové kontroly proto sám o sobě za daných skutkových okolností a rozsahu dokazování u společnosti Kanerstav a u žalobkyně nezakládá porušení zákazu libovůle vyjádřeného v § 8 odst. 2 daňového řádu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Václava Štencla a Karla Šimky v právní věci žalobkyně: AUTOKANTOR plus s.r.o., IČO: [IČO], se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem [adresa] Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2021, č. j. 29360/21/5300-21441-702127, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2026, č. j. 22 Af 45/2021-176,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2026, č. j. 22 Af 45/2021-176, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení případu

[1] Dodatečným platebním výměrem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 3404980/16/3218-52522-804482, Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (dále „správce daně“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období březen 2013 ve výši 284 293 Kč a stanovil penále ve výši 56 858 Kč. Dalšími platebními výměry z téhož dne, č. j. 3405165/16/3218-52522-804482, č. j. 3405325/16/3218-52522-804482, č. j. 3405485/16/3218-52522-804482, č. j. 3405575/16/3218-52522-804482, č. j. 3403278/16/3218-52522-804482 a č. j. 3403588/16/3218-52522-804482, jí vyměřil DPH za zdaňovací období červen až listopad 2013 v celkové výši 1 256 140 Kč. Správce daně žalobkyni neuznal odpočty daně z přijatých zdanitelných plnění od společností Agentura Pacto s.r.o. (dále jen „Pacto“) a Nyx System s.r.o. (dále jen „Nyx System“), která spočívala v dodávkách betonářské oceli. Podle správce daně plnění přijatá od uvedených dodavatelů byla zasažena daňovým podvodem, o němž žalobkyně mohla a měla vědět. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 3. 11. 2017, č. j. 46262/17/5300-21441-702127, odvolání žalobkyně zamítlo a platební výměry potvrdilo.

[2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 22 Af 2/2018-109, toto rozhodnutí zrušil. Shledal podstatné vady řízení spočívající zejména v tom, že žalobkyni nebyla umožněna účast při výslechu svědků J. K. a K. B. ani možnost klást jim otázky, přestože žalovaný z jejich výpovědí vycházel v neprospěch žalobkyně. Za nepřezkoumatelný označil způsob, jakým žalovaný odmítl žádost o opakování výslechů. V důsledku těchto vad podle krajského soudu nebyl v potřebném rozsahu zjištěn skutkový stav, a nebylo proto možné přezkoumat hmotněprávní závěry o existenci podvodu na DPH a vědomosti žalobkyně.

[3] V navazujícím odvolacím řízení žalovaný uložil správci daně opakovat výslechy obou svědků za účasti žalobkyně. Jejich provedení se však stalo objektivně nemožným, neboť oba svědci mezitím zemřeli. Žalovaný proto při novém hodnocení nepřihlédl k jejich výpovědím, avšak uzavřel, že ostatní zjištění nadále postačují k prokázání vědomosti žalobkyně o podvodu. Proto odvolání svým rozhodnutím ze dne 6. 8. 2021, č. j. 29360/21/5300-21441-702127, znovu zamítl a prvostupňová rozhodnutí potvrdil.

[4] Žalobkyně napadla druhé rozhodnutí žalovaného další správní žalobou. Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Af 45/2021-108. Ztotožnil se se závěrem, že nemožnost opakovat výslechy sama o sobě nebránila pokračování řízení, a považoval za prokázanou jak existenci podvodu na DPH, tak objektivní okolnosti svědčící o tom, že žalobkyně o podvodu mohla a měla vědět. Za významné považoval zejména způsob zapojení žalobkyně do obchodů, personální propojení se společností KANERSTAV s.r.o. (dále jen „Kanerstav“), nedostatečné prověřování dodavatelů, absenci smluvní dokumentace, platby na nezveřejněné či odlišné účty a přenesení faktického řízení obchodů na odběratele.

[5] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 6 Afs 3/2023-104, rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost. Krajskému soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s komplexní žalobní argumentací týkající se existence chybějící daně, příčinné souvislosti mezi jejím neodvedením a odpočtem žalobkyně, souvislosti jednotlivých článků řetězců a významu tvrzených nestandardních okolností. Nedostatečně posoudil rovněž námitku, že správce daně dospěl u žalobkyně a jejího odběratele Kanerstav ve vztahu k týmž obchodům k rozdílným závěrům. Nejvyšší správní soud současně uvedl, že úmrtí svědků nevedlo automaticky k úspěchu žalobkyně; žalovaný mohl posoudit, zda jeho závěry obstojí i bez okolností založených na vadně provedených výsleších.

[6] Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 27. 2. 2025, č. j. 22 Af 45/2021-136, zrušil jak rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 8. 2021, tak prvostupňové platební výměry. Za důvodnou považoval námitku, že správce daně u společnosti Kanerstav na podkladě totožných obchodů a skutkových okolností uznal nárok na odpočet, zatímco u žalobkyně jej odepřel, aniž byly rozdíly mezi oběma případy přesvědčivě vysvětleny. Rozhodnutí žalovaného proto označil za nepřezkoumatelné. Prvostupňová rozhodnutí zrušil rovněž s ohledem na uplynutí desetileté lhůty pro stanovení daně.

[7] Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2026, č. j. 6 Afs 41/2025-53, rozsudek krajského soudu zrušil. Konstatoval, že námitka libovůle založená na výsledku daňové kontroly společnosti Kanerstav nebyla v odvolacím řízení řádně uplatněna, a žalovanému proto nebylo možné vytýkat, že ji ve svém rozhodnutí nevypořádal. Rozhodnutí žalovaného tudíž nebylo z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Krajský soud měl žalobní námitku posoudit sám. Současně pochybil tím, že vycházel ze zprávy o daňové kontrole společnosti Kanerstav, která nebyla součástí správního spisu, aniž ji při jednání řádně provedl k důkazu.

[8] V dalším řízení krajský soud zprávu o daňové kontrole společnosti Kanerstav při jednání dne 25. 3. 2026 provedl k důkazu a rozsudkem z téhož dne, č. j. 22 Af 45/2021-176, opět zrušil rozhodnutí žalovaného i všechna prvostupňová rozhodnutí. Žalobkyni nepřisvědčil v námitkách týkajících se existence podvodu na DPH, její možné vědomosti o podvodu ani přijetí dostatečných preventivních opatření. Neshledal ani vznik legitimního očekávání, neboť výsledek jediné daňové kontroly společnosti Kanerstav nepředstavoval ustálenou správní praxi. Za důvodnou však považoval námitku porušení zákazu libovůle a § 8 odst. 2 daňového řádu. Tentýž správce daně totiž ve věcech personálně a obchodně úzce propojených společností, týkajících se týchž řetězců, dodávek, zboží a zdaňovacích období, dospěl k diametrálně odlišným závěrům, aniž rozdíl vysvětlil. Jelikož mezitím uplynula maximální lhůta pro stanovení daně, krajský soud z důvodu procesní ekonomie zrušil také platební výměry a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků

[9] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž předně namítá, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Podle něj měl věcně posoudit žalobní námitku libovůle. Zatímco námitku týkající se legitimního očekávání shledal nedůvodnou, námitku libovůle podle stěžovatele věcně neposoudil, nýbrž ji shledal důvodnou a její vypořádání opět fakticky přenesl na stěžovatele. Napadený rozsudek je dále vnitřně rozporný. Krajský soud na jedné straně uzavřel, že výsledek daňové kontroly u společnosti Kanerstav nemohl u žalobkyně založit legitimní očekávání, na druhé straně však dovodil porušení § 8 odst. 2 daňového řádu, přestože se žalobkyně v odvoláních nedovolávala rozdílnosti závěrů správce daně. Podle stěžovatele tak krajský soud na jedné straně konstatuje, že k porušení § 8 odst. 2 daňového řádu nedošlo, a současně dospívá k závěru opačnému. Stěžovatel namítá rovněž porušení dispoziční zásady, neboť krajský soud podle něj přezkoumal rozhodnutí o odvolání nad rámec žalobních bodů, jestliže dovodil porušení principů dobré správy. Žalobkyně přitom podle stěžovatele uplatnila pouze dvě argumentační roviny, a to zákaz libovůle a ochranu legitimního očekávání. Krajský soud však shledal nedůvodnou „první rovinu“, neboť vyloučil porušení legitimního očekávání žalobkyně, věcnému posouzení „druhé roviny“ se vyhnul a následně nezákonně vytvořil „třetí rovinu“ spočívající v porušení principů dobré správy. Stěžovatel dále brojí proti dokazování provedenému před krajským soudem. Má za to, že zpráva o daňové kontrole společnosti Kanerstav neměla být vůbec provedena k důkazu a že krajský soud tím ve svém důsledku napravil procesní pasivitu žalobkyně. V souvislosti s tvrzeným porušením principu dobré správy konečně zdůrazňuje, že daňová řízení vedená se žalobkyní a se společností Kanerstav jsou zcela samostatná. Na daňová řízení vedená u jednotlivých článků obchodního řetězce je proto podle něj nutno nahlížet striktně odděleně.

[10] Žalobkyně se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 6. 2026. Poukazuje předně na to, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutkové ani právní okolnosti, které by odůvodňovaly odlišné posouzení nyní projednávané věci oproti řízení vedenému ve vztahu ke společnosti Kanerstav. Má za to, že krajský soud závazný právní názor Nejvyššího správního soudu respektoval a námitku libovůle věcně posoudil. Připomíná, že k diametrálně odlišným závěrům na podkladě naprosto shodného skutkového stavu dospěl v obou případech totožný správce daně, potažmo tatáž úřední osoba. Zprávou o daňové kontrole společnosti Kanerstav přitom v době podání odvolání disponoval již správce daně prvního stupně, u něhož bylo odvolání podáno. Žalobkyni proto podle jejího názoru nelze klást k tíži, že tuto zprávu sama nepředložila. Stěžovatel měl uvedenou skutečnost zohlednit z úřední povinnosti podle § 114 odst. 3 daňového řádu.

[11] Pokud jde o namítanou vnitřní rozpornost napadeného rozsudku, žalobkyně tuto námitku považuje za nedůvodnou. Závěr, že jí nevzniklo legitimní očekávání založené ustálenou správní praxí, podle ní není v rozporu se závěrem, že správce daně porušil zásadu zakotvenou v § 8 odst. 2 daňového řádu tím, že skutkově obdobné případy posoudil rozdílně, aniž tento rozdíl dostatečně vysvětlil. Jde o dvě odlišné právní otázky, kterými se krajský soud zabýval. Podle žalobkyně neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že přezkum provedený krajským soudem neměl oporu v žalobních bodech. Naopak má za to, že se krajský soud žalobními námitkami zabýval podrobně a v rozsahu, který mu ostatně uložil již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 11. 2024, č. j. 6 Afs 3/2023-104. Za zjevně nedůvodnou žalobkyně považuje také námitku porušení dispoziční zásady. Zákaz libovůle vyjádřený v § 8 odst. 2 daňového řádu podle ní nepochybně spadá mezi principy dobré správy. Poukázal-li tedy krajský soud na to, že žalobkyní namítaný zákaz libovůle je jedním z těchto principů, dispoziční zásadu tím nijak nepřekročil. Žalobkyně nesouhlasí ani s výhradami proti dokazování před krajským soudem. Provedením zprávy o daňové kontrole společnosti Kanerstav k důkazu krajský soud podle ní pouze splnil pokyn Nejvyššího správního soudu, aby podklad, z něhož hodlá vycházet, provedl procesně řádným způsobem. K porušení principů dobré správy žalobkyně dodává, že stejné či obdobné okolnosti musí správce daně posuzovat stejně; opačný postup by představoval libovůli. Považuje za nepřípustné, aby správce daně v jednotlivých daňových řízeních vyvozoval odlišné závěry z naprosto shodných skutkových okolností. Argumentace stěžovatele samostatností jednotlivých daňových řízení na nyní posuzovanou situaci nedopadá. Nejde totiž o případ, kdy by rozdílné závěry správce daně bylo možné vysvětlit odlišnou důkazní aktivitou daňových subjektů, rozdílným skutkovým stavem či jinými specifickými okolnostmi jednotlivých řízení. Za zcela neudržitelný žalobkyně považuje odkaz stěžovatele na nutnost samostatně posuzovat podmínky nároku na odpočet DPH u jednotlivých článků obchodního řetězce, neboť právě s ohledem na personální propojení je poukazováno na povědomí jak na straně žalobkyně, tak společnosti Kanerstav.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

[13] Jelikož se ve věci jedná o opakovanou kasační stížnost, je potřeba uvést, že v tomto případě není nepřípustná z důvodu uvedeného v § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nepřípustnost opakované kasační stížnosti podle tohoto ustanovení má totiž za cíl zabránit pouze tomu, aby se Nejvyšší správní soud znovu zabýval věcí, u které „již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Kasační námitky v nové kasační stížnosti se však netýkají otázek, které Nejvyšší správní soud v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 17. 9. 2024 věcně posoudil. Kasační stížnost je proto přípustná.

[14] Stěžovatel v rámci své kasační stížnosti namítá (i) nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající v jeho vnitřní rozpornosti, (ii) nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, (iii) porušení dispoziční zásady, (iv) nezákonnost doplnění dokazování krajským soudem a (v) chybné posouzení porušení „principu dobré správy“.

III.1 Nepřezkoumatelnost

[15] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou vnitřní rozporností napadeného rozsudku, která podle stěžovatele zakládá jeho nepřezkoumatelnost.

[16] Jak Nejvyšší správní soud konstantně uvádí (např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008-76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS), rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost například tehdy, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, je-li jeho výrok vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. Vnitřní rozpornost úvah krajského soudu tedy může založit nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, není-li zřejmé, na kterém ze vzájemně protichůdných závěrů napadený rozsudek stojí.

[17] Stěžovatel vnitřní rozpornost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že krajský soud na jedné straně výslovně uzavřel, že výsledek daňové kontroly u společnosti Kanerstav nemohl u žalobkyně založit legitimní očekávání, a v tomto směru odmítl význam závěrů obsažených ve zprávě o daňové kontrole této společnosti. Na druhé straně však právě z těchto závěrů krajský soud vycházel při posouzení porušení § 8 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a žalovanému vytkl, že nevypořádal rozdílné závěry správce daně při posouzení nároku na odpočet daně u žalobkyně a společnosti Kanerstav. Podle stěžovatele jsou uvedené závěry krajského soudu vzájemně neslučitelné.

[18] Nejvyšší správní soud však úvahy krajského soudu nepovažuje za vnitřně rozporné. Krajský soud skutečně uvedl, že výsledek daňové kontroly u společnosti Kanerstav nemohl u žalobkyně založit legitimní očekávání (viz bod 78. jeho rozsudku), a zároveň uzavřel, že byl porušen § 8 odst. 2 daňového řádu (viz bod 86. rozsudku krajského soudu). Z napadeného rozsudku však lze jasně seznat, v čem spatřuje krajský rozdíl mezi porušením legitimního očekávání a porušením zákazu libovůle dle § 8 odst. 2 daňového řádu. Dospěl totiž k závěru, že jediná zpráva o daňové kontrole nemůže založit legitimní očekávání, neboť nejde o ustálenou praxi. Naproti tomu k porušení zákazu libovůle i tak došlo, protože podle něj ve skutkově podobných případech vznikly nedůvodné rozdíly. Oba závěry tak, jak je krajský soud vyjádřil a zdůvodnil, tedy nejsou ve vzájemném rozporu. Ustanovení § 8 odst. 2 daňového řádu totiž v sobě nese několik rovin a s tím souvisejících pravidel (srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2014, č. j. 6 Afs 156/2014-47, bod [35]; ze dne 15. 1. 2026, č. j. 8 Afs 102/2025-64, body [42] až [46], usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, L’ORÉAL I, body [78] až [81]).

[19] Napadený rozsudek tedy není nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost (vnitřní rozpornost).

III.2 Nerespektování závazného právního názoru

[20] Stěžovatel namítá rovněž nerespektování závazného právního názoru, neboť podle něj krajský soud sám věcně neposoudil námitku libovůle, jak mu uložil Nejvyšší správní soud.

[21] Podle § 110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

[22] Z citovaného ustanovení plyne, že ohledně Nejvyšším správním soudem závazně zodpovězených otázek již není prostor pro polemiku; od závazného názoru se lze odchýlit jen při relevantní změně skutkových či právních poměrů nebo při podstatné změně nadřazené judikatury (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2025, č. j. 6 Ads 191/2024-25, viz bod [13] až [15], bod [24]).

[23] Pro posouzení otázky, zda krajský soud respektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2026, č. j. 6 Afs 41/2025-53, je nejprve nutno vymezit, co bylo obsahem tohoto rozsudku, jakou otázku Nejvyšší správní soud závazně posoudil a k čemu krajský soud zavázal. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku uzavřel, že žalobkyně námitku libovůle nebo narušení legitimního očekávání založenou na výsledku daňové kontroly společnosti Kanerstav neuplatnila v daňové kontrole ani v odvolacím řízení (bod [17]). Dodal (body [18] až [20]), že zpráva o kontrole společnosti Kanerstav nebyla součástí daňového spisu žalobkyně, a žalovaný proto nebyl povinen bez odpovídající námitky ve svém rozhodnutí výslovně řešit skutkové okolnosti, které by snad měly plynout z této zprávy, či možné porušení zákazu libovůle. Krajský soud měl žalobní námitku sám věcně posoudit a přihlédnout také k argumentům žalovaného uplatněným v soudním řízení (bod [20]).

[24] Krajský soud následně v dalším řízení při jednání provedl důkaz zprávou o daňové kontrole společnosti Kanerstav. V napadeném rozsudku pak rozlišil námitku porušení legitimního očekávání, kterou v bodech 73. až 78. neshledal důvodnou, od námitky libovůle, jíž se zabýval v bodech 79. až 87. Zde učinil závěr, že námitka libovůle je důvodná (bod 83.) a že došlo k porušení § 8 odst. 2 daňového řádu (bod 86.). Z bodů 83. až 86. rozsudku krajského soudu je přitom zřejmé, že krajský soud porovnal skutkové okolnosti obou daňových řízení. Zohlednil zejména, že je vedl tentýž správce daně, že mezi žalobkyní a společností Kanerstav existovalo personální a obchodní propojení a že předmětem posouzení bylo obchodování se stejným druhem zboží v témže obchodním řetězci a v časově souvisejících zdaňovacích obdobích. Přihlédl také k tomu, že zpráva o daňové kontrole společnosti Kanerstav pracovala s předpokladem vzájemné informovanosti obou společností, avšak u společnosti Kanerstav nebyl nárok na odpočet daně zpochybněn.

[25] Pokud tedy krajský soud v bodě 86. svého rozsudku uvedl mimo jiné, že měl žalovaný vysvětlit odlišnosti obou řízení v žalobou napadeném rozhodnutí, nelze tuto část vykládat izolovaně od předcházejících úvah. Krajský soud nezůstal pouze u konstatování, že se stěžovatel ve svém rozhodnutí zprávou o daňové kontrole společnosti Kanerstav, respektive odlišnostmi obou případů, nezabýval. Z výše uvedeného souboru okolností dovodil, že rozdílné zacházení s oběma daňovými subjekty vykazovalo znaky libovůle, neboť stěžovatel podle jeho názoru nenabídl konkrétní skutkové vysvětlení, které by rozdílný výsledek obou řízení odůvodňovalo. Na tomto základě pak dospěl k meritornímu závěru o porušení § 8 odst. 2 daňového řádu, nikoliv k závěru o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Jakkoliv lze krajskému soudu vytknout, že opět zdůraznil, že se měl touto otázkou zabývat již žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí (třebaže Nejvyšší správní soud, jak shora vyloženo, dospěl v rozsudku č. j. 6 Afs 41/2025-53, bodech [17] až [20]) k závěru, že žalovaný takovou povinnost neměl), ve výsledku krajský soud posoudil námitku sám věcně.

[26] Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že krajský soud námitku libovůle věcně neposoudil a její vypořádání pouze přenesl zpět na daňové orgány. Některé úvahy krajského soudu mohou skutečně vyznít jako obcházení závazného právního názoru a téměř jako opětovné konstatování nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pouze jinými slovy. Jestliže však krajský soud ve skutečnosti námitku sám věcně posoudil, jak byl předchozím rozsudkem Nejvyššího správního soudu zavázán, nelze dospět k závěru, že by závazný právní názor nerespektoval. Hodnocení krajského soudu sice vykazuje další nedostatky (viz dále), ty ale mají charakter nesprávného právního posouzení věci a nelze je považovat za nerespektování závazného právního názoru.

III.3 Porušení dispoziční zásady

[27] Stěžovatel dále namítá porušení dispoziční zásady krajským soudem. Podle něj krajský soud překročil meze žalobních bodů, jestliže přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí také z hlediska porušení „principu dobré správy“, ačkoli žalobkyně takovou námitku v žalobě neuplatnila.

[28] Principy dobré správy představují obecné východisko pro výkon veřejné správy. Nelze je však chápat jako samostatný a obsahově neomezený důvod nezákonnosti správního rozhodnutí. Nejde ani o jakýsi univerzální princip dobré správy, nýbrž o katalog principů, zásad či požadavků na výkon veřejné správy. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 91/2015-47, připomněl, že základní zásady činnosti správních orgánů odrážejí požadavky dobré správy, které se uplatňují jednak v horizontální rovině mezi jednotlivými vykonavateli veřejné správy, jednak ve vertikálním vztahu mezi veřejnou správou a jejími adresáty. Mezi tyto principy lze řadit zejména soulad s právem, nestrannost, včasnost, předvídatelnost, přesvědčivost, přiměřenost, efektivnost, odpovědnost, otevřenost a vstřícnost. (viz rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008-49, č. 1746/2009 Sb. NSS).

[29] Odkazoval-li krajský soud na principy dobré správy, měl na mysli právě pojem zaštiťující různé principy, které jsou pak konkrétněji vyjádřeny v procesních předpisech (zejména jako základní zásady správy daní uvedené v §§ 5 až 9 daňového řádu nebo základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v §§ 2 až 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Nelze proto stěžovateli přisvědčit v tom, že by krajský soud vedle žalobkyní namítaného porušení legitimního očekávání a zákazu libovůle vytvořil samostatnou „třetí rovinu“ spočívající v porušení „principu dobré správy“. Žalobkyně již v žalobě namítala, že daňové orgány neposoudily dotčené řetězce jednotně a že u ní a u společnosti Kanerstav dospěly za podle jejího tvrzení totožného skutkového stavu ke zcela rozdílným závěrům, což výslovně označila za libovůli. Krajský soud proto nepřekročil meze tohoto žalobního bodu jen tím, že zákaz nedůvodně rozdílného zacházení správně pojmenoval, podřadil pod § 8 odst. 2 daňového řádu a označil za jeden z principů dobré správy. Nešlo o vytvoření nového žalobního důvodu, nýbrž o právní hodnocení řádně uplatněné námitky. Nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pak krajský soud neshledal v jeho rozporu s „principem dobré správy“, nýbrž se zákazem libovůle, kterou žalobkyně v žalobě výslovně namítla.

[30] Námitka porušení dispoziční zásady tedy není důvodná.

III.4 Dokazování zprávou o daňové kontrole společnosti Kanerstav

[31] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud vůbec neměl provést k důkazu zprávu o daňové kontrole společnosti Kanerstav. Nejvyšší správní soud totiž podle něj krajský soud zavázal pouze k věcnému posouzení žalobní námitky.

[32] V předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel nebyl povinen bez odpovídající námitky žalobkyně zohlednit zprávu o daňové kontrole společnosti Kanerstav ve svém rozhodnutí. Současně však krajskému soudu uložil, aby námitku libovůle sám věcně posoudil, a vytkl mu, že z uvedené zprávy vycházel, aniž ji při jednání provedl jako důkaz. Závazný právní názor proto nesměřoval k odmítnutí důkazního návrhu, nýbrž k tomu, že krajský soud z obsahu této listiny může vycházet pouze za předpokladu, že jí řádně provede dokazování při jednání.

[33] Tomuto požadavku krajský soud dostál. Nařídil jednání, při něm zprávu provedl jako důkaz, vymezil z ní učiněná skutková zjištění a umožnil účastníkům vyjádřit se k jejímu obsahu a významu. Skutečnost, že žalobkyně na zprávu konkrétně poukázala až v řízení před soudem, tomuto postupu nebránila. Jejím důsledkem bylo pouze to, že žalobou napadené rozhodnutí nemohlo být z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Na uvedeném nic nemění ani rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2019, č. j. 1 Afs 360/2018-24, na který stěžovatel odkazuje. Ten v bodě 27. výslovně předpokládá, že se krajský soud musí řádně procesně vypořádat s důkazem týkajícím se jiného daňového řízení, který byl navržen poprvé v žalobě. Obecný zákaz napravování procesní pasivity daňového subjektu se vztahuje zejména na případy, kdy se daňový subjekt snaží teprve před soudem prokázat skutečnosti, ohledně nichž neunesl důkazní břemeno v daňovém řízení. O takovou situaci zde nešlo, neboť zpráva o daňové kontrole Kanerstav neměla sloužit k prokázání daňových tvrzení (tj. například realizace posuzovaných plnění), nýbrž byla navržena k prokázání důvodnosti samostatné žalobní námitky libovůle ze strany daňových orgánů.

[34] Kasační námitka směřující proti provedení důkazu zprávou o daňové kontrole společnosti Kanerstav proto není důvodná.

III.5 Porušení zákazu libovůle

[35] Stěžovatel dále brojí proti tomu, jak krajský soud posoudil námitku porušení zákazu libovůle (resp. „principu dobré správy“, jak zrušující důvod krajského soudu označuje přímo stěžovatel). Poukazuje totiž na to, že daňové řízení žalobkyně a daňové řízení společnosti Kanerstav jsou řízení zcela samostatná a různé výsledky ohledně nároků na odpočet jsou možné a v daném případě legitimní.

[36] Spornou je v dané věci aplikace § 8 odst. 2 daňového řádu, podle něhož správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Toto ustanovení (a tím i zákaz libovůle) bylo podle žalobkyně porušeno tím, že jí byl odepřen nárok na odpočet DPH z titulu její účasti na daňovém podvodu, zatímco personálně propojené společnosti Kanerstav, která byla jejím odběratelem, byl nárok na odpočet zachován.

[37] Předmětem hodnocení byly jak u žalobkyně, tak u společnosti Kanerstav následující obchodní řetězce: (i) Kimex → Bewega → Pacto → žalobkyně → Kanerstav a (ii) Vimex/Slovakia Steel → Nyx System → žalobkyně → Kanerstav.

[38] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že správce daně posuzuje daňovou povinnost každého daňového subjektu samostatně a originárně. I ve vztahu k témuž ekonomickému ději tak mohou jednotlivá řízení zcela v souladu se zákonem skončit odlišně, například v důsledku rozdílné důkazní situace či neunesení důkazního břemene. Výsledek řízení jiného daňového subjektu proto sám o sobě neurčuje výsledek řízení souvisejícího. Správce daně se ostatně vůbec nemusí v souvisejících věcech dostat k hodnocení stejné právní otázky (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2021, č. j. 5 Afs 239/2020-46, body [36] a [37], nebo ze dne 6. 2. 2023, č. j. 10 Afs 22/2021-57, bod [20]). Nárok na odpočet každé osoby povinné k dani je nutné posuzovat individuálně, a není tak obecně vyloučeno jednomu článku téhož podvodem zasaženého řetězce nárok přiznat a jinému jej odepřít. Odepření nároku na odpočet daně z důvodu účasti na daňovém podvodu totiž nezávisí toliko na existenci řetězce zasaženého daňovým podvodem, ale také na tom, zda konkrétní článek řetězce o podvodu věděl nebo vědět mohl a měl, což se může lišit i v závislosti na roli daného konkrétního článku v řetězci (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2023, č. j. 2 Afs 92/2021-51, bod [25], nebo ze dne 21. 12. 2023, č. j. 4 Afs 410/2021-64, body [30], [56] a [57]).

[39] Pro výsledek daňového řízení tedy může být relevantní řada skutkových okolností, které se mohou i u úzce propojených subjektů figurujících v témže řetězci lišit a mohou ospravedlňovat rozdílný postup správce daně ve vztahu k nim. V případě tzv. vědomostního testu je podstatné, zda byly u obou článků zjištěny stejné nebo skutečně srovnatelné okolnosti nasvědčující tomu, že o daňovém podvodu přinejmenším vědět měly a mohly. Pouze v takovém případě by bylo možné dospět k závěru, že správce daně srovnatelným okolnostem přisoudil rozdílný význam, aniž pro to existoval rozumný důvod. Pro toto posouzení hraje roli mimo jiné právě postavení obou společností v řetězci, okolnosti týkající se jejich přímých dodavatelů a konkrétních osob, s nimiž při nákupu jednaly, způsob a hloubka prověřování těchto osob a dodavatelů, smluvní dokumentace, způsob navázání a realizace přímých obchodních vztahů, platební mechanismy a informace, jimiž každá společnost v rozhodné době disponovala. Je přitom potřeba vzít v úvahu i to, že vědomostní test je výsledkem komplexního posuzování všech objektivních okolností ve svém souhrnu. Každá z těchto okolností proto hraje při posuzování roli, a každá odlišnost u takových okolností může potenciálně ospravedlňovat rozdílné posouzení dvou případů, které se mohou v ostatních ohledech jevit jako podobné. Z pohledu srovnatelnosti dvou případů je navíc nutné porovnat důkazní a procesní stav obou „srovnávaných“ řízení a jejich výsledků. To zahrnuje i zohlednění realizovaného rozsahu dokazování a jeho výsledků.

[40] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení, zda byly případy žalobkyně a společnosti Kanerstav podle obsahu správního a soudního spisu (včetně vyjádření stran) ve všech relevantních aspektech srovnatelné (shodné nebo podobné), či nikoliv.

[41] Co se týče aspektů podporujících srovnatelnost daňového řízení žalobkyně a společnosti Kanerstav, lze poukázat na blízkou časovou i věcnou souvislost daňových kontrol. U žalobkyně byla daňová kontrola pro DPH zahájena za zdaňovací období únor, červen, červenec, srpen a září 2013 přechodem z postupu k odstranění pochybností dne 25. 11. 2013. Téhož dne byla zahájena i daňová kontrola DPH za zdaňovací období březen, duben a květen 2013. Dne 20. 2. 2015 pak byla zahájena daňová kontrola na DPH za období říjen a listopad 2013 (opět přechodem z postupů k odstranění pochybností). Zpráva o daňové kontrole žalobkyně (celkem 85 stran) byla žalobkyni doručena 21. 11. 2016. U společnosti Kanestav byla daňová kontrola pro DPH za zdaňovací období leden až říjen 2013 zahájena dne 20. 2. 2015. Daňové kontroly za měsíc srpen až říjen 2013 byly rovněž zahájeny přechodem z postupů k odstranění pochybností. Zpráva o daňové kontrole společnosti Kanerstav (celkem 9 stran) byla projednána se zástupcem daňového subjektu dne 24. 6. 2016.

[42] Z uvedeného časového rámce je zřejmá časová blízkost úkonů realizovaných správcem daně přinejmenším v první fázi daňových kontrol. Na druhou stranu v rámci daňové kontroly u žalobkyně daňové orgány, na rozdíl od daňové kontroly se společností Kanerstav, činily po 24. 6. 2016 další úkony, které měly podstatný vliv na skutkový stav zjištěný v této věci. Zejména bylo v rámci odvolacího řízení relevantně doplněno dokazování mimo jiné výpověďmi svědků N., J. a Š.. Již tato skutečnost svědčí o tom, že žalovaný dne 6. 8. 2021 rozhodoval na základě skutkového stavu, který se nezanedbatelným způsobem musel lišit od skutkového stavu posuzovaného správcem daně u společnosti Kanerstav k 24. 6. 2016 (srov. zejména body [90], [91] a [94] žalobou napadeného rozhodnutí). Žalobkyně přitom mohla v řízení o žalobě namítat porušení zákazu libovůle jedině ve vztahu k rozhodnutí žalovaného a ve vztahu k jím posuzovanému skutkovému stavu. I kdyby snad totiž došlo k porušení tohoto zákazu původně správcem daně, žalovaný již rozhodoval na základě významně doplněného skutkového stavu. Právě na základě takto doplněného skutkového stavu krajský soud ve svých rozsudcích ze dne 27. 2. 2025, č. j. 22 Af 45/2021-136, a ze dne 25. 3. 2026, č. j. 22 Af 45/2021-176, dospěl po věcném posouzení k závěru o tom, že existence podvodu a vědomosti o účastí žalobkyně v něm byla bezpečně prokázána. Naproti tomu zpráva o daňové kontrole společnosti Kanerstav z takto zjištěného skutkového stavu nevychází.

[43] Ze zprávy o daňové kontrole společnosti Kanerstav plyne, že správce daně provedl šetření mimo jiné pro účely ověření, zda společnost Kanerstav měla a mohla vědět o podvodu na DPH. Po rekapitulaci úkonů, které pro tyto účely provedl, uzavřel, že „nebyly zjištěny skutečnosti, které by mu svým charakterem umožňovaly neuznat uplatněný nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění. Kontrolou nebyly zjištěny nedostatky.“ Správce daně explicitně nepřistoupil k posuzování vědomostního prvku účasti na podvodu na DPH, nicméně implicitně ze zprávy o daňové kontrole plyne, že právě nedostatek průkazných skutkových zjištění ohledně vědomosti společnosti Kanerstav byl důvodem pro uznání nároku této společnosti na odpočet daně. Z dané zprávy o daňové kontrole [viz. str. 5 bod c)] také plyne, že samotnou společnost Kanerstav nepovažoval správce daně za natolik rizikový prvek posuzovaného řetězce s ohledem na její obchodní model a postavení v obchodním řetězci. Naopak za rizikové považoval „prvotní dodavatele“. S těmito dodavateli přitom měla obchodovat právě žalobkyně; společnost Kanerstav byla až jejím odběratelem. Žalobkyně byla tedy článkem řetězce mnohem úžeji spojeným s nejrizikovějšími články dodavatelsko-odběratelského řetězce.

[44] Žalobkyně a společnost Kanerstav se v důsledku své odlišné pozice v obchodních řetězcích lišily i z hlediska nesených rizik a s tím spojených nezbytných kontrolních mechanismů pro zabránění účasti na podvodu. Například společnost Kanerstav nemusela svého bezprostředního obchodního partnera – žalobkyni detailněji prověřovat, kdežto žalobkynina situace byla diametrálně odlišná. Žalovaný navíc zdůraznil, že žalobkyně veškeré kontrolní mechanismy zcela přenechala svému odběrateli – společnosti Kanerstav (bod [136] žalobou napadeného rozhodnutí). Jejich situace proto nebyly ani v tomto aspektu srovnatelné. Žalobkyně nakupovala od objektivně rizikových „prvotních dodavatelů“. Kanerstav nakupoval od (pro něj nerizikové) žalobkyně. Zároveň se lišily spektrem realizované činnosti ve vztahu k posuzovaným transakcím (transakce spojené s prodejem betonářské oceli). Žalobkyně fungovala jako prostý mezičlánek (přeprodejce betonářské oceli), zatímco společnost Kanerstav dodávané zboží fakticky zpracovávala a prodávala konečným zákazníkům (ve formě zpracovaných betonářských výztuží). Jak navíc uvedl krajský soud, žalobkyně byla (na rozdíl od společnosti Kanerstav) do řetězce vložena uměle, což představovalo jednu z okolností významných pro provedený vědomostní test (viz např. bod 54. napadeného rozsudku). Za této situace tak není možné bez dalšího vycházet z toho, že žalobkyně a Kanerstav představovaly z hlediska vědomostního testu skutkově zcela srovnatelné články. Ačkoliv jednatelka žalobkyně Ing. J. K. byla současně jednatelkou a společnicí společnosti Kanerstav), splnění vědomostního testu nelze bez ohledu na ostatní okolnosti věci založit na prostém konstatování, že o podvodu na dani mohla a měla vědět personálně propojená společnost. Jde sice o skutečnost významnou, ne však nutně postačující.

[45] V případě žalobkyně a společnosti Kanerstav tedy existuje řada shodných (společných) a významných znaků. Krajský soud však pochybil, jestliže své hodnocení založil pouze na těchto znacích a nevzal již v úvahu další, neméně významné znaky, v nichž se situace obou společností liší. Popsané shodné znaky přitom ani ve svém souhrnu nedokážou překlenout existující rozdíly obou případů. Jejich existence vede k závěru, že žalobkyně a společnost Kanerstav nebyly ve srovnatelné situaci. Rozdílný výsledek daňové kontroly proto sám o sobě za daných skutkových okolností a rozsahu dokazování u společnosti Kanerstav a u žalobkyně nezakládá porušení zákazu libovůle vyjádřeného v § 8 odst. 2 daňového řádu. Opačný závěr krajského soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci.

IV. Závěr a náklady řízení

[46] Na základě výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto ve smyslu § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán závěry vyslovenými v tomto rozsudku.

[47] V dalším řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2026

Eva Šonková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací