Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

2 Afs 83/2018

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 24. 9. 2019Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠIMKA KarelECLI:CZ:NSS:2019:2.Afs.83.2018.37
Další údaje
Předmět řízení: Daně - daň z příjmů

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 24. 9. 2019

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. S. K., zastoupený JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 8. 2016, č. j. 35083/16/5200-10422-705050, č. j. 35471/16/5200-10422-705050 a č. j. 35473/16/5200-10422-705050, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Af 49/2016 - 225,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Jaromíru Malému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

I. Rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozhodnutí

[1] Rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30 Af 49/2016 - 225, Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 8. 2016, č. j. 35083/16/5200-10422-705050, č. j. 35471/16/5200-10422-705050 a č. j. 35473/16/5200-10422-705050, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 4. 3. 2016, č. j. 171591/16/2401-50522-403401 a č. j. 171697/16/2401-50522-403401, a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 234759/16/2401-50522-403401. Rozhodnutími prvoinstančního správního orgánu byla žalobci jakožto daňovému subjektu dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009, 2010 a 2011, přičemž mu byla zároveň uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně za uvedená období.

[2] Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Předmětem sporu byla otázka, kdo byl plátcem daně z příjmů fyzických osob z finančních obnosů, které žalobce coby komitent obdržel na základě komisionářských smluv od komisionáře. V předmětných smlouvách se komisionář mj. zavázal zaplatit za komitenta daň z příjmu. Soud předně zdůraznil právní zásadu zákazu přenosu daňové povinnosti a skutečnost, že dohody, podle nichž daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou vůči správci daně účinné [§ 45 zákona č. 337/1991 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, obdobně § 241 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)]. Dále konstatoval, že žádná ze zákonem předvídaných situací připouštějících prolomení zákazu přenosu daňové povinnosti v žalobcově případě nenastala. Ani existence dobré víry žalobce není právní skutečností, která by jej mohla ze zákona zprostit daňové povinnosti. Vzhledem k uvedenému soud shledal nadbytečným zabývat se dalšími okolnostmi věci, neboť žádná z namítaných skutečností nemůže změnit fakt, že daňová povinnost smluvním ujednáním nepřešla na jinou osobu (komisionáře).

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost, kterou napadl rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

[4] Stěžovatel v kasační stížnosti především namítal, že do předmětné situace se dostal bez svého zavinění, důsledkem podvodu komisionáře, který již byl za uvedenou trestnou činnost pravomocně shledán vinným. Stěžovatel uvedl, že si je vědom soudem namítané nepřenositelnosti daňové povinnosti, avšak napadená rozhodnutí jsou pro něj svými důsledky zcela likvidační. Z tohoto důvodu se domnívá, že v tak výjimečné situaci je potřeba přihlédnout k okolnostem případu a zohlednit základní zásady správního práva, a sice zásadu ochrany dobré víry a oprávněných zájmů a zásadu přiměřenosti. Úhrada doměřené daně včetně z ní vyměřeného penále a úroků v souhrnu převyšuje částku 2,5 milionu Kč a ve vztahu k majetkovým poměrům stěžovatele tak dosahuje likvidační výše.

[5] Dále stěžovatel poukázal na daňovou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sankce ani daň nesmí mít rdousící, resp. likvidační efekt, a pokud jej má, může být moderována i tehdy, když to zákon výslovně nedovoluje (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 37/11, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14). Možný rdousící efekt by správní orgány i soudy měly zvažovat v každém jednotlivém případě, zejména pak v takovém, kdy k porušení daňových předpisů došlo v souvislosti s úmyslným trestným činem spáchaným na plátci daně. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel opětovně poukázal na potenciálně likvidační charakter napadených rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jejichž výkon by měl za následek významné omezení ústavně garantovaného práva vlastnit majetek.

[6] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu a shrnul, že existence dobré víry stěžovatele není ve vztahu k jeho povinnosti odvést daň z příjmů relevantní. Dle mínění žalovaného nálezy Ústavního soudu zmiňované v kasační stížnosti na nyní projednávanou věc přímo nedopadají. Za přiléhavé označil naopak usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1991, sp. zn. IV. ÚS 499/98, přímo se vztahující k zákazu přenosu daňové povinnosti. Žalovaný dále uvedl, že při aplikaci institutu penále není správci daně dán prostor pro správní uvážení, neboť důvody vzniku a výše penále vyplývají přímo ze zákona. Závěrem svého vyjádření poukázal na „moderační instituty“ obsažené v daňovém řádu, jako je žádost daňového subjektu o prominutí části penále nebo prominutí úroku z prodlení a úroku z posečkané částky.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a stěžovatelem uplatněných důvodů, zároveň zkoumal, zda kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by měl v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že takovými vadami netrpí.

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Stěžovatel nerozporuje krajským soudem namítanou zásadu nepřenositelnosti daňové povinnosti. Jedinou kasační námitkou tudíž zůstává opakovaný odkaz na zásadu ochrany dobré víry a oprávněných zájmů a zdůraznění likvidačního charakteru napadených rozhodnutí.

[10] Ohledně námitky dobré víry Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než se ztotožnit se závěry krajského soudu. Existence dobré víry stěžovatele není způsobilým důvodem k přenosu daňové povinnosti, která je povinností veřejnoprávní povahy, vycházející z nadřazeného postavení veřejné moci ve vztahu k daňovému subjektu. Daňovou povinnost tudíž nelze měnit smluvním ujednáním (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j. 2 Afs 181/2004 - 53; další relevantní rozhodnutí vztahující se k zákazu přenosu daňové povinnosti jsou ostatně citována v napadeném rozsudku).

[11] V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na doktrínu tzv. skutečného příjmu, podle níž příjmem podléhajícím dani z příjmů fyzických osob ve smyslu zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je zvýšení majetku daňového poplatníka, přičemž se musí jednat o příjem skutečný, nikoliv pouze zdánlivý. Zvýšení majetku se proto musí v právní sféře daňového poplatníka reálně projevit a být pro poplatníka skutečně využitelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136). V nyní projednávané věci je přitom nesporné, že v období let 2004 - 2011 byla stěžovateli vyplacena částka 15 354 172 Kč oproti vkladu ve výši 3 750 000 Kč, tzn. že o svůj vklad nepřišel, ba naopak, vklad byl značně zhodnocen. Bezpochyby tak došlo k reálnému zvýšení majetku stěžovatele jako daňového subjektu, což mělo za následek vznik daňové povinnosti.

[12] Ve vztahu k tvrzenému likvidačnímu účinku napadených rozhodnutí uvádí zdejší soud následující. Stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu zabývající se možnou moderací sankce, konkrétně v případě majetkové sankce v podobě propadnutí věci nebo jiných majetkových hodnot pachatele správního deliktu (nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 37/11) a pokuty za opožděné tvrzení daně (nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14). V druhém z citovaných rozhodnutí však Ústavní soud výslovně uvádí, že institut moderace sankce je typický pro správní delikty v užším slova smyslu, zatímco pro tzv. platební delikty je typická absence diskrece při jejich ukládání, neboť vznikají ex lege a výše sankce je určena zpravidla procentem z výše peněžitého plnění, kterého se porušení daňové povinnosti v konkrétním případě týká. Sankce za správní delikty při správě daní nejsou běžně nastaveny tak, aby docházelo k individuálnímu přezkumu poměrů sankcionovaného subjektu v každém jednotlivém případě; jsou založeny na „sankčním automatismu“, tedy na tom, že výše sankce je určena zákonodárcem přímo v zákoně typicky pomoci procenta nebo jiné odvozeniny nějakého základu (daňové povinnosti) a sama právě takto zohledňuje závažnost porušení daňové povinnosti a do určité míry i individuální ekonomické poměry sankcionovaného subjektu (výše daňové povinnosti je zpravidla závislá na výnosnosti ekonomických aktivit, přírůstku majetku či jiných parametrech hospodaření daňového subjektu).

[13] Likvidačním účinkem daně se zdejší soud zabýval mj. v usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, č. 3000/2014 Sb. NSS, a to v souvislosti s dopady odvodu z elektřiny ze slunečního záření (tzv. solární odvod). V něm dospěl k závěru, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit v soudním řízení navazujícím na řízení o stížnosti na postup plátce daně. Pokyn Ústavního soudu zohledňovat v individuálních případech likvidační účinky solárního odvodu je proto proveditelný toliko prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu v návaznosti na § 259 daňového řádu. Nepřiměřeně tvrdý dopad právní úpravy tak lze zmírnit prostřednictvím (těchto) nástrojů daňového řádu.

[14] V nyní projednávané věci lze uvažovat o užití institutu prominutí penále, případně prominutí úroku z prodlení a úroku z posečkané částky (§ 259a až § 259c daňového řádu), jak ostatně konstatoval žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti (bod 12). Dalším potenciálně využitelným institutem je posečkání úhrady daně na žádost daňového subjektu ve smyslu § 156 daňového řádu. Z výše uvedeného vyplývá, že moderace daně z příjmu fyzických osob ani jejího příslušenství není prostřednictvím rozhodnutí soudu možná. Daňový řád nicméně nabízí určité prostředky (byť nenárokové), jimiž lze docílit zmírnění újmy spojené s neprodlenou úhradou daně, resp. s úhradou příslušenství daně v plné výši. Zároveň platí, že v případě aplikace předmětných institutů správce daně zohlední individuální poměry daňového subjektu a v rozhodnutí řádně odůvodní své závěry.

IV. Závěr a náklady řízení

[15] Závěrem tak Nejvyšší správní soud uvádí, že se neztotožňuje s námitkami stěžovatele, z výše uvedených důvodů považuje kasační stížnost za nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého, (n)estanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.

[17] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 30 Af 49/2016 – 201, ustanoven zástupcem advokát JUDr. Jaromír Malý. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu advokáta částkou 3100 Kč za jeden úkon právní služby (tj. podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu s § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 3400 Kč. Tuto částku pak Nejvyšší správní soud zvýšil ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je zástupce jako plátce daně povinen odvést. Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Usnesení ze dne 4. 4. 2018

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. S. K., zastoupený JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem [adresa] Karlovy Vary, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, ve věci žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 8. 2016, č. j. 35083/16/5200-10422-705050, č. j. 35471/16/5200-10422-705050 a č. j. 35473/16/5200-10422-705050, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30Af 49/2016 - 225,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

II. Žalobci se ukládá zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 100 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Nejvyššímu správnímu soudu byla dne 6. 3. 2018 doručena kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) ze dne 17. 1. 2018, č. j. 30Af 49/2016 – 225. Uvedeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2016, č. j. 35083/16/5200-10422-705050, č. j. 35471/16/5200-10422-705050 a č. j. 35473/16/5200-10422-705050, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 3. 2016, č. j. 171591/16/2401-50522-403401, ze dne 4. 3. 2016, č. j. 171697/16/2401-50522-403401, a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 234759/16/2401-50522-403401. Těmito rozhodnutími správce daně byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2009 ve výši 86.925 Kč a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 17.385 Kč, dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2010 ve výši 455.640 Kč a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 91.128 Kč a dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2011 ve výši 975.195 Kč a uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 195.039 Kč. Stěžovatel zároveň s kasační stížností podal i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[2] Návrh odůvodnil tím, že výkon napadeného rozhodnutí by pro něho znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám. Konkrétně uvedl, že je starobním důchodcem a jeho měsíční příjmy činí z vypláceného důchodu 11.649 Kč, z brigádního přivýdělku 3500 Kč a z pronájmu části jeho nemovitosti 10.500 Kč, tedy celkem 25.649 Kč. Stěžovatelovy měsíční výdaje jsou tvořeny splátkou úvěru ze stavebního spoření na rodinný dům ve výši 13.300 Kč a poplatky za vodu, odpad (10.000 Kč ročně), odvoz komunálního odpadu (2196 Kč ročně), elektrickou energii (33.000 Kč ročně), vytápění (28.000 Kč ročně), daní z nemovitostí (3012 Kč ročně) a pojištěním nemovitosti (5671 Kč ročně) ve výši přibližně 6823 Kč, tedy celkové měsíční výdaje stěžovatele jsou 20.123 Kč. Na všechny ostatní výdaje, jako jsou koncesionářské poplatky, satelit, internet, platby mobilním operátorům, na stravu, hygienické potřeby a ošacení, tedy zbývá stěžovateli 5526 Kč. Zároveň stěžovatel uvedl, že na úhradu doměřené daně využil jednak veškeré v minulosti uspořené finanční prostředky, jednak byl nucen finanční prostředky získat prodejem svého majetku jako např. osobního automobilu a výpůjčkou zbytku potřebné částky. Pokud tedy správní soudy nevyslyší jeho námitky, bude pro něj výkon rozhodnutí likvidační a stane se v 68 letech nemajetným bezdomovcem, závislým na dávkách státní sociální podpory. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s veřejným zájmem, tím spíše za situace, kdy doměřená daň již byla uhrazena a neuhrazeno zůstalo pouze příslušenství daně, které bylo předmětem žádosti stěžovatele o prominutí příslušenství.

[3] Ke svému návrhu stěžovatel přiložil oznámení o vypláceném starobním důchodu ve výši 11.649 Kč měsíčně ze dne 19. 12. 2017, výpis z účtu vedený k úvěru ze stavebního spoření, v němž je uvedeno, že nesplacená částka k 31. 12. 2017 činí 1.054.032,63 Kč a měsíční splátky činí 13.300 Kč a smlouvu o ubytování ze dne 27. 6. 2017, z níž plyne stěžovateli částka ve výši 6000 Kč měsíčně. Dále odkázal na doklady, které jsou součástí soudního spisu krajského soudu. V něm byly mimo jiné založeny následující doklady: oznámení stěžovatele ze dne 12. 5. 2016 adresované správci daně o tom, že téhož dne podal převodní příkaz k úhradě doměřovaných daní za roky 2009, 2010, 2011 v částkách 86.925 Kč, 455.640 Kč, 975.195 Kč; daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 2012 a 2015; faktura za odvoz odpadu za rok 2016 ve výši 2196 Kč s dokladem o zaplacení; faktura vystavená stěžovateli příspěvkovou organizací Lázeňské lesy Karlovy Vary na částku 1600 Kč za pronájem s dokladem o jejím zaplacení; faktura za vodné a stočné od společnosti Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s. ve výši 2460 Kč za období 5/2016 – 10/2016 placená formou inkasování záloh a ve výši 2160 Kč za období 11/2016 – 04/2017; výpis z účtu Raiffeisen stavební spořitelny o překlenovacím úvěru poskytnutém stěžovateli, z něhož vyplývá, že stěžovatel měsíčně vkládá na tento účet 6000 Kč, přičemž ke dni 31. 12. 2016 činila naspořená částka 758.604 Kč; vyúčtování spotřeby elektřiny z období 12/2015 – 03/2016 při zálohách ve výši 2100 Kč za měsíc, čtvrtletně činily 8400 Kč, přeplatek činil 1334 Kč; rozhodnutí správce daně ze dne 8. 2. 2017 o zřízení zástavního práva k nemovité věci stěžovatele, z něhož mimo jiné plyne, že neuhrazená správcem daně evidovaná daň ke dni 8. 2. 2017 činila 972.872 Kč; oznámení o zahájení řízení u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, iniciovaném návrhem správce daně na vklad vzniku zástavního práva na vyjmenovaných nemovitostech stěžovatele, informace o vyznačení plomby na těchto nemovitostech a výpis z katastru nemovitostí k datu 9. 2. 2017; rozhodnutí správce daně ze dne 11. 1. 2017, č. j. 994518/16/2401-50521-404763, ve věci prominutí příslušenství daně – penále, stanovené platebními výměry ze dne 4. 3. 2016, č. j. 171591/16/2401-50522-403401, ze dne 4. 3. 2016, č. j. 171697/16/2401-50522-403401, a ze dne 22. 3. 2016, č. j. 234759/16/2401-50522-403401, kterým byla prominuta stěžovateli částka ve výši 227.665 Kč.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasil s jeho přiznáním s ohledem na jeho zcela mimořádný charakter. Uvedl, že návrh není opodstatněný. Dle jeho názoru mohl stěžovatel využít prostředky v rámci daňového řízení, které by mu umožnily dočasně do skončení přezkumného soudního řízení odložit splnění daňové povinnosti, resp. z jeho podání nevyplývá, že by je vůbec orgánům finanční správy navrhl. „Jejich využití a aktivitu daňového subjektu v tomto ohledu vůči orgánům finanční správy je přitom třeba považovat za řešení primární, zatímco odložení stanovené daňové povinnosti přiznáním odkladného účinku až za řešení podpůrné.“ (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2015, č. j. 3 Af 2/2015 - 40). Dle žalovaného nebyla naplněna podmínka vyčerpání možnosti domáhat se ochrany svých práv a povinností před správními orgány např. v podobě žádosti o posečkání daně.

[5] Podle § 107 s. ř. s. [k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

[6] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. [s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32). Stěžovatel tak musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma přitom musí být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě tedy musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává, by pro něho byl zásadním zásahem. Nejvyšší správní soud přitom není oprávněn ani povinen v daném ohledu nahrazovat činnost stěžovatele a vznik újmy na straně stěžovatele jakkoli dovozovat či dohledávat např. ze soudního nebo správního spisu. Stěžovatele tudíž tíží i břemeno důkazní, které vyžaduje, aby tvrzení, kterými odůvodňuje svůj návrh na přiznání odkladného účinku, také řádně doložil.

[8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel tvrdí dostatečně konkrétním a individualizovaným způsobem, že výkon rozhodnutí žalovaného by pro něj znamenal újmu, a to vzhledem k jeho majetkové situaci. Stěžovatel tato svá tvrzení též dostatečným způsobem doložil. Z tvrzení a dokladů v bodech [2] a [3] tohoto usnesení plyne, že případné hrazení zbývající daňové povinnosti by pro stěžovatele, starobního důchodce, znamenalo finanční zátěž, která by musela jít citelně na vrub jeho základních potřeb.

[9] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti i z hlediska zbývajících podmínek stanovených v § 73 odst. 2 s. ř. s. Neshledal přitom, že by odkladným účinkem kasační stížnosti mohla vzniknout újma jiným osobám poměřitelná s újmou stěžovatele či by byl ohrožen důležitý veřejný zájem. Jedinou osobou, které se přiznání odkladného účinku dotkne, bude stát, neboť tomu bude přiznáním odkladného účinku po dobu jeho trvání odepřeno právo inkasovat od stěžovatele vyměřenou daň, resp. její zbývající nesplacenou část. To však nepředstavuje v souhrnu celkových příjmů státu zásadní položku, takže nehrozí významnější výpadek těchto příjmů, který by mohl narušit plnění funkcí státu.

[10] Co se týče názoru žalovaného, že v první řadě měl stěžovatel využít ke své okamžité ochraně prostředků v rámci správy daní (nabízí se zejména posečkání, eventuelně odklad daňové exekuce, byla-li by zahájena), v obecné rovině s ním lze souhlasit. Vskutku je zásadně třeba s ohledem na princip subsidiarity soudní ochrany před jednáním veřejné správy pokud možno využít prostředků ochrany uvnitř systému veřejné správy, jsou-li efektivně k dispozici. Nicméně odkladný účinek či předběžné opatření jsou autonomními prostředky správního soudnictví určenými k okamžité a dočasné ochraně toho, v jehož prospěch budou vydány. Podmínky pro jejich užití jsou autonomní, zákon nepodmiňuje jejich vydání předchozím vyčerpáním prostředků ochrany v rámci veřejné správy. Liknavost či účelový postup toho, kdo žádá přiznání odkladného účinku žaloby či kasační stížnosti, při uplatnění prostředků ochrany v rámci veřejné správy může být důležitým vodítkem pro soud při rozhodování o návrhu, nicméně samo o sobě nevyužití těchto prostředků nemusí být dostatečným důvodem k nevyhovění tomuto návrhu. Stěžovatel sám pak zmiňuje, že žádá o prominutí příslušenství daně, a dokládá, že daň samotnou již zaplatil. Z jeho jednání tedy v tuto chvíli není patrné, že by byl liknavý či že by návrh na přiznání odkladného účinku podal účelově.

[11] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud rozhodl o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak, jak je uvedeno ve výroku.

[12] Ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly, může Nejvyšší správní soud toto usnesení i bez návrhu zrušit (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.).

[13] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), soudnímu poplatku ve výši 1000 Kč. Nejvyšší správní soud přiznal stěžovateli usnesením ze dne 16. 3. 2018, č. j. 2 Afs 83/2018 – 17, částečné osvobození (stěžovatel byl povinen zaplatit soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 400 Kč), proto uložil stěžovateli uhradit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku v poměrné výši 100 Kč.

[14] Zákon soud jasně zavazuje k bezodkladnému rozhodnutí o návrhu (§ 73 odst. 4 s. ř. s.), bez zbytečných průtahů spojených s předchozím výběrem soudního poplatku. Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku je tedy součástí výroku rozhodnutí o tomto návrhu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Nejvyšší správní soud proto nevyzýval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku po podání návrhu, nýbrž mu uložil, aby poplatek zaplatil současně s rozhodnutím o tomto návrhu.

[15] Soudní poplatek lze zaplatit:

- vylepením kolků na podání adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu nebo

- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1020308318.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2018

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.

ke sp. zn. 2 Afs 83/2018

podpis .................................................

↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací