Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

2 As 60/2026

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 24. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2026:2.As.60.2026.33
Další údaje
Předmět řízení: Právo na informace

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Václava Štencla v právní věci žalobce: Ing. R. L., zastoupený JUDr. Marií Martinovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Nejvyšší státní zastupitelství, se sídlem [adresa] Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 3. 2023, č. j. 1 SIN 302/2023-5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2026, č. j. 8 A 26/2023-104,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

IV. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 5 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do rukou jeho advokátky JUDr. Marie Martinové, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce požádal Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále „povinný subjekt“) o poskytnutí informace spočívající v usnesení policejního orgánu ze dne 22. 6. 2022 o odložení věci v trestní věci ve veřejném prostoru označované jako tzv. reklamní větev Čapího hnízda (dále „požadované usnesení“). Povinný subjekt žádost odmítl podle § 11 odst. 6 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Poté, co rozhodnutí o odmítnutí žádosti zrušilo Nejvyšší státní zastupitelství (dále „žalovaný“), rozhodl povinný subjekt o žádosti žadatele podruhé, a to opět odmítavě. Druhé rozhodnutí o odmítnutí žádosti (ze dne 16. 1. 2023, č. j. SIN 78/2022-22) již žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) potvrdil, načež jej žalobce napadl žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.

[2] Městský soud o žalobě rozhodoval již potřetí. První, zamítavý rozsudek městského soudu (ze dne 14. 2. 2024, č. j. 8 A 26/2023-29) zrušil Nejvyšší správní soud (dále „NSS“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 2 As 76/2024-34, pro nepřezkoumatelnost, neboť dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudku nebylo patrné, zda městský soud dostál požadavku na aplikaci zásady proporcionality obsaženému v § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím a dostatečně posoudil, zda se omezení práva na informace nemohlo týkat pouze části údajů obsažených v požadovaném usnesení. Městský soud svým druhým rozsudkem (ze dne 22. 1. 2025, č. j. 8 A 26/2023-61) napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že s ohledem na obsah článků dostupných na internetu předložených žalobcem lze alespoň výrokovou a závěrečnou část usnesení poskytnout; žalovaného zavázal, aby závěrečnou část usnesení znovu posoudil a rozhodl, zda ji poskytne v nezměněné nebo částečně anonymizované podobě. NSS rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem ze dne 18. 12. 2025, č. j. 2 As 47/2025-48, a to pro vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, spočívající v neprovedení dokazování žalobcem předloženými internetovými články, které městský soud nesprávně považoval za tzv. notoriety. NSS městský soud v rozsudku zavázal, aby znovu, vázán skutkovým a právním stavem v době vydání rozhodnutí správního orgánu, po provedení nezbytného dokazování přezkoumatelně, ve světle argumentace obou účastníků řízení, vypořádal možnost poskytnutí alespoň části požadovaného usnesení.

[3] V napadeném rozsudku městský soud dospěl k závěru, že správní orgány dostatečně posoudily aplikaci výluky z práva na informace podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Informaci nebylo možné žalobci poskytnout ani v anonymizované podobě, resp. částečném rozsahu, protože požadované usnesení obsahuje konkrétní údaje vyplývající ze všech provedených důkazů, které by mohly být v případném pokračujícím trestním stíhání kompromitovány. V případě „obživnutí“ trestní věci by všechny části dokumentu (jak shrnutí skutkových zjištění, tak právní hodnocení včetně subjektivní stránky věci), byly-li by žalobci poskytnuty, mohly ohrozit schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat ji nebo odhalovat, stíhat trestné činy nebo zajišťovat veřejný pořádek. Byl tak důvod neposkytnout informaci jako celek. Výluka obstojí i v testu proporcionality. Podle městského soudu správní orgány dostatečně odůvodnily i to, proč nepostupovaly podle § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím – bránily tomu důvody probíhajícího prověřování (dohledu). Žalovaný podle městského soudu poměřoval jednotlivé veřejné zájmy se správným závěrem, že poskytnutí informace by mohlo vést k ohrožení plnění úkolů orgánů činných v trestním řízení.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[4] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá, že požadované usnesení je pravomocné, a veřejnost má proto právo znát důvod, v anonymizované podobě, odložení prověřování tzv. reklamní větve kauzy Čapího hnízda. Ustanovení § 11 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím se v posuzovaném případě neuplatní, neboť požadované usnesení je pravomocné a bylo by anonymizované. Městský soud podle stěžovatele uvádí pouze obecné vysvětlení, nikoli faktický důvod odepření informace. Rovněž se nedostatečně zabýval posouzením aplikace § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť nezhodnotil (a náležitě neodůvodnil), zda je možné poskytnout požadované usnesení po vyloučení těch částí, které podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím (případně i jiného zákonného omezení) poskytnout nelze.

[5] Dále stěžovatel zdůrazňuje, že právo na poskytnutí požadovaného usnesení má oporu v ústavním právu, konkrétně v čl. 17 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Předpokladem odepření informace podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím je skutečnost, že poskytnutím informace by mohla být ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost. Podle stěžovatele není napadený rozsudek náležitě odůvodněný tak, aby z něj bylo patrné, jaké zájmy by byly poskytnutím informace ohroženy; není v něm konkrétně vyjádřeno prokazatelně existující (nikoli pouze hypotetické) ohrožení další činnosti orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel také upozorňuje, že samotné naplnění podmínek výluky podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím nepředstavuje absolutní překážku poskytnutí informací, ale je současně nutné, aby odepření informace obstálo v testu proporcionality. Při posouzení aplikace § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím městský soud pouze převzal názor žalovaného a neprovedl vlastní úvahu, jak by poskytnutí jakékoliv části anonymizovaného dokumentu mohlo ohrozit další činnost orgánů činných v trestním řízení. Extenzivní výklad podmínek výluky podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím směřuje proti smyslu a účelu jak zákona o svobodném přístupu k informacím, tak i ústavně zaručeného práva na informace. Výluky z práva na informace je třeba vykládat restriktivně, proto nebylo možné bez dalšího neposkytnout požadovaný dokument jako celek, ale bylo namístě hodnotit neposkytnutí pouze konkrétních částí, na které dopadá výluka podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Ani samotné naplnění podmínek tohoto ustanovení podle stěžovatele ještě není dostatečným důvodem pro to, aby žalovaný odepřel poskytnutí požadovaného usnesení.

[6] Stěžovatel v kasační stížnosti poukázal na články uveřejněné v médiích, z nichž podle něho vyplývá, že požadovaná informace je veřejně dostupná. Je proto nespravedlivé, aby jemu bylo poskytnutí dokumentu odepřeno. Stěžovatel městskému soudu rovněž vytýká, že sám neprověřil, zda stále probíhá dohled žalovaného podle zákona o státním zastupitelství, pouze o tom převzal informaci od žalovaného. Pokud by dohled již neprobíhal, je věc uzavřena, tj. nemohlo by dojít k jejímu „obživnutí“, což by zpochybnilo důvody pro odepření informace žadateli. Závěrem stěžovatel navrhuje, aby NSS po nahlédnutí do požadovaného usnesení sám vyhodnotil, zda by skutečně poskytnutí jakékoliv části požadovaného dokumentu ohrozilo další činnost orgánů činných v trestním řízení.

[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že kasační stížnost je pouze kompilátem předchozích podání stěžovatele, zejména žaloby podané k městskému soudu. Správní soudy se uvedenými námitkami již opakovaně zabývaly, přičemž NSS v rozsudku č. j. 2 As 47/2025-48 městský soud zavázal poměrně detailně formulovaným právním názorem. Opakované námitky stěžovatele by proto podle žalovaného měly být odmítnuty jako nepřípustné. Žalovaný má za to, že městský soud nepochybně závaznému právnímu názoru NSS dostál, když ve věci nařídil jednání (jehož se stěžovatel bez omluvy nezúčastnil), provedl stěžovatelem navržené důkazy a dospěl ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že doložené novinové články se s obsahem požadovaného usnesení nekryjí. Poskytnutí požadovaného usnesení tedy nebylo namístě. Městský soud se i velmi pečlivě vypořádal s možností poskytnout pouze část požadovaného usnesení. Stěžovatel nepředkládá konkrétní oponenturu závěrům městského soudu, ale pouze paušálně odkazuje na nedostatečnost jeho odůvodnění.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[8] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že kasační stížnost splňuje veškeré zákonné náležitosti, tedy byla podána včas a stěžovatel je řádně zastoupen ve smyslu § 105 odst. 2 s. ř. s.

[9] Jelikož se ve věci jedná o opakovanou kasační stížnost, musel NSS posoudit její přípustnost z pohledu § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého kasační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem.

[10] Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165, č. 2365/2011 Sb. NSS, platí, že „ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky pro případy, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Posouzení toho, které námitky mohl stěžovatel uplatnit již v předešlé kasační stížnosti, závisí na konkrétních okolnostech případu.“ NSS zrušil předchozí rozsudky městského soudu poprvé pro nepřezkoumatelnost, podruhé pro vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí soudu (neprovedení řádného dokazování internetovými články), věcnými námitkami se proto NSS v předešlých rozsudcích nezabýval, a je tak možné je uplatnit.

[11] K žalovaným namítané nepřípustnosti kasační stížnosti z důvodu podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (de facto opakování žalobních námitek) NSS konstatuje, že ačkoli je kasační stížnost na samé hraně projednatelnosti, neboť ve značném rozsahu skutečně opakuje žalobní námitky, alespoň základní polemiku s posouzením městského soudu obsahuje, a to pokud jde o míru konkrétnosti důvodů pro odmítnutí požadované informace ze strany žalovaného, resp. povinného subjektu, přezkoumatelnost posouzení městského soudu ve vztahu k § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím a věcné řešení posuzovaného sporu (tedy aprobace odmítnutí žádosti o informace).

[12] Nejvyšší správní soud se předně zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku ve vztahu k posouzení aplikace § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím, tj. zda bylo možné poskytnout požadovaný dokument po vyloučení částí, které podle § 11 odst. 6 téhož zákona, resp. jiných zákonných ustanovení nelze poskytnout. NSS připomíná, že podle ustálené judikatury aplikace tohoto kasačního důvodu připadá v úvahu výjimečně, není-li z odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních bodů. Naopak nelze považovat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský soud zaujal vůči důležitým skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29-30).

[13] V posuzované věci napadený rozsudek požadavkům vyplývajícím z konstantní judikatury NSS dostál. Aplikací § 12 zákona o svobodném přístupu k informacím a zásadou proporcionality se městský soud zabýval v bodech 35 až 37 napadeného rozsudku. Městský soud řádně a srozumitelně vyložil důvody, pro které nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí možné poskytnout ani část požadovaného usnesení, a jeho závěry jsou podpořeny logickou argumentací.

[14] Pokud jde o míru konkrétnosti důvodů pro odmítnutí žádosti o informace v posuzované věci, pak NSS již ve svém předchozím rozsudku č. j. 2 As 47/2025-48, bodu 44 k odůvodnění aplikace výluky podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím konstatoval, že „tvrzení a osvědčující podklady povinného subjektu mohou být jen takové povahy, že mírou své konkrétnosti nezmaří účel výluky. Bylo by absurdní, aby se žadatel o informaci podstatný obsah této informace dozvěděl ze zdůvodnění, proč mu nesmí být poskytnuta. Odůvodnění neposkytnutí informace bude tedy v případech výluky podle § 11 odst. 6 informačního zákona nutně balancovat mezi požadavkem přezkoumatelnosti a potřebou ochrany obsahu dané informace. Je pak případně věcí soudu, aby legitimní informační nerovnováhu v neprospěch žadatele o informaci, která takto může nezřídka vzniknout, vyvážil svou vlastní procesní aktivitou z úřední povinnosti.“ Ve stejném duchu se NSS vyjádřil již v rozsudku ze dne 19. 12. 2022, č. j. 6 As 217/2022-45, bodu 17, kde uvedl, že „při omezení práva na informace podle § 11 odst. 6 může být povinný subjekt konkrétní pouze ve velmi omezené míře, neboť neposkytnutím informace předchází ohrožení práv třetích osob, schopnosti orgánů veřejné moci předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy či zajišťovat veřejný pořádek a bezpečnosti České republiky.“

[15] Podobně jako v případě soudního přezkumu provedení a výsledku řízení o vydání bezpečnostního osvědčení jsou to správní soudy, které jsou zde ve „zvýšené“ míře garantem práva na spravedlivý proces, neboť na rozdíl od žalobce, resp. stěžovatele mají přístup k požadované informaci, a mohou tak na základě relevantních podkladů ověřit zákonnost postupu veřejné správy (srov. obdobně usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015-40, č. 3667/2018 Sb. NSS, body 25 až 33). Jak vyplývá z rozsudku NSS ze dne 27. 9. 2022, č. j. 4 As 227/2020-70, bodu 48, „[v]zhledem k tomu, že stěžovatelce ve správním i soudním řízení zůstaly utajeny podstatné skutečnosti pro vydání rozhodnutí o částečném odmítnutí její žádosti o informace, tedy neznalost obsahu konkrétních listin stěžovatelku omezovala, či jí dokonce znemožňovala, aby proti rozhodnutí účinně argumentovala, byl soud povinen zkoumat postup a důvody napadeného rozhodnutí v úplnosti, tedy i nad rámec uplatněných žalobních bodů. Městský soud měl tedy přezkoumat správnost rozsahu neposkytnutí požadovaných informací ze všech hledisek, která jsou vzhledem k povaze věci důležitými. Zjištěné skutečnosti by sice soud musel v odůvodnění svého rozhodnutí popsat jen v těch mezích, aby nepopřel smysl ochrany informací, hodnotit je však byl povinen celistvě, důkladně a s velkou obezřetností. Pouze takový postup by v nynějším případě vyhovoval článku 4 odst. 4 Listiny, neboť by nejvíce šetřil podstatu a smysl práva na vyjádření se k prováděným důkazům jakožto součásti práva na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým soudem.“

[16] V posuzované věci povinný subjekt vedle citace zákonných ustanovení, obecných zásad a judikaturních závěrů ve vztahu ke konkrétním důvodům pro odmítnutí poskytnutí informace pouze lakonicky uvedl, že „věc nelze považovat za ‚definitivně ukončenou‘“ (rozhodnutí povinného subjektu ze dne 16. 1. 2023, č. j. SIN 78/2022-22, str. 2). Žalovaný v napadeném rozhodnutí doplnil, že v daném případě, který představuje věc skutkově a právně složitou, nelze vyloučit další prověřování trestní věci, byť aktuálně odložené, přičemž obdobně jako povinný subjekt upozornil, že usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté (str. 4 napadeného rozhodnutí). Městský soud v bodě 27 napadeného rozsudku doplnil, že požadované usnesení bylo v době, kdy správní orgány vyřizovaly žádost žalobce o informace, předmětem dohledové prověrky prováděné povinným subjektem jakožto orgánem činným v trestním řízení vykonávajícím dohled podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, jejímž výsledkem potenciálně mohlo být „obživnutí“ věci a pokračování dalšího prověřování. Nejednalo se proto podle městského soudu o „trestní řízení, jehož obnovení by bylo – zejména s ohledem na časový odstup od vydání usnesení o odložení věci – nepravděpodobné (a možné ohrožení činnosti orgánů činných v trestním řízení tak jen hypotetické až iluzorní)“. V bodech 36 a 37 napadeného rozsudku pak městský soud posoudil zjištěné skutkové okolnosti prismatem testu proporcionality a proti sobě stojících ústavním pořádkem zaručených hodnot (právo na informace versus veřejný zájem na zachování schopnosti orgánů činných v trestním řízení efektivně vyšetřovat konkrétní trestnou činnost), přičemž zohlednil i časovou omezenost výluky z práva na informace.

[17] Nejvyšší správní soud má za to, že ačkoli lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že důvody poskytnuté správními orgány pro odmítnutí žádosti o informaci byly velmi obecné, jsou srozumitelné a stěžovatel mohl v žalobě uvést argumenty, proč s odmítnutím nesouhlasí, což také učinil. Městský soud přitom dostál imperativu zvýšené aktivity při přezkumu postupu veřejné správy. Na základě studia požadovaného usnesení a informací o stadiu trestního řízení v době vydání správních rozhodnutí (obsažených ve správním spise v jeho veřejné části) městský soud shledal, že zde byly dostatečné důvody pro odmítnutí poskytnutí požadované informace, a to v celém jejím rozsahu, a svůj závěr řádně odůvodnil.

[18] S ohledem na uvedené závěry stran přezkoumatelnosti odůvodnění napadených rozhodnutí správních orgánů a městského soudu se NSS mohl vyjádřit i k věcné stránce sporu, a to zda není aplikace výluky z poskytování informací podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím tak, jak byla provedena městským soudem, příliš extenzivní, popírající smysl a účel ústavně zakotveného práva na informace a z něj vycházejícího zákona o svobodném přístupu k informacím, jak tvrdí stěžovatel, a dále zda nebyla aplikace výluky podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím vyloučena tvrzenou existencí požadované informace ve veřejném prostoru. Jinými slovy, zda skutečně bylo v posuzované věci namístě poskytnutí požadované informace odmítnout.

[19] Úvodem NSS k námitce, že městský soud sám neprověřil, zda stále ve věci probíhá dohled podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství, a tuto informaci pouze převzal z vyjádření žalovaného, konstatuje, že městský soud disponoval informacemi obsaženými ve správním spise, že v době vyřizování žádosti o informaci byla vykonávána dohledová prověrka ze strany povinného subjektu (č. l. 9 spisu povinného subjektu) a v době vydání napadeného rozhodnutí na základě dohledového pokynu stále probíhalo prověřování trestní věci policejním orgánem pod dozorem Městského státního zastupitelství v Praze (č. l. 45 spisu povinného subjektu), neměl proto důvod aktivně zjišťovat více skutkových okolností. Pro jeho rozhodnutí byl rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), který byl ze správního spisu dostatečně patrný.

[20] Podle čl. 17 odst. 1 Listiny jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny a podle čl. 17 odst. 2 Listiny má každý právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Tato práva lze podle čl. 17 odst. 4 Listiny omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Konečně podle čl. 17 odst. 5 Listiny jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.

[21] Povinnost státu poskytovat informace ve smyslu čl. 17 odst. 5 Listiny není přesným zrcadlovým odrazem základního práva podle čl. 17 odst. 1 a 2, již jen proto, že tato povinnost je limitována důrazem na přiměřený způsob poskytování informací, a především tím, že prováděcí zákon má stanovit další podmínky a upravit provedení této povinnosti, na rozdíl od základního práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny, jež jako negativní svoboda nepodléhá žádným podmínkám a nevyžaduje prováděcí zákon, ledaže by takové právo bylo třeba v nezbytné míře zákonem omezit z důvodů vyjmenovaných v čl. 17 odst. 4 Listiny. Povinnost státu poskytovat informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny je provedena především zákonem o svobodném přístupu k informacím, ale nejen jím. Pod rozsah tohoto ustanovení spadá i úprava poskytování informací v trestním řádu, zejm. v § 8a a § 8d.

[22] Ve vztahu k posuzované věci je třeba rovněž zdůraznit, že ochrana práv zaručených v čl. 17 Listiny je silnější zejména v těch případech, kdy se žádost o informace týká trestního řízení ve věci související s výkonem veřejné moci či nakládáním s veřejnými prostředky. V zásadě o všechny informace, které se týkají fungování veřejné moci, totiž mohou mít jednotlivci i veřejnost legitimní zájem (nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Při poměřování dotčených hodnot za účelem vyhovění či nevyhovění žádosti o informace v těchto typech kauz tedy budou mít práva zaručená v čl. 17 Listiny obvykle větší váhu než v případě ostatních trestních řízení.

[23] Podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt neposkytne informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení nebo bezpečnostních sborů, která se týká předcházení, vyhledávání, odhalování nebo stíhání trestné činnosti nebo ochrany bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, pokud by její poskytnutí ohrozilo práva třetích osob anebo schopnost orgánů veřejné moci předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost, stíhat trestné činy nebo zajišťovat veřejný pořádek a bezpečnost České republiky.

[24] Podle § 8a odst. 1 trestního řádu při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2. Vyhradí-li si v přípravném řízení státní zástupce právo poskytnout informace o určité trestní věci, může je policejní orgán poskytnout jen s jeho předchozím souhlasem.

[25] Podle § 8d odst. 1 trestního řádu lze informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a téhož zákona, v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby; přitom je třeba zvlášť dbát na ochranu zájmů osoby mladší 18 let.

[26] Podle judikatury NSS není úprava poskytování informací podle § 8a a následujících trestního řádu dostatečně komplexní na to, aby založila výluku z působnosti zákona o svobodném přístupu k informacím podle § 2 odst. 3 tohoto zákona. To znamená, že při vyřizování žádosti o poskytnutí informací týkajících se trestního řízení postupují povinné subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž však musejí brát v úvahu i relevantní ustanovení trestního řádu (zejména citovaný § 8a), která tak hrají roli i při výkladu výluk z poskytování informací dle § 11 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 12. 2010, č. j. 1 As 44/2010-103, č. 2241/2011 Sb. NSS, zejména body 26 a 34).

[27] K uvedenému je třeba konstatovat, že obě právní úpravy jdou svými filozofiemi, smyslem a účelem proti sobě. Zákon o svobodném přístupu k informacím je konstruován tak, že se informace zásadně mají poskytovat. Výjimky z povinnosti poskytnout informaci, jinými slovy výluky z práva na informace, se mají obecně vykládat a aplikovat úzce, aby nebyla popřena základní filozofie zákona nastavená ve prospěch poskytování informací. Na straně druhé stojí opačná filozofie trestního řádu. Ten vychází z toho, že se informace z přípravného trestního řízení zásadně neposkytují, protože tato fáze je neveřejná, až na stanovené výjimky. Neveřejná je proto, že v této fázi má přednost veřejný zájem na objasnění trestné činnosti na straně jedné a na respektování ústavní garance presumpce neviny na straně druhé, jak je výslovně v trestním řádu zdůrazněno (srov. rozhodnutí kárného senátu NSS ze dne 12. 6. 2023, č. j. 11 Kss 6/2022-109, body 93 a 94). Popsané pnutí mezi dvěma stěžejními právními úpravami a ústavně zaručenými hodnotami, z nichž tyto úpravy vychází, je třeba zohlednit při výkladu v posuzované věci aplikované výluky z práva na informace podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím.

[28] V obecné rovině judikatura NSS dlouhodobě zdůrazňuje nutnost restriktivního výkladu výluk z poskytování informací jakožto výjimek z ústavně zaručeného práva na informace (srov. rozsudky ze dne 16. 5. 2007, č. j. 3 Ads 33/2006-56, č. 1272/2007 Sb. NSS, a ze dne 28. 2. 2023, č. j. 8 As 156/2021-26, bod 22). Podle judikatury Ústavního soudu „[p]ro uplatňování práva na informace je třeba primárně vycházet ze zásady, že informace se poskytují a každé případné omezení tohoto práva je pak nutné vykládat restriktivním způsobem. Jak již bylo uvedeno výše, k omezení práva na informace může dojít pouze v případech, kdy má takový postup zákonný podklad a je v demokratické společnosti nezbytný k ochraně jiných konkurujících práv či hodnot (například veřejný zájem, veřejná bezpečnost, práva a svobody jiných apod.). Onu nezbytnost omezení však nelze a priori presumovat pouze ze znění zákona, který je formální podmínkou omezení práva na informace. Naopak vždy je nutno nejprve identifikovat konkurující veřejný zájem či jiné ústavně zaručené právo, které by mělo být onou zákonnou výlukou chráněno, a vzájemně je poměřovat, například provedením testu proporcionality (dříve více užívaného testu veřejného zájmu). Omezení práva na informace, respektive jeho nezbytnost pak musí vyplynout z tohoto poměřování, tímto způsobem bude současně naplněna i materiální podmínka omezení práva na informace.“ (nález ze dne 17. 1. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 25/21, bod 42).

[29] Na druhou stranu, judikatura NSS rovněž dovozuje, že omezení práva na informace z probíhajícího trestního řízení, zejména v jeho přípravné fázi, bude spíše pravidlem než výjimkou. V případě poskytnutí informací v průběhu přípravného řízení by žadatel disponoval informacemi o takových skutečnostech, s nimiž v probíhajícím trestním řízení nebyla z důvodu možného ohrožení objasnění a vyšetření věci seznámena ani osoba trestně stíhaná. To by vedlo k absurdním důsledkům, které by se míjely s posláním práva na informace jako politického práva (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 9. 2009, č. j. 6 As 18/2009-63, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 6 As 338/2016-55, bod 25). Obzvláště u informací týkajících se přípravné fáze trestního řízení před zahájením trestního stíhání je proto namístě obezřetný přístup povinných subjektů při vyřizování žádostí (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 6 As 217/2022-45, bod 15). Sdělením informace povinný subjekt zároveň do značné míry ztrácí kontrolu nad tím, co se s informací bude dále dít, což může též ohrozit naplnění účelu trestního řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 12. 2021, č. j. 6 As 215/2021-28, bod 26).

[30] Ustanovení § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím vylučuje z poskytování informace o činnosti orgánů činných v trestním řízení bez ohledu na to, zda se týkají probíhajícího, ukončeného nebo dokonce nezahájeného trestního řízení. Předpokladem odepření takových informací je skutečnost, že by jejich poskytnutím mohla být mimo jiné ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost, což lze zařadit mezi legitimní cíle omezení práva na informace dle čl. 17 odst. 4 Listiny (rozsudek ze dne 4. 8. 2014, č. j. 8 As 114/2013-36). Judikatura NSS nicméně zdůrazňuje, že „ohrožení schopnosti orgánů činných v trestním řízení plnit své úkoly musí být konkrétně a srozumitelně vyjádřené a zároveň prokazatelně existující, nikoliv pouze hypotetické“ (rozsudek č. j. 6 As 338/2016-55, bod 26). S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu NSS dále dovozuje, že dovolávají-li se správní orgány výluky z poskytnutí požadované informace podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím (ve spojení s § 8a trestního řádu), „v každém jednotlivém případě je třeba hodnotit naplnění podmínek této výluky a zabývat se nezbytností omezení práva na informace vyplývajícího z čl. 17 odst. 5 Listiny právě z důvodu této výluky. Tedy posuzovat, zda je zde naléhavá společenská potřeba omezení uvedeného základního práva.“ (již citovaný rozsudek č. j. 4 As 227/2020-70, bod 49).

[31] Konkrétně ve vztahu k usnesení o odložení trestní věci NSS uvádí, že „[z]veřejněním požadovaných informací před skončením trestního řízení může reálně dojít ke zkreslení budoucích výpovědí, které mohou mít význam pro řádné zjištění skutkového stavu věci. Nejde jen o to, že by poskytnuté informace mohly být ku prospěchu potenciálního obviněného, třebaže i ten by mohl svou výpověď korigovat v závislosti na znalosti výpovědi ostatních zasahujících policistů. V trestním řízení budou vystupovat také osoby, které mají zcela opačný zájem (zde poškozený), případně též svědci, kteří v řízení žádný zájem nesledují a u nichž je třeba zabezpečit, aby nezkresleně a věrohodně popsali důležité skutkové okolnosti. Lze přitom pouze zopakovat, že omezení práva na informace v přípravné fázi trestního řízení, resp. ve fázi prověřování před jeho vlastním zahájením, bude spíše pravidlem. Stejně tomu bude i v případě, kdy policejní orgán sice již prověřování ukončil, avšak existují informace o tom, že byl podán podnět k revizi jeho postupu u příslušného státního zastupitelství.“ (srov. již citovaný rozsudek NSS č. j. 6 As 338/2016-55, bod 28). Rovněž je třeba zohlednit, že v případě výluky podle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím budou často důvody pro aplikaci výluky toliko dočasného, nikoli trvalého charakteru, přičemž poté, co bude trestní řízení definitivně skončeno, může odpadnout důvod pro neposkytnutí informací dle § 11 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím (tamtéž, bod 30). Nelze vyloučit ani to, že důvod neposkytnutí přetrvá, např. pokud by z usnesení bylo patrné, jaké rozhodné skutečnosti, jakými metodami a v jaké časové či logické souslednosti orgán činný v trestním řízení při posuzování věci zjišťoval a hodnotil, a tento souhrn informací by mohl prozradit taktiku či metodiku vyšetřování trestné činnosti určitého typu, již je potřeba k zachování účinnosti vyšetřování uchovat pokud možno veřejně nepřístupnou (viz rozsudek č. j. 2 As 47/2025-48, body 43 a 46, podobně rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2026, č. j. 2 As 2/2026-71, body 36 a 37).

[32] V posuzované věci je podstatné, jak správně dovodil již městský soud, že v době žádosti o informace byla sice předmětná trestní věc odložena policejním orgánem, požadované usnesení bylo nicméně podrobováno dohledové prověrce ze strany povinného subjektu (viz e-mail státního zástupce působícího při povinném subjektu ze dne 9. 11. 2022, č. l. 9 spisu povinného subjektu), obnovení prověřování trestní věci tedy nebylo nepravděpodobné, hypotetické ani iluzorní. V době vydání napadeného rozhodnutí navíc již další prověřování policejním orgánem na základě dohledového pokynu probíhalo (viz e-mail státní zástupkyně působící při povinném subjektu ze dne 24. 4. 2023, č. l. 45 spisu povinného subjektu). Poskytnutí požadovaného usnesení (a jeho následné zveřejnění všem způsobem umožňující dálkový přístup podle § 5 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím) by tedy skutečně, s ohledem na obnovené prověřování trestní věci policejním orgánem, mohlo ohrozit schopnost orgánů činných v trestním řízení stíhat vyšetřovaný čin. Jak rovněž již konstatoval městský soud, tento důsledek by mohlo, za situace stále probíhajícího prověřování trestní věci, mít poskytnutí jakékoli části požadovaného usnesení. Sumarizace skutkových zjištění by odhalila doposud orgány činnými v trestním řízení shromážděné důkazní prostředky, včetně obsahu důkazů a jejich hodnocení, výroková část a právní závěry zase právní kvalifikaci a právní názor příslušných orgánů činných v trestním řízení. Zmíněné poznatky by jednak mohly pomoci podezřelým osobám vyhnout se budoucímu trestnímu stíhání, jednak by mohly ovlivnit případné další výslechy svědků a tím znehodnotit jejich důkazní hodnotu.

[33] Při poměřování dotčených hodnot, tedy stěžovatelova práva na informace a veřejného zájmu na zachování schopnosti orgánů činných v trestním řízení objasňovat a stíhat trestnou činnost, je v posuzované věci rovněž stěžejní, že důvody pro aplikaci výluky z poskytnutí požadované informace se ukázaly být pouze dočasné povahy, neboť poté, co bylo další prověřování trestní věci, provedené na základě dohledového pokynu, ukončeno, druhé, pozdější usnesení o odložení téže věci bylo veřejnosti poskytnuto (k tomu viz bod [35] tohoto rozsudku). Připustitelná újma způsobená na stěžovatelových právech tedy byla menší než újma, která by mohla vzniknout případným zmařením dalšího prověřování trestní věci.

[34] Nejvyšší správní soud proto shrnuje, že ačkoli lze stěžovateli přisvědčit, že v posuzované věci byl zvýšený veřejný zájem na poskytnutí požadované informace, neboť se jednalo o trestní věc spojenou s (tehdy bývalým) předsedou vlády a související s čerpáním dotací, tedy s nakládáním s veřejnými prostředky, NSS neshledal, že by s ohledem na konkrétní okolnosti věci městský soud vyložil výluku z práva na informace příliš extenzivním způsobem, a porušil tak stěžovatelova práva vyplývající z čl. 17 Listiny. Jinými slovy, v posuzované věci veřejný zájem na zachování schopnosti orgánů činných v trestním řízení řádně dokončit prověřování trestní věci v dané době a za daných trestně-procesních okolností převážil nad právem stěžovatele na informace.

[35] K námitce, že z článků uveřejněných v médiích podle stěžovatele plyne, že média požadovaným usnesením disponovala, a považuje proto za nespravedlivé, aby jemu bylo poskytnutí dokumentu odepřeno, NSS uvádí, že v trestní věci v médiích označované jako „reklamní větev kauzy Čapí hnízdo“ byla postupně vydána dvě usnesení o odložení věci. První usnesení ze dne 22. 6. 2022 bylo v rozsahu 118 stran. Toto usnesení představuje informaci požadovanou stěžovatelem, která je předmětem tohoto řízení. Druhé usnesení ze dne 29. 2. 2024 čítalo 188 stran a bylo zveřejněno na úřední desce Městského státního zastupitelství v Praze a předmětem posuzované žádosti o poskytnutí informací – již jen s ohledem na datum svého vydání – být nemohlo. Toto druhé usnesení také měla k dispozici redakce internetového deníku Seznam Zprávy. Kasační argumentace proti nerovnému přístupu tak postrádá smysl, protože stěžovatel se svou žádostí domáhal poskytnutí prvního usnesení. Nedůvodná je také námitka, že se na požadovanou informaci neměla vztahovat výluka z poskytnutí z důvodu veřejné dohledatelnosti požadované informace, neboť zveřejněno bylo pouze druhé usnesení. Ve vztahu k ostatním článkům doloženým v průběhu řízení o žalobě a městským soudem provedeným k důkazu se NSS zcela ztotožňuje s městským soudem, že o obsahu požadovaného usnesení tyto články nepojednávají.

IV. Závěr a náklady řízení

[36] NSS ze shora uvedených důvodů kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.

[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci úspěch, náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti mu však nevznikly.

[38] Ač soudem nevyzván, stěžovatel zaplatil za kasační stížnost poplatek ve výši 5 000 Kč. V posuzované věci však stěžovateli poplatková povinnost nevznikla, neboť se jedná o jeho druhou kasační stížnost v téže věci a stěžovatel zaplatil soudní poplatek už za kasační stížnost první, kterou úspěšně napadl první rozsudek městského soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 10 Afs 186/2014-60, č. 3396/2016 Sb. NSS). NSS proto tento druhý soudní poplatek nyní stěžovateli vrací (§ 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. září 2026

Eva Šonková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací