2 Azs 10/2009

Plný text

2 Azs 10/2009 - 75

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: H. A. T., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008, č. j. OAM10694/LE-BE03-BE07-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008 – 16,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008 – 16, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008, č. j. OAM-10-694/LE-BE03-BE07-2007. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu”).

Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že postup žalovaného odpovídal zákonu, neboť stěžovatel skutečně uváděl ve své žádosti o mezinárodní ochranu shodné důvody jako v žádosti předchozí. Tuto skutečnost ostatně výslovně sám potvrdil při pohovoru k důvodům žádosti. Podmínky stanovené § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné tak byly splněny.

V kasační stížnosti stěžovatel obecně namítal porušení zákona a blíže neidentifikované vady řízení před správním orgánem, jakož i nepřezkoumatelnost rozhodnutí bez specifikace, v čem měla spočívat. V doplnění k výzvě soudu pak výslovně uvedl, že krajský soud aplikoval zákon o azylu, resp. jeho § 16 odst. 1 písm. d) v nesprávném znění. Podle stěžovatele je totiž citované ustanovení v aktuálním znění zcela odlišné od toho, které krajský soud citoval ve svém rozhodnutí. V tom stěžovatel spatřuje kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.

Druhý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci, při němž vážil i důvody nad rámec kasační stížnosti, usoudil, že se neztotožňuje s právním názorem vysloveným v obdobné věci v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78, www.nssoud.cz., a proto věc podle § 17 § 17 odst. 1 s. ř. s. předložil senátu k posouzení právní otázky, zda je krajský soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek důvodů brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek. Tyto důvody se přitom měly týkat neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

Rozšířený devítičlenný senát ovšem dospěl k závěru, že srovnávané věci nejsou skutkově totožné. V žalobě projednávané prvním pětičlenným senátem totiž, na rozdíl od věci předložené druhým pětičlenným senátem, nebyla obsažena námitka vztahující se k neudělení doplňkové ochrany a první senát tak ve věci sp. zn. 1 Azs 107/2008 posuzoval jiné skutkové podmínky, než které bylo namístě posuzovat v dané věci. Rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 2. 2010, jímž věc vrátil druhému senátu k projednání a rozhodnutí, ve vztahu k této projednávané věci vyslovil, že stěžovatel v žalobě dostatečným způsobem formuloval žalobní bod napadající neudělení doplňkové ochrany, pokud v ní uvedl: „domnívám se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost podle § 12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou jen důsledkem. Navíc mám v České republice rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“. Rozšířený senát zde vycházel z konkrétní a ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu k požadavkům na kvalitu žalobních bodů, která vylučuje nepřiměřeně přísný postup. Rozšířený senát zdůraznil zejména rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007  42 www.nssoud.cz, v němž zaujal právní názor, že „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné“ a dovodil, že tomuto požadavku žalobcem formulovaný žalobní bod týkající se neudělení doplňkové ochrany vyhovuje a bylo tudíž povinností krajského soudu se jím zabývat.

Po vrácení věci rozšířeným senátem byla důvodnost kasační stížnosti posouzena v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů i v mezích důvodů, k nimž je soud povinen přihlížet nad jejich rámec (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Závěry rozšířeného senátu přitom nasvědčují přijatelnosti kasační stížnosti pro vážnou procesní vadu v postupu krajského soudu, která mohla mít vliv na jeho rozhodnutí. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu (mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.

Rozhodný skutkový stav byl již výše dostatečně popsán a závěr rozšířeného senátu ohledně existence žalobního bodu vztahujícího se k doplňkové ochraně, je třeba sdílet. Shodně s rozšířeným senátem je třeba dále upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, v němž byl zaujat právní názor, že soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (například proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. Tento judikát je možno vztáhnout na projednávanou věc, neboť krajský soud námitku žalobce stran neudělení doplňkové ochrany zcela pominul. Pokud tak učinil proto, že nepovažoval žalobcem uplatněný žalobní bod za dostatečně formulovaný a vyhovující požadavkům zákona, pak měl tento svůj postup v odůvodnění vysvětlit. Jestliže tak neučinil, bránilo to podle již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/08 tomu, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a porušil tím právo na spravedlivý proces garantovaný článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud tedy ve svém rozsudku zcela opomenul jeden ze žalobních bodů, aniž se vypořádal v důvodech s tím, proč tak učinil. Ze spisu ani není zřejmé, že by jej považoval za nedostatečně formulovaný, neboť nepřistoupil k tomu, aby tuto vadu odstranil postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. s.

K této vadě je povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout i nad rámec kasačních námitek (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), neboť se jedná o vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Naplněn tak byl kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Pokud se jedná o kasační námitku výslovně v kasační stížnosti (jejím doplnění) uvedenou, a to použití nesprávného právního předpisu žalovaným i soudem, lze ji podřadit pouze kasačnímu důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Konkrétně stěžovatel upozornil, že rozhodnutí žalovaného bylo opřeno o ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, podle jehož aktuálního znění lze posuzovat pouze případy příchodu ze státu považovaného za třetí bezpečnou zemi.

Žalovaný ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že zákonem č. 379/2007 Sb. došlo k novelizaci zákona o azylu, která změnila obsah rozhodného ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.

Stěžovateli lze přisvědčit v názoru, že v době rozhodování žalovaného i soudu dané ustanovení upravovalo případy příchodu žadatele ze třetí bezpečné země. Otázkou je, zda je předmětné ustanovení v tomto znění rozhodující pro případ stěžovatele. Znění ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, na které poukazuje stěžovatel, je důsledkem zrušení předchozího ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu a následného posunutí obsahu jednotlivých odstavců v § 16 odst. 1 novelou zákona o azylu č. 379/2007 Sb., účinnou dnem vyhlášení, tj. dnem 21. 12. 2007. Podle přechodných ustanovení (čl. IV) se řízení, která nebyla pravomocně skončena do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona č. 325/1999 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovatel podal dne 19. 12. 2007, tedy přede dnem nabytí účinnosti zmíněné novely a rozhodnuto o ní bylo dne 10. 1. 2008 (právní moc 16. 1. 2008). Žalovaný tedy postupoval správně, pokud ve svém rozhodnutí citoval znění § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu upravující opakovanou žádost a stejně tak ze správného znění daného ustanovení vycházel i krajský soud. Nedošlo tedy k naplnění kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž k naplnění kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. b), a d) s. ř. s. tím ani dojít nemohlo. V této části kasační stížnost důvodná není.

Jak ovšem bylo výše uvedeno, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost oprávněnou z jiných důvodů, a proto rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, při němž je podle odst. 3 téhož ustanovení vázán právním názorem vysloveným kasačním soudem v tomto rozsudku.

O náhradě nákladů kasačního řízení rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2010

JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu

Plný text

2 Azs 10/2009 - 61
U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Elišky Cihlářové, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Dagmar Nygrínové, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: H. A. T., zast. Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] ze dne 10. 1. 2008, č. j. OAM10694/LEBE03BE07-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008  16,

t a k t o :

Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí druhému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní skutkový a procesní stav věci

Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008  16, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008,
č. j. OAM-10-694/LE-BE03-BE07-2007, jímž žalovaný zamítl jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozhodnutí žalovaný objasnil, že k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné jej vedlo především zjištění, že stěžovatel v opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl shodné důvody jako ve své předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany (dříve udělení azylu) v roce 2003. Rozhodnutím odboru azylové a migrační politiky žalovaného ze dne 8. 3. 2004, č. j. OAM-6387/VL-07-HA08-2003, mu však azyl udělen nebyl a přezkumné řízení soudní (vyvolané žalobou stěžovatele ze dne 9. 4. 2004 proti výše uvedenému rozhodnutí) bylo Krajským soudem v Ostravě pravomocně zastaveno. Žalovaný se vůbec nevyslovil k otázce neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

Stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008, výše uvedeného čísla jednacího, namítal, že v předcházejícím řízení o udělení azylu byl jako účastník řízení zkrácen na svých právech a dovozoval, že žalovaný měl posoudit jeho žádost podle § 12 zákona o azylu, neboť zde nebyly podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné. Tvrdil, že splňuje podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť je v zemi původu pronásledován a jeho ekonomické problémy jsou jen důsledkem této skutečnosti. Poukázal také na rodinné vazby v České republice a na to, že se žalovaný během pohovoru nesnažil objasnit důvody, které jej vedly k odchodu ze země původu.
Krajský soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008  16, žalobu zamítl, neboť dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, totiž že stěžovatel skutečně uváděl ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany shodné důvody jako v žádosti předchozí, čímž došlo k naplnění podmínek ustanovení § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu, za nichž může být žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná zamítnuta. Sám žalobce přitom při pohovoru k důvodům žádosti ze dne 9. 1. 2008 výslovně potvrdil, že důvody, pro které nyní žádá o udělení mezinárodní ochrany, jsou stejné jako důvody, které uvedl ve své žádosti předchozí, tehdy o udělení azylu. Stejně jako žalovaný ani krajský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku nevyslovil k otázce neudělení doplňkové ochrany stěžovateli podle § 14a zákona o azylu.

V kasační stížnosti a jejím doplnění proti tomuto rozsudku se stěžovatel dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), písm. b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a konečně též nepřezkoumatelnosti rozsudku spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí s tím, že tato vada mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Především namítal, že krajský soud aplikoval zákon o azylu, resp. jeho § 16 odst. 1 písm. d) v nesprávném znění. Podle stěžovatele je totiž citované ustanovení v aktuálním znění zcela odlišné od toho, které krajský soud citoval v napadeném rozhodnutí. Podle aktuálního znění zmíněného ustanovení bude žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel přichází ze státu, který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze.

II.

Postoupení věci rozšířenému senátu

Druhý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu, který podle rozvrhu práce má rozhodovat o této kasační stížnosti, při předběžném posouzení věci zjistil, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008  78, který se týkal obdobné věci, vyslovil právní názor, s nímž se druhý pětičlenný senát neztotožňuje. V citovaném rozsudku se totiž první pětičlenný senát zabýval mj. vadami, ke kterým je povinen Nejvyšší správní soud přihlížet z moci úřední v souladu s § 109 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení není Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti m. j. též tehdy, bylo-li řízení před krajským soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a nebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].

Druhý pětičlenný senát namítá, že při posuzování otázky možné nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vycházel první senát sice z usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006  73, pub. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, konkrétně z jeho části, kde se rozšířený senát vyslovil k povaze § 76 odst. 1 s. ř. s. Podle rozšířeného senátu „ustanovení § 76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání – z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední – tj. bez návrhu – pouze v případě nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle druhého odstavce citovaného ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední přichází v úvahu u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto, že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“. Z tohoto závěru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu však první pětičlenný senát z citovaného rozhodnutí dovodil, že „krajský soud je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze pak hovořit pouze v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze zhojit ve vyjádření k žalobě, případně v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008  71, www.nssoud.cz). V případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu je tedy krajský soud povinen toto rozhodnutí v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ex offo bez jednání zrušit; naopak přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006  91, www.nssoud.cz)“.

První pětičlenný senát v jím projednávané věci shledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným proto, že nezrušil z moci úřední rozhodnutí žalovaného, jímž byla zamítnuta žádost žadatele o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, aniž by se v odůvodnění tohoto rozhodnutí zabýval otázkou možné vážné újmy, která by mohla stěžovateli hrozit v případě návratu do země původu. V důsledku této absence považoval první pětičlenný senát rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů; podle jeho přesvědčení měl v tomto případě krajský soud ex offo podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Jelikož tak neučinil, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí.

Při předběžné poradě se však druhý pětičlenný senát s tímto názorem prvního pětičlenného senátu vysloveným ve výše uvedené věci neztotožnil a zdůraznil, že z usnesení rozšířeného senátu, na nějž první pětičlenný senát odkázal, takový závěr nevyplývá. Pokud rozšířený senát uvedl, že z povahy vady postup z moci úřední přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto, že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek, pak je třeba si tuto právní větu vyložit tak, že k vyslovení nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí z moci úřední má krajský soud přistoupit jen tehdy, pokud tato nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí, tj. je-li správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo je-li nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž tento nedostatek brání posouzení důvodnosti žalobních námitek. Z rozsudku prvního pětičlenného senátu však není zřejmé, že by stěžovatel v žalobě nesouhlasil s neudělením doplňkové ochrany a že by namítal konkrétní důvody, pro něž mu měla být udělena. Stejně tak nenamítal ani absenci této části odůvodnění. Z rozsudku prvního pětičlenného senátu ale vyplývá, že krajský soud by měl vždy ex offo konstatovat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí bez ohledu na to, zda spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, nebo zda bránila posouzení důvodnosti ostatních žalobních námitek.

Druhý pětičlenný senát dále uvedl, že v jím projednávané věci správní rozhodnutí neobsahuje úvahu vztahující se k uložení doplňkové ochrany, nicméně stěžovatel ve vztahu k jejímu neudělení v řízení o žalobě nic nenamítal; jeho prostý odkaz na to, že mu měl být udělen azyl, resp. doplňková ochrana, za řádně uplatněný žalobní bod považovat nelze, když další konkretizace stěžovatelova tvrzení směřovala pouze k neudělení azylu a nikoliv k možné vážné újmě, hrozící mu v případě návratu do země původu. Podle názoru druhého senátu tak nebylo důvodu, aby krajský soud vyslovil nepřezkoumatelnost takového správního rozhodnutí ex offo, neboť mu tato „nepřezkoumatelnost“ nijak nebránila ve věcném přezkumu napadeného rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek. Z tohoto důvodu ani Nejvyšší správní soud není oprávněn posuzovat rozsudek krajského soudu nad rámec kasačních námitek ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť ani kasační stížnost tuto vadu rozsudku krajského soudu nevytýká.

Druhý pětičlenný senát vyslovil přesvědčení, že za této procesní situace nemůže o věci rozhodnout, aniž by se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 107/2008  78. Věc proto předložil podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) rozšířenému senátu k posouzení právní otázky: zda je krajský soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek důvodů brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek.

III.

Posouzení věci rozšířeným senátem

Rozšířený senát musel nejprve zkoumat, zda je oprávněn rozhodnout ve věci. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s., dospěje-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu.

Jak rozšířený senát již dříve vyslovil v usnesení ze dne 12. 6. 2007,
č. j. 2 Afs 52/2006  86 (dostupné na www.nssoud.cz), je jeho úkolem sjednocovat judikaturu Nejvyššího správního soudu a je podle § 17 odst. 1 s. ř. s. oprávněn rozhodovat tam, kde mu věc byla postoupena jeho senátem, který dospěl k závěru odlišnému od závěru dříve vysloveného. Postoupit rozšířenému senátu lze jak celou právní věc k rozhodnutí, tak i některou z jednotlivých sporných otázek. Rozšířený senát však neřeší abstraktní právní otázky bez ukotvení ke skutkovým zjištěním posuzovaných případů.

Z tohoto názoru je třeba vycházet i v dané věci, byť není skutkově totožná.

Především si rozšířený senát Nejvyššího správního soudu musel položit otázku, zda právní názor obsažený v označeném rozsudku prvního senátu, je nutné vztáhnout na věc projednávanou druhým senátem a zda vůbec je druhý senát oprávněn vyvolat na půdorysu projednávané věci rozhodnutí rozšířeného senátu o položené otázce. Pro nalezení odpovědi na ni bylo podstatné zjištění, zda skutkově i právně byla věc předkládaná rozšířenému senátu totožná s věcí, v níž rozhodoval první senát. Rozšířený senát dospěl po předběžném projednání věci k závěru, že nikoliv.

Pro posouzení důvodnosti projednání položené otázky bylo podstatné, zda v žalobě směřující proti rozhodnutí žalovaného chyběl žalobní bod týkající se doplňkové ochrany, či nikoliv (když jinak zůstalo nesporným, že správní rozhodnutí neobsahuje úvahu vztahující se k poskytnutí tohoto druhu mezinárodní ochrany). Druhý senát věc předkládá s názorem, že „k neudělení doplňkové ochrany stěžovatel v žalobě nic nenamítal, když jeho prostý odkaz na to, že mu měl být udělen azyl, resp. doplňková ochrana, nelze považovat za řádně uplatněný žalobní bod“. Rozšířený senát je však názoru opačného.

V žalobě - kromě obecného konstatování, že rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu výroku  formuluje žalobce jeden z žalobních bodů takto:

„Domnívám se žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil m. j. § 12 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu; domnívám se, že žalovaný měl posuzovat mou žádost podle § 12 zákona o azylu, neboť splňuji podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován a moje ekonomické problémy jsou jen důsledkem. Navíc mám v České republice rodinné vazby, a to jednak manželku, ale také sestru“.

Podle ustálené judikatury správního soudnictví, které je ovládáno dispoziční zásadou, je nezbytné v žalobě uvést žalobní body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení stran porušení zákona, a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, jehož se žalobou dovolává (viz též nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 631/99). Nicméně Ústavní soud v jiném svém nálezu (ze dne 11. 7. 2000, sp. zn. II. ÚS 491/98) vyslovil zásadu nepřípustnosti nepřiměřeně přísných požadavků na formulaci žalobních bodů a zdůraznil v této souvislosti nutnost šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod zakotvených v článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod s tím, že nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby porušuje citovaný článek Listiny. Vycházeje z této zásady dospěl rozšířený senát k závěru, že v žalobě formulované stěžovatelem (ve věci projednávané druhým senátem) je možno nalézt žalobní bod týkající se tvrzení o splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, (... domnívám se, že splňuji podmínky... doplňkové ochrany, neboť jsem v zemi původu pronásledován...), jakož i tvrzení o porušení zákona o azylu ze strany žalovaného. Přihlédl přitom též ke specifiku řízení o udělení mezinárodní ochrany, v němž jsou žadatelé – cizinci – handicapovaní jazykovou bariérou.

Ostatně sám druhý senát v rozhodnutí č. j. 2 Azs 54/2007  42 ze dne 2. 8. 2007, www.nssoud.cz, zaujal právní názor, že „za žalobní bod, u něhož je třeba pokusit se o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné“. Tomuto požadavku podle názoru rozšířeného senátu žalobcem formulovaný žalobní bod týkající se neudělení doplňkové ochrany vyhovuje a bylo tudíž povinností krajského soudu se jím zabývat.

V tomto směru je ještě nutno upozornit na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, v němž byl zaujat právní názor, že soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (například proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované článkem 36 odst. 1 Listiny. Tento judikát je možno vztáhnout na projednávanou věc, neboť krajský soud námitku žalobce stran neudělení doplňkové ochrany zcela pominul. Pokud tak učinil proto, že nepovažoval žalobcem uplatněný žalobní bod za dostatečně formulovaný a vyhovující požadavkům zákona, pak měl tento svůj postup v odůvodnění vysvětlit. Jestliže tak neučinil, bránilo to podle již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/08 tomu, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a porušil tím právo na spravedlivý proces garantovaný článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v uvedené věci zrušil rozsudek krajského soudu, který byl zatížen touto vadou a zrušil i rozsudek Nejvyššího správního soudu, který v řízení o kasační stížnosti citovaný rozsudek pro uvedenou vadu přes námitku žalobce nezrušil.

Rozšířený senát dospěl tudíž v projednávané věci k závěru, že ve věci rozhodované druhým pětičlenným senátem žaloba obsahuje alespoň v nejhrubších obrysech dostatečně formulovaný žalobní bod a v důsledku toho neshledává namítaný rozpor mezi jím projednávanou věcí a věcí, v níž rozhodoval první pětičlenný senát pod sp. zn. 1 Azs 107/2008; v jednom případě v rámci žaloby žalobní bod týkající se doplňkové ochrany byl zakotven, zatímco v druhé případě tomu tak nebylo. Stalo se tudíž bezpředmětným (pro rozšířený senát) zabývat se posuzováním otázky, zda je povinen krajský soud vyslovit nepřezkoumatelnost ex offo – tedy bez návrhu.
S ohledem na to, že rozšířený senát neshledal rozpor s právním názorem již zastávaným
Nejvyšším správním soudem, nemohl se věcí meritorně zabývat a vrátil ji druhému senátu k dalšímu řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu

Plný text

2 Azs 10/2009 - 55

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. M. D. a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: H. A. T., zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008, č. j. OAM-10-694/LE-BE03-BE07-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, č. j. 48 Az 6/2008 - 16,

t a k t o :

Věc s e p o s t u p u j e devítičlennému rozšířenému senátu.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2008, č. j. OAM-10-694/LE-BE03-BE07-2007. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu”). V odůvodnění pak žalovaný řádně objasnil, co ho vedlo k zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, nijak se však nevyslovil k otázce neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný pochybil, jestliže neposuzoval jeho žádost podle § 12 zákona o azylu. Stěžovatel totiž splňuje podmínky pro udělení azylu, resp. doplňkové ochrany, neboť je v zemi původu pronásledován a jeho ekonomické problémy jsou jen důsledkem. Poukázal také na rodinné vazby, které má v České republice a na to, že se žalovaný během pohovoru nesnažil objasnit důvody, které stěžovatele k odchodu ze země vedly.

Krajský soud však shledal postup žalovaného souladným se zákonem, neboť stěžovatel skutečně uváděl ve své žádosti o mezinárodní ochranu shodné důvody jako v žádosti předchozí. Tuto skutečnost ostatně výslovně sám potvrdil při pohovoru k důvodům žádosti. Podmínky stanovené § 16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné tak byly splněny.

V kasační stížnosti a jejím doplnění pak proti tomu stěžovatel namítal, že krajský soud aplikoval zákon o azylu, resp. jeho § 16 odst. 1 písm. d) v nesprávném znění. Podle stěžovatele je totiž citované ustanovení v aktuálním znění zcela odlišné od toho, které krajský soud citoval ve svém rozhodnutí.
Druhý pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu při předběžném posouzení věci zjistil, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 - 78, www.nssoud.cz, který se týkal obdobné věci, vyslovil právní názor, s nímž se druhý pětičlenný senát neztotožňuje.

V citovaném rozhodnutí se totiž první pětičlenný senát zabýval mj. vadami, ke kterým je povinen Nejvyšší správní soud přihlížet z moci úřední v souladu s § 109 odst. 3 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soud není vázán důvody kasační stížnosti též tehdy, bylo-li řízení před ním zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)].

Při posuzování otázky možné nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu vycházel první senát Nejvyššího správního soudu z usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaného pod č. 1546/2008 Sb. NSS. Konkrétně z jeho části, kde se rozšířený senát vyjádřil k povaze § 76 odst. 1 s. ř. s. Podle rozšířeného senátu „ustanovení § 76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání - z toho lze dovodit jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Výslovně předpokládá postup z moci úřední - tj. bez návrhu - pouze v případě nicotnosti rozhodnutí, kterou lze vyslovit podle odst. 2 cit. ustanovení. Z povahy vady pak postup z moci úřední přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto, že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“.

Z tohoto závěru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pak první pětičlenný senát v citovaném rozhodnutí dovodil, že „krajský soud je povinen přihlížet k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů z moci úřední, tedy aniž by žalobce nepřezkoumatelnost ve své žalobě konkrétně namítal. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze pak hovořit zejména v situaci, kdy se správní orgán v rozhodnutí řádně nevypořádá se všemi námitkami účastníků řízení, případně své rozhodnutí neodůvodní vůbec nebo nedostatečně vzhledem k požadavkům zákona. Tuto vadu přitom nelze zhojit ve vyjádření k žalobě, příp. v kasační stížnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 8 Afs 66/2008 - 71, www.nssoud.cz). V případě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu je tedy krajský soud povinen toto rozhodnutí v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ex offo bez jednání zrušit; naopak přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, www.nssoud.cz)“.

Na základě toho pak první pětičlenný senát shledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným proto, že z moci úřední nezrušil rozhodnutí žalovaného, který zamítl žádost žadatele o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona o azylu, avšak v odůvodnění tohoto rozhodnutí se nijak nezabýval otázkou možné závažné újmy, která by mohla stěžovateli hrozit v případě návratu do země původu. Z tohoto důvodu považoval první pětičlenný senát rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud tak měl v tomto případě ex offo podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Jelikož tak krajský soud neučinil, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí.

Rozhodující druhý pětičlenný senát s tímto závěrem prvního pětičlenného senátu nesouhlasí a domnívá se, že z usnesení rozšířeného senátu takový závěr nevyplývá. Pokud rozšířený senát uvedl, že „z povahy vady pak postup z moci úřední přichází v úvahu i u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to proto, že nepřezkoumatelnost brání zpravidla věcnému přezkumu a posouzení důvodnosti žalobních námitek“, je třeba to vyložit tak, že k vyslovení nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí ex offo má krajský soud přistoupit jen tehdy, pokud tato nepřezkoumatelnost brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí; tj. je-li správní rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo je-li nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, přičemž tento nedostatek důvodů brání posouzení důvodnosti žalobních námitek. Z rozsudku prvního pětičlenného senátu přitom není zřejmé, že by stěžovatel (žadatel o mezinárodní ochranu) v žalobě nesouhlasil s neudělením doplňkové ochrany a že by namítal konkrétní důvody, pro které mu měla být doplňková ochrana udělena. Stejně tak nenamítal ani absenci této části odůvodnění. Z rozsudku prvního pětičlenného senátu tak plyne, že krajský soud má vždy ex offo konstatovat nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí bez ohledu na to, zda spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.

V případě nyní rozhodovaném druhým pětičlenným senátem správní rozhodnutí neobsahuje úvahu vztahující se k uložení doplňkové ochrany, nicméně stěžovatel ve vztahu k neudělení doplňkové ochrany v řízení o žalobě nic nenamítal. Jeho prostý poukaz na to, že mu měl být udělen azyl, resp. doplňková ochrana, za řádně uplatněný žalobní bod považovat nelze, neboť další konkretizace tohoto tvrzení směřovala k neudělení azylu a nikoli k neudělení doplňkové ochrany (stěžovatel v žalobě hovoří o pronásledování v zemi původu a rodinných vazbách v České republice a nikoli o závažné újmě, která by mu mohla hrozit v případě návratu do země původu). Podle názoru druhého pětičlenného senátu tedy není na místě, aby krajský soud vyslovil nepřezkoumatelnost takového správního rozhodnutí ex offo, neboť mu tato nepřezkoumatelnost nijak nebránila ve věcném přezkumu napadeného rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek. Z toho důvodu Nejvyšší správní soud ani není oprávněn posuzovat rozsudek krajského soudu nad rámec kasačních námitek ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; kasační stížnost totiž tuto vadu rozsudku krajského soudu nevytýká.

Za této procesní situace nemůže předkládající druhý pětičlenný senát o věci rozhodnout, aniž by se odchýlil od právního názoru vyjádřeného v dřívějším rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 Azs 107/2008 – 78. Proto podle § 17 odst. 1 s. ř. s. předkládá věc rozšířenému senátu k posouzení předmětné právní otázky, tj. zda je krajský soud povinen vyslovit nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí, která spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí vždy ex offo nebo pouze tehdy, jestliže tento nedostatek důvodů brání věcnému přezkumu správního rozhodnutí a posouzení důvodnosti žalobních námitek.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. M., JUDr. K. Š., JUDr. J. V., JUDr. M. T., JUDr. M. D., JUDr. J. C., JUDr. D. N. a JUDr. E. C.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděli.

Účastníci řízení mají právo se k předkládané právní otázce vyjádřit ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení.

V Brně dne 9. června 2009

JUDr. M. D.
předsedkyně senátu