Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Karla Šimky a Václava Štencla v právní věci žalobce: H. M., zastoupen opatrovnicí Mgr. A. J., advokátkou se sídlem [adresa] Havířov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2026, č. j. OAM-174/BA-BA01-VL14-2026, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 6. 2026, č. j. 78 Az 14/2026-29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovené opatrovnici žalobce Mgr. A. J., advokátce, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 6 134,70 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl po pokusu vstoupit na území Německa zadržen bez dokladů a povolení k pobytu, zajištěn a vyhoštěn. V zařízení pro zajištění cizinců požádal o mezinárodní ochranu. Později zvolil možnost dobrovolného návratu a vycestoval do země původu.
[2] Žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěrem žalovaného, že tvrzení žalobce o členství v prokurdské Lidově demokratické straně (HDP), politické činnosti, opakované policejní perzekuci a odsouzení k dvanáctiletému trestu odnětí svobody jsou nevěrohodná. Za významné považoval zejména to, že žalobce nepředložil žádné listiny podporující jeho tvrzení, ačkoli se po neudělení mezinárodní ochrany a deportaci z Rakouska do vlasti vrátil, a nebyl schopen uvést ani základní okolnosti o svém odsouzení. Krajský soud s ohledem na nevěrohodnost tvrzení o politických aktivitách nepovažoval žalobce za veřejně činného člena kurdské menšiny a odkázal na ustálenou judikaturu NSS, podle níž samotná příslušnost ke kurdské menšině v Turecku bez dalších individuálních okolností nezakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Vzhledem k nevěrohodnosti tvrzení o politické angažovanosti žalobce neshledal důvodnými ani jeho obavy z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že informace o zemi původu neukazují na existenci takové situace, která by pro žalobce po návratu zakládala reálné nebezpečí vážné újmy. Neshledal proto ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
II. Argumentace účastníků
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v potřebě vymezit limity aplikace zásady úplného a ex nunc přezkumu před soudem prvního stupně dle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany
v situaci, kdy je podle něj nepochybné, že v zemi původu je obecně známo nelidské a kruté zacházení ve vztahu k lidem kurdské národnosti. Namítá, že závěr o absenci diskriminace Kurdů v Turecku neodpovídá skutečné situaci. Odkazuje na veřejně dostupné zdroje a zprávy, podle nichž Kurdové čelí diskriminaci, omezením při užívání kurdského jazyka a zásahům státních orgánů vůči projevům kurdské kultury. Z tohoto důvodu považuje podklady o zemi původu použité žalovaným za nevěrohodné. Má za to, že správní orgán i krajský soud nesprávně posoudily otázku hrozby vážné újmy a zatížily řízení vadami spočívajícími v neúplném zjištění skutkového stavu a přepjatém formalismu. Navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry napadeného rozsudku.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[5] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná.
[6] Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, NSS kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního NSS podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou NSS; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Otázka limitů aplikace procedurální směrnice přijatelnost kasační stížnosti nezakládá, protože krajský soud neodmítl posoudit žádnou z žalobních námitek s odkazem na to, že ji stěžovatel neuplatnil již dříve. Nic konkrétnějšího, co mělo být (a nebylo) specificky v jeho situaci posouzeno, stěžovatel neuvedl.
[9] Situací kurdské menšiny v Turecku se NSS opakovaně zabýval (viz např. usnesení ze dne 14. 1. 2026, č. j. 6 Azs 118/2025-33, bod 21 a další tam citovaná judikatura), přičemž dovodil, že nesnáze Kurdů v Turecku sice existují, ale nedosahují bez dalšího intenzity pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu, případně vážné újmy podle § 14a odst. 2 téhož zákona. Potíže se mohou týkat nanejvýš politicky aktivních členů kurdské menšiny, mezi něž stěžovatel nepatří (související tvrzení stěžovatele vyhodnotil krajský soud jako nevěrohodná a podrobně to odůvodnil). Aprobace úvah žalovaného, že stěžovatel nebyl schopen uvést základní okolnosti tvrzeného odsouzení, nepředložil žádné související dokumenty, ač si jejich významu musel být vědom již z předchozího azylového řízení v Rakousku, a jeho tvrzení vykazovala vnitřní rozpory, nevzbuzuje pochybnosti a přijatelnost kasační stížnosti nezakládá.
[10] Také k otázce dostatečnosti a aktuálnosti shromážděných podkladů o zemi původu krajský soud podle NSS přistoupil v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016-55, č. 3714/2018 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS, bod 16) a respektoval i zásadu, že zaměření informací o zemi původu se váže na azylový příběh žadatele a z něj vyplývající skutkové otázky (např. rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 5 Azs 207/2017-36). Stěžovatel v kasační stížnosti polemizuje především se závěry plynoucími z podkladů o zemi původu a předkládá vlastní zdroje poukazující na přetrvávající problémy kurdské menšiny v Turecku. Tato argumentace však sama o sobě nezpochybňuje nosné důvody rozsudku krajského soudu. Ty totiž nevycházely ze závěru, že by v Turecku neexistovaly žádné problémy související s postavením Kurdů, ale opíraly se o vyhodnocení individuálního příběhu stěžovatele jako nevěrohodného.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[11] Ze shora uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl NSS podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, body 51 až 53). Stěžovatel úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému, který by jinak toto právo měl, žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[13] Usnesením ze dne 30. 7. 2026, č. j. 2 Azs 109/2026-48, ustanovil Nejvyšší správní soud stěžovateli opatrovnici. Odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů hradí ustanovené opatrovnici, jež je advokátkou, stát [§ 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), užitý na základě § 64 s. ř. s.]. Advokát ustanovený opatrovníkem má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc (§ 31 odst. 2 o. s. ř.). NSS přiznal ustanovené opatrovnici odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Výše odměny za jeden úkon právní služby činí 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu). K tomu náleží advokátce paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Stěžovatelova opatrovnice je plátkyní daně z přidané hodnoty, její odměnu je proto třeba navýšit o 21 %, což činí celkem 6 134,70 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu NSS.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2026
Eva Šonková
předsedkyně senátu