Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek2× citováno

Spisová značka

2 Azs 110/2020

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2020:2.Azs.110.2020.38
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (11) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 30. 9. 2020

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobce: P. V. T., zast. JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2019, č. j. MV-114161-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2020, č. j. 30 A 116/2019 - 42,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci, rozhodnutí žalované a krajského soudu

[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ve věci žádosti o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty (dále jen „napadené rozhodnutí“).

[2] Stěžovatel měl na území České republiky uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na základě zaměstnanecké karty s platností od 6. 2. 2017 do 31. 12. 2018; zaměstnanecká karta mu byla vydána k zaměstnavateli KOLASOL s. r. o. na pracovní pozici brusiče, s místem výkonu práce Stříbrská 305, Vlkýš, H. H..

[3] Dne 20. 12. 2018 podal stěžovatel na Ministerstvo vnitra žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty dle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České publiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“); k žádosti doložil pracovní smlouvu uzavřenou dne 17. 12. 2018 se společností KDK Automotive Czech s. r. o. na dobu 1 roku od data nástupu, s místem výkonu Tachov.

[4] Ministerstvo požadovaný souhlas se změnou zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců stěžovateli neudělilo s odkazem na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a sice z důvodu zjištění jiné závažné překážky pobytu cizince na území České republiky. Ministerstvo mělo k dispozici spisový materiál k předchozím žádostem stěžovatele o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty, z nichž mu bylo známo, že stěžovatel nemohl pracovat v souladu s vydanou zaměstnaneckou kartou. V místě jeho výkonu práce podle zaměstnanecké karty má totiž sídlo a provozovnu společnost MHS – tlakové lití s. r. o., nikoliv společnost KOLASOL s. r. o. Dále vycházelo z informace od jednatele společnosti MHS – tlakové lití s. r. o. ze dne 14. 11. 2017, že se společností KOLASOL s. r. o. měla tato společnost v období od 30. 4. 2014 do 31. 3. 2017 uzavřenou rámcovou smlouvu. Z toho dovodilo, že společnost KOLASOL s. r. o., u níž měl stěžovatel od 6. 2. 2017 do současnosti pracovat, od 1. 4. 2017 nepůsobí v místě výkonu práce stěžovatele. Stěžovatel tedy nemohl plnit účel povoleného pobytu.

[5] V odvolání proti rozhodnutí ministerstva stěžovatel namítal, že správní orgán zatížil řízení vadami, nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí, nedostatečně zjistil a vyhodnotil skutkový stav, neprovedl žádné vlastní šetření; čerpal pouze ze zprostředkovaných neaktuálních dokumentů z jiných řízení, které vytrhl z kontextu a vyhodnotil spekulativním způsobem, aniž by ověřil rozhodné skutečnosti (např. možnost vyslání stěžovatele na služební cestu) u společnosti KOLASOL s. r. o. Poukázal na to, že v souladu se zákonem podal žádost a doložil ji novou pracovní smlouvou a všemi náležitostmi.

[6] Žalovaná dospěla shodně jako ministerstvo k závěru, že jsou splněny podmínky pro neudělení souhlasu se změnou zaměstnavatele z důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť stěžovatel neplnil účel vydaného povolení, protože nepracoval v místě výkonu práce podle zaměstnanecké karty. V odůvodnění odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, v němž se zabýval otázkou neurčitého právního pojmu obsaženého v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a na rozsudek ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Azs 248/2017 - 37, z něhož cituje rozhodné pasáže, z nichž se podává, že je možné nevydat zaměstnaneckou kartu i v situaci, kdy cizinec nemůže plnit účel pobytu, kterým je výkon zaměstnání na pozici specifikované v žádosti. K namítanému překročení lhůty pro vydání rozhodnutí odkázala na rozsudek ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, z něhož vyplývá, že lhůty pro vydání rozhodnutí jsou pouze lhůtami pořádkovými; v důsledku jejich překročení přitom nebyla nijak zkrácena práva stěžovatele.

[7] V žalobě stěžovatel namítal, že správní orgány provedly nedostatečné dokazování, co se týče výkonu jeho práce; neoslovily společnost KOLASOL s. r. o., která byla zaměstnavatelem stěžovatele, a která tak mohla postavit najisto výkon jeho činnosti; správní orgány vycházely bez dalšího pouze z kopie informace inspektorátu práce a jednatele společnosti MHS – tlakové lití s. r. o. Namítal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly skutkovým stavem a relevantními skutečnostmi. Správní orgány vyložily § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců příliš formalisticky. Poukázal na to, že nežádal o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele svévolně; jednalo se o situaci, kterou jakožto zaměstnanec nemohl ovlivnit, není jeho vinou, že se společnost KOLASOL s. r. o. dostala do problémů, které způsobily ukončení jeho činnosti včetně spolupráce se společností MHS – tlakové lití s. r. o. V době podání žádosti byl stěžovatel stále zaměstnancem společnosti KOLASOL s. r. o., byť ne vlastní vinou nevykonával po určitou dobu práci na adrese [adresa] H. H.. Namítl, že rozsudek sp. zn. 4 Azs 248/2017, kterým argumentovala žalovaná, na jeho věc nedopadá, neboť se týká samotného vydání zaměstnanecké karty, nikoli změny zaměstnavatele; dodal, že naopak změna zaměstnavatele je přímou podmínkou pro podání žádosti podle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Uvedl, že nadto společnost KOLASOL s. r. o. deklarovala, že pracovní poměr stěžovatele trvá do doby udělení souhlasu, a po celou dobu hradila poměrnou část mzdy. Podle stěžovatele nebyla dána žádná závažná překážka pobytu cizince na území České republiky, ten je naopak přínosem pro pracovní trh, neboť na jeho pracovní pozici nebyl zaměstnavatel schopen zajistit ani prostřednictvím úřadu práce zaměstnance z České republiky.

[8] Krajský soud žalobu zamítl. Za nedůvodnou označil námitku, že si správní orgán nevyžádal stanovisko původního zaměstnavatele, který by mohl postavit najisto výkon činnosti žalobce. Z obsahu správního spisu vyplývá jednoznačný závěr, že společnost MHS - tlakové lití s. r. o. ukončila spolupráci se společností KOLASOL s. r. o. k 31. 3. 2017 a pracovní místo, na něž byla stěžovateli vydána zaměstnanecká karta, tak od 1. 4. 2017 fakticky neexistovalo. Stěžovatel, přestože se seznámil s podklady pro rozhodnutí před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, netvrdil žádné konkrétní skutečnosti a ani neoznačil žádné důkazy vyvracející tento závěr. V situaci, kdy byl skutkový stav zjištěn v takovém rozsahu, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a stěžovatel byl pasivní, správní orgány nepochybily, když neopatřovaly další důkazy (např. stanovisko původního zaměstnavatele). K tvrzení stěžovatele, že mohl být vyslán na pracovní cestu, krajský soud uvedl, že v rámci prvostupňového ani odvolacího řízení netvrdil, že by na pracovní cestu vyslán byl; pouhá tvrzená eventualita není s to vyvrátit skutkové závěry správních orgánů. Netvrdil-li stěžovatel v celém průběhu správního řízení (a ostatně ani v žalobě), že v předmětném místě výkonu práce práci nevykonával z důvodu pracovní cesty, nemohla jeho námitka takové tvrzené eventuality vést k nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Pro posouzení věci je podle krajského soudu rovněž nerozhodné, zda a nakolik zaviněně se na tom, že nepracoval v místě výkonu práce podle vydané zaměstnanecké karty, stěžovatel podílel; rozhodující je faktický stav neplnění účelu dosavadního pobytového oprávnění.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[9] Námitky stěžovatele uvedené v kasační stížnosti jsou téměř totožné s námitkami žalobními. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto námitky odůvodňovaly zrušení napadeného rozhodnutí žalované.

[10] Stěžovatel především nesouhlasí se závěrem správního orgánu, s nímž se ztotožnil i krajský soud, o tom, že nepracoval v místě výkonu práce Stříbrská 305, Vlkýš, H. H.. Opětovně namítá, že správní orgán v tomto směru provedl nedostatečné dokazování, když neoslovil společnost KOLASOL s. r. o., která byla zaměstnavatelem stěžovatele a mohla postavit najisto jeho výkon činnosti; postup správního orgánu, který vycházel pouze z kopie informace inspektorátu práce a jednatele společnosti MHS – tlakové lití s. r. o., považuje za nedostatečný.

[11] Žalovaný se nedostatečně vypořádal s námitkami stran zanedbání individuálního přístupu, nerespektování institutu zákonné lhůty pro vydání souhlasu v žádosti, neakceptování základních lidských práv, porušování a nerespektování § 2 až 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a použití nesouvisejících starých nepodložených dokumentů z jiných řízení. Totožné pochybení spatřuje rovněž v postupu krajského soudu, který pouze označil tento postup správního orgánu za správný a námitky stěžovatele jako obecnou argumentaci; v této části je proto rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.

[12] Správní orgány a krajský soud vyložily zákon o pobytu cizinců chybně a příliš formalisticky. Situaci, která na straně zaměstnavatele nastala, stěžovatel nezavinil; není jeho vinou, že se společnost KOLASOL s. r. o. dostala do problémů, které způsobily ukončení jeho činnosti, včetně spolupráce se společností MHS – tlakové lití s. r. o. V době podání žádosti byl stěžovatel stále zaměstnancem společnosti KOLASOL s. r. o., avšak po určitou dobu nevykonával práci na adrese Stříbrská 305, Vlkýš, Heřmanova Huť. Společnost KOLASOL s. r. o. deklarovala, že pracovní poměr trvá do doby udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele dle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, a po celou dobu řádně hradila poměrnou část mzdy ve výši 60 %. Žádná ze shora uvedených skutečností netvoří podle názoru stěžovatele závažnou překážku pobytu cizince na území České republiky.

[13] Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Azs 248/2017 - 37, lze analogicky vztáhnout i na žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty, neboť se jedná o obdobnou skutkovou podstatu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatňuje v podané kasační stížnosti obdobné námitky jako v případě odvolacího řízení, resp. i řízení před krajským soudem, žalovaná plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu považuje za souladný se zákonem a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[14] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil; současně zkoumal, zda rozsudek krajského soudu netrpí vadami, k nimž by byl povinen Nejvyšší správní soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[15] Nejvyšší správní soud předesílá, že se obdobnou otázkou týkající se téhož zaměstnavatele, společnosti KOLASOL s. r. o., zabýval ve věci jiného cizince již v rozsudku ze dne 4. 8. 2020, č. j. 5 Azs 376/2019 - 33, přičemž neshledal důvod se od tam uvedených právních závěrů odchýlit.

[16] Kasační stížnost není důvodná.

[17] Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003). Jinými slovy, uvedení konkrétních stížnostních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58).

[18] V posuzované věci stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje svou žalobní argumentaci; formálně vyslovuje nesouhlas s tím, jak krajský soud vypořádal jednotlivé žalobní body, fakticky jen reprodukuje svou žalobní argumentaci, aniž by polemizoval se závěry, které k nim krajský soud vyslovil, a opakovaně vytýká postup žalované. Jestliže stěžovatel k jednotlivým závěrům krajského soudu, s nimiž vyslovuje obecný nesouhlas, nepředestřel vlastní konkurující argumentaci, lze přezkoumat napadený rozsudek krajského soudu v obecné rovině, a to z hlediska jeho zákonnosti.

[19] Stěžovatel tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud pouze označil postup žalované za správný a žalobní argumentaci stěžovatele vzal za obecnou, jinými slovy, nevypořádal řádně námitky, které stěžovatel v žalobě uplatnil.

[20] Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně konstatoval, nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 - 24). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Nejvyšší správní soud proto považuje rozsudek krajského soudu za vnitřně souladný, srozumitelný a plně přezkoumatelný. Rozsah odůvodnění odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní jako s celkem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04).

[21] Precizace a konkretizace žalobních bodů předurčuje rozsah přezkumné činnosti krajského soudu, potažmo rozsah odůvodnění, které je odrazem uplatněných námitek. Krajský soud tak zcela v souladu se zákonem nemohl přezkoumávat tvrzení, která stěžovatel nepodložil žádnými relevantními důkazy. V rozsudku ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Pokud tedy krajský soud přitakal žalované v hodnocení věci co do zjištění skutkového stavu i právního posouzení, není jeho rozsudek nepřezkoumatelný jen z toho důvodu, že vyjádřil s žalovanou souhlas.

[22] Stěžovatel opakovaně namítá správními orgány nedostatečně zjištěný skutkový stav. Nejvyšší správní soud konstatuje, že s uvedenou námitkou se podrobně a řádně vypořádal již krajský soud, jeho závěry mají oporu ve spisovém materiálu a Nejvyšší správní soud se s nimi ztotožňuje.

[23] Ve věci není sporné, že stěžovateli bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu na základě zaměstnanecké karty s platností od 6. 2. 2017 do 31. 12. 2018. Zaměstnanecká karta mu byla vydána k zaměstnavateli KOLASOL s. r. o. na pracovní pozici brusiče, s místem výkonu práce Stříbrská 305, Vlkýš, H. H..

[24] V místě jeho výkonu práce podle zaměstnanecké karty stěžovatele má sídlo a provozovnu společnost MHS – tlakové lití s. r. o., nikoliv společnost KOLASOL s. r. o., která zde sídlo ani provozovnu nikdy neměla (tyto informace jsou patrné z výpisů z živnostenského rejstříku). Součástí správního spisu jsou dále kopie dvou písemných vyjádření jednatele společnosti MHS - tlakové lití s. r. o., pana V. S., doručených Ministerstvu vnitra dne 17. 10. 2017 a 14. 11. 2017, z nichž vyplývá, že společnost MHS – tlakové lití s. r. o. měla se společností KOLASOL s. r. o. v období od 30. 4. 2014 do 31. 3. 2017 uzavřenou rámcovou smlouvu o dílo, na základě níž pro ni společnost KOLASOL s. r. o. jako subdodavatel zhotovovala výrobky. Z uvedeného je zřejmé, že společnost KOLASOL s. r. o., u níž měl stěžovatel od 6. 2. 2017 pracovat, nejpozději od 1. 4. 2017 nepůsobila v místě výkonu práce stěžovatele podle jeho zaměstnanecké karty.

[25] Krajský soud správně poznamenal (odst. 29. napadeného rozsudku), že výše uvedený závěr učiněný správními orgány potvrdil i sám stěžovatel, když v žalobě uvedl: „Není vinou žalobce, že se společnost KOLASOL dostala do problémů, které způsobily ukončení jeho činnosti, včetně spolupráce se společností MHS – tlakové lití s. r. o. V době podání žádosti byl žalobce stále zaměstnancem společnosti KOLASOL, když však po určitou dobu nevykonával práci na adrese [adresa] H. H..“

[26] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná zjistila skutkový stav, o němž nejsou pochyby, a důvodně dospěla k závěru, že jsou splněny podmínky pro zamítnutí žádosti podle § 42g odst. 7 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu stěžovatele na území České republiky, jelikož činnost zaměstnavatele v deklarovaném místě výkonu práce byla ukončena, tudíž místo výkonu práce přestalo reálně existovat, a stěžovatel tak nemohl plnit účel vydaného povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty.

[27] Pokud stěžovatel tvrdí, jak namítl i v žalobě, že společnost KOLASOL s. r. o. mohla udělit stěžovateli pracovní volno nebo jej vyslat na pracovní cestu nebo mu udělit placenou či neplacenou dovolenou, jakož i to, že mu měla vyplácet poměrnou část mzdy, je třeba dodat, že tato tvrzení jsou pouze v rovině ničím nepodložených spekulací; stěžovatel v odvolání ani v žalobě nenabídl žádný důkaz o tom, že tomu tak v jeho případě skutečně bylo. Ve svém vyjádření k seznámení se podklady rozhodnutí pouze obecně správnímu orgánu vytýkal délku a zmatečnost řízení, v obecné rovině namítl porušení svých práv a vyslovoval pouze své domněnky o zmatečnosti řízení a jeho účelovosti a doporučoval přehodnocení postupu tak, aby jeho žádosti bylo vyhověno. Za této situace nemůže být námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu důvodná.

[28] Zaměstnanecká karta vydaná podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců opravňuje jejího držitele pouze k výkonu práce na volném pracovním místě, na které byla vydána. Podle § 5 písm. e), bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, práce vykonávaná cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou, kartou vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrou kartou vydanými podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky nebo bez některé z těchto karet, je kvalifikována jako nelegální práce.

[29] Pokud hodlá cizinec změnit zaměstnavatele nebo být zaměstnán na jiné pozici uvedené v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty, musí nejdříve požádat Ministerstvo vnitra o udělení souhlasu s takovou změnou. Teprve od právní moci rozhodnutí o udělení souhlasu může cizinec začít na novém místě pracovat. Při posouzení žádosti přitom správní orgán postupuje tak, že zjistí, zda jsou splněny pozitivní podmínky pro udělení souhlasu se změnou a podmínky podání samotné žádosti a potřebných náležitostí v souladu se zákonem. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že tak v daném případě učinil. Nicméně dále musí správní orgán posoudit, zda nenastala také některá ze skutečností, která spadá pod negativní podmínky udělení souhlasu. Jinými slovy, i pokud stěžovatel doloží požadované náležitosti žádosti, nepostačuje to samo o sobě k udělení požadovaného povolení.

[30] Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Naplnění této jiné závažné překážky shledal správní orgán důvodně v nevykonávání práce podle zaměstnanecké karty. Námitce formálního výkladu citovaného ustanovení Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

[31] Pobyt cizince na území České republiky není samoúčelný. V rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon o pobytu cizinců „stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány“.

[32] Nejvyšší správní soud se aplikací § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zabýval již několikrát. Zcela případně krajský soud vycházel z jeho rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69, v němž se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval vymezením neurčitého právního pojmu „jiná závažná překážka“. Nejvyšší správní soud rovněž konstantně judikuje, že za závažnou překážku pro prodloužení pobytu cizince na území České republiky ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat i nenaplnění účelu předchozího pobytu (srov. např. též rozsudky ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 - 29, ze dne 30. 1. 2013, č. j. 9 As 117/2012 - 35, ze dne 29. 5. 2013, č. j. 3 As 14/2013 - 28, ze dne 27. 9. 2013, č. j. 4 As 114/2013 - 35, ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 Azs 119/2014 - 20, ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 - 81, či ze dne 27. 9. 2013, č. j. 4 As 114/2013 - 35).

[33] Stěžovateli lze pouze částečně přisvědčit v tom, že v rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 Azs 248/2017 - 37, posuzoval Nejvyšší správní soud skutkově odlišnou situaci, kdy se cizinec dostal do nepříznivé situace z toho důvodu, že mu byla přislíbena pracovní pozice, která fakticky neexistovala, resp. záměrem jeho zaměstnavatele bylo dodat jej jako pracovní sílu jiné společnosti, čímž by ve své podstatě došlo k porušení zákazu agenturního zaměstnávání cizinců. Skutečně se tedy nejednalo o případ změny zaměstnavatele, ale o samotné udělení zaměstnanecké karty, které bylo cizinci na základě řádně podané žádosti přislíbeno, resp. takový postup předvídal. Nejvyšší správní soud konstatoval, že mu nevzniklo v souvislosti s vydáním potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty legitimní očekávání, že mu bude vydána i zaměstnanecká karta samotná; rozhodující je, že v mezičase vyšly najevo nové zásadní skutečnosti, které odůvodňují zamítnutí žádosti. Nicméně na případ stěžovatele plně dopadají závěry učiněné ve vztahu k naplnění obsahu neurčitého právního pojmu – jiná závažná překážka ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, která byla spatřována v tom, že cizinec nemůže fakticky vykonávat zaměstnání na požadovaném pracovním místě. Nejvyšší správní soud zde rovněž zdůraznil, že každý cizinec je povinen plnit účel, pro který mu bylo povolení k pobytu uděleno, což by v daném případě nemohlo nastat (neboť místo fakticky neexistovalo). Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že je nepodstatné, zda překážku způsobuje okolnost na vůli cizince závislá, či nezávislá; ani fakt, že se cizinec do nepříznivé situace dostal na základě okolností, které byly na jeho vůli nezávislé, není způsobilý zhojit skutečnost, že stěžovatel nemůže plnit účel pobytu předpokládaný zaměstnaneckou kartou, tedy být zaměstnán na konkrétním pracovním místě. S ohledem na to, že pracovní místo, na které byl stěžovatel k zaměstnavateli KOLASOL s. r. o. přidělen, k 1. 4. 2017 zaniklo, tedy fakticky neexistovalo, nemohl stěžovatel účel povoleného pobytu plnit. V tomto směru je aplikace citovaného rozsudku zcela případná.

[34] Pokud stěžovatel zpochybňuje využití listin z jiných správních řízení, Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že správní řád, dle kterého bylo postupováno, takový postup nevylučuje, resp. výslovně připouští. Podle § 50 odst. 1 správního řádu „podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.“ Využití informací z jiných správních řízení však nemůže být svévolné a má své limity, které musí být dodrženy. Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány v nyní projednávané věci tuto podmínku splnily – listiny obsahující rozhodná zjištění, tj. zejména vyjádření společnosti MHS - tlakové lití s. r. o. doručená Ministerstvu vnitra dne 17. 10. 2017 a 14. 11. 2017 a výpisy ze živnostenských rejstříků, jsou součástí správního spisu a stěžovatel měl možnost se s veškerými těmito podklady pro vydání rozhodnutí seznámit a vyjádřit se k nim. Pravost listin (kopie) nepopíral, skutečnosti v nich uvedené nezpochybnil. Stěžovatel v podstatě nesouhlasí s jejich vyhodnocením, které pro něho vyznělo nepříznivě.

[35] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaná zákonně podřadila skutkové okolnosti případu pod pojem závažná překážka pobytu cizince na území České republiky a své závěry řádně odůvodnila. Krajský soud, který se se závěrem žalované ztotožnil, přičemž rovněž uvedl, proč má její závěry za správné, vydal rozhodnutí souladné se zákonem, vycházel přitom rovněž z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu.

IV. Závěr a náklady řízení

[36] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[37] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl procesně úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalované, které dle pravidla úspěchu v řízení právo na náhradu nákladů řízení náleží, žádné náklady přesahující její běžnou správní činnost nevznikly, proto jí soud náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2020

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Usnesení ze dne 6. 5. 2020

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. V. T., zast. JUDr. Zdeňkem Veberem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2019, č. j. MV-114161-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2020, č. j. 30 A 116/2019 - 42,

takto:

I. Kasační stížnosti se odkladný účinek nepřiznává.

II. Žalobci se ukládá zaplatit ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

III. Soud vyzývá žalobce, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč.

Odůvodnění:

[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, č. j. OAM-53573-25/ZM-2018 ze dne 24. 5. 2019, o neudělení souhlasu se změnou zaměstnavatele podle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) z důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

[2] Proti napadenému rozhodnutí žalované brojil žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl (dále jen „napadený rozsudek“).

[3] Rozsudek krajského soudu následně žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností ze dne 9. 4. 2020 a zároveň navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek.

[4] Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil tím, že v návaznosti na napadené rozhodnutí mu správní orgány uloží, aby opustil území České republiky, popř. mu bude uloženo správní vyhoštění včetně zákazu pobytu na území. Není důvod, aby byl nucen opustit území České republiky, jejíž zájmy nikterak neohrožuje. Přiznáním odkladného účinku by mu byla dána možnost řádné hájit své zájmy v soudním a správním řízení. V případě, že by napadené rozhodnutí bylo zrušeno, stěžovatel nebude disponovat dostatečnými prostředky, aby se z Vietnamu vrátil zpět do České republiky. Tím by byl fakticky ze sociálních důvodů zmařen jeho případný úspěch v soudním řízení. Ve Vietnamu má rodinu, která je na jeho výdělku v České republice ekonomicky závislá. Po celou dobu svého pobytu na území České republiky řádně plnil své zákonné povinnosti a závěry žalované v napadeném rozhodnutí nemají oporu v zákoně.

[5] Stěžovatel dále namítá, že přiznání odkladného účinku je hospodárnější i pro Českou republiku, jelikož správní orgány nebudou nuceny nadále pokračovat v dalších řízeních, tj. ukládat povinnosti opustit území či správní vyhoštění. I proti těmto rozhodnutím je žalobce připraven se bránit všemi právními prostředky.

[6] Ačkoliv k opuštění území může být stěžovatel donucen až na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, není z různých důvodů nereálné, že ke správnímu vyhoštění dojde, a proto absence bezprostřední hrozby vyhoštění není důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 177/2015 - 24, podle kterého nedojde-li k odkladu právních účinků, stěžovatel nebude oprávněn pobývat na území České republiky. Povinnost vycestování totiž nevzniká až rozhodnutím o správním vyhoštění, to je až následným prostředkem souvisejícím s nelegálním pobytem, nýbrž již právní mocí rozhodnutí, jímž nebylo prodlouženo povolení k pobytu. V případě nepřiznání odkladného účinku dojde k nepřiměřenému zásahu do ústavního práva na spravedlivý proces stěžovatele. Součástí tohoto práva je podle judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-11) i možnost být v kontaktu se svým zástupcem a udělovat mu pokyny. Přiznání odkladného účinku nezpůsobí jiným osobám větší újmu, než která hrozí žalobci.

[7] Žalovaná ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedla, že řízení o žádosti o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty nezakládá cizinci na území pobytové oprávnění. Dochází jím pouze ke změně zaměstnavatele v rámci již vydané zaměstnanecké karty, tj. k legalizaci výkonu práce. Až rozhodnutím o neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty (mimo jiné) může dojít k zániku platnosti zaměstnanecké karty a až tímto okamžikem není cizinec oprávněn pobývat na území. Závažná újma by mohla stěžovateli vzniknout až v případě správního vyhoštění, o němž je rozhodováno v samostatném správním řízení, kde jsou procesní záruky umožňující předejít vážné újmě. Žalovaná dále odkázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 - 32, podle něhož nelze návrhu na přiznání odkladného účinku vyhovět pouze s ohledem na právo na spravedlivý proces bez dalších individualizovaných závažných okolností, které mohou mimořádně odložit účinky pravomocného rozhodnutí. Podle § 172a zákona o pobytu cizinců lze zajistit účast u jednání před soudem pomocí videokonferenčního zařízení. Stěžovatel může požádat o udělení krátkodobého víza a požádat soud o nařízení jednání v době jeho platnosti. Se zástupcem se lze spojit pomocí moderních prostředků komunikace srovnatelně osobnímu setkání bez zvýšených nákladů na komunikaci.

[8] Podle § 107 s. ř. s. „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně“.

[9] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem“.

[10] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[11] Jedná se tedy o výjimku z pravidla, aplikovatelnou pouze v případech, jež naplňují zákonem předepsané podmínky. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy přitom má stěžovatel, od něhož se tak především očekává dostatečně konkrétní a individualizované tvrzení o tom, že mu v důsledku napadeného rozhodnutí vznikne nepoměrně větší újma než jiným osobám, vysvětlení, v čem tato újma spočívá, a uvedení jejího rozsahu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem.

[12] Předmětem řízení v nyní projednávané věci je neudělení souhlasu se změnou zaměstnavatele držitele zaměstnanecké karty. Důsledkem napadeného rozhodnutí žalované tak sice bylo, že stěžovatel neobdržel souhlas se změnou zaměstnavatele, bezprostředním následkem nabytí právní moci rozhodnutí však není to, že by stěžovatel byl státní mocí nucen území České republiky opustit. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu by k tomu mohlo dojít až při uložení správního vyhoštění s vymezením doby, po kterou by mu nebylo umožněno vstoupit na území členských států Evropské unie. Napadené rozhodnutí žalované v tomto řízení neukládá stěžovateli povinnost vycestovat ani ho nenutí pobývat na území České republiky nelegálně.

[13] Namítá-li stěžovatel, že, nedojde-li k odkladu právních účinků, nebude oprávněn pobývat na území České republiky (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 177/2015 - 24), odkazuje Nejvyšší správní soud na ustálenou judikaturu, podle níž napadené rozhodnutí neznamená, že stěžovatel nemůže zažádat o jiné pobytové oprávnění, a získat tak na území České republiky legální pobytový status. (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 Azs 156/2017 – 21, nebo ze dne 27. 8. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015 – 38; obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, bod 32).

[14] Nejvyšší správní soud se zároveň ztotožňuje se závěry judikovanými v usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 - 32, že „návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu nelze vyhovět, opírá-li se pouze o obecnou argumentaci právem na spravedlivý proces (právo osobně se účastnit řízení, být v úzkém kontaktu se svým zástupcem), aniž by zde byly další, individualizované a závažné okolnosti, které mimořádné vyloučení účinků pravomocného správního rozhodnutí odůvodňují.“
[15] Odkazuje-li stěžovatel na usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, je nutno uvést, že nosným důvodem, pro který Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu, bylo to, že stěžovatel tvrdil, že má v České republice vytvořeno veškeré rodinné, sociální a pracovní zázemí a v důsledku rozhodnutí o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu by byl nucen opustit společně se svou těhotnou manželkou a dítětem Českou republiku, neboť jeho manželka disponovala povolením k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny se stěžovatelem. Stěžovatel i jeho rodina by se tak ocitli v bezvýchodné situaci, což bylo dle Nejvyššího správního soudu možno ověřit na základě správního spisu. Uvedl-li Nejvyšší správní soud v rozebírané věci sp. zn. 5 As 73/2011 navíc i to, že pro výkon práva na spravedlivý proces může být nezbytné, aby stěžovatel zůstal na území České republiky až do skončení řízení o jeho kasační stížnosti, neboť k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně a být v kontaktu se svým zástupcem atp., nejednalo se zjevně o stěžejní důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [obdobně viz také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 3 Azs 100/2015 – 25, ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu, kde bylo hlavním rozhodovacím důvodem pro přiznání odkladného účinku to, že stěžovatel (prokazatelně) pečoval o nezletilého občana České republiky, jehož matka byla v zahraničí a nejevila o něj zájem]. Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti je proto nutné vždy pečlivě zvažovat okolnosti konkrétního případu.

[16] Stěžovatelem tvrzené skutečnosti, že jeho rodina žije ve Vietnamu z jeho příjmů a že nepřiznáním odkladného účinku dojde k popření jeho práva na spravedlivý proces, tj. možnosti být v kontaktu se svým zástupcem a udělovat mu pokyny, nenasvědčují tomu, že jsou dány mimořádně závažné okolnosti opodstatňující odložení účinků pravomocného rozhodnutí krajského soudu, jako tomu obdobně bylo ve shora uváděných příkladech, kdy Nejvyšší správní soud odkladný účinek přiznal.

[17] Přiznání odkladného účinku v případech jako je ten stěžovatelův by vedlo k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, jejichž nikoliv bezprostředním důsledkem může být povinnost vycestovat z území České republiky. Tím by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona.

[18] Nejvyšší správní soud proto po posouzení povahy napadeného správního rozhodnutí a zvážení všech tvrzení stěžovatele dospěl k závěru, že výkon, resp. jiné právní následky napadeného rozsudku pro stěžovatele samy o sobě nepředstavují bezprostředně hrozící újmu na právech. Není proto splněna hned první podmínka pro přiznání odkladného účinku (§ 73 odst. 2 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.), a proto nemohlo být jeho návrhu vyhověno (výrok I.)

[19] Zamítnutím návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti však Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé; svou podstatou se jedná o rozhodnutí předběžné povahy, proto z něj nelze dovozovat žádné závěry ohledně toho, jak bude meritorně rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).

[20] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkové povinnosti a stěžovatel nespadá mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní poplatek hradit, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Soudní poplatek ve výši 1000 Kč je možno uhradit v kolcích vylepením na vyznačeném místě v příloze tohoto usnesení (po připojení svého podpisu jej stěžovatel zašle zpět Nejvyššímu správnímu soudu), anebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno, závazný variabilní symbol pro identifikaci platby: 1020511020.

[21] V souladu s § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je s podáním kasační stížnosti spojen vznik poplatkové povinnosti, jež podle položky č. 19 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, činí částku 5000 Kč. Stěžovatel však do dne vydání tohoto usnesení soudní poplatek neuhradil. Proto ho Nejvyšší správní soud vyzývá ke splnění poplatkové povinnosti a stanovuje mu k tomu přiměřenou lhůtu. Soudní poplatek lze zaplatit vylepením kolkových známek na přiloženém tiskopisu nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 - [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1020511020.

[22] Veškeré písemnosti je třeba zaslat ke sp. zn. 2 Azs 110/2020 na adresu Nejvyšší správní soud, [adresa] [PSČ obec], případně elektronicky na elektronickou podatelnu ([email]) nebo do datové schránky Nejvyššího správního soudu (wwjaa4f).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 § 120 s. ř. s.).

Nebude-li poplatek za kasační stížnost (výrok III.) ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. K poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží [§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s.].

Soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by stěžovateli mohla vzniknout újma, a ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit.

Má-li stěžovatel za to, že splňuje podmínky pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků, může ve lhůtě stanovené pro zaplacení poplatku požádat soud o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.).

V případě placení kolkovými známkami je třeba nalepit vždy oba jejich díly (neznehodnocené) na tiskopis na vyznačeném místě, tiskopis podepsat a vrátit jej označenému soudu.

V Brně dne 6. května 2020

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a v kolkových známkách zasílám určený soudní poplatek 5000 Kč za kasační stížnost.

sp. zn. 2 Azs 110/2020

podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek:

Vyhovuji výzvě a v kolkových známkách zasílám určený soudní poplatek 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

sp. zn. 2 Azs 110/2020

podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek:

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací