Rozsudek ze dne 5. 5. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: G. K., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 23 900 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 6. 9. 2019, č. j. KRPA-246223-16/ČJ-2019-000022-50 (dále jen „prvostupňové správní rozhodnutí“), jímž byla žalobkyni uložena povinnost opustit území ČR podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Současně byla žalobkyni stanovena doba k opuštění území dle § 50a odst. 4 zákona o pobytu cizinců do dvaceti dnů ode dne oznámení rozhodnutí a dále uložena povinnost úhrady paušálních nákladů řízení.
[2] Žalobkyně se domáhala žalobou zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení a také přiznání odkladného účinku žaloby. Namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, protože nebylo reagováno na její tvrzení, že v České republice pobývá oprávněně podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Žalovaný pouze odkazoval na závěry Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“), aniž by sám zjistil stav věci dle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Napadené rozhodnutí navíc zasahuje do rodinného a soukromého života žalobkyně a jejích dcer, které jsou občankami ČR a o matku ve společné domácnosti pečují a vyživují ji. Nebyly však osobami zúčastněnými na řízení podle § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný navíc nehodnotil dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života v souvislosti s epidemií SARS-CoV-2 a souvisejícími krizovými opatřeními.
I.A Rozsudek městského soudu
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 – 53 (dále jen „napadený rozsudek“), žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[4] Městský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, byť úvahy žalovaného s odkazem na věc sp. zn. 2 A 6/2019 korigoval. V případě, kdy žalobkyně nedisponuje žádným pobytovým oprávněním, je na správním orgánu, aby si sám učinil úsudek o tom, zda je žalobkyně na území České republiky oprávněně či nikoliv. Městský soud otázku posoudil tak, že fikce pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců nevznikla a námitku žalobkyně neshledal důvodnou.
[5] Správní orgány nepřistoupily k uložení správního vyhoštění s ohledem na rodinné vazby žalobkyně, které zkoumaly již v předchozím řízení vedeném pod č. j. KRPA-418474/ČJ-2017-000022. Rodinnými vazbami jsou myšleny zejména dcery žalobkyně, se kterými sdílí společnou domácnost na území ČR. Správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobkyně má jisté vazby i na Ukrajině, neboť se jedná o domovský stát a tyto vazby tak budou vždy přetrvávat, je si však vědom toho, že žalobkyně je vdova a na Ukrajině již rodinu nemá, rodinní příslušníci se nachází na území ČR. Zdravotní komplikace žalobkyně neshledal natolik významnými pro rozhodnutí ve věci jako zmíněné vazby rodinné. Uložené opatření je donucovacím prostředkem k tomu, aby žalobkyně svůj pobyt na území ČR uvedla do souladu se zákonem. Zásah uloženého opatření do soukromého a rodinného života žalobkyně není nepřiměřený. Městský soud se s posouzením správních orgánů zcela ztotožnil.
[6] Městský soud dále poukázal na to, že žalobkyni nebyl stanoven zákaz vstupu na území členských států EU. V současném řízení bylo prokázáno, že minimálně od 2. 7. 2019 nebyla oprávněna na území ČR pobývat a dopustila se tak protiprávního jednání. Dcery ji finančně a materiálně mohou podporovat nadále a kontakt lze udržet prostřednictvím telefonu či sociálních sítí, případně mohou vycestovat s ní a po získání pobytového oprávnění se společně s ní vrátit. Zdravotní stav žalobkyně není natolik vážný, aby zamezil jejímu vycestování.
[7] Na těchto závěrech nemění nic ani opatření související s epidemií Covid-19. Byť se správní orgány explicitně nezabývaly přijatými opatřeními, která mohou žalobkyni ztěžovat splnění uložené povinnosti, sama žalobkyně neprokázala, že by jejímu vycestování z území ČR, podání žádosti o pobytové oprávnění a opětovnému návratu na území ČR bránila nepřekonatelná překážka. Městský soud konstatoval, že uložená povinnost nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně a byly naplněny zákonné podmínky pro její uložení. Správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného stavu věci, který má oporu ve spise. Napadené rozhodnutí je dostatečně, srozumitelně a přezkoumatelně odůvodněno.
II. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření žalovaného
[8] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, ve které navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení z důvodu nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti.
[9] Stěžovatelka považuje za nedostatečné vypořádání se s námitkou oprávněnosti jejího pobytu na území ČR dle § 87y zákona o pobytu cizinců městským soudem, což zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Posuzuje totiž přezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného „způsobem, který neodpovídá skutečnému obsahu rozhodnutí žalovaného.“
[10] Dále stěžovatelka namítá, že městský soud „nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v rozsudku nahrazoval vlastnímu úvahami“ bez opory ve spisovém materiálu. Tím stěžovatelce upřel možnost reagovat na „skutkové úvahy a závěry“ v průběhu správního řízení. Pochybením je rovněž to, že soud vychází ze skutkového a právního stavu, který byl v době vydání rozsudku městského soudu ve věci sp. zn. 2 A 6/2019.
[11] Závěrem poukazuje stěžovatelka na to, že soud implicitně potvrzuje její závislost na výživě poskytované oběma dcerami, které jsou občankami ČR, tedy potvrzuje, že je ve vztahu k dcerám rodinným příslušníkem občana EU. Zbylé úvahy soudu jsou však nedostatečné, nebere v úvahu věk stěžovatelky, její zdravotní stav a fakt, že se o ni nebude mít kdo starat. Nelze bez dalšího říci, že by dcery mohly vycestovat společně s ní, tento závěr není nijak podložený, soud nezjišťoval nic o rodinných poměrech a pracovních závazcích dcer stěžovatelky. Navíc soud opomíjí fakt, že stěžovatelka může dosáhnout sloučení s dcerami pouze formou povolení k přechodnému pobytu, o který má však již zažádáno.
[12] Žalovaný navrhl ve svém vyjádření kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, a je tak přijatelná podle § 104a s. ř. s. (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS; ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, body 11-12).
[14] Po vydání rozsudku městského soudu se významně změnily poměry ve stěžovatelčině zemi původu: na Ukrajinu dne 24. 2. 2022 zaútočila vojska Ruské federace a vypukla válka, která zasahuje celé její území. Z Ukrajiny proudí do Evropy milióny uprchlíků. Jde o válečný konflikt dvou států, který nemá v Evropě po roce 1945 obdobu. Tyto skutečnosti jsou v době rozhodování Nejvyššího správního soudu všeobecně známy, avšak neexistovaly v době rozhodnutí městského soudu. Probíhající ruská invaze na Ukrajinu je přitom notorietou, kterou není třeba dokazovat.
[15] Jak Nejvyšší správní soud již konstatoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Azs 47/2022 – 34), je nutné k novým okolnostem „přihlédnout (bez ohledu na pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s.), pokud by jinak nebyly dodrženy přímo použitelné normy, z nichž plyne především právo na život, zákaz mučení (čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“) a zásada non refoulement. Soud vezme nové skutečnosti v úvahu buď při hodnocení přijatelnosti, nebo shledá přijatelnost kasační stížnosti a této otázce se bude věnovat při přezkumu věci samé (obdobně srov. usnesení NSS ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 - 30, bod 22; rozsudek NSS ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 - 46, body 8 a 9).“
[16] V této věci Nejvyšší správní soud shledal, že je nezbytné k ruské invazi na Ukrajinu přihlédnout, i když nastala až po vydání napadeného rozsudku. Kasační stížnost je tak přijatelná. K povinnosti vzít v úvahu válku na Ukrajině se Nejvyšší správní soud podrobně vyjádřil již v rozsudku ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021 - 31, jehož závěry (i když se vážou k udělení mezinárodní ochrany) platí obdobně i v řízení o uložení povinnosti opustit území ČR.
[17] Správní soudy při přezkumu správních rozhodnutí obvykle vycházejí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Ovšem ve věcech cizineckých lze nalézt výjimky, při nichž soudy tento retrospektivní princip neuplatní.
[18] Takovou výjimkou je i přímé použití článků 2 a 3 Úmluvy. Ty jsou projevem mezinárodněprávní zásady non refoulement a představují závazek ČR nevystavit žádnou osobu v její jurisdikci újmě, která by spočívala v ohrožení života, mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – například tím, že tato osoba bude vyhoštěna do země, kde by jí taková újma hrozila (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, č. 3528/2017 Sb. NSS, bod 22). Vyžaduje-li to tedy zásada non refoulement, přihlédne soud k novým skutečnostem, a to i v řízení o kasační stížnosti (například nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Azs 43/2020 - 27, bod 31; ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020 - 41, bod 27; ze dne 14. 4. 2022, č. j. 5 Azs 89/2022 - 24, body 20 a 23; nebo také nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19, body 34-47).
[19] Nejvyšší správní soud proto při posouzení stěžovatelčiny kasační stížnosti vzal z úřední povinnosti v úvahu ruskou invazi na Ukrajině. Změna poměrů na Ukrajině je totiž natolik závažná a vyvolává pochyby o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky a o její bezpečnosti, že od ní soud nemohl odhlédnout.
[20] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného a vrátil věc k novému řízení. Válečný konflikt bezpochyby zakládá existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Vzhledem k aktuální situaci na Ukrajině je nutné při rozhodování znovu posoudit dopad uložení povinnosti opustit území České republiky na stěžovatelčin soukromý a rodinný život, a to především s ohledem na fakt, že nemá silné vazby k jiným státům než České republice a Ukrajině, přičemž při návratu na Ukrajinu by byla ohrožena její bezpečnost a život. Válečný konflikt je nutné při vyvažování protichůdných zájmu cizince a státu vždy zohlednit. Je také vhodné zkoumat sociální situaci, do níž by stěžovatelka byla při nucené povinnosti opustit území uvržena. Druhou možností mimo návrat na Ukrajinu je bydlení s dcerami na území České republiky, které stěžovatelku materiálně a finančně podporují. Vzhledem k vlně uprchlíků z Ukrajiny není jasné, zda a za jakých (finančních) podmínek by se stěžovatelce podařilo zajistit si jiné ubytování v jiném státě.
[21] Vzhledem k vadě řízení, ke které bylo nutno přihlédnout z úřední povinnosti, není nutné se dopodrobna zabývat ostatními kasačními námitkami. Nejvyšší správní soud však považuje za nutné upozornit, že městský soud správně konstatoval, že v případě rozhodnutí zakládajícího se na absenci pobytového povolení je na správním orgánu, „aby si sám učinil úsudek o tom, zda žalobkyně na území ČR pobývá oprávněně či nikoliv. Dle názoru soudu lze mít za to, že aplikace § 87y zákona o pobytu cizinců tak byla pro správní orgány ve své podstatě předběžnou otázkou (§ 57 odst. 1 písm. c) správního řádu), zda jsou splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území. Nelze po správních orgánech požadovat, aby v daném případě vyčkávaly až do okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti o přechodný pobyt, a to nejen s ohledem na samotný účel rozhodnutí o povinnosti opustit území a také na poměrně krátké lhůty, které jsou v rámci zákona o pobytu cizinců stanoveny. Dle § 50a odst. 7 zákona o pobytu cizinců je samotné rozhodnutí o uložení povinnosti k opuštění území prvním úkonem v řízení, tudíž se předpokládá bezprostřední a bezodkladné vydání takového rozhodnutí po zjištění rozhodných skutečností. Jestliže v projednávané věci takto správní orgány nepostupovaly a při svém rozhodování vyšly pouze ze sdělení Ministerstva vnitra ČR – OAMP ohledně otázky posouzení oprávněnosti pobytu žalobkyně na území ČR dle § 87y zákona o pobytu cizinců, pochybily.“ Správní orgán, vázán právním názorem v tomto rozsudku, tedy znovu posoudí přiměřenost uložené povinnosti opustit území České republiky s ohledem na aktuální situaci na Ukrajině, zdravotní stav a rodinné vazby stěžovatelky a vypořádá se i s otázkou fikce pobytu dle § 87y zákona o pobytu cizinců v případě stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto v souladu s § 110 odst. 1 část věty první před středníkem s. ř. s. zrušil napadený rozsudek. Jelikož vytýkané vady mají původ již v napadeném rozhodnutí a městský soud by nemohl učinit nic jiného, než v dalším řízení zrušit napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 téhož zákona zrušil i napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 78 odst. 5 téhož zákona).
[23] Nejvyšší správní soud rozhodoval ve věci jako poslední, je proto povinen podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout o celkových nákladech soudního řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka jako úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení důvodně vynaložených v řízení proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl.
[24] V řízení o žalobě představovaly náklady řízení stěžovatelky zaplacený soudní poplatek ve výši 3000 Kč za žalobu a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Odměna zástupce činí za dva úkony právní služby (převzetí věci a podání žaloby) v hodnotě 3100 Kč za jeden úkon [§ 1 odst. 1, § 7, § 9, § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“] celkem částku 6200 Kč. Za jeden úkon právní služby (návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví) náleží zástupci stěžovatelky mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [jedná se o odměnu podle § 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši jedné poloviny v souladu s návětím § 11 odst. 2 advokátního tarifu, jelikož návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví je svou povahou a účelem nejbližší návrhu na předběžné opatření, k němuž došlo po zahájení řízení]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 900 Kč (3 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů za řízení o žalobě proto činí 12 650 Kč.
[25] Náklady stěžovatelky v řízení před Nejvyšším správním soudem zahrnují soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku. Odměna zástupce činí za jeden úkon právní služby (kasační stížnost) částku ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5, advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby (návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti) náleží zástupci mimosmluvní odměna ve výši 1550 Kč [odměna podle § 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 bodem 5, advokátního tarifu ve výši jedné poloviny v souladu s návětím § 11 odst. 2 advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů pak sestává z paušální částky 600 Kč (2 x 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Celková náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti proto činí 11 250 Kč.
[26] Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši celkem 23 900 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. května 2022
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 21. 10. 2021
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: G. K., zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2020, č. j. CPR-37571-5/ČJ-2019-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021, č. j. 2 A 59/2020 - 53, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Žalobkyni se ukládá povinnost zaplatit soudní poplatek 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku do 15 dní od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Včasně podaná kasační stížnost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) směřuje proti v záhlaví označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Městského soudu v Praze
dále jen „městský soud“).
[2] Stěžovatelce byla prvostupňovým rozhodnutím (rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 6. 9. 2019, č. j. KRPA-246223-16/ČJ-2019-000022-50) uložena podle § 50a odst. 3 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území ČR nejpozději do 20 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a povinnost nahradit náklady správního řízení (paušální částkou 1000 Kč).
[3] Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „rozhodnutí žalovaného“) zamítl stěžovatelčino odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[4] Městský soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného.
[5] Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž navrhla, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
[6] Ohledně důvodů svého návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti odkázala stěžovatelka na důvody, jež uvedla k návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Důvodnost svého návrhu opírá také o čl. 1 dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Má za to, že nemůže být nucena k výkonu rozhodnutí žalovaného o povinnosti opustit území členských států EU předtím, než bude její případ přezkoumán, tj. do okamžiku, než Nejvyšší správní soud o její kasační stížnosti rozhodne. V daném případě není dán veřejný zájem (výhrada veřejného pořádku či zajištění národní bezpečnosti) na výkonu napadeného rozhodnutí před vyčerpáním soudního přezkumu. V rámci mezinárodního práva lze stěžovatelce uloženou povinnost opustit území podřadit pod pojem vyhoštění, neboť splňuje jeho materiální znaky (stěžovatelka zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 25/97).
[7] Stěžovatelka má za to, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je namístě i vzhledem k aktuální situaci pandemie SARS-CoV-2. Opatření orgánů veřejné moci v souvislosti s touto epidemií se v podstatě každý den mění a nelze je předvídat. Za reálnou lze proto považovat rovněž možnost, že i v případě stěžovatelčina procesního úspěchu by se nemohla fakticky do ČR vrátit a rodině, která o ni pečuje a na které je závislá, by tak zůstala dlouhodobě rozdělena. Stěžovatelka odkazuje na obsah správního spisu ohledně svých rodinných vazeb a zdravotního stavu.
[8] Závěrem svého návrhu stěžovatelka shrnula, že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by pro ni znamenaly újmu, která je nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám (těm by ostatně ani žádná újma v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vzniknout nemohla). Rovněž je přesvědčena, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem.
[9] Žalovaný se k návrhu na přiznání odkladného účinku vyjádřil podáním ze dne 8. 10. 2021. S přiznáním odkladného účinku nesouhlasí, neboť má za to, že argumentace zásahem do práva cizince na spravedlivý proces nemůže být užito jako obecného nástroje pro další legalizaci pobytu cizince na území ČR (zvláště, když právě pro neoprávněný pobyt na území ČR bylo cizinci rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno). Krom toho se domnívá, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem, aby se na území ČR zdržovali pouze ti cizinci, kteří dodržují právní předpisy a respektují zdejší právní řád. Má-li být správní opatření ve formě správního vyhoštění při zjištění neoprávněnosti pobytu na území ČR opatřením účinným, musí jeho účinky nastat co nejdříve po spáchání protiprávního jednání (resp. po jeho projednání). Další legalizací pobytu cizinců na území ČR z důvodu využití všech opravných prostředků v rámci správního či soudního řízení je bezdůvodně prodlužována doba jejich dalšího pobytu na území ČR, během které se cizincům nabízí, aby např. prostřednictvím svých vazeb na území (zintenzivněním zájmu o potomky, navázáním vztahu, početím dítěte, případně ovlivněním svědků) dosáhli důvodnosti aplikace ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců pro nepřiměřenost zásahu rozhodnutí o správním vyhoštění do jejich soukromého a rodinného života. Žalovaný tudíž navrhuje zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.
[11] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, „jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“ Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s.).
[12] Dále je třeba upozornit, že řízení o návrhu na přiznání odkladného účinku je, stejně jako samotné řízení o kasační stížnosti, ovládáno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník uvede ve svém návrhu. Není úkolem ani oprávněním soudu za navrhovatele dohledávat či domýšlet konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku vznesenému v návrhu na přiznání odkladného účinku.
[13] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován, přičemž navrhovatel musí svá tvrzení náležitě osvědčit. K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, proto musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah. Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.
[14] Pokud se stěžovatelka odkazovala na restrikce překračování státních hranic spojené s pandemií onemocnění COVID-19, z čehož čerpá obavy stran uskutečnitelnosti svého případného návratu na území České republiky, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že jde pouze o hypotetické obtíže, a nelze je proto považovat za reálně hrozící značnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. (srov. též odst. [15] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, č. j. 3 Azs 368/2020 - 37; dostupné na www.nssoud.cz). Zda skutečně nastanou, je v době rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku odvislé od několika předpokladů, mezi které se řadí zejména (nejistá) povaha a intenzita případných budoucích omezení přeshraničního pohybu osob a další okolnosti na straně stěžovatelky (např. způsob, jakým bude prokazovat tzv. „bezinfekčnost“, dále zejména zda stěžovatelka bude mít nějaký druh pobytového oprávnění).
[15] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, spočívá břemeno tvrzení a osvědčení nepoměrně větší újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. na navrhovateli. Bylo tudíž na stěžovatelce, aby ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v první řadě tvrdila všechny relevantní skutečnosti. Za náležité tvrzení nepovažuje Nejvyšší správní soud stěžovatelčin odkaz na obsah spisového materiálu, jímž podepřela své stručné tvrzení o tom, že jí rodina na území České republiky poskytuje péči, na níž je závislá; soud opakovaně judikuje, že „[p]ovinností soudu není pasivitu stěžovatele doplňovat či nahrazovat a vyhledávat za něj skutečnosti, které by nasvědčovaly opodstatněnosti jeho návrhu“ (cit. dle bodu [13] usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 8 As 166/2016 - 35, obdobně srov. usnesení ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9 Afs 66/2010 - 170, či ze dne 17. 7. 2013, č. j. 3 As 74/2013 - 21).
[16] K dalšímu ze stěžovatelkou uvedených důvodů, tj. umožnění setrvání na území České republiky po dobu vyčerpání všech opravných prostředků, předně Nejvyšší správní soud odkazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 - 38, podle kterých „[o]becně vyjádřený zájem cizozemského stěžovatele na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti či jeho právo být v kontaktu s advokátem a s tím související ochrana spravedlivého procesu nemohou být samy o sobě bez dalších individuálních okolností důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.“ Dále v citovaném usnesení rozšířený senát uvedl, že „[n]elze soudním výkladem nastavit podmínky přiznání odkladného účinku tak, že je v podstatě splní každý cizinec, kterému hrozí povinnost opustit území státu. Jak správně uvádí usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 Azs 271/2015 - 32, v bodě 7, takový přístup by ‚vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona‘.“
[17] Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovatelce v tom, že pojem „vyhoštění“ užitý v čl. 1 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „EÚLP“) je třeba vykládat nezávisle na terminologii užívané v té které vnitrostátní právní úpravě (v nynější věci terminologii zákona o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud nesporuje, že samotný pojem „vyhoštění“ tedy materiálně může zahrnovat i uložení povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
[18] Nelze však odhlédnout od části hypotézy pravidla obsaženého v čl. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP. Návětí odst. 1 čl. 1 totiž pojednává o cizinci, „který má povolen pobyt na území některého státu“ (zvýraznění doplněno NSS). Jen takový cizinec pak může být v intencích čl. 1 odst. 1 „vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem“ a musí mít mj. [podle písm. b) tohoto ustanovení] „možnost dát přezkoumat svůj případ“. Stejná hypotéza (dosavadní dovolenost cizincova pobytu) pak musí být splněna i v případě odst. 2 předmětného ustanovení, který stanoví, že „[c]izinec může být vyhoštěn před výkonem práv uvedených v odstavci 1 a, b a c tohoto článku, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu veřejného pořádku nebo odůvodněno zájmy národní bezpečnosti“, o který opírá stěžovatelka svůj návrh na přiznání odkladného účinku. Nezbytnost povolenosti cizincova dosavadního pobytu [v anglické mutaci předmětného ustanovení „an alien lawfully resident“ tj. cizinec oprávněně (v souladu se zákonem) pobývající], zdůraznil Evropský soud pro lidská práva např. v odst. 109 svého rozsudku ze dne 12. 2. 2009 ve věci Nolan a K. proti Rusku, č. stížnosti 2512/04.
[19] Ze správního spisu, na který ostatně stěžovatelka ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku odkazovala, vyplývá, že stěžovatelka byla dne 2. 7. 2019 kontrolována hlídkou Policie České republiky, přičemž hlídce nebyla s to prokázat oprávněnost svého pobytu. Policie pak z dostupných informačních systémů zjistila, že stěžovatelce bylo již dříve vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky. S přihlédnutím ke skutkovému základu nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě stěžovatelky není uvedená podmínka aplikace čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k EÚLP v podobě „povolenosti pobytu“ cizince (stěžovatelky) splněna, neboť stěžovatelce bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území právě proto, že na území České republiky pobývala neoprávněně (nebyla držitelkou žádného platného pobytového oprávnění). Nejedná se tedy o případ, kdy by stěžovatelce jakožto cizince bylo dosud platné a trvající pobytové oprávnění nenadále zrušeno, či o případ vyhoštění (ve smyslu zákona o pobytu cizinců) uloženého z jiného důvodu, než právě absence jakéhokoli pobytového oprávnění (např. § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, dále typicky § 120). Stěžovatelka rovněž neměla z čeho čerpat případnou dobrou víru v oprávněnost svého pobytu na území České republiky, zejména s přihlédnutím k tomu, že nyní uložená povinnost opustit území jí byla uložena již podruhé.
[20] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal dostatečně osvědčenými zákonné podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Současně má za to, že povinnost přiznat kasační stížnosti odkladný účinek nevyplývá v nyní posuzované věci ani z čl. 1 odst. 1 a 2 Protokolu č. 7 k EÚLP. Z uvedených důvodů tedy stěžovatelčin návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[21] Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[22] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku poplatků, který je přílohou č. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkové povinnosti a stěžovatelka nespadá mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní poplatek hradit, rozhodl Nejvyšší správní soud výrokem II. tohoto usnesení, že se stěžovatelce ukládá zaplatit ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[23] Soudní poplatek lze zaplatit:
- vylepením kolků na tomto tiskopisu a jeho doručením Nejvyššímu správnímu soudu, nebo
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je 1020524921.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2021
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu
Vyhovuji výzvě a zasílám Nejvyššímu správnímu soudu v kolkových známkách určený soudní poplatek.
ke sp. zn. 2 Azs 249/2021
podpis .................................................
↓ místo pro nalepení kolkových známek ↓