Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

2 Azs 348/2019

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 25. 6. 2020Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: ŠONKOVÁ EvaECLI:CZ:NSS:2020:2.Azs.348.2019.50
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

  • Cituje:8 As 32/2011
  • Cituje:1 Azs 367/2018
  • Cituje:7 Azs 540/2018
  • Cituje:2 Azs 122/2015

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (9) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 25. 6. 2020

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: D. T. D., zastoupená Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem [adresa] Karlovy Vary, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2019, č. j. MV-38624-4/SO-2019, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2019, č. j. 57 A 54/2019 – 55,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky svým rozhodnutím ze dne 28. 1. 2019, č. j. OAM-2406-36/ZR-2017, zrušilo podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona č. 356/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) platnost povolení k trvalému pobytu žalobkyně, neboť nepobývala na území ČR po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra.

[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu u Krajského soudu v Plzni, který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“).

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

[3] Proti napadenému rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), namítá tedy nesprávné právní posouzení krajským soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů.

[4] Podle stěžovatelky krajský soud pochybil, když nepřisvědčil žalobní námitce o nedostatečném zjištění skutkového stavu žalovanou, kdy ve správním řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění aplikovaného důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu. Samotný podnět ke zrušení pobytu a nezákonný a nesprávný úřední záznam správního orgánu prvního stupně ze dne 8. 10. 2018 nejsou pro to dostačující.

[5] Krajský soud dále nesprávně posoudil žalobní námitku, že se žalovaná nedostatečně a nesprávně vypořádala s odvolacími námitkami a některé z nich zcela opomenula, čímž nesplnila požadavky stanovené v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Správní orgány pominuly návrh na provedení důkazu kamerovými záznamy a krajský soud považoval vyřešení této otázky za nadbytečné, neboť měl za to, že kamerový záznam incidentu na pracovišti prvostupňového správního orgánu nemohl mít vliv na rozhodnutí, s čímž však stěžovatelka nesouhlasí.

[6] Krajský soud dospěl k nesprávnému a důkazně nepodloženému závěru, že stěžovatelka vydala pracovníku správního orgánu prvního stupně svůj cestovní doklad dobrovolně a nepodala ve vztahu k tvrzenému incidentu spočívajícímu v násilném odebrání tohoto cestovního dokladu dotyčným pracovníkem stížnost podle § 175 správního řádu. Stěžovatelka sice nejprve předložila cestovní doklad dobrovolně, ale na základě žádosti zástupce stěžovatelky jej pracovník správního orgánu prvního stupně vrátil a až následně, když měl zástupce stěžovatelky doklad ve své dispozici, jej tento pracovník násilně odebral. Stížnost prostřednictvím svého zástupce podala ústně u vedoucí pracoviště správního orgánu prvního stupně, která ji zřejmě dosud neprošetřila a nerozhodla o ní. Stěžovatelka považuje provedení důkazu kamerovými záznamy za klíčové a nesouhlasí s tím, že krajský soud posoudil břemeno tvrzení a důkazní v její neprospěch.

[7] Třetí kasační námitka se týká porušení § 36 odst. 3 správního řádu správním orgánem prvního stupně, který stěžovatelku zkrátil na jejím právu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí a neprovedl bez náležitého odůvodnění navrhované důkazy. Žalovaná se s touto odvolací námitkou prakticky nevypořádala a krajský soud toto pochybení žalované a správního orgánu prvního stupně aproboval.

[8] Poslední námitka stěžovatelky míří proti nesprávnému posouzení přiměřenosti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu ve vztahu k dopadům do jejího soukromého a rodinného života. Nepřiměřenost dovozuje z toho, že důvodem zrušení pobytového oprávnění je pouze tvrzená nepřítomnost na území. Stěžovatelka se naopak domnívá, že ztráta pobytového oprávnění a možnosti žít v České republice představuje rozhodně nepřiměřenou újmu, neboť tady žije, je řádně zaměstnaná a přivyklá zdejšímu způsobu života. Rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu by znamenalo faktickou ztrátu možnosti vrátit se do České republiky, kde má mnoho známých, přátel, zaměstnání a trvalé bydliště.

[9] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

[10] Žalovaná ve svém vyjádření setrvala na argumentaci uvedené ve svém rozhodnutí a se závěry napadeného rozsudku se ztotožnila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[11] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení. Shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která je ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a žádnou takovou neshledal.

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů zcela obecně. Krajský soud se podle ní dostatečně nevypořádal s námitkami obsaženými v žalobě, převzal argumentaci žalovaného správního orgánu a jeho postup a rozhodnutí aproboval, čímž vyjádřil souhlas i s postupem a rozhodnutím správního orgánu prvního stupně. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je však zřejmé, jaké skutečnosti krajský soud považoval za rozhodné a z jakých důvodů žalobu zamítl. Stěžovatelka ostatně ani konkrétně neuvedla, kterou žalobní námitku soud přehlédl nebo opomenul. Námitka nepřezkoumatelnosti je nedůvodná.

[14] Vůči stěžovatelce bylo zahájeno řízení z úřední povinnosti podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, podle nějž „ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení nepobývá na území po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života.“

[15] Stěžovatelka v první řadě namítá, že ve správním řízení nebylo bez důvodných pochybností prokázáno naplnění aplikovaného důvodu pro zrušení jejího povolení k trvalému pobytu. Má za to, že nelze mít za prokázané naplnění důvodu pro zrušení trvalého pobytu toliko na základě podnětu ke zrušení pobytu a nezákonného a nesprávného úředního záznamu správního orgánu prvního stupně o skutečnostech zaznamenaných v cestovním pasu, jehož obsah nebyl nikterak ověřen, neboť byl vyhotoven a podepsán pouze pracovníky správního orgánu a stěžovatelka nemohla jeho obsah ovlivnit.

[16] Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

[17] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že důkazní břemeno o naplnění důvodu zrušení pobytového oprávnění spočívajícího v nepobývání stěžovatelky na území České republiky po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky nesly správní orgány, které postupovaly správně, když se nespokojily pouze se sdělením pracovníka konzulárního oddělení v Hanoji z 10. 10. 2016 o tom, že stěžovatelka od 19. 6. 2010 nepřetržitě pobývá na území Vietnamu, a období jejího pobytu na území ČR a související okolnosti ověřovaly z úředních evidencí, obrátily se na jiné správní úřady, policii a občanskoprávní soud. Ze správního spisu je dále zřejmé, že se správní orgány pokusily zjistit rozhodné skutečnosti rovněž výslechem stěžovatelky, která však odmítla odpovědět na všech 32 otázek správního orgánu s odůvodněním, že by mohla sobě nebo osobě blízké způsobit nebezpečí stíhání pro správní delikt. Přítomný zástupce přes možnost danou mu správním orgánem nepoložil stěžovatelce žádnou doplňující otázku ani nevyužil možnosti vyjádřit se k výslechu stěžovatelky následně.

[18] Ačkoli lze souhlasit s tím, že samotné sdělení Velvyslanectví České republiky ve Vietnamské socialistické republice ze dne 10. 10. 2016, podle nějž stěžovatelka od 19. 6. 2010 nepřetržitě pobývala na území Vietnamu (do ČR přicestovala v listopadu 2016), a úřední záznam správního orgánu prvního stupně z 8. 10. 2018 zachycující skutečnosti zjištěné jeho pracovníky z cestovního dokladu stěžovatelky, které jsou s tímto sdělením v souladu, by k prokázání naplnění důvodu podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců stačit nemusely, je zároveň třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno ještě řadou dalších zjištění, které stěžovatelka vůbec nezpochybnila.

[19] Ze správního spisu je zřejmé, že žalovaná vycházela mimo jiné z údajů zjištěných z Výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR, podle nichž stěžovatelka neměla v období od 21. 7. 2014 do 16. 11. 2016, tedy déle než dva roky, platný průkaz o povolení k trvalému pobytu – z tohoto důvodu také stěžovatelka dne 10. 10. 2016 požádala Velvyslanectví České republiky ve Vietnamské socialistické republice o udělení víza typu D/VR/99, tedy víza za účelem převzetí povolení k pobytu, na základě kterého pak v listopadu 2016 přicestovala do České republiky.

[20] Povolení k trvalému pobytu získala stěžovatelka v souvislosti s uzavřením manželství s českým občanem, proto se správní orgány zaměřily na ověření jeho trvání a následně i na zjištění okolností jeho ukončení. Vyšlo najevo, že manželé spolu nesdíleli společnou domácnost nejméně od roku 2009 a jejich manželství mělo formální charakter. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 11. 2011, č. j. 9 C 291/2009 - 37, bylo řízení o rozvodu zastaveno a v červnu roku 2012 se soudu při pokusu o vrácení soudního poplatku nepodařilo zjistit pobyt stěžovatelky; na místě svého tehdejšího jediného známého místa pobytu se nezdržovala. Manželství s K. V. (který jeho uzavření před soudem popřel) bylo rozvedeno až rozsudkem Okresního soudu v Mostě, č. j. 10 C 39/2012 - 29, ze dne 28. 1. 2013. Stěžovatelka si ukončení manželství nebyla vědoma, při žádosti o vízum podle sdělení pracovníka konzulárního oddělení uvedla, že se chce do ČR vrátit a zjistit, jak a kde její manžel žije. Nepřítomnosti stěžovatelky na území ČR v rozhodném období nasvědčuje rovněž sdělení Okresní správy sociálního zabezpečení Prachatice, že stěžovatelka nebyla k datu 12. 1. 2018 ani nikdy předtím vedena jako zaměstnanec ani jako osoba samostatně výdělečně činná. Pobytovou kontrolou provedenou Policií České republiky na adrese, kde měla stěžovatelka nepřetržitě hlášený pobyt v letech 2005 až 2016, bylo zjištěno, že zde ve skutečnosti nepobývala.

[21] Podle Nejvyššího správního soudu správní orgány založily svá rozhodnutí nejen na sdělení zastupitelského úřadu a na úředním záznamu o skutečnostech zaznamenaných v cestovním pasu stěžovatelky, ale i na dalších relevantních důkazech, které v souhrnu nevyvolávají důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci. K těmto podkladům pro vydání rozhodnutí měla stěžovatelka možnost se vyjádřit, což také učinila svým přípisem ze dne 4. 12. 2018, kde pouze obecně konstatovala, že správní spis neobsahuje důkazy svědčící o naplnění příslušného důvodu pro zrušení jejího povolení k trvalému pobytu, aniž by se k jednotlivým podkladům konkrétněji vyjadřovala nebo z nich plynoucí zjištění vyvracela. Stěžovatelka pouze obdobně jako v žalobě i v kasační stížnosti akcentovala nedostatečnost podnětu ke zrušení pobytu a nezákonnost a nesprávnost úředního záznamu správního orgánu prvního stupně. Za celou dobu správního řízení i řízení před správními soudy stěžovatelka nenabídla vlastní skutkovou verzi své pobytové historie a neuvedla nic, čím by zjištění správních orgánů o její dlouhodobé nepřítomnosti na území ČR zpochybňovala.
[22] Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že žalovaná nevyhověla návrhu na provedení důkazu kamerovými záznamy, které mají prokazovat, že k získání jejího cestovního dokladu a k opatření úředních záznamů z tohoto dokladu došlo nezákonným způsobem. Krajský soud přitom dospěl k nesprávnému a důkazně nepodloženému závěru, že stěžovatelka vydala pracovníku správního orgánu prvního stupně svůj cestovní doklad dobrovolně.

[23] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu konstatuje, že krajský soud se v napadeném rozsudku námitkou neprovedení důkazu kamerovými záznamy podrobně zabýval a odůvodnil, proč provedení tohoto důkazu považuje za irelevantní. Podle jeho názoru je z protokolu ze dne 8. 10. 2018 jednoznačně patrné, že stěžovatelka předložila na začátku výslechu svůj cestovní pas dobrovolně. To dokládá údaj na straně 1 Protokolu o výslechu účastnice řízení ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu ze dne 8. 10. 2018, č. j. OAM-2406-23/ZR-2017, že její totožnost byla skutečně ověřena z tohoto konkrétního dokladu. Vzhledem k tomu, že protokol je opatřen podpisy pěti přítomných osob (stěžovatelky, jejího zástupce, tlumočníka a dvou pracovníků správního orgánu) a neobsahuje žádné výhrady, a jelikož stěžovatelka sama v podání ze dne 4. 12. 2018 i v kasační stížnosti uvedla, že nejprve cestovní pas předložila dobrovolně a až poté prohlásila, že ho chce zpět, nelze tento dílčí závěr krajského soudu považovat za nepodložený. Protože Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že předmětný cestovní doklad se musel do dispoziční sféry správního orgánu prvního stupně v určitý okamžik dostat, nemůže mít případné pozdější vyhrocení situace, jež podle stěžovatelky přerostlo v násilné znovuzískání cestovního dokladu pracovníkem správního orgánu, význam pro posouzení zákonnosti opatření skutkových zjištění správním orgánem. Provedení důkazu kamerovými záznamy chování pracovníků správního orgánu proto bylo správně vyhodnoceno jako nadbytečné.

[24] K tomu lze ještě dodat, že stěžovatelka v odvolacím správním řízení ani v žalobě nenamítala, že úřední záznam z 8. 10. 2018 obsahuje údaje neshodující se s tehdejším obsahem jejího cestovního pasu (resp. údaje neúplné). Pokud by tomu tak bylo, mohla by sama snadno rozptýlit pochybnosti o správnosti zjištění o datu opuštění území ČR a příletu do Vietnamu, stejně jako absenci otisků přechodových razítek z období let 2010 až 2016, pokud by poskytla součinnost a předložila cestovní doklad žalované k nahlédnutí.

[25] Nejvyšší správní soud proto musí přisvědčit názoru krajského soudu, že chtěla-li stěžovatelka vyvrátit závěr o své nepřítomnosti na území vyplývající z důkazů zajištěných správními orgány, měla ve správním řízení tvrdit opak, navrhnout důkazy k jeho prokázání, případně tyto důkazy předložit, k čemuž však nedošlo.

[26] Třetí důvod kasační stížnosti stěžovatelky spočívá v obecně formulovaném tvrzení, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s její námitkou porušení § 36 odst. 3 správního řádu, podle níž správní orgán prvního stupně dostatečně nezohlednil vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí a neprovedl bez náležitého odůvodnění navrhované důkazy. Nejvyšší správní soud shledal, že s ohledem na obecnost námitky a absenci uvedení konkrétních podkladů, k nimž se stěžovatelka ve správním řízení nemohla vyjádřit, respektive, u nichž nevzal správní orgán vyjádření stěžovatelky v potaz, a konkrétních důkazů, jež správní orgán neprovedl, se krajský soud nemohl s touto žalobní námitkou vypořádat podrobněji a pečlivěji, než jak to v napadeném rozsudku učinil. Argumentace stěžovatelky míří pravděpodobně opět k tvrzené nezákonnosti úředního záznamu o údajích v cestovním dokladu stěžovatelky a vůči souvisejícímu neprovedení důkazu kamerovými záznamy, k nimž se však krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vyjádřil.

[27] Pokud jde o námitku nesprávného posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, krajský soud se jí podrobně a přesvědčivě zabýval v bodech 60. až 66. napadeného rozsudku a odkázal na relevantní judikaturu. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje (srov. například jeho rozsudky ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60; ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 Azs 367/2018 - 34, a ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Azs 540/2018 - 35), že obecná povinnost správních orgánů opatřovat podklady pro rozhodnutí a postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, je doplňována povinností účastníků řízení poskytnout potřebnou součinnost, případně označit důkazy na podporu svých tvrzení, tím spíše jedná-li se o otázky týkající se jejich soukromého života. Zde je nezbytné opět konstatovat, že stěžovatelka, ačkoliv k tomu byla řádně vyzvána, neposkytla ve správním řízení dostatečné vlastní vyjádření a důkazy o skutkovém stavu, které by závěry správních orgánů vyvrátily, resp. alespoň zpochybnily. Ze spisu plyne v souvislosti se soukromým či rodinným životem stěžovatelky pouze ta skutečnost, že byla po příjezdu do ČR od poloviny roku 2018 zaměstnaná, což doložila kopií pracovní smlouvy. Žádné další indicie, že stěžovatelka vede na území ČR rodinný život a vytvořila si zde pevné zázemí a vazby, ze spisu nejsou patrné a ani nebyly stěžovatelkou v kasační stížnosti konkrétněji namítány. Její tvrzení o množství známých a přátel zůstává pouze v obecné rovině. Více než šestiletá nepřítomnost stěžovatelky na území ČR spíše ukazuje, že vazby, které si před návratem do vlasti snad vytvořila, nebyly pro ni nijak významné a ani po opětovném příjezdu žádné relevantní nevznikly; stěžovatelka žije sama a český jazyk neovládá. Přiměřenost dopadů rozhodnutí nelze posuzovat ve vztahu k typu důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu, neboť smyslem tohoto pravidla je eliminovat ta rozhodnutí, jež by extrémně zasáhla do soukromého života cizince a jeho rodiny, lhostejno na kterém zákonném důvodu ukončení pobytového oprávnění jsou založena.

[28] Co se týče intenzity potenciálního zásahu do rodinného a soukromého života stěžovatelky, Nejvyšší správní soud již v minulosti například ve svém rozsudku ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 122/2015 – 67, vyslovil, že „[p]okud jde o typovou intenzitu zásahu do soukromého a rodinného života cizince, jenž může být způsoben zrušením povolení k trvalému pobytu, je tato v zásadě mírnější než je tomu u potenciálního zásahu představovaného důsledky uložení správního vyhoštění či zamítnutí žádosti o udělení pobytového povolení.“ Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelce bylo odňato povolení k trvalému pobytu, které je nejvyšším pobytovým statusem na území České republiky. Tato skutečnost však neznamená ztrátu možnosti stěžovatelky vrátit se do České republiky, neboť jí nic nebrání v tom, iniciovat řízení o udělení některého jiného vhodného typu pobytového oprávnění.

IV. Závěr a náklady řízení

[29] Protože kasační námitky stěžovatelky nebyly shledány důvodnými, Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v tomto řízení nevznikly žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 25. června 2020

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Usnesení ze dne 18. 12. 2019

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: D. T. D., zastoupená Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem [adresa] Karlovy Vary, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2019, č. j. MV-38624-4/SO-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2019, č. j. 57 A 54/2019 – 55,

takto:

I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

II. Žalobkyni se ukládá zaplatit ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

III. Soud vyzývá žalobkyni, aby

1. ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a

2. ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení buď soudu předložila plnou moc udělenou advokátovi k jejímu zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo ve stejné lhůtě soudu prokázala, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie, a

3. ve lhůtě jednoho měsíce ode dne doručení tohoto usnesení doplnila kasační stížnost o důvody, pro které napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2019, č. j. 57 A 54/2019 – 55.

Odůvodnění:

[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 1. 2019, č. j. OAM-2406-36/ZR-2017, jímž byla podle § 87l odst. 1 písm. d) zákona č. 356/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost jejího povolení k trvalému pobytu, neboť nepobývala na území ČR po dobu delší než 2 po sobě jdoucí roky.

[2] Proti tomuto rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“).

[3] Dne 25. 11. 2019 obdržel Nejvyšší správní soud blanketní kasační stížnost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), kterou brojí proti napadenému rozsudku, aniž by uvedla konkrétní důvody svého podání.

[4] V souladu s § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích je s podáním kasační stížnosti spojen vznik poplatkové povinnosti, jež podle položky č. 19 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona o soudních poplatcích, činí částku 5000 Kč. Stěžovatelka však do dne vydání tohoto usnesení soudní poplatek neuhradila. Proto ji Nejvyšší správní soud vyzývá ke splnění poplatkové povinnosti a stanovuje jí k tomu přiměřenou lhůtu. Soudní poplatek lze zaplatit vylepením kolkových známek na přiloženém tiskopisu nebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1020534819.

[5] Podle § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[6] Dle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je předpokladem pro výkon advokacie vysokoškolské vzdělání v oboru právo získané a) v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo b) studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[7] Nejvyšší správní soud proto stěžovatelku vyzývá k doložení splnění podmínky vedení řízení o kasační stížnosti podle § 105 odst. 2 s. ř. s., a to buď předložením plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, nebo prokázáním, že má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie [vysokoškolský diplom o absolvování příslušného studia (postačí v kopii)].

[8] Formulace konkrétních důvodů (kasačních námitek) je nezbytným předpokladem perfektní kasační stížnosti, neboť stěžovatelka prostřednictvím námitek vymezí okruh přezkumu rozhodnutí krajského soudu ze strany Nejvyššího správního soudu, který je uplatněnými důvody vázán [§ 109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost, jež neobsahuje žádné námitky, nelze projednat.

[9] K formulaci žalobních bodů se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS), v němž mj. uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Tyto závěry rozšířeného senátu lze plně vztáhnout i na formulaci důvodů kasační stížnosti s tím, že důvody musí směřovat proti rozhodnutí krajského soudu, neboť podstatou řízení o kasační stížnosti je přezkum soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.).

[10] Nesplňuje-li kasační stížnost všechny náležitosti podle § 106 odst. 1 s. ř. s., je v takových případech povinností soudu vyzvat stěžovatelku k odstranění nedostatků kasační stížnosti, spočívajících v absenci důvodů stížnosti s tím, že musí být doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení s výzvou (§ 106 odst. 3 s. ř. s.).

[11] Stěžovatelka v kasační stížnosti navrhuje, aby jí Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodňuje obšírným odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100. Stěžovatelka uvádí, že jí byla v záhlaví označeným rozhodnutím žalované pravomocně odňata možnost pobývat na území České republiky, kde se dosud zdržovala a vytvořila si zde sociální i ekonomické zázemí. Stěžovatelka se během svého pobytu na území nedopustila žádného protiprávního jednání, natož jednání v rozporu s důležitým veřejným zájmem, což konstatoval i krajský soud, když usnesením ze dne 6. 5. 2019, č. j. 57 A 54/2019 - 35, její žalobě odkladný účinek přiznal. Stěžovatelka rovněž poukazuje na své právo na spravedlivý proces spočívající mimo jiné v možnosti aktivně komunikovat se svým právním zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny v rámci řízení o soudním přezkumu správních rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu.

[12] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[13] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatelky oproti jiným osobám jsou zásadně individuální, závislé na osobě a konkrétní situaci stěžovatelky. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatelka, zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti.

[14] Nejvyšší správní soud nicméně konstantně judikuje, že je-li přezkoumáváno rozhodnutí příslušných správních orgánů, které mají přímý následek v podobě správního vyhoštění, je újma hrozící stěžovateli z jeho výkonu zřejmá již ze samotné povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva na respektování soukromého a rodinného života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání (srov. zejména usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, publ. pod č. 3169/2015 Sb. NSS, dostupné z www.nssoud.cz).

[15] Ve stěžovatelkou odkazovaném usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, se nejednalo o případ správního vyhoštění, ale o případ řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců s tím, že nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by vedlo k nutnosti vyvarovat se pobytu na území České republiky. Nejvyšší správní soud v takovém případě odkladný účinek kasační stížnosti přiznal, jelikož dospěl k závěru, že „[N]avíc má Nejvyšší správní soud za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.

Zároveň Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pokud by nedošlo k odkladu právních účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného o zrušení povolení k trvalému pobytu stěžovatele do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, je zde reálné nebezpečí, že by byl stěžovatel skutečně nucen ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu opustit území ČR, neboť vzhledem ke zmiňovaným důvodům, které vedly žalovaného k odnětí oprávnění k trvalému pobytu stěžovatele, nelze spoléhat na to, že by měl stěžovatel bez dalšího možnost získat jiný druh povolení k pobytu v ČR.

Je sice pravdou, že k bezprostřednímu opuštění území ČR by mohl být stěžovatel donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nicméně tato skutečnost nemůže být podle názoru Nejvyššího správního soudu důvodem k zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jen stěží lze předpokládat, že cizinec má předejít případné nenahraditelné újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území ČR a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu v ČR na určitou dobu.“

[16] Ačkoli se ani nyní v případě stěžovatelky nejedná o případ správního vyhoštění, nýbrž o případ kasační stížnosti proti rozsudku ve věci zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců, stejně jako v případě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, na které stěžovatelka odkazuje, existuje příčinná souvislost mezi právními účinky žalobou napadeného rozhodnutí (v podobě pozbytí pobytového oprávnění stěžovatelky mimo jiné v době řízení o kasační stížnosti) a možným vznikem její nenahraditelné újmy.

[17] Pro případ, že by stěžovatelka byla se svou kasační stížností proti napadenému rozsudku úspěšná, nelze vyloučit příčinnou souvislost mezi důsledky žalobou napadeného rozhodnutí a možným vznikem její bezprávné újmy zejména ohledně práva na spravedlivý proces při projednávání její kasační stížnosti. Takovou újmu lze zásadně považovat za velmi výrazně zasahující právní sféru cizince (tu stěžovatelky).

[18] S ohledem na shora uvedené má Nejvyšší správní soud za to, že ve vztahu ke kasační stížnosti stěžovatelky je namístě odkladný účinek přiznat, neboť jinak by mohla utrpět újmu nikoliv zanedbatelnou. Současně pokládá za nepravděpodobné, že by v případě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti hrozila újma třetím osobám, jelikož tomu žádné indicie nenasvědčují. Nejvyšší správní soud rovněž neshledal existenci skutečností, pro které by přiznání odkladného účinku bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ke stejným závěrům již ostatně dospěl i krajský soud v řízení o žalobě stěžovatelky.

[19] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že usnesení o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS). Ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly, může Nejvyšší správní soud toto usnesení i bez návrhu zrušit (§ 73 odst. 5 ve spojení s § 107 odst. 1 s. ř. s.).

[20] Vzhledem k tomu, že podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, poplatkové povinnosti a stěžovatelka nespadá mezi osoby osvobozené od povinnosti soudní poplatek hradit, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Soudní poplatek ve výši 1000 Kč je možno uhradit v kolcích vylepením na vyznačeném místě v příloze tohoto usnesení (po připojení svého podpisu jej stěžovatelka zašle zpět Nejvyššímu správnímu soudu), případně v hotovosti na pokladně soudu anebo bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno, závazný variabilní symbol pro identifikaci platby: 1020534819.

[21] Veškeré písemnosti je třeba zaslat ke sp. zn. 2 Azs 348/2019 na adresu Nejvyšší správní soud, [adresa] [PSČ obec], případně elektronicky na elektronickou podatelnu ([email]) nebo do datové schránky Nejvyššího správního soudu (wwjaa4f).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li poplatek za kasační stížnost ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. K poplatku zaplacenému po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží [§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s.].

Soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by stěžovateli mohla vzniknout újma, a ve stanovené lhůtě sdělí soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doloží, že bez své viny nemohl poplatek dosud zaplatit.

Má-li stěžovatel za to, že splňuje podmínky pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků, může ve lhůtě stanovené pro zaplacení poplatku požádat soud o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.).

V případě placení kolkovými známkami je třeba nalepit vždy oba jejich díly (neznehodnocené) na tiskopis na vyznačeném místě, tiskopis podepsat a vrátit jej označenému soudu.

Nebude-li ve stanovené lhůtě řádně doloženo splnění podmínky podle § 105 odst. 2 s. ř. s., soud kasační stížnost odmítne.

Nebude-li ve stanovené lhůtě vyhověno výzvě k odstranění vad kasační stížnosti a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud kasační stížnost podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. odmítne.

V Brně dne 18. prosince 2019

JUDr. Karel Šimka
předseda senátu

Vyhovuji výzvě a v kolkových známkách zasílám určený soudní poplatek 5000 Kč za kasační stížnost.

sp. zn. 2 Azs 348/2019

podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek:

V kolkových známkách zasílám soudní poplatek 1000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

sp. zn. 2 Azs 348/2019

podpis .................................................

Místo pro nalepení kolkových známek:

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací