Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: NeoGyn-Privat s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupená JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2026, č. j. 78 A 22/2025-29,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Výrokem I. rozhodnutí ze dne 2. 10. 2025, č. j. OD/82967/2025/Kar, uznal Městský úřad Podbořany žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupek spočíval v tom, že žalobkyně jako provozovatelka vozidla Mazda registrační značky X v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistila, aby při užití daného vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěný řidič dne 19. 11. 2024 v čase 08:24 hod. na pozemní komunikaci v obci Podbořany-Sýrovice, na silnici I/27, směr Radíčeves, v úseku dlouhém 74,24 m, překročil s uvedeným vozidlem nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci do 10 km/h, neboť mu byla prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy naměřena průměrná rychlost 59 km/h (po odečtu toleranční odchylky), tedy překročení dovolené rychlosti o 9 km/h. Tím tento řidič porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Za spáchaný přestupek městský úřad výrokem II. rozhodnutí uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 000 Kč. Současně jí uložil povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 2 500 Kč.
[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 15. 12. 2025, č. j. KUUK/183556/2025/DS/Pla, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí městského úřadu.
[3] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl shora označeným rozsudkem. V odůvodnění se neztotožnil s názorem žalobkyně, že přestupek byl důsledkem policejní provokace spočívající v tom, že vodorovné příčné bílé čáry na vozovce naznačovaly úsek měření rychlosti jinde, než kde se ve skutečnosti nacházel.
[4] Krajský soud zdůraznil, že úsek pozemní komunikace, v němž došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti, se nachází v obci. V měřeném úseku tudíž platilo omezení rychlosti v obci na nejvýše 50 km/h vyplývající z obecné zákonné úpravy § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Dopravní značení žalobkyně nečinila sporným. K její námitce ohledně krátkých vodorovných příčných bílých čar vyznačených na vozovce mimo úsek vlastního měření rychlosti krajský soud odkázal na závěr žalovaného. Ten srozumitelně vyložil, že v daném případě se jednalo o značku na vozovce, která slouží pro správné zaměření kamer při instalaci, a vyznačuje střed oblasti, v níž kamera pořizuje snímky. Žalobkyně pominula zásadní skutečnost, že maximální dovolená rychlost byla v místě stanovena obecnou zákonnou úpravou, na což nemělo žádný vliv jakékoliv vyznačení krátkých příčných bílých čar na vozovce. Měřený úsek byl navíc osazen svislými dopravními značkami IP 31a „Měření rychlosti“ a IP 31b „Konec měření rychlosti“, které seznatelným způsobem označovaly začátek a konec úseku, v němž probíhá měření rychlosti jízdy. Dle judikatury lze rychlost jízdy měřit i mimo takto označené úseky.
[5] Z uvedených důvodů krajský soud shledal naprosto mimoběžným a zjevně účelovým tvrzení žalobkyně, že jí zmiňované krátké příčné bílé čáry na vozovce představovaly falešné užší vymezení úseku automatizovaného měření rychlosti, tedy tzv. policejní provokaci. Konstrukce, že řidič vozidla byl falešně vyznačenými čárami provokován, resp. úmyslně uveden v omyl o skutečném místě měření rychlosti v obci, je podle krajského soudu neudržitelná. Podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu smí jet řidič v obci rychlostí nejvýše 50 km/h, a to zcela bez ohledu na skutečnost, zda na určité pozemní komunikaci v obci probíhá či neprobíhá měření rychlosti, a zda je takový úsek označen. Tvrzení žalobkyně tuto právní úpravu přímo popírá. Daný řidič byl povinen dodržovat veškerá pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Názor žalobkyně, že byl k překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 9 km/h vyprovokován uvedením v omyl o skutečném místu měření rychlosti, proto krajský soud shledal iracionálním.
[6] Důkazy o překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci tak správní orgány shromáždily zákonným způsobem. O nezákonnou policejní provokaci se nejednalo. Ze zjištěných okolností nevyplynula aktivní činnost orgánu veřejné moci směřující k podněcování nezjištěného řidiče motorového vozidla provozovaného žalobkyní ke spáchání přestupkového jednání. Dle podkladů obsažených ve správním spisu bylo dotčené měření rychlosti provedeno v souladu se zákonem. Krajský soud dodal, že na legitimním účelu zavedení úsekového měření rychlosti v daném místě, jímž bylo zvýšení bezpečnosti silničního provozu (viz stanovisko Policie České republiky ze dne 31. 7. 2024), nemůže nic změnit ani skutečnost, že uhrazené pokuty jsou příjmem obecního rozpočtu.
[7] Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně („stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o kasační důvody zakotvené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“).
[8] V prvé řadě stěžovatelka namítla, že ve věci došlo k nepřípustné policejní provokaci směřující vůči každému řidiči. Tato provokace byla výsledkem aktivního vědomého jednání útočícího na lidskou přirozenost, a to ze strany provozovatele radaru, který ponechal na místě instalační značky k montáži při zaměření kamer (jež však radar později ke svému provozu již nepotřeboval), neboť řidičům navozovaly dojem, že se jedná o úsek měření rychlosti. Bylo by naivní očekávat přiznání samosprávy, že úsekové měření bylo nainstalováno zejména z fiskálních důvodů a že příčné čáry byly na místě ponechány proto, aby uváděly řidiče v omyl o úseku měření rychlosti, který je ve skutečnosti předsunutý. Tyto skutečnosti, které dokládaly úmysl provozovatele uvádět projíždějící řidiče v omyl, krajský soud nehodnotil. Přestože je jejich výčet uveden v žalobě, výslovně se s nimi nevypořádal. Judikatura, kterou krajský soud v napadeném rozsudku citoval, nebyla na danou věc zcela přiléhavá. Kdyby provozovatel před zahájením provozu radaru nechal odstranit instalační značky v podobě příčných čar, o policejní provokaci by se nejednalo.
[9] Krajský soud dále odmítl provést důkaz novinovými články iDnes a Deníku, které danou situaci přehledně znázorňují. Tím žalobci upřel procesní právo doložit existenci policejní provokace. Krajský soud se též nezabýval tím, že jinde v Ústeckém kraji ke srovnatelné situaci při úsekovém měření nedošlo. Buď se měří bez příčných čar nebo čáry odpovídají měřenému úseku. Jen v Sýrovicích byly čáry vyznačeny mimo měřený úsek.
[10] Stěžovatelka též uvedla, že krajský soud odmítl možnost, aby námitku policejní provokace vznesl provozovatel vozidla. Pokud ale má provozovatel zajistit dodržování závazných předpisů řidičem, pak je mimo jeho možnosti zabránit, aby dotčený řidič nebyl obětí policejní provokace. Z toho plyne, že policejní provokace činí důkazy nepřípustnými i ve vztahu k objektivně odpovídajícímu provozovateli.
[11] Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[13] V daném případě se jedná o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o splnění základních podmínek řízení o kasační stížnosti, dále se v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) ve věci je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[14] Podstatou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že ke spáchání tzv. zdrojového přestupku došlo v důsledku nepřípustné policejní provokace směřující vůči každému řidiči, který projížděl daný úsek, a spočívající (zjednodušeně řečeno) v matoucím vymezení úseku měření rychlosti.
[15] Nejvyšší správní soud (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu) již v rozsudku ze dne 3. 6. 2010, č. j. 2 As 41/2010-77, zdůraznil nepřípustnost tzv. policejní provokace, pokud konstatoval, že „nelze připustit, aby policisté vědomě iniciovali spáchání dopravního přestupku, který by následně sankcionovali. Pokud by tedy nastolili situaci, kdy by podle konkrétních okolností stěžovatele fakticky donutili dopustit se přestupku (tzn. např. by skutečně jeli několik kilometrů rychlostí traktoru, jak tvrdí stěžovatel), bylo by namístě rozhodnutí o přestupku zrušit jako nezákonné.“ Státní moc totiž nemůže svým jednáním a postupem sama o sobě vytvářet podmínky a navozovat situaci se zjevnou snahou případný protiprávní čin nastolit a dokonat.
[16] V nyní projednávané věci krajský soud postupoval v plném souladu s citovanou judikaturou, dospěl-li k závěru, že se o žádnou policejní provokaci nejednalo. Krajský soud v odstavcích 19 až 28 odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vyvrátil tvrzení stěžovatelky o důsledcích ponechání příčných bílých čar (sloužících k zaměření kamer) na vozovce, konstatoval-li, že v území, kde platila obecná úprava rychlosti v obci, nemohl být žádný řidič těmito čarami (způsobujícími dle stěžovatelky omyl o skutečném místu měření rychlosti) vyprovokován k překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 9 km/h. Jinak řečeno, i kdyby si daný řidič nebyl zcela jist, kde přesně se v dané obci nachází měřený úsek, neznamená to, že by byl vnějšími okolnostmi protizákonně nucen k překračování nejvyšší dovolené rychlosti.
[17] V této souvislosti nutno uvést, že pokud se krajský soud věcně zabýval námitkou stěžovatelky ohledně údajné policejní provokace, zjevně neodmítl možnost provozovatele vozidla (tedy stěžovatelky) takovou námitku vznést. Vyloučil-li pak krajský soud logickou a konzistentní argumentací důsledky ponechání příčných bílých čar na vozovce, nebylo nezbytné, aby se podrobně zabýval „úmyslem provozovatele“, tedy důvody, z nichž stěžovatelka dovozovala nekalý zájem obce na daném postupu, či nepodloženým tvrzením stěžovatelky, že jinde v Ústeckém kraji ke srovnatelným problémům nedošlo. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, neboť tvrdila, že krajský soud se s těmito žalobními tvrzeními nijak nevypořádal. Tak tomu však v nyní projednávané věci nebylo. Povinnost řádného odůvodnění rozsudku neznamená povinnost podrobně odpovědět na každý dílčí argument účastníka řízení. Proti námitkám účastníka řízení postačí postavit vlastní argumentační celek, v jehož konkurenci námitky ve svém souhrnu neobstojí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 222/18, obdobně rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, odst. [16], nebo ze dne 30. 3. 2023, č. j. 9 As 123/2022-55, odst. [12]). Konstatování nepřezkoumatelnosti rozsudku (k tomuto pojmu postačí odkázat např. na rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, nebo ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, č. 1795/2009 Sb. NSS) by mělo být vyhrazeno opravdu výjimečným případům, kdy není z odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec patrno hodnocení podstatných důvodů či skutečností (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, odst. [29]).
[18] Krajský soud pak postupoval v plném souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudky NSS ze dne 31. 1. 2019, č. j. 2 As 66/2018-70, odst. [52], ze dne 26. 1. 2021, č. j. 6 As 270/2020-21, č. 4152/2021 Sb. NSS, odst. [15], či ze dne 8. 8. 2024, č. j. 3 Afs 203/2023-43, odst. [21]), pokud v odst. 15 napadeného rozsudku výslovně a podrobně odůvodnil, proč neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy novinovými články iDnes a Deníku. Stěžovatelka v kasační stížnosti nekonkretizovala, co by měly tyto články přinést nového nad rámec skutečností plynoucích ze správního spisu (zejména z jeho fotodokumentace).
[19] Nejvyšší správní soud tedy v kasační argumentaci nenalezl žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost správních soudů a k níž by se měl vyjádřit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. V napadeném rozsudku pak neshledal ani zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatelky. Dospěl tudíž k závěru, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k aplikaci tohoto ustanovení namísto § 60 odst. 3 s. ř. s. viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2026
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu