Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Faisala Husseiniho a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: ZPĚTNÝ LEASING s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupený Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Městský úřad Tanvald, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 8. 2026, č. j. 59 A 22/2026 - 34, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal dne 18. 3. 2024 příkaz č. j. MěÚT/14531/2024, jímž žalobce uznal vinným z přestupku provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Příkaz byl dne 21. 3. 2024 doručen do datové schránky žalobce. Dne 19. 5. 2025 byl doručen do datové schránky jeho zmocněnce, který téhož dne podal odpor. Žalovaný však považoval odpor za opožděný a příkaz za pravomocný. Proto v řízení nepokračoval. Poté žalobce podal k nadřízenému správnímu orgánu, Krajskému úřadu Libereckého kraje, žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. Krajský úřad této žádosti nevyhověl, neboť dle něj se dané věci nelze domáhat vydání rozhodnutí o přestupku, neboť přestupkové řízení bylo ukončeno nabytím právní moci shora uvedeného příkazu.
[2] Jelikož žalobce považoval odpor za včasný (a dle jeho názoru tedy příkaz nenabyl právní moci), domáhal se žalobou podanou dne 1. 6. 2026 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci ochrany proti nečinnosti žalovaného v přestupkovém řízení vedeném pod sp. zn. MěÚT/14531/2024. Krajský soud poté v rozsudku označeném v záhlaví dospěl k závěru, že žalovaný měl příkaz doručit zmocněnci, odpor podaný dne 19. 5. 2025 byl tedy včasný a žalovaný byl povinen v přestupkovém řízení pokračovat. Uložil mu proto vydat v řízení rozhodnutí do dvou týdnů od právní moci rozsudku.
[3] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost a navrhl přiznání jejího odkladného účinku. Tvrdí, že bez odkladného účinku bude muset ve stanovené lhůtě rozhodnout v řízení, ve kterém se podle jeho názoru po opožděně podaném odporu již dále pokračovat nemá. Nebyl-li by kasační stížnosti přiznán odkladný účinek, musel by v důsledku uplynutí promlčecí doby řízení zastavit. Nabude-li toto rozhodnutí o zastavení právní moci a Nejvyšší správní soud následně rozsudek krajského soudu zruší, nebude podle stěžovatele možné následky napravit. Odklad má podle něj zabránit nevratné újmě na veřejném zájmu na řádném projednání přestupků a na právní jistotě ohledně účinků pravomocných příkazů. Stěžovatel dále uvádí, že žalobci přiznáním odkladného účinku nevznikne nepoměrně větší újma.
[4] Žalobce se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
[5] Podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze odkladný účinek přiznat, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[6] Odkladný účinek kasační stížnosti je výjimečným institutem. Přiznáním odkladného účinku se před rozhodnutím ve věci samé prolomují účinky pravomocného soudního rozhodnutí, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není zákonným postupem zrušeno. Pro přiznání odkladného účinku musí být splněny tři materiální předpoklady: výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musejí pro stěžovatele znamenat újmu; tato újma musí být nepoměrně větší než újma, která může vzniknout jiným osobám; a přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel musí tvrdit a osvědčit konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá hrozba závažné a reálné újmy; újma nesmí být pouze hypotetická či bagatelní. V případě žalovaného správního orgánu přitom může újma odůvodňující přiznání odkladného účinku spočívat pouze v konkrétním a dostatečně závažném ohrožení důležitého veřejného zájmu. Jak uzavřel rozšířený senát tohoto soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58, č. 3270/2015 Sb. NSS, pouhá hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci není sama o sobě důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel proto musí tvrdit a osvědčit zvláštní okolnosti, z nichž vyplývá skutečné a dostatečně intenzivní ohrožení konkrétního důležitého veřejného zájmu.
[7] Ani samotný nesouhlas správního orgánu s právním názorem krajského soudu, povinnost pokračovat v řízení a ani obecná obava z procesních komplikací pro přiznání odkladného účinku zpravidla nepostačují. Nejvyšší správní soud již přiznal kasační stížnosti odkladný účinek v případech, v nichž by splnění rozsudku v nečinnostní věci konkrétně a nevratně vedlo k zastavení přestupkového řízení pro tehdejší prekluzi odpovědnosti (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2016, č. j. 5 As 19/2016 - 34, a ze dne 10. 8. 2016, č. j. 8 As 168/2016 - 34). Tyto věci se však týkaly starší právní úpravy, která předcházela současné úpravě dle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), konkrétně jeho § 85 odst. 1.
[8] Podle § 85 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán usnesením přeruší řízení také tehdy, byla-li v téže věci podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud dovodil, že tato povinnost se uplatní zásadně vždy, a to i když správní orgán považuje kasační stížnost za nepřípustnou; o její přípustnosti či důvodnosti a výsledku rozhoduje soud (rozsudek ze dne 30. 9. 2024, č. j. 8 As 243/2023 - 24). Pro úplnost lze v návaznosti na argumentaci stěžovatele dodat, že podle § 32 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se o věci vedlo soudní řízení správní (viz také rozsudek č. j. 8 As 243/2023 - 24, odst. [19]). Ani z hlediska běhu promlčecí doby proto stěžovatelem tvrzená bezprostřední újma nehrozí.
[9] Nynější kasační stížnost směřuje proti rozsudku, který ukládá stěžovateli pokračovat právě v přestupkovém řízení vedeném pod sp. zn. MěÚT/14531/2024. Krajský soud vyšel z toho, že odpor byl včasný a přestupkové řízení pokračuje. Za tohoto procesního stavu jde pro účely § 85 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky o kasační stížnost podanou v téže věci, v níž přestupkové řízení podle závazného výroku krajského soudu běží. Stěžovatel je proto povinen přestupkové řízení přerušit. Dle komentářové literatury k § 85 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky má toto ustanovení předcházet vydání dvou vzájemně rozporných rozhodnutí po zrušujícím rozsudku krajského soudu; jeho aplikace není vyloučena ani tehdy, pokud krajský soud rozhodoval o žalobě na ochranu proti nečinnosti. „Tím se současně pro uváděné případy řízení o kasační stížnosti v přestupkové věci vytrácí smysl možnosti dané (i) žalovanému soudním řádem správním, žádat o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti“ (Průcha, P. in: Bohadlo, D. a kol. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-10-20]. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X). Rozhodující je, že kasační stížnost se týká téže přestupkové věci a že podle závěru pravomocného rozsudku krajského soudu v ní správní řízení pokračuje.
[10] Na povinnosti stěžovatele přerušit přestupkové řízení nic nemění ani skutečnost, že mu krajský soud uložil vydat v tomto řízení rozhodnutí ve lhůtě dvou týdnů od právní moci napadeného rozsudku. Podáním kasační stížnosti totiž nastala zákonem předvídaná procesní překážka, pro kterou stěžovatel po dobu řízení o kasační stížnosti nemůže v přestupkovém řízení pokračovat a vydat v něm konečné rozhodnutí. Nejde přitom o svévolné nerespektování závazného výroku krajského soudu ani o popření jeho právních účinků, nýbrž o důsledek obligatorního přerušení řízení podle § 85 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Po odpadnutí důvodu přerušení bude stěžovatel povinen dále postupovat v souladu s výsledkem řízení o kasační stížnosti.
[11] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že stěžovatel neosvědčil, že by nepřiznání odkladného účinku vedlo před rozhodnutím o kasační stížnosti k vydání konečného rozhodnutí s nevratnými účinky. Tvrzený obecný zájem na řádném projednávání přestupků a na právní jistotě ohledně pravomocných příkazů nemůže bez dalšího převážit nad závaznými účinky rozsudku krajského soudu, zvláště když zákon pro dobu řízení o kasační stížnosti stanoví povinné přerušení přestupkového řízení. Jelikož stěžovatel neosvědčil hrozbu závažné a reálné újmy, nebylo již třeba poměřovat tuto újmu s újmou, která by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám, ani samostatně posuzovat zbývající podmínky § 73 odst. 2 s. ř. s.
[12] Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tímto usnesením nepředjímá rozhodnutí o důvodnosti kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. října 2026
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu