Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

21 As 214/2025

Téma · generováno AINáhrada zvýšených životních nákladů vojáka v zahraničí

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 4. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HAVELEC RadovanECLI:CZ:NSS:2026:21.As.214.2025.33
Další údaje
Předmět řízení: Služební poměr

Shrnutí · generováno AI

Voják žádal dorovnání náhrady zvýšených životních nákladů za studium v USA, protože mu americká strana nevyplácela dávku LA. Nejvyšší správní soud potvrdil, že stanovení náhrady ve výši 11,5 % služebního platu bylo v zákonném rozmezí a že zahraniční dávka výši české náhrady neovlivňuje. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

§ 79 odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb. po novele zákonem č. 332/2014 Sb. stanoví pro vojáka vlastní rozmezí základu náhrady zvýšených životních nákladů 10 % až 50 % služebního platu, které má přednost před starší úpravou. Informační zpráva nemůže novelizovat vnitřní předpis, může však bez zákonem předepsané formy vyjádřit výkon správního uvážení ministra při určení konkrétní sazby v zákonném rozmezí. Nevyplacení zahraniční dávky LA nezakládá nerovné zacházení českých služebních orgánů.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Za této situace není rozhodující existence dřívější správní praxe ani obsah vnitřních předpisů (jako tomu bylo v případě manželky stěžovatele, na kterou § 79 odst. 3 zákona o vojácích z povolání nedopadal), neboť ty nemohou obstát, jsou-li v rozporu se zákonem.
    Zobrazit v textu
  • Schválení informační zprávy ministrem obrany tak může z hlediska své formy obstát jako prostředek vyjádření stanovení výše NZŽN, pokud je z jejího obsahu zřejmé, jaká výše byla určena, a pokud se tato pohybuje v mezích diskrečního rámce vymezeného rozhodnou právní úpravou.
    Zobrazit v textu
  • Služební orgány nemají nad vyplácením uvedeného zahraničního plnění žádnou pravomoc, a nemohou tak nést odpovědnost za nerovnost vyvolanou postupem cizího státu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: pplk. Ing. Mgr. J. P., MSc., zastoupený Mgr. Davidem Vavřínkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: náčelník Generálního štábu Armády České republiky, se sídlem [adresa] o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2025, č. j. 17 Ad 20/2024-42,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Ředitel Agentury personalistiky Armády České republiky (dále jen „prvostupňový orgán“) rozhodnutím ze dne 26. 7. 2024, č. j. MO 584336/2024-2230 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žádost žalobce o dorovnání náhrady zvýšených životních nákladů (dále jen „NZŽN“) včetně příslušenství po dobu jeho studijního pobytu na Vojenské vysoké škole velení a generálního štábu pozemních sil Fort Leavenworth, Kansas, USA, v době od 28. 6. 2016 do 9. 6. 2017 (dále jen „studijní pobyt“) a výrokem II. vyhověl žádosti žalobce o dorovnání NZŽN na jeho manželku včetně příslušenství po dobu jeho studijního pobytu a žalobci přiznal částku 36 646 Kč včetně úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně do zaplacení.

[2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 10. 2024, č. j. MO 782903/2024-1304, výrokem I. zrušil výrok II. prvostupňového rozhodnutí a věc vrátil prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení; výrokem II. odvolání žalobce ve zbytku zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

[3] Proti výroku II. rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl.

[4] Městský soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve zdůraznil, že se věcí zabýval již podruhé, přičemž v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 28. 4. 2022, č. j. 15 Ad 9/2020-73 (dále též jen „první rozsudek městského soudu“), dospěl k jednoznačnému závěru, že služební orgán postupoval v mezích zákona, pokud žalobci stanovil NZŽN ve výši 11,5 % ze služebního platu. Jelikož v mezidobí nedošlo ke změně skutkových zjištění ani právní úpravy, je tento právní názor v souladu s § 78 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“) závazný jak pro správní orgány, tak pro soud samotný. Námitky směřující proti samotné výši NZŽN vyhodnotil z tohoto důvodu jako nepřípustné, námitku stran nedostatečného odůvodnění výše NZŽN rovněž jako nepřípustnou, a to pro její opožděné uplatnění podle § 72 odst. 1 s. ř. s.

[5] K námitce porušení § 5 správního řádu městský soud uvedl, že povaha věci neumožňovala smírné odstranění rozporů ani uzavření veřejnoprávní smlouvy, neboť o žádosti žalobce byl služební orgán povinen rozhodnout autoritativně. Uzavření dohody by navíc bylo v rozporu s § 159 odst. 2 správního řádu, neboť by popíralo dříve vyslovený a závazný právní názor městského soudu na zákonnost stanovené výše NZŽN.

[6] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nenařízení ústního jednání v předcházejícím správním řízení. Konstatoval, že zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, povinnost nařídit ústní jednání neukládá a správní orgány nepochybily, pokud jej nepovažovaly za nezbytné. Žalobce měl možnost uplatnit svá práva a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí písemně, čehož využil. Městský soud rovněž nepřisvědčil argumentaci o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Požadavek na doplnění spisu o dohodu k programu IMET (projekt USA zaměřený na vzdělávání zahraničních vojenských i civilních pracovníků – pozn. NSS) a o doklady o nevyplacení dávky Living allowances (LA) označil za nadbytečný, neboť tyto dokumenty nemohly mít na určení výše NZŽN vliv; ta je stanovena výhradně právními předpisy a vnitřními předpisy služebních orgánů.

[7] Konečně městský soud odmítl námitku porušení principu rovnosti z důvodu nevyplacení dávky LA americkou stranou. Odkázal na své předchozí závěry, podle nichž český služební orgán nemůže nést odpovědnost za plnění, která nejsou v jeho kompetenci, a (ne)vyplacení LA není skutečností, kterou by mohl při paušálním stanovení NZŽN reflektovat. Postup žalovaného tak městský soud neshledal svévolným ani formalistickým.

[8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

[9] V rámci rekapitulace skutkového stavu stěžovatel uvedl, že byl v období od 28. 6. 2016 do 9. 6. 2017 vyslán ke studijnímu pobytu do USA. Rozhodnutím prvostupňového orgánu mu byla stanovena NZŽN ve výši 11,5 % služebního platu, a to s odkazem na informační zprávu, která stěžovatele definovala jako „pouze studenta“. Stěžovatel zdůraznil, že v rozhodném období mu již nebyla ze strany přijímajícího státu vyplácena náhrada living allowances (LA). Náprava tohoto, dle stěžovatele, diskriminačního stavu byla provedena až následnou informační zprávou z října 2017, která však již na jeho případ nedopadala.

[10] Městský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázku závaznosti a povahy informačních zpráv. Upozorňuje na rozpor v jeho argumentaci, který spatřuje v tom, že městský soud (stejně jako v prvním rozsudku) ve vztahu k nároku na manželku označil informační zprávu za nezpůsobilou novelizovat vnitřní předpis [rozkaz ministra obrany č. 27/2006 Věstníku Ministerstva obrany, o Zabezpečení zahraničních pracovišť Ministerstva obrany a zaměstnanců, kteří jsou na tato pracoviště zařazeni (dále „RMO č. 27/2006“)], avšak ve vztahu k nároku stěžovatele samotného její aplikaci aproboval. Dle stěžovatele městský soud nereflektoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2024, č. j. 3 As 137/2022-34, z nichž vyplývá, že informační zpráva není vnitřním předpisem a nemá normativní potenciál měnit pravidla stanovená rozkazem ministra obrany či nařízením vlády. Výklad právních předpisů žalovaným je svévolný, neboť výslovně uvádí, že jedna informační zpráva je „zdrojem práva“ a druhá nikoliv.

[11] Stěžovatel dále namítá vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Správním orgánům vytýká neprovedení důkazu dohodou o programu IMET a nereflektování závěrů Sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany; to platí i pro městský soud. Odmítnutí těchto důkazů považuje stěžovatel za svévolné a porušující zásadu materiální pravdy, neboť obsah uvedených dokumentů by dle jeho přesvědčení prokázal nerovný přístup k jednotlivým skupinám vojáků. Stěžovatel má za to, že právě tyto dokumenty potvrzují jeho znevýhodněné postavení v důsledku souběhu snížení náhrady ze strany AČR a ukončení výplaty LA ze strany USA.

[12] Související okruh námitek pak směřuje proti porušení zásady rovného zacházení. Stěžovatel konkrétně poukazuje na šetření Sekce dozoru a kontroly, která v jeho věci konstatovala porušení § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání, neboť při stanovení NZŽN žalovaný nezohlednil nevyplácení dávky LA. Za nedostatečný a nesprávný považuje stěžovatel závěr městského soudu, podle něhož by doplnění dohody o progranu IMET do spisu nemělo vliv na výši NZŽN; dle stěžovatele by právě obsah této dohody prokázal neopodstatněné rozdíly v postavení vojáků vyslaných ke studiu v různých časových obdobích. Městský soud tak dle jeho názoru rezignoval na ochranu stěžovatelových práv, pokud tento nerovný přístup aproboval.

[13] Stěžovatel uzavírá, že postup žalovaného představuje zneužití diskreční pravomoci a porušení ústavních principů, zejména zásady materiální pravdy. V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůrazňující nutnost zjistit skutečný stav věci.

[14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Zdůraznil, že stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje svou dosavadní argumentaci, která již byla vypořádána v průběhu správního řízení i v řízení před městským soudem. Žalovaný se ztotožnil se závěrem městského soudu o nepřípustnosti námitky směřující proti určení procentuální výše NZŽN. Odkázal na vázanost soudu svým předchozím pravomocným rozsudkem a na zásadu koncentrace řízení. Stěžovatelova kasační argumentace v tomto směru vybočila z mezí žalobních bodů a byla uplatněna po zákonné lhůtě. K důkazním návrhům stěžovatele žalovaný zopakoval, že dohoda upravující program IMET nemá na stanovení výše NZŽN žádný vliv, neboť tato náhrada je určena výhradně právními a vnitřními předpisy. Shodně s městským soudem pak konstatoval, že dokazování závěrem Sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany je nadbytečné, neboť tento dokument je již součástí správního spisu, jímž se dokazování neprovádí. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval procesní situací, za níž byla nynější kasační stížnost podána; pro přehlednost nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení.

[18] Prvostupňový orgán vydal dne 25. 2. 2020, rozhodnutí č. j. MO 63652/2020-2230 (dále jen „první rozhodnutí ve věci“). Prvním výrokem zamítl žádost stěžovatele o dorovnání NZŽN včetně příslušenství, které mu měly vzniknout po dobu jeho studijního pobytu. Druhým výrokem zamítl žádost stěžovatele o dorovnání náhrady zvýšených životních nákladů na manželku včetně příslušenství po dobu téhož studijního pobytu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2020, č. j. MO 123963/2020-1304 („první rozhodnutí žalovaného“), zamítl stěžovatelovo odvolání a první rozhodnutí ve věci potvrdil.

[19] Proti prvnímu rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, na jejímž základě městský soud rozsudkem č. j. 15 Ad 9/2020 – 73 (tj. prvním rozsudkem městského soudu) toto rozhodnutí zrušil pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení otázky, v jakém rozsahu mělo být žalobci přiznáno zvýšení NZŽN na manželku. Pokud jde o stanovení NZŽN stěžovatele (ve výši 11,5% služebního platu), zde městský soud závěry správních orgánů aproboval. Kasační stížnost žalovaného proti prvnímu rozsudku městského soudu byla zamítnuta rozsudkem č. j. 3 As 137/2022-34 (dále jen „první rozsudek NSS“). Nejvyšší správní soud akceptoval závěr městského soudu, podle kterého bylo zvýšení NZŽN na manželku stěžovatele stanoveno chybně a správně mělo činit 20 % (k otázce stanovení NZŽN stěžovatele se nevyjadřoval, neboť tímto směrem kasační stížnost nemířila).

[20] Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 26. 2. 2024, č. j. MO 1171158/2024-1304, zrušil první rozhodnutí ve věci a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému projednání.

[21] Jak již bylo uvedeno v bodech [1] a [2] výše, prvostupňový orgán následně prvostupňovým rozhodnutím výrokem I. zamítl žádost stěžovatele o dorovnání NZŽN včetně příslušenství po dobu jeho studijního pobytu a výrokem II. vyhověl žádosti stěžovatele o dorovnání NZŽN na jeho manželku. Žalovaný zrušil výrok týkající se žádosti o dorovnání NZŽN na manželku a věc vrátil prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení; ve zbytku odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. O žalobě proti tomuto rozhodnutí žalovaného bylo rozhodnuto kasační stížností napadeným rozsudkem.

[22] Nejprve je třeba uvést, že s ohledem na výše vymezený procesní rámec byl městský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného vázán právním názorem, který vyslovil ve svém předchozím zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Za nezměněného skutkového a právního stavu nebyl oprávněn tento názor revidovat, a proto správně vyhodnotil námitky stěžovatele směřující proti stanovení základu NZŽN jako nepřípustné, neboť k této otázce se již věcně vyslovil.

[23] Z povahy kasačního přezkumu nicméně plyne, že Nejvyšší správní soud právním názorem městského soudu není vázán. V nyní posuzované věci je podstatné, že ačkoliv byl první rozsudek městského soudu již předmětem kasačního přezkumu, ten se z iniciativy tehdejšího stěžovatele (žalovaného) omezoval výlučně na otázku nároku na dorovnání NZŽN na manželku stěžovatele. Otázkou zákonnosti nároku stěžovatele na dorovnání NZŽN pro jeho vlastní osobu (ve výši 11,5 %) v souvislosti s obsahem informační zprávy se Nejvyšší správní soud dosud nezabýval, neboť ta v předchozím řízení před kasačním soudem nebyla otevřena. Jelikož tedy tuto otázku posuzuje Nejvyšší správní soud v nynějším řízení poprvé, neexistuje zde ani vázanost jeho vlastním dřívějším rozhodnutím v téže věci (srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009-165).

[24] Konečně Nejvyšší správní soud konstatuje, že se v projednávané věci nejedná o nepřípustnou opakovanou kasační stížnost ve smyslu § 104 odst. 3 s. ř. s., neboť předchozí řízení před Nejvyšším správním soudem bylo vedeno na základě kasační stížnosti žalovaného, přičemž kasační soud se k nyní nastoleným otázkám věcně nevyjádřil.

[25] Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení o nezákonnosti vymezení základu NZŽN ve výši 11,5 % služebního platu na základě jeho stanovení v informační zprávě. Stěžovatel dovozuje, že mu měla být přiznána náhrada v rozmezí 25 % až 52 % dle nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí (dále jen „nařízení vlády“). V takto stanoveném rámci mělo být vycházeno z vnitřních předpisů (zejména RMO č. 27/2006) které nemohly být „novelizovány“ cestou informační zprávy, coby podkladu pro stanovení nižší sazby. Stěžovatel odkazuje na závěr prvního rozsudku NSS, dle kterého informační zpráva (a to jakákoliv – jde o právní formu tohoto aktu) nebyla způsobilá novelizovat jakýkoliv rozkaz ministra obrany, jakožto vnitřní předpis, jelikož informační zpráva není vnitřním předpisem ve smyslu Rozhodnutí ministra obrany č. 29/2009, o přípravě, schvalování a vyhlašování vnitřních předpisů v působnosti Ministerstva obrany a vydávání Věstníku Ministerstva obrany (dále „RMO č. 29/2009“). Nelze tak dle stěžovatele tvrdit, že určení NZŽN informační zprávou mimo rozpětí stanovené RMO č. 27/2006 a nařízením vlády je v pořádku.

[26] K této otázce Nejvyšší správní soud předně uvádí, že v prvním rozsudku NSS skutečně řešil otázku právní povahy informační zprávy a její způsobilosti zasahovat do práv a povinností adresátů tím, že by měnila obsah vnitřního předpisu, respektive zavedenou správní praxi. Dospěl přitom k závěru, že informační zpráva nepředstavuje abstraktní normativní akt, a to ani podle formy, ani podle obsahu, a nemůže proto mít „novelizační“ účinky vůči rozkazu ministra obrany. Podstatou tohoto právního závěru Nejvyššího správního soudu bylo, že v případě NZŽN „na manželku“ neexistovala právní úprava, která by konkrétně stanovila jeho výši, neboť zákon o vojácích z povolání odkazoval v tomto případě na nařízení vlády, jež vymezilo pouze rozpětí (5 % až 20 %) a ponechávalo tak správnímu orgánu při stanovení sazby prostor pro uvážení. Tento prostor byl v praxi vyplněn vnitřním předpisem – RMO č. 27/2006, jenž založil ustálenou správní praxi spočívající ve stanovení navýšení ve výši 20 %, čímž zároveň vytvořil legitimní očekávání adresátů, že i v jejich případech bude postupováno v souladu s tímto předpisem. Za této situace byl správní orgán touto správní praxí vázán a mohl se od ní odchýlit pouze prostřednictvím odpovídajícího normativního aktu, a to do budoucna; neformální informační zpráva takovou změnu založit nemohla, neboť nepředstavuje normativní akt způsobilý modifikovat existující správní praxi, a její aplikace by proto byla projevem nepřípustné libovůle.

[27] Tyto závěry, jejichž aplikaci i na svůj případ se stěžovatel dovolává, nicméně na nárok stěžovatele nedopadají, neboť právní rámec stanovení základu NZŽN stěžovatele byl od případu NZŽN jeho manželky odlišný. V nynější věci totiž nejde o otázku, zda lze změnit existující správní praxi či vnitřní předpis prostřednictvím aktu, který k tomu není způsobilý (tj. informační zpráva), nýbrž o situaci, kdy došlo ke změně samotného právního rámce zákonem.

[28] Již v prvním rozsudku městského soudu byl stěžovatel v odst. [36] až [40] odůvodnění zcela správně poučen, že zákon o vojácích z povolání prošel s účinností od 1. 7. 2015 zásadní novelou (zákon č. 332/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony; dále jen „zákon č. 332/2014 Sb.“), která specificky pro vojáky zavedla v § 79 odst. 3 vlastní rozmezí základu NZŽN v intervalu 10 % až 50 % služebního platu, přičemž z důvodové zprávy jednoznačně plyne úmysl zákonodárce opustit dosavadní úpravu tohoto rozpětí obsaženou v nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Důvodová zpráva k zákonu č. 332/2014 Sb., explicitně uvádí, že „[v]zhledem k návrhu nových základních služebních tarifních platů se navrhuje stanovit základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů v rozmezí 10 % až 50 % (namísto 25 % až 52 % stanovených nařízením vlády č. 62/1994 Sb.) ze služebního platu určeného vojákovi služebním orgánem.“

[29] Za této situace není rozhodující existence dřívější správní praxe ani obsah vnitřních předpisů (jako tomu bylo v případě manželky stěžovatele, na kterou § 79 odst. 3 zákona o vojácích z povolání nedopadal), neboť ty nemohou obstát, jsou-li v rozporu se zákonem. Uplatní se zde princip lex superior derogat legi inferiori, podle něhož má zákon přednost před podzákonným právním předpisem, jakož i princip lex posterior derogat legi priori, jelikož zákonná úprava byla přijata později než nařízení vlády č. 62/1994 Sb., nebo RMO č. 27/2006. Jak správně uvedl již městský soud v prvním rozsudku, jakákoliv „kombinace“ obou právních úprav, která by vedla k zachování příznivější dolní hranice dle nařízení vlády, je nepřípustná, neboť by popírala jak shora uvedené zásady, tak zjevný úmysl zákonodárce.

[30] Rozkaz ministra obrany jako interní normativní akt nemůže měnit ani obcházet zákonnou úpravu. Pokud tedy RMO č. 27/2006 obsahoval odkaz na nařízení vlády, který se v důsledku novelizace zákona dostal do rozporu se zákonem, bylo povinností správních orgánů aplikovat přednostně zákonnou úpravu, k čemuž v případě stěžovatele došlo. V tomto směru proto nelze dovozovat vznik legitimního očekávání na zachování dřívějšího, pro stěžovatele příznivějšího rozpětí, neboť legitimní očekávání se nemůže upínat k praxi či normě odporující zákonu. Stěžovatel byl obeznámen s výší NZŽN oznámením ze dne 28. 6. 2016, tj. již za účinnosti novelizované právní úpravy, a cca rok poté, co došlo k vydání informační zprávy ze dne 25. 6. 2015, která tento základ zavedla. Stanovení výše NZŽN v rámci zákonného rozpětí (zde ve výši 11,5 % služebního platu) tak představuje výkon správního uvážení v mezích zákona, nikoliv projev libovůle či odchýlení se od závazné správní praxe. Na rozdíl od situace posuzované v prvním rozsudku NSS tedy v nyní projednávané věci nedošlo k pokusu o nepřípustnou „novelizaci“ právní úpravy prostřednictvím informační zprávy, nýbrž k její změně přímo zákonem o vojácích z povolání.

[31] I pokud jde o formu stanovení konkrétní výše NZŽN stěžovatele (11,5 %), Nejvyšší správní soud zcela sdílí názor vyslovený v prvním rozsudku městského soudu, pokud jde o relevanci informační zprávy pro ministra obrany ze dne 25. 6. 2015, č. j. 50-11/2015-7542, podle čl. 20 RMO č. 27/2006 stanoví ministr obrany základ pro určení měsíční výše náhrady zvýšených životních nákladů pro příslušný kalendářní rok (…). Relevantní právní úprava přitom nestanoví pro výkon této kompetence žádnou obligatorní formu ani neurčuje konkrétní typ právního či jiného správního aktu, kterým má být příslušná výše stanovena. Za této situace se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem městského soudu vysloveným v jeho prvním rozsudku, že není-li právními předpisy předepsána forma výkonu dané pravomoci, lze ji realizovat jakýmkoli způsobem, který je způsobilý vyvolat zamýšlené právní účinky uvnitř dotčeného systému. Schválení informační zprávy ministrem obrany tak může z hlediska své formy obstát jako prostředek vyjádření stanovení výše NZŽN, pokud je z jejího obsahu zřejmé, jaká výše byla určena, a pokud se tato pohybuje v mezích diskrečního rámce vymezeného rozhodnou právní úpravou.

[32] Lze tedy uzavřít, že základ pro určení výše NZŽN stěžovatele se pohyboval uvnitř zákonem stanoveného rozmezí 10 % až 50 %. Ačkoliv informační zpráva sama o sobě není normativním aktem (rozkazem či nařízením), v daném kontextu plní úlohu podkladu, kterým ministr obrany v rámci své řídící pravomoci realizoval zákonem svěřené správní uvážení. Schválením této zprávy ministr určil konkrétní procentní výměru pro specifickou skupinu vojáků-studentů tak, aby byla v souladu s novelizovaným § 79 odst. 3 zákona o vojácích z povolání a zároveň, aby byla zachována nominální výše náhrady vyplácená před účinností platové novely. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by toto určení bylo projevem svévole. Skutečnost, že stěžovatel nebyl zařazen do vyššího pásma, není v rozporu se zákonem, neboť zákonodárce svěřil služebnímu orgánu široký prostor pro uvážení v rozmezí 10 % až 50 %.

[33] Důvodná není ani námitka neprovedení navržených důkazů (zprávy Sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany ze dne 9. 5. 2019 a mezinárodní smlouvy upravující studijní programy IMET). Městský soud v napadeném rozsudku srozumitelně a správně vyložil, proč tyto důkazy neprovedl. Hlavním důvodem byla jejich irelevance ve vztahu k předmětu řízení, neboť výše NZŽN je striktně určena právními a vnitřními předpisy, nikoliv obsahem mezinárodních dohod či interních kontrolních zpráv. Pokud jde o neprovedení důkazu zprávou o vyřízení stížnosti stěžovatele, tento dokument je navíc součástí správního spisu, s jehož obsahem se správní soud seznamuje, dokazování se jím ale neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

[34] Pokud jde o požadavek na prokázání skutečnosti, že stěžovateli nebyly americkou stranou vyplaceny dávky Living Allowances (LA), kasační soud podotýká, že samotná skutečnost nevyplacení těchto dávek není mezi účastníky sporná, a není ji tedy třeba dále prokazovat (§ 52 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Městský soud nepochybil, pokud se omezil na zjišťování skutečností rozhodných pro aplikaci vnitrostátních norem, neboť nárok na NZŽN a jeho výše jsou založeny na paušálním principu a faktické (ne)vyplacení jiných plnění zahraniční stranou do tohoto výpočtu dle platné právní úpravy nevstupuje. V této souvislosti není důvodná ani námitka, podle níž služební orgány založily nerovné zacházení a svévolně se odchýlily od závěrů Sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany. Kasační soud se ztotožňuje s argumentací městského soudu, že postup českých služebních orgánů nemůže být diskriminační pouze z důvodu zastavení výplaty LA ze strany USA. Služební orgány nemají nad vyplácením uvedeného zahraničního plnění žádnou pravomoc, a nemohou tak nést odpovědnost za nerovnost vyvolanou postupem cizího státu. Žádný právní ani interní předpis přitom správním orgánům neukládá povinnost na takto vzniklou situaci reagovat.

[35] K namítanému porušení principu rovnosti kasační soud dále zdůrazňuje, že jej nelze interpretovat jako požadavek na absolutní neměnnost podmínek v čase. Rozhodné je, zda bylo se stěžovatelem zacházeno stejně jako s ostatními vojáky-studenty v identickém období (2016–2017). Z nesporných tvrzení účastníků plyne, že všichni vojáci v téže kategorii obdrželi shodný základ NZŽN 11,5 %. To, že se podmínky v čase vyvíjely a následně došlo ke zvýšení náhrad od 1. 11. 2017 (v reakci na zrušení LA), je legitimním projevem personální politiky a správy armády. Případnou nerovnost lze posuzovat pouze ve vztahu k vojákům nacházejícím se v objektivně srovnatelném postavení, nikoliv ji dovozovat z budoucích legislativních změn nebo historických změn v dotační politice cizího státu.

[36] Pokud jde o stěžovatelem akcentované závěry Sekce dozoru a kontroly Ministerstva obrany, kasační soud má za to, že stěžovatel přeceňuje jejich právní význam. Interní šetření stížnosti stěžovatele, byť indikovalo potřebu systémové změny, nepředstavuje závazný podklad, který by mohl derogovat platnou právní úpravu nebo přímo zakládat individuální nárok na vyšší plnění v období před změnou výše NZŽN. Skutečnost, že podmínky vojáků-studentů byly v daném mezidobí v důsledku postupu americké strany méně výhodné, neznamená, že česká právní úprava či její aplikace služebními orgány byla v rozporu s principem rovnosti ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Městský soud proto správně uzavřel, že argumentace žalovaného (označující LA za nikoliv povinnou součást NZŽN) nepředstavuje dezinterpretaci kontrolních závěrů, nýbrž zákonné posouzení věci.

[37] Ačkoliv stěžovatel může subjektivně vnímat podmínky svého vyslání v „přechodném období“ jako nespravedlivé, neboť se na něj již nevztahovaly výhody v podobě amerických LA, a současně se na něj ještě nevztahovala pozdější vnitrostátní úprava zvyšující NZŽN, nejedná se o nezákonnost. Správní orgány i městský soud správně dovodily, že nárok stěžovatele byl vypočten v souladu s tehdy účinnou právní úpravou a v mezích legálního správního uvážení ministra obrany. Jakákoliv budoucí příznivější úprava nemá bez výslovného ustanovení o možné zpětné účinnosti vliv na zákonnost aktů vydaných v minulosti.

[38] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[39] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 4. listopadu 2026

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací