Plný text
21 As 267/2025 - 51
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: J. Č., zastoupený Mgr. Vojtěchem Sklenářem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem [adresa] v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2025, č. j. 22 A 14/2025 – 82,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vojtěch Sklenáře.
Odůvodnění:
[1] Městský úřad Velké Meziříčí (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 6. 3. 2025, č. j. DOP/10496/2025-vasu/11949/2024, uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v tom, že žalobce dne 19. 8. 2024 v čase kolem 11:40 hod. s nákladním motorovým vozidlem MAN registrační značky X, na silnici II/3494 ve směru od křižovatky se silnicí II/349 k obci Pavlínov na přímém úseku komunikace v klesání v km 9,02 nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dále dopravně technickému stavu pozemní komunikace, pročež dostal s vozidlem smyk, který nezvládl, přejel s vozidlem vpravo mimo komunikaci, následně strhl řízení vlevo, přejel zpět na komunikaci a dále strhl řízení vpravo a sjel s vozidlem vpravo mimo komunikaci na pole, kde došlo k převrácení vozidla na pravý bok. Tímto jednáním porušil § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), čímž se z nedbalosti dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 4. 2025, č. j. KUJI 40769/2025, částečně změnil prvostupňové rozhodnutí v označení silnice, kde se měl přestupek stát, a ve zbytku odvolaní žalobce zamítnul.
[2] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně shromáždil dostatek důkazního materiálu, aby ve věci přestupku mohl objektivně rozhodnout. Podle znaleckého posudku byl technický stav vozidla bezprostředně před vznikem dopravní nehody s výjimkou účinnosti brzd druhé nápravy vyhovující a umožňoval bezpečný provoz na pozemních komunikacích. Na tomto základě žalovaný konstatoval, že smyk vozidla nebyl vyvolán špatnou funkcí brzd, nýbrž tím, že žalobce nepřizpůsobil rychlost vozidla provozu.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, které Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem vyhověl a rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Dle jeho názoru správní orgány založily svůj závěr o jasném prokázání skutkového stavu na tom, že nebylo prokázáno, že by příčinou nehody byla zjištěná závada brzdového systému druhé nápravy vozidla. Žalobce však předestřel svoji verzi skutkového děje, podle níž jel vozidlem, jež bylo naplněno z cca 25 %, po pozemní komunikaci rychlostí nižší, než je maximální povolená rychlost v místě, jeho vozidlo nebylo rychlostně ani konstrukčně omezeno a jednalo se o rovný úsek pozemní komunikace zakončený mírnou zatáčkou, přičemž k problému s vozidlem došlo v důsledku kombinace najetí na hrbol a nedostatečného brzdného účinku jedné nápravy. Krajskému soudu se uvedená argumentace nejevila prima facie nevěrohodná.
[5] Krajský soud uvedl, že k posouzení stavu vozidla byl ustanoven znalec Ing. D. H., znalec jmenovaný pro základní obory ekonomika a strojírenství. Ten však mohl podat znalecký posudek pouze ke stavu vozidla, nikoliv pro účely posouzení nehodového děje, respektive příčin jeho vzniku, poněvadž nebyl jmenován znalcem pro obor doprava (odvětví doprava silniční se specializací pro technické posudky o příčinách dopravních nehod). Pouze takový znalec mohl odborně posoudit, zda příčinou dopravní nehody byla nepřiměřená rychlost vozidla (tj. zavinění řidiče), nebo najetí na běžnou nerovnost v kombinaci s technickou závadou na vozidle (tj. žalobce nebyl s to objektivně reagovat a neporušil žádnou povinnost). Mimoto jen znalec může určit, jaký vliv na nehodový děj mělo naložení vozidla, jeho technický stav, zkušenosti řidiče, stav pozemní komunikace a rychlost vozidla. Ing. H. tedy neměl oprávnění posoudit důvody, které vedly k dopravní nehodě, ani zda měl stav vozidla na vznik dopravní nehody nějaký vliv. Jeho vyjádření k těmto skutečnostem lze podle krajského soudu vnímat pouze jako jeden z listinných podkladů, obdobně jako odborné vyjádření doc. Ing. V. (předložené žalobcem, pozn. NSS), který uvedl, že na vozidle byla zjištěna nebezpečná závada, pro kterou nesmělo být používáno k provozu. Jednalo se tedy o dva protichůdné názory s rovnocennou silou, přičemž správní orgány při stanovení příčiny přestupkového jednání žalobce přiznaly posudku Ing. H. povahu znaleckého posudku i v této části.
[6] Ve vztahu ke konkrétním skutkovým zjištěním krajský soud uvedl, že pokud jde o rychlost vozidla, ta byla stanovena Ing. H. toliko z GPS lokátoru, nicméně jako znalec mohl v rámci své odbornosti posoudit jen technický stav vozidla, nikoliv jeho rychlost. Nadto se správní orgány nijak nevyrovnaly s námitkou, že rychlost byla odvozena od nekalibrovaného GPS lokátoru, nestanovily jeho možnou odchylku, nedoplnily výpisy z tachografu a nereagovaly ani na námitku, že Ing. H. nedisponuje znaleckým oprávněním k posouzení nehodového děje. Nezabývaly se ani tím, že podle GPS lokátoru žalobce nepřekročil maximální dovolenou rychlost. Podle krajského soudu je buďto konkrétní hodnota rychlosti vozidla žalobce irelevantní, avšak potom musí správní orgány odůvodnit z jakého důvodu, nebo je pro posouzení věci podstatná, nicméně potom musí být zjištěna tak, aby o jejím stanovení nebyly důvodné pochybnosti.
[7] Stav vozidla a jeho vlastnosti hodnotily správní orgány podle krajského soudu velmi stručně. Závěr, že žalobce nevěnoval dostatečnou pozornost vadám brzdového systému, je v rozporu s obsahem správního spisu; konkrétně ve znaleckém posudku k úkolu č. 4 [pozn. NSS – úkol č. 3 na straně č. 19, č. l. 69 správního spisu správního orgánu I. stupně] je uvedeno, že „nebylo v možnostech řidiče danou závadu běžnou kontrolou před jízdou rozpoznat“. Podle soudu mohl žalobce vzhledem k dřívějším opravám vozidla důvodně předpokládat, že mu zaměstnavatel k výkonu práce svěřuje vozidlo plně technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Pokud tedy vady brzdového systému nemohl zjistit běžnou kontrolou vozidla před jízdou, nelze mu klást za vinu, že tuto vadu zjistil až v okamžiku brždění. V neposlední řadě se správní orgán I. stupně nezabýval ani možným vlivem naložení vozidla.
[8] Správní orgány se podle krajského soudu rovněž dostatečně nezabývaly stavem pozemní komunikace, který je zachycen na fotodokumentaci z místa nehody. Správní orgán I. stupně jej hodnotil tak, že „vozovka byla nerovná“ s tím, že nerovnosti patří mezi běžné situace v silničním provozu, jež je třeba předvídat. Správní orgány však nijak nehodnotily samotnou fotodokumentaci z místa a nijak se nezabývaly tím, zda stav pozemní komunikace vyžadoval snížení rychlosti.
[9] Krajský soud uzavřel, že se správní orgány fakticky vůbec nezabývaly stavem vozovky, schopnostmi řidiče, možným vlivem nákladu a nijak nevyhodnotily ani to, že signalizace o závadě brzdového systému se rozsvítila až v okamžiku, kdy započal nehodový děj. Správní rozhodnutí se tak jeví jako uložení sankce za následek (převrácení vozidla a způsobení zranění členům posádky) bez snahy o zohlednění konkrétních okolností věci.
[10] Proti tomuto rozsudku podává žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů, jež podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[11] Stěžovatel považuje kasační stížnost za přijatelnou, jelikož napadeným rozsudkem došlo k zásadnímu právnímu pochybení, neboť nebyly vzaty do úvahy konkrétní okolnosti daného případu. Krajský soud pochybil při hodnocení otázky, zda skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je dostačující k závěru, že se žalobce dopustil přestupku.
[12] Stěžovatel ve svém rozhodnutí vysvětlil, že konkrétní rychlost vozidla považoval za bezpředmětnou, neboť žalobce nejel rychlostí, která by byla přiměřená všem okolnostem (tj. nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a dopravně technickému stavu komunikace). Jak výpis z nekalibrovaného GPS, tak výpisy z tachografu byly pro zjištění přestupku nadbytečné, protože pro naplnění předmětné skutkové podstaty je numerické vyjádření hodnoty rychlosti nepodstatné. Klíčová je rychlost nepřiměřená dané situaci.
[13] Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že nebyla hodnocena skutečnost, že se signalizace o závadě brzdového systému rozsvítila až v okamžiku, kdy započal nehodový děj. Krajský soud se mýlí v tom, že se kontrolka rozsvítila až v okamžiku, kdy započal nehodový děj, jelikož ze spisu vyplývá, že si žalobce všiml svítící signalizace v dostatečné době před dopravní nehodou, kdy mohl přerušit jízdu, dokonce o tom komunikoval s techniky, kteří mu řekli, aby pokračoval dál. Žalobce tudíž věděl, že vozidlo nemusí být zcela v pořádku, přesto tomu svou jízdu nepřizpůsobil.
[14] Ve vztahu k potřebě ustanovit znalce z oboru dopravních nehod stěžovatel uvádí, že v daném případě byl Ing. H. oprávněn vyloučit konkrétní důvody související s technickým stavem vozidla, které by mohly vést ke vzniku dopravní nehody. Příčinou dopravní nehody byla buď nepřiměřená rychlost (zavinění žalobce), nebo najetí na běžnou nerovnost v kombinaci s technickou závadou na vozidle (žalobce nebyl schopen objektivně reagovat a žádnou svoji povinnost neporušil). Znaleckým posudkem bylo vyloučeno, že by technický stav vozidla měl podíl na nehodě, tudíž byla druhá varianta vyloučena. Jelikož tedy neexistovala jiná možnost, jak mohlo k nehodě dojít, musela být příčinou nehody prvá varianta, a proto nebylo nutné nechávat vypracovávat znalecký posudek z oboru dopravních nehod.
[15] Ohledně nutnosti zabývat se stavem pozemní komunikace, nákladem vozidla a schopnostmi řidiče stěžovatel namítá, že nebylo potřebné zabývat se podrobněji stavem pozemní komunikace, neboť je zde rozhodující až konkrétní nerovnost na můstku, kterou správní orgány posoudily. Vozidlo bylo naloženo ve váhovém limitu, a proto z logiky věci nebylo nutné se touto otázkou šířeji zabývat. Zkušenosti řidiče jsou podle stěžovatele nepodstatné pro hodnocení (ne)zavinění dopravní nehody, ale mohou být kritériem při stanovení výše správních trestů.
[16] Konečně stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem, že nijak nehodnotil fotodokumentaci z místa dopravní nehody. V této souvislosti cituje vyjádření žalobce z ústního jednání, poukazuje na výpovědi dalších členů posádky vozidla a uvádí, že na fotodokumentaci jsou zřetelné brzdné stopy vozidla pravotočivou zatáčkou - stopy jsou rovné, drží se při pravém okraji vozovky. Brzdné stopy „ze strany na stranu“ jsou na fotodokumentaci až po najetí na nerovnost betonového mostku, což vozidlo následně rozhodilo. Z popisu nehodového děje jsou tak podle stěžovatele zřejmé jednotlivé konkrétní okolnosti, které bral v potaz.
[17] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobce uvádí, že kasační stížnost považuje za nepřijatelnou, popřípadě nedůvodnou. Stěžovatelem zjištěný skutkový stav neodpovídá provedeným důkazům v přestupkovém řízení, kde vznikla celá řada pochybností, jež nebyly stěžovatelem odstraněny a jsou kladeny k tíži žalobci. Nadto ustanovený znalec Ing. H. neměl oprávnění k posouzení příčin dopravní nehody; dané oprávnění mu bylo dokonce odebráno. Žalobce se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že bylo nutné přibrat znalce z oboru dopravních nehod.
[18] Nejvyšší správní soud se předně zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. Otázkou přijatelnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabývá i v situacích, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (srov. zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 – 59, publ. pod č. 1143/2007 Sb. NSS, či ze dne 29. 11. 2016, č. j. 7 Azs 231/2016 – 55; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[19] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle tohoto rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu existuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu uvedeném pod bodem 4) půjde především tehdy, pokud krajský soud: a) nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Tato kritéria přijatelnosti kasační stížnosti jsou použitelná i po novele § 104a odst. 1 s. ř. s., která s účinností od 1. 4. 2021 rozšířila okruh případů, při jejichž přezkumu se posuzuje přijatelnost kasační stížnosti (viz usnesení tohoto soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, č. 4219/2021 Sb. NSS).
[20] Kasační stížnost není přijatelná.
[21] Vzhledem k tomu, že kasační námitky se týkají skutkových závěrů krajského soudu, je třeba zdůraznit, že je to především krajský soud, který je oproti soudu kasačnímu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, tedy včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Zásah ze strany kasačního soudu má být v tomto ohledu výjimečný a omezuje se zpravidla na zásadní vady řízení a dokazování (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016 – 79, či ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020 – 52). Kasační stížnost tak může být shledána přijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s. pouze v případě dostatečně intenzivního pochybení krajského soudu týkajícího se hodnocení skutkových otázek (výše zmíněné usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, dále též usnesení ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 Azs 379/2017 – 26, či ze dne 30. 8. 2024, č. j. 8 As 225/2023 – 37). Takové vady ale Nejvyšší správní soud v nynější věci neshledal. Klíčové závěry krajského soudu, k nimž v dané věci dospěl a které se týkají nedostatků ve skutkových zjištěních správních orgánů a požadavků na odůvodnění správního rozhodnutí, jsou plně přezkoumatelné, logické a odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu.
[22] Nejvyšší správní soud se již opakovaně vyjádřil k otázce náležitého zjištění skutkového stavu v přestupkovém řízení. Například v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 – 55, Nejvyšší správní soud k rozsahu povinnosti zjišťovat skutkový stav konstatoval, že stěžovatele je možné za přestupek postihnout jen tehdy, bude-li „postaveno najisto, že alternativní verze reality, které stěžovatel prohlašuje za pravdivé […], se určitě nestaly či že je extrémně nepravděpodobné, že se staly.“ V témže rozsudku upřesnil, že „[e]xistuje-li rozumná pochybnost, tj. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (zásada in dubio pro reo). K tomu, aby obviněný nemohl být za přestupek postižen, postačí rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; nemusí se vyvinit, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil.“ K této otázce dále viz též usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu zde dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, a rozsudky ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4 As 146/2023 – 22, či ze dne 18. 12. 2025, č. j. 1 As 186/2025 – 33.
[23] S ohledem na výše uvedené k podstatě a východiskům odůvodnění napadeného rozsudku nemá Nejvyšší správní soud výhrady svědčící přijatelnosti kasační stížnosti. I kdyby snad totiž krajský soud z hlediska sporných otázek dílčím způsobem pochybil, rozhodně by nešlo o hrubé pochybení způsobem, který by vyžadoval zásah kasačního soudu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2023, č. j. 8 As 120/2022 – 28). Detailní posuzování dílčích (skutkových) otázek (jako jsou rychlost vozidla, stav pozemní komunikace, naložení vozidla apod.) a hodnocení toho, zda některou z výše popsaných okolností krajský soud vyhodnotil zcela bezchybně či nikoli, by popíralo samotný smysl institutu přijatelnosti kasační stížnosti, jak byl popsán výše.
[24] Nejvyšší správní soud považuje nicméně za potřebné vyjádřit se alespoň ke dvěma sporným otázkám, které stěžovatel považuje za klíčové.
[25] Pokud jde konkrétně o výhrady stěžovatele k závěrům krajského soudu o deficitech při zjišťování rychlosti vozidla žalobce v době nehodového děje, stěžovatel nepolemizuje s podstatným argumentem krajského soudu, podle kterého má-li být určitá rychlost (ve světle konkrétních kritérií) nepřiměřená, musí být nejprve s potřebnou mírou jistoty určena, aby mohla být posouzena ona (ne)přiměřenost. Požadavek na kvalifikované zjištění rychlosti pro potřeby posouzení, zda se jedná o rychlost přiměřenou ve smyslu § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu. Například v rozsudku ze dne 17. 6. 2025, č. j. 21 As 15/2025 – 23, kasační soud při úvaze o (ne)porušení § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu účastníkem dopravní nehody vycházel právě ze znaleckým posudkem stanovených rychlostních limitů odpovídajících bezpečnému projetí zatáčky, které považoval za rozhodující. Odmítl přitom extenzivní výklad daného ustanovení postavený na myšlence, že pokud by si řidič počínal ještě opatrněji, mohl dopravní nehodě předejít, a jelikož tak neučinil, porušil povinnost plynoucí z § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu, „neboť by takový přístup umožňoval bezbřehou aplikaci uvedeného ustanovení, kdy by v zásadě v jakémkoli případě bylo hypoteticky možné dospět k závěru o možné větší obezřetnosti řidiče, a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v porušení povinností řidiče plynoucích z § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Výklad daného ustanovení a jeho aplikace v tom kterém případě naopak musí zohledňovat konkrétní zjištěné skutkové okolnosti a vycházet z korektivu toho, co bylo pro danou individuální situaci přiměřené a bezpečné, a co tedy bylo v rámci tohoto ustanovení možné po řidiči v konkrétní situaci rozumně požadovat“. Krajský soud tak o relevanci zjištění konkrétní rychlosti jízdy, v kontextu povinnosti řidiče přizpůsobit rychlost aktuálním okolnostem, uvážil v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.
[26] Ve světle výše uvedených závěrů je zřejmé, že ani požadavek krajského soudu na přibrání znalce z oboru dopravních nehod nelze považovat za excesivní. Lze dodat, že podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu se znalci ve správním řízení přibírají k tomu, aby posuzovali skutečnosti, jejichž poznání předpokládá zvláštní odborné znalosti přesahující odborné znalosti správních orgánů (viz například rozsudky ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 14/2013 – 23, či ze dne 12. 5. 2010, č. j. 1 Afs 71/2009 – 113). Za této situace nelze krajskému soudu vyčítat, že postupoval v souladu s uvedenou judikaturou a hodnotil skutkový stav stran důvodů, proč došlo k dopravní nehodě jako nedostatečně zjištěný, poněvadž příčina, vznik a průběh nehodového děje je odbornou otázkou vyžadující stanovisko znalce s odpovídající kvalifikací (zde obor analýza a technické posudky o příčinách silničních nehod).
[27] Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že v projednávané věci nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, popřípadě byla řešena rozdílně. Rovněž tak Nejvyšší správní soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil ani zásadního pochybení při hodnocení dostatečnosti zjištění skutkového stavu věci ve správním řízení. Krajský soud posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou týkající se posouzení (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí, od které neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit.
[28] Lze tedy uzavřít, že nebyl nalezen žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti; Nejvyšší správní soud ji proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[29] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 – 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4., podle kterého posouzení přijatelnosti kasační stížnosti představuje zjednodušený meritorní přezkum). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšným účastníkem je v tomto případě žalobce, který má proto nárok na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[30] Tyto náklady řízení tvoří odměna zástupce žalobce, advokáta Mgr. Vojtěcha Sklenáře, a to ve výši 4 620 Kč za jeden úkon právní služby, konkrétně za podání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 12. 3. 2026 [§ 7 bod 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“], společně s paušální náhradou hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč za tento úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož žalobcův zástupce není plátcem DPH, celková výše nákladů činí 5 070 Kč. Uvedenou částku je stěžovatel povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 22. října 2026
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu