Plný text
21 Azs 118/2026 - 63
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: V. P., zastoupená JUDr. Davidem Šmídem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2026, č. j. 32 Az 1/2026 – 53,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2026, č. j. 32 Az 1/2026 – 53, se zrušuje.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2025, č. j. OAM-1295/ZA-ZA11-P07-2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a řízení o žalobě.
IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu JUDr. Davidu Šmídovi, Ph.D., se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobkyně nese stát.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 12. 2025, č. j. OAM-1295/ZA-ZA11-P07-2024, neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 11. 6. 2026 (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 29. 5. 2026, č. j. 32 Az 1/2026 – 53, zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně je státní příslušnice Ruské federace, je svobodná, bezdětná, bez politické příslušnosti. Na území České republiky přicestovala v březnu 2024 za svou matkou, která zde má přechodný pobyt. Žalobkyně požádala o povolení k přechodnému pobytu za účelem sloučení rodiny. Poté, co její žádost byla zamítnuta, podala dne 25. 9. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V průběhu správního řízení s ní byly provedeny dva pohovory, a to dne 30. 9. 2024 a 17. 6. 2025, v jejichž rámci uvedla, že se obává návratu do Ruské federace z důvodu svých protiválečných a protirežimních postojů, jelikož by mohla být postižena za „diskriminaci ruské armády“. Žalobkyně zejména uvedla, že ač nebyla příslušnicí žádné politické strany či hnutí, byla ve své vlasti politicky aktivní. Již od roku 2018 se účastnila různých veřejných shromáždění a protestních akcí v Moskvě (3 mítinků a 2 osobních protestů). Ke své roli na mítincích uvedla, že byla součástí davu, nijak se nepodílela na jejich organizaci a po prvních dvou mítincích neměla žádné problémy.
[4] Za klíčovou událost své žádosti o mezinárodní ochranu považuje incident ze dne 6. 3. 2022 v Moskvě, kdy se v reakci na zahájení ruské vojenské agrese proti Ukrajině účastnila protestní akce a následně vyjádřila svůj nesouhlas formou individuálního protiválečného protestu. Uvedla, že poté, co se oddělila od ostatních protestujících, stála asi hodinu na ulici, na obličeji měla nápis „Ne válce“. Následně byla zadržena příslušníky policie, převezena na policejní stanici a podrobena výslechu. Zadržení trvalo několik hodin, během nichž jí nebyl sdělen důvod zásahu v dostatečné míře a nebyl jí umožněn kontakt s právním zástupcem. Po propuštění obdržela usnesení o zadržení a předvolání k soudu na 9. 3. 2022. Soud ji uznal vinnou z přestupku spočívajícího v účasti na mítinku, který nebyl povolen orgány výkonné moci, a uložil jí pokutu (dle sdělení žalobkyně ve výši 15 nebo 20 tisíc rublů). Současně byla žalobkyně varována před dalším postihem v případě pokračování jejích aktivit. Pokutu následně nezaplatila a nikdo ji po ní ani nevymáhal. Žalobkyně ve své protiválečné aktivitě pokračovala i po této události. Poukázala na další individuální protestní vystoupení dne 4. 6. 2023 (v den narozenin A. N.), kdy stála asi 4 hodiny v centru Moskvy u vchodu do stanice metra s transparentem obsahujícím nápis „Svobodu politickým vězňům“. Poté, co se u ní zastavil nějaký muž a vyhrožoval jí, že bude mít potíže a že zavolá policii, odešla. Žádné problémy z tohoto protestu neměla. Uvedla, že ještě v únoru 2024 šla na pietní místo úmrtí N., nechala tam květiny a dne 1. 3. 2024 se zúčastnila jeho pohřbu. Na těchto akcích žádné problémy s ruskými státními orgány neměla.
[5] Dále žalobkyně uvedla, že byla aktivní i na sociálních sítích (zejména Instagram a VKontakte), kde sdílela protiválečný obsah, podepisovala petice, vyjadřovala nesouhlas s politikou ruského režimu a vyjadřovala podporu Ukrajině. Uvedla, že po incidentu ze dne 6. 3. 2022 se o její osobu nadále zajímaly státní orgány. Byla také v kontaktu s organizací poskytující právní pomoc zadrženým demonstrantům (OVD-Info), která je nyní ruskými orgány považována za extrémistickou. Žalobkyně rovněž vyjádřila obavu, že její online aktivita může být monitorována bezpečnostními složkami a že by v případě návratu do Ruské federace mohla čelit dalším represím, včetně trestního stíhání za protiválečné projevy.
[6] Krajský soud uvedl, že žalovaný k posouzení politické a bezpečnostní situace v Ruské federaci vycházel z Informace OAMP, Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav duben 2025, ze dne 15. 4. 2025; Informace OAMP, Ruská federace, Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, Kontrola sociálních sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných, ze dne 25. 2. 2025; Informace OAMP, Události související s představitelem opozice A. N., ze dne 23. 4. 2025; Trestního zákoníku Ruské federace, čl. 207.3., 280.3, 284.2., ze dne 30. 1. 2025; Trestního zákoníku Ruské federace, čl. 205, 206, 208, 211, 220, 221, 277, 278, 279, 319, 328, 360, ze dne 11. 7. 2025 a z Informace OAMP, Ruská federace, Sexuální menšiny, ze dne 7. 4. 2025. Žalobkyně v průběhu správního řízení zpochybnila dostatečnost zjištěného skutkového stavu k jí podané žádosti a k doložení reálného rizika pronásledování v případě jejího návratu do Ruské federace. Namítla, že podklady žalovaného poskytují pouze dílčí a nedostatečný obraz situace, neboť se opírají o omezený okruh případů, a navrhla doplnění dokazování o další relevantní zdroje (zejména OVD-Info, Memorial PZK, OSN, Human Rights Watch).
[7] Krajský soud poté uvedl, že jednorázové zadržení žalobkyně, které nebylo provázeno fyzickým násilím ani dalším závažným zásahem do jejích základních práv, nedosahuje intenzity pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Rozhodující přitom dle krajského soudu byla nejen samotná povaha zásahu, ale i jeho následky a celkový kontext, z něhož podle krajského soudu nevyplývala existence systematického či cíleného postupu státních orgánů vůči žalobkyni.
[8] Žalobní námitku, dle níž žalovaný nesprávně posoudil hrozbu budoucího pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, krajský soud neshledal důvodnou. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného plyne, že žalovaný hodnotil nejen minulou zkušenost žalobkyně, ale i „pravděpodobnost jejího postavení“ po návratu do země původu. Žalovaný se podle krajského soudu zabýval povahou politické činnosti žalobkyně, mírou její veřejné viditelnosti a tím, zda by tato činnost mohla vyvolat zájem bezpečnostních složek i do budoucna. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobkyně nevyvíjela takovou intenzivní, kontinuální či veřejně exponovanou protirežimní aktivitu, která by ji činila osobou potenciálně ohroženou represí i po návratu. Krajský soud v tomto závěru žalovaného neshledal logický ani právní exces. Žalobkyně dle krajského soudu neprokázala, že by jí hrozilo konkrétní a individualizované nebezpečí postihu, naopak absence dalšího zájmu státních orgánů po dobu dvou let a bezproblémové vycestování ze země dle krajského soudu svědčily o opaku.
[9] Krajský soud se dále ztotožnil se žalovaným, že jednání, kterému byla žalobkyně vystavena v minulosti, nepřekročilo rámec běžného postupu státních orgánů při porušení právních předpisů o veřejných shromážděních. Jednorázové zadržení v souvislosti s nepovoleným shromážděním (jak vyplývá z protokolu o správním přestupku ze dne 6. 3. 2022, který žalobkyně předložila) a uložení relativně nízké pokuty (kterou navíc žalobkyně nezaplatila a jak uvedla, nikdo ji po ní ani nevymáhal; pokutu v tvrzené výši 15-20 tisíc rublů žalobkyně neprokázala), nelze bez dalšího považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, zejména pokud žalobkyně následně po delší dobu v zemi původu bez potíží pobývala, nebyla trestně stíhána, získala cestovní doklad a bez omezení vycestovala. Tyto skutečnosti naopak svědčí o absenci trvalejšího zájmu státních orgánů o její osobu, což je z hlediska posouzení budoucího rizika zásadní.
[10] K žalobní námitce proti hodnocení důkazů žalovaným krajský soud uvedl, že v úvahách žalovaného neshledal pochybení, které by mohlo vést k nezákonnosti rozhodnutí. Uvedl, že informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany musejí být (1) relevantní; (2) důvěryhodné a vyvážené; (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů a (4) transparentní a dohledatelné. Žalovaným použité zdroje přitom dle krajského soudu uvedené požadavky splňovaly.
[11] Žalovaný podle krajského soudu rovněž shromáždil dostatečný okruh podkladů a jednotlivé důkazy posoudil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutečnost, že se žalovaný neztotožnil s interpretací žalobkyně a některé skutečnosti hodnotil jako nevýznamné či neprokazující její tvrzení, dle krajského soudu nepředstavovala sama o sobě pochybení, nýbrž legitimní projev hodnotící činnosti žalovaného. Ve vztahu k jednotlivým důkazům krajský soud konstatoval, že žalovaný správně přisoudil klíčový význam zejména těm skutečnostem, které vypovídaly o reálném zájmu státních orgánů o osobu žalobkyně. Přitom dovodil, že jednorázové zadržení v roce 2022 a uložení pokuty nepředstavují systematické pronásledování, a že další žalobkyní tvrzené indicie, včetně její aktivity na sociálních sítích nedosahují takové intenzity a konkrétnosti, aby zakládaly důvodný závěr o individualizovaném riziku. K aktivitě žalobkyně na sociálních sítích Instagram či VKontakte žalovaný uvedl, že byla realizována prostřednictvím účtů, které nejsou vedeny pod jejím skutečným jménem a neobsahují jednoznačné identifikační prvky, a proto jejich propojení s její osobou není zjevné. Tato skutečnost podle žalovaného zásadním způsobem oslabovala pravděpodobnost, že by se žalobkyně dostala do individuálního zájmu bezpečnostních složek. Aktivita žalobkyně byla nejen anonymní, ale současně i „obsahově pasivní a převážně odvozená“ (sdílení příspěvků jiných osob), nešlo o systematickou a osobně formulovanou politickou prezentaci. Krajský soud v tomto směru přisvědčil žalovanému, že žalobkyní předložené důkazy svědčí spíše o omezené a málo viditelné formě politické aktivity, která není způsobilá vyvolat zvýšený zájem represivních složek.
[12] K námitce žalobkyně, že žalovaný neprovedl všechny jí navrhované důkazy, krajský soud uvedl, že správní orgán není povinen provést každý důkaz navržený účastníkem řízení, pokud již má k dispozici dostatek podkladů pro spolehlivé rozhodnutí ve věci. „Nepřevzetí některých navržených zpráv či podkladů“ proto samo o sobě nezakládá vadu řízení, jestliže skutkový stav mohl být i bez jejich provedení zjištěn bez důvodných pochybností. Tak tomu dle krajského soudu bylo i v projednávaném případě.
[13] S argumentací žalobkyně ohledně nedostatečného zohlednění situace v zemi původu se krajský soud také neztotožnil. Uvedl, že účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany není obecné hodnocení stavu lidských práv v dané zemi, nýbrž posouzení individuální situace konkrétního žadatele. Žalovaný podle krajského soudu vycházel z relevantních a aktuálních informací o Ruské federaci a tyto správně konfrontoval s osobními poměry žalobkyně, která po události z března 2022 žila v Rusku bez jakýchkoliv potíží a zájmu státních orgánů o svoji osobu, vyřídila si pas, odjela za matkou na její přání do České republiky, ucházela se o pobytové oprávnění a až v okamžiku zamítnutí žádosti o pobyt požádala o mezinárodní ochranu.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[14] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení.
[15] Stěžovatelka předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož se krajský soud řádně nevypořádal s jejími žalobními námitkami a pouze převzal závěry žalovaného bez samostatného hodnocení. Za nedostatečné považuje zejména vypořádání argumentace týkající se rizika pronásledování tzv. „low-profile“ osob, významu jejího zadržení a následných preventivních pohovorů, opakovaného zájmu policie v místě bydliště, dosahu její aktivity na sociálních sítích, možnosti identifikace prostřednictvím osobních fotografií a propojených profilů či její spolupráce s organizací OVD-Info, která poskytuje právní pomoc osobám pronásledovaným z politických důvodů. Krajský soud se podle stěžovatelky nevypořádal ani s námitkou, že legální vycestování z Ruska samo o sobě nevylučuje budoucí nebezpečí návratu.
[16] Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu stěžovatelka spatřuje také ve způsobu vypořádání její námitky ohledně neprovedení navržených důkazů ve správním řízení. Krajský soud se podle ní omezil na obecné konstatování, že správní orgán není povinen provést všechny navržené důkazy, aniž vysvětlil, proč byly konkrétní podklady týkající se situace protiválečných aktivistů, navrátilců nebo digitálního sledování obyvatelstva považovány za nadbytečné či nerelevantní.
[17] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud i žalovaný podcenili význam její dlouhodobé protiválečné a protirežimní činnosti, zadržení při demonstraci, následné policejní evidence, správního postihu a pokračujícího zájmu státních orgánů o její osobu. Zároveň vycházely z toho, že pronásledování hrozí v případě návratu do Ruska především tzv. „high-profile“ osobám. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, má za to, že je v rozporu se zdrojem Memorial PZK, na který odkazují podklady žalovaného, neboť represím v současném Rusku čelí nejen veřejně známí opoziční představitelé, ale i běžní občané identifikovaní na základě protiválečných postojů, aktivit na sociálních sítích nebo účasti na protestních akcích. Současně stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024 – 48, dle kterého se stíhání za protiválečné komentáře na sociálních sítích stejnou měrou dotýká veřejně známých osob i obyčejných lidí. Absence veřejné známosti proto sama o sobě nevylučuje riziko pronásledování.
[18] Dále stěžovatelka krajskému soudu i žalovanému vytýká, že zlehčovali postup ruských orgánů vůči její osobě. Krajský soud považoval dle stěžovatelky pro posouzení hrozby budoucího pronásledování za rozhodující, že při jejím zadržení nedošlo k fyzickému násilí, uložená sankce měla podobu pokuty, stěžovatelka následně po určitou dobu dále pobývala na území Ruské federace, nebyla trestně stíhaná a zemi opustila legálně. Takové hodnocení však podle stěžovatelky zaměňuje otázku, zda předchozí postup ruských orgánů již samostatně dosáhl intenzity pronásledování, s otázkou, zda stěžovatelce s přiměřenou pravděpodobností hrozí pronásledování při návratu do země původu. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že nebyla postižena za násilné nebo protiprávní jednání, ale za pokojné vyjádření protiválečného politického názoru. Její zadržení, výslech, policejní evidenci, odebrání komunikačních prostředků, znemožnění kontaktu s advokátem a následnou pokutu proto nelze vnímat izolovaně jako běžný správní postih, nýbrž jako součást represivního postupu vůči osobě vyjadřující nesouhlas s režimem. Význam přitom nelze upírat ani následným preventivním pohovorům, zájmu policie a bezpečnostních složek či jejím dalším veřejným protiválečným aktivitám.
[19] Krajský soud i žalovaný podle stěžovatelky také nesprávně hodnotili její aktivitu na sociálních sítích. Podle jejího názoru krajský soud bezdůvodně vycházel z předpokladu, že anonymní nebo méně viditelná internetová aktivita nemůže vyvolat zájem státních orgánů. Přestože nevystupovala pod občanským jménem, její účty obsahovaly osobní fotografie, byly propojeny s dalšími profily a umožňovaly její identifikaci. Podle stěžovatelky se rovněž nelze rozumně domnívat, že by ruské bezpečností složky nebyly schopné zjistit totožnost majitelky veřejně přístupného profilu jen proto, že jeho uživatelské označení neobsahuje její celé jméno. Stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že na jeden z jejích příspěvků reagoval anonymní profil, který jí položil otázku ohledně jejího názoru na LGBTIQ+ komunitu. Na sociálních sítích se přitom zabývala především jinými tématy, proto se domnívá, že mohlo jít o provokaci ze strany státních bezpečnostních orgánů, jelikož v Ruské federaci je protiprávní tuto komunitu podporovat či být její součástí. Za relevantní pak stěžovatelka považuje také sdílení protiválečných a opozičních příspěvků, neboť i to vyjadřuje politické postoje a může být součástí individuální digitální stopy.
[20] Za nesprávné stěžovatelka považuje také závěry vyvozované z toho, že zemi opustila legálně. Skutečnost, že jí nebylo zabráněno ve vycestování, podle ní nevylučuje, že byla evidována bezpečnostními složkami ani že jí po návratu hrozí represivní opatření. Posouzení rizika se má vztahovat k okamžiku návratu, nikoli k okolnostem odjezdu. V jejím případě je podle ní významné, že se do Ruska vrací jako osoba již identifikovaná a sankcionovaná za protiválečné postoje, která navíc po určitou dobu pobývala v členském státě EU a NATO.
[21] Stěžovatelka má rovněž za to, že krajský soud i žalovaný hodnotili jednotlivé skutečnosti odděleně a nevzali v úvahu jejich vzájemné působení. Kumulace dlouhodobých protiválečných postojů, účasti na protestech, zadržení, policejní evidence, následného zájmu státních orgánů, aktivit na sociálních sítích, účasti na akcích spojených s A. N. a návratu po pobytu v České republice přitom podle stěžovatelky může založit reálné a individualizované riziko budoucího pronásledování, případně vážné újmy.
[22] Dále stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by její žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově. Uvádí, že dokud disponovala jinou možností legálního pobytu v České republice, nemusela pociťovat bezprostřední potřebu žádat o mezinárodní ochranu a tato potřeba se projevila až v okamžiku, kdy se návrat do Ruské federace stal reálným.
[23] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatelky nedokládá nezákonnost jeho rozhodnutí ani jiná pochybení. Má za to, že skutkový stav zjistil dostatečně, umožnil stěžovatelce se k obsahu správního spisu vyjádřit, navrhnout jeho doplnění a jejími sděleními se zabýval. Podle žalovaného tak stěžovatelka nebyla v důsledku jeho postupu zkrácena na svých právech. Dále má žalovaný za to, že kasační stížnost stěžovatelky podstatně nepřesahuje její vlastní zájmy a navrhuje její zamítnutí.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[24] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[25] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Přijatelnost je obecně dána v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále přijatelnost zakládá rovněž zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 – 28, č. 4219/2021 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[26] Stěžovatelka spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v zásadním pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jejího hmotněprávního postavení. Toto zásadní pochybení krajského soudu pak stěžovatelka sice v souvislosti s přijatelností kasační stížnosti blíže nekonkretizuje, jako důvod kasační stížnosti nicméně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, což je natolik závažná vada, že by (pokud by byla námitka stěžovatelky důvodná) vždy představovala důvod přijatelnosti kasační stížnosti. Vedle toho stěžovatelka namítá nedostatky ve zjištění skutkového stavu žalovaným zejména v souvislosti s posouzením důvodu pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. pro odůvodněný strach z pronásledování z důvodu zastávání politických názorů. Zdejší soud přitom dospěl k závěru, že uvedená pochybení krajského soudu, resp. žalovaného, nelze prima facie vyloučit, proto přijal kasační stížnost k meritornímu přezkumu.
[27] Kasační stížnost je tedy přijatelná.
[28] Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.
[29] Kasační stížnost je důvodná.
[30] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je totiž povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, tedy i bez námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí.
[31] Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v nedostatečném vypořádání jejích žalobních námitek. Namítá tedy jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
[32] Je pravdou, že krajský soud se v napadeném rozsudku převážně pouze ztotožnil se závěry žalovaného, které ve svém odůvodnění zopakoval, případně na konkrétní námitky stěžovatelky reagoval jen obecně a povrchně.
[33] Nejvyšší správní soud nicméně připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů je nutno vykládat v jejím skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74, č. 1566/2008 Sb. NSS).
[34] Takovou vadu zdejší soud v odůvodnění rozsudku krajského soudu neshledal, neboť byť se krajský soud vypořádal se žalobními námitkami obecněji a podrobnější výklad jeho závěrů by byl vhodnější, i tak jsou však důvody napadeného rozsudku z jeho odůvodnění patrné.
[35] Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud považoval žalovaným shromážděné podklady za dostatečné a skutečnost, že žalovaný některé skutečnosti vyhodnotil odlišně od stěžovatelky, dle krajského soudu nepředstavovala pochybení. Krajský soud rovněž posoudil jako správné, že žalovaný považoval za významné především ty skutečnosti, které vypovídaly o reálném zájmu ruských státních orgánů o osobu stěžovatelky, a ztotožnil se s hodnocením žalovaného, že tvrzení stěžovatelky nedosahují takové intenzity, aby zakládaly důvodné obavy z pronásledování. Stejně tak krajský soud ve shodě s žalovaným shledal, že politická aktivita stěžovatelky na sociálních sítích není způsobilá vyvolat zvýšený zájem represivních složek. S ohledem na dostatečnost shromážděných podkladů pak krajský soud nepovažoval za vadu ani to, že žalovaný neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy.
[36] Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není dán.
[37] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelky ohledně nedostatků zjištění skutkového stavu žalovaným, pro které měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit.
[38] Pokud jde o závěr, že pronásledování hrozí v Rusku především tzv. „high-profile“ osobám, zdejší soud souhlasí se stěžovatelkou, že takový závěr ze správního spisu nevyplývá. Žalovaný vycházel z Informace OAMP – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, Kontrola sociálních sítí, prověrky na hranicích, situace mobilizovaných, ze dne 25. 2. 2025 (dále jen „Informace k situaci navrátilců“), z níž skutečně vyplývá, že především rizikové osoby jako aktivisté, novináři nebo právníci mohou čelit podrobnějším kontrolám na hranici při návratu do Ruska včetně kontrol mobilních telefonů. Ani Informace k situaci navrátilců však neobsahuje takové informace, které by vylučovaly možnost pronásledování stěžovatelky v případě návratu do Ruska. Přestože detailnější kontroly na hranicích hrozí především tzv. rizikovým osobám, Informace k situaci navrátilců uvádí, že stíhání čelili po návratu i někteří běžní lidé. Zároveň uvádí, že všechny osoby, které byly v zahraničí aktivní (např. na sociálních sítích) mohou čelit zvýšenému riziku, byť ruské úřady nemají kapacity, aby sledovaly činnosti všech svých občanů v zahraničí.
[39] Nadto zdejší soud považuje za významné, že stěžovatelka již byla jednou ruskými úřady za své protiválečné postoje zadržena a zaevidována. Nelze tedy vyloučit, že právě tato skutečnost může vést ke zvýšenému zájmu ruských úřadů o její osobu.
[40] Dále je třeba zdůraznit, že Informace k situaci navrátilců se zaměřovala pouze na osoby vracející se do Ruska ze zahraničí, a především na to, jakým kontrolám jsou tyto osoby vystaveny na hranici, případně zda jsou vystaveny zvýšenému zájmu ze strany ruských úřadů kvůli svému pobytu v zahraničí. Tyto informace však nejsou dostatečné pro posouzení, zda stěžovatelce v případě jejího návratu do země původu hrozí pronásledování. K pronásledování osoby totiž nemusí dojít bezprostředně v souvislosti s jejím návratem či bezprostředně při návratu, ale může k němu dojít i později v důsledku pokračování politických aktivit dané osoby. Informace k situaci navrátilců ani jiný žalovaným obstaraný podklad se však nezabývaly obecným přístupem ruských úřadů k lidem, kteří v Rusku vyjadřují protiválečné postoje (např. jakým způsobem ruské úřady monitorují aktivitu občanů na sociálních sítích), včetně těch, kteří z Ruska doposud nevycestovali (s výjimkou zmínky, že organizace OVD-Info evidovala od 22. 2. 2022 celkem 1 155 stíhání za protiválečné postoje, přičemž za rok 2024 evidovala konkrétně 299 případů).
[41] Stěžovatelka v průběhu správního řízení navrhovala doplnění podkladů o další informace ohledně pronásledování osob za protiválečné výroky a postoje (konkrétně např. zprávu organizace OVD-Info z března 2025 či analýzu Memorial PZK). Žalovaný však tyto důkazy odmítl provést s tím, že neposuzuje v řízení o udělení mezinárodní ochrany obecnou situaci v zemi původu stěžovatelky, ani všechny možné problémy, kterým by mohly osoby nesouhlasící s režimem v Rusku čelit, ale skutečnosti týkající se konkrétní osoby žadatele. K tomu zdejší soud uvádí, že v obecné rovině lze sice s žalovaným souhlasit v tom, že obstarávání informací o zemi původu by nemělo probíhat v abstraktní rovině. Stěžovatelkou navrhované podklady se však týkaly právě její individuální situace a pravděpodobnosti, zda v případě návratu do Ruska bude vystavena pronásledování. Úkolem žalovaného pak bylo zajistit si k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany potřebné důkazy, které bylo možné na základě výpovědi stěžovatelky obstarat (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, 5 Azs 66/2008 – 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS), a to jsou zejména relevantní, resp. adresné a zároveň důvěryhodné, objektivní a aktuální informace o zemi původu. Tuto povinnost však žalovaný nesplnil, jestliže podklady navržené stěžovatelkou paušálně odmítl a případně si neobstaral jiné, relevantní pro projednávanou žádost stěžovatelky.
[42] Co se týče námitky, že žalovaný i krajský soud nesprávně hodnotili a zlehčovali postup ruských orgánů vůči stěžovatelce, ze správního spisu zdejší soud zjistil, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že v souvislosti se zadržením stěžovatelky dne 6. 3. 2022 neshledal ze strany ruských orgánů žádné jednání, které by mohlo být označeno za pronásledování. Stěžovatelka byla zadržena v souvislosti s nepovoleným mítinkem, nikoliv kvůli jejímu osobnímu protestu, přičemž ruským orgánům o své účasti na mítinku „opakovaně lhala“. Ty tedy podle žalovaného postupovaly legitimně, jako postupují v těchto případech i české orgány v případě nepovolených shromáždění s narušením veřejného pořádku, odvezly stěžovatelku na stanici, provedly kontrolu dokladů, výslech a následně ji po 11 hodinách propustily. Stěžovatelka nebyla fyzicky napadena ani s ní nebylo jinak negativně zacházeno. Následně stěžovatelka dostala předvolání k soudnímu řízení, které se konalo v květnu, kde byla stěžovatelce uložena pokuta 5 000 rublů. Opakované tvrzení stěžovatelky, že se jednalo o částku 15-20 tisíc rublů žalovaný považoval za nepravdivé a uvedl, že se jím stěžovatelka „zjevně snažila vygradovat svůj případ“. Dále žalovaný uvedl, že stěžovatelka k tvrzeným telefonátům od policie po jejím zadržení a pozvánkám k pohovoru doložila jediný telefonát z období mezi zadržením a konáním soudu, kdy zájem policie o její osobu a její výslech v rámci probíhajícího řízení byl podle žalovaného legitimní.
[43] S uvedenými závěry žalovaného aprobovanými krajským soudem se zdejší soud neztotožňuje. Stěžovatelka ve správním řízení uvedla, že k jejímu zadržení došlo teprve asi hodinu poté, co se oddělila od mítinku a stála sama na ulici s nápisem „Ne válce“ na obličeji (přičemž pravdivost její výpovědi žalovaný nezpochybňoval). Není tedy zjevné, z jakého důvodu by ji měly ruské orgány podezírat z účasti na mítinku, když stěžovatelka sama těmto orgánům účast popřela. Naopak z tvrzení stěžovatelky vyplývá, že skutečným důvodem jejího zadržení byl právě veřejný projev nesouhlasu s ruskou agresí na Ukrajině v podobě nápisu „Ne válce“ na jejím obličeji, přičemž účast stěžovatelky na nepovoleném mítinku byl nanejvýš důvodem zástupným. Nadto Nejvyšší správní soud podotýká, že i pokud by byla důvodem zadržení stěžovatelky její účast na protiválečném mítinku, nijak by to závažnost jejího zadržení nesnižovalo, v každém případě by šlo o zadržení v důsledku vyjádření politického názoru.
[44] Zároveň není zdejšímu soudu zjevné, z jakého důvodu žalovaný shledal postup ruských státních orgánů legitimním. V demokratickém právním státě není běžné, že by státní orgány omezovaly občany na osobní svobodě z důvodu pokojného projevení politického názoru či výkonu shromažďovacího práva. Srovnání s českými orgány tedy nebylo v tomto případě namístě. Stejně tak zdejší soud nepovažuje za obvyklé, že je osobě omezené na svobodě znemožněn kontakt s advokátem. Přestože tedy stěžovatelka v průběhu svého zadržení nebyla vystavena fyzickému násilí, nelze okolnosti jejího zadržení považovat za standardní.
[45] Ze správního spisu rovněž nevyplývá, že by stěžovatelka za účast na nepovoleném mítinku obdržela pokutu 5 000 rublů (jak uvedl žalovaný) a nikoliv 15-20 tisíc rublů, jak sama uváděla. Stěžovatelka tvrdila, že pokuta za účast na nepovoleném mítinku jí byla uložena dne 9. 3. 2022, což doložila také předvoláním k soudnímu jednání na tentýž den. Žalovaný v této souvislosti vycházel z rozhodnutí, které stěžovatelka rovněž předložila. Uvedené rozhodnutí je psáno ručně na předtištěném formuláři, a v důsledku toho je z velké části nečitelné. Dle překladu je toto rozhodnutí datováno ke dni 31. 5. 2022. Ze stěžovatelkou předložené kopie rozhodnutí v původním znění je nicméně zřejmé, že ačkoliv poslední dvě číslice v roku vydání rozhodnutí byly dopsány ručně, a jsou tedy obtížně čitelné, bylo stěžovatelkou předložené rozhodnutí vydáno v roce 2021. Jde tedy o rozhodnutí, které nesouvisí s jednáním stěžovatelky dne 6. 3. 2022, což ostatně žalovaný sám připustil ve vyjádření k žalobě stěžovatelky v řízení před krajským soudem. Žalovaný proto pochybil, pokud z tohoto rozhodnutí dovozoval nepravdivost tvrzení stěžovatelky o výši jí uložené pokuty za protest ze dne 6. 3. 2022.
[46] V důsledku výše uvedeného je nesprávný také závěr žalovaného, že se o stěžovatelku zajímala ruská policie v souvislosti s probíhajícím přestupkovým řízením navazujícím na její zadržení. Stěžovatelka ve správním řízení doložila komunikaci se svým bývalým přítelem ze dne 12. 3. 2022, ve které jí sděluje, že ji v místě jejich bydliště hledala policie. Z uvedeného je tedy zjevné, že ruská policie o stěžovatelku jevila zájem i po skončení řízení o jejím přestupku (tj. po 9. 3. 2022). Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že z komunikace s bývalým přítelem stěžovatelky rovněž vyplývá, že šlo o osobní návštěvu policie, nikoliv telefonát, jak ve svém rozhodnutí uvedl žalovaný.
[47] Zdejší soud se rovněž ztotožnil se stěžovatelkou, že žalovaný a krajský soud pochybili při hodnocení její aktivity na sociálních sítích. Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatelka na síti Instagram sice nevystupovala pod svým skutečným jménem. Její profil však obsahoval osobní fotografie, ze kterých lze stěžovatelku identifikovat. Nelze tedy říct, že by profil stěžovatelky byl anonymní a pro ruské úřady neztotožnitelný, jak tvrdil žalovaný (resp. krajský soud).
[48] Pokud jde o intenzitu aktivity stěžovatelky na sociálních sítích, závěr žalovaného (a následně i krajského soudu), že stěžovatelka na sociálních sítích pouze sdílela příspěvky jiných účtů a nezveřejňovala vlastní příspěvky, je rovněž v rozporu s obsahem správního spisu. Stěžovatelka ve správním řízení doložila např. dva příspěvky z 6. 3. 2022, kde je vyfocena sama s nápisem „Ne válce“ na obličeji, přičemž jedna z fotografií dle popisku zobrazuje stěžovatelku ve vozidle během převozu na policejní stanici během jejího zadržení. Je tedy zjevné, že stěžovatelka na svých sociálních sítích sdílela nejen příspěvky jiných účtů, ale mimo jiné i své vlastní protestní akce.
[49] Ani pouhé sdílení příspěvků jiných účtů pak nelze považovat za bezvýznamné. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 16. 9. 2024, č. j. 5 Azs 142/2024 – 30, uvedl, že „sdílení příspěvků jiných osob na sociálních sítích je v dnešní době běžné a zpravidla lze takové jednání vyhodnotit tak, že osoba, která příspěvky sdílí, se se závěry v nich učiněných ztotožňuje, v opačném případě by je tedy nesdílela. Tudíž, pokud příspěvky nesouhlasí s ruskou agresí na Ukrajinu či kriticky hodnotí čelní představitele Ruské federace, lze legitimně učinit závěr, že by ze strany státních složek Ruské federace mohly být tyto názory stěžovatelce rovněž přičítány“. Ze správního spisu navíc vyplývá, že stěžovatelka sdílela mimo jiné např. fotografii z ruského raketového útoku na dětskou nemocnici Ochmatdyt v Kyjevě nebo zprávy o tom, že v důsledku ruského ostřelování města Kryvyj Rih bylo zabito 20 civilistů včetně 9 dětí. Není přitom vyloučeno, že toto jednání stěžovatelky by mohlo být ruskými orgány posouzeno jako „Veřejné šíření vědomě nepravdivých informací o nasazení ozbrojených sil Ruské federace“ podle čl. 207.3. trestního zákoníku Ruské federace (jehož překlad je součástí správního spisu). Aktivitu stěžovatelky na sociálních sítích tedy nelze bagatelizovat pouze z důvodu, že spočívala převážně (a nikoli výhradně, jak tvrdil žalovaný) ve sdílení cizích příspěvků.
[50] Stejně tak skutečnost, že stěžovatelka převážně sdílela cizí příspěvky, nevypovídá nic o tom, jak moc je její aktivita viditelná pro ruské úřady. Na viditelnost účtu na sociálních sítích má totiž větší vliv, kolik lidí např. daný účet sleduje či kolik lidí si zobrazí jeho příspěvky, nikoliv jakou formu mají tyto příspěvky. Dosahem účtů stěžovatelky na sociálních sítích se přitom žalovaný nezabýval.
[51] V této souvislosti se Nejvyšší správní soud zabýval rovněž tvrzením stěžovatelky, že se ji na síti VKontakte snažil důstojník FSB za účelem pronásledování vyprovokovat dotazem na její vztah k LGBTIQ+ komunitě. Žalovaný toto tvrzení stěžovatelky ve svém rozhodnutí bez dalšího označil za „naprosto nesmyslné“. S tímto hodnocením žalovaného se však zdejší soud neztotožňuje. Stěžovatelka uvedla, že ji po jejím prvním pohovoru v průběhu správního řízení kontaktovala neznámá osoba na síti VKontakte, kterou stěžovatelka již nepoužívá, protože tato síť spolupracuje s orgány státní moci a předává jim komunikaci, což vede k zahajování trestních stíhání. Osoba vystupovala pod smyšleným jménem a dotazovala se stěžovatelky na její pozitivní postoj k „tématu netradičních vztahů“. Dále stěžovatelka uvedla, že sice je členkou LGBTIQ+ komunity, ale nikdy tuto skutečnost veřejně neoznamovala.
[52] Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu žalovaný považoval tvrzení stěžovatelky za nesmyslné. Takový závěr totiž nemá oporu ve správním spise. Stěžovatelka své tvrzení doložila snímkem konverzace. Podle Informace OAMP – Sexuální menšiny, zákon proti LGBT komunitě, diskriminace a zločiny nenávisti, postoj státních orgánů, postavení v armádě a neziskové organizace, ze dne 7. 4. 2025, je pak v Rusku zakázáno šířit informace o „netradičních sexuálních vztazích nebo preferencích“, přičemž porušení takového zákazu se považuje za přestupek. Nadto v roce 2023 Nejvyšší soud Ruské federace označil „mezinárodní LGBT hnutí“ za extremistické, což umožňuje i trestní stíhání za trestné činy v souvislosti s extremistickými organizacemi (např. veřejnou prezentaci předmětů či symbolů extremistické organizace).
[53] Zdejší soud tedy naopak považuje obavy stěžovatelky za přinejmenším plausibilní. Není totiž obvyklé, aby byl člověk kontaktován anonymním účtem na síti, kterou aktivně nevyužívá, obzvláště pokud je již v první zprávě dotazován na tak osobní záležitost, jakou je příslušnost k LGBTIQ+ komunitě, resp. její podpora. Pokud se tak navíc děje na síti, o které se stěžovatelka domnívá, že spolupracuje s ruskými úřady, je přirozené, že pojala podezření, že se může jednat o provokaci za účelem jejího stíhání.
[54] Se stěžovatelkou se lze ztotožnit i v tom, že žalovaný a krajský soud kladli nepřiměřený důraz na skutečnost, že z Ruska vycestovala legálně. Tato skutečnost může být relevantní pro posouzení, zda byla stěžovatelka v zemi původu již vystavena pronásledování. S ohledem na prospektivní rozhodování o udělení azylu však nevylučuje, že v případě svého návratu bude čelit pronásledování.
[55] Nejvyšší správní soud dále souhlasí se stěžovatelkou, že žalovaný a krajský soud chybně vyhodnotili její žádost o mezinárodní ochranu jako účelovou. Žalovaný vycházel z toho, že stěžovatelka o mezinárodní ochranu požádala až poté, co byla zamítnuta její žádost o pobyt za účelem sloučení rodiny. Ačkoliv lze takový postup žadatele o mezinárodní ochranu obvykle považovat za významnou indicii toho, že důvodem podání žádosti je pouze snaha legalizace jeho pobytu na území České republiky, nelze tento závěr aplikovat paušálně. Zejména v případech, kdy žadatel o mezinárodní ochranu není (resp. nebyl) ve své zemi aktivně pronásledován, ale budoucího pronásledování se obává, není vyloučeno, že potřebu mezinárodní ochrany nevnímá jako natolik akutní a pokusí se nejdříve získat „ochranu“ jinou formou pobytu v zahraničí. Stejně tak nelze vyloučit, že skutečnosti odůvodňující strach z budoucího pronásledování nastanou až po vycestování žadatele ze země původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 Azs 332/2024 – 48).
[56] V případě stěžovatelky rovněž nelze přehlížet, že bezprostředně po příjezdu do České republiky požádala o pobytové oprávnění a později o mezinárodní ochranu, v průběhu správního řízení konzistentně tvrdila azylově relevantní skutečnosti, které také doložila, a její žádost tak nebyla přinejmenším na první pohled zjevně bezdůvodná. Její případ se tedy výrazně liší od jednání těch cizinců, kteří se dostanou do České republiky nelegálně, často zde i nelegálně pracují, své pobytové oprávnění nijak neřeší a teprve v situaci, kdy jsou odhaleni a je jim uděleno správní vyhoštění, případně jsou za tímto účelem též zajištěni, požádají o mezinárodní ochranu.
[57] Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelka důvody, pro něž žádala o mezinárodní ochranu, uměle vytvořila za účelem jejího udělení, tedy, že by v Rusku či později během svého pobytu v České republice veřejně projevovala (či dokonce předstírala) své politické názory na ruskou agresi proti Ukrajině i na povahu režimu v Rusku pouze či převážně za tím účelem, aby získala mezinárodní ochranu v České republice. Ze stěžovatelčiných aktivit je zřejmé, že k nim důležitý impuls poskytla ruská agrese vůči Ukrajině a také stupňující se represe ruských orgánů vůči projevům nesouhlasu s válkou proti Ukrajině v Rusku. Z těchto projevů politického přesvědčení stěžovatelky, které publikovala již od počátku ruské agrese, tedy od 24. 2. 2022, rozhodně nelze dovodit, že jejich skutečným smyslem bylo vytvořit podmínky pro pozdější podání žádosti o mezinárodní ochranu (srov. již citovaný rozsudek č. j. 5 Azs 332/2024 – 48).
[58] S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že úvahy žalovaného, týkající se zejména možných podmínek pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu jsou již s ohledem na shromážděné informace o zemi původu nedostatečné, resp. v řadě závěrů zjištěným skutkovým okolnostem a podkladům pro rozhodnutí (informacím o zemi původu) odporují. Žalovaný dle Nejvyššího správního soudu nedostál své povinnosti obstarat dostatečně aktuální, přesné a adresné informace o zemi původu, jež by se týkaly mj. postavení odpůrců současného režimu v Rusku a osob veřejně projevujících protiválečné postoje či monitoringu sociálních sítí ruskými úřady. Současně žalovaný shromážděné informace o zemi původu ale i stěžovatelkou uváděné skutečnosti nedostatečně, nesprávně a neobjektivně vyhodnotil.
[59] Krajský soud měl pro tyto vady rozhodnutí žalovaného zrušit, namísto toho však nesprávné závěry žalovaného aproboval, a tedy ani jeho rozsudek nemůže obstát.
[60] Kasační důvod ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je tedy dán.
IV. Závěr a náklady řízení
[61] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil podle § 110 odst. 1, věty první s. ř. s. (výrok I. tohoto rozsudku). Věc však krajskému soudu nevrátil k dalšímu řízení, jelikož současně rozhodl o zrušení rozhodnutí žalovaného dle § 110 odst. 2 s. ř. s. a dle § 78 odst. 4 s. ř. s., a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. tohoto rozsudku).
[62] Dle § 78 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s § 110 odst. 2 s. ř. s. je žalovaný v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění tohoto rozsudku. V dalším řízení tak obstará dostatečně aktuální, přesné a adresné informace o zemi původu (provedením stěžovatelkou navrhovaných důkazů či jiným vhodným způsobem) a dále bude vycházet z toho, že ruské úřady při zadržení stěžovatelky vůči ní nepostupovaly legitimně, že aktivita stěžovatelky na sociálních sítích nebyla anonymní ani nevýznamná, že tvrzení stěžovatelky o provokaci na síti VKontakte není nesmyslné a že žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu není účelová, a v tomto kontextu žádost stěžovatelky znovu posoudí.
[63] V případě, že Nejvyšší správní soud ruší rozsudek krajského soudu a současně ruší i rozhodnutí správního orgánu, je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu (§ 110 odst. 3, věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z § 60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
[64] Stěžovatelka byla ve věci úspěšná, měla by tedy podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů.
[65] Stěžovatelka byla ovšem ve smyslu § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozena od placení soudního poplatku v řízení o žalobě i o kasační stížnosti, v řízení o kasační stížnosti pak byla zastoupena ustanoveným advokátem a z ničeho neplyne, že by jí v souvislosti s těmito řízeními vznikly jakékoli jiné náklady. Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[66] Usnesením ze dne 11. 8. 2026, č. j. 21 Azs 118/2026 – 40, ustanovil Nejvyšší správní soud stěžovatelce jako zástupce pro řízení advokáta JUDr. Davida Šmída, Ph.D. Dle § 35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. zástupci stěžovatelky, který jí byl soudem ustanoven k ochraně jejích práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovenému zástupci odměnu za dva úkony právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 9. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen „advokátní tarif“] po 4 620 Kč za každý úkon právní služby, tj. celkem 9 240 Kč [§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5. advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč za každý úkon, tj. celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu).
[67] Ustanovený zástupce není plátcem DPH, jeho odměna se proto o sazbu této daně nezvyšuje (§ 14a advokátního tarifu).
[68] Celkem tedy ustanovenému zástupci stěžovatelky náleží odměna ve výši 10 140 Kč [9 240 Kč + 900 Kč]. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatelky nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s.).
[69] Pro úplnost pak Nejvyšší správní soud dodává, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, protože o samotné kasační stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po provedení všech nezbytných přípravných procesních úkonů. Za této situace by rozhodnutí o odkladném účinku bylo nadbytečné a neúčelné.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 29. října 2026
JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu