Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: V. D., zastoupený JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2026, č. j. 25 A 29/2026 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 1 000 Kč, který mu bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 21. 5. 2026, č. j. MV-50485-4/SO-2026, nevyhověla žádosti žalobce o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dospěla k závěru, že žalobci ve vycestování nebrání překážka na jeho vůli nezávislá, neboť má možnost nadále pobývat v Polsku.
[2] Městský soud v Praze žalobu proti tomuto rozhodnutí odmítl. Dle jeho názoru rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza, respektive o žádosti o nové posouzení důvodů jeho neudělení, podléhá podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců výluce ze soudního přezkumu. Současně konstatoval, že vízum za účelem strpění představuje ryze národní pobytové oprávnění. Jeho účel není upraven právem Evropské unie, a nejsou proto dány důvody pro prolomení zákonné výluky, které pro tuto oblast dovodila judikatura Nejvyššího správního soudu. Dodal, že žalobce nežádal o strpění za účelem dočasné ochrany, ale o strpění mimo tento konkrétní režim unijního práva.
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (s. ř. s.). Namítá, že ačkoli je mu známa zákonná výluka ze soudního přezkumu, její uplatnění v projednávané věci považuje za protiústavní, neboť podle něj zasahuje do práva na spravedlivý proces a do práva na soukromý a rodinný život. Poukazuje na odbornou literaturu, která zpochybňuje ústavní konformitu vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění. Dále tvrdí, že institut strpění pobytu vykazuje významné podobnosti s doplňkovou ochranou, neboť oba instituty slouží k ochraně cizince před navrácením v rozporu se zásadou non-refoulement. Má za to, že pokud je důvodem žádosti o strpění probíhající válečný konflikt na Ukrajině, rozhodnutí o neudělení víza se fakticky dotýká základních práv žadatele a nemělo by být vyňato ze soudního přezkumu. V této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie (SDEU) ze dne 27. 2. 2025 ve věci C-753/23, Krasiliva, a namítá, že stát nemůže vytvářet rozdíly v přístupu k soudní ochraně mezi osobami dotčenými týmž válečným konfliktem pouze podle formálního označení pobytového oprávnění (dočasná ochrana vs. strpění). Nesouhlasí také se závěrem o možnosti legálně a dlouhodobě pobývat v Polsku, neboť tam nemá zajištěno sociální zázemí (žalobce v době vypuknutí války v jeho vlasti pobýval na území Polska na základě víza za účelem zaměstnání, není tam však integrován, neovládá polštinu, a chtěl by žít v ČR, kde má rodinu a přátele). Opětovně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018 - 28, hovořící o soudním přezkumu neudělení dlouhodobého víza bez ohledu na účel pobytu.
[4] Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza z přezkoumání soudem vyloučena.
[5] Jelikož se jedná o věc, v níž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. Dovodil, že půjde o následující typové případy: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) existuje potřeba učinit judikaturní odklon; 4) napadené rozhodnutí krajského soudu vykazuje zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[6] Ve věci stěžovatele se však o žádný takový případ nejedná a kasační stížnost proto není přijatelná.
[7] Městský soud postupoval v souladu s názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, podle kterého rozhodnutím o neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod; proto je v kompetenci zákonodárce vyloučit tato řízení ze soudního přezkumu bez porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Městský soud taktéž korektně aplikoval závěry judikatury, podle které se výluka ze soudního přezkumu podle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neuplatní pouze u dlouhodobých víz s účelem upraveným unijním právem (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 10 Azs 112/2018 - 50, odst. [14], nebo ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 Azs 224/2022 - 37, odst. [16]); o vízum podléhající odlišnému režimu v této věci nešlo. Postup městského soudu rovněž odpovídá usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2025, č. j. 22 Azs 103/2025 - 25, podle kterého vízum za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není upraveno právem Evropské unie a jedná se tak o ryze národní pobytové oprávnění. Obdobný závěr převzal Nejvyšší správní soud též v usneseních ze dne 29. 10. 2025, č. j. 1 Azs 174/2025 - 39, nebo ze dne 17. 8. 2026, č. j. 2 Azs 135/2026 - 31.
[8] Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2019, č. j. 5 Azs 283/2018 - 28. Jak správně upozornil již městský soud, pozdější judikatura označila toto rozhodnutí za argumentačně úsporné, ojedinělé a představující judikaturní exces (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 Azs 286/2022 - 40, či ze dne 3. 12. 2020, č. j. 10 Azs 21/2020 - 28). Rozsudek č. j. 5 Azs 283/2018 - 28 lze považovat za příklad „situace, kdy ze zcela ojedinělého rozhodnutí účastníci řízení dovozují názor odlišný od právního názoru opakovaně zcela explicitně vyjadřovaného v celé řadě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který byl podrobně vyargumentován“ (viz usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 23. 4. 2021, č. j. 6 As 174/2019 - 35, č. 4189 Sb. NSS, odst. [37]). Nezakládá-li takový judikaturní exces pravomoc rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, nenaplňuje ani důvod přijatelnosti kasační stížnosti uvedený pod bodem 2) shora uvedeného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Navíc je tento rozsudek rozporný i s rozsudkem SDEU ze dne 10. 3. 2021 ve věci C-949/19, M.A. v. Konsul Rzeczypospolitej Polskiej w N., body 34 až 36 (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2023, č. j. 4 Azs 224/2022 - 37).
[9] Přijatelnost kasační stížnosti nezakládá konečně ani odkaz stěžovatele na rozsudek SDEU ve věci Krasiliva, neboť ten se netýká víza upravovaného výlučně vnitrostátním právem, což brání tomu, aby byly jeho závěry jednoduše přeneseny na nyní projednávanou věc. Námitky zpochybňující závěry o neexistenci překážky vycestování a o možnosti pobývat v Polsku pak míří zcela mimo rozhodovací důvody napadeného usnesení; nepředstavují tedy důvody podle § 103 s. ř. s., a proto jsou nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s.
[10] O návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud nerozhodoval, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (k tomu viz například rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 - 32).
[11] Ze shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje. Proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť posouzení přijatelnosti kasační stížnosti lze považovat za zjednodušený meritorní přezkum věci (viz usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel nebyl procesně úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto účastníkům řízení náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
[13] Stěžovatel zaplatil soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč. Jelikož Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku nerozhodoval, povinnost zaplatit soudní poplatek stěžovateli nevznikla. Podle ustanovení § 10 odst. 1, věty druhé, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek. Jelikož stěžovatel uhradil soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve výši 1 000 Kč nad rámec své poplatkové povinnosti, rozhodl Nejvyšší správní soud o vrácení přeplatku, který tímto způsobem vznikl.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu