Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: D. K., zastoupený opatrovnicí Mgr. M. Š., právně zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 9. 2024, čj. MPSV-2024/205685-911, čj. MPSV-2024/205651-911, čj. MPSV-2024/205673-911, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2026, čj. 13 Ad 37/2024-65,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2026, čj. 13 Ad 37/2024-65, se ruší.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 9. 2024, čj. MPSV-2024/205685-911, čj. MPSV-2024/205651-911, čj. MPSV-2024/205673-911, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále „správní orgán prvního stupně”) nejprve zastavil řízení o žádosti žalobce z 23. 11. 2023 o dávku pomoci v hmotné nouzi, a to doplatek na bydlení. Po zrušení tohoto rozhodnutí žalovaným, žádost dle § 49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi zamítl. Samostatnými rozhodnutími zamítl také žádosti žalobce z 31. 1. 2024 a 25. 3. 2024 o stejnou sociální dávku.
[2] Proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, které žalovaný třemi v záhlaví uvedenými rozhodnutími zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Odůvodnění všech tří napadených rozhodnutí jsou totožná.
[3] Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu podanou proti těmto rozhodnutím.
II. Rozsudek městského soudu
[4] Městský soud shrnul relevantní právní úpravu týkající se doplatku na bydlení a zabýval se otázkou, zda opatrovnice spadala do okruhu společně posuzovaných osob pro účely dávek pomoci v hmotné nouzi doplatku na bydlení. U osob, které spolu trvale užívají byt, ubytovací zařízení nebo jiný než obytný prostor, je k vyjmutí takové osoby z okruhu společně posuzovaných osob potřeba prokázat, že společně nehospodaří. Důkazní břemeno k prokázání těchto skutečností leží na žadateli.
[5] V rámci tohoto posouzení odkázal městský soud na závěry žalovaného, jenž dovodil, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že se žalobce a opatrovnice společně nepodílejí na úhradě nákladů domácnosti. Tento závěr nevyplýval pouze ze vztahu opatrovnice a opatrovance, ale vycházel také z rozsahu omezení svéprávnosti žalobce a ze záznamu o sociálním šetření z 22. 9. 2022, které bylo provedeno v řízení o příspěvku na péči. Za účelem zjištění aktuálního stavu věci bylo provedeno nové místní šetření, v rámci něhož ale žalobce ani opatrovnice nepředložili konkrétní doklady prokazující jejich oddělené hospodaření. V rámci místního šetření byla navíc poskytnuta omezená součinnost ze strany opatrovnice. K závěrům o odděleném hospodaření nepostačovalo předložit dvě nájemní smlouvy, rozhodující je dle judikatury faktické užívání bytu. Naopak byly prokázány skutečnosti, které svědčily o ekonomické propojenosti a o faktickém sdílení některých životních potřeb žalobce a jeho opatrovnice (vzájemně si poskytovali stravu, podíleli se na úhradě energií, společně obstarávali nákupy a sdíleli některé vybavení domácnosti, přičemž opatrovnice využívala kopírku umístěnou v pokoji žalobce, a vystupovala jako ručitelka za jeho závazky). S tímto hodnocením se soud ztotožnil.
[6] K námitce, že žalobce neměl stabilní příjem a prostředky získal žebráním či půjčkami, městský soud uvedl, že za rok 2023 podal žalobce daňové přiznání, z něhož vyplynulo, že žebráním získal 730 Kč. Alespoň v tomto rozsahu tedy mohl doložit samostatnou úhradu svých potřeb. Žalobce však neprokázal, jak nakládal s prostředky, které získal.
[7] Městský soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by opatrovnice a stěžovatel netvořili okruh společně posuzovaných osob. Správní orgán není povinen přiznat dávku, pokud posuzované osoby nesplní základní procesní povinnosti stanovené zákonem.
III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
a) Kasační stížnost
[8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost.
[9] Podle stěžovatele městský soud rozhodl v rozporu s čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která těmto osobám zaručuje právo na přiměřenou životní úroveň a sociální ochranu.
[10] Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně vyložil podmínky pro určení společně posuzovaných osob dle § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu. Toto ustanovení totiž odkazovalo na § 115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, který upravoval institut společné domácnosti. Ten vyžadoval provázanost života společně žijících osob s existujícím silným mezilidským poutem. Trvalost takového žití byla vymezována hlavně úmyslem žít spolu po dobu nikoliv přechodnou. Společná úhrada nákladů byla pak dlouhodobě chápána jako situace, kdy osoby společně hospodaří se svými příjmy, přesně neoddělují finanční prostředky a nerozlišují, které věci v domácnosti smí užívat. Společně posuzované osoby pak musí prokázat, že společnou domácnost netvoří.
[11] Tyto skutečnosti může žadatel prokázat například odlišnými nájemními smlouvami, rozdělenými potravinami, hygienickými potřebami a dalšími věcmi v bytě. Je třeba prokázat, že tyto věci využívá žadatel toliko pro svou potřebu a nejsou používány společně s ostatními osobami. Městský soud proto pochybil, pokud nezkoumal hloubku, trvalost a finanční provázanost vztahu opatrovnice a stěžovatele. V tomto ohledu není rozhodující existence jakéhokoliv sociálního kontaktu mezi osobami sdílejícími byt, ale existence takového stupně ekonomické integrace, který odůvodňuje závěr o vytvoření jedné společné domácnosti. K těmto znakům však městský soud nepřihlédl. Nejednalo se o společné hrazení nákladů ale dobročinnost.
[12] Městský soud vzal za přesvědčivé důkazy, které popisovaly banální znaky běžného sociálního kontaktu, které vznikají při spolubydlení (nabízení jídla). Takový přístup by nepřiměřeně rozšířil zákonnou konstrukci okruhu společně posuzovaných osob. Nebylo prokázáno vedení společného rozpočtu či společného nakládání s příjmy. Naopak vyplynulo, že opatrovnice i stěžovatel disponují vlastními finančními prostředky, samostatně hradí své závazky, odděleně obstarávají své potřeby, mají vlastní předměty pro osobní užívání a oddělené pokoje. Stěžovatel nemohl předložit účetní doklady o výši svých příjmů, neboť plynou z žebrání a milodarů.
[13] Stěžovatel dále namítl, že městský soud nesprávně hodnotil význam rozsahu opatrovnictví při posouzení otázky společné domácnosti. V této souvislosti odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze z 6. 1. 2025, čj. 4 Ad 11/2024-24, kde ve vztahu ke stěžovateli městský soud již jednou dovodil, že z pouhé skutečnosti, že je spolubydlící stěžovatele jeho opatrovnicí, nevyplývá, že vedou společné hospodaření. Tento závěr lze vztáhnout i na argumentaci městského soudu stran rozsahu omezené svéprávnosti stěžovatele. Rozhodující bylo výlučně naplnění podmínek společného hospodaření podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu.
[14] Důsledkem toho, že stěžovateli nebyla dlouhodobě přiznána žádná dávka, si nedokázal udržet bydlení, přičemž byl nucen se uchýlit k bydlení v pronájmu jednoho pokoje. Za této situace poskytla stěžovateli pomoc jeho opatrovnice, která mu zprostředkovala pronájem v bytě její dcery. Stěžovateli je vytýkáno to, že v době dlouhodobého nedostatku finančních prostředků nezůstal bez pomoci, ale našla se osoba, která mu poskytuje základní lidskou podporu. Takový postup je v rozporu s účelem úpravy pomoci v hmotné nouzi a může vést k porušení základních lidských práv stěžovatele, zvláště jeho důstojnosti. K tomu odkázal na relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
[15] Městský soud a správní orgány pominuly, že stěžovatel je osobou omezenou ve svéprávnosti, dlouhodobě bez vlastních příjmů a plně závislý na systému sociální pomoci. Při posouzení věci pominul také jeho faktickou závislost na pomoci třetích osob. Podle stěžovatele nelze přičítat k jeho tíži, že mu opatrovnice poskytla základní podporu v době, kdy se nacházel bez příjmů a bez stabilního bydlení. Extenzivní výklad okruhu společně posuzovaných osob, který městský soud aproboval, je dle stěžovatele v rozporu s účelem systému pomoci v hmotné nouzi a nepřiměřeně dopadá na osoby se zdravotním postižením, jež jsou odkázány na neformální pomoc svého okolí. Tento postup byl rovněž v rozporu s čl. 28 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.
b) Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně provedl k otázce společného hospodaření místní šetření, při němž však stěžovatel a jeho opatrovnice poskytli jen omezenou součinnost. Nebyl zpřístupněn pokoj opatrovnice. Z toho důvodu nebylo možné ověřit některé okolnosti týkající se užívání bytu. Na výzvu rovněž nebyly předloženy doklady o odděleném hospodaření žalobce. Z místního šetření rovněž nebylo zřejmé, zda stěžovatel a jeho opatrovnice používají oddělené hygienické prostředky.
[17] Správním orgánům je z úřední činnosti známo, že v rámci řízení o příspěvku na péči opatrovnice uvedla, že se o stěžovatele stará a vede s ním společnou domácnost. Žalovaný proto uzavřel, že stěžovatel nevyvrátil domněnku společného soužití s opatrovnicí, a nadále ji považoval za společně posuzovanou osobu.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[18] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským (městským) soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko).
[19] Kasační stížnost je přijatelná a důvodná, neboť rozsudek městského soudu trpí zásadním pochybením v podobě jeho nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti.
[20] Nejvyšší správní soud se nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí zabýval z úřední povinnosti (rozsudek NSS z 17. 9. 2026, čj. 7 Afs 265/2025-78, bod 34). Dle jeho ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal krajský (městský) soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (rozsudky NSS z 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, či z 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, usnesení NSS z 26. 10. 2026, čj. 22 Ads 86/2026-45, bod 11). Judikatura Nejvyššího správního soudu rovněž dospěla k závěru, že přezkoumá-li krajský (městský) soud rozhodnutí žalovaného, které bylo samo o sobě nepřezkoumatelné, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i svůj rozsudek (rozsudky NSS z 13. 6. 2007, čj. 5 Afs 115/2006-91, právní věta, z 13. 7. 2022, čj. 7 As 342/2020-30, bod 8, z 8. 10. 2026, čj. 22 As 132/2026-54, bod 15).
[21] Žalovaný uvedl, že správní orgán prvního stupně zamítl žádost stěžovatele o doplatek na bydlení, protože jeho opatrovnice, kterou správní orgány považovaly za společně posuzovanou osobu, neumožnila při místním šetření prohlídku jejího pokoje. Nebylo proto možné ověřit, zda tento pokoj skutečně užívá k bydlení. Současně žalovaný dospěl k závěru, že již během provedených šetření v místě z 12. 8. 2022 a 4. 11. 2022 bylo zjištěno, že stěžovatel a jeho opatrovnice spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, pročež byla opatrovnice posouzena jako společně posuzovaná osoba. Podle žalovaného tento závěr potvrzovaly rovněž poznatky učiněné při šetření v místě provedeném dne 11. 6. 2024. Tuto část rozhodnutí shledal Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnou z důvodu její vnitřní rozpornosti a nesrozumitelnosti.
[22] Nejvyšší správní soud spatřuje vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí v tom, že žalovaný zastává současně dva vzájemně neslučitelné závěry. Na jedné straně tvrdil, že v důsledku zmařeného šetření v místě nebylo možné ověřit skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku na dávku, na straně druhé uzavřel, že bylo prokázáno, že stěžovatel a jeho opatrovnice spolu trvale žijí a společně hospodaří, a představují proto společně posuzované osoby ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu. Podle tohoto ustanovení se společně posuzují též jiné osoby, které společně užívají byt, s výjimkou osob, které prokážou, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby. Toto ustanovení se použije na základě § 2 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který pro vymezení okruhu společně posuzovaných osob odkazuje právě na zákon o životním a existenčním minimu.
[23] Výše uvedené závěry však vedle sebe nemohou obstát. Buď nebylo možné rozhodné skutečnosti ověřit, a poté přicházel v úvahu postup podle § 63 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, který stanovuje, že pokud žadatel o dávku nebo společně posuzovaná osoba znemožní provedení sociálního šetření, popřípadě šetření v místě, k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku nebo její výši, může jim být žádost o dávku zamítnuta nebo dávka odejmuta, popřípadě snížena její výše, anebo bylo postaveno najisto, že stěžovatel a jeho opatrovnice tvoří společně posuzované osoby. Stěžovatel také v odvolání uvedl, že sociální pracovnice během místního šetření z 12. 8. 2022 a 4. 11. 2022 pokoj opatrovnice opakovaně prohlédla. Pokud správní orgány vycházely z uvedených podkladů, není zřejmé, z jakých důvodů vznikly pochybnosti o počtu pokojů v posuzovaném bytě. S touto argumentací stěžovatele se správní orgány v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevypořádaly. Jestliže správní orgány pochybovaly také o tom, které osoby byt fakticky obývají, není patrné, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že stěžovatel a jeho opatrovnice představují společně posuzované osoby. Pro aplikaci právní domněnky podle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním minimu je totiž nezbytné, aby dotčené osoby společně užívaly tentýž byt či jiný obytný prostor. Argumentace správních orgánů je proto v této části vnitřně rozporná.
[24] Dále k závěrům žalovaného o společném hospodaření stěžovatele a jeho opatrovnice Nejvyšší správní soud uvádí, že jej považuje za nepřezkoumatelný rovněž pro nedostatek důvodů. Žalovaný tento závěr založil jednak na výsledcích místního šetření z 11. 6. 2024, a jednak na rozsudku z 19. 5. 2022, čj. 28 Nc 22010/2021-60, jímž byla stěžovateli ustanovena opatrovnice. Nejvyšší správní soud se s každým z těchto důvodů vypořádal samostatně.
[25] K prvnímu soud uvádí, že žalovaný, který převzal závěry správního orgánu prvního stupně, dostatečně neobjasnil, na základě jakých skutkových okolností dospěl k závěru, že stěžovatel a jeho opatrovnice společně hospodaří, pokud během místního šetření vyšlo najevo, že stěžovatel obývá samostatný pokoj, v kuchyni a v lednici má vlastní poličku na jídlo, disponuje rovněž pár kusy vlastního nádobí, v koupelně má vlastní hygienické potřeby, vlastní prací prášek a používá vlastní umyvadlo. I přes tato zjištění správní orgány dovodily, že až na evidentní věci osobní hygieny není zřejmé, co patří stěžovateli a co jeho opatrovnici. Správní orgány se v odůvodnění svých rozhodnutí nijak nevypořádaly se skutečnostmi, které vyplynuly ze šetření v místě a které mohly nasvědčovat oddělenému hospodaření stěžovatele a jeho opatrovnice. Nevysvětlily přitom, proč těmto okolnostem nepřikládaly relevanci, ačkoli na ně opatrovnice stěžovatele v řízení opakovaně upozorňovala. Jejich úvahy v této části proto postrádají dostatečné odůvodnění.
[26] Žalovaný dále vyšel ze závěru správního orgánu prvního stupně, že vztah mezi stěžovatelem a jeho opatrovnicí nelze považovat za pouhé spolubydlení, neboť opatrovnice například při místním šetření dne 11. 6. 2024 opakovaně a dle vlastního uvážení vstupovala do pokoje stěžovatele za účelem použití kopírovacího zařízení. Nejvyšší správní soud však konstatuje, že tento závěr nemá oporu ve správním spise. V záznamu z uvedeného místního šetření tato skutečnost zachycena není; záznam byl do spisu založen neúplně, část druhého listu chybí. Ve spise navíc nejsou založeny ani záznamy z dalších místních a sociálních šetření (z 12. 8. 2022, 4. 11. 2022 a 22. 9. 2022), z nichž správní orgány vycházely. Nejvyššímu správnímu soudu se do dispozice dostal toliko výpis ze sociálního šetření z 12. 8. 2022, který soudu předložil stěžovatel. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu musí správní spis obsahovat všechny podklady, na nichž správní orgán své rozhodnutí založil (rozsudky NSS z 24. 11. 2005, čj. 4 Afs 17/2004-100, z 15. 11. 2018, čj. 1 Afs 186/2018-45, bod 27). Rozhodnutí žalovaného je tak v této části nepřezkoumatelné.
[27] Za druhé žalovaný založil své hodnocení společně posuzovaných osob na závěru, že „nelze být opatrovníkem někomu, kdo byl zbaven svéprávnosti v oblasti hospodaření s penězi a s majetkem do výše nepřesahující jeho měsíční příjem ze sociálních dávek, uzavírání jakékoliv smlouvy, sepsání závěti, rozhodování o zdravotním stavu, jednání s úřady a institucemi, kdo trpí lehkou mentální retardací, generalizovanou epilepsií a syndromem závislosti na alkoholu a současně tvrdit, že je pro opatrovnici cizí osoba, která se o sebe stará sama a sama hospodaří.“ Tento závěr, se kterým se městský soud ztotožnil, nemůže obstát, neboť vychází z nesprávného pojetí vztahu mezi výkonem opatrovnictví a společným hospodařením. V návaznosti na toto pochybení nemohou obstát závěry žalovaného o společném hospodaření stěžovatele a jeho opatrovnice, neboť žalovaný nesprávně ztotožnil výkon opatrovnické funkce se společným hospodařením.
[28] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že samotný opatrovnický vztah nezakládá společné hospodaření opatrovníka a opatrovance. Opatrovník zastupuje opatrovance v rozsahu vymezeném rozhodnutím soudu a při správě jeho jmění chrání jeho zájmy a podle § 485 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, předkládá soudu vyúčtování. Majetek obou osob však zůstává oddělen a ze samotného opatrovnictví neplyne opatrovníkovi vůči opatrovanci vyživovací povinnost.
[29] Při vymezení okruhu společně posuzovaných osob je proto nutné odlišit výkon opatrovnické funkce od jednání opatrovnice jako soukromé osoby. Nakládání s prostředky stěžovatele, obstarávání věcí či jídla, pravidelný kontakt nebo pomoc s jeho začleněním do společnosti mohou představovat plnění povinností opatrovníka dle ustanovení občanského zákoníku. Například dle § 466 tohoto zákona náleží k povinnostem opatrovníka udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy. Dále dle § 467 odst. 2 stejného zákona opatrovník dbá, aby způsob opatrovancova života nebyl v rozporu s jeho schopnostmi a aby, nelze-li tomu rozumně odporovat, odpovídal i zvláštním opatrovancovým představám a přáním. Výše uvedené skutkové okolnosti, z nichž správní orgány vycházely, tak samy o sobě nemusí prokazovat společné hospodaření stěžovatele a jeho opatrovnice ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu. Správní orgány však tyto dvě roviny nerozlišily a výkon opatrovnické funkce nesprávně považovaly za důkaz společného hospodaření.
[30] Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že opatrovnice nepředložila vyúčtování správy jmění stěžovatele. Takové vyúčtování může představovat jeden z důkazních prostředků svědčících o způsobu hospodaření opatrovance, jeho předložení však není nezbytnou podmínkou pro prokázání odděleného hospodaření. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že nelze rovněž odhlédnout od konkrétních skutkových okolností nyní projednávané věci. Z posudku o invaliditě z 20. 5. 2025, který vypracoval Institut posuzování zdravotního stavu, vyplývá, že stěžovatel trpí středně těžkou mentální retardací a není schopen samostatně provádět ani základní početní operace. Z jeho tvrzení dále plyne, že stěžovateli po delší dobu nebyly přiznány dávky, o něž v této věci usiloval, a že nedisponoval majetkem, jehož správu by bylo třeba ze strany opatrovnice vykonávat. Za těchto okolností není bez dalšího zřejmé, jaké peněžní prostředky či jiné majetkové hodnoty měla opatrovnice ve vyúčtování správy jmění doložit. Pokud by správní orgány za této situace dovozovaly neunesení důkazního břemene pouze z toho, že opatrovnice nepředložila vyúčtování prostředků získaných stěžovatelem neformálními způsoby obživy (z žebroty), jednalo by se podle Nejvyššího správního soudu o nepřiměřeně formalistický přístup, jenž nerespektuje konkrétní okolnosti posuzované věci ani smysl a účel právní úpravy opatrovnictví nebo společně posuzovaných osob.
[31] Podle Nejvyššího správního soudu žalovaný rovněž řádně neodůvodnil závěr o účelovosti nájemních smluv, které dcera opatrovnice jako pronajímatelka uzavřela se stěžovatelem a jeho opatrovnicí jako nájemci. Z napadeného rozhodnutí zejména neplyne, jak tato okolnost svědčí o tom, že stěžovatel a jeho opatrovnice spolu trvale žijí a hospodaří ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) zákona o životním a existenčním minimu. Správní orgány nezpochybnily, že stěžovatel v bytě samostatně užívá pokoj, v němž trvale bydlí. Ani skutečnost, že mu pronajímatelka navzdory neuhrazenému nájemnému umožňuje byt nadále užívat, sama o sobě nesvědčí o společném hospodaření s opatrovnicí. Z věrohodných a v řízení nezpochybněných tvrzení stěžovatele vyplývá, že šlo o pomoc zranitelné osobě, již by jinak musel zajistit stát. Poskytnutí takové pomoci proto nelze bez dalšího klást stěžovateli k tíži. Vycházely-li správní orgány z jiných informací známých jim z úřední činnosti, měly tyto orgány uvést konkrétní skutková zjištění, která z těchto informací učinily, a vysvětlit, jakým způsobem z nich dovodily účelovost nájemních smluv. Jelikož k tomu nedošlo, je i tento jejich závěr o účelovosti těchto smluv nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[32] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného uzavírá, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a vnitřní rozpornost a některé jeho závěry jsou nezákonné. Jestliže městský soud toto rozhodnutí nezrušil, nýbrž je věcně přezkoumal, zatížil stejnou vadou také svůj rozsudek. Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
V. Závěr a náklady řízení
[33] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. V souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. proto rozsudek městského soudu zrušil.
[34] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud již v řízení před krajským (městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením jeho rozhodnutí může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu (§ 110 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že v dané věci by městský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad neměl jinou možnost než zrušit žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je dle § 110 odst. 2 ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku. Žalovaný v navazujícím řízení odstraní vytýkané vady.
[35] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského (městského) soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu podle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského (městského) soudu (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Stěžovatel byl úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Jelikož však stěžovateli žádné náklady nevznikly, Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný neměl úspěch ve věci, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[36] Nejvyšší správní soud ustanovil stěžovateli zástupcem advokáta, jehož odměnu v tomto případě platí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Zástupci stěžovatele náleží odměna za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 15. 1. 2026]. Nejvyšší správní soud však nemohl výši těchto nákladů ke dni vydání tohoto rozsudku přesně vyčíslit, neboť usnesením z 4. 3. 2024, čj. 10 Afs 60/2022-46, byla rozšířenému senátu předložena otázka výpočtu výše odměny advokáta za úkony učiněné v kasačním řízení v případech, v nichž je krajským (městským) soudem spojeno ke společnému řízení několik samostatných předmětů řízení. Nejvyšší správní soud proto o odměně ustanoveného zástupce rozhodne samostatným usnesením poté, co se k dané otázce vysloví rozšířený senát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. listopadu 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu