Plný text
22 As 50/2026-64
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobců: a) J. V., zastoupený Mgr. Petrem Škadrou, advokátem se sídlem [adresa] a, Praha 7, b) J. V., zastoupený Mgr. Evou Hojkovou, LL.M, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, čj. 082210/2025/KUSK/OSŽSP/ZAV, o kasační stížnosti žalobce b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, čj. 50 A 22/2025 51,
takto:
I. Kasační stížnost proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, čj. 50 A 22/2025 51, se odmítá.
II. Kasační stížnost proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, čj. 50 A 22/2025 51, se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, čj. 50 A 22/2025 51.
IV. Žalobce b) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, čj. 50 A 22/2025 51.
V. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti proti výrokům II a IV rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2026, čj. 50 A 22/2025 51, nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Městský úřad Český Brod, odbor dopravy a obecní živnostenský úřad (dále „správní orgán prvního stupně“), shledal ve společném řízení vedeným i s dalším přestupcem [dále „žalobce a)“] v rozhodnutí z 29. 4. 2025 žalobce b) vinným ze spáchání přestupku v nedbalosti dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Žalobce b) se měl tohoto přestupku dopustit tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 a 3 zákona o silničním provozu v místě a čase popsaném ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jako řidič vozidla Škoda Fabia nejel při pravém okraji vozovky, a přestože chtěl odbočit doprava, tak si najel do odbočovacího pruhu vlevo, aniž by to bylo nutné k rozměrům jeho vozidla, čímž ohrozil a uvedl v omyl řidiče vozidla Škoda Kodiaq [žalobce a)], který jel za ním a pokračoval rovně. Následkem tohoto jednání došlo ke střetu obou vozidel. Správní orgán prvního stupně uložil žalobci b) správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč.
[2] Žalovaný ve společném řízení zamítl odvolání žalobce b) a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.
II. Rozsudek krajského soudu
[3] Krajský soud ve vztahu k žalobci b) žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžejním důkazem byl kamerový záznam z bezpečnostní kamery umístěné u nedaleko stojící provozovny, který zachytil průběh dopravní nehody. Ostatní provedené důkazy měly spíše doplňující charakter. Podle kamerového záznamu přejelo vozidlo Škoda Fabia, které řídil žalobce b), téměř celé z jízdního pruhu pro přímý směr jízdy do levého pruhu. Vozidlo Škoda Kodiaq, které řídil žalobce a), mezitím pokračovalo v jízdě v původním pruhu. Řidič vozidla Škoda Fabia poté prudce změnil směr jízdy doprava a vjel zpět do pravého jízdního pruhu, kde se střetl s vozidlem Škoda Kodiaq. Ze záznamu současně nevyplynulo, že by některý z řidičů dal znamení o změně směru jízdy. Manévr působil dojmem, že žalobce b) zamýšlel odbočit vlevo, avšak následně od tohoto úmyslu upustil a ve snaze zařadit se na sjezd z hlavní silnice prudce změnil směr jízdy doprava, aniž by o této změně směru jízdy dal znamení příslušným ukazatelem směru jízdy.
[4] Krajský soud se zčásti ztotožnil s hodnocením skutkového děje provedeným správními orgány i s jejich závěrem o odpovědnosti žalobce b) za projednávaný přestupek. Žalobce b) najetím do levého odbočovacího pruhu uvedl jiného účastníka silničního provozu v omyl a vytvořil pro něj potenciálně nebezpečnou situaci. Současně uvedl, že pro následné odbočení vpravo nebylo zapotřebí předchozí vybočení do levého odbočovacího pruhu. Na rozdíl od správních orgánů však nepřisvědčil jejich závěru, že z kamerového záznamu lze dovodit použití pravého směrového světla žalobcem b). Tuto skutkovou verzi podporovala pouze výpověď žalobce b), zatímco z ostatních provedených důkazů nevyplývala, popřípadě jí některé z nich odporovaly. V souhrnu převážily důkazy o tom, že žalobce b) nezapnul světelné znamení k odbočení doprava.
[5] Správní orgány se dále nevyrovnaly s rozpory ve výpovědi žalobce b) v konfrontaci s dalšími provedenými důkazy. Soud tuto výpověď považoval za nevěrohodnou. V rozsahu závěrů o přestupkové odpovědnosti žalobce b) však rozhodnutí žalovaného obstálo, neboť správní orgány vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu o tom, že ač chtěl řidič odbočit doprava, najel si do odbočovacího pruhu doleva a tím ohrozil a uvedl v omyl jiného účastníka provozu.
[6] Soud se neztotožnil s námitkami žalobce b) stran důkazní použitelnosti kamerového záznamu bezpečnostní kamery nedaleko stojící provozovny. Jako důkaz mohly sloužit jakékoliv prostředky, které byly vhodné ke zjištění skutkového stavu věci a které nebyly získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Právní předpisy nestanoví, že ve věcech týkajících se silničního provozu lze skutkové okolnosti prokazovat výlučně záznamem pořízeným zvláštním kamerovým systémem určeným ke sledování dopravy. Za spekulativní soud označil názor žalobce b), že kamerový záznam měl být účelově upravován nebo sestříháván. Ve vztahu k takovému zpochybnění přešlo důkazní břemeno na žalobce b). Soud odmítl rovněž úvahy tohoto žalobce o mrtvém úhlu, který soud sice nevyloučil, ale nebyl pro vyvození přestupkové odpovědnosti dle jeho názoru podstatný.
[7] Námitky týkající se nesprávné aplikace § 21 odst. 3 zákona o silničním provozu nebyly srozumitelné. Tato část žaloby byla spíše polemikou s obsahem právní úpravy, nikoliv však s její aplikací na daný případ.
[8] Provedení dalších navržených důkazů soud považoval za nadbytečné, neboť důkazy opatřené a provedené správními orgány považoval za dostatečný podklad pro posouzení, zda byl přestupek spáchán.
III. Kasační stížnost
a) Kasační stížnost
[9] Žalobce b) (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[10] Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, pokud dovodil, že z kamerového záznamu nebylo patrné, že stěžovatel v rozhodném okamžiku dával znamení o změně směru jízdy vpravo. Svým názorem zcela popřel skutkové závěry, k nimž dospěly správní orgány v předcházejícím řízení. Kamerový záznam byl navíc značně rozostřený, průmyslová kamera zachytila dopravní nehodu pouze v pozadí zabíraného prostoru. I přesto má stěžovatel za to, že je ze záznamu jasně zřetelné, že jeho vozidlo dává před zahájením manévru signalizaci doprava. Ostatně i žalobce a) vypověděl, že stěžovatel signalizaci zapnul, se stěžovatelem se neshodl na skutečnosti, jestli to bylo vlevo či vpravo. Závěr krajského soudu byl překvapivý.
[11] Dále pokud přetrvávaly pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu, vyplývající z odlišného hodnocení videozáznamu soudem a správními orgány, měl soud provést stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem. Prostřednictvím odborného zkoumání za použití specializovaných nástrojů pro analýzu videozáznamů mohlo být ověřeno, zda záznam obsahuje relevantní změny barevných hodnot jednotlivých pixelů. Neprovedením tohoto důkazu došlo k porušení práv stěžovatele.
[12] Soud pochybil, posuzoval-li provedené důkazy pouze podle počtu skutečností svědčících ve prospěch jednotlivých skutkových verzí, neboť takový přístup nemá oporu v právním řádu. Další pochybení spočívalo v tom, že neprovedl všechny stěžovatelem navržené důkazy a dostatečně neprověřil poznatky vyplývající z kamerového záznamu. Jeho závěry nebyly podloženy žádnými dalšími podpůrnými důkazy. Z tohoto důvodu považoval stěžovatel závěry krajského soudu za nesprávné, případně předčasné.
[13] Stěžovatel dále brojil proti skutkovým zjištěním týkajícím se tvrzeného najetí do levého odbočovacího pruhu. Nebylo prokázáno, že by se stěžovatel do tohoto jízdního pruhu zařadil celým vozidlem. Namítl, že i pokud by v průběhu odbočovacího manévru vybočil k levé části jízdního pruhu, jednalo by se o běžný a dovolený způsob provedení odbočení, který si uspořádání některých křižovatek vyžaduje. Takový manévr by byl navíc v souladu s § 21 odst. 3 zákona o silničním provozu. Závěr krajského soudu, podle něhož nebylo v posuzované situaci nezbytné, aby si stěžovatel při odbočování vpravo nadjížděl vlevo, postrádá důkazní oporu. Z policejních nákresů naopak vyplývá spíše opačný závěr.
[14] Krajský soud se nedostatečně zabýval otázkou, zda skutečně došlo ke způsobení omylu u ostatních řidičů tímto způsobem jízdy. Tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Nelze přitom vyjít z výpovědi žalobce a), neboť ta byla nevěrohodná. Lze spíše uzavřít, že nebýt nebezpečného předjíždění ze strany žalobce a), k dopravní nehodě by nedošlo.
[15] Ani případné nepoužití směrového ukazatele stěžovatelem by samo o sobě nemohlo vést ke zproštění viny žalobce a). Na řidiče provádějícího předjížděcí manévr jsou totiž kladeny zvýšené nároky z hlediska opatrnosti a bezpečnosti silničního provozu. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na § 17 zákona o silničním provozu, který stanoví podmínky bezpečného předjíždění. Nebylo možné bez dalšího dovodit, že pochybnosti o dalším směru jízdy stěžovatele nebyly dány, neboť jeho auto nebylo v odbočovacím pruhu celé. Žalobce a) nebyl oprávněn vozidlo stěžovatele objíždět či předjíždět zprava. Svým jednáním porušil povinnost neohrozit ani neomezit řidiče předjížděného vozidla a rovněž zákaz předjíždění v křižovatce nebo v její bezprostřední blízkosti. Jeho skutková verze navíc nenachází oporu ani v právní úpravě, ani ve spise založených podkladech.
b) Vyjádření žalovaného
[16] Žalovaný uvedl, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[17] K námitkám provedení znaleckého zkoumání videozáznamu uvedl, že stěžovateli nic nebránilo takovému zkoumání kamerový záznam podrobit. K tvrzenému nesprávnému posouzení vybočení z jízdního pruhu zdůraznil, že manévr stěžovatele naplnil znaky příslušné skutkové podstaty přestupku. Současně přisvědčil stěžovateli v tom, že žalobce a) nemohl být bez pochybností ohledně dalšího směru jeho jízdy. Podle názoru žalovaného stěžovatel použil pravý směrový ukazatel. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil výroky I a III rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
c) Replika
[18] V replice stěžovatel uvedl, že se s žalovaným shoduje v tom, že použil pravý směrový ukazatel. Nesouhlasil však se závěrem, že byly vyčerpány veškeré možnosti odborného posouzení originálního videozáznamu, přetrvávaly-li pochybnosti o užití světelné signalizace. Podle jeho názoru mohlo znalecké zkoumání přispět nejen k potvrzení, ale i ke zpochybnění věrohodnosti tohoto důkazu.
[19] V rámci ostatních námitek setrval na své předchozí argumentaci.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
a) Návrh osoby k tomu zjevně neoprávněné
[20] Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., byla-li podána osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Z toho důvodu se soud nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatel byl osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu.
[21] Krajský soud výrokem I rozsudku zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v části týkající se viny a trestu žalobce a) a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II žalobu stěžovatele zamítl. Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení souvisejících s výsledkem řízení podle výroku I a výrokem IV o náhradě nákladů řízení ve vztahu k výroku II.
[22] Jak vyplývá také z judikatury Nejvyššího správního soudu k aktivní procesní legitimaci ve společném přestupkovém řízení (například rozsudky NSS z 1. 2. 2012, čj. 3 As 22/2011-66, z 16. 8. 2016, čj. 1 As 95/2016-22, bod 21, z 15. 8. 2025, čj. 8 As 210/2024-39, bod 57), právní sféry stěžovatele se v nynější věci bezprostředně dotýkají toliko výroky II a IV rozsudku krajského soudu. Jen v této části totiž krajský soud posuzoval zákonnost závěrů správních orgánů ve vztahu k vině a trestu stěžovatele v přestupkovém řízení. Stěžovatel byl proto aktivně procesně legitimován k podání kasační stížnosti toliko proti výrokům II a IV rozsudku krajského soudu. Ve vztahu k výrokům I a III byl stěžovatel osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti. To vyplývá především z toho, že závěry krajského soudu o vině a trestu žalobce a) nijak do právní sféry stěžovatele v nynější věci nezasahují. Nejvyšší správní soud proto v tomto rozsahu kasační stížnost odmítl a k námitkám směřujícím proti těmto výrokům nemohl přihlédnout.
[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost proti výrokům I a III rozsudku krajského soudu mohl podat žalovaný. Ten kasační stížnost nepodal, a Nejvyšší správní soud tak rovněž nemohl přihlédnout k jeho vyjádřením kvitujícím stěžovatelův návrh na zrušení výše uvedených výroků.
b) Účastenství žalobce a) v řízení o kasační stížnosti
[24] Dle § 105 s. ř. s. jsou účastníky řízení o kasační stížnosti stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení.
[25] Krajský soud usnesením z 11. 11. 2025, čj. 50 A 22/2025-39 a čj. 52 A 22/2025-30, spojil řízení vedená o samostatných žalobách stěžovatele a žalobce a) ke společnému projednání. Tím sice došlo k vytvoření samostatného společenství účastníků v řízení před soudem, důsledky této skutečnosti pro řízení o kasační stížnosti je však nutné posoudit s ohledem na závěry rozsudku rozšířeného senátu z 9. 6. 2022, čj. 2 As 347/2019-81, č. 4368/2022 Sb. NSS (body 37, 43 a 53). V něm rozšířený senát rozlišil důsledky existence tohoto společenství pro soudní řízení (a řízení o kasační stížnosti) podle toho, zda se napadené správní rozhodnutí nebo úkon dotýká výlučně individuálních práv navrhovatele, anebo zda zasahuje též do práv více osob. V případě rozhodnutí, která se nedotýkají veřejných subjektivních práv jiných osob, bude účastníkem řízení o kasační stížnosti jen žalovaný a ten žalobce, který kasační stížnost podal. Jak vyplynulo z předchozího výkladu, rozhodnutí o vině a správním trestu je rozhodnutím o ryze individuálních právech a povinnostech, která se právní sféry jiných osob nedotýkají. Druhý žalobce, který před krajským soudem napadal stejné rozhodnutí žalovaného ve vztahu ke svému výroku o vině a trestu, tak zpravidla nebude moct být účastníkem řízení o kasační stížnosti prvního žalobce. Tento závěr odpovídá rovněž účelu procesního postavení účastníků v řízení před správními soudy, jímž je umožnit osobám, jejichž právní sféry se výsledek řízení může dotknout, ovlivnit svou procesní aktivitou rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
[26] Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že v nyní projednávané věci neměl žalobce a) postavení účastníka řízení o kasační stížnosti. Přestože mu Nejvyšší správní soud v rámci počátečních procesních úkonů poskytl možnost vyjádřit se ke kasační stížnosti, nelze k tomuto vyjádření z výše uvedených důvodů při rozhodování ve věci přihlížet. O této skutečnosti bude žalobce a) s ohledem na předchozí postup soudu informován samostatným přípisem.
c) Přijatelnost kasační stížnosti
[27] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko).
[28] Kasační stížnost je nepřijatelná.
d) Námitky stran hodnocení kamerového záznamu
[29] Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky vztahující se k otázce zapnuté signalizace změny směru jízdy vpravo nemohou v nynější věci založit přijatelnost kasační stížnosti. Uvedená skutková okolnost byla relevantní výlučně z hlediska posouzení viny a trestu žalobce a). Jak uvedl již krajský soud, závěr správních orgánů o odpovědnosti stěžovatele za přestupek vycházel z odlišných skutkových zjištění, konkrétně z toho, že stěžovatel při zamýšleném odbočení vpravo bez relevantního důvodu vybočil k levé části svého jízdního pruhu a při odbočování ohrozil řidiče jedoucího za ním [žalobce a)], čímž porušil povinnosti řidiče stanovené v § 21 odst. 1 a 3 zákona o silničním provozu. Závěr o přestupkové odpovědnosti stěžovatele tak nebyl založen na posouzení, zda signalizoval změnu směru jízdy, nýbrž na výše uvedených skutkových zjištěních. Ani případná důvodnost namítaného pochybení při hodnocení signalizace změny směru jízdy krajským soudem by tak nemohla zasáhnout do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[30] K námitkám nutnosti zadání znaleckého posudku Nejvyšší správní soud odkazuje na § 56 správního řádu, dle kterého platí, že správní orgán ustanoví znalce, pokud rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí, které úřední osoby nemají, respektive které překračují odbornou erudici správního orgánu. Otázka potřebnosti znaleckého posudku je otázka objektivní, v řízení buďto zapotřebí odborných znalostí je, nebo tomu tak není (k tomu rozsudky NSS z 22. 5. 2013, čj. 6 As 14/2013-23, bod 14, z 20. 6. 2019, čj. 9 As 129/2019-29, bod 41). V posuzované věci nebyla nastolena žádná odborná otázka, která by musela být vyřešena znalcem. Z judikatury Nejvyššího správního soudu k tomu dále vyplývá, že k vyhodnocení kamerového záznamu není nutno využít žádných odborných znalostí, neboť to, co je na kamerovém záznamu zaznamenáno, je vyhodnotitelné i bez odborného posouzení (viz rovněž závěry rozsudku z 6. 6. 2013, čj. 2 As 73/2012-20). V daném případě záznam sloužil k vyhodnocení pohybu vozidel a průběhu dopravní nehody, které zachytil dostatečně zřetelně. Vyhodnocení kamerového záznamu bez dalšího nepředstavuje odbornou otázku vyžadující znalce, ale součást hodnocení důkazů prováděného správním orgánem, případně krajským (městským) soudem.
[31] K námitkám směřujícím proti neprovedení navržených důkazů a proti hodnocení provedených důkazů Nejvyšší správní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž je dokazování v řízení před krajským soudem ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů. Je proto věcí krajského soudu, aby posoudil, které z navržených důkazů jsou způsobilé přispět ke zjištění skutkového stavu, a aby v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů jednotlivé důkazní návrhy provedl či naopak neprovedl a jakými úvahami byl při hodnocení provedených důkazů veden tak, aby bylo zaručeno právo na spravedlivý proces účastníka řízení. Nevyhovění návrhu na provedení důkazu lze odůvodnit pouze tím, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, že důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost nebo že je nadbytečný (rozsudky NSS z 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS, z 8. 6. 2017, čj. 9 As 101/2016-62, bod 17, z 18. 5. 2026, čj. 21 As 213/2025-38, bod 30). Tyto závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nedávno shrnuto například v nálezu ÚS z 29. 4. 2026, sp. zn. I. ÚS 2862/25, bod 23, také rozsudek NSS z 19. 6. 2026, čj. 22 As 18/2026-118, bod 29).
[32] Krajský soud v nynější věci dostatečně a srozumitelně odůvodnil, proč považoval důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, a které skutečnosti rozhodné pro posouzení přestupkové odpovědnosti stěžovatele byly již spolehlivě zjištěny z provedeného dokazování. Vycházel přitom zejména z videozáznamu, který ve spojení s ostatními provedenými důkazy poskytoval dostatečný podklad pro objasnění průběhu skutkového děje. Tento postup krajského soudu nepředstavuje hrubé pochybení, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
e) Námitky stran vybočení do odbočovacího pruhu
[33] Stěžovatel namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by při odbočování vpravo přejel do levého odbočovacího pruhu nebo že uvedl ostatní řidiče v omyl. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je správní orgán „podle § 3 správního řádu povinen postupovat "tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti", a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“ (usnesení rozšířeného senátu NSS z 2. 5. 2017, čj. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS, bod 36, převzato do rozsudku z 7. 9. 2021, čj. 4 As 118/2021-71, bod 29, nebo usnesení z 22. 7. 2026, čj. 6 As 55/2026-36, bod 14). Správní orgán prvního stupně vyšel v nynější věci ve svém rozhodnutí při zjišťování skutkového stavu z oznámení o přestupku, protokolu o nehodě v silničním provozu, úředního záznamu o podání vysvětlení, plánku a náčrtku dopravní nehody, videozáznamu zachycujícího průběh nehody, fotodokumentace zachycující místo nehody a škodu vozidla a dalších listinných důkazů opatřených ve věci. Na základě těchto důkazních prostředků dovodil, že si stěžovatel pro odbočení vpravo bezdůvodně částečně nadjel do odbočovacího pruhu vlevo, čímž ohrozil řidiče jedoucího za ním. V tomto ohledu byl pro krajský soud stěžejním důkazem v řízení pořízený videozáznam, z něhož byly výše uvedené skutečnosti dobře rozpoznatelné. Krajský soud se nedopustil závažného pochybení, pokud seznal, že skutkový stav byl ve vztahu ke stěžovateli zjištěn dostatečně.
[34] Stěžovatel dále namítl, že i kdyby si v jeden okamžik nadjel k levé části svého pruhu, jednalo by se o manévr v souladu se zákonem.
[35] Dle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
[36] Dle § 21 odst. 3 stejného zákona platí, že před odbočováním vpravo se musí řidič zařadit co nejblíže k pravému okraji vozovky; musí-li přitom s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu vybočit ze směru své jízdy vlevo, dává vždy jen znamení o změně směru jízdy vpravo. Před odbočováním vlevo se musí zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířku vozovky. Odbočují-li řidiči protijedoucích vozidel vlevo, vyhýbají se vlevo.
[37] Z ustanovení § 21 odst. 3 zákona o silničním provozu v rámci odbočování vpravo vyplývá, že se řidič odbočující tímto směrem musí zařadit co nejblíže k pravému okraji vozovky. Výjimkou z tohoto pravidla jsou situace, kdy to vyžadují rozměry vozidla nebo vezený náklad. Jak dovodil i krajský soud, tyto speciální skutkové okolnosti v nyní projednávané věci nenastaly. K tomuto závěru dospěl ostatně i správní orgán prvního stupně, který je zohlednil ve skutkové větě prvostupňového rozhodnutí. V řízení nebylo nijak prokázáno, že by rozměry vozidla Škoda Fabia nebo vezený náklad ospravedlňovaly provedený odbočovací manévr. Stěžovatel ostatně tyto relevantní skutečnosti ani netvrdil. Jeho námitky, že z policejních výkresů vyplynulo, že „nadjetí si“ bylo v daném případě vhodné, jsou spekulativní, a navíc ani nemají zákonnou oporu. Stěžovatel se tak v této věci snažil argumentovat částí ustanovení zákona (větou za středníkem), která se v jeho případě neaplikuje. Ani toto posouzení krajského soudu tak nepředstavuje závažného pochybení, který by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[38] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve vztahu k výrokům I a III rozsudku krajského soudu odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a § 120 s. ř. s.
[39] Kasační stížnost ve vztahu k výrokům II a IV rozsudku krajského soudu svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[40] O náhradě nákladů řízení ve vztahu k výrokům I a III rozsudku krajského soudu rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[41] O náhradě nákladů řízení ve vztahu k výrokům II a IV rozsudku krajského soudu rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS z 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53). Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 7. října 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu