Usnesení ze dne 12. 6. 2025
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyň: a) K. P. a b) D. P., společně zastoupené Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, č. j. 41 Ad 2/2024 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyň proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, č. j. 41 Ad 2/2024 - 65, se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná vydala ve věci žalobkyň tato rozhodnutí:
a) dne 15. 1. 2024 rozhodnutím č. j. RN-X (dále jen „rozhodnutí o námitkách“), rozhodla o námitkách žalobkyně a) proti rozhodnutí ze dne 5. 9. 2023, č. j. R-X (dále jen „1. rozhodnutí“), kterým byl žalobkyni a) odňat sirotčí důchod, jelikož dle žalované nebyla dle § 52 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), nezaopatřeným dítětem;
b) dne 2. 2. 2024, rozhodnutím č. j. R-X (dále jen „2. rozhodnutí“) uložila žalobkyni a) povinnost vrátit přeplatek na sirotčím důchodu ve výši 69 746 Kč;
c) dne 5. 9. 2023 rozhodnutím č. j. R-X (dále jen „3. rozhodnutí“), odňala žalobkyni b) vdovský důchod;
d) dne 2. 2. 2024 rozhodnutím č. j. R-X (dále jen „4. rozhodnutí“) uložila žalobkyni b) povinnost vrátit přeplatek na vdovském důchodu ve výši 80 380 Kč.
[2] Proti těmto rozhodnutím podaly žalobkyně žalobu ke krajskému soudu, jenž výrokem I. nadepsaného rozsudku zrušil rozhodnutí o námitkách a věc vrátil žalované k dalšímu řízení; výrokem II. odmítl žalobu ve vztahu k rozhodnutím 2., 3. a 4.; výrokem III. nepřiznal žalobkyni a) náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl, že žalobkyně b) a žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[3] Rozhodnutí o námitkách krajský soud zrušil pro nepřezkoumatelnost, jelikož žalovaná založila odnětí sirotčího důchodu pouze na nenaplnění podmínek stanovených v § 20 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, aniž se zabývala tím, zda žalobkyně a) nesplňuje podmínky dle § 20 odst. 4 písm. b) tohoto zákona.
[4] Pokud jde o rozhodnutí 2., 3. a 4., krajský soud vyhodnotil žalobu proti nim jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. a) soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, jelikož ve vztahu k nim žalobkyně nevyčerpaly řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, ačkoli byly uvedenými rozhodnutími poučeny o možnosti podat námitky.
[5] Podanou kasační stížností žalobkyně a) a b) (dále jen „stěžovatelky“) brojí pouze proti výroku II. napadeného rozsudku.
[6] Podle názoru stěžovatelek krajský soud nesprávně posoudil právní otázku nevyčerpání opravných prostředků před správním orgánem. Tvrdí, že řízení vykazovala závažné vady a z nich vzešlá rozhodnutí měla být proto zrušena. Krajský soud jim svým postupem upřel právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka a) podala námitky proti 1. rozhodnutí, jímž jí byl odňat sirotčí důchod. Krajský soud přitom uznal, že žalovaná ve správním řízení nezdůvodnila, proč ji nelze považovat za nezaopatřené dítě podle § 20 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ačkoli stěžovatelka a) již dne 18. 1. 2023, kdy se dostavila na OSSZ Znojmo a předložila žalované rozhodnutí o přerušení studia z důvodu nemoci, požádala o pokračování výplaty dávky sirotčího důchodu podle § 20 odst. 4 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Rozhodnutí žalované 2., 3. a 4., bezprostředně navazují na zrušené rozhodnutí o námitkách, neboť se v nich na první rozhodnutí buďto přímo odkazuje, nebo se uvádí, že stěžovatelka a) nesplňuje podmínku nezaopatřeného dítěte podle § 20 odst. 4 písm. c) zákona o důchodovém pojištění.
[7] Stěžovatelky tak namítají, že rozhodnutí žalované 2., 3. a 4., která soud odmítl přezkoumat, byla vydána přímo na základě 1. rozhodnutí (respektive rozhodnutí o námitkách), které bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné. Proto je nepřijatelné, aby tato rozhodnutí zůstala v platnosti. Krajský soud zrušil rozhodnutí o odnětí sirotčího důchodu stěžovatelce a), ale ponechal v platnosti navazující rozhodnutí o vrácení přeplatku dávek sirotčího důchodu, což stěžovatelky považují za nespravedlivé. Dávka sirotčího důchodu byla jediným příjmem stěžovatelky a) od 12. 2. 2023 do 11. 8. 2023. Krajský soud také odmítl přezkoumat rozhodnutí týkající se stěžovatelky b), která byla též vydána na základě zrušeného 1. rozhodnutí o sirotčím důchodu.
[8] Krajský soud stěžovatelkám vytkl, že nevyčerpaly opravné prostředky, stěžovatelky nicméně v průběhu správního řízení opakovaně konzultovaly další postup s pracovnicemi OSSZ Znojmo, od kterých se jim dostalo poučení, že to není nutné, neboť pokud bude zrušeno 1. rozhodnutí, budou zrušena, popřípadě změněna též rozhodnutí navazující (2., 3. a 4.). Žalovaná pak využila této skutečnosti jako obranu proti žalobě. Stěžovatelky tvrdí, že postup žalované není slučitelný se zásadami právního státu a že jim soud upřel právo na soudní ochranu před rozhodnutími vycházejícími z nepřezkoumatelného rozhodnutí, ačkoli sám dospěl ke správnému závěru, že řízení předcházející uvedeným rozhodnutím vykazuje vady natolik závažné, že vyústilo ve zrušení rozhodnutí o námitkách.
[9] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti souhlasí se závěry krajského soudu. Upozorňuje, že ačkoli se stěžovatelky snaží přenést odpovědnost za vzniklou situaci na pracovnice OSSZ Znojmo, nelze přehlédnout, že byly v prvostupňových rozhodnutích poučeny o možnosti podat proti nim námitky, což neučinily. Kasační stížnost by proto měla být zamítnuta.
[10] Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl v řízení před krajským soudem vydán specializovaným samosoudcem, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve přijatelností kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž v těchto případech Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[11] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a uplatní se na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS; rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Kasační stížnost je dle zmiňovaného usnesení přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je-li třeba učinit judikaturní odklon. Kasační stížnost je přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021-23, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31).
[12] V daném případě Nejvyšší správní soud v napadeném výroku II. rozsudku krajského soudu ani v jeho odůvodnění neshledal žádná pochybení, která by mohla založit přijatelnost podané kasační stížnosti ve smyslu výše vymezeném.
[13] Krajský soud v napadeném usnesení správně vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, dle které „podmíněnost vyčerpání opravných prostředků ve správním řízení před podáním žaloby k soudu [§ 5, § 68 písm. a) s. ř. s.] je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace zásahů soudů do správního řízení. To znamená, že účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy“ (rozsudek ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004-65, č. 672/2005 Sb. NSS). Shodné závěry Nejvyšší správní soud vyslovil také například v rozsudcích ze dne 16. 11. 2004, č. j. 1 As 28/2004-106, č. 454/2005 Sb. NSS, a ze dne 30. 4. 2004, č. j. 3 As 58/2003-51: „Ochrany veřejných subjektivních práv ve správním soudnictví se lze domáhat teprve po vyčerpání řádných opravných prostředků, pokud je právní úprava připouští (§ 5 s. ř. s.). Svých práv se tedy žalobou proti rozhodnutí správního orgánu nemůže úspěšně domoci ten, kdo ve správním řízení proti rozhodnutí správního orgánu prvého stupně odvolání nepodal.“
[14] Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by stěžovatelky proti prvostupňovým rozhodnutím 2., 3. a 4. brojily námitkami; tento fakt není mezi stranami sporný. Ničím nepodložené tvrzení stěžovatelek o jejich chybném informování pracovnicemi OSSZ Znojmo je nepřípustnou novou námitkou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., jelikož uvedené nenamítaly v řízení před krajským soudem, ačkoli jim v tom nic nebránilo; vzhledem k tomu, že brojily proti prvostupňovým rozhodnutím, bylo jejich povinností tvrdit, proč nevyužily opravné prostředky správního řízení a obracejí se s ochranou svých práv přímo na soud (ačkoli to právní úprava nepřipouští). Pouze na okraj lze poznamenat, že v kasační stížnosti nikterak nebrojí proti argumentu krajského soudu, podle kterého je z obsahu správního spisu zřejmé, že v rozhodnutích 2. – 4., která byla stěžovatelkám řádně doručena, je uvedeno výslovné poučení o možnosti podat námitky i o lhůtě a místě k jejich podání.
[15] Obiter dictum lze dodat, že ačkoli se postup krajského soudu může stěžovatelkám jevit prima vista nespravedlivým, neboť nenapadeným výrokem I. rozsudku krajského soudu bylo zrušeno rozhodnutí, které představovalo zásadní podklad pro rozhodnutí 2. – 4, neznamená to, že mohl krajský soud tato rozhodnutí zrušit bez splnění dalších procesních podmínek, respektive, že stěžovatelkám odňal právo na přístup k soudu. Krajský soud naopak postupoval v souladu se zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, která znamená, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedená rozhodnutí pak nemůže zrušit za nastalé situace ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatelkám nadto nic nebránilo v tom, aby po právní moci výroku I. rozsudku krajského soudu, brojily proti rozhodnutím 2., 3. a 4. postupy, které jim skýtá právní řád v rámci správního řízení, zejména tedy postupem podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, dle kterého se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže bylo zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno, a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Z obsahu správního spisu je navíc zřejmé, že žalovaná uznala že stěžovatelka a) splňuje podmínku dle § 20 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, a je tedy nezletilým dítětem pro účely práva důchodového pojištění, a nově rozhodla o zrušení rozhodnutí 1. (rozhodnutím ze dne 29. 10. 2024, č. j. X) a také rozhodnutí 2. (rozhodnutím ze dne 29. 10. 2024, č. j. R-X).
[16] Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou a nepochybil při výkladu procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[17] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení tohoto soudu č. j. 9 As 83/2021-28). Stěžovatelky neměly ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Úspěšná žalovaná nemá právo na náhradu řízení podle § 60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2025
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu
Usnesení ze dne 7. 11. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyň a) K. P. a b) D. P., společně zastoupených Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2024, č. j. 41 Ad 2/2024 – 65,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelky“) domáhají zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým krajský soud odmítl jejich žalobu proti rozhodnutím žalované ze dne 2. 2. 2024, č. j. R-X, ze dne 5. 9. 2023, č. j. R-X, a ze dne 2. 2. 2024, č. j. R-X. Prvně zmíněným rozhodnutím ze dne 2. 2. 2024 žalovaná uložila žalobkyni a) [dále jen „stěžovatelka a)“] povinnost vrátit přeplatek na sirotčím důchodu ve výši 69 746 Kč, rozhodnutím ze dne 5. 9. 2023 žalovaná odňala žalobkyni b) [dále jen „stěžovatelka b)“] vdovský důchod a posledně uvedeným rozhodnutím ze dne 2. 2. 2024 žalovaná uložila stěžovatelce b) povinnost vrátit přeplatek na vdovském důchodu ve výši 80 380 Kč. Výrokem I. napadeného rozsudku krajský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 15. 1. 2024, č. j. RN-X (dále jako „zrušené rozhodnutí“) a vrátil žalované k dalšímu řízení. Zrušeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatelky a) proti rozhodnutí ze dne 5. 9. 2023, č. j. R-X, kterým byl stěžovatelce a) odňat sirotčí důchod, jelikož stěžovatelka a) již nebyla podle § 52 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nezaopatřeným dítětem, neboť přerušila studium.
[2] Blanketní kasační stížnost obsahovala také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, k němuž stěžovatelky pouze uvedly, že zrušené rozhodnutí [o odejmutí sirotčího důchodu stěžovatelce a)] je nepravomocné. Na základě zrušeného rozhodnutí byla vydána rozhodnutí žalované o vrácení přeplatku na vdovském a sirotčím důchodu a stěžovatelce b) byl odejmut vdovský důchod. Z tohoto důvodu stěžovatelky navrhují přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[3] Odpůrce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v soudem stanové lhůtě nevyjádřil.
[4] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti - viz § 107 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.
[6] Stěžovatelky (zastoupeny právním profesionálem) ve svém návrhu neuvedly konkrétní, závažnou a reálnou újmu, která jim měla být výkonem (či spíše právními následky) napadeného rozsudku způsobena. Pouze uvedly, že rozhodnutí uvedená ve výroku II. byla vydána na základě zrušeného rozhodnutí, aniž by však uvedly, v čem konkrétně spočívá újma vzniklá odmítnutím žaloby proti těmto rozhodnutím. Z návrhu není proto zřejmé, zda stěžovatelkám skutečně hrozí újma a o jakou újmu se v jejich případě jedná. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že nebyla splněna první podmínka pro přiznání odkladného účinku, a to tvrdit a prokázat vznik konkrétní a závažné újmy. Nejvyšší správní soud na okraj dodává, že ke stejnému závěru dospěl také krajský soud, který usnesením ze dne 5. 4. 2024, č. j. 41 Ad 2/2024 - 24 nepřiznal žalobě stěžovatelek odkladný účinek, a to ze stejného důvodu, tedy pro neprokázání vzniku konkrétní újmy.
[7] Jelikož nebyla splněna již první podmínka pro přiznání odkladného účinku, soud se dále nezabýval tím, zda by přiznání odkladného účinku nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů neshledal, že by výkon kasační stížností napadeného rozsudku krajského soudu mohl pro stěžovatelky znamenat újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Proto návrh stěžovatelek na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[9] Tímto rozhodnutím se nikterak nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 7. listopadu 2024
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu