Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

3 Ads 29/2008

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 14. 5. 2008Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: VLAŠÍN JaroslavECLI:CZ:NSS:2008:3.Ads.29.2008.40
Další údaje
Předmět řízení: Důchodové pojištění - ostatní

Související rozhodnutí

  • Cituje:1 Ads 10/2003

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 14. 5. 2008

Plný text

3 Ads 29/2008 - 41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: I. O., zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] ze dne 10. 8. 2005, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 211/2005 – 17,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 211/2005 – 17, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 10. 8. 2005, č.j. X, a věc jí vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení přiznala žalobkyni ode dne 27. 1. 1993 vdovský a sirotčí důchod podle § 45 a § 49 zákona č. 100/1988 Sb., s tím, že nárok na doplatek za dobu před 6. 6. 2002 podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), zanikl. Soud při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu:

Žalobkyně podala dne 7. 8. 1995 u Okresního soudu v Litoměřicích návrh na prohlášení svého manžela za mrtvého. Usnesením ze dne 28. 1. 2003, č. j. 12 Nc 102/95-25, byl dětem žalobkyně ustanoven opatrovník pro toto řízení. Soud rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č. j. 12 Nc 102/95-55, prohlásil J. O. za mrtvého s tím, že za den úmrtí se považuje den X. Dne 6. 6. 2005 žalobkyně požádala o přiznání vdovského a sirotčího důchodu.

Při posouzení věci vycházel krajský soud z toho, že tříletá lhůta, jejímž uplynutím zaniká podle § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. nárok na výplatu důchodu nebo jeho části, neplyne po dobu, po kterou osobě, která musela mít opatrovníka, nebyl opatrovník ustanoven. Žalobkyně podala návrh na prohlášení svého manžela za mrtvého nepochybně i jménem svých dětí, které měly rovněž právní zájem na vydání předmětného rozhodnutí. Krajský soud má za to, že dětem žalobkyně měl být pro toto řízení ustanoven opatrovník, což se stalo teprve dne 28. 1. 2003. Lhůta stanovená v § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. tedy v době od zahájení řízení o prohlášení J. O. za mrtvého v roce 1995 do právní moci tohoto usnesení neplynula. Závěr žalované, že nárok na důchodový doplatek za dobu před 6. 6. 2002 zanikl, není s touto skutečností v souladu. Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil.

Soud dále poznamenal, že ačkoli zákon č. 155/1995 Sb. zjevně nepočítá s případy, kdy nárok na výplatu důchodu zanikne uplynutím příslušné lhůty z důvodu nesprávného úředního postupu státu, neznamená to, že takové pochybení nelze napravit. K nápravě může dojít buď využitím příslušného speciálního zákona nebo v rámci odstranění zákonné tvrdosti, což sama žalobkyně v této věci navrhla.

Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z konstatování krajského soudu, že nárok na důchodový doplatek za dobu před 6. 6. 2002 nezanikl, stěžovatelka dovodila, že krajský soud přiznal doplatek důchodů již od roku 1993. S takovýmto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. I za situace, že by stěžovatelka akceptovala úvahu krajského soudu o vlivu neustanovení opatrovníka dětem žalobkyně na běh lhůty stanovené v § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., by totiž k přerušení této lhůty nemohlo dojít, neboť tímto opatrovníkem byla sama matka dětí. Zákonnými zástupci nezletilých dětí jsou rodiče, v daném případě matka, která je nezletilce oprávněna zastupovat i při uplatnění žádosti o dávku důchodového pojištění. V případě dětí žalobkyně se tedy nejedná o situaci, kterou má na mysli § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. Podle názoru stěžovatelky zde není na místě ani ustanovení tzv. kolizního opatrovníka, neboť nelze mít za to, že zájmy matky a jejích dětí byly ve vzájemném rozporu. Stěžovatelka poukázala i na to, že § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. nerozlišuje mezi důvody subjektivními na straně občana a mezi důvody, jejichž existenci nemohl ovlivnit (např. soudem zmiňovaná doba řízení o prohlášení za mrtvého).

Stěžovatelka dále poukázala na nesrozumitelnost a neurčitost rozsudku. Krajský soud na jedné straně dospěl k závěru, že nárok na důchodový doplatek za dobu před 6. 6. 2002 nezanikl, na druhé straně však nestanovil, od kdy by měla stěžovatelka doplatek poukázat. Stěžovatelka dodala, že jednání o odstranění tvrdosti zákona nepatří na pořad jednání soudu. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z hlediska uplatněného stížního bodu, jakož i ve smyslu ust. § 109 odst. 3 s. ř. s., a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Vzhledem k tomu, že skutkový základ rozsudku krajského soudu nebyl mezi účastníky sporný, a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.

Pro posouzení věci bylo předně nezbytné zodpovědět otázku, zda řízení o prohlášení osoby za mrtvou, jednalo-li se o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, bylo relevantní skutečností ve vztahu k běhu lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu stanovené v § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.

Po srovnání znění ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. účinného před a po dni 31. 1. 2006 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že teprve podle úpravy účinné od 1. 2. 2006 je vedení řízení o prohlášení osoby za mrtvou, jedná-li se o nárok na výplatu vdovského, vdoveckého nebo sirotčího důchodu po této osobě, důvodem ke stavení lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu. Předchozí právní úprava, účinná ke dni rozhodnutí žalované, trvání tohoto řízení při posouzení běhu lhůty nezohledňovala. Proto ani neustanovení opatrovníka v řízení o prohlášení osoby za mrtvou nemohlo mít na běh předmětné lhůty vliv. Závěr krajského soudu, že lhůta stanovená v § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. neplynula v době od zahájení řízení o prohlášení J. O. za mrtvého v roce 1995 do právní moci usnesení o ustanovení opatrovníka dětem žalobkyně, je proto mylný.

Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou, zda měl být opatrovník ustanoven dětem žalobkyně, resp. jejímu nezletilému synovi narozenému v roce [rok narození], v samotném řízení o přiznání důchodů zahájeném dne 6. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, institut opatrovníka neupravuje, je třeba vycházet z obecné úpravy správního řízení, tedy ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), účinného v době rozhodování žalované. Podle § 16 odst. 1 správního řádu zastupuje účastníka řízení, který nemůže v řízení jednat samostatně, zákonný zástupce; nemá-li zákonného zástupce, a je-li toho třeba k hájení práv, ustanoví mu správní orgán opatrovníka. Nezletilý syn žalobkyně byl zastoupený svojí matkou jako zákonnou zástupkyní v souladu s § 27 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 36 zákona č. 99/1963 Sb., o rodině. Nejvyšší správní soud přisvědčil žalované, že zde nebyl střet zájmů, který by vyžadoval zastoupení nezletilého tzv. kolizním opatrovníkem. Na základě uvedeného lze konstatovat, že ani neustanovení opatrovníka nevedlo ke stavení lhůty stanovené pro zánik nároku na výplatu důchodu.

Nejvyšší správní soud dodává, že ačkoli je v projednávaném případě zřejmé, že žalobkyně byla zkrácena ve svém nároku na výplatu dávek v důsledku průtahů v řízení o prohlášení jejího manžela za mrtvého, nebylo možné takovéto pochybení napravit pomocí § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. ve znění účinném v době rozhodování žalované. Teprve úprava tohoto ustanovení účinná od 1. 2. 2006 totiž řízení o prohlášení osoby za mrtvou považuje za důvod ke stavení lhůty pro zánik nároku na výplatu důchodu, a umožňuje tak ochranu práv žadatele o dávku před případnými negativními dopady vedení tohoto řízení. Žadatelka tudíž mohla za dané situace využít jedině postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nebo žádosti o odstranění tvrdosti zákona podle § 106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalované je zcela v souladu se zákonem, neboť výplatu vdovského a sirotčího důchodu poskytuje zcela správně tři roky zpětně od podání žádosti o tyto dávky, třebaže nárok na důchody vznikl již ke dni 27. 1. 1993, který byl považován ze den úmrtí manžela žalobkyně.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Ústí nad Labem chybně posoudil právní otázku běhu lhůty stanovené v § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. pro zánik nároku na výplatu důchodu nebo jeho části, čímž zatížil své rozhodnutí vadou podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle ust. § 110 odst. l s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je krajský soud podle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem výše uvedeným.

V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Ústí nad Labem i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. května 2008

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Usnesení ze dne 9. 4. 2008

Plný text

3 Ads 29/2008 - 36

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně: I. O, zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] ze dne 10. 8. 2005, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 211/2005 – 17, o návrhu žalované na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2005, č. j. 42 Cad 211/2005 – 17, s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalované ze dne 10. 8. 2005, č. j. X, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím Česká správa sociálního zabezpečení přiznala žalobkyni ode dne 27. 1. 1993 vdovský a sirotčí důchod podle ust. § 45 a § 49 zákona č. 100/1988 Sb. s tím, že nárok na doplatek za dobu před 6. 6. 2002 podle ust. § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. zanikl.

V kasační stížnosti žalovaná navrhla, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti. Uvedla, že právní následky rozsudku krajského soudu by pro ni znamenaly nenahraditelnou újmu v případě, že by doplatek vdovského a sirotčího důchodu měl být přiznán 3 roky zpětně od zahájení řízení o prohlášení manžela žalobkyně za mrtvého v roce 1995, tedy fakticky ode dne, který byl v roce 1993 stanoven za den smrti, a nikoli tři roky zpětně od data uplatnění žádosti o dávku.

Podle ust. § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nemá kasační stížnost odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Přitom přiměřeně užije ust. § 73 odst. 2 až 4. Podle ust. § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. se přiznáním odkladného účinku pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.

Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce – účastníka správního řízení – před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky. Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Dle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak např. nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006-33, www.nssoud.cz; usnesení ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004-49, publ. pod č. 982/2006 Sb. NSS).].

S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost. V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný. Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti.

Ačkoli žalovaná na výše popsanou problematickou situaci výslovně nepoukázala, dospěl Nejvyšší správní soud na základě uvedeného názoru rozšířeného senátu k závěru, že tento nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí, je v rozporu s principem právní jistoty, a lze v něm tudíž spatřovat nenahraditelnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není ani v rozporu s veřejným zájmem. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. dubna 2008

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací