Rozsudek ze dne 7. 10. 2022
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Michala Bobka v právní věci žalobkyně: SERVIS OIL s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] Praha 4, o kasační stížnosti žalobkyně proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, č. j. 48 Af 22/2017 – 371,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni dvaceti pěti dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 11. 2016 a pěti dodatečnými platebními výměry ze dne 2. 12. 2016 spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2011 až březen 2014 a současně uložil žalobkyni povinnost uhradit penále z dodatečně vyměřené daně v souhrnné výši přesahující 78,5 milionů Kč. Dále správce daně třemi platebními výměry ze dne 7. 12. 2016 vyměřil žalobkyni nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období duben 2014, květen 2014 a srpen 2014 ve výši 0 Kč. Proti právě uvedeným rozhodnutím správce daně podala žalobkyně odvolání, která žalovaný prostřednictvím třiceti tří rozhodnutí ze dne 18. 8. 2017 zamítnul (dále jen „rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017“). Žalobkyně se následně prostřednictvím žaloby, kterou Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) vedl pod sp. zn. 48 Af 22/2017, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017.
[2] Správce daně dále platebním výměrem ze dne 5. 6. 2017 vyměřil žalobkyni za zdaňovací období červenec 2015 nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů ve výši 9 570 Kč. Odvolání, které žalobkyně proti tomuto platebnímu výměru podala, žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 5. 12. 2017 (dále jen „rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2017“). Žalobkyně se žalobou domáhala i zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2017; krajský soud žalobu v této věci vedl pod sp. zn. 48 Af 39/2017.
[3] Krajský soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem předně rozhodl o spojení věci vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 48 Af 22/2017 a sp. zn. 48 Af 39/2017 ke společnému projednání (výrok I. napadeného rozsudku). Výrokem II. zrušil celkem osmnáct rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017, jež se vztahovala ke zdaňovacím obdobím od ledna 2013 do května 2014 a k srpnu 2014, ve zbytku žaloby zamítnul (výrok III). Zamítnutí žaloby se vztahovalo na celkem patnáct rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017 a rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2017. Konečně, výrokem IV. rozhodl krajský soud o náhradě nákladů řízení.
[4] Jako jádro sporu krajský soud označil otázku, zda žalobkyně měla nárok na vrácení spotřební daně dle § 56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“), a to za zdaňovací období říjen 2011 až květen 2014, srpen 2014 a červenec 2015. Obsáhle popsal skutkový stav a s ohledem na výše vymezenou otázku definoval obecná východiska rozhodná pro řešení sporu. Uvedl, že pro vznik nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů bylo v rozhodném období potřebné kumulativní splnění stanovených podmínek, a to (i) nakoupit (popř. vyrobit či přijmout) minerální (topné) oleje uvedené pod určitými kódy nomenklatury za cenu včetně spotřební daně, (ii) tyto minerální oleje musely být určitým způsobem označkované a obarvené a (iii) daňovým subjektem prokazatelně použity pro výrobu tepla. Uvedl, že mezi účastníky bylo sporné pouze to, zda žalobkyně minerální oleje prokazatelně použila pro výrobu tepla.
[5] Krajský soud konstatoval, že žalobkyně jako nájemkyně uzavřela s fyzickými a právnickými osobami jakožto pronajímateli stovky smluv o nájmu souboru zařízení pro výrobu tepla a o dodávce tepelné energie. Ve vztahu k rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 8. 2017 a s ohledem na zjištěný skutkový stav uvedl, že byť žalobkyně na své náklady prováděla servis topných zařízení, a tato skutečnost může sama o sobě nasvědčovat tomu, že sama obsluhovala topná zařízení, není provádění pravidelných a mimořádných revizí a oprav určující pro posouzení, kdo je skutečným producentem tepla. Jako převažující aspekt pro posouzení problematiky výroby tepla na topných zařízeních krajský soud považoval skutečnost, že jednotliví pronajímatelé měli topná zařízení ve svém vlastnictví a po dobu trvání smluvního vztahu je měli rovněž pod svým dohledem, neboť sami průběžně kontrolovali a zjišťovali stav topného oleje včetně spotřebovaného a zůstatkového množství. Rovněž zjišťovali a oznamovali případnou závadu, potřebu oprav a činili také objednávky (dotazy ohledně možného doplnění topného oleje) či byli ze strany žalobkyně dotazování na potřebu doplnění topného oleje. Krajský soud tak konstatoval, že pronajímatelé byli fakticky pověřeni k provádění úkonů při obsluze a kontrole topných zařízení a žalobkyně převážnou část těchto úkonů nečinila a to i přes skutečnost, že jí podle formálně-právního stavu zachyceného ve smlouvách měla být topná zařízení přenechána k užívání. O podstatných skutečnostech týkajících se jejich provozu se však dle názoru krajského soudu dozvídala právě prostřednictvím pronajímatelů.
[6] Za rozhodující označil krajský soud skutečnost, že „cena za teplo“ byla odvozována od množství dodaných topných olejů a to ke dni jejich dodávky, a nikoliv ke dni spotřeby tepla. Jinými slovy, tato cena se neodvíjela od skutečně dodaného tepla změřeného pomocí měřičů tepla, eventuálně pomoci měřiče průtoku topných olejů či jiného obdobného zařízení, nýbrž od množství stočeného topného oleje a z něj vypočteného (potažmo předpokládaného) v budoucnu vyrobeného množství tepelné energie. Uvedené vedlo krajský soud k závěru, že pronajímatelé ve skutečnosti odebírali od žalobkyně topné oleje a nikoliv tepelnou energii. Ve shodě se správními orgány dospěl krajský soud k názoru, že uzavřením smluv o nájmu souboru zařízení pro výrobu tepla a o dodávce tepelné energie žalobkyně zastřela skutečný stav, a to ve vztahu k těm pronajímatelům, kteří měli topná zařízení pod svým dohledem a pro něž žalobkyně pouze zajišťovala servisní služby a dodávky topného oleje.
[7] Krajský soud při posuzování věci neopomenul argumentaci žalobkyně, dle které kotelny na některých odběrných místech sama provozovala s tím, že zálohy za dodávané teplo byly vyúčtovány podle skutečné roční spotřeby. Postup žalovaného, který se odmítl zabývat listinami předloženými žalobkyní (blíže specifikovanými v bodě 67. napadeného rozsudku) označil za nesprávný a uvedl, že důvody pro které žalovaný tyto listiny nepřipustil k dokazování, nemůže aprobovat. Výrokem II. (jak již bylo zmíněno výše) tak zrušil osmnáct rozhodnutí ze dne 18. 8. 2017, která se vztahovala ke zdaňovacím obdobím od ledna 2013 do května 2014 a k srpnu 2014.
[8] Pokud jde o rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2017, krajský soud rovněž konstatoval, že i v tam posuzovaném zdaňovacím období července 2015 měla žalobkyně uzavřené stovky smluv o nájmu soboru zařízení pro výrobu tepla a o dodávce tepelné energie. I ve vztahu k tomuto posuzovanému zdaňovacímu období ovšem konstatoval, že žalobkyně byla nájemkyni topných zařízení jen podle formálně-právního stavu, neboť ve skutečnosti neměla topné zařízení v užívání a pronajímatelům dodávala pouze topné oleje a poskytovala servisní služby. „Cena za teplo“ tak byla rovněž odvozována od množství dodaných topných olejů, což dle názoru krajského soudu vypovídá o tom, že pronajímatelé ve skutečnosti odebírali topné oleje a nikoliv vyrobené teplo. Skutková zjištění správních orgánů a jednotlivá tvrzení žalobkyně označil krajský soud za vnitřně bezrozporná a nezadávající důvod k pochybnostem ohledné dostatečnosti zjištěného skutkového stavu věci. K důvodům, kterými se žalobkyně snažila osvědčit své důkazní návrhy na provedení výslechu všech pronajímatelů, krajský soud uvedl, že tyto nenasvědčovaly tomu, že by tento důkazní prostředek mohl na zjištěném skutkovém stavu vztahujícím se k většině odběrných míst něčeho změnit. Krajský soud neshledal pochybení správních orgánů ani v tom, že neprovedly jako důkaz listiny, které ovšem žalobkyně blíže neidentifikovala a jednalo se tak o příliš neurčitý důkazní návrh.
[9] Proti výroku III. rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Předně argumentovala, že v řízení před daňovými orgány i v řízení před krajským soudem prokázala, že její nárok na vrácení spotřební daně byl důvodný. Krajskému soudu vytkla, že rozhodl na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť daňové orgány neprovedly stěžovatelkou navržené důkazy, především výslechy všech pronajímatelů a místní šetření na odběrných místech. Uvedla, že v průběhu daňového řízení prokázala, že prováděla skutečnou obsluhu topných zařízení. Pronajímatelé jednotlivých topných zařízení měli pouze možnost ovládat regulaci dodávaného tepla pomocí termostatu, samotná dodávka tepla, obsluha a servis topného zařízení byly čistě v režii stěžovatelky, resp. jejich pracovníků (kotelníků). Princip, kdy pronajímatelé nemají možnost ovlivnit samotnou dodávku tepla, prokázaly dle názoru stěžovatelky mj. výpovědi svědků. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že svoje smluvní povinnosti nikdy zpětně nepřenášela na jednotlivé pronajímatele, odpovídala za škodu způsobenou pronajatým zařízením i za škodu vzniklou v důsledku výpadku dodávek. Odpovědnost za pronajatá zařízení (včetně veškerého servisu, obsluhy, údržby a kompletního ovládaní) tak měla stěžovatelka a byla to právě ona, kdo vyvíjel bezprostřední činnost směřující k výrobě tepla.
[11] Stěžovatelka vznesla i námitku porušení zásady legitimního očekávání. Uvedla, že po mnoho let jí za nezměněné skutkové i právní situace byl nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů uznáván, ač tomu tak bylo konkludentně. Nyní daňové orgány tvrdí, že při stejném postupu nárok na vrácení spotřební daně nemá. Náhlou a neodůvodněnou změnu postupu správce daně ohledně § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních nelze dle jejího názoru charakterizovat jinak, než jako podstatné porušení zásady legitimního očekávání. Závěrem uvedla, že pokud měl správce daně, resp. žalovaný v úmyslu změnit rozhodovací praxi ohledně postupu při uplatňování nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, měl zveřejnit návrh závazné informace k uplatňování nároku na její vrácení. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil výrok III. napadeného rozsudku a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti k námitce neprovedení navrhovaných důkazů uvedl, že skutkový stav byl zjištěn zcela dostatečně a spolehlivě, což je zásadní. Daňové orgány vycházely především ze skutečností sdělených stěžovatelkou v průběhu daňového řízení, stejně tak z obsahu smluv o nájmu souboru zařízení pro výrobu tepla a o dodávce tepelné energie, které stěžovatelka předložila, či z výslechů svědků, které navrhla. Sporná je dle jeho názoru pouze právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu, tj. zda činnosti prováděné stěžovatelkou naplňují veškeré podmínky pro vznik nároku na vrácení spotřební daně. Žalovaný se ztotožnil i s argumentací krajského soudu ohledně důkazních návrhů stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka navrhované listiny blíže neidentifikovala a současně neuvedla, co by měly tyto listiny osvědčit, krajský soud vyhodnotil, že se jedná o příliš neurčitý důkazní návrh.
[13] I v otázce oprávněnosti nároku stěžovatelky na vrácení spotřební daně se žalovaný ztotožnil s názorem vysloveným krajským soudem, který uzavřel, že pronajímatelé ve skutečnosti odebírali topné oleje a nikoliv tepelnou energii. Shrnul, že jednotliví pronajímatelé prováděli činnosti související s vlastním provozem topných zařízení, která měli rovněž pod neustálým dohledem a kontrolou. Co se týče stěžovatelkou namítaného porušení principu legitimního očekávání, žalovaný také přisvědčil závěrům krajského soudu. Doplnil, že v nyní projednávané věci nedošlo k žádné změně rozhodovací praxe. Dle jeho názoru tak neexistoval důvod, aby daňové orgány postupovaly způsobem, který popsala stěžovatelka (zveřejnění návrhu závazné informace k uplatňování nároku na vrácení spotřební daně tak, aby se k němu mohla vyjádřit odborná veřejnost a dotčené subjekty, následné zapracování relevantních připomínek, vydání a zveřejnění závazné informace). Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[14] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského sodu v rozsahu a z důvodů, které stěžovatelka uplatnila, přičemž se zabýval i otázkou, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné uvést, že argumentace stěžovatelky předestřená v nyní projednávané věci již byla podrobena posouzení kasačním soudem v skutkově obdobných věcech, avšak ve vztahu k jiným zdaňovacím obdobím. Jednalo se (i) zdaňovací období leden, duben, květen, září a říjen 2017 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2021, č. j. 5 Afs 401/2020 – 34), (ii) zdaňovací období srpen, září a říjen 2016 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2022, č. j. 9 Afs 113/2021 – 37) a konečně (iii) zdaňovací období leden 2013 až květen 2014 a srpen 2014 (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 7 Afs 32/2022 – 39). Tato rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla následně napadena ústavními stížnosti, které Ústavní soud postupně odmítl usneseními (i) ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3248/21, (ii) ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 739/22 a (iii)ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 1154/22.
[16] Úvodem pokládá Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že ačkoliv kasační stížnost obsahuje na první pohled řadu námitek, ve skutečnosti tomu tak není. Kasační námitky jsou totiž fakticky jen částečným opakováním již dříve uplatněné žalobní argumentace. Stěžovatelka jen v omezené míře reaguje na konkrétní závěry napadeného rozsudku. Právě zpochybnění závěrů krajského soudu však představuje nutný předpoklad posouzení uplatněné argumentace jako přípustné kasační námitky (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Ačkoliv kasační stížnost stěžovatelky lze ve výše uvedeném smyslu ještě považovat za projednatelnou, je třeba současně zdůraznit, že se tyto námitky nesou z velké části v obecném duchu. V tomto ohledu je nutno připomenout, že podoba (konkrétnost či obecnost) soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem předurčena kvalitou a podobou návrhu (zde kasační stížnosti).
[17] Rozhodnutí žalovaného, která byla předmětem přezkumu v řízení před krajským soudem, se věcně týkají nároku na vrácení spotřební daně, doměření spotřební daně a uložení povinnosti uhradit penále z dodatečně vyměřené daně. Námitky, které stěžovatelka vznáší ve své kasační stížnosti, lze rozdělit do tří okruhů. Konkrétně se jedná o (i) námitky týkající se neprovedení navrhovaných důkazů, (ii) námitky ve vztahu k posouzení otázky oprávněnosti nároku stěžovatelky na vrácení spotřební dane a konečně (iii) námitky stran porušení principu legitimního očekávání. Nejvyšší správní soud přitom předesílá, že na nyní projednávanou věc jsou přiléhavé i závěry vyslovené ve shora uvedených rozsudcích Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 401/2020 – 34, č. j. 9 Afs 113/2021 – 37 a č. j. 7 Afs 32/2022 – 39.
[18] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 9 Afs 113/2021 – 37 shrnul, že zákonodárce se stanovením přísných pravidel pro daný daňový benefit snažil zabránit jeho zneužívání. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 2 Afs 96/2009 – 65 dále uvedl, že pro úspěšné uplatnění nároku na vrácení spotřební daně je proto nutné, aby z předložených dokladů byla prokazatelná spotřeba v souladu se zákonem stanoveným účelem a v rámci stanovených pravidel. Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních přitom musí byt vykládáno zužujícím způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006, č. j. 2 Afs 196/2004 – 126, jehož použitelnost na uvedené byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2021, č. j. 4 Afs 57/2021 – 43). Pro přiznání nároku na vrácení spotřební daně je tak rozhodné určení osoby, která má možnost ovlivňovat vlastní proces výroby tepla a nad spotřebou minerálních olejů má kontrolu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 57/2021 – 43).
[19] Jak správně konstatoval krajský soud, stěžejní pro posouzení věci je tedy naplnění kumulativně stanovených podmínek v § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních, v daném případě prokazatelné použití minerálních olejů pro výrobu tepla daňovým subjektem. V této souvislosti je na místě poukázat i na skutečnost, že daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž na povinnosti daňového subjektu prokázat vše, co sám tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 – 125, č. 1022/2007 Sb. NSS). Je to tedy daňový subjekt, kdo nese břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti (včetně nároku na vrácení daně) a břemeno důkazní ve vztahu k těmto tvrzením dle § 92 odst. 3 daňového řádu.
[20] Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že to byli pronajímatelé, kteří po dobu trvání smluvního vztahu dohlíželi na topná zařízení a zjišťovali zůstatek topného oleje k poslednímu dni v měsíci. Stejně tak stěžovatelku upozorňovali na nutnost oprav či výskyt závad a objednávali topné oleje. Byť stěžovatelka měla topná zařízení formálně přenechána k užívání, jejich faktická kontrola byla v rukou pronajímatelů. Nejvyšší správní soud se tak plné ztotožňuje s posouzením krajského soudu. Stěžejní je pak jeho závěr, že „cena za teplo“ byla odvozována od množství dodaných topných olejů ke dni dodávky topných olejů a nikoli ke dni spotřeby. Krajský soud v tomto ohledu navíc správně podotkl, že provádění pravidelných a mimořádných revizí a oprav není pro posouzení, kdo je skutečným producentem tepla, určující. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu o tom, že stěžovatelka uzavřením smluv o nájmu souboru zařízení pro výrobu tepla a o dodávce tepelné energie zastřela skutečný stav, přičemž zde absentovalo užívání topných zařízení jakožto pojmový znak nájmu. Stěžovatelka takovýmto „pronajímatelům“, kteří ovšem fakticky nebyli pronajímateli, dodávala topné oleje, nikoliv teplo. Jedna z podmínek předpokládaných v ustanovení § 56 odst. 1 zákona o spotřebních daních tak nebyla splněna. Smyslem právní úpravy totiž není, aby osoba, která si nárokuje vrácení spotřební daně, dodávala minerální oleje jiným subjektům bez toho, aby je sama spotřebovala.
[21] Co se týče námitky stěžovatelky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, Nejvyšší správní soud uvádí, že se rovněž ztotožňuje s posouzením krajského soudu, jenž v postupu správce daně, nespatřoval žádné pochybení. Z odůvodnění napadeného rozsudku je přitom zřejmé, že krajský soud se důsledně zabýval skutkovým stavem (ve vztahu k rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 8. 2017 tak učinil v bodě 71. napadeného rozsudku). Co se týče rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2017, krajský soud označil skutková zjištění správních orgánů a jednotlivá tvrzení stěžovatelky za vnitřně bezrozporná a nezavdávajíce důvod k pochybnostem ohledně dostatečnosti zjištěného skutkového stavu. Krajský soud rovněž správně doplnil, že stěžovatelka neuváděla, jaká nová skutková zjištění by z těchto důkazů měla plynout. Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že obdobnou námitkou se zabýval již ve skutkově prakticky identických věcech v rozsudích č. j. 5 Afs 401/2020 – 34, č. j. 9 Afs 113/2021 – 37 a č. j 7 Afs 32/2022 – 39, na jejichž závěry odkazuje.
[22] Ani poslední námitku ohledně porušení zásady legitimního očekávání stěžovatelky nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodnou. Stěžovatelka neodkázala na žádná konkrétní rozhodnutí, z nichž by plynulo, že správce daně za stejné skutkové situaci posoudil věc po právní stránce jinak. Nelze tak než konstatovat, že námitka byla vznesena pouze v obecné rovině. Stěžovatelka v této souvislosti nezpochybnila ani závěr žalovaného, že jí v minulosti byla daň vyměřována pouze konkludentně. V takovém případě však nedochází k právnímu posouzení správnosti v daňovém přiznání deklarovaných údajů. Pokud se správce daně spolehne na údaje tvrzené daňovým subjektem, aniž by je podrobil hodnocení či kontrole, nezakládá tím ustálenou správní praxi ohledně výkladu rozhodné právní otázky, neboť v dané chvíli žádný výklad neprovádí. Konkludentně vyměřená daň může být změněna na základě daňové kontroly, dodatečného daňového přiznání či při obnově řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 Afs 190/2015 – 73). Jinými slovy, konkludentní vyměření vratky spotřební daně na základě podaných přiznání není způsobilé založit správní praxi. V nyní projednávané věci tedy nelze hovořit o procesním postupu, který by žalovaný náhle bezdůvodně změnil. Krajský soud nadto správně uvedl, že i pokud by správce daně vydal rozhodnutí, v němž by stěžovatelce nikoli konkludentně přiznal za totožných skutkových okolností nárok na vrácení spotřební daně (což však stěžovatelka nedoložila), bylo by nutno vycházet z toho, že správní praxe opírající se o nezákonný výklad zákona nemůže založit legitimní očekávání adresátů, že tak bude setrvale postupováno i do budoucna. Krajský soud přitom v této souvislosti odkázal též přiměřeně na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 – 159, č. 2059/2010 Sb. NSS a ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 As 377/2017 – 57. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani argumentace stěžovatelky v tom směru, že pokud měl správce daně, resp. žalovaný v úmyslu změnit rozhodovací praxi ohledně postupu při uplatňování nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, měl zveřejnit návrh závazné informace k uplatňování nároku na její vrácení, neboť k žádné takové změně nedošlo.
[23] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že napadený rozsudek krajského soudu je zákonný, a proto kasační stížnost proti němu podanou podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[24] Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Žalovaný byl ve věci úspěšný, prokazatelné náklady nad rámec běžné úřední činnosti mu však v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že ani jednomu z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 7. října 2022
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 27. 5. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: SERVIS OIL s.r.o., sídlem [adresa] zastoupený Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem [adresa] v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, č. j. 48 Af 22/2017 – 371, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
II. Žalobci se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 6.000 Kč, který bude vyplacen k rukám jeho právního zástupce, advokáta Mgr. Jiřího Kokeše, z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud obdržel ve výše nadepsané věci dne 18. 3. 2020 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“), společně s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (dále též jen „návrh“). Stěžovatel svou kasační stížností brojí proti výroku III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, č. j. 48 Af 22/2017 – 371 (dále jen „napadený rozsudek“). Tímto rozsudkem krajský soud rozhodl o žalobách stěžovatele proti celkově 34 rozhodnutím žalovaného, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“), a to jednak napadeným rozsudkem specifikované dodatečné platební výměry, jimiž byla žalobci doměřena spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2011 až březen 2014 a současně uložena povinnost uhradit penále z dodatečně vyměřené daně v souhrnné výši přesahující 78,5 milionu Kč, a jednak krajským soudem identifikované platební výměry správce daně, jimiž byl žalobci vyměřen nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období duben 2014, květen 2014 a srpen 2014 ve výši 0 Kč, respektive za zdaňovací období červenec 2015 nárok ve výši 9.570 Kč. Krajský soud výrokem II. napadeného rozsudku zrušil v něm specifikovaná rozhodnutí žalovaného a věc mu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem III. téhož rozsudku rozhodl tak, že ve zbytku se žaloby zamítají. Právě proti výroku III napadeného rozsudku pak stěžovatel podal kasační stížnost.
[2] Stěžovatel v rámci odůvodnění svého návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že pokud by nebyl přiznán, a musel by tak uhradit doměřenou daň v řádech mnoha milionů korun, vznikla by mu nepřiměřená újma, kterou by již nebylo možné napravit, neboť by se tímto postupem fakticky dostal do platební neschopnosti, která by mohla vést až k nedobrovolnému ukončení jeho činnosti. Dále poznamenal, že po celou dobu svého fungování řádně odváděl daně a jiné poplatky do státního rozpočtu, a proto by jeho faktická likvidace neměla pro rozpočet České republiky, ani pro společnost žádný význam. Zdůraznil, že si nemůže dovolit doměřenou daň jednorázově uhradit, a v případě nepřiznání odkladného účinku může nastat situace, kdy by mu ani případné zrušení napadených rozhodnutí nepřineslo výsledek, který svým podáním sleduje, neboť by v mezidobí mohl být nucen ukončit svou činnost. Přiznání odkladného účinku je tedy nezbytné proto, aby jeho případný konečný úspěch ve věci nebyl jen formální. Stěžovatel rovněž dodal, že dle jeho názoru nehrozí, že by vznikla jakákoliv újma jiným osobám, pokud by byl odkladný účinek přiznán. Jeho přiznání není rovněž v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V daném případě tedy jsou dle jeho mínění naplněny veškeré předpoklady pro přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti.
[3] Nejvyšší správní soud na základě uvedeného obsahu návrhu dospěl k závěru, že stěžovatel v něm žádným způsobem nespecifikoval rozsah, v němž přiznání odkladného účinku kasační stížnosti navrhuje. Z hlediska tvrzení o újmě, kterou by pro něj výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly, ve smyslu § 73 odst. 2 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pak zdejší soud shledal, že se stěžovatel omezil na zcela obecná tvrzení o vzniku újmy, která by mohla vést k jeho platební neschopnosti, respektive až nedobrovolnému ukončení jeho činnosti, takže by jeho případný konečný úspěch ve věci byl jen formální. Naznačená tvrzení však stěžovatel nijak blížeji nekonkretizoval, ani nedoložil. Nejvyšší správní soud jej proto usnesením ze dne 7. 4. 2020, č. j. 3 Afs 97/2020 – 38, vyzval k doplnění návrhu, a to k uvedení rozsahu, v němž se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti domáhá, při současné konkretizaci újmy, která mu v případě jeho nepřiznání hrozí ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., spolu s doložením důkazů, o které svá tvrzení opírá.
[4] Stěžovatel doplnil svůj návrh podáním ze dne 21. 4. 2020. V něm z hlediska požadavku na specifikaci rozsahu, v němž přiznání odkladného účinku požaduje, uvedl, že se jej domáhá v rozsahu rozhodnutí, která se týkají dodatečných platebních výměrů, jimiž mu byla doměřena spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2011 až březen 2014 a současně uložena povinnost uhradit penále z dodatečně vyměřené daně v souhrnné výši přesahující 78,5 milionu Kč. Ve vztahu k hrozící újmě potom stěžovatel nejprve zopakoval svou obecnou argumentaci obsaženou již v původním návrhu (viz bod 2 tohoto usnesení), nad jejíž rámec odkázal na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2017, č. j. 48 Af 22/2017 – 356, kterým tento přiznal odkladný účinek jeho žalobě, s tím, že od té doby u něj nedošlo „k žádné výrazné změně poměrů“. Poznamenal, že v souladu se zásadou legitimního očekávání by měl Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem přiznat kasační stížnosti odkladný účinek. Stěžovatel dále do doplnění svého návrhu převzal argumentaci krajského soudu obsaženou v bodu 11 zmíněného usnesení č. j. 48 Af 22/2017 – 356, dle které existují taková rozhodnutí správních orgánů, u nichž je závažnost a intenzita újmy způsobená jejich výkonem zřejmá již ze samotné jejich podstaty, přičemž v projednávané věci činí celková výše doměřené daně spolu s penále více než 78 milionů Kč. Jedná se tedy o částku, která by měla zásadní negativní vliv na hospodářské fungování téměř jakéhokoli podnikatelského subjektu. V souladu se závěry krajského soudu stěžovatel namítl, že by tak bylo příliš formalistické, pokud by Nejvyšší správní soud jeho návrh na přiznání odkladného účinku zamítl. Stěžovatel proto považuje podmínku existence újmy za naplněnou. Z hlediska újmy, která by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám, respektive možného rozporu s důležitým veřejným zájmem stěžovatel podotkl, že je na žalovaném, aby na takové okolnosti případu soud upozornil. Současně vyjádřil přesvědčení, že jediným potenciálně zasaženým by v dané věci mohl být státní rozpočet, přičemž však v poměru k újmě hrozící stěžovateli nemůže újma případně způsobená státnímu rozpočtu převážit.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti především poukázal na značnou obecnou a nekonkrétnost tvrzení stěžovatele, s tím, že tento nijak nedoložil, že výkon může vést k jeho platební neschopnosti až ukončení činnosti. Zdůraznil, že stěžovatel shodně nedoložil ani svou aktuální hospodářskou a majetkovou situaci. Žalovaný dále vyjádřil nesouhlas s argumentací krajského soudu, vycházející z judikatury správních soudů, dle níž existují správní rozhodnutí, u nichž je závažnost a intenzita újmy způsobená jejich výkonem zřejmá již ze samotné jejich podstaty. V této souvislosti zdůraznil, že přiznání odkladného účinku představuje výjimku z pravidla a musí být vyhrazeno pro zcela mimořádné a ojedinělé případy. Odůvodnění jeho přiznání toliko samotnou výší platební povinnosti, bez jakéhokoliv zohlednění ekonomické a finanční síly stěžovatele, respektive bez posouzení jeho aktuální hospodářské a majetkové situace představuje dle názoru žalovaného rezignaci na posouzení předpokladů přiznání odkladného účinku. Vzhledem k tomu, že žalovaný shledal za nenaplněnou již první z podmínek pro jeho přiznání, nevyjadřoval se dále ke zbylým dvěma, přičemž zdůraznil, že vzhledem k obecnosti tvrzení stěžovatele, tak učinit ani nemohl.
[6] Podle § 107 s. ř. s. „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně“. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“ Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. „[p]řiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí“.
[7] Ze shora citovaných ustanovení plyne, že v řízení o kasační stížnosti může Nejvyšší správní soud přiznat kasační stížnosti odkladný účinek tehdy, pokud by výkon rozhodnutí, případně jiné právní následky rozhodnutí, znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Současně platí, jak uvedl ve svém vyjádření již žalovaný, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.
[8] Z uvedeného vyplývá, že k tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Důvody existence takovéto újmy na straně stěžovatele jsou přitom zásadně individuální a jsou také závislé na jeho osobě a situaci. Platí, že povinnost tvrdit a prokázat hrozící vznik újmy tak má stěžovatel (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012 – 32; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[9] V kontextu uvedené povinnosti, jež stěžovatele stíhá, je však třeba přisvědčit tvrzení žalovaného, že prvně jmenovaný se v tomto směru v odůvodnění svého návrhu omezil na toliko zcela obecné formulace, když uvedl, že v případě nutnosti jednorázového uhrazení doměřené daně by se fakticky dostal do platební neschopnosti, která by mohla vést až k nedobrovolnému ukončení jeho činnosti, kdy by mu tak ani případné zrušení napadených rozhodnutí nepřineslo výsledek, který sleduje. Již tak obecná tvrzení nadto žádným způsobem nedoložil. Neučinil, tak dokonce ani poté, kdy k tomu byl zdejším soudem vyzván usnesením č. j. 3 Afs 97/2020 – 38, v jehož výroku byl vysloven mj. jednoznačný požadavek na konkretizaci a doložení újmy, která mu v případě nepřiznání odkladného účinku ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. hrozí. V rámci doplnění svého návrhu však stěžovatel rozšířil jeho odůvodnění zásadně toliko o odkaz na usnesení krajského soudu č. j. 48 Af 22/2017 – 356, jímž byl přiznán odkladný účinek jeho žalobě, a v něm obsaženou argumentaci o existenci správních rozhodnutí, u nichž je závažnost újmy způsobená jejich výkonem zřejmá již z jejich podstaty. To při zdůraznění zásady legitimního očekávání a skutečnosti, že od rozhodnutí krajského soudu u něj nedošlo „k žádné výrazné změně poměrů“.
[10] Jinými slovy lze k postupu stěžovatele uvést, že tento z hlediska požadavku na dostatečně konkrétní tvrzení stran jemu hrozící újmy, spolu s doložením důkazů, o které svá tvrzení opírá, zcela rezignoval na splnění výzvy obsažené v usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 97/2020 – 38, a důvodnost svého návrhu založil toliko na zmíněné argumentaci krajského soudu. Této však Nejvyšší správní soud nemůže v kontextu shora zmíněné mimořádnosti institutu odkladného účinku přisvědčit. Zdejší soud přitom v obecné rovině nepopírá, že nepochybně existují správní rozhodnutí, u nichž lze konstatovat, že již svou podstatou zakládají významnou indicii o intenzitě újmy, která by byla mohla být způsobena v případě jejich výkonu. Naplnění rozebírané podmínky pro přiznání odkladného účinku však nelze konstatovat bez dalšího čistě na základě této skutečnosti, ale je třeba ji vždy zasadit do kontextu, který představuje primárně právě osoba stěžovatele a jeho situace. Přijetí opačného závěru by ve svém důsledku vedlo k automatickému přiznávání odkladného účinku správními soudy ve vztahu k určitým kategoriím správních rozhodnutí, což by nepochybně bylo v rozporu s náhledem odkladného účinku jako mimořádného opatření. Nad uvedené lze poznamenat, že pokud by zákonodárce měl v úmyslu docílit automatického odkladu právních účinků u určitého druhu správních rozhodnutí, nepochybně by tohoto výsledku docílil přímo prostřednictvím formulace zákonných ustanovení, jako tomu učinil např. ve vztahu k většině rozhodnutí z oblasti mezinárodní ochrany (srov. § 32 odst. 2 a 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů). To však pro nyní posuzovanou situaci neplatí.
[11] Jestliže se dále stěžovatel dovolává legitimního očekávání ve smyslu, že byl-li přiznán odkladný účinek jeho žalobě, měl by být přiznán i kasační stížnosti, potom k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že uplatnil-li stěžovatel ve svém návrhu ke zdejšímu soudu zcela totožnou argumentaci jako v řízení před krajským soudem, muselo mu být z výzvy provedené zdejším soudem prostřednictvím usnesení č. j. 3 Afs 97/2020 – 38, zcela zřejmé, že ji Nejvyšší správní soud pro její obecnost a nepodloženost shledává nedostatečnou. V opačném případě by jej totiž nepochybně k doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku nevyzýval. Za této situace je proto rovněž stěžovatelův odkaz na legitimní očekávání nedůvodný.
[12] Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud ve vztahu k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uzavírá, že za situace, kdy stěžovatel přes konkrétní výzvu zdejšího soudu zcela rezignoval na svou povinnost dostatečně podrobně a určitě tvrdit, respektive prokázat hrozící vznik újmy, dospěl Nejvyšší správní soud s ohledem na mimořádnost tohoto institutu k závěru, že již první z podmínek předpokládaných § 73 odst. 2 s. ř. s. nebyla naplněna. Za této situace se proto již nezabýval otázkou případné újmy, která by přiznáním odkladného účinku mohla vzniknout jiným osobám, respektive možným rozporem s důležitým veřejným zájmem, neboť ani při naplnění těchto podmínek by návrhu stěžovatele nemohl vyhovět.
[13] S ohledem na zmíněné důvody Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s., ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s., kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Platí přitom, že zdejší soud tímto usnesením žádným způsobem nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé.
[14] Ve vztahu k výroku II tohoto usnesení Nejvyšší správní soud uvádí, že na základě § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), je s podáním kasační stížnosti spojen vznik poplatkové povinnosti. Protože stěžovatel soudní poplatek, který v souladu s položkami č. 19 (kasační stížnost) a č. 20 (návrh na přiznání odkladného účinku) sazebníku soudních poplatků činí v souhrnu částku 6.000 Kč, při podání kasační stížnosti neuhradil, vyzval jej Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 3. 2020, č. j. 3 Afs 97/2020 – 22, k jeho úhradě. Stěžovatel v reakci na výzvu soudní poplatek uhradil, avšak učinil tak dvakrát. Celkově tedy zaplatil 12.000 Kč (viz č. l. 28 a 39 soudního spisu).
[15] Dle § 10 odst. 1, věty druhé zákona o soudních poplatcích platí, že „bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost, vrátí soud přeplatek“. Nejvyšší správní soud proto výrokem II tohoto usnesení rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 6.000 Kč stěžovateli. Přeplatek bude vyplacen k rukám jeho právního zástupce, advokáta Mgr. Jiřího Kokeše, sídlem [adresa] Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2020
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu