3 As 37/2026

Plný text

3 As 37/2026 - 41
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudce Mgr. Radima Kadlčáka v právní věci žalobce: M. Š., zastoupený Mgr. Jiřím Vozákem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2023, č. j. KUUK/176090/2023, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 2026, č. j. 16 A 3/2024  35,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobce je vlastníkem jedné ideální poloviny
- pozemku parc. č. XA; zahrada,
- a dále uvnitř něj umístěného pozemku parc. č. st. XB, jehož součástí je stavba: budova s číslem popisným X; rodinný dům.
Vlastníkem druhé ideální poloviny obou pozemků je manželka žalobce. Do společného jmění těchto manželů náleží
- pozemek parc. č. XC; trvalý travní porost,
- a dále uvnitř něj umístěný pozemek parc. č. st. XD; jehož součástí je stavba: budova bez čísla popisného nebo evidenčního.
Všechny dané pozemky se nachází v k. ú. L. Poměry v území jsou patrné ze dvou níže přiložených snímků (výstřižků) z katastrální mapy – na prvním z nich je vyznačen fialovou barvou pozemek parc. č. XA; na druhém pozemek parc. č. XC.

[2] Dne 20. 6. 2023 požádal žalobce o vydání koordinovaného závazného stanoviska k záměru Přípojka NN Libochovany, napojení z určeného místa distribuce ČEZ – R14 a doplnění HDPE (dále jen „záměr“). Konkrétně žádal o zřízení elektrické přípojky ze stávající pojistné skříně na pozemku parc. č. XA, o zemní vedení HDPE trubky s kabelem (pro budoucí připojení na distribuční soustavu ČEZ a k síti CETIN) přes pozemek parc. č. XE s ukončením na hranici pozemku parc. č. XC a o zřízení odběrného místa pro stavbu stojící na pozemku parc. č. st. XD. Pozemek parc. č. XE je komunikací nacházející se mezi uvedenými pozemky žalobce.

[3] Městský úřad Litoměřice, odbor územního rozvoje, vydal dne 28. 6. 2023 k záměru závazné stanovisko orgánu územního plánování, jímž shledal záměr přípustný za podmínky, že navrhované odběrné místo a budoucí připojení k síti CETIN bude realizováno pro stávající stavbu, která bude sloužit pouze pro hospodářské účely. Podle závazného stanoviska není záměr v rozporu s územním plánem obce Libochovany. Městský úřad Litoměřice, stavební úřad (dále jen „stavební úřad“), následně dne 14. 7. 2023 vydal žalobci k jeho záměru souhlasné koordinované závazné stanovisko.

[4] Dne 12. 7. 2023 vydala Agentura ochrany přírody a krajiny (dále jen „Agentura“), jakožto orgán ochrany přírody, k záměru žalobce nesouhlasné závazné stanovisko. Agentura uvedla, že účelem záměru je podle žalobce chov koní. Agentura rovněž uvedla, že dne 6. 9. 2022 vydala souhlasné závazné stanovisko k novostavbě dřevěné ohrady na pozemku parc. č. XC; dne 8. 12. 2023 pak žalobci poskytla předběžnou informaci „o nevhodnosti stavby stáje či jiných objektů […] pro chov koní, kterým je nyní odůvodněna potřeba navrhované přípojky NN.“ Podle Agentury počítá žalobce s umístěním citovaného záměru na pozemcích, které se nachází mimo zastavěné a zastavitelné území sídla – ve IV. zóně CHKO České středohoří. Na pozemku parc. č. st. XD o výměře 18 m2 se nachází stará (původní) dřevěná stavba. Podle územního plánu obce Libochovany se pozemek parc. č. XC nachází ve volné krajině, přičemž na této ploše jsou přípustné trvalé travní porosty s extenzivní pastvou a sečí.

[5] Zřízení daného odběrného místa představuje podle Agentury „první stupeň urbanizace území.“ Mimo zastavěné a zastavitelné plochy nelze rozvíjet urbanizaci volného prostoru, protože prioritu má uchování přírodních a krajinných hodnot. V odůvodněných případech lze do takové plochy umístit pouze lehká zařízení a stavby nevyžadující další infrastrukturu. Agentura rovněž upozornila, že se na daném pozemku nachází travní porost, pro jehož obhospodařování není zřízení odběrného místa nutné; stejně tak pastvu koní lze zajistit bez něj a v nezbytném případě lze využít mobilní zdroje elektřiny. Agentura uvedla, že je uskutečnění záměru v rozporu s posláním CHKO České středohoří ve smyslu § 25 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném do 31. 12. 2023, (dále jen „ZOPK“), ve spojení s § 1 výnosu č. 6883/76, o zřízení CHKO České středohoří ze dne 19. 3. 1976. Stejně tak je realizace záměru v rozporu s opatřeními Plánu péče o CHKO České středohoří 2015–2024 pro zemědělské využívání pozemků (dále jen „plán péče“). Agentura doplnila, že je její povinností „posuzovat širší vlivy záměru na přírodu a krajinu a zejména ve volné krajině postupovat s využitím principu předběžné opatrnosti tak, aby bylo zabráněno neřízené urbanizaci.“ Uzavřela, že „[v]olná krajina je specifickou hodnotu krajiny v CHKO, proto je chráněna a zachovává se i před zaváděním inženýrských sítí a další infrastruktury.“

[6] Žalobce následně dne 21. 8. 2023 požádal o vydání rozhodnutí o umístění záměru. Stavební úřad svým rozhodnutím ze dne 25. 8. 2023 pod č. j. MULTM/0065651/23/SÚ tuto žádost zamítl, a to podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2026 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). V odůvodnění daného rozhodnutí uvedl, že by s ohledem na skutečnosti uvedené v negativním závazném stanovisku Agentury byla realizace záměru v rozporu se zvláštními právními předpisy, a tím by se záměr rozcházel s požadavky § 90 odst. c) stavebního zákona.

[7] Žalobce se proti danému rozhodnutí bránil odvoláním. Jelikož odvolání směřovalo proti obsahu závazného stanoviska Agentury, požádal žalovaný Ministerstvo životního prostředí (dále jen „ministerstvo“) jako nadřízený orgán ochrany přírody o potvrzení či změnu závazného stanoviska Agentury. Ministerstvo vydalo dne 2. 11. 2023 závazné stanovisko, jímž stanovisko Agentury potvrdilo.

[8] V jeho odůvodnění zdůraznilo, že Agentura opakovaně informovala žalobce o tom, že jeho záměr „zemědělské stavby tvořící zázemí pro chov hospodářských zvířat, kde se předpokládá nutnost napojení na inženýrské sítě, intenzivní provoz v bezprostředním okolí staveb a budování navazujících zpevněných ploch,“ nebude možné realizovat, a to včetně jeho napojení na inženýrské sítě. Žalobce proto nemohl předpokládat vydání souhlasného závazného stanoviska k provedení přípojky. Dále žalobce srovnával svůj záměr s jinými solitérními stavbami ve volné krajině – ministerstvo však uvedlo, že se tyto stavby nachází v zastavěném území sídla s jiným funkčním využitím (plocha zemědělské výroby a plocha bydlení), proto se o srovnatelné stavby nejedná. Ministerstvo souhlasilo s hodnocením Agentury, že chov koní ani drobná hospodářská stavba samy o sobě nezakládají právo na zavádění infrastruktury do volné krajiny. Rovněž zopakovalo, že „zřízení odběrného místa na pozemku představuje první stupeň urbanizace území.“ Uzavřelo, že „dle Agenturou podané informace a fotodokumentace, která je součástí spisu, a také samotného odvolání, toto sám odvolatel již začal v území naplňovat, a to i přesto, že v doplnění žádosti o povolení ohrady uvedl, že v území neproběhnou žádné terénní úpravy. Neprovedení terénních úprav odvolateli stanovila Agentura v závazném stanovisku […] ze dne 6. 9. 2022, kterým souhlasila s realizací ohrady.“

[9] Žalovaný následně rozhodl o odvolání v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu prvostupňové rozhodnutí změnil – jeho výrok doplnil o ustanovení „§ 149 odst. 6 správního řádu“, podle něhož stavební úřad rovněž rozhodoval. Ve zbytku ponechal prvostupňové rozhodnutí beze změn.

[10] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Současně navrhl, aby soud zrušil i závazná stanoviska Agentury a ministerstva.

[11] Žalobce namítal, že jsou závazná stanoviska nepřezkoumatelná, neboť nejsou srozumitelně odůvodněná. Dále tvrdil, že kolidují s kladným závazným stanoviskem orgánu územního plánování – orgány ochrany přírody totiž překročily svou pravomoc, neboť hodnotily soulad záměru s územním plánem, což jim nepřísluší. Žalobce také trval na názoru, že právní předpisy nezakazují zavedení infrastruktury ke stavbě na pozemku parc. č. st. XD. Rovněž odmítal, že by realizace záměru vedla k větší urbanizaci místa, neboť zde existuje historická stavba. Pozemek parc. č. XC navíc v podstatě přiléhá k poslední zástavbě sídla, přičemž umístění elektroměrného rozvaděče do vzdálenosti cca 100 m od ní nelze považovat za zásah do volné krajiny. Žalobce měl také za to, že mu s ohledem na závazné stanovisko ze dne 6. 9. 2022 vzniklo legitimní očekávání, že Agentura bude souhlasit s realizací záměru. Stejně tak namítal, že dotčené orgány poukázaly na rozpor záměru s plánem péče; tento dokument však pro žalobce není závazný.

[12] Krajský soud napadeným rozsudkem danou žalobu zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že závazná stanoviska netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť z nich je patrné, z jakých skutkových zjištění dotčené orgány vycházely a jaký právní názor zaujaly. Rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce se závaznými stanovisky obsáhle věcně polemizuje, čehož by při jejich nepřezkoumatelnosti nebyl schopen. Dále soud připomněl, že není nadán pravomocí přezkoumávat závazná stanoviska po věcné stránce, nýbrž pouze z toho pohledu, zda stanoviska spočívají na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda stanoviska nejsou v rozporu s ostatními důkazy a zda jejich odůvodnění odpovídají pravidlům logického myšlení.

[13] K obsahu závazných stanovisek pak soud uvedl, že se pravomoc orgánů územního plánování s pravomocí orgánů ochrany přírody v případech posuzování zákonnosti stavebních činností často dotýkají. Je pravda, že orgánu ochrany přírody nepřísluší nahrazovat činnost orgánů, jež jsou příslušné k hodnocení souladu stavebního záměru s územněplánovací dokumentací. Současně je však „prakticky nevyhnutelné, že orgány ochrany přírody při své činnosti musí vzít do úvahy také […] územní plán, pokud v konkrétním případě souvisí s posuzovaným záměrem a s tímto pracovat v intencích jím svěřené pravomoci a působnosti,“ (srov. odst. 47 daného rozsudku). Pro hodnocení zákonnosti postupu daných orgánů je podle soudu stěžejní, jakou argumentaci ve svých závazných stanoviscích použily.

[14] Soud následně zkoumal odůvodnění závazných stanovisek Agentury a dospěl k závěru, že postupovala v souladu s požadavky právních předpisů. Podle soudu „nelze souhlasit s žalobcem, že by se [Agentura] jakkoliv ‚ujala role‘ orgánu územního plánování a zcela rezignovala na hodnocení záměru žalobce z hlediska ochrany přírody a krajiny,“ (srov. odst. 49 napadeného rozsudku). Agentura hodnotila primárně skutečnost, že se záměr má realizovat ve volné krajině a ve IV. zóně CHKO České středohoří, přičemž „vyvedení inženýrských sítí [v tomto případě elektřiny a následně datové sítě] do nezastavitelného území by představovalo první krok k urbanizaci této části volné krajiny,“ (srov. tamtéž). Rovněž Agentura postupovala v souladu s principem předběžné opatrnosti, „což lze taktéž přeložit jako prevenci před postupným zastavováním dané lokality tzv. ‚salámovou metodou‘,“ (srov. tamtéž). Stejně tak je podle soudu pádná argumentace týkající se rozporu záměru s plánem péče – ten sice není závazný pro žalobce, ale orgány ochrany přírody jsou podle něj povinny postupovat při péči o zvlášť chráněná území, a to v souladu s § 38 odst. 6 ZOPK.

[15] K týmž závěrům soud dospěl ve vztahu k závaznému stanovisku ministerstva. Soud upozornil, že ministerstvo výslovně odkázalo na územní plán obce Libochovany, avšak „činilo tak v návaznosti na odvolací námitku žalobce, který srovnával jeho záměr s jinými solitérními stavbami v okolí obce. […] Tento logický poukaz nelze vnímat jako posouzení z hlediska územního plánování, ale jako vysvětlení nepřípadného srovnání ze strany žalobce. [Pokud žalobce ministerstvu dané srovnání vytýká], [u]vedená námitka postrádá logiku, protože [ministerstvo] pouze reagovalo na žalobcovu odvolací námitku. Absurdně pak v daném kontextu vyznívá další žalobní bod, který srovnává uvedené solitérní stavby s žalobcovým záměrem a dovozuje z toho nerovný přístup dotčených orgánů,“ (srov. odst. 53 napadeného rozsudku).

[16] K námitce, podle níž právní předpisy neobsahují zákaz zavedení infrastruktury k existující stavbě, soud uvedl, že dotčené orgány postupovaly v souladu s pravomocí, kterou jim svěřují právní předpisy, neboť cílem zákonodárce bylo, aby byl každý záměr posouzen z hlediska dopadů na přírodu a krajinu. Soud rovněž odmítl názor, že realizací záměru nedojde k větší urbanizaci lokality – v tomto směru souhlasil s odbornými závěry dotčených orgánů. Co se týče námitky porušení legitimního očekávání, soud se rovněž přiklonil k hodnocení ministerstva, že žalobci nemohlo vzniknout legitimní očekávání stran kladného posouzení jeho žádosti o povolení realizace záměru, neboť jej Agentura o jejím postoji k věci několikrát informovala (srov. odst. [4] výše).

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

[17] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

[18] V prvé řadě má stěžovatel za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. V tomto směru cílí jeho námitky nejprve na posouzení přezkoumatelnosti závazných stanovisek, jak jej provedl krajský soud. Ten podle stěžovatele vychází z nesprávného předpokladu – pokud stěžovatel se závaznými stanovisky polemizoval, nejsou nepřezkoumatelná. Podle stěžovatele však jeho „[s]chopnost […] argumentovat […] neprokazuje, že je správní úvaha dostatečně individualizovaná a přezkoumatelná.“ Stěžovatel opakuje, že dotčené orgány neozřejmily, jak záměr zasahuje do zákonem chráněných zájmů, a že jejich úvahy o urbanizaci a volné krajině jsou obecné a vágní.

[19] S ohledem na uvedené soud podle stěžovatele „rezignoval na test, zda odůvodnění napadeného rozhodnutí, respektive rozhodnutí stavebního úřadu, obsahuje konkrétní, individualizované a ověřitelné skutkové a právní důvody, a spokojil se s obecnými formulacemi.“ Tím pádem se krajský soud „nevypořádal s jádrem žalobní argumentace“ spočívající v přesvědčení stěžovatele, že z předmětných závazných stanovisek neplyne, jak záměr zasahuje do zákonem chráněných zájmů.

[20] Rovněž stěžovatel tvrdí, že dotčené orgány hodnotily „důvodnost záměru s odkazem na jiné záměry stěžovatele, které nebyly předmětem vedeného řízení.“ Stěžovatel tuto námitku uplatnil již v žalobě, soud ji však „odbyl jen obecnou tezí o pravomoci orgánů ochrany přírody a přezkoumatelnosti správních aktů. Krajský soud se tak ani s tímto žalobním bodem nevypořádal řádně.“

[21] Nakonec stěžovatel krajskému soudu vytýká, že „dostatečně neposoudil“ žalobní námitku, v níž „upozorňoval na existenci kladných závazných stanovisek v případech umístnění jiných staveb ve IV. zóně CHKO mimo souvisle zastavěné území.“ Soud citované pouze bagatelizoval tvrzením, že daná argumentace „vyznívá absurdně,“ aniž by jej jakkoli blíže odůvodnil.

[22] V rámci druhého okruhu kasačních námitek stěžovatel trvá na svém názoru, že orgány ochrany přírody překročily při vydávání závazných stanovisek svou pravomoc. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že chybně žalobní námitku „redukoval na otázku, zda orgán ochrany přírody může při posouzení záměru přihlédnout k charakteru území a k obsahu územně plánovací dokumentace.“ Bází jeho tvrzení však nebyla otázka, zda může orgán ochrany přírody územněplánovací dokumentaci zohlednit, nýbrž „zda tato může být nosným důvodem, na kterém je rozhodnutí dotčeného orgánu založeno.“ Soud však tyto rozdílné otázky chybně smísil. Stěžovatel opakuje, že v žalobě namítal, že dotčené orgány fakticky nahradily či opětovně posoudily soulad záměru s územním plánem obce.

[23] Třetí námitkový okruh obsahuje dílčí námitky k posouzení závazných stanovisek krajským soudem. Stěžovatel soudu vytýká, že odmítl vyhodnotit, zda nejsou odborné závěry dotčených orgánů „vnitřně rozporné, logicky vadné, nepodložené nebo nedostatečně odůvodněné.“ Stejně tak má za to, že soud „bez dalšího akceptoval tvrzení dotčených orgánů o urbanizaci území, aniž by [jej] kriticky zhodnotil [a uvedl], zda je […] racionální a udržitelné ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem. Jinak řečeno, krajský soud neověřil a vůbec se nezabýval otázkou, zda orgány ochrany přírody neudělaly z obecné ochrany volné krajiny fakticky paušální zákaz umístění veškeré technické infrastruktury mimo zastavěné území.“ Rovněž soud podle stěžovatele převzal od dotčených orgánů závěry týkající se plánu péče, aniž by přezkoumal, zda „plán péče nebyl použit jako náhradní normativní základ nesouhlasu dotčených orgánů, namísto ustanovení právních předpisů.“

[24] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného rozsudku a navrhl, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[25] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.

[26] Kasační stížnost není důvodná.

[27] Nejvyšší správní soud na úvod samotného věcného přezkumu připomíná, že stěžovatel je v kasační stížnosti povinen „cíleně reagovat na rozhodnutí krajského soudu a […] zpochybňovat právě jeho argumentaci,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 231/2022  46, odst. [16]). Naopak, úkolem stěžovatele v kasační stížnosti není napadat „nějaký jiný akt [byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu],“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019  63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, odst. [5]). Řízení o kasační stížnosti totiž není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Jestliže některá z kasačních námitek nenapadá rozhodnutí krajského soudu, nýbrž jiné akty, nemíří proti rozhodovacím důvodům krajského soudu. Taková námitka je ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. odst. [12] uvedeného rozsudku). Kasační soud předesílá, že se takovýmito námitkami nezabýval.

[28] Stejně tak je nutné zdůraznit, že stěžovatel je povinen uvést konkrétní argumentaci kvalifikovaně zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (srov. výše cit. rozsudek č. j. 3 Afs 231/2022  46, odst. [16], nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2021, č. j. 7 Afs 318/201928, odst. [8]). Pokud se stěžovatel omezí na tzv. prostý nesouhlas s názorem krajského soudu, aniž by s ním věcně polemizoval, nedostojí tím své povinnosti „v kasační stížnosti vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení, či závěrů se měl městský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována […]. Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše uvedené požadavky; v tomto případě se proto nejedná o kasační námitku ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s.,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 3 As 58/2021  40, odst. [16]).

[29] Konečně Nejvyšší správní soud upozorňuje, že kvalita kasační stížnosti předurčuje obsah rozhodnutí soudu. Míra precizace kasačních bodů do značné míry ovlivňuje to, jaké soudní ochrany se stěžovateli dostane. Čím méně je námitka konkrétní, tím obecněji k ní správní soud může přistoupit a posuzovat ji, neboť není naprosto namístě, aby za stěžovatele domýšlel argumenty, které kasační stížnost podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným arbitrem sporu, ale přebíral by funkci advokáta stěžovatele (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008  78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Touto optikou hodnotil Nejvyšší správní soud jednotlivé kasační námitky v projednávané věci.

III. a) K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku

[30] Nejvyšší správní soud se v rámci přezkumu kasačních námitek nejprve zaměří na námitku podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku či na existenci jiné vady řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Platí totiž, že pokud by byl napadený rozsudek nepřezkoumatelný, zpravidla již není prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru a je nezbytné napadený rozsudek bez dalšího zrušit.

[31] Stěžovatel má za to, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť krajský soud vyšel z nesprávného předpokladu – pokud stěžovatel se závaznými stanovisky polemizoval, nejsou nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní soud však uvádí, že se daná námitka nevztahuje k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku; obsahově v ní stěžovatel nesouhlasí s tím, jak krajský soud otázku nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek právně posoudil. Nejedná se proto, byť o potenciální, důvod nepřezkoumatelnosti, nýbrž o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační soud proto tuto námitku vypořádal v odst. [36] níže.

[32] Dále soud podle stěžovatele nezkoumal důslednost odůvodnění rozhodnutí žalovaného, resp. rozhodnutí stavebního úřadu. S ohledem na obecnost této námitky (uvedené v odst. [19] výše) k ní Nejvyšší správní soud rovněž pouze obecně podotýká, že z hodnocení krajského soudu není zřejmé, že by „se spokojil s obecnými formulacemi.“ Naopak soud zdůraznil, že rozhodnutí stavebního úřadu i žalovaného plně respektovala obsah závazných stanovisek orgánů ochrany přírody a v tomto směru postupovala v souladu s právními předpisy (srov. odst. 40 napadeného rozsudku). Posléze se soud konkrétně a podrobně zabýval obsahem daných závazných stanovisek (srov. odst. 49 a násl. daného rozsudku). Lze toliko doplnit, že závazná stanoviska obsahují výhradně úvahy týkající se projednávané věci, jejichž skutkový základ plně vyplývá ze správního spisu. Uvedená zcela vágní námitka je proto nedůvodná.

[33] Stejně tak nelze souhlasit s tvrzením, že se krajský soud nevypořádal s údajným jádrem žalobní argumentace. Soud se dané otázce přímo věnoval v odst. 49 a násl. napadeného rozsudku. Z této části odůvodnění je zřetelné, v čem všechny orgány veřejné moci, jež se věcí stěžovatele doposud zabývaly, shodně spatřovaly zásah záměru do zákonem chráněných zájmů – realizací záměru by došlo k narušení volné krajiny a k porušení zvláštního režimu ochrany přírody a krajiny, který je dán v CHKO České středohoří. Jednání stěžovatele rovněž představuje první krok k urbanizaci dané lokality tzv. salámovou metodou. Nadto Nejvyšší správní soud doplňuje, že podle ministerstva stěžovatel k uplatnění této metody podniká aktivní kroky. S ohledem na výše uvedené vypořádal krajský soud danou námitku zcela adekvátně a Nejvyšší správní soud nemá jeho postupu co vytknout. Pro úplnost zdejší soud podotýká, že „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí,“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2025, č. j. 10 Azs 131/2025  30, odst. [24]). Z výše uvedeného však je zřejmé, jak o dané otázce krajský soud uvážil a jaké důvody jej k jeho závěru vedly. Námitka proto není důvodná.

[34] Pokud jde o citaci v odst. [20] výše, není z ní Nejvyššímu správnímu soudu vůbec zřejmé, ke které části odůvodnění napadeného rozsudku ji stěžovatel vztahuje, ani co konkrétně krajskému soudu vytýká. Nanejvýš z ní lze dovodit vágní nesouhlas stěžovatele s údajnou obecností argumentace krajského soudu; stěžovatel však nijak neupřesňuje, v čem implikovanou obecnost vypořádání žalobní námitky shledává, jakou část odůvodnění napadeného rozsudku postrádá a v čem konkrétně se tvrzené pochybení negativně promítlo do jeho veřejných subjektivních práv. Dané tvrzení je zcela neurčité a nevyhovuje požadavkům na projednatelnou kasační námitku uvedeným v odst. [28] výše. Vzhledem k tomu nejde o kasační námitku ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s., a proto se zdejší soud předmětným tvrzením nemohl zabývat.

[35] Poslední námitka tohoto okruhu se týká nedostatečného posouzení žalobního tvrzení, podle něhož v lokalitě existují stavby, k nimž správní orgány přistoupily nedůvodně odlišně oproti případu stěžovatele. Nejvyšší správní soud pouze upozorňuje, že se krajský soud dané námitce věnoval v souvislosti s dalšími žalobními body v odst. 53 napadeného rozsudku (srov. v podrobnostech citace v odst. [8] a [15] výše). Krajský soud explicitně poukázal na závěr ministerstva, podle něhož nelze předmětný záměr srovnávat s jinými, jak to požadoval stěžovatel v odvolání, neboť jejich aspekty nejsou srovnatelné. Stěžovatel toto korektní odůvodnění ostentativně opomíjí. S ohledem na to nelze krajskému soudu vytýkat, že označil danou opakující se námitku stěžovatele za absurdní. Kasační námitka proto není důvodná.

III. b) K dalším kasačním námitkám

[36] Stěžovatel namítá, že krajský soud zaujal k tvrzené nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek nesprávný právní názor; vyhodnotil totiž, že polemizovalli stěžovatel s obsahem závazných stanovisek, nemohou trpět vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud k dané námitce podotýká, že v ní stěžovatel vyjma nesouhlasu s daným hodnocením krajského soudu nepředkládá žádnou relevantní konkurující argumentaci. Stěžovatel pouze opakuje, že jeho „schopnost argumentovat“ neprokazuje, že jsou úvahy dotčených orgánů přezkoumatelné. Takové tvrzení však představuje pouze prostý nesouhlas, jímž se zdejší soud nemohl z důvodů uvedených v odst. [28] výše věcně zabývat.

[37] Dále stěžovatel opakuje, že dotčené orgány překročily svou pravomoc, neboť zohlednění územního plánu představovalo nosný důvod jejich závazných stanovisek. S ohledem na to krajský soud žalobní námitku nepatřičně zjednodušil, a proto ji vyhodnotil nesprávně. Nejvyšší správní soud však této úvaze nemůže přisvědčit – dotčené orgány vzaly územní plán obce v potaz, nicméně nelze tvrdit, že by jeho zohlednění představovalo nosný důvod jejich posouzení.

[38] Nejvyšší správní soud připomíná, že se krajský soud důsledně a obsáhle zabýval dělbou pravomocí orgánů územního plánování a orgánů ochrany přírody (srov. odst. [13] a [14] výše, v podrobnostech odst. 42 až 54 napadeného rozsudku). Stěžovatel se mýlí, máli za to, že krajský soud žalobní námitku nemístně zjednodušil. Soud naopak důsledně hodnotil, jaké jsou zákonné cíle, které jednotlivé orgány sledují, zda se tyto cíle překrývají či nikoliv, jaký má tato skutečnost vliv na jejich postup při posuzování konkrétního záměru a v čem musí spočívat báze jejich hodnocení, aby vyhověly požadavkům právních předpisů a své pravomoci nepřekročily. Soud dospěl k výše citovanému závěru, podle něhož jsou orgány ochrany přírody povinny při své činnosti vzít v úvahu i územní plán, souvisíli v daném případě s posuzovaným záměrem, přičemž s ním musí pracovat v souladu se svou působností a pravomocí.

[39] Následně krajský soud uvedl, že v projednávaném případě Agentura svou věcnou příslušnost nepřekročila a nelze tvrdit, že by se „jakkoliv ‚ujala role‘ orgánu územního plánování a zcela rezignovala na hodnocení záměru žalobce z hlediska ochrany přírody a krajiny.“ Soud poté poukázal na konkrétní zájmy chráněné ZOPK, jež Agentura ve svém závazném stanovisku hodnotila. Soud uzavřel, že se Agentura „ve svých úvahách držela hodnocení záměru z hledisek, které jí přísluší,“ (srov. odst. 49 napadeného rozsudku). Shodně soud vyhodnotil i postup ministerstva. Nejvyšší správní soud proto se stěžovatelem nemůže souhlasit, že by krajský soud nehodnotil, zda bylo posouzení územního plánu nosným důvodem obsahu předmětných závazných stanovisek – krajský soud tuto variantu explicitně vyloučil. Stejně tak nelze tvrdit, že by krajský soud korespondující žalobní námitku zjednodušil. Naopak, soud pečlivě rozlišoval mezi situacemi, kdy dotčené orgány k územnímu plánu v souladu s právními předpisy přihlédnou a kdy si atrahují kompetence, které jim nepřísluší. Ani tato námitka proto není důvodná.

[40] Konečně stěžovatel prezentuje dílčí námitky vztahující se k právnímu posouzení krajského soudu. Ten podle stěžovatele nehodnotil, zda nejsou závěry dotčených orgánů vnitřně rozporné, jinak logicky vadné, skutkově nepodložené či nedostatečně odůvodněné. Stěžovatel nicméně opět nepředkládá žádné konkrétní nedostatky, jimiž podle něj předmětná závazná stanoviska trpí; naopak setrvává pouze u tvrzení obecných vad odůvodnění, jimiž se krajský soud údajně nezabýval. Nejvyšší správní soud proto opět toliko obecně upozorňuje, že krajský soud zdůraznil, že se může zabývat pouze stěžovatelem uvedenými aspekty (srov. odst. [12] výše, či odst. 48 jeho rozsudku). Následně takto postupoval a dospěl k závěru, že se úvaha Agentury „nejeví jako nelogická, vychází z úplného skutkového stavu a jejím jádrem je bezpochyby hodnocení dopadu žalobcova záměru na přírodu a krajinu, resp. její zachování ve stávajícím rozsahu,“ (srov. odst. 49 napadeného rozsudku). Není proto pravda, že by se krajský soud danými otázkami odmítl zabývat. Zdejší soud nemá jeho posouzení – s ohledem na obecnost dané námitky – co vytknout.

[41] I proto nelze tvrdit, že by krajský soud bez dalšího akceptoval závěry dotčených orgánů. Pokud jde o námitku, podle níž soud nehodnotil, zda je tvrzení dotčených orgánů „racionální a udržitelné ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem,“ opět není Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, co stěžovatel danou námitkou sleduje či jaký je vůbec její obsah. Z tvrzení není jasné, kam stěžovatel charakteristikou „racionální a udržitelné“ směřuje či čeho se vlastně domáhá. Zdejší soud proto pouze odkazuje na své dostatečné posouzení zejm. v odst. [32], [38] a [39] výše.

[42] Stěžovateli rovněž nelze přisvědčit v námitce, podle níž krajský soud nezkoumal, zda dotčené orgány fakticky nezakázaly ve volné krajině umisťovat jakoukoli technickou infrastrukturu. V prvé řadě je třeba připomenout, že „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu,“ (srov. výše cit. rozsudek č. j. 4 As 3/2008  78). Pokud stěžovatel v žalobě takovou otázku nevznesl, nemohl se jí krajský soud zabývat – tuto skutečnost mu poté nelze v kasační stížnosti důvodně vytýkat. I kdyby však stěžovatel dané tvrzení v žalobě uvedl, lze podle kasačního soudu pokládat za zcela dostačující závěr krajského soudu uvedený v odst. [16] výše, v podrobnostech v odst. 55 jeho rozsudku: Dotčené orgány prostupovaly na základě svých zákonných kompetencí, přičemž hodnotily dopady konkrétního záměru stěžovatele na přírodu a krajinu v daném místě. S tímto hodnocením není podle Nejvyššího správního soudu tvrzený paušální zákaz umístění technické infrastruktury slučitelný – v takovém případě by jakékoli posouzení bylo nadbytečné. Ani tato námitka proto není důvodná.

[43] Shodně je třeba vypořádat poslední kasační námitku vztahující se k tvrzení, že plán péče představuje „náhradní normativní základ nesouhlasu dotčených orgánů namísto ustanovení právních předpisů.“ Z obsahu žaloby není zřejmé, že by v ní stěžovatel toto tvrzení uplatnil. I kdyby se tak nicméně stalo, z napadeného rozsudku vyplývá, že rozpor záměru s plánem péče je jedním z důvodů nesouhlasu dotčených orgánů s realizací záměru, nikoli náhradním důvodem. Tento důvod má rovněž podklad v zákoně. Uvedené bezpečně vyplývá z odst. 50 napadeného rozsudku. Nelze proto přistoupit na tvrzení, že se krajský soud danou (vnitřně rozpornou) úvahou stěžovatele nezabýval – soud ji implicitně odmítl, neboť je založena na zcela chybné premise, jak je uvedeno v tomto odstavci. Ani tato námitka není důvodná.

IV. Závěr a náklady řízení

[44] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal kasační stížnost nedůvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1, in fine, s. ř. s. zamítl.

[45] O nákladech řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, kasační soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 15. října 2026

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu