Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

3 Azs 162/2026

Téma · generováno AINeprodloužení zaměstnanecké karty po odsouzení

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 11. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KRUPIČKOVÁ LenkaECLI:CZ:NSS:2026:3.Azs.162.2026.31
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Shrnutí · generováno AI

Žádost o prodloužení zaměstnanecké karty byla zamítnuta kvůli pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, protože krajský soud postupoval podle ustálené judikatury a stěžovatel ve správním řízení konkrétně netvrdil nepřiměřený zásah do svého soukromého či rodinného života.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. je kasační stížnost ve věci zaměstnanecké karty nepřijatelná, nepřesahuje-li vlastní zájmy stěžovatele. § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. zakládá při pravomocném odsouzení za úmyslný trestný čin vázané rozhodování o neprodloužení pobytového titulu bez zkoumání okolností činu. Přímá aplikace čl. 8 Úmluvy vyžaduje konkrétně uplatněnou námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Co se týče možnosti zohlednit závažnost stěžovatelem spáchaného úmyslného trestného činu, také zde krajský soud respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž § 37 odst. 1 písm. a) cizineckého zákona neposkytuje žalovanému (tím méně krajskému soudu) prostor pro správní uvážení, jde o tzv. rozhodování vázané.
    Zobrazit v textu
  • Ta je jednotná i v tom, že podmínkou jeho přímé aplikace je vznesení konkrétní námitky nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/2023-51, bod [12], či již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 148/2023-25, bod [19] a v něm citovaná judikatura), přičemž takto konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života musí být na prvý pohled nemyslitelná, nikoliv jen zdánlivá (rozsudek ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, č. 3990/2020 Sb. NSS, bod [19]).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radima Kadlčáka v právní věci žalobce: V. F., zast. Mgr. Filipem Petrášem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem [adresa] Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2026, č. j. OAM- 388-16/ZM-2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2026, č. j. 22 A 23/2026-50,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „cizinecký zákon“). Konstatoval, že žalobce byl trestním příkazem ze dne 30. 4. 2025 uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny, za který mu byl uložen peněžitý trest 9 600 Kč a trest propadnutí věci. Z důvodu pravomocného odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu proto nemohl jeho žádosti vyhovět. Současně neshledal, že by rozhodnutí bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života žalobce.

[2] Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) nyní napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud poukázal na to, že ke dni rozhodnutí žalovaného ještě nedošlo k zahlazení jeho odsouzení, žalobce tak jednoznačně naplnil podmínku pravomocného odsouzení za spáchání trestného činu v § 37 odst. 1 písm. a) cizineckého zákona. Ustanovení § 44a odst. 1 téhož zákona přitom žalovanému nedává možnost správního uvážení, jak rozhodnout o pobytovém oprávnění. V případě zaměstnaneckých karet obsahuje zákon pro situace spáchání úmyslných trestných činů kogentní právní úpravu, od níž se správní orgán nemůže odchýlit. Ani z hlediska posuzování přiměřenosti svého rozhodnutí není žalovaný oprávněn rozlišovat mezi úmyslnými trestnými činy a hodnotit jejich konkrétní závažnost. Tento test provedl již zákonodárce, který omezil správní uvážení v případě všech úmyslných trestných činů. Takovou úpravu krajský soud obecně neshledal diskriminační ani nepřiměřenou. Povinnost žalovaného zabývat se dopadem rozhodnutí do života žalobce vyplývá z mezinárodních závazků, avšak podrobnější posouzení by podle judikatury musel žalovaný učinit pouze tehdy, pokud by žalobce v řízení vznesl konkrétní námitky. To se nestalo. Žalobce byl v řízení pasivní a žádné jeho bližší vazby na území nebyly zjištěny. Podle krajského soudu se jedná o shodnou situaci, jakou řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2024, č. j. 9 Azs 148/2023-25. Námitky stran posouzení dopadu napadeného rozhodnutí do života, které žalobce uplatnil teprve v žalobě, tak nemohou zpětně založit nezákonnost postupu žalovaného. Krom toho by tvrzené skutečnosti samy o sobě nemohly založit natolik významný zásah do života žalobce, aby převážily nad textem zákona. Stupeň integrace a znalost jazyka odpovídá tomu, že tu žalobce žije řadu let. Jeho tvrzení, že je nepostradatelným a klíčovým zaměstnancem společnosti Eurovia CZ, krajský soud posoudil jako účelové s ohledem na to, že pro ni vykonává pozici stavebního dělníka za plat 170 Kč za hodinu. Krajský soud dodal, že žalobci se „pouze“ odnímá určitá forma pobytového oprávnění, aniž by byl nucen vycestovat. Současně tento pobytový titul není prostředkem ochrany před špatnou bezpečnostní situací na Ukrajině.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je podle něj přijatelná, neboť krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu v otázkách užití zásady non-refoulement, pominutí výhrady svědomí v kontextu ohrožení života a přistoupení k trestní zachovalosti.

[4] Konkrétně namítá, že se krajský soud vůbec nepozastavil nad povahou spáchaného trestného činu, ačkoliv z okolností jeho spáchání plyne, že se stěžovatel stal obětí podvodu osob využívajících tísně válečných uprchlíků. Tomu nasvědčuje i výše a povaha uložených trestů. Dále krajský soud hodnotil elitářsky a svévolně význam pracovní pozice stěžovatele, nerespektoval reference zaměstnavatele a vybudovaný soukromý život na území. Zcela pominul hrozbu porušení zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení plynoucí pro stěžovatele při jeho návratu zpět na území válčícího státu, ačkoliv materiálním důsledkem rozhodnutí žalovaného je jeho nucený návrat na Ukrajinu. K tomu stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 537/2021-31, a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 425/16. Odkaz krajského soudu na jiné instituty sloužící k jeho ochraně podle stěžovatele neobstojí. Stěžovatel jednoznačně a silně uplatnil tzv. výhradu svědomí proti výkonu vojenské služby spojené s bezprostředním nasazením k usmrcování jiných lidských bytostí, která požívá ochrany. Je neobhajitelné, aby byl vystaven takové přímé hrozbě v důsledku bagatelního omylu. Tuto obavu však krajský soud zcela ignoroval. Absolutně rezignoval i na materiální test přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života. Přestože formální zahlazení akcesorického trestu propadnutí věci nastalo až dne 21. 7. 2026, materiální nebezpečnost činu pro společnost byla konzumována uhrazením směšné částky 9 600 Kč, tedy mnohem dříve, než žalovaný rozhodoval o zaměstnanecké kartě. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) cizineckého zákona má dopadat na osoby, u nichž hrozí recidiva a nejsou schopny se integrovat, nikoliv na bezúhonného tesaře, který pod vlivem války zaplatil 5 EUR domnělému úředníkovi za razítko. Jedná se o svévolný a zjevně iracionální následek. Krajský soud přitom odmítl provést test proporcionality s nehorázným tvrzením, že stěžovatel byl ve správním řízení pasivní. Zcela tak rezignoval na zásadu materiální pravdy za situace, kdy správní spis obsahoval nezvratné důkazy o mimořádné integraci stěžovatele (8 let kontinuálního pobytu, placení poplatků, čistý rejstřík až na jeden bagatelní exces, vysoce kvalifikovaná a ceněná práce, asimilace do české společnosti a drahé tržní bydlení). Vůbec na věc neaplikoval tzv. Ünerova kritéria, jimiž se má řídit vyhoštění či odejmutí pobytu usazenému cizinci. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že s ohledem na záznam v rejstříku trestů nemohl stěžovatele považovat v době vydání svého rozhodnutí za osobu trestně zachovalou. Současně mu ani soudu právní úprava neumožňuje zabývat se okolnostmi spáchání trestného činu. Důsledkem pravomocného odsouzení za jakýkoliv úmyslný trestný čin je zrušení či neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Dále žalovaný poukázal na to, že pro Eurovia CZ stěžovatel pracuje od 15. 1. 2024 na pozici stavební dělník. Typově se nejedná o zaměstnání, kde je vyžadována vysoká odbornost, a nelze proto usuzovat na nepostradatelnost stěžovatele. Krajský soud podle něj rovněž správně odkázal stěžovatele na jiné instrumenty k řešení jeho pobytové situace. Ostatně stěžovatel požádal o udělení víza za účelem strpění pobytu na území a příslušné řízení probíhá. Nebylo důvodu zabývat se bezpečnostní situací na Ukrajině, neboť stěžovatel na základě dotčeného rozhodnutí vycestovat nemusí. Krom toho plnění vojenské služby představuje základní státoobčanskou povinnost a je legitimní její plnění vyžadovat. Stěžovatel se v řízení nevyjádřil ke svému rodinnému a soukromému životu, ani se neseznámil s podklady rozhodnutí, což je však nezbytné proto, aby se žalovaný mohl těmito otázkami blíže zabývat v rámci posuzování míry zásahu jeho rozhodnutí do života cizince. Nelze mu proto vytýkat, že se zabýval touto otázkou pouze v rozsahu, který vyplýval ze spisu. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

[6] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

[7] Na nyní projednávanou věc se totiž užije § 104a odst. 1 s. ř. s.: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Plyne z něj, že kasační stížnost lze přijmout k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení některého z účastníků.

[8] Nejvyšší správní soud neshledal (sám, ani v kontextu kasačních námitek), že by posuzovaná věc svým významem podstatně (či jakkoliv) přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Krajský soud neřešil žádnou zásadní právní otázku, k níž by neexistovala judikatura kasačního soudu a stávající judikaturu respektoval, byť je stěžovatel přesvědčen o opaku. Podle Nejvyššího správního soudu současně není důvod pro tzv. judikaturní odklon. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadený rozsudek trpěl jakýmikoliv vadami, které by zakládaly přijatelnost kasační stížnosti.

[9] Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

[10] K tvrzenému odklonu od stávající judikatury v otázce aplikace zásady non-refoulement a ohrožení života stěžovatele při jeho návratu do země původu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud nepřehlédl probíhající válečný konflikt na území Ukrajiny, avšak zcela správně zaměřil své posouzení primárně na to, zda byly naplněny zákonem stanovené podmínky pro nevyhovění žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Podle ustálené judikatury zamítnutím takové žádosti nedochází k nucenému vycestování osoby z území ČR, natož k navrácení osoby do země jejího původu nebo předchozího pobytu, v níž by takové osobě hrozila tvrzená újma. Ani současné uložení povinnosti vycestovat ve stanovené lhůtě z území ČR, není samo o sobě v rozporu se závazkem non-refoulement: „Stěžovateli se touto povinností neukládá navrátit se do země původu, nýbrž ‚jen‘ vycestovat z území ČR. Dostát závazku non-refoulement lze přitom například i navrácením cizince do bezpečné třetí země. […] V posuzované věci má stěžovatel k dispozici účinné prostředky, jak výkonu takové povinnosti po dobu trvání důvodů znemožňujících jeho vycestování zabránit. […] Stěžovatel […] může iniciovat řízení, v nichž bude zohledňována právě nemožnost jeho vycestování.“ (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022-27, bod [32] a násl., ze dne 29. 12. 2022, č. j. 3 Azs 238/2022-41, bod [44] a násl., ze dne 29. 5. 2023, č. j. 4 Azs 133/2023-38, bod [32], ze dne 10. 8. 2023, č. j. 2 Azs 135/2023-33, bod [17], ze dne 28. 2. 2025, č. j. 10 Azs 125/2024-27, bod [14], usnesení ze dne 14. 10. 2025, č. j. 4 Azs 148/2025-49, či krajským soudem citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 148/2023-25, bod [25]). Jelikož se v případě zaměstnanecké karty nejedná o pobytový titul udělený právě kvůli riziku v zemi původu, krajský soud nepochybil tím, že pouze poukázal na to, že neprodloužení doby její platnosti (nadto zde bez uložení lhůty k vycestování), neznamená, že je stěžovatel nucen opustit území ČR a pokud považuje vycestování do svého domovského státu s ohledem na tamní bezpečnostní situaci za nemožné, může usilovat o získání jiného oprávnění k pobytu (srov. rozsudek ze dne 18. 5. 2022, č. j. 5 Azs 84/2021-142).

[11] Odkaz stěžovatele na rozsudek č. j. 10 Azs 537/2021-31 je naopak nepřípadný, neboť se týkal prolomení pravidla v § 75 odst. 1 s. ř. s. v řízení o přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně za situace, kdy důvody k ochraně žadatele před hrozící vážnou újmou v zemi původu vznikly až po vydání správního rozhodnutí. O takovou situaci se v posuzované věci nejedná.

[12] Co se týče možnosti zohlednit závažnost stěžovatelem spáchaného úmyslného trestného činu, také zde krajský soud respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž § 37 odst. 1 písm. a) cizineckého zákona neposkytuje žalovanému (tím méně krajskému soudu) prostor pro správní uvážení, jde o tzv. rozhodování vázané. Jestliže je tedy naplněna hypotéza dané normy (dojde k pravomocnému odsouzení za úmyslný trestný čin), je žalovaný povinen rozhodnout o neprodloužení doby platnosti pobytového titulu, aniž by zkoumal okolnosti spáchání trestného činu (rozsudky ze dne 24. 9. 2015, č. j. 6 Azs 163/2015-47, bod [21], ze dne 23. 3. 2017, č. j. 10 Azs 249/2016-47, bod [15], ze dne 2013, č. j. 1 As 85/2013-51, bod [18], či již citovaný rozsudek č. j. 2 Azs 135/2023-33, bod [15], nebo usnesení tohoto soudu ze dne 4. 6. 2025, č. j. 6 Azs 63/2025-37, bod [12], a ze dne 16. 10. 2024, č. j. 7 Azs 141/2024-47, bod [16]). Krajský soud pak zcela přiléhavě dodal, že takový následek by nenastal pouze v případě, kdyby rozhodnutí o neprodloužení pobytového oprávnění nepřiměřeně zasáhlo do soukromého a rodinného života stěžovatele, ačkoliv cizinecký zákon takové posouzení dopadů rozhodnutí v případě neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty výslovně nepožaduje.

[13] Krajský soud přitom respektoval judikaturu Nejvyššího správního soudu také v otázce přímé aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ta je jednotná i v tom, že podmínkou jeho přímé aplikace je vznesení konkrétní námitky nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2023, č. j. 10 Azs 234/2023-51, bod [12], či již citovaný rozsudek č. j. 9 Azs 148/2023-25, bod [19] a v něm citovaná judikatura), přičemž takto konkrétně vyargumentovaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života musí být na prvý pohled nemyslitelná, nikoliv jen zdánlivá (rozsudek ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, č. 3990/2020 Sb. NSS, bod [19]). Je přitom na žadateli o prodloužení pobytového oprávnění, aby správnímu orgánu sdělil veškeré skutečnosti týkající se jeho soukromého a rodinného života, neboť právě jej tíží břemeno tvrzení a primárně i břemeno důkazní (například rozsudky ze dne 6. 10. 2023, č. j. 10 Azs 242/2023-36, bod [12] nebo č. j. 10 Azs 125/2024-27, a usnesení ze dne 21. 2. 2025, č. j. 2 Azs 17/2025-28, bod [6], ze dne 20. 11. 2024, č. j. 6 Azs 95/2024-44, bod [29], ze dne 27. 3. 2025, č. j. 21 Azs 40/2025-24, bod [15], či č. j. 6 Azs 63/2025-37, bod [12]).

[14] Jak plyne ze správního spisu a správně na to upozornil krajský soud, stěžovatel ve správním řízení neuplatnil žádné konkrétní námitky ohledně nepřiměřenosti ve vztahu k soukromému a rodinnému životu. Žalovaný tak nemohl vzít v potaz více než fakta vyplývající z podkladů rozhodnutí, tedy že je stěžovatel v produktivním věku, bydlí v nájmu, na území ČR pobývá kratší část svého života (od roku 2018) a žádné rodinné příslušníky zde nemá. Jeho závěr, že zjištěné skutečnosti nedosahují takové intenzity, aby převážily to, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, nelze považovat za jakkoliv excesivní. Žalovaný nemohl zohlednit skutečnosti, které stěžovatel uvedl poprvé až v žalobě (tvrzení, že se stal obětí podvodu, že vykonává vysoce kvalifikovanou a ceněnou práci, reference zaměstnavatele, poskytoval pomoc při povodních atd.). Už vůbec pak nemohl vzít tyto nově tvrzené skutečnosti v potaz krajský soud (srov. rozsudek č. j. 10 Azs 125/2024-27). Lze jen podotknout, že tvrzení stěžovatele o tom, že u něj došlo ze strany třetí osoby ke zneužití tísně válečných uprchlíků poněkud kontrastuje s poukazem na vysoký stupeň integrace v důsledku jeho dlouhodobého pobytu v ČR.

[15] Lze uzavřít, že Nejvyšší správní soud neshledal žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, proto ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl. Při tom nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019-32).

[16] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., protože neshledal důvod k jinému postupu ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, věty II., č. 4219/2021 Sb. NSS, které na základě usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4., připouští možnost přiznat náhradu nákladů řízení „úspěšnému“ účastníkovi. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti ani nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 11. listopadu 2026

Mgr. Lenka Krupičková v. r.
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací