3 Azs 17/2019

Plný text

3 Azs 17/2019 - 93
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) Ö. Ö, a jejích nezletilých dětí b) H. Ö., a c) T. Ö., všichni zastoupeni Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. MV-97871-2/OAM-2018, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2018, č. j. 50 Az 6/2018 - 160,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:
I.
[1] Žalobou podanou dne 7. 9. 2018 ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. MV-97871-2/OAM-2018, jímž bylo podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zastaveno řízení o jejich další opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 22. 8. 2018 [v případě žalobců a) a b) se jednalo o v pořadí čtvrtou žádost a v případě žalobce c) o třetí žádost, přičemž poslední řízení se žalobci bylo pravomocně skončeno dne 9. 7. 2018, kdy byla odmítnuta kasační stížnost žalobce c) pro nepřijatelnost].

[2] V žalobě stěžovatelé zejména namítali, že se objevily dvě nové azylově relevantní skutečnosti, pro které by měla být jejich žádost věcně posouzena. Jednak se obávají pronásledování, neboť babička stěžovatelky a) byla v roce 2018 uvězněna za uplatňování svých politických práv, jednak se v zemi původu podstatně změnila situace po pokusu o převrat v roce 2016 a po volbách ze dne 24. 6. 2018 „pokračuje demontáž demokratického státního zřízení“. K prokázání těchto tvrzení údajně předložili žalovanému několik listin (obžalobu babičky, novinový článek, výroční zprávu Amnesty International a „vyjádření účastníka správního řízení“). Tyto listiny však zřejmě nebyly do správního spisu založeny, stejně jako plná moc udělená zaměstnanci O. pro pomoc uprchlíkům z. s. (zástupci stěžovatelů v řízení před správním orgánem a před krajským soudem) Z. P. Rozhodnutí žalovaného proto bylo doručováno přímo stěžovatelce a), což stěžovatelé hodnotili jako vadu řízení, stejně jako neprovedení důkazů, které měli údajně doložit ke své žádosti. K prokázání těchto tvrzení navrhli, aby krajský soud provedl dokazování výslechem Z. P. a policejních úřednic, které participovaly na úkonu registrace jejich azylové žádosti. Švagr stěžovatelky a) je navíc bojovníkem PKK v Iráku, což prohlubuje zájem tureckých orgánů o její rodinu. Obávají se vyslýchání stěžovatelky a) a jejího uvěznění pro vykonstruovanou protistátní činnost, jako v případě její babičky. Dále stěžovatelé poukázali na to, že na východě a jihovýchodě Turecka probíhá „vnitřní ozbrojený konflikt“, přičemž vnitřní přesídlení není podle stěžovatelů možné a jim „tak reálně hrozí usmrcení“. Z těchto důvodů by jim měla být udělena doplňková ochrana. Pole názoru stěžovatelky a) by navíc neudělení azylu bylo v rozporu s nejlepšími zájmy dětí, které nehovoří Turecky, kurdsky hovoří s obtížemi, a v České republice jsou již integrovány. Jako děti imigrantů budou navíc stěžovatelé b) a c) v zemi původu čelit diskriminaci. Stěžovatelka a) také vzhledem k riziku návratu do Turecka trpí panickými depresivními stavy a v zemi původu se nebude moci léčit. Ze všech uvedených důvodů navrhli, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[3] V replice k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 11. 12. 2018 dále stěžovatelé navrhli k důkazu jízdenku Českých drah a. s. k prokázání přítomnosti pana P. při podání žádosti o azyl. Krajskému soudu také navrhli, aby položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se rozporu § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) s čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady EU č. 2013/95/EU.

[4] Po posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Nejprve připomněl, že Listina základních práv a svobod ani žádná mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, nezaručují nárok na azyl. Od posledního rozhodnutí žalovaného se neobjevily nové závažné skutečnosti, ani nedošlo k takové změně situace v zemi původu stěžovatelů, že by to mohlo zakládat opodstatněnost jejich další opakované žádosti o azyl. K trestnímu stíhání babičky stěžovatelky a) a k členství jejího švagra v PKK odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany nelze bez dalšího odvozovat od jiné osoby. Stěžovatelka a) Turecko opustila v roce 2010 a opakovaně uváděla, že v zemi původu nebyla politicky či jinak aktivní, její nezletilé děti navíc v Turecku nikdy nebyly; obava z pronásledování proto není důvodná. Žalovaný tedy nepochybil, pokud se trestním stíháním babičky stěžovatelky a) nezabýval, a neprováděl v tomo směru žádné dokazování. Podle soudu „[n]ebylo proto ani nutné prověřovat spekulace žalobců ohledně postupu žalovaného při tvorbě správního spisu a k těmto žalobním tvrzením provádět dokazování.“ Postavením kurdské menšiny se orgány veřejné moci zabývaly již v předchozích řízeních, a dospěly k závěru, že potíže této menšiny nedosahují intenzity pronásledování či vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Tento závěr je v případě stěžovatelů i nadále platný, neboť stěžovatelé neuvedli „jediný rozumný důvod“, proč by měli patřit mezi osoby, které by se po státním převratu v Turecku musely obávat pronásledování. Nebylo tak třeba zabývat se zprávou Amnesty International či novinovým článkem (který nadto podle judikatury není relevantním zdrojem informací), ostatně žalovaný disponoval vlastními aktuálními a relevantními informacemi o zemi původu stěžovatelů z května roku 2018, které se týkaly přímo kurdské menšiny. Obavy stěžovatelů z vnitřního ozbrojeného konfliktu již krajský soud v minulosti označil za liché, proto nebylo nutné se jim znovu věnovat. Stěžovatelka a) před odjezdem z vlasti bydlela s manželem v Mersinu, kde žádný ozbrojený konflikt neprobíhal a neprobíhá. Žalovanému nelze vyčítat ani to, že se nezabýval psychickým stavem stěžovatelky a). Ten není azylově relevantní, neboť stěžovatelka netrdí, že by trpěla závažnou duševní chorobou a že nedostatečnost zdravotní péče v zemi původu dosahuje takové úrovně, kterou by bylo možné označit za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Úroveň zdravotnictví v zemi původu pak nemůže sama o sobě založit důvod pro udělení azylu. K očekávanému vlivu změny prostředí na stěžovatele krajský soud uvedl, že rozhodnutím žalovaného nebyl ukončen jejich pobyt na území České republiky, stěžovatelé mají možnost upravit svůj pobytový status podle zákona o pobytu cizinců. I kdyby však byli nuceni vycestovat, stěžovatelka a) se bude vracet do země původu, kde žijí její příbuzní a může si tam opět vytvořit sociální vazby, co se týče stěžovatelů b) a c), bylo by především věcí rodičů a tureckých pedagogických pracovníků, aby jim umožnili adaptaci na nové prostředí. Obava, že stěžovatelé b) a c) jakožto „děti emigrantů“ budou pronásledováni, je nepodložená; stěžovatelé navíc mají možnost případně se obrátit na Evropský soud pro lidská práva. Námitku týkající se nesprávného doručování správního rozhodnutí označil krajský soud za formalistickou, neboť stěžovatelka a) se s obsahem doručované písemnosti bezpochyby seznámila. Ke tvorbě správního spisu pak krajský soud uvedl, že „nemá pochybnosti o tom, že správní orgány při vedení spisu postupovaly v souladu se zákonem“. Nicméně i pokud by tomu tak nebylo, soud dostatečně objasnil, proč by údajně předložené listiny nemohly závěry žalovaného změnit.

II.
[5] Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. Konkrétně namítali, že právní názor krajského soudu, týkající se práva cizinců na azyl, nemůže obstát, neboť právo Evropské unie zakládá právní nárok cizince na udělení mezinárodní ochrany v případě splnění podmínek stanovených Ženevskou úmluvou. Stejně tak nelze souhlasit s jeho právním názorem, že reálné nebezpečí pronásledování nebo vážné újmy může stěžovatelům hrozit až v okamžiku, kdy s nimi bude zahájeno řízení o uložení správního vyhoštění. Žádost stěžovatelů byla již posuzována jako následná opakovaná žádost, jsou tak kdykoliv ohroženi dopravením na hraniční přechod, aniž by jim bylo umožněno hájit svá práva v řízení o uložení správního vyhoštění.

[6] Stěžovatelé jsou dále toho názoru, že o jejich žalobě rozhodoval vyloučený soudce. Soudce krajského soudu JUDr. Aleš Korejtko se totiž „nechal unést a namísto kvalitní přesvědčivé argumentace zahrnul odůvodnění svého rozhodnutí hodnotícími soudy“ (k tomu odkázali na body č. 20 a č. 38 napadeného rozsudku). Negativní vztah soudce ke stěžovatelům lze podle jejich názoru seznat i z článku „Soudce Korejtko: Azyl je vážná věc, neslouží k legalizaci pobytu”, zveřejněného dne 26. 2. 2016 na portálu ceska-justice.cz, kde se JUDr. Korejtko vyjadřuje k případu stěžovatelů a uvádí přitom konkrétní informace z dříve probíhajícího řízení, včetně data narození nezletilého stěžovatele c). Poukázali také na skutečnost, že jmenovaný soudce kandidoval v roce 2010 jako nestraník za stranu Svobodných do obecního zastupitelstva města Chrudim, jejíž volební program z roku 2017 zahrnuje „zachování naší samostatné přísné imigrační politiky“.

[7] Podle stěžovatelů také krajský soud pochybil, když se nezabýval jejich důkazními návrhy osvědčujícími skutečnost, že správnímu orgánu předložili důkazní materiál, který nebyl založen do správního spisu. Krajský soud měl přistoupit k provedení dokazování a náležitě zjistit skutečný stav věci; vycházel však toliko z předávacího protokolu Ředitelství služby cizinecké policie, ze kterého vyplývá, že důkazní prostředky při podání žádosti předkládány nebyly. Obecná formulace, že správní orgány neměly žádného motivu k zapření předkládaných dokumentů, je nedostatečná a nepřezkoumatelná. Krajský soud nadto došel k nesprávnému závěru, že zjištění toho, zda písemnosti byly správnímu orgánu předloženy, je pro danou věc nepodstatné, neboť uplatňované důvody pro udělení mezinárodní ochrany nejsou důvodné. Pokud by se totiž s nimi správní orgán seznámil, mohl by eventuelně přistoupit k meritornímu posouzení azylové žádosti. Soud také nahradil svým rozhodováním správní akt výkonné moci, ač k tomu není oprávněn.

[8] Krajský soud měl zkoumat, zda lze dospět k závěru, že by stěžovatelům v zemi původu mohlo hrozit pronásledování. Soud také přezkoumatelným způsobem nereagoval na namítanou změnu situace v jejich zemi původu. Stěžovatelka a) se nikdy svými politickými postoji netajila a obává se proto, že bude souzena a vězněna stejně jako její babička. Krajský soud a správní orgán rovněž opomněl, že v Turecku došlo ke změně ústavního systému, což činí obtížnějším domáhat se tam ochrany základních práv.

[9] Stěžovatelé dále krajskému soudu vytkli, že nereagoval ani na jejich návrhy na položení předběžné otázky a případného zohlednění nových skutečností a provedení dalšího dokazování, které zanesli do repliky k vyjádření žalovaného k žalobě. Podle jejich názoru s ohledem na § 104a s. ř. s. kasační stížnost nelze považovat za opravný prostředek ve smyslu čl. 267, písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie a za soud poslední instance je třeba považovat ve věcech mezinárodní ochrany krajský soud. Pokud by tomu tak nebylo, pak je nutno vykládat § 104a odst. 1 s. ř. s. tak, že návrh na zahájení řízení o předběžné otázce je vždy elementem, který vylučuje aplikaci uvedeného ustanovení, neboť kasační stížnosti obsahující takový návrh podstatně převyšují zájem stěžovatele. Nejvyššímu správnímu soudu navrhli, aby ohledně této jejich domněnky položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku.

[10] Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. spatřovali stěžovatelé v tom, že je třeba stanovit, zda krajské soudy mohou nahrazovat svými úvahami meritorní rozhodnutí správního orgánu v případě, kdy je přezkoumáváno toliko procesní rozhodnutí o zastavení správního řízení, a také to, zda jsou krajské soudy povinny pokládat předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie či návrh na položení předběžné otázky. Za zásadní také považují řešení otázky, zda je z rozhodování o žalobě vyloučen soudce, který v minulosti publikoval článek pohoršující se nad předešlými žalobami stěžovatele a soudce, jenž prokazatelně sympatizuje s politickou stranou, jež prosazuje zásadní zostření migrační a azylové politiky. Podle stěžovatelů také byly porušeny judikatorní závěry Nejvyššího správního soudu, když nebyl brán ohled na uvěznění babičky stěžovatelky a) a její případ nebyl posuzován v celé jeho souvislosti.

[11] Závěrem stěžovatelé navrhli, aby aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek i žalobou napadené správní rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku a vyjádření přesvědčení, že rozsudek krajského soudu je zákonný, a stejně tak i žalobou napadené správní rozhodnutí. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, případně zamítl jako nedůvodnou.

III.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[14] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. musí nejprve zabývat otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS. Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.

[15] V projednávané věci spatřovali stěžovatelé přesah vlastních zájmů v nutnosti řešení otázek specifikovaných výše, které vyplývaly z jimi tvrzených pochybení krajského soudu.

[16] Nejprve je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud žádná pochybení krajského soudu nezjistil. Průběh řízení byl standardní, odůvodnění napadeného rozsudku bylo dostatečné. Soud se podrobně vypořádal se všemi skutečnostmi, které stěžovatelé uvedli, i s důkazními návrhy, které učinili. K tomu je třeba dodat, že v projednávané věci krajský soud nenahrazoval svými úvahami odůvodnění rozhodnutí žalovaného, jelikož převážná většina důvodů žádosti o azyl, ke kterým se vyjadřoval, byla v obecné rovině uvedena v ručně psané žádosti stěžovatelky a) o mezinárodní ochranu založené ve správním spise, některé pak byly uvedeny až v žalobě. Jeho vypořádání tam uvedených skutečností bylo sice podrobnější, než vypořádání žalovaného, nicméně se jimi soud správně zabýval pouze z toho hlediska, zda se jedná o nové skutečnosti, které nebyly řešeny v předchozích řízeních a zda jsou vůbec takového charakteru, že by se mohlo jednat o podstatnou změnu okolností se vztahem k pronásledování nebo hrozbě vážné újmy osob stěžovatelů (tedy zda jsou ve vztahu k další opakované žádosti o azyl vůbec relevantní). To je podle názoru Nejvyššího správního soudu v souladu s jeho ustálenou judikaturou a s úpravou řízení o dalších opakovaných žádostech v zákoně o azylu.

[17] Pokud jde o vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, kritéria posuzování této otázky jsou stanoveny bohatou a ustálenou judikaturou jak Ústavního soudu (např. nález ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, nález ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 448/04, nález ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05), tak Nejvyššího správního soudu (namátkou např. usnesení ze dne 29. 4. 2003, č. j. Nao 19/2003 – 16, ze dne 13. 4. 2010, č. j. Nao 13/2010 – 68, či ze dne 11. 6. 2010, č. j. Nao 46/2010 - 78). Zodpovězení otázky nastolené stěžovateli v rámci odůvodnění přijatelnosti jejich kasační stížnosti (tj. zda je vyloučen soudce, který publikoval článek pohoršující se nad jejich předešlými žalobami a který sympatizuje s politickou stranou prosazující zostření migrační politiky) by pak představovalo posouzení věci samé za aplikace této ustálené judikatury.

[18] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, tak Nejvyšší správní soud v projednávané věci nenalezl. Relevantní judikaturu k otázkám, které stěžovatelé nastolili v žalobě a poté opakovaně v kasační stížnosti, uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku již krajský soud [a to včetně otázky relevance uvěznění babičky stěžovatelky a) ve vztahu k žádosti stěžovatelů o azyl].

[19] Nejvyšší správní soud se rovněž zabýval návrhem stěžovatelů na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, přičemž jej neshledal důvodným. Jak vyplývá z judikatury zdejšího soudu, soudem poslední instance v řízeních ve věcech mezinárodní ochrany je právě Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudek ze dne 15. 10. 2016, č. j. 8 Azs 123/2016 - 30). Krajský soud tedy nepochybil, pokud stěžovateli nastolenou předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie nepoložil. Nelze mu také vyčítat, že se návrhem stěžovatelů na položení této otázky v napadeném rozsudku výslovně nezabýval, neboť takovou povinnost mu právní úprava ani judikatura nestanoví. Z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu také plyne, že návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie nemá za následek to, že by podaná kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2019, č. j. 3 Azs 120/2018 - 73). Nadto je třeba uvést, že úprava soudní hierarchie a opravných prostředků ve správním soudnictví, je v kompetenci tuzemského právního řádu, nejedná se o sporný výklad evropského práva. Pokládat uvedené otázky jakožto předběžné Soudnímu dvoru Evropské unie by tedy nebylo namístě.

[20] Nejvyšší správní soud tak z výše uvedených důvodů kasační stížnost stěžovatelů odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

[21] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 věta první za použití § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 22. srpna 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Azs 17/2019 – 33
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) Ö. Ö. a nezletilých dětí žalobkyně a): b) H. Ö. a c) T. Ö., zastoupených Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 12. 2018, č. j. 50 Az 6/2018 – 160, o návrhu žalobců na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá .

Odůvodnění:

[1] Nejvyšší správní soud obdržel dne 17. 1. 2019 kasační stížnost žalobců (dále též „stěžovatelů“) proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného, kterým bylo podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastaveno řízení o v pořadí čtvrté žádosti žalobců a) a b) a třetí žádosti žalobce c) o udělení mezinárodní ochrany, neboť se jednalo o další opakované žádosti ve smyslu § 2 písm. g) téhož zákona.

[2] Stěžovatelé současně požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť v případě jeho nepřiznání by musela stěžovatelka a) se svými nezletilými dětmi [stěžovatelé b) a c)] z ČR vycestovat, a ani následné pozitivní rozhodnutí soudů by tak již pro stěžovatele nemělo žádný význam. Žádost o odkladný účinek stěžovatelé dále odůvodnili tvrzením o neposouzení jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci s ohledem na nově nastalé skutečnosti. V případě realizace vycestování by stěžovatelé již rovněž neměli možnost hájit svá práva v řízení o uložení správního vyhoštění a jejich právo na spravedlivý proces by se tak při nepřiznání odkladného účinku stalo pouze iluzorním. Stěžovatelka a) zdůraznila, že s výjimkou svého nezákonného pobytu nikdy neporušila žádné právní předpisy a nelze tedy dovozovat, že by přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti byl ohrožen veřejný zájem v míře přesahující újmu, která ji hrozí (viz nález Ústavní soudu ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. III. ÚS 153/97. Jeho přiznáním by taktéž bylo jejím nezletilým synům – stěžovatelům b) a c) umožněno pokračovat ve vzdělávání na území ČR, přičemž u jmenovaných dále akcentovala, že nikdy nebyli na území Turecké republiky a z hlediska sociálního jsou českými dětmi. S odkazem na obsah žaloby stěžovatelka a) dále zdůraznila, že z důvodu politických aktivit rodinných příslušníků hrozí stěžovatelům nebezpečí vážné újmy již na státní hranici Turecké republiky ve smyslu porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu ke stěžovatelům b) a c) doplnila, že jejich vycestování taktéž není v jejich nejlepším zájmu ve smyslu Úmluvy o právech dítěte, když by nemohli řádně pokračovat ve svém vzdělávání a museli by bojovat s tím, že jsou Kurdové, kteří nehovoří dostatečně kurdsky a žijí v Turecké republice, přičemž nehovoří turecky. Stěžovatel b) by nadto měl v blízké době podstoupit psychologické vyšetření s cílem zjistit, jaké dopady by na něj mělo nucené vycestování z ČR.

[3] Stěžovatelé k otázce vzniku újmy ve smyslu nuceného opuštění území ČR odkázali v rámci své žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti taktéž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 – 100, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2011, č. j. 3 A 203/2011 – 40. V kontextu usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 – 96, potom zdůraznili, že odkladný účinek přiznaný kasační stížnosti může působit přímo i ve vztahu ke správnímu rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatelé připomněli, že krajský soud při rozhodování o žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě, jíž nevyhověl, vycházel z překonaného právního názoru, že nebylo-li cizinci vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, nemůže mu hrozit vážná újma. Závěrem své žádosti stěžovatelé uvedli, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nemůže dle jejich názoru vzniknout újma žádným jiným osobám, přičemž nedojde ani k rozporu s veřejným zájmem, když není ve veřejném zájmu umožnit výkon rozhodnutí, jímž by došlo k porušení zákonných ustanovení a mezinárodních závazků. Z uvedených důvodů stěžovatelé požádali o přiznání odkladného účinku, a to „i s účinky vůči napadenému rozhodnutí žalovaného“.

[4] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu stěžovatelů uvedl, že nesouhlasí s přiznáním odkladného účinku. Účinky správního rozhodnutí dle jeho názoru nepředstavují pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Zdůraznil, že jeho přiznání je vyhrazeno pro ojedinělé případy, kdy by výkonem správního rozhodnutí došlo ke zcela konkrétní, závažné a nevratné újmě. Skutečnost, že výkon nebo jiné právní následky správního rozhodnutí představují pro stěžovatele újmu ve smyslu § 73 odst. 2 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jsou přitom povinni prokázat právě stěžovatelé. Nestačí však v návrhu poukázat na možnost újmy, když její vznik musí být v příčinné souvislosti s výkonem správního rozhodnutí a současně následek musí dosahovat určité intenzity, aby jej šlo za újmu označit. Danému požadavku potom stěžovatelé dle názoru žalovaného nedostáli, když se prostřednictvím svého návrhu pouze domáhají dočasného řešení svého pobytového statusu na území ČR, k čemuž však institut odkladného účinku neslouží. Žalovaný dále zdůraznil opakovanost žádostí stěžovatelů o přiznání mezinárodní ochrany, v nichž tito neměli uvést žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, přičemž ani správními orgány nebyly shledány okolnosti, na jejichž základě by bylo možné se domnívat, že by stěžovatelé byli v případě svého návratu do vlasti vystaveni pronásledování nebo hrozbě vážné újmy. Žalovaný závěrem poukázal na nově přijatou úpravu dalších opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu a s ní spojenou úpravu obsaženou v § 3d a § 87a zákon o azylu, z níž dle jeho názoru vyplývá, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by bylo v rozporu se smyslem a účelem této nové úpravy, která do zákona o azylu zakotvila nové pojetí institutu dalších opakovaných žádostí.

[5] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. „[k]asační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. „[s]oud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“ Podle § 73 odst. 3 s. ř. s. „[p]řiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí.“

[6] Ze shora citovaných ustanovení plyne, že v řízení o kasační stížnosti může Nejvyšší správní soud přiznat kasační stížnosti odkladný účinek tehdy, pokud by výkon rozhodnutí, případně jiné právní následky rozhodnutí, znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[7] Nejvyšší správní soud však považuje za nezbytné primárně zdůraznit, že stěžovatelé v projednávané věci požádali o přiznání odkladného účinku již ve vztahu k jimi podané žalobě, kdy však jejich žádost byla krajským soudem zamítnuta usnesením ze dne 5. 10. 2018, č. j. 50 Az 6/2018 – 130, jež nabylo právní moci dne 15. 10. 2018. Účinky spojené s právní mocí přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného tak nastaly dne 30. 8. 2018 (viz rozhodnutí žalovaného s vyznačenou doložkou právní moci na č. l. 27 až 28 spisu zdejšího soudu). Platí přitom, že řízení o kasační stížnosti z procesního hlediska představuje zcela odlišnou situaci, než je tomu v řízení o žalobě. Stěžovatelé kasační stížností napadají rozhodnutí krajského soudu (srov. § 102 s. ř. s.), odkladný účinek kasační stížnosti proto může znamenat toliko odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích o zamítnutí žaloby. Z uvedeného vyplývá, že v projednávané věci by ani eventuálně přiznaný odkladný účinek kasační stížnosti pojmově nemohl ovlivnit právní účinky přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2015, č. j. 3 As 9/2015 – 23).

[8] Jestliže se potom stěžovatelé v této souvislosti dovolávají z hlediska možnosti dosahu odkladného účinku kasační stížnosti i na přezkoumávané správní rozhodnutí usnesení zdejšího soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 – 96, je třeba zdůraznit, že jde o překonaný judikatorní závěr, který byl Nejvyšším správním soudem učiněn za odlišné právní situace. Zdejší soud totiž citovaný závěr učinil (implicitně) na pozadí tehdy účinného § 38 odst. 3 s. ř. s., který ve vztahu k návrhu na předběžné opatření stanovoval, že takový „[n]vrh je nepřípustný, lze-li návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek nebo nastává-li tento účinek ze zákona“. Jestliže tedy § 107 odst. 1 s. ř. s. umožňoval přiznat kasační stížnosti odkladný účinek, současně tím v rámci řízení o kasační stížnosti ve smyslu citovaného ustanovení zakládal nepřípustnost návrhu na předběžné opatření. Při zákonem stanovené nemožnosti upravit v rámci řízení o kasační stížnosti z důvodu hrozící vážné újmy zatímně poměry účastníků cestou předběžného opatření dospěl Nejvyšší správní soud k závěru o nutnosti připustit vztažení odkladných účinků kasační stížnosti i na napadené správní rozhodnutí, tj. umožnit touto cestou „zmrazit“ stav věcí v době „před“ napadeným správním rozhodnutím. V opačném případě by totiž při současném naplnění materiálních podmínek definovaných v § 73 odst. 2, in fine s. ř. s. (tj. hrozby nenahraditelné újmy v případě okamžitého účinku rozhodnutí za současného zásadního nedotčení práv třetích osob a neexistence rozporu s veřejným zájmem v případě opoždění účinku rozhodnutí), bylo v případě, že by správní rozhodnutí mělo být provedeno (vykonáno) a následně by bylo v rámci soudního přezkumu shledáno nezákonným a zrušeno či byla vyslovena jeho nicotnost, bylo následné navrácení stavu věcí do podoby „před“ tímto nezákonným či nicotným rozhodnutím nemožné nebo neúměrně obtížné. S účinností ke dni 1. 1. 2012 však došlo k překonání shora citované (původní) úpravy § 38 odst. 3 s. ř. s., v důsledku čehož odpadl důvod, pro který Nejvyšší správní soud rozebíraný právní názor vyslovil. Jinými slovy se ve vztahu k řízení o kasační stížnosti zpřístupnila alternativa, jejímž prostřednictvím je nadále možné zabránit vzniku případně těžko napravitelné újmy plynoucí z okamžitého výkonu napadeného správního rozhodnutí i bez citovaného judikaturního východiska. Nadále tak platí, z důvodů vyložených v bodě 7 tohoto usnesení, že odkladný účinek kasační stížnosti může znamenat toliko odklad vykonatelnosti rozsudku, jenž je předmětem soudního přezkumu v rámci řízení o dané kasační stížnosti.

[9] Jelikož tak v souhrnu okolností projednávaného případu platí, že přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelů by nebyla zachována kontinuita suspenzivního efektu soudního přezkumu vůči rozhodnutí žalovaného, když krajský soud žalobě stěžovatelů odkladný účinek nepřiznal (viz výše), nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu než uzavřít, že výkon napadeného rozsudku by pro stěžovatele nemohl znamenat újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s, ve spojení s § 107 odst. 1, větou poslední s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 27. února 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu

Plný text

3 Azs 17/2019 - 44
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Jaroslavem Vlašínem v právní věci žalobců: a) Ö. Ö., , a nezletilých dětí žalobkyně a): b) H. Ö., a c) T. Ö., zastoupených Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., sídlem [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 12. 2018, č. j. 50 Az 6/2018 – 160,

takto:

I. Žádost žalobců a), b) a c) o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá.

II. Žalobci a), b) a c) se vyzývají, aby ve lhůtě 2 týdnů od doručení tohoto usnesení předložili plnou moc udělenou jimi advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) se podanou kasační stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018,
č. j. MV-97871-2/OAM-2018. Tímto rozhodnutím bylo podle § 11a odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o v pořadí čtvrté žádosti stěžovatelů a) a b) a třetí žádosti stěžovatele c) o udělení mezinárodní ochrany.

[2] Stěžovatelé, respektive stěžovatelka a), která v řízení jedná jménem svým i svých dětí [stěžovatelů b) a c)], společně s podanou kasační stížností požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů, a to jmenovitě o JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., advokáta se sídlem [adresa] . Žádost odůvodnila tím, že stěžovatelé nejsou oprávněni na území ČR pobývat, natož pracovat. Doplnila, že Organizace pro pomoc uprchlíkům, kterou byli stěžovatelé zastoupeni v řízení před krajským soudem, je již v řízení před Nejvyšším správním soudem dle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastupovat nemůže.

[3] Podle § 35 odst. 9 s. ř. s. může předseda senátu „navrhovateli [zde stěžovatelům], u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování […] platí v takovém případě stát“. Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.

[4] V nynějším řízení jde o věc týkající se mezinárodní ochrany, která je osvobozena od soudních poplatků přímo ze zákona, a to na základě § 11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ve vztahu ke splnění první podmínky pro ustanovení zástupce však nejde o určující okolnost. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2011, č. j. 4 Azs 22/2011 – 46 (všechny rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), skutečnost, že stěžovateli svědčí věcné osvobození od soudního poplatku, sama o sobě neznamená splnění jedné z podmínek pro ustanovení zástupce podle § 35 odst. 9 s. ř. s. Pro její posouzení musí soud zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků stanovené v § 36 odst. 3 s. ř. s., tj. že účastník nemá dostatek prostředků k hrazení odměny advokáta.

[5] Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.“

[6] Je přitom na účastníku samém, aby soudu dostatečně konkrétně popsal své osobní a majetkové poměry, a současně aby projevil zákonem požadovanou aktivitu a předložil (pokud možno současně se žádostí o osvobození) doklady prokazující jeho nemajetnost. Nesplní-li tuto svou povinnost, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS).

[7] Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s žádostí o ustanovení zástupce zdejšímu soudu nedoložila majetkovou situaci svou a svých dětí [tj. stěžovatelů b) a c)], soud ji přípisem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 3 Azs 17/2019 – 34, vyzval, aby osobní, majetkové a výdělkové poměry specifikovala prostřednictvím přiloženého formuláře potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „Potvrzení“), a to i ve vztahu ke svým nezletilým dětem. Současně byla poučena, že formulář je třeba pravdivě vyplnit tak, aby úplně postihoval majetkovou situaci stěžovatelů a) až c), a že pokud nebude možné řádně posoudit, zda mají či nemají dostatek prostředků, a to např. pro neúplnost, rozpornost či nepravdivost tvrzení, může být jejich žádost zamítnuta. Dále byla poučena, že tvrzení musí být doložena, aby z nich soud mohl vycházet.

[8] Stěžovatelka dne 21. 3. 2019 doručila Nejvyššímu správnímu soudu vyplněné Potvrzení. V něm uvedla, že jakožto žadatelka o mezinárodní ochranu není zaměstnaná. Nedisponuje tak ani žádnými příjmy z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, příjmy z podnikání, taktéž žádnými sociálními dávkami, stejně jako jakýmikoliv jinými příjmy. Rovněž nevlastní žádný majetek větší ceny. K výdělkovým a majetkovým poměrům svého manžela uvedla pouze to, že „manžel nepobývá na území ČR – správní vyhoštění realizováno dne 4. 1. 2017“. Z Potvrzení dále vyplývá, že v ČR žije společně se svými dvěma nezletilými dětmi [stěžovateli b) a c)], k nimž má vyživovací povinnost. Dluhy nezmínila stěžovatelka a) žádné, přičemž v rámci dotazu na pravidelné měsíční výdaje domácnosti poznamenala, že bydlí v domácnosti švagra (R. Ö.). Závěrem doplnila, že vlastní prostředky k životu nemá.

[9] Soud v kontextu údajů poskytnutých stěžovatelkou a) v rámci Potvrzení zhodnotil, že tato dostatečně nespecifikovala své osobní a majetkové poměry. Ačkoliv stěžovatelka má dva nezletilé syny, tj. stěžovatele b) a c), kteří s ní žijí ve společné domácnosti, a k nimž má vyživovací povinnost, neuvádí v předloženém Potvrzení žádné příjmy, respektive neuvádí žádné zdroje prostředků, z nichž by vyplýval způsob hrazení nákladů, které jí v souvislosti s vynakládanou péčí o děti musejí nutně vznikat [např. strava, studijní potřeby apod.]. Totéž platí pro uspokojování životních potřeb samotné stěžovatelky a). V Potvrzení ve vztahu k pokrytí základních životních potřeb uvádí stěžovatelka a) pouze to, že „bydlí v domácnosti švagra“, aniž by se však jakkoliv vyjadřovala ke způsobům hrazení dalších nákladů, které stěžovatelům a) až c), respektive jí samé musejí vznikat. Stěžovatelkou prezentované údaje tedy vykazují zcela zásadní mezery a neumožňují tak soudu řádně posoudit její majetkovou situaci.

[10] Jak již přitom bylo uvedeno, bylo především na stěžovatelce a), aby své osobní a majetkové poměry dostatečně popsala, a to i ve vztahu ke stěžovatelům b) a c), o čemž byla poučena i v rámci přípisu ze dne ze dne 18. 3. 2019, č. j. 3 Azs 17/2019 – 34. Jelikož tak neučinila, nebyla splněna první z podmínek pro ustanovení zástupce ve smyslu § 35 odst. 9 s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto zamítl žádost stěžovatelů o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.

[11] Podle § 105 odst. 2 s. ř. s. musí být stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[12] Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je předpokladem pro výkon advokacie vysokoškolské vzdělání v oboru právo získané

1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo
2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice.

[13] Soud proto stěžovatele vyzval prostřednictvím jejich dosavadního zástupce k doložení splnění podmínky podle § 105 odst. 2 s. ř. s. pro řízení o kasační stížnosti, a to předložením plné moci udělené advokátovi. Nejvyšší správní soud dodává, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že stěžovatelka a) již v minulosti žádala o ustanovení právního zástupce, a to s odkazem na neznalost českého právního řádu (viz usnesení ze dne 8. 11. 2017, č. j. 9 Azs 313/2017 – 48), kdy tak nelze předpokládat, že by splňovala podmínku vysokoškolského právnického vzdělání specifikovanou v předchozím bodě tohoto usnesení. V případě stěžovatelů b) a c) je potom tato možnost vzhledem k jejich věku pojmově vyloučena. Zdejší soud proto stěžovatele ve výroku II. tohoto usnesení nevyzýval k případnému doložení dokladu o příslušném vysokoškolském právnickém vzdělání [vysokoškolský diplom o absolvování příslušného studia], pro úplnost nicméně dodává, že splnění podmínky podle § 105 odst. 2 s. ř. s. lze doložit i tímto způsobem.

[14] K doložení splnění podmínky podle § 105 odst. 2 s. ř. s. stanovil Nejvyšší správní soud stěžovatelům lhůtu 2 (dvou) týdnů ode dne doručení tohoto usnesení, kterou vyhodnotil jako dostatečnou ke zvolení advokáta a zaslání udělené plné moci.

[15] Podle § 46 odst. 1 písm. a), ve spojení s § 120 s. ř. s., soud kasační stížnost odmítne, nejsou-li splněny podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Nevyhoví-li stěžovatelé výzvě uvedené ve výroku II. tohoto usnesení, soud kasační stížnost odmítne [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.]

V Brně dne 18. dubna 2019

JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu