Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

3 Azs 330/2019

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 11. 6. 2021Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: HAVELEC RadovanECLI:CZ:NSS:2021:3.Azs.330.2019.47
Další údaje
Předmět řízení: Pobyt cizinců

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (6) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 11. 6. 2021

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: N. G., zastoupená Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 8. 2019, č. j. 65 A 24/2019-42,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018, č. j. OAM-2025-9/ZR-2018, zrušilo Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) žalobkyni povolení k trvalému pobytu na území ČR podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 77 odst. 3 tohoto zákona stanovilo žalobkyni lhůtu k vycestování z území ČR do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019, č. j. MV-14166-8/SO-2019, a rozhodnutí ministerstva potvrdila.

[2] Proti rozhodnutí žalované brojila žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, který ji rozsudkem označeným v návětí zamítl. Krajský soud vzal za prokázané, že Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) zaslalo ministerstvu podnět ke zrušení trvalého pobytu ze dne 20. 8. 2018, č. j. 2976-1/2018-HANOKO, v němž shrnulo, že při podání žádosti o přenesení štítku povolení k trvalému pobytu do nového cestovního pasu bylo zjištěno, že žalobkyně od roku 2007 pobývá v zemi původu, nezná český jazyk a nemá v České republice zajištěné zázemí. Celá rodina žalobkyně, kromě otce, žije trvale ve Vietnamu. Otec žalobkyně pracuje v Přerově, žalobkyně však o něm a jeho práci neví bližší informace. Na základě tohoto podnětu zahájilo ministerstvo se žalobkyní řízení ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně prostřednictvím zmocněné zástupkyně nevyužila před vydáním rozhodnutí ministerstva právo seznámit se s podklady rozhodnutí.

[3] Krajský soud nepřisvědčil žalobkyni, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci. K námitce, že nesprávně vycházely ze sdělení zastupitelského úřadu, podle kterého rodina žalobkyně žije ve Vietnamu, přestože otec, matka i sestra žijí v České republice, konstatoval, že je velmi obecná, přičemž žalobkyně nesdělila, jaký vliv by tato případná vada mohla mít na výsledek řízení. Pro věc bylo naopak podstatné, že z cestovních dokladů žalobkyně bylo zjištěno, že se žalobkyně déle než 6 let nenacházela v České republice; v tomto směru jí žalovaná na str. 5 napadeného rozhodnutí vysvětlila, že z podnětu zastupitelského úřadu vycházela pouze co se týče délky pobytu mimo území ČR. Krajský soud ze správního spisu a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů také ověřil, že informace o pobytu rodinných příslušníků žalobkyně byla uvedena pouze v podnětu zastupitelského úřadu a že z ní správní orgány nevycházely a nevyvozovaly žádné závěry. S jejich postupem a úvahami se ztotožnil.

[4] Správní orgány podle krajského soudu také nepochybily, vycházely-li pouze z kopie části cestovního dokladu pořízené zaměstnancem zastupitelského úřadu. V této souvislosti krajský soud odkázal na čl. 10 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006, z něhož správním orgánům členských států vyplývá povinnost vyznačovat přechodová razítka. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 1 Azs 240/2015-35, se k tomu dále podává, že vstupní či výstupní razítko má charakter potvrzení, jehož pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje. Tuto domněnku je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země podloží svá tvrzení jakýmkoliv věrohodným důkazem, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví. Žalobkyně v tomto směru ovšem žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující přechodová razítka netvrdila, nezpochybňovala údaje v cestovním dokladu, ani netvrdila, že v konkrétní době cestovala do ČR, aniž by byl její cestovní pas opatřen přechodovým razítkem. Správní orgány tak byly oprávněny z údajů v jejím cestovním dokladu vycházet. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že si zastupitelský úřad zhotovil kopii cestovního dokladu. Žalobkyně totiž nerozvedla, co by z uvedené skutečnosti mělo vyplynout, a netvrdila, že se v jeho originálu nacházela jiná přechodová razítka.

[5] Vady ve zjišťování skutkového stavu neshledal krajský soud ani v tom, že ministerstvo, respektive žalovaná, neprovedly výslech žalobkyně a jejích rodičů. Správní orgány vycházely z obsahu cestovního dokladu č. X, přičemž žalobkyně ke zpochybnění údajů v něm uvedených nenavrhovala žádné důkazy. Návrh na doplnění dokazování, například výslechem svědků, není obsahem odvolání ani jiného úkonu v předcházejícím správním řízení. Žalobkyně rovněž netvrdila žádné konkrétní skutečnosti, které by bylo třeba na základě výslechu svědků osvědčit. Ve správním řízení naopak vždy uváděla pouze nekonkrétní, obecně formulované námitky. Není tedy pochybením správních orgánů, pokud se s námitkami vypořádaly stejně obecným způsobem za situace, kdy z opatřených podkladů jasně vyplývaly jejich závěry.

[6] K námitce, že se správní orgány nezabývaly přiměřeností napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně, krajský soud konstatoval, že tuto povinnost správní orgány neměly; tím spíše ne v situaci, kdy žalobkyně konkrétní dopady do soukromého života v průběhu správního řízení ani nenamítala. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 338/2016-39, v němž se kasační soud zabýval obdobným případem cizinky, která na území ČR nepobývala více než 6 let. V něm vyslovil závěr, že pokud cizinec pobývá mimo území ČR po takto dlouhou dobu na základě vlastního rozhodnutí či rozhodnutí své rodiny, nelze dost dobře konstatovat, že další pobyt mimo české území, kde již tak dlouho fakticky nežije, bude představovat zásah do soukromého a rodinného života. Krajský soud současně reflektoval právní názor vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2019, č. j. 14 A 17/2017-33, dle kterého namítá-li účastník z důvodu rodinné situace konkrétně nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), nelze na povinnost posoudit přiměřenost rozhodnutí s ohledem na mezinárodní závazky ČR zcela rezignovat ani v situaci, kdy ji zákonodárce výslovně nestanovil. Tento rozsudek nicméně nebyl aprobován kasačním soudem a řešil zcela výjimečnou rodinnou situaci cizince a jeho konkrétní námitky. I kdyby krajský soud na tyto závěry přistoupil, v postupu správních orgánů by pochybení neshledal, neboť žalobkyně nikdy netvrdila, jaké konkrétní dopady do soukromého a rodinného života by napadené rozhodnutí mělo mít. Žalobkyně pouze tvrdila, že její rodinní příslušníci se nachází na území ČR a jsou na tomto území integrováni, další konkrétní úvahy se ani z jejího odvolání, ani z žaloby nepodávají; z ničeho tak nevyplývá, že by u ní měla nastat výjimečná situace, která by ospravedlňovala specifický přístup.

[7] Proti tomuto rozsudku podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[8] Stěžovatelka namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s její námitkou porušení § 50 odst. 3 a § 3 správního řádu, které spatřovala v tom, že správní orgány vycházely pouze z kopie části cestovního dokladu a neprovedly výslech jejích rodičů a jí samotné. Trvá na tom, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť z nekompletní kopie pasu nelze dospět k jednoznačnému závěru, že byl dán důvod pro zrušení trvalého pobytu.

[9] Stěžovatelka také nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní orgány neměly povinnost se zabývat dopady zrušení pobytového oprávnění do jejího soukromého a rodinného života. Zopakovala, že žalovaná zatížila své rozhodnutí vadou, pokud aprobovala postup ministerstva, které se otázkou přiměřenosti vůbec nezabývalo, a pouze odkázala na výklad § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29, který koresponduje se závěry rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 A 17/2017-33. V citovaném rozsudku kasační soud judikoval, že povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do soukromého a rodinného života vyplývá přímo z Úmluvy. Stěžovatelka se domnívá, že čl. 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Pokud stěžovatelka v řízení před žalovanou namítala nepřiměřenost zásahu do svého soukromého života a porušení tohoto článku, měla se žalovaná s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda tento postup zákon o pobytu cizinců v dotčeném řízení vyžaduje. Stěžovatelka přitom konkrétní skutkové okolnosti svého případu dostatečně vylíčila a označila konkrétní dopady do svého soukromého života v odvolání, žalobě i žádosti o přiznání odkladného účinku žaloby (příslušné pasáže z těchto podání zopakovala).

[10] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaná odkázala na napadené rozhodnutí a rozsudek krajského soudu, s nímž se zcela ztotožnila.

[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[12] Kasační stížnost není důvodná.

[13] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve (obecně formulovanou) námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Platí, že nepřezkoumatelný rozsudek zpravidla nenabízí prostor k úvahám o námitkách věcného charakteru, a je tudíž nezbytné jej zrušit. Za nepřezkoumatelné lze označit zejména rozhodnutí, v němž soud zcela opomene vypořádat některou z uplatněných žalobních námitek (viz například rozsudky tohoto soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), respektive pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44). Zároveň ovšem nelze opomenout, že nepřezkoumatelnost rozsudku není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn. Jedná se totiž o objektivní překážku, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkum napadeného rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 3 As 60/2014-85).

[14] Výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti napadený rozsudek splňuje. Krajský soud se podrobně vypořádal se všemi žalobními námitkami včetně námitek týkajících se nedostatečného zjištění skutkového stavu (viz zejména body 14 až 20 napadeného rozsudku); jeho úvahy jsou dostatečně zřetelné a logické. Jedná se tedy o rozsudek přezkoumatelný, opírající se o konkrétní ustanovení zákona i relevantní judikaturu, což ostatně dostatečně ilustruje podrobné shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku v bodech [2] až [6] výše. Kasační důvod ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy není naplněn.

[15] Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzením námitky nedostatečného zjištění skutkového stavu na základě údajů z kopie jejího cestovního pasu (§ 3 a § 50 odst. 3 správního řádu). V této souvislosti je vhodné připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že „[u]vedení konkrétních stížních námitek [...] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). Obecně vzato „stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.)“ (rozsudek ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40).

[16] Stěžovatelka s poukazem na pořízení prosté kopie části jejího cestovního dokladu zastupitelským úřadem pouze „trvá na tom, že […] správní orgány nezjistily náležitě skutkový stav věci, o němž by nebyly důvodné pochybnosti“. Touto výtkou však jen stručně parafrázuje námitku, která již byla přezkoumatelným způsobem vypořádána v řízení před krajským soudem (viz bod [14] tohoto odůvodnění). Stěžovatelka se tak omezuje na prostý nesouhlas s názorem krajského soudu, aniž by s ním jakkoli věcně polemizovala. Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel je v kasační stížnosti povinen vylíčit, jakých konkrétních nesprávných úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud dopustit, jakož i ozřejmit svůj právní náhled na to, v čem je tato nesprávnost spatřována ( srov. přiměřeně též rozsudek rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Obsah kasační stížnosti tak v této části nesplňuje pro svoji nekonkrétnost výše uvedené požadavky a věcně se proto nejedná o kasační námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s.

[17] Za nesprávný považovala stěžovatelka rovněž názor krajského soudu, že žalovaná nebyla povinna se k její odvolací námitce vypořádat s přiměřeností rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života. Této námitce je třeba v zásadě přisvědčit. V nyní projednávané věci však skutečnost, že se žalovaná dopady rozhodnutí do stěžovatelčina soukromého a rodinného života blíže nezabývala, neměla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, potažmo na rozhodnutí krajského soudu, který její postup aproboval.

[18] Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019-31, správní orgány jsou povinny se s konkrétní námitkou nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince a porušení čl. 8 Úmluvy vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení posouzení přiměřenosti podle § 174a vyžaduje. Nelze totiž zcela vyloučit, že k takovému zásahu skutečně nedojde, a to ani u zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 1 tohoto zákona, v němž zákonodárce soustředil důvody, u nichž je zásah do uvedených práv prakticky vyloučen. Na konkrétní okolnosti, které by nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života mohly zakládat, je ovšem cizinec povinen správní orgány upozornit (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017-29). Na druhou stranu, pobývá-li cizinec mimo území ČR déle než 6 let bude zrušení jeho trvalého pobytu nepřiměřené jen zcela výjimečně (viz rozsudek tohoto soudu č. j. 7 Azs 338/2016-39).

[19] Stěžovatelka v odvolání i v následných podáních krajskému soudu toliko tvrdila, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života proto, že ona i její rodinní příslušníci žijí na území ČR, jsou zde integrováni a svoji budoucnost spojují výhradně s ČR. Tato tvrzení jsou však veskrze obecná a nekonkrétní; stěžovatelka je blíže nerozvedla, ani neprokázala. Nutnost podrobněji vylíčit a doložit skutečnosti týkající se jejího rodinného a soukromého života, respektive v čem konkrétně spočívá tvrzený zásah do těchto práv, pak byla o to naléhavější, že v řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu bylo prokázáno, že stěžovatelka od 14. 8. 2007 nejméně do srpna roku 2018 Českou republiku nenavštívila, což jasně implikuje závěr, že si zde nemohla vybudovat jakékoli vazby. Krajský soud v tomto směru správně poukázal na to, že stěžovatelka v průběhu správního řízení ani netvrdila, že by v tomto období vycestovala z domovské země do ČR, nezpochybňovala přechodová razítka v jejím cestovním dokladu, nepředložila jiný doklad s hraničními přechodovými razítky a nesdělila ani žádné jiné skutečnosti, z nichž by se dalo usuzovat, že na území ČR skutečně pobývala (viz bod 16. napadeného rozsudku).

[20] Za situace, kdy zde stěžovatelka nejméně 11 let nežila, a s přihlédnutím k výše zmíněné obecnosti jejích námitek, lze tedy nepřiměřený dopad zrušení pobytového oprávnění podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců do jejího soukromého a rodinného života těžko shledat. Z tohoto důvodu nemohla absence výslovného posouzení přiměřenosti napadeného rozhodnutí nijak ovlivnit jeho zákonnost. Jak ostatně uvedl zdejší soud ve stěžovatelkou odkazovaném rozsudku č. j. 6 Azs 422/2017-29, „[s]myslem přímé aplikace Úmluvy v situacích podobným této přitom je zabránit nepřiměřeným zásahům do soukromého či rodinného života cizince, nikoli rušit správní rozhodnutí jen proto, aby do nich přibylo několik vět o tom, že žádné důvody, které by zakládaly nepřiměřenost rozhodnutí, nebyly shledány“. Námitka stěžovatelky – byť ve svém jádru opodstatněná – je proto s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci nedůvodná.

[21] Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Za podmínek vyplývajících z ustanovení § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto rozsudkem zamítl.

[22] O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením vznikly náklady, které by překročily rámec běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. června 2021

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Usnesení ze dne 23. 1. 2020

Plný text

3 Azs 330/2019 – 44

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: N. G., zastoupená Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 8. 2019, č. j. 65 A 24/2019-42,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018, č. j. OAM-2025-9/ZR-2018, zrušilo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), žalobkyni povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle § 77 odst. 3 tohoto zákona stanovilo žalobkyni lhůtu k vycestování z území do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání žalobkyně zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019, č. j. MV-14166-8/SO-2019, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který ji rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 65 A 24/2019-42, zamítl.

[2] Kasační stížnost stěžovatelky byla spojena s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento návrh ani na výzvu nijak blíže neodůvodnila, rozhodl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 11. 2019, č. j. 3 Azs 330/2019-20, tak, že kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Stěžovatelka nato podala opětovný návrh na přiznání odkladného účinku.

[3] Nový návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatelka odůvodňuje tím, že nucený návrat do Vietnamu by znamenal citelný zásah do jejího soukromého a rodinného života. Tvrdí, že se na území České republiky plně integrovala po stránce společenské, pracovní i ekonomické. V České republice žijí její rodiče (otec X a matka X) a sestra (X), kteří zde mají povolen trvalý pobyt. Stěžovatelka dne 26. 9. 2019 uzavřela manželství a se svým manželem X žije ve společné domácnosti. K tomu doložila kopii oddacího listu a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 6. 2019, č. j. 65 A 24/2019-24, jímž byl její žalobě přiznán odkladný účinek.

[4] Nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti by způsobilo dlouhodobé odloučení stěžovatelky od její rodiny. Stěžovatelka by totiž musela z České republiky odcestovat a vyčkat na vyřízení nového pobytového oprávnění v zemi původu, kde je však v současné době prakticky nemožné získat termín k podání žádosti o pobytové oprávnění prostřednictvím tzv. registrace.

[5] Stěžovatelka konečně argumentuje tím, že v případě nuceného opuštění České republiky by neměla možnost vystupovat v řízení o kasační stížnosti osobně a být v kontaktu se svou zástupkyní, což by bylo v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na usnesení zdejšího soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100, a ze dne 23. 8. 2016, č. j. 5 Azs 174/2016-20.

[6] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Ve vyjádření k návrhu uvedla, že není splněna podmínka spočívající ve vzniku nepoměrně větší újmy (§ 73 odst. 2 s. ř. s.). Ta by mohla stěžovatelce vzniknout teprve na základě správního vyhoštění ze země. V řízení o správním vyhoštění přitom správní orgán zkoumá dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Proti případnému rozhodnutí o správním vyhoštění má stěžovatelka možnost podat žalobu, která má ze zákona odkladný účinek. Stěžovatelka je nadto zastoupena advokátkou, a její práva jsou tak náležitě chráněna. Pokud by soud v nyní projednávané věci návrhu vyhověl, musel by odkladný účinek přiznat vždy, kdy by cizinec po zrušení trvalého pobytu argumentoval nutností opustit území (viz usnesení Městského soudu v Praze č. j. 9 A 290/2011-24).

[7] Žalovaná nesdílí názor stěžovatelky o vážné újmě, neboť podle napadeného rozhodnutí stěžovatelka nepřetržitě déle než 6 let pobývala v zemi původu, kde realizovala svůj soukromý a rodinný život. Po dobu této nepřítomnosti si stěžovatelka nemohla vytvářet vazby na území České republiky. Žalovaná je toho názoru, že přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s veřejným zájmem. Důvodem zrušení trvalého pobytu stěžovatelky byl fakt, že stěžovatelka déle než 6 let nepřetržitě nepobývala v České republice. V zájmu České republiky pak není umožnit pobyt těm cizincům, u nichž byl shledán důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu.

[8] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.

[9] Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz § 107 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebude-li odkladný účinek přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (bude-li odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčí-li stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, bylo-li by takovému návrhu vyhověno, a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

[10] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat) výsledek meritorního posouzení věci.

[11] V nyní projednávaném případě stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnila především zásahem do jejích rodinných vztahů. K prokázání této hrozby předložila soudu oddací list ze dne 27. 9. 2019, ze kterého se podává, že dne 26. 9. 2019 uzavřela manželství s panem X. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v této skutečnosti důvod pro přiznání odkladného účinku neshledal. Stěžovatelce totiž uzavřením manželství vzniklo právo na přechodný pobyt na území bez víza v délce až 3 měsíců, a to podle § 18 písm. d) bodu 7 zákona o pobytu cizinců. Podle § 87b odst. 1 citovaného zákona pak má rodinný příslušník občana Evropské unie (tedy i občana České republiky), který sám není občanem Evropské unie a který hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce, povinnost požádat (ve lhůtě 3 měsíc§ od okamžiku, kdy se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie – viz § 87b odst. 2 věta druhá zákona o pobytu cizinců) ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení vydá Ministerstvo vnitra tomuto rodinnému příslušníkovi povolení k přechodnému pobytu formou pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie. Toto rozhodnutí vydá ministerstvo ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti [§ 169t odst. 6 písm. f) zákona o pobytu cizinců].

[12] Ze shora uvedeného je zřejmé, že pobytovou situaci stěžovatelky je možné řešit standardními prostředky cizineckého práva, a to konkrétně postupem podle § 18 a § 87b zákona o pobytu cizinců. Tyto instituty zákona o pobytu cizinců stěžovatelce umožňují efektivně odvrátit hrozící újmu, spočívající v odloučení od její rodiny, jakož i v tvrzeném ohrožení jejího práva na spravedlivý proces v řízení před kasačním soudem. Ve vztahu k uplatnění uvedeného postupu, tedy k podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu a výsledku řízení o této žádosti, stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku neuvedla ničeho. Za této situace nevidí Nejvyšší správní soud důvod zasahovat do nastolených poměrů tak mimořádným prostředkem, jakým je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz body [8] a [9] tohoto odůvodnění).

[13] Nejvyšší správní soud proto podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2020

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Usnesení ze dne 6. 11. 2019

Plný text

3 Azs 48/2019

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: N. G., zastoupená Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 8. 2019, č. j. 65 A 24/2019-42,

takto:

Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2018, č. j. OAM-2025-9/ZR-2018, zrušilo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“), žalobkyni povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, a podle § 77 odst. 3 tohoto zákona stanovilo žalobkyni lhůtu k vycestování z území do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolání žalobkyně zamítla žalovaná rozhodnutím ze dne 3. 4. 2019, č. j. MV-14166-8/SO-2019, a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, který ji rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 65 A 24/2019-42, zamítl.

[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, s níž spojila návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[3] Stěžovatelka kasační stížnost i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uplatnila blanketně. Nejvyšší správní soud ji proto usnesením ze dne 10. 10. 2019, č. j. 3 Azs 330/2019-9, vyzval, mimo jiné, aby ve lhůtě 1 týdne od doručení tohoto usnesení doplnila návrh na přiznání odkladného účinku tak, že uvede, v čem spatřuje důvody pro navrhovaný postup. Toto usnesení bylo doručeno do datové schránky právní zástupkyně stěžovatelky dne 14. 10. 2019 (čl. 10 spisu zdejšího soudu), a lhůta stanovená zdejším soudem k doplnění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak marně uplynula dne 21. 10. 2019. Stěžovatelka žádné důvody k návrhu na přiznání odkladného účinku nedoplnila ani do dnešního dne.

[4] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[5] Podle citovaného ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§ 107 odst. 1 s. ř. s.).

[6] K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy tak má stěžovatel (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 1 As 27/2012-32). V odůvodnění svého návrhu proto musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.

[7] V nyní projednávaném případě však stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku nijak neodůvodnila. Stěžovatelka tedy nesplnila základní podmínky pro přiznání odkladného účinku, neboť se (ani přes výzvu soudu) nepokusila unést svou povinnost tvrzení. Povinnost tvrzení je procesní povinností, kterou soud nemůže žádným způsobem nahradit vlastním uvážením.

[8] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. nepřiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2019

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací