3 Azs 365/2021

Plný text

3 Azs 365/2021 - 33
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně T. Y. P., zastoupené Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 15 A 112/2019  51,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Včas podanou kasační stížností se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2019, č. j. MV1461398/SO2018. Rozhodnutím žalované bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 10. 2018, č. j. OAM1891210/DP2018, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání dle §169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 7. 2019 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť se bez vážného důvodu nedostavila k výslechu.

[2] Z hlediska skutkového stavu věci vycházel krajský soud z následujících zjištění. Žalobkyně podala u správního orgánu I. stupně dne 19. 7. 2018 žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání. Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj při kontrole na pracovišti společnosti Gemtek.CZ, s. r. o. dne 9. 11. 2017 zjistil, že kontrolovaná osoba umožnila žalobkyni, jakožto fyzické osobě podnikající na základě živnostenského oprávnění, výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Protokol o výše uvedené kontrole obdržel správní orgán I. stupně dne 8. 8. 2018 a na jeho základě pojal podezření, že žalobkyně již neplní účel, pro který jí bylo pobytové oprávnění vydáno. Žalobkyni proto předvolal na 3. 10. 2018 v 8:00 hod k výslechu za účelem zjištění, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění její žádosti o prodloužení pobytového oprávnění. Dle údajů vyznačených na zásilce s předvoláním byla zásilka žalobkyni zaslána na adresu uvedenou v její žádosti; dne 5. 9. 2018 byla připravena k vyzvednutí, přičemž žalobkyni byla zanechána odpovídající výzva a poučení. Jelikož žalobkyně zásilku v úložní době nevyzvedla, považovala se tato za doručenou dnem 17. 9. 2018 podle § 24 odst. 1 správního řádu. Zásilka se vrátila správnímu orgánu I. stupně dne 20. 9. 2018 s tím, že ji nebylo možné vložit do schránky ani na jiné vhodné místo. Žalobkyně se k výslechu nedostavila, pročež správní orgán I. stupně řízení usnesením zastavil (viz odst. [1] výše). V odvolání proti usnesení správního orgánu I. stupně žalobkyně uvedla, že od 2. 9. 2018 do 20. 9. 2018 nebyla z vážných důvodů přítomna na adrese hlášeného pobytu, neboť ve Francii pomáhala dceři H. T. T. H., narozené X, která přiletěla z Vietnamu, se záležitostmi souvisejícími se zahájením studia a životem ve Francii. O doručování zásilky se dozvěděla až z usnesení správního orgánu I. stupně, pročež nemohla sdělit důvod, proč se k výslechu nedostaví, ani se nemohla z výslechu omluvit či sjednat si jiný termín. Žalobkyně dále v odvolání žádala o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy jí byla zásilka doručena, a rovněž o prominutí zmeškání úkonu (nařízeného výslechu) Těmto žádostem správní orgán I. stupně usnesením ze dne 7. 11. 2018 nevyhověl.

[3] Krajský soud na základě údajů uvedených na zásilce konstatoval, že s ní bylo naloženo v souladu s právní úpravou doručování dle správního řádu, přičemž podle § 24 odst. 1 správního řádu je třeba považovat zásilku za doručenou dnem 17. 9. 2018. Povinností správních orgánů nebylo opětovně žalobkyni doručovat předvolání, respektive kontaktovat ji a zjišťovat, proč se k výslechu nedostavila. Takový postup nemá oporu v zákoně ani v judikatuře.

[4] Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda bylo možné posoudit nepřítomnost žalobkyně, pro kterou se zásilka nedostala do její dispozice, jako závažný důvod, který nastal bez jejího zavinění. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 7 Azs 13/2015  28, podle něhož závažné důvody, které představují překážku, bránící účastníku řízení (zde žalobkyni) učinit zmeškaný úkon (zde dostavení se k výslechu), musí být objektivní povahy, přičemž závažnost se posuzuje podle okolností konkrétního případu. Dále uvedl, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Azs 57/2016  36, vyplývá objektivní povaha závažného důvodu z faktu, že jej účastník řízení neplánoval a nastal, aniž by jej mohl ovlivnit. Jedná se tedy o skutečnost nahodilou, mimořádnou a nezávislou na vůli účastníka řízení. Zahraniční pobyt žalobkyně nelze podle krajského soudu v duchu výše uvedených judikatorních závěrů považovat za závažný důvod, který představuje překážku, pro kterou se žalobkyně k výslechu nedostavila, neboť přijetí dcery ke studiu v zahraničí bylo očekávanou skutečností.

[5] Argumentaci žalobkyně, že od správního orgánu doručení zásilky neočekávala, vyhodnotil krajský soud jako alibistickou. Uvedl, že k tíži žalované nemůže jít skutečnost, že žalobkyně neuvažovala o zmocněnci pro doručování, ani že nemá řádně označenou schránku, do které mohla být výzva k vyzvednutí zásilky vhozena.

[6] Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce žalobkyně, že se správní orgány měly zabývat zkoumáním přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života, neboť se tento korektiv neuplatňuje v rozhodnutí procesního charakteru, kterým je i usnesení o zastavení řízení. Kromě toho žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit nepřiměřenost zásahu rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života.

[7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[8] Stěžovatelka namítá, že v jejím případě jsou dány závažné důvody v podobě překážky, pro kterou se nemohla dostavit k výslechu. K tomu uvádí, že se dcera o přijetí ke studiu ve Francii dozvěděla pouze s několikadenním předstihem, načež požádala stěžovatelku o pomoc se záležitostmi souvisejícími s nástupem ke studiu a ubytováním. Tato okolnost si vynutila náhlý odjezd stěžovatelky, která považuje pomoc dceři za samozřejmost a svoji povinnost. Skutečnost, že dcera nastoupí ke studiu právě v době, kdy bude stěžovatelce doručována zásilka ze strany správního orgánu, lze považovat za náhodu, kterou stěžovatelka nemohla ovlivnit a která nebyla závislá na její vůli. Podle stěžovatelky tedy nelze uzavřít, že její pobyt v zahraničí byl důsledkem očekávané situace, jestliže jej nijak neplánovala.

[9] Tvrzení, že nepředpokládala doručení zásilky, nepovažuje stěžovatelka za alibistické, neboť během její relativně krátké nepřítomnosti nepředpokládala doručování jakékoli písemnosti. Po celou zákonnou lhůtu k vyřízení žádosti o prodloužení pobytového oprávnění nebylo stěžovatelce nic doručováno, a proto předpokládala, že bude této žádosti vyhověno jako v předchozích případech.

[10] Stěžovatelka má konečně za to, že rozhodnutí správních orgánů v projednávané věci rezultují v nutnost jejího vycestování, což má za následek závažné dopady do jejího soukromého a rodinného života, a jeho důsledky jsou srovnatelné se správním vyhoštěním. Proto se domnívá, že by v takovém případě měla být posouzena přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“).

[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu, pročež navrhuje, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4 věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 věty první s. ř. s.

[13] Přestože stěžovatelka podřazuje důvod kasační stížnost mimo jiné pod § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., v kasační stížnosti procesní vadu podřaditelnou pod toto ustanovení nenamítá. Nejvyšší správní soud je nicméně povinen zabývat se z úřední povinnosti otázkou přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (případná nepřezkoumatelnost rozhodnutí by naplňovala výše zmiňovaný důvod pro podání kasační stížnosti). Pokud by byl tedy napadený rozsudek nepřezkoumatelný, musel by jej Nejvyšší správní soud zrušit, a to i bez námitky stěžovatelky. Kasační soud však napadený rozsudek nepřezkoumatelným neshledal, neboť krajský soud odpovídajícím způsobem shrnul průběh správního řízení a obsah žalobou napadeného rozhodnutí a v jeho odůvodnění se řádně vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky, proti kterým postavil vlastní ucelenou argumentaci.

[14] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že její nepřítomnost v době doručování zásilky s předvoláním k výslechu představuje vážný důvod nevyzvednutí zásilky, který nastal bez jejího zavinění. Krajský soud i správní orgány přiléhavě odkázaly na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména pak na rozsudek ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Azs 57/2016  36, podle kterého „[o]bjektivní povaha ‚závažného důvodu‘ vyplývá z toho, že jej účastník neplánoval a nastal bez možnosti jeho ovlivnění účastníkem. ‚Závažným důvodem‘ je tedy skutečnost nahodilá, mimořádná, nikoliv závislá na vůli účastníka.“. Samotné vycestování bylo rozhodnutím stěžovatelky, které bylo nepochybně závislé na její vůli. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že se o příletu dcery dozvěděla pouze s několikadenním předstihem, což si vynutilo její náhlý odjezd, nicméně již v odvolání proti usnesení správního orgánu I stupně připustila, že samozřejmě již dříve věděla o přijetí dcery ke studiu. Z toho vyplývá, že si stěžovatelka byla vědoma toho, že dcera počátkem školního roku přicestuje do Francie, kde bude řešit záležitosti spojené se studiem. Nelze tak přisvědčit námitce stěžovatelky, že o zmocněnci pro doručování neuvažovala pro naléhavost a bezodkladnost její cesty. Kromě toho, jak přiléhavě poznamenal krajský soud, neměla stěžovatelka na adrese pobytu řádně označenou poštovní schránku, do které jí mohla být nevyzvednutá zásilka vhozena, což by jí umožnilo alespoň dodatečně zjistit, že je předvolána k výslechu (stěžovatelka uvedla, že se v cizině zdržovala do 20. 9. 2018, výslech byl nařízen na 3. 10. 2018, tedy po seznámení se s obsahem vhozené písemnosti by se mohla k výslechu dostavit). Není ani zřejmé, proč zařizování záležitostí stran nástupu dcery ke studiu na vysoké škole nutně vyžadovalo právě osobní přítomnost stěžovatelky, a to tím spíše, že (stěžovatelkou blíže nespecifikovaná) nápomoc mohla být potenciálně poskytnuta i distančně, prostřednictvím moderních komunikačních technologií. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že zahraniční cestu nelze považovat za skutečnost nahodilou, mimořádnou a nezávislou na vůli stěžovatelky (jakkoli chápe její pohnutku pomoci dceři). V nyní projednávané věci se totiž uplatní zásada vigilantibus iura (práva náleží bdělým), které stěžovatelka nedostála, neboť si nepočínala dostatečně obezřetně při uspořádání svých poměrů.

[15] Tvrzení stěžovatelky, že nepředpokládala doručení jakékoli písemnosti, shledává Nejvyšší správní soud účelovým, neboť stěžovatelka si musela být vědoma probíhajícího řízení o vlastní žádosti, tedy logicky i toho, že jí bude přinejmenším doručováno správní rozhodnutí. Tomu odpovídá i závěr vyslovený ve skutkově obdobné věci v již zmíněném rozsudku tohoto soudu č. j. 8 Azs 57/2016  36, že „[s]těžovatel věděl, že ministerstvo vede na základě jeho žádosti správní řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Za tohoto stavu tedy mohl a měl předpokládat, že ministerstvo v době jeho zahraniční cesty může vydat rozhodnutí, které mu bude doručovat.“

[16] Pokud se jedná o posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí procesního charakteru do soukromého a rodinného života účastníka řízení, Nejvyšší správní soud již například v rozsudku ze dne 27. 9. 2019, č. j. 1 Azs 405/2018  67, v obdobné věci uvedl, že „[p]ři vydání procesního rozhodnutí o zastavení řízení o předmětné žádosti tedy správní orgány nebyly povinny zabývat se otázkou přiměřenosti tohoto rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců“. Je tedy zřejmé, že ani v nyní projednávané věci nebyly správní orgány povinny zabývat se dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky, jestliže řízení o její žádosti správní orgán I. stupně zastavil. Nadto krajský soud v odst. 30 odůvodnění napadeného rozsudku správně konstatoval, že posouzení přiměřenosti dopadů do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce nebylo uloženo správní vyhoštění, nelze spatřovat v nyní projednávané věci rozpor s čl. 8 Úmluvy. Správní orgány tudíž nepochybily, jestliže neposoudily dopad svých rozhodnutí (respektive usnesení) do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Ani tato námitka tedy není důvodná.

[17] Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.

[18] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která byla ve věci úspěšná a měla by tak právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. července 2023

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu

Plný text

3 Azs 365/2021 - 28
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: P. T. Y., zastoupená Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 15 A 112/2019  51,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 15 A 112/2019  51, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2019, č. j. MV1461398/SO2018, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) a potvrzeno usnesení Ministerstva vnitra ze dne 10. 10. 2018, č. j. OAM1891210/DP2018, jímž bylo podle § 169r odst. 1 písm. n) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zastaveno řízení o žádosti stěžovatelky o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, protože stěžovatelka se bez vážného důvodu nedostavila k výslechu.

[2] Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, s níž spojila návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[3] V žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že stále trvají důvody, pro které krajský soud přiznal odkladný účinek její žalobě (usnesení ze dne 25. 6. 2019, č. j. 15 A 112/2019  28). Stěžovatelka v ČR žije již mnoho let a má zde vytvořeny ekonomické a silné osobní vazby. Na území ČR podniká a splácí úvěr poskytnutý Českou spořitelnou, a. s. V případě nuceného návratu do země původu by tedy musela svoji výdělečnou činnost ukončit a nebyla by ani schopna splácet předmětný úvěr. Na území Francie studují také dvě stěžovatelčiny zletilé dcery, vůči nimž stále plní vyživovací povinnost. Osobní kontakt s nimi by byl pro stěžovatelku při vycestování do Vietnamu značně obtížný. Stěžovatelka také dne 21. 7. 2021 uzavřela manželství s občanem ČR, s nímž sdílí společnou domácnost. Nepřiznání odkladného účinku by tak pro stěžovatelku představovalo nepřiměřenou újmu na právu na soukromý a rodinný život. Stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku také z důvodu výkonu práva na účast v soudním řízení; k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019, č. j. 10 Azs 299/2018  26, ze dne 12. 9. 2019, č. j. 10 Azs 284/2019  25, a ze dne 18. 2. 2021, č. j. 5 Azs 12/2021  19. Uvedla také, že neprodloužení pobytového oprávnění by pro její život mělo devastující účinek, o jinou formu dlouhodobého pobytového oprávnění přitom nemůže z území ČR žádat.

[4] Nepřiznání odkladného účinku nemůže být dle mínění stěžovatelky v rozporu s jakýmkoliv důležitým veřejným zájmem, protože stěžovatelka vždy řádně plnila všechny povinnosti a dodržovala právní předpisy, její život lze považovat za řádný; nikdy nebyla trestně stíhána ani přestupkově postižena, a nedopustila se ani žádného závadného jednání na úseku pobytové agendy cizinců. Závěrem poukázala na omezenou možnost vycestování v souvislosti s epidemickou situací a na omezení leteckých spojení do Vietnamu. Komerční lety do Vietnamu dosud nebyly obnoveny a rezervování místa v repatriačním letu je velmi obtížné a nákladné; tyto skutečnosti jí ovšem zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky v ČR odmítá potvrdit.

[5] Žalovaná s přiznáním odkladného účinku nesouhlasí. Má za to, že nenahraditelná újma by mohla stěžovatelce vzniknout až na základě jejího správního vyhoštění z ČR. To sice může být důsledkem zastavení řízení o žádosti o prodloužení pobytového oprávnění, avšak o správním vyhoštění se vždy rozhoduje v samostatném správním řízení, kdy se zkoumá rovněž přiměřenost tohoto zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Dále uvedla, že stěžovatelka je zastoupena advokátem, ochrana jejích práv je tedy dostatečně zajištěna; přítomnost u jednání soudu může být zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení nebo udělením víza k pobytu do 90 dnů. Stěžovatelce také nic nebrání, aby dcery studující ve Francii podporovala na dálku z Vietnamu. Totéž platí i o splácení úvěru; svůj závazek může stěžovatelka plnit i po návratu do země původu, kde si vzhledem ke svému věku může najít zaměstnání nebo provozovat samostatnou výdělečnou činnost. Nepřiznáním odkladného účinku nedojde ke ztrátě pobytového oprávnění stěžovatelčiných dcer ani k zániku manželství, proto stěžovatelce nehrozí nepoměrně větší újma ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelce také není bráněno podat novou žádost o pobytový titul na zastupitelském úřadu v zahraničí. Dodržování právních předpisů je samozřejmostí, a nemůže být tedy důvodem pro přiznání odkladného účinku. Co se týče omezených možností návratu, stěžovatelka sama připouští, že do Vietnamu je stále možné vycestovat, byť za ztížených podmínek. Možnost vycestování vyplývá také z informace Ministerstva zdravotnictví. Žalovaná závěrem podotkla, že řízení o prodloužení platnosti tohoto povolení bylo pravomocně ukončeno a platnost stěžovatelčina posledního pobytového oprávnění skončila uplynutím času. Stěžovatelka tedy není k pobytu na území oprávněna a nic by na tom nemohlo změnit ani přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[6] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu, na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, neníli následně zákonným postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.

[7] Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz § 107 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy reflektuje na jedné straně hledisko veřejného zájmu, při současném porovnání újmy stěžovatele (nebudeli odkladný účinek přiznán), s možnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám (budeli odkladný účinek přiznán), jako hledisko druhé. K přiznání odkladného účinku může tedy kasační soud přistoupit teprve poté, osvědčíli stěžovatel, že jeho újma, jako důsledek nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti, by byla nepoměrně větší oproti případné újmě jiné osoby, byloli by takovému návrhu vyhověno, a současně teprve poté, co vyloučí kolizi odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem.

[8] Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci, z obsahu spisového materiálu, případně z vyjádření účastníků řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí o odkladném účinku je rozhodnutím předběžné povahy, kterým Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá (ani nemůže předjímat) výsledek meritorního posouzení věci.

[9] V nyní projednávaném případě stěžovatelka návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnila mimo jiné zásahem do jejích rodinných vztahů. K prokázání této hrozby předložila soudu oddací list ze dne 2. 8. 2021, ze kterého se podává, že dne 31. 7. 2021 uzavřela manželství s panem X. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v této skutečnosti důvod pro přiznání odkladného účinku neshledal. Stěžovatelce totiž uzavřením manželství vzniklo právo na přechodný pobyt na území bez víza v délce až 3 měsíců, a to podle § 18 písm. d) bodu 7 zákona o pobytu cizinců. Podle § 87b odst. 1 citovaného zákona pak má rodinný příslušník občana Evropské unie (tedy i občana České republiky; viz § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), který sám není občanem Evropské unie a který hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce, povinnost požádat (ve lhůtě 3 měsíců od okamžiku, kdy se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie – viz § 87b odst. 2 věta druhá zákona o pobytu cizinců) ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení vydá Ministerstvo vnitra tomuto rodinnému příslušníkovi povolení k přechodnému pobytu formou pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, a to ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti [§ 169t odst. 6 písm. f) zákona o pobytu cizinců]. Stěžovatelka je přitom dle § 87y odst. 1 písm. a) citovaného zákona, jakožto rodinný příslušník občana Evropské unie, který na území pobývá společně se státním občanem České republiky, oprávněna pobývat na území do dne nabytí právní moci rozhodnutí o její žádosti; po tuto dobu se její pobyt považuje za pobyt přechodný (§ 87y odst. 2 tohoto zákona).

[10] Ze shora uvedeného je zřejmé, že pobytovou situaci stěžovatelky je možné řešit standardními prostředky cizineckého práva, a to konkrétně postupem podle § 18 a § 87b ve spojení s § 87y zákona o pobytu cizinců. Tyto instituty zákona o pobytu cizinců stěžovatelce umožňují efektivně odvrátit hrozící újmu, spočívající v odloučení od jejích dcer a manžela, ukončení podnikání, nemožnosti splácet úvěr, jakož i v tvrzeném ohrožení jejího práva na spravedlivý proces v řízení před kasačním soudem. Ve vztahu k uplatnění uvedeného postupu, tedy k podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu a výsledku řízení o této žádosti, stěžovatelka v návrhu na přiznání odkladného účinku neuvedla ničeho. Za této situace nevidí Nejvyšší správní soud důvod zasahovat do nastolených poměrů tak mimořádným prostředkem, jakým je přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz body [7] a [8] tohoto odůvodnění).

[11] Nejvyšší správní soud proto podle § 107 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2022

Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu