5 Azs 12/2021

Plný text

5 Azs 12/2021 - 31
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. P. P., zast. Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem se sídlem [adresa] Plzeň proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020, č. j. 30 A 2/2019 - 45,

takto:

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á.

Odůvodnění:

[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2018, č. j. MV-2947- 4/SO-2017, ve věci žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání; platnost povolení nebyla dle § 44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) téhož zákona prodloužena, neboť stěžovatel neplní účel povoleného dlouhodobého pobytu na území; žádost stěžovatele o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání byla zamítnuta a platnost povolení nebyla dle § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců s odkazem na § 35 odst. 3, § 37 odst. 2 písm. a) a § 56 odst. 1 písm. j) větu druhou téhož zákona prodloužena, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu stěžovatele na území (výkon nelegální závislé činnosti).

[2] Stěžovateli bylo na území České republiky uděleno povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ s platností od 9. 9. 2015 do 8. 9. 2017; dne 22. 8. 2017 podal stěžovatel žádost o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu. Dle zjištění správního orgánu, resp. výpovědi samotného stěžovatele, pracoval v měsících srpen, září a říjen 2016 ve firmě Hisense Czech s. r. o, kde montoval součástky do televizí, v měsících leden, únor, duben, květen, červen, červenec, srpen a září 2017 pracoval v továrně Gemtek na základě smlouvy o dílo; po uvedenou dobu tedy stěžovatel neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu. Správní orgán posoudil výkon činnosti stěžovatele rovněž jako nelegální práci. Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel jednak neplní účel pobytu (podnikání – OSVČ), jednak vykonává nelegální práci (závislou činnost); shledal tak naplnění důvodů pro neprodloužení pobytového oprávnění dle § 44 odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) a § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

[3] Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí poukázala na to, že vycházela především z výpovědi samotného stěžovatele, kterou učinil do protokolu; konstatovala, že účelem pobytu zcela jistě není myšleno pouhé zapsání do příslušného rejstříku, aniž by stěžovatel fakticky podnikatelskou činnost na území České republiky vykonával, neboť tak by docházelo k obcházení smyslu zákona. Stěžovatel splnil pouze formální podmínku, což doložil zápisem v živnostenském rejstříku (platným do 12. 12. 2017), fakticky však podnikatelskou činnost nevykonával. Žalovaná poukázala na to, že stěžovatel nerozhodoval o činnosti, kterou vykonával pro společnosti, jeho pracovní náplň spočívala pouze v montáži elektronických zařízení, úkoly mu zadávala třetí osoba, pracovní doba mu byla pevně stanovena, odměna mu byla vyplácena podle počtu zpracovaných kusů, příchod a odchod z pracoviště byl monitorován otiskem prstu; nepřítomnost v práci byl povinen hlásit předem; stěžovatel nevystavoval žádné faktury, nevedl evidenci zpracovaných kusů. Nadto stěžovatel nedisponoval ani povolením k zaměstnání od úřadu práce. V průběhu řízení stěžovatel uvedl, že nevykonával jinou výdělečnou činnost. Žalovaná dospěla k závěru, že stěžovatel činnost na základě předložených smluv o dílo nevykonával, tyto smlouvy pouze zastíraly skutečně prováděnou závislou činnost, což lze dovodit z předmětu smluv: „montážní a kompletační práce, které budou upřesněny ústní dohodou.“

[4] Žalovaná se zabývala rovněž dopady rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, přičemž zjistila, že žádný rodinný příslušník stěžovatele nemá na území České republiky povolen pobyt. Stěžovatel sám uvedl, že je ženatý, bezdětný a manželka žije ve Vietnamu; nejsou mu známy žádné překážky vycestování a domovský stát pravidelně navštěvuje.

[5] V žalobě stěžovatel namítal, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav; správní orán vycházel pouze z protokolu o výslechu stěžovatele ze dne 20. 9. 2017, tj. z jediného důkazu. Žalovaná sice v odůvodnění uvádí, že byl vyzván prvoinstančním orgánem, aby v souladu s § 103 písm. s) zákona o pobytu cizinců prokázal provozování živnosti nebo jiné podnikatelské činnosti, pokud měl o tomto pochybnosti, příp. k prokázání závažných důvodů, proč nemohl účel pobytu plnit, avšak takovou výzvu stěžovatel nedostal, pouze předvolání k výslechu před prvoinstančním orgánem. Dále namítal, že pokud se jedná o hodnocení jeho výpovědi, tak také uvedl, že od září 2015 do července 2016 podnikal v oblasti maloprodeje (uvedl, že „prodával drobné zboží okolo Plzně“) a dále pak v měsících listopad 2016 a březen 2017, tj. z hlediska doby 2 let povoleného pobytu tuto maloobchodní činnost vykonával minimálně 1 rok. Ovšem správní orgán se nijak dále nedotazoval, zda tuto maloobchodní činnost nevykonával i souběžně se svojí prací pro společnost BONTU Invest s.r.o. (zpracování zakázek) v uvedených obdobích, kdy měl pracovat v areálu spol. GEMTEK (např. o víkendech či svátcích, či zda měl zaměstnance, kteří pro něho pracovali a jezdili prodávat, či toto vykonávala z jeho pověření jiná osoba, příbuzní atd.). Tudíž doba, po kterou zpracovával zakázky pro výše uvedenou společnost, nepřesáhla polovinu doby, na kterou měl uděleno povolení k pobytu za účelem podnikání. Nedostatečnost zjištěného skutkového stavu spatřuje též v tom, že správní orgán nevyhodnotil věc i na základě dalších důkazů, které se nabízely, např. výslechem osoby zástupce spol. BONTU Invest s.r.o.; jednalo se o osobu vietnamské národnosti, ovšem správní orgán již nezjišťoval nic k její identifikaci, aby ji bylo možno vyslechnout. Tato osoba měla údajně stěžovateli přidělovat zakázky, tyto kontrolovat při převzetí a podle jejich počtu vystavit fakturu. Stejně tak bylo na místě zajistit vyjádření osoby, kterou označil jménem S., se kterou měl uzavřít smlouvu o dílo. Dále namítal, že správní orgán zcela odhlíží od skutečnosti, že v minulosti žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání podával opakovaně; společnost BONTU Invest s.r.o. mu nikdy nezprostředkovala žádné zaměstnání, způsob podnikání i v minulosti byl obdobný, přičemž v předchozích řízeních o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR vedených týmž správním orgánem stěžovateli bylo vždy vyhověno a povolení k pobytu mu bylo prodlouženo, za skutkového stavu, který byl téměř totožný se skutkovým stavem, který prokazoval i při podání poslední žádosti. Jeho legitimním očekáváním (v souladu s § 2 odst. 4 správního řádu) tedy bylo, že bude vyhověno i podané žádosti, neboť celková situace se nijak nezměnila, a to ani po stránce faktické, ani nedošlo k zásadní změně právních předpisů; nikdy nebyl upozorněn, že by se mělo jednat o činnost protiprávní, řádně podával daňová přiznání a odváděl všechny povinné platby, nemá žádné dluhy vůči ČR. I tyto skutečnosti ho podporovaly v jeho legitimním očekávání, že žádosti bude vyhověno. Namítl, že vzhledem k závažnosti účinků rozhodnutí do soukromého a rodinného života a z hlediska vstřícnosti a dobré správy nic nebránilo správnímu orgánu v případě, že došel k závěru o existenci překážky pro vyhovění žádosti o prodloužení dlouhodobého pobytu, aby ho upozornil, v čem spatřuje závadu pro případné rozhodování o dalším prodloužení pobytu, a eventuálně řízení přerušit až do napravení závadného stavu. Namítl také, že správní orgán též zpochybňuje, že by činnost vykonával na vlastní odpovědnost bez přesvědčivého zdůvodnění. Odkázal na protokol o výslechu, v němž uvedl, že vykonává zakázku, kterou mu zadává zástupce spol. BONTU Invest s.r.o., osoba pověřená odběratelem, a jemu ji též po zhotovení předával proti potvrzení o převzetí. Stěžovatel byl odpovědný za včasné a řádné zpracování přijaté specifické zakázky – výkon dílčí operace, kterou na základě uzavřené smlouvy o dílo zpracoval a poté předal, odměnu za dílo stanovil podle počtu splněných zakázek, odměna je stanovena jednoznačně – za zpracování zakázky; nebyl odměňován např. hodinovou mzdou atd. Skutečnost, že zpracovával zakázky pro jednoho stálého odběratele, nevylučuje platně uzavřenou smlouvu o dílo a její postupné či průběžné plnění. Dále namítl, že správní orgán je sice oprávněn učinit si úsudek o charakteru vykonávané činnosti (tj. konkrétně, zdali se jedná o podnikání či nikoliv), avšak není oprávněn vyslovit závěr, že se jedná o výkon nelegální práce, protože tímto konstatováním sám jednání kvalifikuje jako jednání zakládající skutkovou podstatu přestupku na úseku zaměstnanosti a zároveň, kdo za jeho spáchání odpovídá a zjevně tím překračuje oprávnění svěřená mu v § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu. Namítl závěrem neodůvodněnost závěru ohledně dopadů do soukromého a rodinného života; touto otázkou se správní orgány zabývaly pouze povrchně a v nedostatečném rozsahu; vycházely pouze z podkladů obsažených ve spisu a ze šetření v informačním systému cizinců, aniž by zjišťovaly aktuální stav.

[6] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Konstatoval, že správní orgány postupovaly při zjišťování skutkového stavu zcela v souladu s § 3 správního řádu, pokud vycházely především z výpovědi samotného stěžovatele; výpověď skýtá dostatečnou oporu jejich závěrům. Pokud měl stěžovatel za to, že zjištěný skutkový stav neodpovídá skutečnosti, bylo na něm, aby předestřel věrohodnou skutkovou verzi reality, ze které by vyplýval jiný skutkový děj, a současně, aby k jejímu prokázání navrhl důkazy; nové důkazy nenabídl, doplnění protokolu nežádal. Ze správního spisu žalované krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl před provedením výslechu vyzván k předložení dokladů prokazujících provozování živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti na území České republiky za rok 2016 a 2017, k čemuž mu byla stanovena lhůta patnácti dnů od doručení výzvy ze dne 1. 9. 2017, č. j. OAM-24715-8/DP-2017; zásilku s výzvou převzal dne 5. 9. 2017; předložil listiny dokumentující vztahy se společností BONTU Invest s.r.o., tj. smlouvy a faktury, a další účetní a daňové doklady; s ohledem na skutečnost, že všechny faktury v průběhu jednoho roku vystavil vždy stejné společnosti, pojal správní orgán důvodnou pochybnost o plnění účelu dlouhodobého pobytu a přikročil k výslechu stěžovatele. Krajský soud nepřisvědčil námitce stran porušení legitimního očekávání, neboť prostý fakt, že k prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v minulosti došlo, nebyl objektivně způsobilý vyvolat v něm dojem, že jím vykonávaná činnost je podnikáním, a nikoli závislou činností; správní orgány ani nebyly povinny jej na nesprávnost jeho právního názoru upozorňovat, neboť o jeho nesprávném názoru nemohly vědět. Stran osobních a rodinných poměrů krajský soud uvedl, že je především úkolem cizince, aby v řízení tvrdil skutečnosti o svých osobních či rodinných vazbách, které mohou být rozhodnutím dotčeny, neboť se jedná o jeho intimní sféru. Pokud tak neučiní, správní orgány vycházejí z podkladů obsažených ve správním spisu (rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 84/2016 – 39 nebo č. j. 6 Azs 302/2017 – 27). Jestliže stěžovatel ministerstvu neposkytl veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, nelze tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. Krajský soud podotkl, že dokonce ani v žalobě neoznačil stěžovatel žádnou konkrétní okolnost, ke které měly správní orgány přihlížet. Krajský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy stěžovatel nemá na území České republiky žádné rodinné příslušníky, nedošlo k přetrhání jeho vazeb na zemi původu, nevytvořil si na území České republiky ani jiné zásadní vazby, nelze dospět k závěru o nepřiměřenosti správních rozhodnutí; jeho situace se nijak nevymyká obdobným situacím jiných cizinců.

[7] V kasační stížnosti stěžovatel odkazuje na důvody dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Tvrdí, shodně jako v žalobě, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, správní orgány vycházely pouze z jeho výpovědi, výslech byl veden jednostranně, účelově a nedostatečně; byly zohledněny a hodnoceny pouze jeho aktivity ve vztahu ke společnosti Hisense, s. r. o. a poté BONTU Invest, s. r. o. a jiné aktivity nebyly zjišťovány ani hodnoceny; přitom ve výpovědi stěžovatel rovněž uvedl, že od září 2015 do července 2016 a poté od listopadu 2016 do března 2017 prodával drobné zboží v okolí Plzně (stánkový prodej), minimálně 1 rok tedy vykonával podnikatelskou činnost (maloprodej). Správní orgán se nedotazoval a nezjišťoval, zda např. nevykonává stěžovatel tuto činnost souběžně s prací pro společnost GEMTEK. Stěžovatel dále podrobně popisuje způsob své činnosti, namítá, že nebyla sledována jeho docházka (otisk prstu sloužil pouze jako bezpečnostní vstup), rozporuje pracovní dobu, tvrdí, že byl placen od zhotoveného dílu, nikoli hodinovou sazbou a uvádí další argumenty, pro které má za to, že se v jeho případě nejednalo o závislou činnost, ale o práci vykonávanou na základě smlouvy o dílo; uvedl, že měl v areálu firmy pronajaty prostory a některé nářadí.

[8] Stěžovatel tvrdí, že závěr krajského soudu, že jím vykonávaná činnost, byť formálně byla vykazována jako podnikání (viz daňová přiznání), je závislou činností, je nepřesvědčivý a neodůvodněný; správní orgán dle stěžovatele není ani oprávněn hodnotit kvalitu podnikatelské činnosti. Stěžovatel svoji činnost vždy považoval za výkon podnikatelské činnosti, neboť všechny znaky podnikání naplňovala. Stěžovatel shodně jako v žalobě namítá, že rovněž závěr žalované, že se jednalo o nelegální práci, je neopodstatněný, že správní orgán si nemůže takový úsudek učinit, že v minulosti nebyly tyto vady konstatovány, nelegální práci nekonstatovaly ani kontroly provedené u společnosti BONTU Invest, s. r. o.; poukázal rovněž opětovně na fakt, že takto vykonává svoji podnikatelskou činnost většina cizinců a že o správnosti postupu byl (jakož i ostatní) subjekty, pro které práci vykonával, ujištěn, resp. nebyl upozorněn na to, že se o výkon podnikatelské činnosti nejedná. Poukázal na odlišnou praxi jednotlivých regionálních pracovišť OAMP MV. Namítl dále, že žalovaná, potažmo krajský soud zcela nedostatečně vyhodnotily případ stěžovatele ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel vždy uváděl ve svých výpovědích, že Česká republika je jeho druhým domovem, ve Vietnamu nemá žádné vazby, žádné bydlení, zaměstnání či jiný zdroj obživy, nemá tam majetek, jeho rodiče ve Vietnamu již zemřeli; je bezdětný, má jen bratra, který má v České republice povolen trvalý pobyt; v České republice podniká více než 10 let, nemá zde žádné dluhy, řádně platí daně. Tyto okolnosti správní orgány vůbec nehodnotily.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla zamítnutí kasační stížnosti, poukázala na to, že kasační námitky jsou shodné s námitkami žalobními, s nimiž se již dostatečně vypořádal krajský soud. K námitce stěžovatele, že nebyly zjišťovány jiné možné souběžné aktivity, odkázala na str. 4 protokolu, kde stěžovatel na výslovný dotaz, zda kromě práce pro společnost BONTU Invest vykonával výdělečnou činnost, zřetelně odpověděl, že nikoli, že jinou činnost nevykonává. Rozsudek krajského soudu, jakož i své rozhodnutí považuje za správné a v dalším odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a vyjádření k žalobě.

[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského sodu v rozsahu a z důvodů, které stěžovatel uplatnil, zkoumal přitom, zda netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[11] Kasační stížnost není důvodná.

[12] Nejvyšší správní soud správní soud především musí konstatovat, že kasační stížnost stěžovatele je na samé hranici její přípustnosti (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Stěžovatel v ní opakovaně nesouhlasí se závěry žalovaného, které aproboval krajský soud, s jehož názory opět vyslovuje nesouhlas. Kasační stížnost je mimořádným je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 – 63, publ. pod č. 4051/2020 Sb. NSS, „aby vůbec byla kasační stížnost způsobilá k projednání, musí kvalifikovaným způsobem zpochybňovat právě rozhodnutí krajského soudu, proti němuž byla podána, a nikoli nějaký jiný akt (byť třeba i věcně souvisící nebo předcházející napadenému rozhodnutí krajského soudu).“ Důvody kasační stížnosti se vztahují nikoli k napadenému správnímu rozhodnutí, ale k rozhodnutí soudu. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší vyvíjet vlastní aktivitu směrem ke zjištění, které ze žalobních námitek by mohly rovněž obstát jako důvody následné kasační stížnosti.

[13] Stěžovatel opakovaně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, přičemž k posouzení přezkoumatelnosti je Nejvyšší správní soud povolán ex offo, musí vycházet především ze skutkových zjištění, která mají oporu v provedeném řízení a ve spise. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda z tohoto hlediska rozhodnutí krajského soudu obstojí.

[14] Stěžovatel podal žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání; bylo tedy třeba posoudit, zda není dána zákonná překážka, která by ve smyslu § 37 zákona o pobytu cizinců vyklučovala možnost vyhovění žádosti. Jednou z možných překážek je neplnění účelu již povoleného pobytu [§ 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců]. Správní orgány byly tudíž oprávněny, resp. povinny posuzovat, zda stěžovatel skutečně naplňuje účel stávajícího pobytového oprávnění (podnikatelská činnost – OSVČ).

[15] Ze správního spisu vyplývá, že ministerstvo stěžovatele vyzvalo k předložení dokladů prokazujících provozování živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti na území České republiky za rok 2016 a 2017, k čemuž mu stanovilo lhůtu patnácti dnů od doručení výzvy ze dne 1. 9. 2017, č. j. OAM-24715-8/DP-2017. Zásilku s výzvou převzal dne 5. 9. 2017, předložil listiny dokumentující vztahy se společností BONTU Invest s.r.o., tj. smlouvy, faktury a další účetní a daňové doklady. Vzhledem k tomu, všechny faktury v průběhu jednoho roku byly vystaveny vždy stejné společnosti, pojalo ministerstvo důvodnou pochybnost o plnění účelu dlouhodobého pobytu. Na základě posouzení předložených dokladů (tyto doklady formálně vystavila společnost, pro kterou žalobce práci vykonával), přistoupilo ministerstvo k výslechu stěžovatele; obsah jednání byl zachycen do protokolu, který je součástí spisu.
[16] Výslech účastníka řízení představuje v souladu s § 169j zákona o pobytu cizinců přípustný důkaz (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017 – 27, ze dne 16. 5. 2018, č. j. 7 Azs 78/2018 – 46, a ze dne 9. 10. 2019, č. j. 10 Azs 250/2019 – 25). Dospěje-li správní orgán k závěru, že informace, které se dozvěděl při výslechu účastníka řízení, dostačují pro zamítnutí žádosti, nejedná se bez dalšího o vadný postup. Výslech účastníka řízení tudíž může být, v závislosti na dalších okolnostech případu, dostačujícím podkladem pro rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, č. j. 1 Azs 72/2020 – 38).

[17] Řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je řízením o žádosti, v němž je účastník řízení povinen tvrdit správnímu orgánu všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci. Správním orgánům nelze klást k tíži, že při rozhodování vycházely právě z tvrzení, která stěžovatel uvedl při výslechu; není přitom pravdou, že by stěžovatel nebyl dotazován na případnou jinou souběžnou činnost (viz str. 4 protokolu), naopak je pravdou, že stěžovatel uvedl, že žádnou jinou činnost nevykonává. Pokud se stěžovatel domníval, že výslech byl veden účelovým a předpojatým způsobem, mohl uplatnit námitky proti obsahu protokolu o výslechu nebo vznést návrh na jeho doplnění, to neučinil. Stěžovatel byl za účasti tlumočníka před provedením výslechu řádně poučen o svých právech a po provedení výslechu seznámen s obsahem protokolu; svůj souhlas s jeho obsahem stvrdil podpisem.

[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně a dostatečně a přezkoumatelným způsobem žalobní námitku v tomto směru vypořádal rovněž krajský soud. Závěr o tom, že stěžovatel nevykonává samostatnou podnikatelskou činnost, a neplní tedy účel povoleného pobytového oprávnění, učinily správní orgány jak na základě posouzení jím předložených dokladů, tak na základě jeho vlastní výpovědi. V tomto směru neshledal Nejvyšší správní soud v rozhodnutí žalovaného, resp. krajského soudu žádné pochybení. Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že si nemohl být vědom a ani není schopen posoudit, že by jeho výdělečná činnost mohla být hodnocena způsobem, jak ji hodnotí správní orgán. Stěžovatel, s ohledem na to, jak vyplynulo z pohovoru, v České republice podnikal již od r. 2008 jako OSVČ (stánkový prodej), zcela jistě rozeznal zásadně odlišný způsob podnikání – stánkový prodej drobného zboží a práci ve společnosti. Zprvu účel pobytu plnil, tento účel je však povinen plnit po celou dobu pobytu. Tvrdí - li tedy, že více než 1 rok podnikal, nemění to nic na tom, že v rozhodném období taktéž vykonával činnost, která znaky samostatné výdělečné činnosti (podnikání OSVČ) zjevně nenaplňovala.

[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační námitky stěžovatel směřuje nikoli k napadenému rozsudku, ale k postupu ministerstva ve správním řízení; tyto byly dostatečně vypořádány jak žalovanou, tak krajským soudem, stěžovatel pouze opakovaně nesouhlasí s posouzením věci; netvrdí, v čem krajský soud pochybil z hlediska skutkových zjištění či právního posouzení, když závěry správních orgánů aproboval. Tyto námitky (zjištění skutkového stavu, kompetence správních orgánů posoudit povahu práce, faktický výkon pracovní činnosti – montáže součástek, legitimní očekávání) jsou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné, proto se jimi Nejvyšší správní soud dále nezabýval.

[20] Podle § 174a odst. 1 věty první zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

[21] Krajský soud v otázce posouzení dopadů do osobního života stěžovatele konstatoval, zcela na místě, že je úkolem cizince, aby v řízení tvrdil skutečnosti o svých osobních či rodinných vazbách, které mohou být rozhodnutím dotčeny, neboť se jedná o jeho intimní sféru. Pokud tak neučiní, správní orgány vycházejí z podkladů obsažených ve správním spisu. Jestliže stěžovatel ministerstvu neposkytl relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti rozhodnutí, nelze tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. Nutno dodat, že stěžovatel, jakkoli nyní v kasační stížnosti uvádí celou řadu skutečností, které by z pohledu § 174a zákona o pobytu cizinců mohly být relevantní, žádnou z nich v předchozím řízení před správním orgánem (ani v řízení před soudem) neuvedl. Ve správním řízení při pohovoru uvedl, že je bezdětný, ženatý a manželka žije ve Vietnamu, nejsou mu známy žádné překážky vycestování a domovský stát navštěvuje. Nelze pominout, že tvrzení stěžovatele v kasační stížnosti jsou zásadně odlišná, zejm. co se týče jeho možného zázemí ve Vietnamu. Nejvyšší správní soud uzavírá, že vzhledem k tomu, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní okolnost, ke které měly správní orgány přihlížet, jsou závěry žalované, potažmo krajského soudu, co se týče možné aplikace § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, správné.

[22] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.

[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost, nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou oprané prostředky přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2022

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu

Plný text

5 Azs 12/2021 – 20
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: V. P. P., zast. Mgr. Ing. Janem Klikem, advokátem, se sídlem [adresa] Plzeň, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2020, č. j. 30 A 2/2019 – 45, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.

Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 12. 10. 2018, č. j. MV – 2947- 4/SO – 2017; tímto rozhodnutím nebylo stěžovateli prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání z důvodu neplnění účelu povoleného pobytu (činnost stěžovatele nebyla posouzena jako výkon podnikatelské činnosti).

[2] Současně s kasační stížností podal stěžovatel žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle § 107 s. ř. s.

[3] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že by jinak utrpěl zásadní újmu, neboť by byl nucen vycestovat ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti a nemohl by uplatňovat svá procesní práva v soudním řízení. Poukazuje rovněž na omezenou možnost vycestování v souvislosti s epidemickou situací a na omezení leteckých spojení. Za zásadní pak považuje zcela nepřiměřený zásah do jeho soukromého života; v České republice žije 12 let na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, má zde vytvořeny ekonomické vazby a silné osobní vazby. V případě nuceného vycestování by přišel o veškerou možnost příjmů a dostal by se do stavu hmotné nouze. Po dobu svého pobytu v České republice řádně plnil všechny povinnosti, nebyl nikdy trestně stíhán, nedopustil se žádného závadného jednání. Rodiče stěžovatele ve Vietnamu již zemřeli, z příbuzných má jen bratra, který žije v České republice a je na něm závislý.

[4] Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl, neboť nejsou splněny podmínky § 73 odst. 2 s. ř. s. Stěžovateli nehrozí vznik nenahraditelné újmy, neboť ta by mu mohla vzniknout až na základě jeho správního vyhoštění z území České republiky, což sice může být důsledkem zamítnutí žádosti o prodloužení pobytového oprávnění, avšak o správním vyhoštění se vždy rozhoduje v samostatném správním řízení, kdy se zkoumá rovněž přiměřenost tohoto zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Žalovaná podotkla, že stěžovatel je zastoupen advokátem, ochrana jeho práv je tedy dostatečně zajištěna. Dodala, že není splněna ani podmínka absence rozporu s důležitým veřejným zájmem, neboť není ve veřejném zájmu, aby na území České republiky pobýval cizinec, u něhož bylo prokázáno, že neplní účel povoleného pobytu.

[5] Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[7] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v daném případě splněny.

[8] Nejvyšší správní soud předesílá, že přestože se s rozhodnutím o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nepojí povinnost opustit území České republiky a k setrvání mimo její území by mohl být stěžovatel bezprostředně donucen až v souvislosti s rozhodnutím o správním vyhoštění, nemůže být tato skutečnost důvodem pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Jak již Nejvyšší správní soud mnohokrát uvedl (viz např. usnesení ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011 - 100, či ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 Azs 36/2019 - 25), „[j]en stěží lze totiž předpokládat, že stěžovatel má předejít případné zmiňované újmě tím, že bude vědomě porušovat zákon nelegálním pobytem na území České republiky a vystavovat se riziku, že mu bude uděleno správní vyhoštění, s nímž je navíc vždy spojen zákaz pobytu na území Evropské unie na určitou dobu“.

[9] Nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, představuje ve stěžovatelově případě především to, že by musel ukončit svou výdělečnou činnost, v důsledku čehož by přišel o jediný zdroj své obživy, navíc by došlo ke zpřetrhání jeho vazeb s bratrem. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že otázka, zda stěžovatel v uplynulých letech vykonával svou výdělečnou činnost v souladu se zákonem, či nikoliv, nemůže být předmětem posouzení soudu při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť tato otázka je klíčová pro posouzení merita věci, soud by tedy jejím posouzením nepřípustně předjímal výsledek řízení ve věci samé. Pro účely rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku tedy Nejvyšší správní soud musel vyjít z předpokladu, že stěžovatel v současné době vykonává svou výdělečnou činnost v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud proto přistoupil k poměřování újmy, která by mohla stěžovateli vzniknout právními následky rozhodnutí krajského soudu a žalované, a újmy, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by došlo k odložení účinků těchto rozhodnutí. Zásah do práv stěžovatele by byl v případě nepřiznání odkladného účinku podstatný, protože existuje reálné nebezpečí, že by ještě předtím, než by Nejvyšší správní soud rozhodl o jeho kasační stížnosti, musel opustit území České republiky, kde již 12 let žije a kde vykonává svou výdělečnou činnost, kterou by v takovém případě musel ukončit. Rovněž by došlo k odloučení stěžovatele od jeho bratra. Naproti tomu nelze z řízení před správními orgány, krajským soudem ani z jiných okolností dovodit, že by přiznání odkladného účinku mělo způsobit jakoukoliv újmu jiným osobám. Lze proto dojít k závěru, že by újma hrozící stěžovateli v důsledku rozhodnutí krajského soudu a žalované byla nepoměrně větší než možná újma hrozící jiným osobám v důsledku přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[10] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývající podmínky stanovené v § 73 odst. 2 s. ř. s., podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem; na rozdíl od názoru žalované ji má za splněnou. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud již vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“. Z obsahu žalobou napadených rozhodnutí nevyplývá, že by se stěžovatel na území České republiky dopouštěl trestné činnosti. Ve stěžovatelově případě nedošlo ani ke správnímu vyhoštění, nýbrž pouze k neprodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Ani žalovaná ve svém vyjádření přesvědčivě neuvedla, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti v posuzovaném případě mělo být v rozporu s jakýmkoliv důležitým veřejným zájmem.

[11] Stěžovatel dále poukázal na újmu, která by mu vznikla v důsledku nuceného opuštění České republiky, aniž by mohl uplatnit svá procesní práva u soudu. Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 6. 2020, č. j. 8 Azs 339/2019 – 38, v němž mimo jiné uvedl: „Zákonodárce záměrně koncipoval odkladný účinek jako normu, při jejíž aplikaci musí soud vždy zvážit všechny individuální okolnosti sporné věci. Nelze proto soudní cestou výklad takovéhoto ustanovení automatizovat a vytvořit speciální obecnou skupinu privilegovaných případů, kde se bude odkladný účinek přiznávat bez dalšího. Jistě proto platí, že v obecné rovině nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku bez dalšího ani ta skutečnost, že jinak by musel cizozemský stěžovatel vycestovat z území státu, a ztratil by tak možnost přímého kontaktu se svým advokátem v řízení o kasační stížnosti. Právě uvedené platí tím spíše, pokud zákonodárce v určitých typech věcí odkladný účinek ze zákona cizincům přiznal, v jiných typech věcí naopak nepřiznal. Nelze soudním výkladem nastavit podmínky přiznání odkladného účinku tak, že je v podstatě splní každý cizinec, kterému hrozí povinnost opustit území státu. Jak správně uvádí usnesení ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 Azs 271/2015-32, v bodě 7, takový přístup by vedl k paušálnímu přiznávání odkladného účinku všem kasačním stížnostem směřujícím proti rozhodnutím, se kterými je spojena povinnost vycestovat z území České republiky, čímž by byla zcela popřena výjimečná povaha institutu odkladného účinku, jakož i záměr zákonodárce nepřiznat kasačním stížnostem brojícím proti takovému typu správních rozhodnutí odkladný účinek automaticky, tedy přímo ze zákona.“ V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud dodal, že i zájem na osobní účasti v řízení o kasační stížnosti nepochybně může být (dle okolností) důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nemělo by tomu tak být ovšem bez dalšího, ale obvykle jen ve spojení s dalšími důvody (např. týkajícími se rodinného či soukromého života stěžovatele), nebo v návaznosti na individuální okolnosti a specifika soudního řízení v dané věci. Všechny tyto individuální okolnosti by však měly jasně a konkrétně plynout ze stěžovatelem osvědčených tvrzení. Soud zde vždy poměřuje újmu, která hrozí stěžovateli, a újmu, která přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, stejně jako možný rozpor přiznání odkladného účinku s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel dle Nejvyššího správního soudu dostatečně individualizované a závažné okolnosti uvedl.

[12] Ke stěžovatelem tvrzené omezené možnosti leteckého spojení Nejvyšší správní soud, byť si je vědom nestandardní situace způsobené stávající epidemickou situací, dodává, že uvedená tvrzení stěžovatele jsou nepodložená a obecná. Stěžovatel např. nijak neodložil, že by přicestování do Vietnamu bylo spojeno s povinností podstoupit karanténu a nekonkretizoval výši nákladů na tento proces, ani své majetkové poměry, Nejvyšší správní soud tedy nemohl posoudit, zda náklady na případnou karanténu stěžovatele skutečně převyšují jeho finanční možnosti. Nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal důvod pro přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti již v jiných výše uvedených skutečnostech, nebylo nutné ověřovat pravdivost těchto tvrzení.

[13] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že žalobě stěžovatele přiznal odkladný účinek již krajský soud, postačí v daném případě, že se přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti pozastavují až do skončení řízení o kasační stížnosti právní účinky přezkoumávaného rozsudku Krajského soudu v Plzni, neboť tím se fakticky dočasně obnovuje odkladný účinek žaloby proti napadenému rozhodnutí žalované. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, jak žalovaná dospěla k závěru, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nic nezměnilo na tom, že stěžovatel není oprávněn k pobytu na území České republiky. Tím, že krajský soud i Nejvyšší správní soud přiznaly žalobě a kasační stížnosti odkladný účinek, je ve své podstatě zachován stav, který zde byl před vydáním napadeného rozhodnutí, kdy byl stěžovatel oprávněn pobývat na území České republiky na základě fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu zakotvené v § 47 odst. 4 zákona o pobytu cizinců: „Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu uplyne před rozhodnutím o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo prodloužení doby jeho platnosti, ačkoliv žádost byla podána v souladu s podmínkami uvedenými v odstavcích 1 až 3, považuje se vízum nebo povolení k dlouhodobému pobytu za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.“ Ze spisové dokumentace ani z tvrzení žalované přitom není patrné, že by podmínky pro nástup uvedené fikce nebyly v posuzovaném případě naplněny.

[14] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je pouze dočasné povahy a nijak nepředjímá rozhodnutí o věci samé.

Poučení:

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 18. února 2021

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu