3 Azs 379/2021

Plný text

3 Azs 379/2021 - 50
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: F. H., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 13 Az 39/2020 – 41,

takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 13 Az 39/2020 – 41, se zrušuje.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2020 č. j. OAM-236/ZA-ZA11-VL16-2020, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 7. 2020 č. j. OAM-236/ZA-ZA11-VL16-2020, bylo rozhodnuto, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 13 Az 39/2020 – 41, jako nedůvodnou zamítl.

[2] Při posuzování žaloby vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 12. 3. 2020 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že je ukrajinské státní příslušnosti i národnosti, je schopen se dorozumět rusky a ukrajinsky a je pravoslavného vyznání. Nikdy nebyl členem žádné politické strany, ani se politicky neangažoval. V České republice již dříve požádal o mezinárodní ochranu (konkrétně v roce 2019). Ke svému zdravotnímu stavu sdělil, že nemá žádné zdravotní omezení. Jako důvod své žádosti uvedl, že žádá ze stejných důvodů jako ve své předchozí žádosti, a dodal, že na Ukrajině je válka, probíhají odvody do armády a je tam špatné zdravotnictví.

[3] Městský soud poté poukázal na to, že podmínky přípustnosti opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany stanovuje § 11a odst. 1 zákona o azylu. Aby byla opakovaná žádost přípustná, musí v ní být uvedeny takové skutečnosti či zjištění, které nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Městský soud se ztotožnil se žalovaným, že žalobce těmto požadavkům nedostál, a proto měla být jeho opakovaná žádost posouzena jako nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení o ní dle § 25 písm. i) téhož předpisu zastaveno.

[4] Městský soud nepřisvědčil námitce žalobce, dle níž žalovaný vycházel z neaktuálních (zastaralých) zpráv o situaci na Ukrajině. Uvedl, že zastaralost zpráv nelze posuzovat pouze na základě faktu, že od vydání takové informace uplynul určitý čas; zastaralá je zpráva, která obsahuje informace, jež v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím už nejsou aktuální, neboť situace, kterou zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará pouhý týden, a jestliže je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let (v této souvislosti odkázal městský soud na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017, č. j. 45 Az 21/2016 - 55, publ. Pod č. 3714/2018 Sb. NSS). Tvrdil-li žalobce, že žalovaný vycházel ze zastaralých informací, měl konkretizovat, z čeho tak usuzuje; jeho obecný argument, že situace na Ukrajině se mění, není dostatečný.

[5] Nakonec městský soud uvedl, že z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že probíhající ozbrojený konflikt na Ukrajině nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na tomto území byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Válečný konflikt je izolovaný pouze na východní části Ukrajiny (Doněckou a Luhanskou oblast); žalobce naposledy pobýval v Zakarpatské oblasti, která není boji zasažena. Městský soud závěrem poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dle nějž se situace na Ukrajině nezhoršuje a naopak je všeobecně známo, že se konflikt nešíří do dalších jím dosud nezasažených oblastí.

[6] Proti shora uvedenému rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu, který podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Přijatelnost kasační stížnosti spatřuje v tom, že městský soud se dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Konkrétně městskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku, zda se žalovaný dostatečně zabýval změnou bezpečnostní situace na Ukrajině, která by mohla mít vliv na posouzení jeho opakované žádosti o mezinárodní ochranu.

[7] Stěžovatel opakuje své žalobní námitky ohledně neaktuálnosti zpráv o situaci na Ukrajině a cituje vypořádání jeho žalobní argumentace ze strany městského soudu. Nesouhlasí se závěrem městského soudu, dle nějž se žalovaný dostatečně zabýval tím, zda nedošlo k podstatným změnám okolností vztahujících se k možnému pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo § 14a zákona o azylu. Tvrdí, že povinností žalovaného bylo posoudit a porovnat situaci na Ukrajině při jeho první a opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Nebylo proto možné, aby žalovaný vycházel při rozhodování o opakované žádosti o mezinárodní ochranu ze zpráv, které se vztahují k období, které bylo relevantní při jeho první žádosti. Stěžovatel městskému soudu nakonec vytýká, že aplikoval nepřiléhavou judikaturu (již zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 45 Az 21/2016 - 55). Uvádí totiž, že městským soudem citovaná pasáž zmiňovaného rozsudku Krajského soudu v Praze pojednává o aktuálnosti zpráv využívaných při vyhodnocení situace v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu v době řízení o „meritorní žádosti“.

[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její odmítnutí, případně zamítnutí; napadený rozsudek považuje za zákonný.

[9] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s.

[10] Ve věcech, v nichž před krajským (resp. městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud po posouzení přípustnosti kasační stížnosti zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, a je tak přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. (ve znění účinném od 1. 4. 2021) totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

[11] V usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud definoval čtyři typové případy, v nichž jde o přijatelnou kasační stížnost.

[12] Jak uvedl kasační soud již v rozsudku ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021 - 49, výklad provedený ve zmiňovaném usnesení ve věci sp. zn. 1 Azs 13/2006 není plně využitelný, zvažuje-li soud, zda je třeba výjimečně prolomit pravidla stanovená v § 75 odst. 1 s. ř. s. a § 109 odst. 5 téhož předpisu a přihlédnout při posuzování kasační stížnosti ke skutečnostem, které nastaly až po vydání rozhodnutí krajského (resp. městského) soudu, aby bylo zajištěno dodržení norem požívajících aplikační přednost ve smyslu čl. 10 Ústavy, jimiž ve věcech mezinárodní ochrany budou zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a zásada nonrefoulement (zásada nenavracení). V těchto případech je třeba se věcně vypořádat s otázkou, zda je prolomení namístě, buď v rámci hodnocení přijatelnosti (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 Azs 14/2017 - 30, nebo právě rozsudek č. j. 6 Azs 306/2021 - 49), nebo shledat přijatelnost kasační stížnosti a uvedené otázce se věnovat v rámci meritorního přezkumu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2021, č. j. 2 Azs 214/2020 - 46). Také při aplikaci § 104a s. ř. s. je totiž třeba postupovat tak, aby byly dodrženy mezinárodní závazky České republiky plynoucí z čl. 2 a 3 Úmluvy a zásady non-refoulement.

[13] Nejvyšší správní soud s odkazem na svou relevantní judikaturu uvedenou níže v nyní posuzované věci shledal, že je nezbytné i bez výslovné námitky stěžovatele (srov. např. rozsudky ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 Azs 47/2022 – 33, či ze dne 29. 4. 2022, č. j. 5 Azs 217/2021 – 50) přihlédnout ke skutečnostem, k nimž došlo až po rozhodnutí městského soudu, a že ve světle těchto skutečností je kasační stížnost přijatelná a důvodná.

[14] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022 – 31, konstatoval, že dle všeobecně známých informací o změně bezpečnostní situace na Ukrajině je zřejmé, že v zemi dochází k hrozbě z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, a celé území Ukrajiny proto nadále nesplňuje jedno z kritérií bezpečnosti [dle přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (procedurální směrnice) a dle § 2 odst. 1 písm. k) zákona o azylu].

[15] V nyní posuzované věci žalovaný označil opakovanou žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu za nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle § 25 písm. i) téhož zákona zastavil, jelikož od doby podání první žádosti stěžovatele nedošlo k významným změnám v zemi původu stěžovatele, které by mohly nasvědčovat, že mu na Ukrajině hrozí pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že by byl vystaven riziku vážné újmy podle § 14a téhož předpisu. V posuzovaném případě informace o zemi původu založené ve spise pochází z dubna 2020, července a srpna roku 2019. Tyto informace, stejně jako rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek, byly vydány před počátkem války, která zasáhla ukrajinské území, a již tedy nejsou aktuální.

[16] Závěry odkazované judikatury platí i v nyní projednávané věci. Povinností žalovaného nyní bude, aby se znovu zabýval přípustností stěžovatelovy opakované žádosti o mezinárodní ochranu podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a zohlednil při tom aktuální zprávy o bezpečnostní situaci na Ukrajině. Nejvyšší správní soud ovšem nepředjímá, jak žalovaný opakovanou žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu posoudí.

[17] Současně je třeba zdůraznit, že žalovaný ani městský soud nijak nepochybili. Vzhledem k závažnosti situace na Ukrajině je nicméně potřeba prolomit základní pravidla stanovená v § 75 odst. 1 a 109 odst. 5 s. ř. s., a to ve prospěch principu nonrefoulement, který požívá vyšší právní síly. Napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí žalovaného nemohou s ohledem na výše uvedené obstát.

[18] Pro úplnost lze dodat, že s ohledem na povahu shledané vady bylo nadbytečné se zabývat vlastní kasační argumentací.

[19] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k názoru, že kasační stížnost je důvodná, a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil (viz výrok I. tohoto rozsudku).

[20] Jelikož vytýkané vady mají původ již v žalobou napadeném rozhodnutí, zrušil Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., ve spojení s § 78 odst. 1, 4 a 5 s. ř. s. i rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (viz výrok II. tohoto rozsudku).

[21] V dalším řízení žalovaný se opětovně bude zabývat přípustností opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany ve světle nových skutečností (zejména aktuálních zpráv o bezpečnostní situaci na Ukrajině).

[22] V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil i rozhodnutí správního orgánu dle § 110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí městského soudu (§ 110 odst. 3, věta druhá s. ř. s.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového úspěchu ve věci (§ 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 téhož předpisu). Z tohoto hlediska byl úspěšný stěžovatel, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Kasační soud nicméně rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli podle § 60 odst. 7 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Zvážil přitom, že stěžovatel je v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný toliko z důvodu změny bezpečnostní situace na Ukrajině, kterou nemohli předvídat žalovaný ani městský soud. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává; viz výrok III. tohoto rozsudku. Stejným způsobem postupoval zdejší soud již ve skutkově a právně podobných případech (viz např. rozsudky ze dne 10. 5. 2022, č. j. 6 Azs 71/2021  41, a ze dne 27. 4. 2022, č. j. 7 Azs 357/2021 – 23).

[23] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 29. 7. 2020, č. j. 13 Az 39/2020 - 15, ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem [adresa] Praha 6. Podle § 35 odst. 10, věty poslední s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským (resp. městským) soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.

[24] Ze spisu vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil jeden úkon právní služby, a to sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)]. Za něj mu náleží odměna podle § 9 odst. 4 písm. d), ve spojení s § 7 advokátního tarifu ve výši 3 100 Kč. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, proto mu výše odměny byla navýšena o 714 Kč. Zástupci stěžovatele se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.; viz výrok IV. tohoto rozsudku).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).

V Brně dne 29. července 2022

JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu

Plný text

3 Azs 379/2021 - 32
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: F. H., zastoupený Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem [adresa] Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2021, č. j. 13 Az 39/2020 – 41, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 7. 2020 č. j. OAM-236/ZA-ZA11-VL16-2020, bylo rozhodnuto, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), a řízení bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 13 Az 39/2020 – 41, jako nedůvodnou zamítl.

[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou spojil s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že mu hrozí vážná újma spočívající v reálném nebezpečí návratu do země původu; toto tvrzení blíže nerozvádí. Ve zbylé části podání stěžovatel cituje z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 131/2016 - 24, v němž se soud zabýval právě důvodností odkladného účinku v případě kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí žalovaného o zastavení azylového řízení, jehož následkem má být nutnost vycestování žadatele o mezinárodní ochranu do země jeho původu. Je přesvědčen, že není důvodu se od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu odchýlit. Nakonec stěžovatel uvádí, že v důsledku nepřiznání odkladného účinku by mu hrozila bezprostřední a nenahraditelná újma, přičemž by se přiznání odkladného účinku nedotklo práv třetích osob a nebylo by v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[4] Žalovaný s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti nesouhlasí. Uvádí, že stěžovatel nedostál své povinnosti uvést, v čem konkrétně spočívá hrozba vážné újmy, stejně tak neprokázal tvrzenou újmu; podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proto nejsou splněny.

[5] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského (resp. městského) soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

[6] Podle citovaného ustanovení soud přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti (§ 107 s. ř. s.).

[7] Je třeba upozornit, že řízení o kasační stížnosti je charakterizováno přísnou dispoziční zásadou. To znamená, že soud je při posuzování důvodnosti návrhu oprávněn vycházet pouze z důvodů, které účastník ve svém návrhu uvede. Není úkolem ani oprávněním soudu za účastníka dohledávat či domýšlet konkrétní okolnosti a důvody, které by měly svědčit jeho požadavku. To platí i pro návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[8] Z výše uvedeného plyne, že návrh na přiznání odkladného účinku musí být dostatečně individualizován a doložen konkrétními důkazy, protože navrhovatel nese jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. K tomu, aby Nejvyšší správní soud mohl kasační stížnosti odkladný účinek přiznat, proto musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, v čem konkrétně tato újma spočívá a jaký je její rozsah. Na podporu svých tvrzení pak stěžovatel musí navrhnout provedení odpovídajících důkazů (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32; citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Stěžovatel v odůvodnění svého návrhu musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí a z jakých konkrétních okolností to vyvozuje. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická či bagatelní.

[9] Stěžovatel ve svém návrhu toliko bez bližšího odůvodnění uvedl, že mu hrozí vážná újma v podobě návratu do země původu, a k prokázání tvrzené skutečnosti nedoložil žádné důkazy. Dále jen obsáhle citoval z usnesení kasačního soudu č. j. 2 Azs 131/2016 – 24, aniž by jakkoli vysvětlil, proč by mělo být na jeho případ přiléhavé.

[10] Stěžovatelem uvedené okolnosti podle kasačního soudu bez bližšího zdůvodnění nepředstavují výjimečný a mimořádný důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Jinak řečeno, takto obecné a ničím nepodložené tvrzení nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Za tvrzení a prokázání hrozící vážné újmy nelze považovat ani odkaz na usnesení č. j. 2 Azs 131/2016 – 24. V citovaném rozhodnutí nadto Nejvyšší správní rozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku stěžovatele, vůči kterému již bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění a řízení o udělení mezinárodní ochrany představovalo překážku výkonu tohoto rozhodnutí. V nyní projednávaném případě však stěžovatel nic takového netvrdil, ani nedoložil (například přiložením rozhodnutí o správním vyhoštění). Není úlohou tohoto soudu, aby argumentaci za stěžovatele domýšlel, neboť to byl právě on, kdo byl povinen řádně specifikovat, jaká konkrétní újma mu v důsledku výkonu napadeného rozhodnutí hrozí a svá tvrzení odpovídajícím způsobem doložit. To se však nestalo.

[11] Z důvodů výše vyložených proto Nejvyšší správní soud podle § 107 s. ř. s., ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tímto rozhodnutím se nikterak nepředjímá podoba budoucího rozhodnutí ve věci samé.

Poučení:Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2022

JUDr. Tomáš Rychlý
předseda senátu