Usnesení ze dne 11. 4. 2019
Plný text
3 Azs 7/2019 - 42
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: N. A. A. A., zastoupený Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
O d ů v o d n ě n í
[1] Podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2018, č. j. OAM-803/ZA-ZA11-ZA19-2018. Žalovaný tímto rozhodnutím rozhodnul tak, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Spolková republika Německo (dále jen „SRN“).
[2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Dne 17. 7. 2018 požádal žalobce o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Při poskytnutí údajů k žádosti a v následném pohovoru uvedl, že v létě 2015 opustil vlast a ilegálně vycestoval do Turecké republiky, následně pokračoval do Bulharské republiky. Dne 8. 10. 2015 odjel do SRN. Zde požádal o mezinárodní ochranu, jeho žádost byla zamítnuta. V SRN žil po zamítnutí žádosti až do roku 2018 v táboře pro uprchlíky. SRN neopustil kvůli špatným sociálním podmínkám, ale byl tam sám a chtěl odejít za bratrem do ČR, který jej finančně i psychicky podporoval. V ČR by chtěl žalobce zůstat s bratrem a pracovat zde. V zemi původu měl žalobce problém s bratrem dívky, do které byl zamilovaný a chtěl se s ní oženit. Její bratr s tímto vztahem nesouhlasil, žalobce byl v důsledku toho napaden čtyřmi ozbrojenými muži a dlouho se ze svých zranění léčil. Dne 23. 7. 2018 požádal žalovaný SRN o přijetí žalobce zpět, přičemž SRN dne 30. 7. 2018 této žádosti vyhověla.
[3] Městský soud nejprve citoval čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení, dle něhož pokud je na základě přímých nebo nepřímých důkazů popsaných ve dvou seznamech, které jsou uvedeny v čl. 22 odst. 3 tohoto nařízení, včetně údajů ve smyslu nařízení (EU) č. 603/2013, zjištěno, že žadatel překročil nedovoleným způsobem pozemní, námořní nebo vzdušnou cestou hranice některého členského státu ze třetí země, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný tento členský stát. Takto příslušný členský stát přestává být příslušným 12 měsíců ode dne, kdy k nedovolenému překročení hranice došlo. Městský soud uvedl, že mezi účastníky řízení bylo sporné, zda bylo naplněno kritérium dle citovaného článku dublinského nařízení. Žalobce totiž uvedl, že v roce 2015 opustil zemi původu ilegálně a přes Tureckou a Bulharskou republiku odcestoval do SRN. Městský soud zdůraznil, že žalovaný vycházel z informací, které mu poskytl sám žalobce a nepochybil, pokud nezjišťoval bližší informace o překročení hranice členského státu EU ze třetí země. Žalobce odcestoval z Bulharské republiky do SRN v říjnu 2015, od této doby do okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR (červenec 2018) tak uplynuly přibližně dva roky a devět měsíců. Jde tedy o období delší, než je maximální lhůta dvanáct měsíců, kterou stanoví čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení. Kritérium pro určení příslušnosti obsažené v tomto článku se tak neuplatní.
[4] Městský soud se dále ztotožnil s žalovaným, že v případě žalobce nelze aplikovat ani žádné další z kritérií stanovených v kapitole III dublinského nařízení, nic relevantního k tomu ostatně žalobce nepředestřel ani v žalobě. Příslušnost k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany je tedy podle městského soudu dána podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, dle něhož pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Městský soud uzavřel, že s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016, č. j. 6 Azs 67/2016 – 34, nebylo možné uplatnit diskreční oprávnění žalovaného ve smyslu čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení, pobyt žalobcova bratra na území ČR je proto pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní. Žalovaný by mohl postupovat podle uvedeného ustanovení jen v případě, pokud by byla příslušnost určena dle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení (tedy dle kritérií v kapitole III tohoto nařízení), nikoli dle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení (jako tomu bylo v posuzovaném případě).
[5] Kasační stížnost podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítá v ní, že žalovaný nepřihlédl ke všem okolnostem případu. Pokud by tak učinil, musel by přihlédnout k okolnostem, které odůvodňují použití čl. 17 dublinského nařízení. Rozhodnutí žalovaného je v tomto směru nepřezkoumatelné, obdobně jako žalovaný postupoval také městský soud, i napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v žalobě vytýkal žalovanému tendenční posouzení jeho žádosti, což bylo zřejmé s ohledem na nepřezkoumatelné posouzení aplikace čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení. Městský soud nedovoleným způsobem de facto suploval odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. Není podstatné, že městský soud dospěl k totožnému závěru jako žalovaný (o neaplikovatelnosti čl. 13 odst. 1 dublinského nařízení). Rozhodné je, že městský soud zjistil, že žalovaný nepostupoval dostatečně pečlivě, ale přesto napadené rozhodnutí nezrušil. Stěžovatel v závěru kasační stížnosti nad rámec konstatuje, že jedním z cílů dublinského nařízení je zachování práva na rodinný život. Právo na sloučení s rodinou prostřednictvím diskrečního oprávnění v čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení by tak podle stěžovatele nemělo být omezeno jen na kritéria uvedená v kapitole III tohoto nařízení. Zmíněná kritéria nadto počítají pouze se sloučením s žadateli o azyl či azylanty a nezohledňují rodinné příslušníky, kteří získali jiné pobytové oprávnění. Tím je právo na rodinný život reálně přiznáno toliko úzce vymezenému okruhu osob, což je v rozporu s cílem deklarovaným dublinským nařízením a s Listinou základních práv a svobod.
[6] Podstatný přesah vlastních zájmů ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. spatřuje stěžovatel v tom, že se městský soud (stěžovatel opakovaně nesprávně uvádí v doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 2. 2019 krajský soud, má však nepochybně na mysli městský soud – pozn. soudu) dopustil výše popsaného zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[7] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost, případně její zamítnutí. Zdůrazňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel právní otázky, k nimž by bylo nutné se judikatorně vyjádřit. K námitce, že měl být v dané věci aplikován čl. 13 dublinského nařízení, žalovaný odkazuje na doslovné znění tohoto ustanovení. Žalovaný zdůrazňuje, že vycházel z výpovědí samotného stěžovatele, podle nichž nelegálně přijel do Turecké republiky a dále do Bulharské republiky již v roce 2015. Odmítá tvrzení, že by žádost o mezinárodní ochranu posuzoval tendenčně a odkazuje na správní spis, své rozhodnutí i na odůvodnění napadeného rozsudku.
[9] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti, musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že jestliže kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (všechna citovaná rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz), je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[11] V projednávané věci spatřuje stěžovatel přesah vlastních zájmů v zásadním pochybení městského soudu, jehož rozsudek je podle stěžovatele nepřezkoumatelný. Stěžovatel se také domnívá, že městský soud nahradil činnost správního orgánu a doplnil odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však žádné takové zásadní pochybení nezjistil, průběh řízení nebyl stižen vadami, odůvodnění napadeného rozsudku bylo s ohledem na stěžovatelem popsaný skutkový příběh dostatečné a srozumitelné a městský soud se vypořádal se všemi žalobními body na straně 4 až 5 napadeného rozsudku.
[12] Žádnou právní otázku, ať již z oblasti práva hmotného či procesního, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury, stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl a ani Nejvyšší správní soud ji v projednávané věci nenalezl. Otázky, které stěžovatel nastolil v žalobě a poté v kasační stížnosti, již byly opakovaně v relevantní judikatuře tohoto soudu řešeny, městský soud přitom na tuto judikaturu i vhodně poukázal (viz odstavec [4] výše). Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[13] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.).
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 11. dubna 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu
Usnesení ze dne 27. 2. 2019
Plný text
3 Azs 7/2019 - 27
pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: N. A. A. A., zastoupený Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 26. 11. 2018, č. j. 13 Az 63/2018 – 20, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 9. 2018,
č. j. OAM-803/ZA-ZA11-ZA19-2018. Žalovaný tímto rozhodnutím rozhodnul tak, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu a státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Spolková republika Německo.
[2] Kasační stížnost stěžovatele byla spojena s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle ustanovení § 107 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje tím, že pokud by odkladný účinek kasační stížnosti nebyl přiznán, musel by pravděpodobně opustit Českou republiku a svého bratra, se kterým na jejím území žije. Bratr stěžovatele žije v ČR na základě povolení k trvalému pobytu, stěžovatel s ním aktuálně bydlí a je svým bratrem podporován finančně i psychicky. Rovněž má za to, že pokud by byl nucen opustit území ČR ještě před rozhodnutím o kasační stížnosti, nemohl by efektivně hájit svá práva v probíhajícím soudním řízení. K tomu stěžovatel odkázal na několik usnesení Nejvyššího správního soudu.
[4] Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že nepřiznání odkladného účinku by pro něj znamenalo nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Zároveň přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s žádným veřejným zájmem.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvádí, že neshledává naplnění některého z důvodů v § 73 odst. 2 s. ř. s., a proto nesouhlasí s jeho přiznáním. Žalovaný má za to, že důvody uváděné stěžovatelem jsou účelové a stěžovatel se pouze snaží vyhnout přemístění do Spolkové republiky Německo, kde byl již dvakrát s žádostí o mezinárodní ochranu neúspěšný (včetně řízení před soudem). V této souvislosti žalovaný poukazuje na to, že stěžovatel podle svých slov vstoupil na území ČR teprve v červenci 2018, přičemž ve Spolkové republice Německo předtím pobýval dlouhodobě (od října 2015) bez svého bratra. Podpory bratra se přitom stěžovatel nyní důrazně dovolává. Žalovaný je s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu toho názoru, že okolnost, že stěžovatelův bratr žije na území ČR, není mimořádným důvodem pro odložení účinků pravomocného správního rozhodnutí.
[6] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že institut odkladného účinku má zcela mimořádnou povahu. Kasační stížnost proti rozhodnutí soudu ve správním soudnictví není řádným opravným prostředkem, u nějž by bylo možno odkladný účinek bez dalšího očekávat. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti odnímá Nejvyšší správní soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé právní účinky pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (zde městského soudu), na které je jinak třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, není-li následně zákonným postupem zrušeno; tento postup proto musí být vyhrazen jen pro výjimečné případy.
[7] Podle ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. platí, že soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem (toto ustanovení se užije přiměřeně v řízení o kasační stížnosti – viz § 107 odst. 1 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud upozorňuje, že odkladný účinek kasační stížnosti je pojmově svázán s rozhodnutím krajského (městského) soudu; jeho přiznáním se tedy pouze odkládají účinky tohoto soudního rozhodnutí, nikoli předcházejícího rozhodnutí správního. Podává-li tak návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatel, jenž byl v řízení před městským soudem v postavení žalobce, podmínkou sine qua non jakýchkoli úvah o důvodnosti takového návrhu je, že účinky plynoucí ze správního rozhodnutí byly sistovány již v řízení před městským soudem.
[9] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud ověřil, že žaloba proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného (viz odstavec [1] výše) neměla podle § 32 odst. 2 zákona o azylu odkladný účinek; odkladný účinek nebyl žalobě přiznán ani rozhodnutím městského soudu. Stěžovatel sice v žalobě o přiznání odkladného účinku požádal, avšak městský soud v dané věci rozhodl bez zbytečného odkladu, přičemž žalobu jako nedůvodnou rozsudkem zamítl. Za této situace by tedy ani případné přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemohlo mít žádný vliv na postavení stěžovatele, plynoucí z předcházejícího správního rozhodnutí, jehož účinky nebyly městským soudem odloženy a nadále tak trvají (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 3 Azs 142/2018 – 24).
[10] V této souvislosti je třeba dále upozornit na to, že s ohledem na novelu soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb. nelze nadále aplikovat judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je možné přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti kromě odložení účinků soudního rozhodnutí sistovat též účinky rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Tato judikatura, představovaná v prvé řadě usnesením tohoto soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 2 Afs 77/2005 – 96 (publ. pod č. 786/2006 Sb. NSS), totiž vycházela z tehdejšího právního stavu, kdy podle tehdy účinného § 38 odst. 3 s. ř. s. byl návrh na uložení předběžného opatření nepřípustný, pokud bylo možné návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek nebo nastával-li tento účinek ze zákona. Vzhledem k tomu, že výše uvedenou novelou byla vzájemná neslučitelnost předběžného opatření a odkladného účinku odstraněna, pozbyla shora uvedená judikaturní praxe své opodstatnění, neboť recentní procesní úprava poskytuje stěžovateli prostředek, jímž se může domáhat eliminace nepříznivých důsledků plynoucích pro něho z žalobou napadeného správního rozhodnutí.
[11] Tímto prostředkem je právě institut předběžného opatření zakotvený v § 38 s. ř. s. Podle věty první tohoto ustanovení byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Jedině prostřednictvím tohoto institutu by bylo možné žalovanému nařídit, aby se zdržel realizace napadeného správního rozhodnutí do doby rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Takový návrh ovšem stěžovatel nepodal.
[12] Nejvyšší správní soud nepřehlédl úpravu obsaženou v dublinském nařízení, jehož čl. 27 odst. 3 stanoví, že pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví: c) že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno. V této souvislosti kasační soud zdůrazňuje, že vnitrostátní úprava procesních instrumentů pro „odložení výkonu rozhodnutí“, která je obsažena ve vnitrostátních předpisech (především v s. ř. s.) není v rozporu s citovaným ustanovením dublinského nařízení. Městský soud sice o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku žaloby formálně nerozhodl, avšak věc projednal s nejvyšším urychlením meritorně, čímž došlo k realizaci práva stěžovatele na podání účinného opravného prostředku k soudu ve smyslu čl. 27 odst. 1 dublinského nařízení. Městský soud o žalobě rozhodl dne 26. 11. 2018, tedy měsíc od podání žaloby spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku dne 26. 10. 2018.
[13] Jelikož přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti stěžovatele by nebyla zachována kontinuita suspenzívního efektu soudního přezkumu vůči rozhodnutí žalovaného, Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než uzavřít, že výkon napadeného rozsudku by pro stěžovatele nemohl znamenat újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s § 107 odst. 1 větou druhou s. ř. s., a proto návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl.
[14] Soud závěrem uvádí, že tímto usnesením nepředjímá, jak rozhodne ve věci samé. Též poukazuje na to, že dle § 32 odst. 6 zákona o azylu je povinen rozhodnout o kasační stížnosti stěžovatele přednostně, nejpozději do 60 dnů ode dne, kdy podaná kasační stížnost bude prostá vad a bude mít všechny náležitosti.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu