Rozsudek ze dne 20. 3. 2009
Plný text
k čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb., v textu též "Smlouva")
k čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 117/2002 Sb. m. s., v textu též "Správní ujednání")
k § 7 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2009, čj. 4 Ads 145/2008-41)
Věc:S. O. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované.Dne 16. 4. 1993 vydala Národní pojisťovna, správa fondu důchodového pojištění v Bratislavě, rozhodnutí, jímž od 1. 5. 1993 přiznala žalobci starobní důchod, který mu vyplácela Slovenská pojišťovna (právní nástupce Národní pojišťovny).
Dopisem ze dne 6. 5. 2003 tato pojišťovna předala žalované žádost žalobce o starobní důchod s tím, že sídlo jeho zaměstnavatele bylo ke dni 31. 12. 1992, tj. ke dni rozpadu Československé federativní republiky, na území České republiky, neboť tímto zaměstnavatelem byl Vojenský opravárenský podnik Olomouc, odštěpný závod Nové Mesto nad Váhom.
Žalovaná tedy rozhodnutím ze dne 30. 6. 2003 přiznala žalobci od 1. 5. 1993 starobní důchod podle § 21 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a ve smyslu Smlouvy.
Sociální pojišťovna - ústředí v Bratislavě požádala dopisem ze dne 19. 2. 2004 žalovanou o přešetření správnosti posouzení příslušnosti k přiznání a vyplácení důchodů u 5 poživatelů důchodu, mezi nimi též žalobce, a v této souvislosti zaslala české smluvní straně Výpis z obchodního rejstříku, vedeného u Okresního soudu v Ostravě, kde je dne 30. 6. 1989 zapsán jako vnitřní organizační jednotka označená jako odštěpný závod V. opravárenského podniku 042 Olomouc, s. p., mj. závod Nové Mesto nad Váhom, sídlo jednotky - Nové Mesto nad Váhom.
Žalovaná rozhodnutím ze dne 25. 1. 2008 odňala žalobci od 1. 2. 2008 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, s odůvodněním, že byl přiznán a vyplácen v nesprávné výši, neboť podle čl. 20 Smlouvy se doby zabezpečení (pojištění) získané přede dnem rozdělení ČSFR (1. 1. 1993) považují za doby zabezpečení (pojištění) toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl k 31. 12. 1992 zaměstnán ve Vojenském opravárenském podniku Nové Mesto nad Váhom, jehož sídlo bylo zapsáno v obchodním rejstříku Slovenské republiky, a to od 1. 7. 1989, považuje se veškerá doba zabezpečení do 31. 12. 1992 za dobu zabezpečení Slovenské republiky a důchod za tuto dobu přizná Sociální pojišťovna v Bratislavě, která je příslušná i ke zhodnocení doby pojištění po 31. 12. 1992. Na území České republiky žalobce nezískal po 31. 12. 1992 žádnou dobu pojištění, a proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora. Žalovaná dále dodala, že přeplacené splátky důchodu, nesprávně přiznané rozhodnutím z 30. 6. 2003, budou vyžádány k zúčtování od Sociální pojišťovny v Bratislavě. S ohledem na to, že žalobce přijímal důchod v dobré víře a přeplatek nezpůsobil, nebude od něho úhrada vyžadována.
Žalobce se bránil proti odnětí starobního důchodu žalobou opírající se o výpisy z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě. Uvedl, že zjistil, že dne 1. 7. 1989 byla provedena změna názvu podniku z Opravárenské základny 042 Olomouc na Vojenský opravárenský podnik s. p. 042 Olomouc, přičemž v tomto dni se Vojenský opravárenský podnik s. p. Olomouc rozdělil na: 1) Vojenský opravárenský podnik s. p. Olomouc, 2) Vojenský opravárenský podnik s. p. Unhošť, 3) Vojenský opravárenský podnik s. p. Dolní Bouzov. Dodal, že Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom zůstal přímo pod Olomoucí a k odloučení došlo až 1. 1. 1993 "jako závod k likvidaci". Jako důkaz o tom přiložil výpis z obchodního registru Okresního soudu v Trenčíně, kde je pod obchodním jménem zapsán Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom, státní podnik v likvidaci, se sídlem Nové Mesto nad Váhom, se dnem zápisu 29. 9. 1993, právní forma - státní podnik. V části XI. - jiné další právní skutečnosti je uvedeno, že zmocněnec vlády Slovenské republiky pro výstavbu armády Slovenské republiky, na základě § 13 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, ve znění zákona č. 92/91 Sb., založil s účinností od 1. 1. 1993 Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom, státní podnik s tím, že zakládací listina je ze dne 30. 12. 1992. Na tento státní podnik přešel dnem 1. 1. 1993 veškerý majetek, práva a závazky zaniklé organizační jednotky VOP 042 Olomouc, š. p., závodu Nové Mesto nad Váhom. Žalobce zdůraznil, že Vojenský opravárenský podnik s. p. Nové Mesto nad Váhom nebyl založen 1. 7. 1989 a žádný výpis z obchodního registru Krajského soudu v Bratislavě neexistuje. V tomto směru označil tvrzení žalované v napadeném rozhodnutí za nepravdivé. Výpis z obchodního registru Okresního soudu v Trenčíně k uvedenému podniku dokumentuje, že zmíněný podnik byl založen až k 1. 1. 1993.
Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě zdůraznila, že rozhodující skutečností pro posouzení otázky, zda důchod za veškerou dobu zaměstnání do 31. 12. 1992 přizná český nebo slovenský nositel pojištění (bez ohledu na to, kde byla skutečně odpracována), je sídlo zaměstnavatele ke dni 31. 12. 1992, zapsané v obchodním rejstříku ČR nebo SR. Zaměstnavatelem ve smyslu čl. 20 Smlouvy, resp. čl. 15 Správního ujednání, může být i odštěpný závod, pokud byl pod ním zaměstnanec zařazen a pokud se jeho sídlo zapisovalo do obchodního rejstříku. Organizační složka podniku je přitom pro účely aplikace Smlouvy vymezena územně, a nikoliv funkčně. To znamená, že pro určení sídla zaměstnavatele není významná její právní subjektivita, nýbrž územní sídlo, které se však zapisovalo do obchodního rejstříku. Vzhledem k tomu, že sídlo odštěpného závodu, kde byl žalobce zaměstnán ke dni rozdělení ČSFR (31. 12. 1992) bylo zapsáno dne 30. 6. 1989 v obchodním rejstříku Krajského soudu v Ostravě jako Nové Mesto nad Váhom, rozhodla žalovaná tak, že žalobci starobní důchod poskytovaný českou stranou pojištění odňala.
Krajský soud v Brně rozhodnutí žalované rozsudkem ze dne 1. 7. 2008 zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná podle něj rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, tj. předmětné výpisy z obchodních rejstříků v Ostravě nebo další listiny, týkající se zaměstnavatele žalobce k 31. 12. 1992. Ve věci rozhodla, aniž měla tyto listinné důkazy k dispozici a tudíž vznikla situace, která mohla výrazným způsobem porušit práva žalobce. V dávkovém spise se přitom nenachází výpisy z obchodních rejstříků, takže žalovaná vycházela pouze ze zjištění učiněného Sociální pojišťovnou, aniž si vyžádala od této potřebné listinné důkazy. Proto bylo napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušeno. Krajský soud současně vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem uvedeného soudu, tj., aby v novém řízení vzala v úvahu listinné důkazy předložené žalobcem a dostatečným způsobem zjistila skutečný stav věci, tj. vyžádala si i listinné podklady od Sociální pojišťovny - ústředí Bratislava, která se na tyto výpisy z obchodních rejstříků odvolávala.
Proti tomuto rozsudku brojila žalovaná (stěžovatelka) kasační stížností. Závěr krajského soudu, podle kterého postupovala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, označila za nesprávný. Listinné důkazy (tj. výpis z obchodního rejstříku, vedeného u Krajského soudu v Ostravě, zaslaný v kopii Slovenskou pojišťovnou, i evidenční list důchodového pojištění žalobce za roky 1988 - 1993, dostatečně osvědčující, že sídlo zaměstnavatele žalobce bylo k 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky) byly založeny v dávkovém spise nejen v době stěžovatelčina rozhodování, ale i v době, kdy měl tento spis k dispozici soud při vlastním rozhodování věci. Nelze souhlasit s názorem soudu, že výpis z obchodního rejstříku, výše označený, vedený u Krajského soudu v Ostravě, který předložil žalobce, popírá skutečnosti, o něž stěžovatelka opřela své rozhodnutí. Z obou výpisů je patrno, že organizační složka (odštěpný závod) V. opravárenského podniku Olomouc, ve které byl žalobce zaměstnán, měla sídlo, jež se zapisovalo do obchodního rejstříku a bylo zapsáno jako Nové Mesto nad Váhom - viz s. 4 výpisu z obchodního rejstříku připojeného k žalobě. Soud se tak nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, spočívající v tom, že dle jejího názoru pro účely aplikace čl. 20 Smlouvy a čl. 15 Správního ujednání k provádění této Smlouvy je pojem "sídlo zaměstnavatele" vymezen územně, nikoliv funkčně, tzn., že není rozhodné, zda takový "zaměstnavatel" v podobě organizační složky měl právní subjektivitu, ale naopak je podstatné, zda ke dni 31. 12. 1992 měl sídlo zapisované do obchodního rejstříku. Od takto vymezeného sídla zaměstnavatele se pak odvíjí i všechny důchodové nároky žalobce ve smyslu Smlouvy. Podle názoru stěžovatelky tak mohla a měla být soudem posouzena správnost právního posouzení věci stěžovatelkou.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce před zánikem ČSFR, tj. ku dne 31. 12. 1992, vykonával práci jako zaměstnanec V. opravárenského podniku 042, Olomouc, státního podniku, závodu Nové Mesto nad Váhom, se sídlem Nové Mesto nad Váhom na území Slovenska. Mezi účastníky je sporná pouze otázka, zda doba zaměstnání žalobce před 1. 1. 1993, tj. do 31. 12. 1992, měla být posouzena jako doba zaměstnání na Slovensku ve smyslu Smlouvy a Správního ujednání, jak to naposledy učinila žalovaná, či naopak jako doba zaměstnání v České republice, jak tvrdí žalobce.
V dané věci je nutné předně konstatovat relevantní právní úpravu:
Podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.
Podle čl. 15 odst. 1 Správního ujednání se sídlem [adresa] jako sídlo zapsaná v obchodním rejstříku.
Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem [adresa] jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky.
Podle § 7 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění účinném a platném k 31. 12. 1992, vystupuje odštěpný závod pod jménem podniku. Toto ustanovení se podle § 7 odst. 2 cit. zákona použije i na organizační složku, která se zapisuje do obchodního rejstříku.
Pokud by Krajský soud v Brně z hlediska citovaného čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání posoudil v projednávané věci výpis z obchodního rejstříku Okresního soudu v Ostravě, ať již pořízený v roce 1992, či v roce 2008, měl by dostatek podkladů k posouzení, zda byl správný předchozí názor České správy sociálního zabezpečení, který zaujala v r. 2003, že sídlo zaměstnavatele žalobce ku dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky, tj. ku dni 31. 12. 1992, bylo na území České republiky či nikoliv. Článek 20 odst. 1 Smlouvy je totiž nutno vykládat v souvislosti s čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, podle něhož se sídlem zaměstnavatele, je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v rejstříku, rozumí adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. V dané věci nepochybně Vojenský opravárenský podnik 042 Olomouc, s. p., měl odštěpné závody, mezi nimi mimo jiné též odštěpný závod s označením Vojenský opravárenský podnik 042, Olomouc, s. p., závod Nové Mesto nad Váhom, který byl takto zapsán v obchodním rejstříku dne 30. 6. 1989 a vymazán dne 13. 1. 1993, neboť ku dni 1. 1. 1993 z tohoto odštěpného závodu vznikl na základě zakládací listiny ze dne 30. 12. 1992 samostatný státní podnik Slovenské republiky, na který přešel dnem 1. 1. 1993 veškerý majetek, práva a závazky zaniklé organizační jednotky V. opravárenského podniku 042 Olomouc, s. p., závodu Nové Mesto nad Váhom. Neodpovídá tudíž skutečnosti, jak tvrdí žalobce v žalobě, že Vojenský opravárenský podnik, s. p. Olomouc se ku dni 1. 7. 1989 rozdělil na 1.) Vojenský opravárenský podnik Olomouc, 2) Vojenský opravárenský podnik Unhošť a 3) Vojenský opravárenský podnik Dolní Bouzov, zatímco Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom "zůstal přímo pod Olomoucí" a k odloučení došlo až k 1. 1. 1993. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že samotný Vojenský opravárenský podnik, s. p. Olomouc měl několik samostatných organizačních jednotek (odštěpných závodů), mezi něž patřil rovnocenně s ostatními samostatnými organizačními jednotkami též Vojenský opravárenský podnik, závod Nové Mesto nad Váhom se sídlem [adresa] jako organizační jednotka - odštěpný závod - byl zapsán v obchodním rejstříku. Z něho pak vznikl po rozdělení Československé federace samostatný státní podnik Slovenské republiky. Sídlo organizační jednotky (odštěpného závodu) Nové Mesto nad Váhom je tudíž nutno považovat za sídlo zaměstnavatele žalobce podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 výše již zmíněného Správního ujednání. Pokud by byl přijat výklad žalobce (že sídlem [adresa] odst. 1 zmíněného Správního ujednání, že se sídlem zaměstnavatele rozumí rovněž sídlo odštěpného závodu nebo jiné organizační složky zapsané v obchodním rejstříku, neměl vůbec smysl. K tomu nutno podotknout, že zmíněná právní úprava jako zákonný předpoklad pro účely aplikace Smlouvy neuvádí právní subjektivitu uvedené organizační složky; zápis je koncipován na principu územním, a nikoliv funkčním. Jen pro úplnost nutno dodat, že rovněž do pracovně právních vztahů žalobce vstoupil právní nástupce odštěpného závodu v Novém Mestě nad Váhom, výše již zmíněný samostatný státní podnik Slovenské republiky se sídlem tamtéž. S tímto naposledy uvedeným subjektem ukončil žalobce v r. 1993 pracovní poměr a tento zaměstnavatel potvrdil žalobci evidenční list důchodového zabezpečení pro uplatnění nároku na starobní důchod, o který v r. 1993 požádal stěžovatel Slovenskou pojišťovnu v Bratislavě.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl krajský soud v době svého rozhodování ve spise dostatek podkladů k vyhodnocení řešené sporné právní otázky, a není tudíž oprávněný jeho závěr, že ve spise nebyly založeny důkazy a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, jímž odňal žalobci starobní důchod, neměl oporu ve spisech. Je nutné připustit v této souvislosti, že stěžovatelka k závěru krajského soudu o nepřezkoumatelnosti přezkoumávaného rozhodnutí přispěla tím, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí mylně uvedla, že Vojenský opravárenský podnik Nové Mesto nad Váhom byl k 31. 12. 1992 zapsán jako sídlo zaměstnavatele žalobce v obchodním rejstříku Slovenské republiky, ačkoliv správně mělo být uvedeno, že v obchodním rejstříku České republiky - výše již opakovaně zmíněném výpisu z obchodního rejstříku Okresního soudu v Ostravě. Po nahlédnutí do výpisů z rejstříku ve spise založených bylo však možno ověřit, z jakých důkazů, tj. z jakých výpisů z rejstříku stěžovatelka vycházela. Jde sice o pochybení při vyhotovení odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, nicméně Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že toto pochybení není takového rázu, aby mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že Krajský soud v Brně měl dostatek podkladů pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí žalované, čemuž se vyhnul konstatováním o jeho nepřezkoumatelnosti, aniž by pro takový závěr byl důvod. Nelze totiž tvrdit, že by žalovaná rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, neboť potřebné výpisy z obchodních rejstříků se ve spise nacházely. Není rovněž pravdivé tvrzení, že by žalobcovo stanovisko bylo opřeno o nějaké výpisy z obchodního rejstříku vedeného u Krajského soudu v Ostravě, které by popíraly skutečnost, o něž opírá žalovaná své rozhodnutí. Výpisy z obchodního rejstříku v Ostravě jsou v potřebných údajích naprosto totožné. (...)
Právní věta
Adresu sídla organizační jednotky na území Slovenské republiky (kde žalobce - slovenský občan pracoval od 16. 6. 1961 do 30. 4. 1993), zapsanou takto v obchodním rejstříku ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (31. 12. 1992), je třeba pokládat za sídlo žalobcova zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.), byť sídlo celého státního podniku (zahrnujícího několik odštěpných závodů) se nacházelo na území České republiky.
Doby zabezpečení (pojištění) získané žalobcem přede dnem rozdělení federace se tudíž považují za doby Slovenské republiky a důchod za toto období přizná Sociální pojišťovna v Bratislavě.
Usnesení ze dne 16. 10. 2008
Plný text
4 Ads 145/2008 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: S. O., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 33 Cad 80/2008 – 16, o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 33 Cad 80/2008 – 16, zrušil rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2008, č. X, pro vady řízení, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Rozhodl dále tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaná odňala žalobci od 1. 2. 2008 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění s odůvodněním, že starobní důchod přiznaný rozhodnutím ze dne 30. 6. 2003, č. X, byl přiznán a vyplácen v nesprávné výši, neboť podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou (dále jen ČR) a Slovenskou republikou (dále jen SR) o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. (dále jen Smlouva) se doby zabezpečení (pojištění) získané přede dnem rozdělení ČSFR (1. 1. 1993) považují za doby zabezpečení (pojištění) toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy pře tímto dnem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl k 31. 12. 1992 zaměstnán ve Vojenském opravárenském podniku Nové Město nad Váhom, jehož sídlo bylo zapsáno v obchodním rejstříku Slovenské republiky, a to od 1. 7. 1989, považuje se veškerá doba zabezpečení do 31. 12. 1992 za dobu zabezpečení Slovenské republiky a důchod za tuto dobu přizná Sociální pojišťovna v Bratislavě, která je příslušná i ke zhodnocení doby pojištění po 31. 12. 1992. Na území České republiky žalobce nezískal po 31. 12. 1992 žádnou dobu pojištění, a proto bylo rozhodnuto tak jak je uvedeno shora. Žalovaná dále dodala, že přeplacené splátky důchodu, nesprávně přiznané rozhodnutím z 30. 6. 2003, budou vyžádány k zúčtování od Sociální pojišťovny v Bratislavě. S ohledem na to, že žalobce přijímal důchod v dobré víře a přeplatek nezpůsobil, nebude od něho úhrada vyžadována.
V odůvodnění zrušujícího rozsudku krajský soud uvedl, že žalovaná rozhodovala bez podstatných důkazů, o něž opírala své rozhodnutí, tj. o předmětné výpisy z obchodních rejstříků v Ostravě nebo dalších, týkajících se zaměstnavatele žalobce k 31. 12. 1992. Ve věci rozhodla, aniž by měla tyto listinné důkazy k dispozici a tudíž vznikla situace, která mohla výrazným způsobem porušit práva žalobce. V dávkovém spise se přitom nenachází výpisy z obchodních rejstříků, takže žalovaná vycházela pouze ze zjištění učiněného sociální pojišťovnou, aniž by si vyžádala od této potřebné listinné důkazy. Proto bylo napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušeno podle § 76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.) bez jednání rozsudkem, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy, nemá v nich oporu a stav vyžaduje rozsáhlé a zásadní doplnění. Krajský soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je žalovaná vázána právním názorem uvedeného soudu, tj., aby v novém řízení vzala v úvahu listinné důkazy předložené žalobcem a dostatečným způsobem zjistila skutečný stav věci, tj. vyžádala si i listinné podklady od Sociální pojišťovny ústředí Bratislava, která se na tyto výpisy z obchodních rejstříků odvolávala. Posouzením správnosti těchto výpisů a posouzením zápisů i z časového hlediska, nechť je poté žalovanou znovu rozhodnuto. S ohledem na to, že soud zrušil rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, nezabýval se správnosti právního posouzení věci.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, ve které vytýkala Krajskému soudu v Brně nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.; závěr krajského soudu, že stěžovatelka postupovala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, označila stěžovatelka za nesprávný. Listinné důkazy (tj. výpis z obchodního rejstříku, vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod označením A. XIV 160, zaslaný v kopii Slovenskou pojišťovnou, i evidenční list důchodového pojištění žalobce za roky 1988 – 1993, dostatečně osvědčující, že sídlo zaměstnavatele žalobce bylo k 31. 12. 1992 na území Slovenské republiky) byly založeny v dávkovém spise nejen v době stěžovatelčina rozhodování, ale i v době, kdy měl tento spis k dispozici soud při vlastním rozhodování věci. Nelze tudíž souhlasit s jeho názorem, že výpis z obchodního rejstříku, výše označený, vedený u Krajského soudu v Ostravě, který předložil žalobce, popírá skutečnosti, o něž stěžovatelka opřela své rozhodnutí. Z těchto výpisů je patrno, že organizační složka (odštěpný závod) Vojenského opravárenského podniku Olomouc, ve které byl žalobce zaměstnán, měla sídlo, jež se zapisovalo do obchodního rejstříku a bylo zapsáno jako Nové Mestonad Váhom – viz. str. 4 výpisu z obchodního rejstříku připojeného k žalobě. Soud se tak nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, spočívající v tom, že dle jejího názoru pro účely aplikace článku 20 Smlouvy a článku 15 Správního ujednání k provádění této Smlouvy je pojem „zaměstnavatel a jeho sídlo“ vymezen územně, nikoliv funkčně, tzn., že není rozhodné, zda takový „zaměstnavatel“ v podobě organizační složky měl právní subjektivitu, ale naopak je podstatné, zda ke dni 31. 12. 1992 měl sídlo zapisované do obchodního rejstříku. Od takto vymezeného sídla zaměstnavatele se pak odvíjí i všechny důchodové nároky žalobce ve smyslu Smlouvy. Podle názoru stěžovatelky tak mohla a měla být soudem posouzena správnost právního posouzení věci stěžovatelkou. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhovala, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, přičemž svůj požadavek odůvodnila skutečností, že zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu, jímž bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, dostane se věc do stadia nového posouzení žaloby. Krajský soud, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, může pak rozhodnout opačně, což by mělo za následek, že původní zrušené rozhodnutí stěžovatelky „obživne“. Důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu by již ovšem nebylo zrušení rozhodnutí vydaného v mezidobí k realizaci původního rozsudku; nastala by tak situace, kdy by vedle sebe existovala dvě protichůdná rozhodnutí o téže věci. Jde o nežádoucí výsledek, který je existujícími procesními instituty prakticky neřešitelný. V daném případě by rozhodnutí o původní žalobě ztratilo smysl, což by vedlo, podle názoru stěžovatelky, k naplnění pojmu „nenahraditelné újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek přiznání odkladného účinku ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., na který odkazuje § 107 téhož zákona.
Žalobce se k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle obsahu spisu nevyjádřil.
Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Jak již dříve Nejvyšší správní soud judikoval, poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu subjektivním veřejným právům a rovněž institut odkladného účinku je koncipován především jako dočasná procesní ochrana žalobce jako účastníka správního řízení před okamžitým výkonem pro něj nepříznivého správního rozhodnutí, jsou-li pro to splněny zákonem předepsané podmínky.
Situace, kdy bude možno dovozovat vznik nenahraditelné újmy na straně žalovaného správního orgánu v důsledku rozhodnutí krajského soudu, tak budou nepochybně představitelné v poněkud omezenější míře, než jak tomu bude na straně žalobce. [Podle dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak např. nelze spatřovat nenahraditelnou újmu způsobenou žalovanému v tom, že mu bude krajským soudem uložena povinnost vyplatit žalobci dávku důchodového pojištění, přeplatek na dani apod. (srov. usnesení ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 33, a usnesení ze dne 5. 1. 2005, č. j. 1 Afs 106/2004 - 49, publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 982/2006).]
S ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení před soudem nicméně nelze žalovanému správnímu orgánu upírat právo obrátit se v případě nesouhlasu s výsledky soudního přezkumu provedeného krajským soudem na Nejvyšší správní soud s kasační stížností.
Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, pak zásadně platí, že zruší-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
V témže usnesení však rozšířený senát Nejvyššího správního soudu poukázal i na možné negativní dopady, které mohou nastat v souvislosti s přezkumem rozsudku krajského soudu, jímž bylo zrušeno správní rozhodnutí, na základě kasační stížnosti podané žalovaným. Nejvyšší správní soud uvedl, že za situace, kdy by byl takový rozsudek krajského soudu zrušen, dostala by se věc do stadia nového posuzování žaloby krajským soudem. Ten, vázán právním názorem kasačního soudu (§ 110 odst. 3 s. ř. s.), může rozhodnout o zákonnosti správního rozhodnutí opačně, načež původní (zrušené) správní rozhodnutí „obživne“, aniž by důsledkem nového rozhodnutí krajského soudu bylo současné zrušení v mezidobí případně vydaného dalšího správního rozhodnutí. Vedle sebe tu tak mohou být dvě odlišná či dokonce opačná správní rozhodnutí o téže věci. Při odhlédnutí od situace, že i nové rozhodnutí krajského soudu může být napadeno kasační stížností, stejně tak jako nové správní rozhodnutí další žalobou, následně rozsudek krajského soudu také kasační stížností, jde jistě o výsledek nežádoucí a procesními instituty příslušných správních procesních předpisů obtížně řešitelný.
Nejvyšší správní soud připustil, že takový případ lze řešit přiznáním odkladného účinku podané kasační stížnosti (i správní orgán může navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných důvodů jako žalobce, srov. citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).
Právě na výše popsanou problematickou situaci, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná správní rozhodnutí, poukázala i žalovaná ve svém návrhu na přiznání odkladného účinku.
Veden uvedeným názorem rozšířeného senátu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žalovanou namítaný nežádoucí stav, který v daném případě reálně hrozí, je v rozporu s principem právní jistoty, a lze v něm tudíž spatřovat nenahraditelnou újmu ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. Současně usoudil, že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, ani se nepřiměřeným způsobem nedotkne nabytých práv třetích osob, neboť žalobci byl podle dokladů založených v dávkovém spise obnoven podle § 112 odst. 4 zákona č. 461/2003 Z. z. o sociálním pojištění Slovenské republiky, uvolněn Sociální pojišťovnou, ústředí v Bratislavě, rozhodnutím ze dne 19. 4. 2008, č. X, starobní důchod od 24. 5. 2003 a podle rozhodnutí z téhož dne (19. 4. 2008) č. 9 byl zvýšen (naposledy) od 1. 7. 2007 na 8381 Sk měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí o uvolnění starobního důchodu žalobci Sociální pojišťovna, ústředí v Bratislavě uvádí, že dodatečně bylo prokázáno, že podle článku 20 Smlouvy mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o sociálním zabezpečení se doby pojištění před 31. 12. 1992 považují za doby zabezpečení Slovenské republiky, takže žalobci nadále patří starobní důchod od 24. 5. 2003 od nositele pojištění Slovenské republiky. Výplata starobního důchodu patří žalobci od 1. 2. 2008 v souladu s čl. 20 „Správnej dohody o vykonávání zmluvy mezi SR a ČR o sociálnom zabezpečení“ o provádění smlouvy mezi ČR a SR.
Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnosti podané stěžovatelkou proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, č. j. 33 Cad 80/2008 – 16, přiznal odkladný účinek.
K tomu nutno pro úplnost dodat, že pokud by se žalovaná řídila zrušujícím rozhodnutím krajského soudu, došlo by k obnovení výplaty starobního důchodu žalobci a ten by tak pobíral dávku starobního důchodu od obou nositelů pojištění, což by vedlo k vytvoření nežádoucího stavu a zřejmě nutnosti jednu z dávek vrátit.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu