Rozsudek ze dne 23. 10. 2014
Plný text
k § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném ke dni 31. 7. 2013
(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 4 Ans 11/2013-25)
Věc: E. S. proti České správě sociálního zabezpečení o vydání rozhodnutí, o kasační stížnosti žalobkyně.Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2013 domáhala mj. ochrany proti nečinnosti žalované ve věci přiznání starobního důchodu. Žalobu v části týkající se nečinnosti žalované krajský soud nejprve vyloučil k samostatnému projednání. Poté krajský soud napadeným usnesením řízení o žalobě zastavil. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně ani přes výzvu soudu nezaplatila zákonem stanovený soudní poplatek.
Usnesení krajského soudu žalobkyně (stěžovatelka) napadla kasační stížností. V ní mimo jiné namítla nedůvodnost zpoplatnění žaloby na ochranu proti nečinnosti žalované.
Čtvrtý senát shledal konflikt v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Na jedné straně stojí rozsudek ze dne 4. 4. 2012, čj. 3 Aps 1/2012-32, o který v nyní projednávané věci opřel krajský soud své usnesení. Podle něj je nutno § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích vykládat tak, že zahrnuje pouze řízení o žalobách proti správním rozhodnutím ve zde uvedených věcech. Nezahrnuje tedy řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu či na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, byť by se tyto žaloby týkaly obsahově těch materií, které by byly podřaditelné pod výčet § 11 odst. 1 písm. b). Třetí senát vycházel z toho, že stejným způsobem je v ustálené judikatuře NSS vykládán § 31 s. ř. s., který vymezuje věci, v nichž rozhoduje samosoudce (s odkazem na rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2007, čj. 9 Aps 5/2007-63, č. 1459/2008 Sb. NSS), zatímco na věci ochrany proti nezákonnému zásahu a proti nečinnosti se toto ustanovení nevztahuje.
Naproti tomu v rozsudku ze dne 18. 4. 2012, čj. 6 Ans 5/2012-29, dospěl šestý senát k odlišnému závěru. Dovodil totiž, že není jakéhokoli důvodu neaplikovat osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním.
V nyní projednávané věci se čtvrtý senát ztotožnil s právním názorem vysloveným v rozsudku NSS čj. 6 Ans 5/2012-29, z důvodů v tomto judikátu uvedených. S ohledem na uvedený judikaturní rozkol však nemůže věc sám rozhodnout. Proto podle § 17 odst. 1 s. ř. s. věc předložil rozšířenému senátu s touto otázkou: „Vztahuje se osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním, nebo pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu?“
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích se vztahuje na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním.
Rozšířený senát zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z odůvodnění:
IV. Posouzení věci
(...)
IV.2 Posouzení věci
[10] Právní předpisy rozlišují osvobození od soudních poplatků věcné, osobní a individuální. V případě osvobození věcného považoval zákonodárce za vhodné a spravedlivé vyjmout z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. Příkladem je rovněž interpretovaný § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení ve věcech „důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek“.
[11] Text interpretovaného § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích sám o sobě nesvědčí výkladu, podle něhož jsou od soudního poplatku osvobozeny jen žaloby proti správnímu rozhodnutí, nikoliv jiné typy žalob (žaloba proti nečinnosti nebo žaloba zásahová). Zákon hovoří o „řízeních“ v dále uvedených věcech, aniž by hovořil o řízeních o žalobách „proti rozhodnutím“ týkajících se dále uvedených věcí. Samotný termín „věc“, použitý v § 11 odst. 1 písm. b), připouští jednak výklad restriktivní, jednak výklad doslovný (adekvátní). Odpověď na otázku, zda má být použit restriktivní či adekvátní výklad, přitom závisí na účelu vykládané normy a jejím kontextu.
[12] Restriktivní výklad pojmu „věc“ zaujala judikatura v případě § 31 odst. 2 s. ř. s., který zakotvuje výjimku ze zásady senátního rozhodování ve správním soudnictví. Podle § 31 odst. 2 s. ř. s. „[v]e věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění, nemocenského pojištění, uchazečů o zaměstnání a jejich podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci podle předpisů o zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory, ve věcech přestupků, mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, jakož i v dalších věcech, v nichž tak stanoví zvláštní zákon, rozhoduje specializovaný samosoudce“. Judikatura NSS (srov. rozsudky ze dne 28. 12. 2011, čj. 7 Ans 9/2011-106, a ze dne 22. 11. 2011, čj. 1 Ans 10/2011-86) dovodila, že v § 31 odst. 2 uvedené okruhy řízení dopadají pouze na žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, nikoli na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem.
[13] Jak judikatura k výkladu § 31 odst. 2 s. ř. s. opakovaně uvedla, smysl a účel pravidla senátního rozhodování a výjimky z něj je zřejmý. Pro většinu typů věcí řešených krajskými soudy ve správním soudnictví má zákonodárce za to, že mají být rozhodovány kolegiálně, tedy senátem složeným ze tří soudců. Takové obsazení soudu je vhodné zejména s ohledem na obecnou typovou obtížnost a závažnost projednávaných věcí. I proto judikatura výjimku obsaženou v § 31 odst. 2 s. ř. s., kdy má být věc projednávána samosoudcem, interpretuje restriktivně, tj. vztahuje ji pouze na jeden ze tří typů žalob před krajským soudem, a sice na žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (takto např. shora citovaný rozsudek čj. 7 Ans 9/2011-106). Judikatura NSS zde vychází z premisy, že v případě nečinnostní nebo zásahové žaloby je předmětem řízení nečinnost nebo zásah správního orgánu, nikoliv „věc“, od níž se nečinnost nebo zásah odvíjí. Opačný přístup, tj. že určující není nečinnost či zásah, by podle této judikatury obecně vylučoval např. projednávání žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v „soukromoprávních věcech“; ty přitom správní soudy běžně projednávají a rozhodují (takto cit. rozsudek čj. 1 Ans 10/2011-86, bod 14).
[14] Tyto ve své podstatě „jurisdikční“ důvody, které vedly Nejvyšší správní soud k restriktivnímu výkladu pojmu „věc“ v soudním řádu správním, se však zcela míjí se smyslem a účelem § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích. Při výkladu tohoto zákona je třeba z dále uvedených důvodů volit výklad adekvátní.
[15] Funkcí soudního poplatku je obecně především regulace počtu podávaných návrhů. Současně se navrhovatel do jisté míry podílí na nákladech, které svým návrhem v justičním aparátu vyvolává (srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, čj. 1 As 23/2009-95, č. 2163/2011 Sb. NSS). Zákonodárce zakotvuje věcné osvobození od soudního poplatku obvykle proto, že by soudní poplatek tyto funkce neplnil. Bude tomu tak třebas pro povahu nebo význam těchto věcí, což je příklad věcného osvobození ve věcech volebních podle § 11 odst. 1 písm. i). Zde zákon vychází z teze, že navrhovatel svým postupem v podstatě chrání celospolečenský zájem na řádném průběhu a výsledku voleb. Není v zájmu společnosti, aby byl navrhovatel jakkoliv omezován ve svém právu napadnout např. výsledek voleb, a tím přispět k ochraně demokratického procesu, na kterém je založen právní stát. Regulační funkce soudního poplatku by tedy byla v těchto případech v rozporu se smyslem volební žaloby.
[16] Vedle toho stojí důvody na straně žalobců. Tyto sociální aspekty, jejichž příkladem je nyní interpretovaný § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích, vycházejí z obecného předpokladu, že v případě řízení ve věcech důchodových, nemocenského pojištění, dávek pomoci v hmotné nouzi atd. je žalobce ve velmi složité životní situaci. Předmětem sporu je obvykle dávka, na níž je žalobce existenčně závislý. Úprava věcného osvobození od soudních poplatků je tudíž dána záměrem zákonodárce vyloučit situace, ve kterých by se navrhovatel jinak zpravidla domáhal individuálního osvobození podle § 36 odst. 3 s. ř. s. Proto je žalobcům přiznáno osvobození od soudních poplatků přímo ze zákona, čímž jim zákonodárce umožnil jednoduchý přístup ke správnímu soudu. Bylo by absurdní, aby žalobce byl osvobozen od soudního poplatku ve věci žaloby proti rozhodnutí o přiznání starobního důchodu, zatímco v situaci, kdy tvrdí, že správní orgán je s vydáním takového rozhodnutí v prodlení, by tentýž žalobce soudní poplatek musel hradit. Důvody osvobození ve věcech nečinnostních jsou z povahy věci ještě intenzivnější než důvody osvobození ve věcech žaloby proti rozhodnutí (arg. a fortiori, konkrétně a minori ad maius).
[17] Rozšířený senát proto nesouhlasí s tím, že by měl při výkladu pojmu „věc“ v zákoně o soudních poplatcích mechanicky následovat směr, který zaujal Nejvyšší správní soud k výkladu téhož pojmu v soudním řádu správním. Tentýž pojem je totiž použit ve dvou různých zákonech v kontextu dvou naprosto nesrovnatelných institutů. Aniž by mohl v nynější kauze rozšířený senát jakkoliv hodnotit správnost shora podaného judikatorního výkladu § 31 odst. 2 s. ř. s., shledává otázku dělby pravomoci mezi senátní nebo samosoudcovské rozhodování za zcela nesrovnatelnou s otázkou, zda je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků ze zákona. Na straně jedné restriktivní výklad vychází z toho, že § 31 odst. 2 představuje výjimku z pravidla senátního rozhodování. Jde o výjimku, která je judikaturou vykládána s ohledem na teleologii soudního řádu správního úzce, neboť senátní rozhodování zvyšuje standard ochrany práv účastníků řízení. Navíc opačný výklad by dle této judikatury ohrozil pravomoc rozhodování správních soudů v některých případech, kde přitom dle ustálené judikatury správní soudy rozhodují a rozhodovat musí (viz bod [13] shora, in fine).
[18] Je pravda, že § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích je rovněž výjimkou z pravidla. Adekvátní (doslovný) výklad § 11 odst. 1 písm. b) však jde ve prospěch ústavního práva dotčených osob na přístup k soudu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Výklad zužující možný význam textu oproti jeho výkladu doslovnému by tedy byl popřením zásady in dubio pro libertate, podle níž je v případě vícero a priori možných a ve své podstatě rovnocenných výkladových variant nutno volit takový výklad, který jde ve prospěch ochrany základního práva. V tomto případě navíc restriktivní výklad není ze shora podaných důvodů rovnocenný výkladu doslovnému.
[19] Ve své podstatě srovnatelné znění § 11 odst. 1 písm. b) se v zákoně o soudních poplatcích objevovalo v různých variacích již od počátku jeho účinnosti (1. 1. 1992), tedy jedenáct let předtím, než soudní řád správní vůbec zavedl do právního řádu žalobu zásahovou a žalobu nečinnostní. Pokud tedy zákon o soudních poplatcích po účinnosti soudního řádu správního neurčil konkrétní typ řízení upraveného soudním řádem správním, ale osvobození vztáhl na to, čeho se věc týká, nelze dovozovat, že toto osvobození se vztahuje pouze na jeden žalobní typ. Jakkoliv řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. bude zdaleka nejčastějším příkladem osvobození podle § 11 odst. 1 písm. b), text zákona se vztahuje též na jiná žalobní řízení, vztahují-li se k věcem vymezeným v tomto ustanovení.
Právní věta
Osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se vztahuje na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním.
Usnesení ze dne 18. 12. 2013
Plný text
4 Ans 11/2013 - 16
pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: E. S., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2013, č. j. 10 A 124/2013 - 24,
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Podání žalobkyně, které Krajský soud v Českých Budějovicích obdržel dne 19. 7. 2013, obsahovalo ve věci týkající se přiznání starobního důchodu žalobkyni žalobu proti několika rozhodnutím žalované, žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované a žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalované. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2013, č. j. 2 Ad 42/2013 - 33, byla žaloba na ochranu proti nečinnosti žalované vyloučena k samostatnému projednání a nadále byla u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 10 A 124/2013.
[2] Následně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 10. 2013, č. j. 10 A 124/2013 - 24, řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované zastavil.
[3] V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud uvedl, že usnesením ze dne 8. 10. 2013, č. j. 10 A 124/2013 - 15, vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy a současně ji poučil o tom, že řízení bude zastaveno, pokud nebude poplatek ve stanovené lhůtě uhrazen. Dne 14. 10. 2013 bylo krajskému soudu doručeno sdělení, v němž žalobkyně poukázala na nesprávnost výzvy k úhradě soudního poplatku, neboť žaloba ve věci důchodového pojištění je osvobozena od soudního poplatku ze zákona. V reakci na toto sdělení krajský soud přípisem ze dne 15. 10. 2013 znovu vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku v náhradní sedmidenní lhůtě. Současně poučil žalobkyni o judikatuře Nejvyššího správního soudu, podle níž věcné osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále též „zákon o soudních poplatcích“) na danou věc nedopadá, neboť v ní žalobkyně nenapadá rozhodnutí žalované ve věci důchodového pojištění, nýbrž se domáhá ochrany proti nečinnosti žalované. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2012, č. j. 3 Aps 1/2012 - 32, se totiž osvobození podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích vztahuje pouze na řízení o žalobách proti rozhodnutím ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příplatku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a sociálních dávek, a nikoliv na řízení o žalobách na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, byť by se tyto žaloby obsahově týkaly těch materií, které by byly podřaditelné pod uvedený výčet. Náhradní lhůta k zaplacení soudního poplatku za žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované uplynula dne 25. 10. 2013 a poplatek nebyl ani ke dni rozhodnutí soudu uhrazen. Soudu proto nezbylo, než postupovat podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a řízení o této žalobě zastavit.
[4] Proti usnesení krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost. V ní a v jejích doplněních mimo jiné namítla nedůvodnost zpoplatnění žaloby na ochranu proti nečinnosti žalované krajským soudem.
[5] Žalovaná se ztotožnila s právním názorem obsaženým v napadeném usnesení krajského soudu a ve vyjádření ke kasační stížnosti proto navrhla její zamítnutí.
[6] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, www.nssoud.cz). Ze stejného důvodu nelze trvat ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti. Kasační stížnost lze tedy nepochybně projednat, i když v řízení o ní stěžovatelka neuhradila soudní poplatek a není zastoupena advokátem.
II. Důvody postoupení věci rozšířenému senátu
[7] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 4. 2012, č. j. 3 Aps 1/2012 - 32, o který v nyní projednávané věci opřel krajský soud kasační stížností napadené usnesení, uvedl tyto skutečnosti:
[8] „Podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. se od poplatku osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek.
[9] Podle Nejvyššího správního soudu je věcné osvobození třeba vykládat tak, že zahrnuje pouze řízení o žalobách proti správním rozhodnutím ve zde uvedených věcech a nikoli řízení o žalobách na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu či na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, byť by se tyto žaloby týkaly obsahově těch materií, které by byly podřaditelné pod uvedený výčet. Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že stejným způsobem je v ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu vykládáno ustanovení § 31 s. ř. s., které vymezuje věci, v nichž rozhoduje samosoudce. I zde je pojem „věc“ interpretován restriktivně, tedy tak, že zahrnuje pouze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, které je výsledkem určitého řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 9 Aps 5/2007 - 63, publikovaný pod č. 1459/2008 Sb. NSS, 17. 12. 2010, či rozsudek č. j. 4 Aps 2/2010 – 44, www.nssoud.cz), zatímco ve věcech ochrany proti nezákonnému zásahu a proti nečinnosti se toto ustanovení nevztahuje.
[10] Nejvyšší správní soud tedy uzavřel, že věcné osvobození podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. na řízení o žalobě stěžovatele nedopadá, neboť stěžovatel touto žalobou nebrojil proti rozhodnutí žalované o tom, zda je dána jeho povinnost platit dlužné pojistné, nýbrž se svojí žalobou domáhal ochrany proti zásahu žalované při vymáhání pohledávek na veřejné zdravotní pojištění.“
[11] Nejvyšší správní soud si však v rozsudku ze dne 18. 4. 2012, č. j. 6 Ans 5/2012 - 29, učinil o příslušné právní otázce jiný úsudek. V tomto judikátu se uvádí:
[12] „Nejvyšší správní soud přitom dospívá k závěru, že není jakéhokoli důvodu neaplikovat osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích na všechny typy soudních řízení upravené v s. ř. s.
[13] Nejvyšší správní soud k tomuto výsledku dospívá na základě dvou argumentů. Předně podle jazykového výkladu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích se tam uvedené osvobození má vztahovat na „řízení ve věcech pomoci v hmotné nouzi“. Z dikce předmětného ustanovení zákona o soudních poplatcích proto Nejvyššímu správnímu soudu nevyplývá, že by se osvobození od soudních poplatků mělo vztahovat pouze a jen na řízení o žalobách proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s., jehož předmětem by bylo správní rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi. Pokud by se osvobození od soudních poplatků mělo vztahovat pouze a jen na řízení o žalobách proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s., jehož předmětem přezkumu by bylo rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi, musela by dikce předmětného ustanovení být podle názoru Nejvyššího správního odlišná, např. od poplatku se osvobozují řízení o žalobách proti správnímu rozhodnutí týkající se dávek pomoci v hmotné nouzi. Zákonodárce v zákoně o soudních poplatcích si je ostatně podle Nejvyššího správního soudu vědom toho, že s. ř. s. upravuje různé typy soudních řízení vedených správními soudy, neboť v jiných položkách téhož ustanovení zákona o soudních poplatcích vyjmenovává konkrétní typy řízení upravené s. ř. s. - srov. ustanovení § 11 odst. 1 písm. h), i) zákona o soudních poplatcích, podle nichž jsou osvobozeny řízení ve věcech volebních (ustanovení § 88 a násl. s. ř. s.) a ve věcech kompetenčních žalob (ustanovení § 97 a násl. s. ř. s.). Pokud tedy v ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích zákonodárce neurčil konkrétní typ řízení upraveného s. ř. s., ale osvobození vztáhl na to, čeho se věc týká, nelze dovozovat, že toto osvobození se vztahuje pouze na jeden typ řízení podle s. ř. s. (zde řízení o žalobách proti správnímu rozhodnutí podle ustanovení § 65 a násl. s. ř. s.).
[14] K výše uvedenému podle Nejvyššího správního soudu přistupuje rovněž i výklad sledující smysl a účel zákona o soudních poplatcích. Pokud si zákonodárce byl vědom toho, že v případě přezkumu správních rozhodnutí týkajících se dávek pomoci v hmotné nouzi je žalobce v tak složité životní situaci, že je na místě mu přiznat osvobození od soudních poplatků ex lege a umožnit mu tudíž jednoduchý přístup k správnímu soudu, je na místě podle Nejvyššího správního soudu dovodit, že v obdobně tíživé situaci bude taková osoba tím spíše i tehdy, pokud správní orgán jakékoli rozhodnutí či osvědčení vůbec nevydá. Nejvyšší správní soud shledává absurdním, pokud by žalobce musel platit soudní poplatek za řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu týkající se vydání rozhodnutí o dávkách pomoci v hmotné nouzi; na základě výsledku takového soudního řízení by správní orgán mohl být rozsudkem správního soudu donucen vydat správní rozhodnutí, přičemž vůči tomuto rozhodnutí by případná správní žaloba byla ex lege osvobozena od soudních poplatků.
[15] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že žalobcům je možno soudním rozhodnutím podle ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s. přiznat za splnění tam uvedeným podmínek osvobození od soudních poplatků a že žalobci v případě žalob ohledně dávek pomoci v hmotné nouzi tyto podmínky budou pravidelně splňovat. Tím, že je možno žalobcům přiznat osvobození od soudních poplatků podle ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., však nelze překlenout fakt, že dané řízení z hlediska jeho charakteru a závažnosti bylo zákonodárcem obecně vyhodnoceno jako tak závažné, že je pro jeho vedení žalobce ex lege osvobozen od soudních poplatků. Pokud by měla platit konstrukce, že z hlediska osvobozování od soudních poplatků je bez ohledu na zákon o soudních poplatcích stěžejní ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., podle kterého každému účastníkovi řízení po splnění tam uvedených podmínek může být přiznáno osvobození od soudních poplatků, postrádalo by osvobození od soudních poplatků dle ustanovení § 11 zákona o soudních poplatcích v převážné míře svůj smysl.
[16] Ve vztahu k právní úpravě po 1. 1. 2012 navíc Nejvyšší správní soud nepřehlíží skutečnost, že správní soudy mají účastníka řízení zásadně osvobozovat pouze částečně. V takovém případě proto nelze hovořit o tom, že je nepodstatné, zda je předmětné řízení zcela osvobozeno od soudních poplatků na základě zákona o soudních poplatcích s argumentem, že lze vždy účastníka soudním rozhodnutím osvobodit od soudních poplatků podle ustanovení § 36 odst. 3 s. ř. s., protože nyní mají správní soudy osvobozovat od soudních poplatků zásadně částečně; úplné osvobození je nyní možné pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
[17] Nejvyšší správní soud přitom již v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j. 6 Ans 1/2009 - 57, vyslovil, že „podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb. se od poplatků osvobozují řízení ve věcech důchodového pojištění (zabezpečení), příplatku k důchodu, zvláštního příspěvku k důchodu, nemocenského pojištění, státní sociální podpory, pojistného na veřejné zdravotní pojištění, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, sociální péče, pomoci v hmotné nouzi a státních dávek. Ze žaloby vyplývá, že stěžovatel se na žalovaného obracel ve věci zabezpečení ve stavu hmotné nouze, lze tedy vyjít z toho, že v daném případě se jedná o řízení ve věci pomoci v hmotné nouzi a státních dávek, v jehož rámci podle přesvědčení stěžovatele dochází k nečinnosti správního orgánu. Na řízení ve věci podané žaloby se tudíž vztahuje věcné osvobození ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., takže nebylo třeba, aby stěžovatel žádal o osvobození od soudních poplatků. Pokud již takovouto žádost podal, neměl městský soud posuzovat, zda tato žádost je důvodná či nikoliv a o takovéto žádosti vydávat rozhodnutí. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než usnesení městského soudu ve výroku o nepřiznání osvobození od soudních poplatků žalobci zrušit.“
[18] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že pokud jde o ustanovení § 31 odst. 2 s. ř. s. používající obdobnou dikci jako zákon o soudních poplatcích, vychází z premisy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2011, č. j. 7 Ans 9/2011 - 106; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2011, č. j. 1 Ans 10/2011 - 86), tam uvedené okruhy řízení (včetně věcí pomoci v hmotné nouzi) dopadají pouze na žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, nikoli na řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nebo o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Nejvyšší správní soud však shledává otázku dělby pravomoci mezi senátní nebo samosoudcovské rozhodování za odlišnou od té, zda je řízení osvobozeno od soudních poplatků ex lege či nikoli, přičemž za stěžejní považuje to, že výše nastíněným výkladem ohledně osvobození předmětného řízení ex lege se maximálním způsobem umožní dotčeným osobám přístup k soudnímu řízení.
[19] Jestliže tedy Městský soud v Praze vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, rozhodoval o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, následně řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil, postupoval nesprávně, neboť předmětné řízení bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu ex lege osvobozeno od soudních poplatků.“
[20] Podle názoru třetího senátu se tedy osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích vztahuje jen na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Oproti tomu šestý senát učinil závěr o nutnosti aplikace osvobození podle tohoto ustanovení na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním.
[21] V nyní projednávané věci se čtvrtý senát ztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2012, č. j. 6 Ans 5/2012 - 29, z důvodů v tomto judikátu uvedených. Proto má za to, že napadené usnesení krajského soudu o zastavení řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované z důvodu nezaplacení soudního poplatku je nezákonné, neboť toto řízení bylo osvobozeno od soudních poplatků. S ohledem na uvedený judikaturní rozkol však takový závěr nemůže sám učinit a podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního musí věc předložit rozšířenému senátu s touto otázkou:
[22] Vztahuje se osvobození od soudních poplatků podle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, na všechny typy soudních řízení upravené v soudním řádu správním, nebo pouze na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu?
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude o věci rozhodovat ve složení JUDr. J. B., JUDr. Z. K., JUDr. J. P., JUDr. B. P., JUDr. P. P., JUDr. K. Š. a JUDr. J. V.. Účastníci řízení mohou namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení (§ 8 odst. 1, odst. 5 s. ř. s.). Ve stejné lhůtě se dále mohou účastníci řízení vyjádřit k otázce předložené rozšířenému senátu.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu