Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: VYRTYCH BUILDING a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] sídlem [adresa] Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 9, a II) T-Mobile Infra CZ s. r. o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 4, zast. JUDr. Janem Růzhou, advokátem, se sídlem [adresa] a, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2026, č. j. 007149/2026/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2026, č. j. 41 A 7/2026-60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků ani žádná z osob zúčastněných na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Úřad městyse Březno (dále jen „stavební úřad“) umístil svým rozhodnutím ze dne 31. 3. 2025 stavbu „základnová stanice veřejné komunikační sítě mobilních operátorů (T-Mobile 391401_MB_Zidneves)“. Žadatelem o vydání územního rozhodnutí byla osoba zúčastněná na řízení II. Proti rozhodnutí stavebního úřadu se žalobkyně odvolala.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Od příslušných správních orgánů si vyžádal potvrzení nebo změnu závazných stanovisek podle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, přičemž relevantní části potvrzujících závazných stanovisek ve svém rozhodnutí přímo citoval. Žalovaný poukázal na to, že některými odvolacími námitkami nehájila žalobkyně svá práva (ochrana přírody a krajiny, vymezení okruhu účastníků řízení). Doručování veřejnou vyhláškou je standardním způsobem doručování při velkém počtu účastníků. Pokud jde o soulad stavby s územním plánem, žalovaný dovodil, že základnová stanice veřejné komunikační sítě je stavbou pro služby a svým provozem neobtěžuje lidi, a proto odpovídá hlavnímu využití plochy smíšené výrobní (SV1) dle územního plánu (výroba a služby neobtěžující své okolí).
[3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl.
[4] Žalobkyně namítla, že ve správním řízení nebyl správně vymezen okruh účastníků a že písemnosti byly v řízení doručovány v rozporu se zákonem veřejnou vyhláškou. Tyto žalobní námitky jsou dle krajského soudu nepřípustné, neboť žalobkyně se jimi nedomáhala ochrany svých veřejných subjektivních práv, ale práv blíže nespecifikovaných třetích osob. To však není v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu možné. Správní orgány považovaly žalobkyni za účastníka řízení a od počátku jí umožnily aktivně hájit její práva. Jde-li o doručování veřejnou vyhláškou, je zřejmé, že se žalobkyně o řízení dozvěděla a svá procesní práva v něm uplatnila.
[5] Stavba je podle žalobkyně v rozporu s územním plánem. Napadené rozhodnutí má být v této části navíc nepřezkoumatelné, neboť se touto námitkou žalovaný nezabýval. S tím se však krajský soud neztotožnil. Žalovaný se sice přímo nevyjádřil k argumentaci žalobkyně, podle níž je nutno v případě toliko přípustného (tj. nikoliv hlavního) způsobu využití plochy posoudit soulad stavby se smyslem vymezení dané plochy. Vyložil však, proč podle jeho názoru odpovídá stavba dokonce hlavnímu (nikoliv pouze přípustnému) využití příslušné plochy územního plánu. V kontextu tohoto závěru nemohla argumentace žalobkyně obstát, z čehož vyplývá, že se s ní vypořádal žalovaný implicitně.
[6] Žalobkyně na jednu stranu uvedla, že stavba je v rozporu s územním plánem, přesto však sama uznala, že jde o přípustné využití dané plochy. Podle krajského soudu to, že stavba spadá pouze pod přípustné využití, nikoliv pod hlavní způsob využití plochy, samo o sobě neznamená rozpor s územním plánem. Podle regulativů územního plánu je stavba pro zařízení technické infrastruktury přípustným využitím území v dané ploše. Pokud je stavba pro zařízení technické infrastruktury (tj. základnová stanice veřejné komunikační sítě) zahrnuta do regulativů platného územního plánu, nemůže se v daném území jednat o nepřípustnou stavbu. Krajský soud se tak ztotožnil se stavebním úřadem, že stavba představuje přípustné využití území dle územního plánu. Skutečnost, že žalovaný nesprávně podřadil stavbu pod hlavní využití plochy, není důvodem ke zrušení jeho rozhodnutí, neboť nemá vliv na závěr o souladu stavby s územním plánem.
[7] Dále žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný nevypořádal s námitkou bezpečné vzdálenosti stavby od okolní zástavby. Krajský soud k tomu uvedl, že žalovaný si v návaznosti na tuto námitku vyžádal potvrzení či změnu závazného stanoviska Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, které Ministerstvo zdravotnictví potvrdilo. Žalovaný pak potvrzující závazné stanovisko v napadeném rozhodnutí citoval. Za přípustný způsob vypořádání odvolacích námitek lze přitom považovat i jen pouhou reprodukci jejich vypořádání v potvrzujícím závazném stanovisku. Pokud by naopak žalovaný odvolací námitky směřující proti obsahu závazného stanoviska sám věcně posoudil, zatížil by své rozhodnutí podstatnou vadou (viz rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 24/2020-42). Námitka nepřezkoumatelnosti je proto nedůvodná.
[8] Další námitka směřovala proti absenci závazného stanoviska orgánu ochrany přírody ohledně zásahu do krajinného rázu. Krajský soud si byl vědom toho, že součástí spisu je vnitřní sdělení žalovaného (resp. jeho odboru životního prostředí a zemědělství), podle něhož stanovisko orgánu ochrany přírody zcela postrádá odůvodnění souhlasu k zásahu do krajinného rázu, přičemž ani žalovaný sám toto posouzení neprovedl. Krajský soud však dospěl k závěru, že ochrana krajinného rázu nijak nesouvisí s veřejnými subjektivními právy žalobkyně, která je vlastníkem pozemků s výrobním závodem (tedy nikoliv pozemků určených k trvalému bydlení či rekreaci). Ani případné vady podkladů by tak nemohly vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Navíc podle úpravy účinné ke dni rozhodování žalovaného platilo, že krajinný ráz nebylo třeba v případě dané stavby vůbec posuzovat (§ 12 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění účinném od 1. 7. 2025).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní
[9] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[10] Co se týká vypořádání námitky ohledně nesprávného okruhu účastníků a nezákonného doručování, je požadavek na přímé dotčení práv stěžovatelky znakem přepjatého formalismu. Z povahy věci je zřejmé, že pokud správní orgán nereflektuje námitky, dochází tím k přímému zkrácení stěžovatelky na jejím právu na spravedlivý proces. Stejně tak pokud správní orgán nesprávně vymezí okruh účastníků řízení, zatěžuje řízení vadou, která má vliv na zákonnost rozhodnutí a porušuje stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Jde-li o nezákonný způsob doručování, tak to, že se stěžovatelka o řízení dozvěděla, nezbavuje správní orgán povinnosti doručovat zákonným způsobem. Došlo tak k porušení legitimního očekávání a právní jistoty.
[11] Jde-li o námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ve vztahu k souladu stavby s územním plánem, krajský soud připustil, že žalovaný zcela nevypořádal stěžovatelčiny odvolací námitky. V takovém případě však měl napadené rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost (byť jen částečnou). Krajský soud nemohl nepřezkoumatelnost rozhodnutí ignorovat ani ji dodatečně zhojit v odůvodnění svého rozsudku.
[12] Co se týká žalobní námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ve vztahu k nevypořádání odvolací námitky spočívající v nedostatečné vzdálenosti stavby od okolní zástavby, má stěžovatelka za to, že závazné stanovisko nezbavuje žalovaného povinnosti posoudit věc, tedy ani povinnosti přezkoumatelně vypořádat stěžovatelčinu odvolací námitku. Stěžovatelka namítala, že se základnové stanice běžně umisťují do větší vzdálenosti od obytných zón. Na tento argument však žalovaný nereagoval, pouze citoval stanovisko Ministerstva zdravotnictví. Z rozhodnutí tak není patrné, jakými úvahami se žalovaný řídil a proč nepovažoval stěžovatelčiny námitky za relevantní. Tím došlo k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
[13] Absence závazného stanoviska stran ochrany životního prostředí (resp. zásahu do krajinného rázu) může mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Nelze odhlédnout ani od toho, že se touto odvolací námitkou žalovaný nezabýval. Krajský soud tedy aproboval stav, kdy v napadeném rozhodnutí absentuje odůvodnění ve vztahu ke krajinnému rázu, který může být stavbou ovlivněn.
[14] Žalovaný odkázal na své vyjádření, které učinil v řízení před krajským soudem. Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
III. Posouzení kasační stížnosti
[15] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Jde-li o námitky týkající se vymezení okruhu účastníků správního řízení a způsobu doručování písemností, je rozsudek krajského soudu postaven na tom, že stěžovatelčiny žalobní body nesměřovaly k ochraně jejích veřejných subjektivních práv. Stěžovatelka nijak nerozporuje základní tezi krajského soudu, že z žalobních tvrzení musí být patrné dotčení žalobce na jeho právech. Její argumentace směřuje k tomu, že na svých právech dotčena byla.
[18] Podle stěžovatelky byla zkrácena na právu na spravedlivý proces, neboť žalovaný nevypořádal její námitku týkající se nesprávného vymezení okruhu účastníků a nezákonného doručování písemností veřejnou vyhláškou.
[19] Takto se však podle Nejvyššího správního soudu nelze na věc dívat. Stěžovatelka se v zásadě domáhá reakce správního orgánu na své námitky, které vznesla ve správním řízení. To však samo o sobě nezakládá přímé dotčení právní sféry stěžovatelky, neboť procesní práva jsou pouze prostředkem k ochraně práv hmotných. Nejvyšší správní soud již v jiném řízení stěžovatelce vysvětlil, že aby se mohla domáhat před správními soudy ochrany svých procesních práv, muselo by se jejich případné porušení (v tomto případě porušení práva na vypořádání námitek) negativně projevit v její právní sféře (viz rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2024, č. j. 5 As 245/2023-53, bod 21).
[20] Jinými slovy, dotčení právní sféry stěžovatelky nelze spatřovat pouze v tvrzení, že se měl správní orgán vypořádat s její námitkou. Je proto nutné zkoumat, čeho chtěla stěžovatelka svými námitkami skutečně docílit a zda jimi hájila svá práva. Její námitky směřovaly k tomu, že měl být okruh účastníků vymezen šířeji a že nebyl zvolen správný způsob doručování písemností.
[21] Z toho vyplývá, že pokud by měla být stěžovatelka se svojí kasační argumentací úspěšná, musela by v prvé řadě tvrdit, že se v její právní sféře negativně projevil nesprávně vymezený okruh účastníků řízení či nezákonný způsob doručování. Zmiňuje-li stěžovatelka ve své kasační stížnosti právo na vypořádání námitek, je zjevné, že tím její legitimace k uplatnění uvedených žalobních bodů založena není, jak již vyplývá ze shora uvedeného. Stěžovatelka dále sice uvedla, že nezákonně vymezený okruh účastníků má vliv na zákonnost rozhodnutí, což se dotýká stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Nijak však neuvedla, jakým konkrétním způsobem by mělo k tomuto zásahu dojít. Není úkolem Nejvyššího správního soudu, aby za stěžovatelku domýšlel argumenty (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, bod 32). Obecně přitom nelze tvrdit, že by okruh účastníků řízení vymezený úžeji, než by odpovídalo zákonu, měl automaticky zasahovat do práv osob, které správní orgán za účastníky považoval a takto s nimi ve správním řízení i jednal.
[22] Co se týká doručování, tak podle stěžovatelky nezbavuje skutečnost, že se dozvěděla o řízení, správní orgán povinnosti doručovat zákonným způsobem. Krajský soud měl svým rozsudkem tento nezákonný postup aprobovat. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že správní orgán má jistě povinnost doručovat v souladu se zákonem. Nicméně ani případné nezákonné doručování nezakládá samo o sobě stěžovatelčinu legitimaci k uplatnění dané námitky, pokud zároveň netvrdí, jakým způsobem se měla namítaná nezákonnost dotknout její právní sféry. Krajský soud přitom žádným způsobem neaproboval postup správních orgánů, neboť se věcně otázkou doručování nezabýval. Primárním úkolem správních soudů není všeobecná kontrola zákonnosti postupů správních orgánů, ale ochrana veřejných subjektivních práv žalobce (§ 2 s. ř. s.).
[23] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že kasační námitky týkající se vymezení okruhu účastníků a způsobu doručování písemností nejsou důvodné, neboť ze stěžovatelčiných tvrzení nelze dovodit, že by měla být v tomto směru jakkoliv dotčena její právní sféra. Krajský soud správně uzavřel, že stěžovatelka se svými námitkami nemůže domáhat ochrany práv třetích osob (viz rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2025, č. j. 6 As 186/2023-104, bod 37).
[24] Další část argumentace se týká toho, zda měl krajský soud zrušit napadené rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti, která má spočívat v nevypořádání námitky nesouladu stavby s územním plánem. V této části stojí kasační stížnost na tom, že sám krajský soud měl uznat, že se žalovaný s odvolací námitkou stěžovatelky nevypořádal. V takovém případě však měl podle stěžovatelky napadené rozhodnutí zrušit.
[25] Tato stěžovatelčina premisa však není správná. Krajský soud dospěl k závěru, že se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou implicitně tím, že ve svém odůvodnění předestřel vlastní ucelený argumentační systém (viz bod 30 rozsudku krajského soudu). Není tedy pravdou, že krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jak se stěžovatelka mylně domnívá. Stěžovatelčin argument, že krajský soud nemůže ignorovat jím zjištěnou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí či že nemůže nepřezkoumatelnost zhojit svým vlastním rozhodnutím, tudíž neodpovídá důvodům, na kterých stojí rozsudek krajského soudu.
[26] Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka nijak nepolemizuje s argumentem krajského soudu, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť žalovaný vypořádal její odvolací námitku již svým závěrem, že stavba odpovídá hlavnímu využití plochy SV, nikoliv pouze jejímu přípustnému využití, jak se domníval stavební úřad (viz body 29 a 30 rozsudku krajského soudu). Za této situace nemůže být stěžovatelčina argumentace úspěšná.
[27] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že správní orgány měly provést detailnější úvahu, proč lze v dané ploše umístit bezobslužnou stavbu odpovídající pouze přípustnému využití této plochy, zopakovala tím doslovně svoji žalobní argumentaci (viz první odstavec v části 5.3 žaloby). Vůbec však nereflektuje úvahu krajského soudu obsaženou v bodě 31 jeho rozsudku, kterou na uvedenou žalobní argumentaci reagoval. Krajský soud zdůraznil, že stavba odpovídá přípustnému využití plochy, přičemž svým provozem nevyvolává žádné významnější imise (hluku, prachu apod.). Vzhledem k tomu neshledal důvod, proč by stavba, i přes svá specifika, měla být v rozporu se smyslem územního plánu. Kasační námitka, která nijak nepolemizuje se závěrem krajského soudu a jen opakuje žalobní argumentaci, je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (viz např. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019‑63, č. 4051/2020 Sb. NSS, ze dne 13. 8. 2024, č. j. 10 Afs 107/2023‑38, ze dne 30. 7. 2024, č. j. 4 Azs 360/2023‑29, či ze dne 12. 9. 2024, č. j. 6 Azs 96/2024‑28, shodně též nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 623/23). Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou věcně nezabýval.
[28] Dále má stěžovatelka za to, že žalovaný nereagoval na její argument ohledně vzdálenosti umístění stavby od obytné zóny. Žalovaný nemohl pouze citovat potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví.
[29] Stěžovatelka však zcela pominula odkaz krajského soudu na rozsudek NSS ze dne 18. 9. 2020, č. j. 5 As 24/2020-42, který tento postup aproboval (shodně též rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2022, č. j. 3 As 25/2020-58). Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů formulovaných v uvedeném rozsudku. Lze připomenout, že obsah závazného stanoviska je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu (§ 149 odst. 1 správního řádu). Pokud je proti rozhodnutí správního orgánu podáno odvolání, které směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá si odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu tohoto závazného stanoviska od správního orgánu, který je nadřízený tomu, který závazné stanovisko vydal. Za tímto účelem mu zašle (mimo jiné) odvolání (§ 149 odst. 7 správního řádu).
[30] Z toho vyplývá, že jakékoliv vypořádání odvolacích námitek, které směřují proti obsahu závazného stanoviska, by bylo ze strany žalovaného pouze formální, neboť výsledek tohoto vypořádání by byl již dopředu dán obsahem závazného stanoviska, resp. potvrzujícího závazného stanoviska. Právě proto postačí, pokud správní orgán pouze reprodukuje jeho závěry. Práva odvolatele jsou chráněna tím, že potvrzující závazné stanovisko musí přiměřeným způsobem reagovat na odvolací námitky, aby samo dostálo požadavkům přezkoumatelnosti (viz body 13 a 14 rozsudku NSS č. j. 5 As 24/2020-42).
[31] Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina kasační argumentace stojí výhradně na tom, že její odvolací námitky měl žalovaný vypořádat přímo vlastní úvahou, nikoliv prostřednictvím reprodukce závěrů Ministerstva zdravotnictví, které potvrdilo závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, lze na základě výše uvedeného přisvědčit závěru krajského soudu. Stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nezpochybnila věcný způsob vypořádání své námitky ve správním řízení (tedy výpočet vzdálenosti, ve které dojde k překročení nejvyšších přípustných hodnot neionizujícího elektromagnetického záření).
[32] Závěrem stěžovatelka poukazuje na absenci závazného stanoviska, které by se týkalo přípustnosti zásahu do krajinného rázu. V této části je rozsudek krajského soudu založen na dvou závěrech. Zaprvé, stěžovatelka není k této námitce věcně legitimována, neboť veřejný zájem na ochraně krajinného rázu nesouvisí s povahou stěžovatelky coby podnikatelského subjektu, který v okolí vlastní pouze pozemky s výrobním závodem. Zadruhé, v důsledku změny právní úpravy (§ 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny), k níž došlo v průběhu řízení před žalovaným, nebylo třeba krajinný ráz v případě dané stavby vůbec posuzovat. Ani případné vady při posuzování vlivu stavby na krajinný ráz tak nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Proti druhému z těchto důvodů, který je sám o sobě dostatečný pro závěr o nedůvodnosti žalobního bodu, se stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nevymezila. Již z toho důvodu tak její dílčí reakce na první z uvedených důvodů nemůže vést k vyhovění kasační stížnosti, neboť rozsudek krajského soudu obstojí již jen na základě zcela nenapadeného druhého důvodu formulovaného krajským soudem. V tomto kontextu tak je nadbytečné, aby se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelčinou polemikou se závěrem krajského soudu, že jí nepřísluší věcná legitimace k uplatnění žalobního bodu týkajícího se ochrany krajinného rázu. Přesto lze dodat, že stěžovatelka svoji věcnou legitimaci opět spojuje jen se svými procesními právy (právo na spravedlivý proces, právo na řádně odůvodněné a přezkoumatelné rozhodnutí a procesní rozměr práva na příznivé životní prostředí). Stěžovatelka však ani v kasační stížnosti netvrdí, že by byla nositelkou hmotného práva, na němž by mohla být zkrácena tím, že nebyl řádně posouzen zásah do krajinného rázu. Krajský soud přitom správně s odkazem na rozsudek NSS č. j. 6 As 186/2023-104 poukázal na to, že stěžovatelka byla oprávněna namítnout nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu porušení právní normy chránící primárně veřejný zájem (§ 12 zákona o ochraně přírody a krajiny) pouze v případě, že by s tímto veřejným zájmem byla přímo propojena její právní sféra (ve smyslu hmotných práv). Výčet práv uvedených v kasační stížnosti, ve vztahu k nimž stěžovatelka akcentuje jejich procesní rovinu, však nelze podřadit pod práva hmotná.
IV. Závěr a náklady řízení
[33] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[35] Osoba zúčastněná na řízení I) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť nebránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí napadeného žalobou, soud jí v řízení neuložil žádnou povinnost a ani sama nenavrhla, aby jí byla náhrada přiznána z důvodů hodných zvláštního zřetele.
[36] Osoba zúčastněná na řízení II) by měla právo na náhradu nákladů řízení v souladu s § 60 odst. 5 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť jí z napadeného rozhodnutí vyplývá právo. Ani na výzvu soudu však své náklady nevyčíslila, přičemž z obsahu spisu se jejich vznik nepodává. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení II) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Mgr. Tomáš Kocourek
předseda senátu