4 As 164/2026

Plný text

4 As 164/2026-54
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: A. B., zast. Mgr. Petrem Fohlem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2026, č. j. OSH 338/25-7/67.1/25124/NL, KULK 13686/2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 8. 2026, č. j. 60 A 13/2026-71,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Městský úřad Česká Lípa (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 13. 3. 2025, č. j. MUCL/33550/2025, podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), zamítl námitky žalobce proti záznamu bodů v registru řidičů a potvrdil záznam 12 bodů v registru řidičů ke dni 16. 1. 2025. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2026, č. j. OSH 338/25-7/67.1/25124/NL, KULK 13686/2026, zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil.

[2] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2026, č. j. 60 A 13/2026-71, zamítl jako nedůvodnou žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného.

[3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) blanketní kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Následně kasační stížnost na výzvu Nejvyššího správního soudu doplnil o níže uvedené stížnostní námitky. Žalovaný ve vyjádření kasační stížnosti jen setrval na odůvodnění svého rozhodnutí.

[4] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla, včetně jejího doplnění, podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 zákona s. ř. s. zastoupen advokátem.

[5] Kasační stížnost byla podána ve věci, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně, a proto se musel Nejvyšší správní soud dále zabývat otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl jako nepřijatelnou.

[6] O přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, ve světle odstavce 52 usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/202033, č. 4170/2021 Sb. NSS).

[7] Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti předně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného i napadeného rozsudku krajského soudu. Podle jeho názoru žalovaný dostatečně nevysvětlil, proč považuje předmětný příkazový blok za způsobilý podklad pro záznam bodů, ani se nevypořádal s jeho argumentací týkající se neurčitosti jeho skutkového popisu. Krajský soud pak tyto nedostatky nenapravil a převzal závěry správních orgánů, aniž by se s jednotlivými žalobními námitkami vypořádal samostatně a v potřebné míře podrobnosti. Navíc argument krajského soudu, podle něhož ve správním řízení nevznášel konkrétní výhrady vůči podkladům pro záznam bodů do registru řidičů, neodpovídá obsahu správního spisu. V námitkách se totiž domáhal předložení způsobilých podkladů osvědčujících spáchání jednotlivých přestupků a v odvolání následně podrobně rozporoval obsah konkrétního příkazového bloku. V těchto podáních poukázal zejména na nedostatečný popis skutkových okolností přestupku, nemožnost přezkoumat jeho právní kvalifikaci a absenci podkladů umožňujících posoudit, zda se skutečně jednalo o bodově hodnocený skutek podle zákona o silničním provozu. Krajský soud proto nesprávně reprodukoval jeho procesní obranu, v důsledku čehož nedostatečně přezkoumal zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Navíc v napadeném rozsudku nedefinoval v něm použitý pojem „rigidní přísnost“, řádně se nevypořádal s judikaturou uvedenou v žalobním řízení, jež se týká náležitostí příkazových bloků, a neuvedl úvahu, na jejímž základě učinil závěr, že s ohledem na uvedení místa a času v příkazovém bloku ze dne 16. 1. 2025 byla vyloučena záměna v něm uvedeného skutku za jiný skutek.

[8] K těmto kasačním námitkám je zapotřebí nejprve poukázat na obsah napadeného rozsudku. V něm krajský soud zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu představovanou rozsudky ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008-44, a ze dne 11. 11. 2011, č. j. 5 As 76/2010-59, na něž zároveň odkázal, připomněl, že v řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů správní orgán již nepřezkoumává správnost, zákonnost ani kvalifikaci skutku uvedeného v pravomocném rozhodnutí o přestupku, nýbrž pouze to, zda byly záznamy provedeny zákonným způsobem na základě způsobilých podkladů, v souladu s nimi a ve správném počtu bodů. Dále s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 94/2012-20, a ze dne 28. 8. 2014, č. j. 4 As 127/2014-39, správně poukázal na skutečnost, že obsahové náležitosti příkazového bloku vyplývají zejména z povahy příkazního řízení, která se vyznačuje strohými a zkratkovitými formulacemi, z nichž však musí být patrné, komu, kdy a za jaký přestupek byla uložena pokuta v příkazním řízení, je-li zároveň protiprávní jednání v příkazovém bloku popsáno natolik jednoznačně a určitě, aby nemohlo být zaměnitelné s jiným.

[9] Následně krajský soud konstatoval, že stejná východiska přezkumu námitek proti záznamu bodů v registru řidičů byla vytyčena i v rozhodnutích správních orgánů obou stupňů. Jejich obsah je přitom z hlediska přezkoumatelnosti, včetně vypořádání odvolacích námitek, nutné hodnotit ve světle jen obecně uplatněných výhrad stěžovatele, který neuvedl žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující spáchání přestupků, nezpochybnil souhlas na příkazovém bloku ze dne 16. 1. 2025 ani nepředložil či nenavrhl žádné důkazy na podporu okolností zpochybňujících záznam bodů v registru řidičů. S tímto úsudkem krajského soudu není možné zcela souhlasit, neboť stěžovatel v odvolacích námitkách kromě obecné argumentace poukázal také na konkrétní formální i obsahové nedostatky příkazového bloku ze dne 16. 1. 2025, včetně popisu přestupkového jednání. Nicméně žalovaný se touto argumentací v rozhodnutí o odvolání náležitě zabýval, níže uvedeným způsobem tak učinil i krajský soud v napadeném rozsudku a oba tyto orgány veřejné moci dostatečně objasnily, proč předmětný příkazový blok představuje způsobilý podklad pro bodový záznam do registru řidičů. Pokud se krajský soud zmínil o tom, že obsahové náležitosti příkazového bloku nelze posuzovat s rigidní přísností, nejednalo se o právní pojem, který by bylo zapotřebí definovat, nýbrž jen o spojení slov, jichž využil k popisu způsobu hodnocení obsahu příkazového bloku jako podkladu pro bodový zápis do registru řidičů. V tomto směru vycházel i z judikatury zmíněné stěžovatelem, v souladu s ní rozhodl a ve vztahu k dalším jím odkazovaným soudním rozhodnutím objasnil, že z důvodu jejich skutkových odlišností, z nichž některé výslovně uvedl, je není možné aplikovat na posuzovanou věc. Rovněž je z napadeného rozsudku zřejmá jeho úvaha vedoucí k závěru o vyloučení záměny skutku na příkazovém bloku ze dne 16. 1. 2025 s ohledem na uvedení údajů o místu a času spáchání přestupku. Ty totiž podle krajského soudu vylučují nejistotu, zda s ohledem na popis tohoto skutku alternativním výrazem „otáčení nebo couvání na dálnici“ nejde o dvě různá jednání postižená v příkazním řízení.

[10] Z těchto důvodů rozhodnutí žalovaného ani rozsudek krajského soudu i přes zmíněnou dílčí nesprávnost jeho odůvodnění (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, a ze dne 19. 9. 2013, č. j. 1 Afs 56/2013-45) nelze považovat za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku přitom není závislá na subjektivní představě stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být odůvodněn. Ani jeho nesouhlas s právním názorem vysloveným krajským soudem nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ve kterém byl tento názor obsažen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2019, č. j. 1 Afs 184/201938).

[11] Dále stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítá nezákonnost napadeného rozsudku kvůli nesprávnému posouzení právní otázky způsobilosti příkazového bloku ze dne 16. 1. 2025 jako podkladu pro provedení záznamu šesti bodů v registru řidičů za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 10 zákona o silničním provozu. V kolonce popisující přestupek je totiž uvedeno, že se dopustil „otáčení nebo couvání na dálnici“, což považuje za neurčité a vnitřně rozporné vymezení skutku, protože z něho nelze zjistit, které z obou alternativních jednání bylo postiženo v příkazním řízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že požadavek určitosti skutku představuje jeden ze základních předpokladů přezkoumatelnosti rozhodnutí ukládajícího sankci. Skutek proto musí být vymezen tak, aby byl jednoznačně odlišitelný od jiného možného jednání a aby nevznikaly pochybnosti o tom, za jaké konkrétní protiprávní jednání byl pachatel postižen. V posuzovaném případě však z příkazového bloku neplyne, zda měl na dálnici couvat, nebo se otáčet. Obě tato jednání přitom představují samostatné skutkové děje a nelze je bez dalšího zaměňovat. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že případné nedostatky skutkového popisu na přikazovaném bloku jsou odstraněny uvedením konkrétního času a místa spáchání přestupku, neboť tyto údaje nemohou nahradit absentující popis samotného jednání. Rovněž se neztotožňuje s úvahou krajského soudu, podle níž alternativy „otáčení“ a „couvání“ představují porušení totožné právní povinnosti, a proto není rozhodné, která z nich byla v konkrétním případě naplněna. Zákaz otáčení a zákaz couvání na dálnici totiž vymezují dva odlišné způsoby protiprávního jednání řidiče, a přestože mohou být postihovány shodným počtem bodů, nelze z této skutečnosti dovozovat, že by se jednalo o totožný skutek.

[12] Nejvyšší správní soud se však s těmito stěžovatelem shrnutými argumenty i závěrem krajského soudu ohledně otázky alternativního vymezení přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 10 zákona o silničním provozu zcela ztotožňuje, neboť odpovídají jeho shora uvedené judikatuře o požadovaných náležitostech příkazového bloku, ze které napadený rozsudek vycházel, jakož i jeho rozsudku ze dne 29. 4. 2022, č. j. 4 As 27/2020-25. Tento judikát se totiž zabýval obdobnou situací, kdy v popisu skutku obsaženého na příkazovém bloku nebylo specifikováno, zda při spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu řidič při řízení vozidla v rozporu se zněním § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona držel v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Přitom dospěl k závěru, že různé způsoby jednání popsaného v § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu představovaly jen alternativy porušení jediné povinnosti a vedly ke stejné právní kvalifikaci i následku z hlediska záznamu počtu bodů v registru řidičů, a proto se nevyžadovalo rozlišení mezi všemi možnými způsoby spáchání přestupku za situace, kdy skutek vymezený na příkazovém bloku zůstal ve spojení s ostatními údaji dostatečně určitý a nezaměnitelný. Obdobně tomu je i v posuzovaném případě, neboť popis skutku na příkazovém bloku ze dne 16. 1. 2025 výrazem „otáčení nebo couvání na dálnici“ představuje rovněž různé alternativy porušení jediné povinnosti zakotvené v § 36 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu se stejným bodovým ohodnocením a s ohledem na další náležitosti předmětného příkazového bloku, především na v něm obsažené přesné časové a místní vymezení skutku, které stěžovatel konkrétním způsobem nezpochybnil, nemůže být o jeho dostatečné identifikaci, individualizaci a nezaměnitelnosti s jiným protiprávním jednáním žádných pochybností. Krajský soud tedy nepochybil, když považoval příkazový blok ze dne 16. 1. 2025 za způsobilý podklad pro bodový záznam v registru řidičů, a proto je napadený rozsudek zákonný.

[13] S ohledem na shora uvedené skutečnosti lze konstatovat, že krajský soud věc posoudil zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, přičemž se nedopustil ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[14] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. zmíněné usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 287/2020, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu svých nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

[15] Nejvyšší správní soud takto rozhodl o věci samé, a proto se již nezabýval návrhem stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 27. října 2026

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu