Rozsudek ze dne 23. 10. 2020
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Ing. D. J., insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., v úpadku, se sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a.s., v úpadku, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zast. Ing. D. J., insolvenčním správcem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, c) CEC Praha a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44770-17/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 37, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 37, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl námitky proti opatření spočívajícímu v zadržení zboží (v rozhodnutí žalovaného uvedených technických herních zařízení) učiněnému celním úřadem dne 11. 2. 2020, ke kterému došlo v souvislosti s výkonem dozoru dne 11. 2. 2020 v provozovně žalobce b) s názvem HERNA CITY, na adrese: [adresa] Havířov-Město, kde celní úřad zjistil technická zařízení, která žalobce b) provozoval, přestože povolení k provozování loterie nebo jiné podobné hry podle § 2 písm. l) zákona č. 209/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, (dále jen „zákon o loteriích“) bylo Ministerstvem financí uděleno jinému subjektu (provozovateli MASOX a.s.) Kontrolní skupině předložené kopie rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-38884/2015/34-4 a č. j. MF-38884/2015/34-2 nebyly identické v textu s rozhodnutími stejných čísel jednacích, jež eviduje Ministerstvo financí v aplikaci Informačního systému Státního dozoru nad sázkami a loteriemi. Kontrolní skupinou tak bylo zjištěno, že technická zařízení jsou provozována žalobcem b) bez příslušného povolení.
[2] Žalobci proti tomuto rozhodnutí žalovaného podali žalobu, v níž namítali, že žalobce b) byl v době kontroly oprávněn k provozování předmětných technických herních zařízení. Z rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 9. 2015, č. j. MF-38884/2015, totiž vyplývá, že se žalobce b) namísto dosavadního provozovatele MASOX a.s. stává provozovatelem sázkové hry povolené mimo jiné na základě a v rozsahu rozhodnutí Ministerstva financí, které v této souvislosti schválilo aktualizované herní plány a uložilo žalobci b) povinnosti, které bezezbytku splnil. Dále uvedené rozhodnutí výslovně konstatovalo, že ostatní podmínky povolení sázkové hry obsažené v rozhodnutí ministerstva o povolení zůstávají nadále v platnosti. Žalobci uvedli, že si nedokážou vysvětlit, proč by mělo být v evidenci Ministerstva financí založeno jiné znění předmětného rozhodnutí, a je-li tomu tak, pak jde o politováníhodnou skutečnost, kterou však nelze přičítat k tíži žalobců. Rozhodnutí Ministerstva financí o změně opravňuje žalobce b) k provozování sázkových her, včetně těch, které byly provozovány v kontrolované provozovně. Žalobci se domáhali, aby krajský soud vydal předběžné opatření, kterým uloží žalovanému povinnost vrátit ve prospěch majetkové podstaty žalobce b) zadržené věci sepsané v úředním záznamu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 444770/2020-570000- 61.
[3] Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44725-18/2020-570000-61, i opatření o zadržení věci žalovaného ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 44725-8/2020-570000-61, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Následně vydal opravné usnesení ze dne 8. 9. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 53, jímž opravil výrok I. rozsudku tak, že se zrušují rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44770-17/2020-570000-61, a opatření ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 44770-8/2020-570000-61.
[4] V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že z § 121 odst. 1 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách (dále jen „ZHH“), vyplývá, že věc (tj. také herní zařízení) lze zadržet pouze tehdy, je-li důvodné podezření, že v souvislosti s jejím užíváním dochází k porušování tohoto zákona. Konstatoval, že žalovaný přistoupil ke zcela zásadnímu zásahu do vlastnických práv za situace, kdy měl k dispozici dvě verze změnových rozhodnutí, přičemž žalobcem b) byly v podobě ověřených kopií předloženy verze, podle nichž mu svědčilo oprávnění předmětné hry provozovat. Žalovaný pak disponoval verzemi odlišnými, a to na podkladě informací Ministerstva financí. Za této situace nelze podle krajského soudu zjednodušeně dospět k závěru, že žalobce b) jako držitel oprávnění k provozování hazardní hry pravděpodobně takovým oprávněním nedisponuje, neboť žalovaný kromě toho, že existují dvě odlišné verze týchž rozhodnutí, nevyjevil žádné další bližší podstatné okolnosti, které by mohly svědčit jeho závěru. Žalovaný přijal automaticky jako správné verze předložené ministerstvem, aniž by se jakkoli snažil zjistit příčinu odlišností jednotlivých rozhodnutí. S přihlédnutím k presumpci správnosti správních aktů tak žalobci b) za uvedeného stavu nelze vytýkat, že jednal při provozování předmětných her v důvěře ve změnová rozhodnutí, která měl ve svém držení. Nevysvětlena zůstala otázka, jak vlastně k nastalé situaci mohlo dojít. Bez náležitého osvětlení těchto pro věc zásadních skutečností nelze podle krajského soudu vůbec přistoupit k postupu podle § 121 odst. 1 ZHH, neboť již z povahy věci nemůže být naplněna základní podmínka důvodného podezření.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce c)
[5] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) podal proti uvedenému rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na nastalé okolnosti, kdy se kontrolní skupině jevilo jako nejpravděpodobnější, že předmětná povolení byla pozměněna či padělána, nebyla jiná možnost než dle § 121 odst. 1 ZHH přistoupit k vydání opatření o zadržení věcí, neboť v době jeho vydání existovalo důvodné podezření, že v souvislosti s jejich užíváním dochází k porušování ZHH. Stěžovatel dále krajskému soudu vytkl pochybení spočívající v tom, že se nezabýval právní úpravou přechodu základního povolení, tj. otázkou, zda tehdy platný a účinný zákon o loteriích přechod základního povolení vůbec umožňoval. Nebylo vůbec možné, aby k převodu povolení došlo z vůle smluvních stran. Převod veřejnoprávních oprávnění či povolení z vůle smluvních stran je totiž možný pouze tehdy, pokud to příslušný zákon, na jehož základě byla taková oprávnění či povolení vydána, umožňuje, resp. takový převod výslovně nezakazuje.
[6] Přestože v návaznosti na koupi obchodního závodu došlo ke změně vydaných rozhodnutí podle § 43 odst. 5 písm. b) zákona o loteriích rozhodnutím ze dne 25. 9. 2015, č. j. MF-38884/2015/34-5, tak, že Ministerstvo financí změnilo subjekt v rozhodnutí vyjmenovaných povolení ze společnosti MASOX a.s. na žalobce b), nedošlo ke změně subjektu u předmětných povolení, neboť tato ve změnovém rozhodnutí uvedena nebyla. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, když vzal za prokázané, že všechna čtyři žalobcem b) předložená povolení k provozování sázkové hry byla vydána ministerstvem v souvislosti s prodejem závodu společností MASOX a.s., ačkoli předmětná povolení nebyla řádně zaevidována v informačním systému státního dozoru nad sázkami a loteriemi.
[7] Další pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení opatření dle § 121 ZHH, kterému soud přiřkl téměř aspekt konečnosti, kdy celním úřadem vydané rozhodnutí a opatření jako by neměla mít předběžný charakter. Stěžovatel upozornil, že v této oblasti je dán veřejný zájem spočívající v zamezení nezákonného provozování hazardních her na území České republiky, s čímž je spojeno vysoké riziko škodlivých finančních a morálních dopadů pro společnost. Dočasný zásah do vlastnického práva žalobců je v tomto případě nutno poměřovat se zájmem společnosti na odstranění prostředků, které mnohdy slouží k páchání protiprávní činnosti.
[8] Stěžovatel dále požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tomuto návrhu nevyhověl usnesením ze dne 30. 9. 2020, č. j. 4 As 262/2020 - 39.
[9] Žalobce c) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že otázka možnosti převodu nebo přechodu povolení k provozování hazardních her vůbec nebyla předmětem soudního řízení. Námitka stěžovatele, v níž krajskému soudu vytýká, že se opomenul zabývat právní úpravou přechodu základního povolení, je proto nepřípadná. Krajský soud zcela správně posuzoval pouze klíčovou otázku, zda byl splněn předpoklad pro učinění opatření spočívajícího v zadržení věcí podle § 121 ZHH, tedy existence důvodného podezření, že v souvislosti s předmětnými věcmi dochází k porušování ZHH. Interpretace pojmu „důvodné podezření“ ze strany krajského soudu koresponduje s dosavadní interpretací tohoto pojmu zastávanou konstantní judikaturou správních soudů.
[10] Z judikatury vysokých soudů vyplývá, že klade-li zákon jako podmínku určitého procesního postupu orgánů veřejné moci existenci důvodného podezření, musí se jednat o důvodné podezření způsobilé přesvědčit objektivního pozorovatele, resp. musí být toto důvodné podezření podloženo konkrétními a relevantními indiciemi. Jedná se o vyloučení svévole. K zadržení věcí podle § 121 ZHH proto v žádném případě nepostačuje subjektivní pocit a podezření žalovaného, popř. nadřízeného správního orgánu. Krajský soud si počínal správně, když tyto aspekty do svého posouzení promítl. Žalobce c) upozornil, že stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje na dokumenty, které nebyly v okamžiku učinění opatření ani rozhodnutí žalovaného součástí správního spisu, a k nimž tak nelze přihlížet při hodnocení správnosti závěrů učiněných krajským soudem. Ministerstvo financí si zřejmě samo bylo vědomo nedostatků ve své informační a spisové evidenci, což ovšem nelze následně přenášet na provozovatele jednajícího v dobré víře v listiny (změnová rozhodnutí) které od ministerstva převzal a která byla v dané době opatřená doložkou právní moci (na rozdíl od změnových rozhodnutí, na která se odvolává žalovaný, resp. která nyní Ministerstvo financí prezentuje jako ta, která má své evidenci). Za alarmující žalobce c) označil, že příslušné celní úřady nejprve zadržely věci ve vlastnictví žalobce b), aniž by disponovaly originály změnových rozhodnutí opatřenými doložkou právní moci, přičemž se spokojily s tvrzením Ministerstva financí, jehož evidence je nespolehlivá, a až po uplynutí více než dvou měsíců po provedení plošných kontrol a zadržení věcí se dotazují na způsob doručení změnových rozhodnutí spolu s uvedením data a času odeslání, data a času doručení a dne nabytí právní moci, včetně doložení těchto údajů příslušným dokladem. Stěžovatel tedy neměl zřetelné, konkrétní a dostatečné vstupní indicie o tom, že v souvislosti s užíváním věci dochází k porušování zákona. Stěžovatel vůbec nevedl správní spis, ale listinnou i elektronickou verzi spisu vytvořil až na žádost krajského soudu. Jestliže stěžovatel žádný správní spis nevedl, jsou opatření a rozhodnutí stěžovatele nezákonná, neboť nelze objektivně prokázat, že stěžovatel v okamžiku učinění opatření disponoval důvodným podezřením z porušování ZHH. K dotačně tvrzeným důvodům stěžovatele pro učinění opatření nelze přihlížet.
[11] Ostatní žalobci se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III. Posouzení kasační stížnosti
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a za stěžovatele v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. jedná zaměstnanec s vysokoškolským právnickým vzděláním. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Shledal přitom vadu, kterou se musel zabývat i bez návrhu.
[13] Kasační stížnost tak je důvodná, byť z jiného než stěžovatelem namítaného důvodu.
[14] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že soudní řízení ve správním soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou, která se projevuje tím, že se řízení zahajuje se pouze na návrh (srov. § 32 s. ř. s.) a soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s.). Předmět soudního řízení je určen obsahem podaného návrhu na zahájení řízení - žaloby, která v případě řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. směřuje proti jednomu či více konkrétně označeným rozhodnutím správního orgánu.
[15] V posuzované věci žaloba směřovala proti v záhlaví označenému rozhodnutí stěžovatele o zamítnutí námitek proti opatření spočívajícímu v zadržení v rozhodnutí uvedených technických herních zařízení v provozovně žalobce b) s názvem HERNA CITY, na adrese: [adresa] Havířov-Město.
[16] Krajský soud však naproti tomu v záhlaví napadeného rozsudku uvedl, že předmětem soudního řízení je žaloba proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44725-18/2020-570000-61. V části odůvodnění nadepsaném Vymezení věci v bodě 1 uvádí, že žalovaný zamítl námitky proti opatření v provozovně žalobce b) označené jako „STAR ARENA“ v Ostravě (nikoli tedy HERNA CITY v Havířově, jak je uvedeno v rozhodnutí stěžovatele ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44770-17/2020-570000-61, které žalobci napadli žalobou). Krajský soud zde dále uvedl, opatřením o zadržení věci stěžovatel zadržel technická zařízení a finanční hotovost (zatímco v napadeném rozhodnutí stěžovatele bylo rozhodováno pouze o zadržení technických zařízení). Následně krajský soud opravil opravným usnesením výrok napadeného rozsudku, jak je uvedeno v bodě [3] výše. Opravený výrok však nekoresponduje s uvedenými údaji v záhlaví a odůvodnění rozsudku.
[17] Příčinou uvedeného pochybení krajského soudu, v důsledku kterého vybočil z předmětu řízení vymezeného žalobou, je podle názoru Nejvyššího správního soudu skutečnost, že krajský soud při vydání napadeného rozsudku vycházel z rozsudku téhož soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 38/2020 - 40, kterým bylo zrušeno jiné rozhodnutí i opatření žalovaného ve skutkově i právně podobné věci (obsah posledně uvedeného rozsudku se shoduje s kasační stížností napadeným rozsudkem v posuzované věci). Odtud patrně krajský soud napadený rozsudek „okopíroval“ a opomenul jej přizpůsobit posuzované věci. Ostatně také označení rozhodnutí a opatření žalovaného zrušovaných výrokem I. kasační stížností napadeného rozsudku v této věci bylo před vydáním opravného usnesení stejné, jako ve věci projednávané krajským soudem pod sp. zn. 22 Af 38/2020. Po vydání uvedeného opravného usnesení je nyní situace taková, že rozsudky krajského soudu ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 37 a č. j. 22Af 38/2020 - 40, se od sebe liší čísly jednacími zrušovaného rozhodnutí a opatření ve výroku I., ale vymezení projednávané věci v jejich záhlaví a jejich odůvodnění je identické.
[18] Jak již zdejší soud konstatoval v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 Ads 53/2012 - 16, „Nejvyšší správní soud ve své judikatuře klade důraz na to, aby krajské soudy o skutkově a právně podobných případech rozhodovaly jednotně, což v praxi vede k tomu, že soudy vychází ze svých dřívějších rozhodnutí a přejímají již uplatněnou argumentaci. Takový postup rozhodně nelze považovat za nežádoucí, pokud ovšem nevede k paušalizaci a potlačení individuálního přístupu soudu ke každé řešené kauze. Jinými slovy, soud může převzít argumentaci z jiného soudního rozhodnutí, v odůvodnění svého rozhodnutí ji však musí řádně propojit se skutkovými zjištěními v projednávané věci. Takto Městský soud v Praze nepostupoval, a napadené rozhodnutí proto neodpovídá požadavkům na vyloučení libovůle při rozhodování vyplývajícím z práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou základních práv a svobod. Podle setrvalé judikatury Ústavního soudu patří povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí k základním principům, které představují součást práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i součást pojmu právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky, a vylučují libovůli při rozhodování. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí neposkytuje dostatečné záruky o tom, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný v ASPI pod č. JUD31147CZ, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný v ASPI pod č. JUD31454CZ, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný v ASPI pod č. JUD33121CZ).“
[19] Těmto požadavkům krajský soud nedostál, neboť odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku (ani poté, co bylo vydáno opravné usnesení) neodpovídá skutkovým zjištěním v projednávané věci, tudíž ani nereaguje na rozhodnutí žalovaného, proti kterému směřovala žaloba. Není ani zřejmé, které rozhodnutí krajský soud vlastně přezkoumával, neboť záhlaví rozsudku a jeho odůvodnění nekorespondují s výrokovou částí. Napadený rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, což představuje vadu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ke které Nejvyšší správní soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 téhož zákona.
[20] Jelikož je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, nezabýval se již Nejvyšší správní soud námitkami stěžovatele směřujícími do věci samé, neboť v řízení o kasační stížnosti lze věcně posuzovat pouze přezkoumatelné soudní rozhodnutí.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve znění opravného usnesení zrušil, neboť je zjevné, že kasační stížností napadený rozsudek je stižen vadou dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
[22] Podle § 110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku. Na krajském soudu tedy nyní bude, aby ve věci znovu rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelné.
[23] V novém rozhodnutí ve věci městský soud podle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu
Usnesení ze dne 30. 9. 2020
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Ing. D. J., insolvenční správce společnosti SLOT Group, a.s., v úpadku, se sídlem [adresa] Hradec Králové, b) SLOT Group, a.s., v úpadku, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zast. Ing. D. J., insolvenčním správcem, se sídlem [adresa] Hradec Králové, c) CEC Praha a.s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] Praha 5, proti žalovanému: Celní úřad pro Moravskoslezský kraj, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 44770-17/2020-570000-61, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 - 37, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2020, č. j. 22 Af 39/2020 – 53,
takto:
Kasační stížnosti se nepřiznává odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl námitky proti opatření spočívajícímu v zadržení zboží (v rozhodnutí žalovaného uvedených technických herních zařízení) učiněnému celním úřadem dne 11. 2. 2020.
[2] Žalobci a), b) a c) (dále také jen „žalobci“) se proti napadenému rozhodnutí bránili společnou žalobou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“). Ten nadepsaným rozsudkem (dále též „napadený rozsudek“), žalobě vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí i opatření a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti napadenému rozsudku včas podanou kasační stížností. Její součástí učinil i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
[4] Stěžovatel tvrdí, že pro posouzení důvodnosti podezření, že v souvislosti s užíváním technických herních zařízení dochází k porušování zákona o hazardních hrách, jelikož žalobce b) nedisponuje příslušnými povoleními, je rozhodující aspekt porušování zákona, nikoliv možnost užití zadržených věcí v budoucnu či jejich zpeněžení v rámci majetkové podstaty. Podle stěžovatele je existence veřejného zájmu vyjádřena již samotným zákonodárcem a odvíjí se od vysoké typové nebezpečnosti přestupků vymezených v zákoně o hazardních hrách a od významu zákonem chráněných zájmů. V případě vrácení zadržených věcí by došlo k vážnému ohrožení zákonem chráněných zájmů, neboť opětovné zadržení těchto věcí po ukončení soudního přezkumu by již zřejmě nebylo možné uskutečnit. Vrácení těchto věcí by tak mělo za následek nevratnou újmu na straně stěžovatele spočívající v ohrožení důležitého veřejného zájmu spočívajícího v tom, aby nebyly užívány věci, u nichž panuje důvodné podezření, že v souvislosti s jejich užíváním docházelo k porušování zákona o hazardních hrách. Tato újma je nepoměrně větší, než újma hrozící jiným osobám, neboť „za daný přestupek lze uložit pokutu až do výše 50.000.000 Kč (…).“
[5] Žalobci a) a b) se k návrhu na přiznání odkladného účinku nevyjádřili.
[6] Žalobce c) vyslovil nesouhlas s přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti. Uvedl, že institut odkladného účinku je zcela mimořádný a jeho výjimečnost je o to vyšší, podává-li návrh správní orgán. Poukázal na skutečnost, že důkazní břemeno a břemeno tvrzení ohledně naplnění předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nese stěžovatel. Tvrzení stěžovatele o ochraně veřejného zájmu a potencionálním zmaření úkonu nemůže vést k přiznání odkladného účinku, jelikož tímto by mohl argumentovat každý správní orgán. Činnost všech správních orgánů směřuje k uspokojení veřejného zájmu. Žalobce c) je novým vlastníkem zadržených věcí a k jejich užití musí opět získat povolení správního orgánu, hrozba pro veřejný zájem chráněný zákonem o hazardních hrách tak neexistuje. Ohledně závažnosti daného přestupku žalobce c) uvedl, že doposud nebylo započato žádné správní řízení s žalobcem c), čímž dochází k zadržování věcí, aniž by probíhalo relevantní řízení pro vyjasnění právní pozice žalobců. Stěžovatel neprokázal skutečnost o nemožnosti realizace opětovného zadržení věcí, zároveň má dostatek prostředků pro vydání nových opatření k zadržení předmětných věcí pro případ, že skutečně dojde k porušování zákona ze strany žalobců. Jedná se o legální přístroje s platnými povoleními a veřejný zájem v tomto případě ohrožen nebyl. Argument stěžovatele, že by zadržené věci mohly být použity k jinému účelu nebo zpeněženy v rámci majetkové podstaty, je důvodem, jenž zvyšuje újmu žalobců a třetích osob. Stěžovatel zasáhl do ústavně zaručeného práva vlastníka předmětných věcí, tedy žalobce c) a vzniklá újma narůstá žalobci c) každým dnem. Uvedená újma je nepoměrně větší, než újma dovozovaná stěžovatelem. Přiznání odkladného účinku by odepřelo právo žalobců na poskytnutí účinné ochrany proti nezákonnému postupu stěžovatele.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny.
[8] Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[9] Z citovaného ustanovení je zjevné, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři materiální předpoklady: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 - 58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Tak tomu v posuzované věci není, jak kasační soud dále vyloží.
[10] Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, je totiž třeba hodnotit též ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 – 49, podle nějž „[s] ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi či např. udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku. Již z výše uvedeného je zřejmé, že o takový mimořádný případ se v souzené věci nejedná.
[11] Nejvyšší správní soud dále stejně jako např. v usnesení ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 - 49, upozorňuje, že institut odkladného účinku je primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
[12] Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možností přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 s. ř. s. za přiměřeného použití § 73 odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat, že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
[13] Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku proti pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Jak již uvedeno výše, přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě.
[14] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedená obecná východiska nemůže přisvědčit nynější stěžovatelově argumentaci, podle níž v případě vrácení věcí (technických herních zařízení a finančních prostředků) na základě napadeného rozsudku ještě před tím, než o kasační stížnosti rozhodne kasační soud, dojde k „vážnému ohrožení zákonem chráněných zájmů, neboť lze očekávat, že jejich opětovné zadržení po ukončení soudního přezkumu již nebude možné realizovat“. Tato prostá skutečnost u stěžovatele nepoměrně větší újmu, než by vznikla jiným osobám přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti, bez dalšího nezakládá. Uvedená úvaha o nemožnosti opětovného zadržení věcí je ryze spekulativní a hypotetická. Je třeba přisvědčit žalobci c), že budou-li splněny zákonné předpoklady k zadržení věcí vyplývající z § 121 zákona o hazardních hrách, stěžovatel stále disponuje zákonnými prostředky, na základě nichž může k opětovnému zadržení věcí přistoupit. Ostatně stěžovatel vůbec netvrdí, z čeho obavu o budoucí nemožnosti opětovného zadržení věcí dovozuje. V tomto ohledu tudíž neunesl břemeno tvrzení, které jej však nepochybně ohledně návrhu na přiznání odkladného účinku tíží. Již pro uvedené nenachází kasační soud opodstatněnost uplatněného návrhu.
[15] Za zcela mimoběžné, tudíž nemající žádný vliv na úvahy o splnění předpokladů pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, je třeba považovat stěžovatelovo tvrzení, že ohrožení důležitého veřejného zájmu, který je zde chráněn, a tudíž nevratná újma na straně stěžovatele, vyplývá z toho, že za přestupek vymezený v zákoně o hazardních hrách v § 123 odst. 1 písm. b), za nějž lze podle § 123 odst. 7 písm. a) uložit pokutu až do výše 50.000.000 Kč. V posuzovaném případě je totiž předmětem řízení nikoliv přestupek, jehož se některý z žalobců měl dopustit, nýbrž zadržení věcí (technických herních zařízení a finančních prostředků). Není tak zřejmé, jak zadržení věcí souvisí s výší případné pokuty v jiném správním řízení. Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že žalobce c) ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku poukázal na skutečnost, že žádné navazující (meritorní) řízení s ním stěžovatel nevede a opak stěžovatel ani netvrdí.
[16] Nejvyšší správní soud nadto poukazuje na závěry vyslovené stěžovatelem v napadeném rozhodnutí, podle nichž „opatření o zadržení věci je institut dočasný, zadržení věci trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o propadnutí či zabrání věci, nebo do doby, než se prokáže, že daná věc nesouvisela s porušením zákona o hazardních hrách. Přijetí opatření o zadržení věci je jen dočasnou úpravou poměrů, není sankcí ani meritorním opatřením. Posouzení, zda skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách a kdo se tohoto porušení právních předpisů dopustil, bude předmětem navazujícího správního řízení.“
[17] Má-li být zadržení věcí opatřením dočasným a nadto nikoliv sankčním, pak to je především stěžovatel, který má, nehledě na vedení nynějšího řízení, postupovat tak, aby zahájil související řízení týkající se posouzení, zda ze strany některého ze žalobců skutečně došlo k porušení zákona o hazardních hrách a v takovém řízení meritorně rozhodl, namísto požadavku na další faktické „prodloužení“ opatření, jímž se však razantně a dlouhodobě zasahuje do vlastnických práv žalobců. Pasivitu správních orgánů ohledně vedení uvedeného správního řízení ve věci posouzení porušení zákona o hazardních hrách nelze nahrazovat užitím jiného „dočasného“ institutu, kterým zde má být právě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Nynějším návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se s ohledem na výše uvedené v zásadě stěžovatel snaží onu „dočasnost“ přijatého opatření v podobě zadržení věcí popřít.
[18] Přisvědčení argumentaci stěžovatele by navíc v podstatě znamenalo, že odkladný účinek musí být správnímu orgánu, je-li stěžovatelem, přiznán vždy, hrozí-li, že předmětnou věc nebude možné znovu zadržet, což neodpovídá smyslu a účelu stávající právní úpravy odkladného účinku a podmínek, za nichž lze k jeho užití přistoupit, jak je shora Nejvyšší správní soud vymezil.
[19] Odůvodňuje-li konečně stěžovatel svůj návrh nesprávným právním posouzení věci krajským soudem, nelze než uzavřít, že se stěžovatel svojí argumentací fakticky snaží docílit odvrácení účinku pravomocného rozsudku krajského soudu z důvodu jeho tvrzené nesprávnosti. Takový účinek však přiznání odkladného účinku mít nemůže, neboť by šlo o extenzivní užití institutu odkladného účinku, které by vyžadovalo faktické předběžné posouzení pravděpodobného úspěchu kasačních námitek (viz usnesení NSS ze dne 3. 12. 2012, č. j. 5 As 144/2012 - 27). Jak již výše uvedeno, hrozící újma tvrzená stěžovatelem je ryze hypotetická a vychází pouze z úvahy, že napadený rozsudek je nesprávný a že za případný přestupek zákon o hazardních hrách stanoví vysokou pokutu. V daném případě to však jsou žalobci, jimž by přiznáním odkladného účinku vznikla újma (zásah do jejich vlastnického práva, spočívající v nemožnosti po celou dobu soudního přezkumu nakládat se svým majetkem), kterou kasační soud považuje za nepoměrně větší, než vznikne stěžovateli nepřiznáním odkladného účinku.
[20] Z právě uvedeného je zřejmé, že předpoklady pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou naplněny, proto jej Nejvyšší správní soud nepřiznal. Tím však nikterak nepředjímá budoucí rozhodnutí o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. září 2020
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu