Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení1× citováno

Spisová značka

5 Ads 104/2026

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 6. 8. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KUČERA ViktorECLI:CZ:NSS:2026:5.Ads.104.2026.32
Další údaje
Předmět řízení: Sociální ochrana – Státní sociální podpora

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. M., zast. Mgr. T. R., advokátkou se sídlem [adresa] Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem [adresa] Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2026, č. j. 22 Ad 24/2025-75,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. T. R., se sídlem [adresa] Zlín, se určuje odměna a náhrada hotových výdajů částkou ve výši 5 070 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl kasační stížností rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým tento soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2025, č. j. MPSV-2025/200769-921. Žalovaný tímto rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky ve Zlíně, ze dne 14. 8. 2025, č. j. 170785/25/ZL, že se stěžovateli nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 7. 2025.

[2] Dne 2. 7. 2025 podal stěžovatel svou třetí žádost o příspěvek na bydlení podle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“). Pro účely tohoto příspěvku bylo nutné, aby obývaný prostor splnil definici bytu podle stavebního zákona nebo byl k tomuto účelu zkolaudován, a současně aby byl určen k trvalému bydlení. Obývaný prostor sice podle správních orgánů splňoval definici bytu, ale nebyl určen k trvalému bydlení, neboť to by bylo v rozporu s platným územním plánem obce Všemina a vydaným stavebním povolením.

[3] Předchozí dvě žádosti stěžovatele byly zamítnuty s obdobným odůvodněním. Poprvé žádal stěžovatel o příspěvek dne 10. 1. 2024. Úřad práce mu jej nepřiznal a stěžovatel nebyl úspěšný v odvolacím řízení. Žalobu proti prvnímu rozhodnutí zamítl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2025, č. j. 22 Ad 28/2024-80, kasační stížnost odmítl Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 9. 2025, č. j. 1 Ads 120/2025-45, a ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 12. 3. 2026, sp. zn. I. ÚS 3427/25. Ani k druhé žádosti ze dne 6. 1. 2025 správní orgány příspěvek na bydlení stěžovateli nepřiznaly a ze spisu nevyplývá, že by se stěžovatel bránil u soudů. Třetí žádost je předmětem této kasační stížnosti.

[4] Stěžovatel si pronajímá jednotku v budově, která je stavbou ubytovacího zařízení. Jde o bývalý hotel, v němž se podle stěžovatele nachází 49 jednotek ve vlastnictví asi 35 subjektů. Jednu z těchto jednotek si pronajímá i stěžovatel. Úřad práce v nyní posuzované věci jako jeden z podkladů pro rozhodnutí o příspěvku využil sdělení stavebního úřadu ze dne 16. 7. 2024 vydané v prvním řízení o příspěvku. Z něj vyplývalo, že jednotka je v katastru nemovitostí definována jako jiný nebytový prostor – stavba ubytovacího zařízení a objekt se podle územního plánu obce V. nachází na pozemku v plochách občanského vybavení komerční zařízení. Hlavním povoleným využitím je ubytování a stravování, administrativa, obchodní prodej, ubytování a nevýrobní služby; přípustné jsou drobná výroba a služby, veřejná prostranství, technická infrastruktura, hromadná parkoviště a garáže a bydlení pouze doplňkové – a sice byt vlastníka, správce staveb a zařízení. Stavební úřad dodal, že povolil rekonstrukci apartmánů traktů A a B tehdy ještě fungujícího Park hotelu V., který byl ubytovacím zařízením, a tak je i zapsán v katastru nemovitostí. Ve druhém i třetím řízení o příspěvku na bydlení úřad práce po stavebním úřadu žádal již pouze vyjádření, zda se cokoli změnilo a v obou případech stavební úřad potvrdil, že jeho sdělení ze dne 16. 7. 2024 je stále platné (viz emaily stavebního úřadu ze dne 5. 2. 2025 a ze dne 21. 7. 2025).

[5] V řízení o první žádosti stavební úřad provedl dne 10. 7. 2024 místní šetření, nicméně vlastnice jednotky se k němu nedostavila a stěžovatel neumožnil pracovníkům úřadu vstup do svého obydlí. Stěžovatel namítal, že nebyl ve stavu poskytnout stavebnímu úřadu součinnost kvůli úrazu hlavy a že vlastnici pracovníci úřadu kontaktovali pouze jednou telefonicky. K doložení úrazu měl stěžovatel doložit lékařskou zprávu, která se však v nyní posuzovaném spisu nenachází a nebyla připojena ani k žalobě. Další místní šetření stavební úřad neprováděl.

[6] Žaloba se soustředila na definici výrazu „trvalé bydlení“ a dále na to, že mělo být znovu provedeno místní šetření, jehož se stěžovatel ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit. Stěžovatel požadoval, aby si soud vyžádal stavební povolení k budově, ustanovil znalce na posouzení obyvatelnosti bytu a znalce v oblasti jazykovědné k vyložení pojmu trvalé bydlení. Není legitimní důvod, proč by příspěvek na bydlení neměl být přiznán v případě nájmu nebytové jednotky, pokud může být přiznán vlastníkovi či nájemci bytu či stavby pro individuální či rodinnou rekreaci.

[7] Krajský soud žalobu zamítl. Stěžovatel podle něj nezpochybnil, že stavba není určena k trvalému bydlení, a proto jako podklad pro rozhodnutí postačovalo sdělení stavebního úřadu, že nedošlo ke změnám rozhodným pro přiznání dávky. K námitce diskriminace krajský soud uvedl, že rozsah adresátů dávky určil zákonodárce jednoznačně a je srozumitelné, proč mezi ně nezahrnul nájemce nebytových prostor. Pojem trvalé bydlení je pojmem právním, nikoli jazykovým, a správní soudy opakovaně dospěly k závěru, že vyplatit příspěvek na bydlení lze pouze při naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání či kolaudace těchto místností jako bytu. V předchozím řízení byla vypořádána i otázka součinnosti při místním šetření; umožnit přístup do nemovitosti, případně zajistit souhlas vlastníka nemovitosti je povinností žadatele o příspěvek na bydlení.

[8] V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že se krajský soud nevypořádal s neurčitostí pojmu „trvalé bydlení“, s nímž pracoval zákon o státní sociální podpoře. Krajský soud pracoval s pojmy „trvalé obydlí“ či „trvalé obývání“, a vzhledem k používání různých pojmů není rozhodnutí přezkoumatelné. Dále podle stěžovatele krajský soud nedostatečně zohlednil jeho zdravotní stav, i když měl k dispozici lékařské podklady o tom, že mu jeho stav po úrazu neumožňoval dostatečnou součinnost při šetření. Podle něj mělo být místní šetření provedeno znovu.

[9] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.

[10] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podle tohoto usnesení je kasační stížnost přijatelná v následujících typových případech: (1) dotýká se právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) týká se právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[11] Stěžovatel neuvedl důvod, pro který má za to, že je jeho kasační stížnost přijatelná. Podle Nejvyššího správního soudu kasační stížnost v nyní posuzovaném případě nesplňuje výše zmíněná kritéria přijatelnosti kasační stížnosti. Krajský soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou týkající se příspěvku na bydlení a Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od této judikatury odklonit, ani žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu.

[12] Kasační stížnost je nepřijatelná.

[13] Příspěvek na bydlení je dávkou, jejímž účelem je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Podmínkou pro přiznání příspěvku na bydlení v době, kdy bylo vydáno rozhodnutí v posuzované věci, bylo splnění zákonných požadavků dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Podle něj se bytem [adresa] zákona o státní sociální podpoře „rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“

[14] Jak plyne z ustálené judikatury, na kterou poukázal i krajský soud, § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře vázal výplatu příspěvku jen na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Pro přiznání příspěvku na bydlení musel obytný prostor splňovat jak materiální podmínku (stavebně technické uspořádání a vybavení splňující požadavky na trvalé bydlení), tak podmínku formální (účelové určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností jako bytu). Nepostačovalo, pokud byla obytná místnost fakticky jako byt užívána, nebyly-li splněny obě uvedené podmínky – viz rozsudek NSS ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017-28, bod [21]. Krajský soud tak správně dovodil, že při nesplnění formální podmínky, tedy pokud nebyl prostor účelově určen k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudaci těchto místností jako bytu, nebylo možné stěžovateli přiznat příspěvek na bydlení.

[15] Stěžovatelova stěžejní námitka se týká vysvětlení pojmu „trvalé bydlení“ v § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře a toho, že krajský soud, když užíval různá označení „trvalé obydlí“ či „trvalé obývání“, učinil tím své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nejvyšší správní soud má za to, že pojem trvalé bydlení byl v judikatuře správních soudů mnohokrát vysvětlen a krajský soud z tohoto výkladu pojmu nikterak nevybočil. V judikatuře Nejvyššího správního soudu se skutečně pojem „trvalé obývání“ objevuje jako synonymum pojmu „trvalé bydlení“, když zdejší soud vysvětluje účel ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Konkrétně zdejší soud mnohokrát vysvětlil, že toto ustanovení „jasně váže výplatu příspěvku pouze na užívání obytných místností určených k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu“ (důraz doplněn) a krajský soud v bodě [16] na tato četná rozhodnutí poukázal. Pojem „obývání“ využívá u bytů zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, například v § 2242 a násl. se věnuje tomu, který byt je způsobilý k předání a obývání. Byť jsou v judikatuře využívány oba pojmy trvalé bydliště a trvalé obývání, je z kontextu četných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zřejmé, že v kontextu státní sociální podpory byly tyto pojmy používány jako synonyma a měly stejný význam.

[16] Podstatné však je, jak už sdělil krajský soud, že obytná jednotka, kterou si pronajímá stěžovatel, sice je i z pohledu stavebního úřadu sice vyhovující k trvalému bydlení (či k trvalému obývání), ale nebyla pro tyto účely formálně vymezena. Právě tato druhá podmínka splněna nebyla, a za tímto účelem obytná jednotka ani nemohla být zkolaudována, neboť by to bylo v rozporu s územním plánem (viz výše). Pro naplnění definice bytu nepostačovalo, pokud byla daná jednotka fakticky jako byt užívána, nebyly-li splněny obě uvedené podmínky (srov. shora zmíněný rozsudek NSS č. j. 7 Ads 268/2017-28).

[17] Obdobné případy, kdy žadatelé o příspěvek na bydlení sice bydleli v prostorách, které byly vyhovující pro bydlení, nicméně nebyly k tomuto účelu zkolaudovány anebo určeny stavebním úřadem účelově k bydlení, Nejvyšší správní soud v minulosti řešil a konstatoval, že formální podmínka musí být vždy splněna – krom již uvedeného usnesení ve věci stěžovatele č. j. 1 Ads 120/2025-45, viz například rozsudek ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018-20, případně ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017-26, bod [35] z něhož vyplývá, že „[z]atímco doplatek na bydlení může být vyplácen jak v případě bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení, tak k bydlení v jiném než obytném prostoru či ubytovacím zařízení, příspěvek na bydlení je vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.“ Ustálená judikatura tedy poskytuje odpověď na námitky stěžovatele týkající se splnění podmínek pro příspěvek k bydlení, nehledě na to, že se všemi námitkami se vypořádal zdejší soud ve svém předchozím usnesení č. j. 1 Ads 120/2025-45.

[18] Jde-li o námitku místního šetření, krajský soud zcela v souladu s judikaturou zdejšího soudu připomněl, že umožnit přístup do nemovitosti, resp. poskytnout souhlas se vstupem do nemovitosti je povinností žadatele o příspěvek na bydlení a že to byl právě stěžovatel, který měl poskytnout souhlas se vstupem do pronajaté nemovitosti. Podle § 65 odst. 3 zákona o státní sociální podpoře platí, že zaměstnanci orgánu státní sociální podpory jsou oprávněni na základě souhlasu žadatele o příspěvek na bydlení nebo příjemce příspěvku na bydlení v souvislosti s plněním úkolů podle tohoto zákona vstupovat do obydlí, které osoba a s ní společně posuzované osoby užívají, a to s cílem provádět šetření v místě pro zjištění podmínek nároku na příspěvek na bydlení a jeho výši. Pokud žadatel o příspěvek na bydlení nebo příjemce příspěvku na bydlení nebo osoba společně posuzovaná nedá souhlas se vstupem do obydlí nebo znemožní provedení šetření v místě k ověření skutečností rozhodných pro nárok na příspěvek na bydlení nebo jeho výši, orgán státní sociální podpory příspěvek na bydlení nepřizná nebo odejme; rozhodnutí o odejmutí může být prvním úkonem ve správním řízení.

[19] Existuje bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu, podle které kdokoli „žádá o finanční plnění z veřejných rozpočtů (dávku řešící pomoc v hmotné nouzi), lze od něj spravedlivě požadovat přiměřenou součinnost, mj. i vyhovění zákonným požadavkům správních orgánů na prokázání nároku na tuto dávku a poskytovat v rámci relevantní právní úpravy při zjišťování skutkového stavu veškerou potřebnou součinnost, a to i v situaci, kdy v této součinnosti spatřuje zásah do svých práv“ (viz rozsudek NSS ze dne 9. 11. 2020, č. j. 4 Ads 184/2020-59; dále viz též rozsudky NSS ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 Ads 220/2016-32, nebo ze dne 22. 4. 2021, č. j. 2 Ads 376/2020-45). Tato judikatura se vztáhne obdobně i na řízení o příspěvku na bydlení, neboť právní úprava institutu šetření v místě v § 63 zákona o státní sociální podpoře se shoduje s právní úpravou v obdobném ustanovení zákona o pomoci v hmotné nouzi (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2026, č. j. 6 Ads 95/2025-25). Místní šetření slouží k ověření skutečností rozhodných pro nárok na dávku. Nadto se však touto námitkou stěžovatele ve vztahu k témuž místnímu šetření již zabýval i zdejší soud v předchozím řízení (viz blíže usnesení č. j. 1 Ads 120/2025-45) a stěžovatel nepředložil v řízení nové skutečnosti, dokonce v tomto řízení nedoložil ani propouštěcí (lékařskou) zprávu, která měla dokládat, proč pracovníkům neotevřel. Konečně, jak správně konstatoval i krajský soud, jelikož nebyla splněna formální podmínka pro přiznání dávky, místní šetření nemohlo v projednávané věci na přiznání příspěvku nic změnit. Nebylo tedy účelné, aby se správní orgány o místní šetření pokusily znovu.

[20] Již jen na okraj NSS uvádí, že se krajský soud vypořádal se všemi důkazními návrhy stěžovatele. Ve vztahu k návrhu na dokazování ustanovením znalce shledal, že pojem „trvalého bydliště“ je právním pojmem, nikoli jazykovým a jeho výklad byl opakovaně posuzován Nejvyšším správním soudem; pokud jde o návrh na znalecký posudek ke splnění formální podmínky užívání nemovitosti, uvedl krajský soud, že tento by nebyl způsobilý prokázat naplnění formálního předpokladu pro přiznání dávky; ve vztahu k navržené propouštěcí zprávě během jednání krajský soud upozornil, že tato nebyla soudu doručena, a v rozsudku uvedl, proč by taková zpráva stejně neměla dopad na rozhodnutí ve věci. Konečně, jde-li o návrh, aby si vyžádal příslušné veřejnoprávní povolení k užívání objektu či stavební povolení, uvedl krajský soud, že nepovažuje za nutné dokazování doplňovat, když kolaudaci stěžovatel sám relevantně nezpochybnil.

[21] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud postupoval v souladu s judikaturou kasačního soudu a nedopustil se ani zásadního pochybení. Kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a Nejvyšší správní soud ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a s. ř. s.).

[22] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[23] Krajský soud pro řízení o žalobě ustanovil stěžovateli advokátku Mgr. T. R., která jej zastupovala i v řízení o kasační stížnosti. Odměnu a hotové výdaje v takovém případě hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 1 x 4 620 Kč za jeden úkon právní služby [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. K úkonům právní služby je třeba připočíst 1 x 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ustanovená zástupkyně navrhovala, aby jí byly přiznány dva úkony právní služby za 1) přípravu zastoupení a poradu s klientem a 2) sepis kasační stížnosti a její odůvodnění. Jde-li o úkon přípravy zastoupení a porady s klientem, Nejvyšší správní soud konstatuje, že zástupkyně byla ustanovena již v řízení před krajským soudem a odměnu za převzetí a přípravu zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu jí již přiznal krajský soud (usnesení krajského soudu ze dne 9. 6. 2026, č. j. 22 Ad 24/2025-83). Zástupkyně dále uvádí, že součástí přípravy zastoupení je emailová komunikace s klientem před podáním kasační stížnosti v rozsahu cca 2 hodin času. Nicméně uskutečnění takové porady zástupkyně žádným způsobem nedoložila (obdobně viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2022, č. j. 7 Azs 66/2022-60). Z těchto důvodů přiznal Nejvyšší správní soud zástupkyni odměnu za jeden úkon právní služby, a to za sepis kasační stížnosti. Celkem tedy bude z účtu Nejvyššího správního soudu ustanovené zástupkyni stěžovatele vyplacena částka 5 070 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. srpna 2026

JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací