Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: A. B., zastoupený Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, LL.M, advokátkou se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2026, č. j. 41 Ad 3/2025-58,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. et Bc. Ivě Jónové, LL.M, advokátce se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 18 404 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 3. 2023, č. j. X, přiznala žalobci od 25. 10. 2022 podle § 38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně.
[2] Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2024, č. j. X (dále jen ,,prvostupňové rozhodnutí‘‘), žalovaná podle § 56 odst. 1 písm. e) a § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, snížila žalobci od 6. 8. 2024 výši invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně na invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně. Žalobci dle posudku Institutu posuzování zdravotního stavu ze dne 6. 5. 2024 poklesla pracovní schopnost pouze o 50 %; pro třetí stupeň invalidity je nutný pokles pracovní schopnosti nejméně o 70 %. Rozhodující příčinou jeho dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu bylo stanoveno zdravotní postižení uvedené v kapitole XV, oddílu B, položce 1h přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity).
[3] Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 11. 2024, č. j. X (dále jen ,,napadené rozhodnutí‘‘), námitky žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. V rámci námitkového řízení bylo provedeno další posouzení stavu žalobce. Žalovaná vycházela z posudku posudkové lékařky MUDr. J. M. ze dne 13. 11. 2024, dle něhož byl stav žalobce hodnocen shodně dle kapitoly XV, oddílu B, položky 1h přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, s poklesem pracovní schopnosti ve výši 50 %.
[4] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž namítal především nesprávně zjištěný skutkový stav, tj. nesprávné hodnocení jeho zdravotního stavu a míry poklesu jeho pracovních schopností. Podle žalobce nebylo dostatečně přihlédnuto ke skutečnosti, že jeho stav je neměnný a poškození nevratné. Po amputaci osmi prstů má výrazně omezenou chůzi, používá podpěrnou hůl, nemůže dlouhodobě sedět a musí udržovat končetiny ve zvýšené poloze. Je odkázán na nákladnou protetickou obuv a jeho stav se podle něj v důsledku otlaků, varixů a dalších obtíží dále zhoršuje. Snížení invalidního důchodu mu navíc způsobilo finanční potíže a deprese, které podle něj vylučují i částečné pracovní zařazení. Žalovaná nezohlednila psychické obtíže popsané v lékařské zprávě MUDr. A. ze dne 13. 9. 2024.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Soud nechal vyhotovit nový posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (PK MPSV) v Ústí nad Labem (posudek ze dne 19. 6. 2025). Posudková komise dospěla k závěru, že žalobce ke dni vydání napadeného rozhodnutí nesplňoval podmínky invalidity třetího stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla pouze o 40 %. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles jeho pracovní schopnosti posudková komise označila stav po amputaci prstů na obou dolních končetinách, který podřadila pod kapitolu XV, oddíl B, položku 1h přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Přestože toto postižení omezuje délku stání a chůze i její stabilitu a žalobce používá francouzskou hůl, komise stanovila míru poklesu pracovní schopnosti na spodní hranici příslušného rozmezí. Zohlednila přitom zachovanou hybnost hlezen, kolen a kyčlí, normální stav svalstva, absenci neuromuskulárního deficitu a schopnost žalobce stát a chodit s kompenzačními pomůckami. Zdravotní stav nebylo možné hodnotit jako ztrátu prstů pouze na jedné noze ani jako ztrátu obou dolních končetin v bércích či výše. Posudková komise konstatovala, že dřívější invalidita třetího stupně byla odůvodněna komplikovaným hojením, záněty a opakovanými zákroky. Ke dni 31. 1. 2024 však došlo k zhojení zánětlivých komplikací a stabilizaci nálezu, což představovalo výrazné zlepšení zdravotního stavu; změnu stupně invalidity proto komise stanovila shodně s předešlými posudky. Depresivní syndrom s nepravidelnou ambulantní léčbou by samostatně odpovídal poklesu pracovní schopnosti o 30 %. Celkově tak komise shledala pouze invaliditu prvního stupně a uzavřela, že žalobce je schopen ve zkráceném úvazku vykonávat lehčí dělnické profese s menšími nároky na dlouhodobé stání a chůzi, případně se rekvalifikovat.
[6] Krajský soud shledal posudek posudkové komise úplným, objektivním a přesvědčivým. Komise posoudila zdravotní stav žalobce na základě dostatečné zdravotnické dokumentace, odborných nálezů i jeho osobního vyšetření ortopedem a náležitě se zabývala také jeho psychickými obtížemi. Účast psychiatra nebyla nezbytná, neboť psychické onemocnění nebylo rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Komise přesvědčivě odůvodnila, proč pokles pracovní schopnosti stanovila pouze na 40 %, a potvrdila tak závěr předešlých posudků, že žalobce nesplňuje podmínky invalidity třetího stupně. Soud proto nepovažoval za nutné posudek doplňovat ani provádět další posudkové či znalecké dokazování. Soud dále zdůraznil, že při přezkumu mohl vycházet pouze ze zdravotního stavu žalobce, který existoval v době rozhodování žalované, tj. ke dni 27. 11. 2024; jeho případné pozdější zhoršení lze uplatnit v novém správním řízení. Nárok na určitý stupeň invalidity přitom nemůže vycházet pouze ze subjektivního hodnocení zdravotních obtíží, ale musí být podložen objektivními lékařskými zjištěními a jejich posudkovým zhodnocením. Výhrady proti posudku vypracovanému ve správním řízení, včetně absence osobního vyšetření, soud nepovažoval za důvodné, neboť posudkoví lékaři měli k dispozici dostatečnou zdravotnickou dokumentaci a osobní vyšetření nebylo nezbytné. Posudková komise MPSV navíc žalobce následně osobně vyšetřila a závěry předchozích posudků potvrdila. Žalovaná dle krajského soudu dostatečně zjistila skutkový stav a při hodnocení posudků nepochybila. Náklady na protetickou obuv ani finanční obtíže žalobce, jakkoliv je soud nijak nezpochybňoval, nemohly být zohledněny, protože nemají vliv na míru poklesu pracovní schopnosti, která je rozhodující pro určení stupně invalidity.
[7] Žalobce (dále jen ,,stěžovatel‘‘) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že splňuje podmínky pro projednání Nejvyšším správním soudem, a poukazuje na systémový problém nedostatečného zdůvodnění snížení invalidního důchodu u trvalého postižení. Věc je v oblasti důchodového pojištění přípustná automaticky bez nutnosti prokazovat celospolečenský přesah.
[8] Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil pojem pracovní schopnosti podle § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, neboť jej fakticky zúžil na medicínské zařazení rozhodujícího zdravotního postižení pod příslušnou položku vyhlášky o posuzování invalidity. Nezabýval se však dostatečně tím, zda je stěžovatel s ohledem na své tělesné a duševní schopnosti, vzdělání, zkušenosti a předchozí pracovní činnost reálně schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost. Stěžovatel opakuje, že v důsledku amputace osmi prstů na dolních končetinách trpí závažnými a nevratnými funkčními omezeními, zejména poruchami stability a chůze, bolestmi, otoky, otlaky a cévními obtížemi. Je odkázán na francouzskou hůl a speciální ortopedickou obuv, nemůže delší dobu chodit, stát ani sedět a potřebuje udržovat dolní končetiny ve zvýšené poloze. Tělesné obtíže se navíc kombinují s psychickými problémy. Za této situace podle něj nepostačuje obecné konstatování, že je schopen lehčí práce či rekvalifikace, aniž by bylo konkrétně vysvětleno, jakou práci a v jakém pracovním režimu by mohl při souběhu uvedených omezení pravidelně vykonávat.
[9] Soud podle stěžovatele rovněž nesprávně posoudil význam stabilizace zdravotního stavu. Samotná stabilizace trvalého a nevratného stavu po amputacích neznamená zlepšení zdravotního stavu ani zvýšení pracovní schopnosti. Pro snížení invalidity proto bylo nutné zjistit, zda oproti době přiznání invalidity třetího stupně skutečně došlo ke zlepšení funkčních schopností nebo pracovního potenciálu stěžovatele, případně zda byl původní posudkový závěr nesprávný. Nic takového však nebylo přesvědčivě prokázáno.
[10] V dalším okruhu kasačních námitek stěžovatel tvrdí, že krajský soud rozhodl na základě neúplně zjištěného skutkového stavu a posudku, jehož závěry nemají dostatečnou oporu ve spise. Podle stěžovatele totiž nebyl dostatečně zjištěn skutečný funkční dopad jeho zdravotního postižení na pracovní schopnost. Posudkové orgány hodnotily jednotlivé diagnózy a obtíže převážně izolovaně a nedostatečně zohlednily jejich souhrnné a vzájemně se zesilující působení. Nedostatečně byl podle stěžovatele posouzen také jeho psychický stav, přestože psychické obtíže opakovaně namítal a doložil psychiatrickými zprávami ze dne 13. 9. 2024 a 29. 1. 2025. Posudková komise nebyla doplněna o psychiatra ani nebylo jinak zajištěno dostatečné odborné posouzení vlivu psychického onemocnění na pracovní schopnost, a to samostatně i v kombinaci s tělesným postižením. Stěžovatel přitom tvrdil, že se jeho psychický stav zhoršuje a v některých dnech mu znemožňuje jakoukoli pracovní činnost. Objasněn nebyl ani zásadní rozdíl mezi původním posudkovým závěrem, podle něhož byl stěžovatel v roce 2022 invalidní ve třetím stupni s poklesem pracovní schopnosti o 70 % a pozdějším hodnocením poklesu pracovní schopnosti o 50 %. Nebylo vysvětleno, zda došlo ke skutečnému zlepšení zdravotního stavu či pracovní schopnosti, nebo zda byl původní posudek nesprávný. Pouhá stabilizace zdravotního stavu ani odlišné zařazení pod položku vyhlášky takovou změnu samy o sobě nevysvětlují. Za této situace měl krajský soud podle stěžovatele vyžádat doplňující či revizní posudek, případně posudek jiné posudkové komise, zajistit odborné psychiatrické zhodnocení a požadovat vysvětlení rozdílu mezi původním a pozdějším posudkovým hodnocením. Měl také nechat posoudit, jaký konkrétní pracovní režim je slučitelný s omezením chůze, stání a sezení a jak bolesti, otoky, otlaky, speciální obuv a psychické obtíže ovlivňují pravidelnost pracovního výkonu.
[11] Stěžovatel namítá, že krajský soud nekriticky převzal závěry posudkové komise, aniž řádně ověřil úplnost a přesvědčivost jejího posudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]; soud se nevypořádal s funkčními následky amputací, dalšími tělesnými a psychickými obtížemi stěžovatele ani s jejich dopadem na pracovní schopnost; rovněž nevysvětlil snížení míry poklesu pracovní schopnosti ze 70 % na 50 % ani důvody, proč přes rozpory mezi posudky nevyžádal jejich doplnění či revizní posouzení. Krajský soud se podle stěžovatele formalisticky spokojil s obecným označením posudku za úplný a přesvědčivý, aniž ověřil, zda vychází z úplné dokumentace, hodnotí zdravotní stav komplexně a vypořádává všechny podstatné námitky. Nezohlednil ani vliv sociální a finanční situace na psychický stav a pracovní adaptaci stěžovatele. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a nevypořádání podstatných žalobních námitek; stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že stěžovatel neuvedl žádný důvod přijatelnosti kasační stížnosti; neprokázal přesah vlastních zájmů ani existenci zásadní právní otázky vyžadující sjednocení judikatury. Argumentace stěžovatele směřovala pouze do hodnocení skutkového stavu. K tomu žalovaná předesílá, že dle ustálené judikatury je posouzení vzniku, stupně či zániku invalidity otázkou odbornou, medicínskou, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském posouzení. Krajský soud zcela správně vyžádal nový posudek od posudkové komise MPSV, jenž byl vypracován dne 19. 6. 2025. Komise zasedala v řádném složení za přítomnosti odborného lékaře, měla k dispozici řadu lékařských zpráv umožňující vypracování posudku a zdravotní stav byl jimi dostatečně objektivizován, neboť při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření. Skutkový stav byl náležitě zjištěn. Posudkový závěr byl přesvědčivě odůvodněn a krajský soud o něm neměl žádné pochyby.
[13] Žalovaná připomněla, že soud může posudek hodnotit pouze z hlediska jeho celistvosti a přesvědčivosti, přitom je nezbytné též posoudit, zda existují jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku mohla být zpochybněna. Soud shledal, že posudek komise požadavky úplnosti skutkových zjištění a přesvědčivosti posudkových závěrů splňuje, tudíž nevyžadoval doplnění posudku či nový posudek. Žalovaná v postupu a rozhodnutí soudu neshledala žádné pochybení a vady řízení, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost, nesrozumitelnost či nezákonnost. V návaznosti na uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, eventuálně zamítl pro nedůvodnost.
[14] Stěžovatel v replice uvedl, že spatřuje přijatelnost kasační stížnosti v zásadním pochybení krajského soudu, které mohlo ovlivnit jeho hmotněprávní postavení. Takové pochybení může podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2026, č. j. 7 Ads 262/2025 - 23, založit přijatelnost kasační stížnosti i ve věcech invalidního důchodu. V projednávané věci nejde o pouhý nesouhlas s medicínským posouzením, nýbrž o to, zda krajský soud mohl vycházet z posudku PK MPSV, přestože nebyly odstraněny pochybnosti o změně míry poklesu pracovní schopnosti, funkčních následcích zdravotních postižení a možnostech pracovního uplatnění stěžovatele. Tyto nedostatky mohly ovlivnit posouzení stupně invalidity, a tím i nárok na invalidní důchod třetího stupně. Stěžovatel v replice dále obsáhle rozvádí a prohlubuje již uplatněné námitky týkající se nedostatečného přezkumu posudkových závěrů, celkového funkčního dopadu zdravotních postižení, rozporů mezi posudky a nepodloženého závěru o stabilizaci a zlepšení zdravotního stavu.
[15] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud dále ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[16] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“ (viz též usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28.) Podle citované judikatury je kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. NSS není v rámci hodnocení přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. V rámci posouzení přijatelnosti také z povahy věci není místo pro plnohodnotný věcný přezkum napadeného rozhodnutí, tudíž se v uvedené souvislosti NSS omezuje na případy zjevných pochybení krajského soudu.
[17] Ve světle výše vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí především otázky týkající se hodnocení posudku o invaliditě posudkové komise MPSV. Uvedené otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.
[18] Jádrem námitek stěžovatele je, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, nebyl komplexně posouzen souhrnný dopad tělesných a psychických obtíží na schopnost pravidelně vykonávat výdělečnou činnost, nebyla vysvětlena změna z invalidity třetího na druhý stupeň a krajský soud přes existující pochybnosti bez kritického přezkumu převzal závěry posudkové komise.
[19] Podle § 39 odst. 1 a 2 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla
a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně,
b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně,
c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.
[20] Podle § 39 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
[21] Judikatura Nejvyššího správního soudu konstantně uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o nároku na invalidní důchod je závislé zejména na odborném lékařském posouzení. Soudy nemají odborné medicínské znalosti a při posuzování zákonnosti rozhodnutí o nárocích na invalidní důchod vycházejí z posudků příslušných posudkových orgánů. Krajský soud tedy postupoval zcela správně, pokud nechal lékařský posudek vypracovat. Posudek komise se stává rozhodným pro posouzení věci jen tehdy, splňuje-li požadavky úplnosti skutkových zjištění a přesvědčivosti posudkových závěrů (srov. rozsudky NSS ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003-54, č. 511/2005 Sb. NSS, či ze dne 8. 12. 2021, č. j. 4 Ads 184/2021-30, odst. [22]). V případě invalidity musí být z posudku komise zřejmé, že zdravotní stav žadatele byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotní dokumentace a s přihlédnutím ke všem tvrzeným obtížím, dále v něm musí být uvedeno, zda zjištěný zdravotní stav lze podřadit pod dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, a pokud ano, v jakém rozsahu poklesla schopnost pracovní činnosti posuzovaného. Nejvyšší správní soud připomíná, že „úkolem posudkových komisí MPSV je pouze hodnotit zdravotní stav žadatelů podle kritérií stanovených právními předpisy, nikoliv provádět primární klinická zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře stěžovatele a lékařů odborných, u nichž se léčí. Ti se pak podílejí na kompletizaci zdravotní dokumentace“ (rozsudek NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012-19, zvýrazněno soudem). Správní soud tedy sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod nepřezkoumává. Nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně, resp. v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, ověřuje pouze to, zda posudek příslušné posudkové komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý, případně zda byla příslušná posudková komise řádně obsazena.
[22] V posuzované věci stěžovatel spatřuje pochybení ve složení příslušné posudkové komise [stěžovatel byl u jednání komise dne 19. 6. 2025 přítomen, s jejím složením byl seznámen a nic nenamítal (č. l. 28 soudního spisu)], v tom, že členem nebyl psychiatr. Nejvyšší správní soud však ve shodě s krajským soudem konstatuje, že nepřítomnost psychiatra v posudkové komisi neměla žádný vliv na posouzení stěžovatelova zdravotního stavu. Ten hodnotila posudková komise komplexně včetně stěžovatelova psychického onemocnění, které nebylo rozhodující příčinou jeho dlouhodobě nepřiznivého zdravotního stavu, a posudková komise řádně, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlila, jak by je hodnotila. Z posudku je dále zřejmé, že zdravotní stav stěžovatele byl komplexně posouzen na základě úplné zdravotnické dokumentace i s přihlédnutím ke všem jím tvrzeným obtížím. Posudková komise MPSV uzavřela, že rozhodujícím zdravotním postižením stěžovatele je kombinovaná anatomická ztráta částí obou dolních končetin spočívající v amputaci všech prstů levé a tří prstů pravé nohy, kterou zařadila pod kapitolu XV, oddíl B, položku 1h přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Míru poklesu pracovní schopnosti stanovila na 40 %, neboť stav je kompenzován ortopedickou obuví a vložkami, hybnost dolních končetin je zachována, nejsou přítomny neuromuskulární deficity a stěžovatel je schopen chůze a stoje s oporou jedné francouzské hole.
[23] V případě hodnocení zdravotního stavu podle kapitoly XV, oddílu B, položky 1h přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity platná právní úprava stanoví pro kombinované anatomické ztráty částí dvou končetin nebo podstatných částí končetin podle rozsahu a významnosti ztráty, ztráty dominantní horní končetiny, dopadu postižení na funkci končetin, na pohyblivost, schopnost chůze, stání, koordinaci pohybů, manipulaci a přenášení předmětů procentuální rozmezí poklesu pracovní schopnosti 40–70 %. Odlišné procentuální stanovení míry poklesu pracovní schopnosti nepřipadá v úvahu.
[24] Posudková komise korigovala posouzení invalidity III. stupně provedené posudkovým lékařem OSSZ dne 26. 1. 2023 s platností od 25. 10. 2022. S posouzením invalidity III. stupně se posudková komise ztotožnila, neboť u stěžovatele byla prokázána osteomyelitida, byl indikován další operační zákrok a zdravotní stav dolních končetin nebyl stabilizován. Neztotožnila se však se zařazením zdravotního postižení podle kapitoly IX, oddílu B, položky 1c, s mírou poklesu pracovní schopnosti 70 %, neboť posuzovanému nebyla diagnostikována ischemická choroba dolních končetin, nýbrž šlo o stav po omrzlinách prstů dolních končetin. Posudková komise by proto již tehdy zdravotní postižení zařadila podle kapitoly XV, oddílu B, položky 1h, a vzhledem ke komplikacím by míru poklesu pracovní schopnosti stanovila na horní hranici příslušného rozmezí, tedy na 70 %.
[25] Zatímco v období nestabilizovaného zdravotního stavu po omrzlinách a při přetrvávajících zánětlivých komplikacích by posudková komise totéž postižení hodnotila na horní hranici rozmezí, k datu 31. 1. 2024 však byly zánětlivé komplikace zhojeny a zdravotní stav stěžovatele se významně stabilizoval. Depresivní syndrom komise hodnotila jako samostatné postižení odpovídající 30% poklesu pracovní schopnosti, avšak nikoli jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Posudková komise dále vysvětlila, proč nesouhlasí se stanovením poklesu pracovní schopnosti ve výši 50 % v rámci prvostupňového a napadeného rozhodnutí, neboť podle jejího názoru neodpovídá závažnosti zdravotního postižení ve srovnání s jinými položkami vyhlášky o posuzování invalidity.
[26] Posouzení podřaditelnosti stěžovatelova zdravotního stavu pod korespondující ustanovení vyhlášky, tzn. zhodnocení zdravotního stavu, určení rozhodujícího zdravotního postižení a přepočet procentní míry poklesu pracovní schopnosti soud neprovádí, protože jde právě o ten typ odborné úvahy, již soud, který nedisponuje potřebnými medicínskými znalostmi z oboru posudkového lékařství, nečiní sám, ale vychází z důkazu posudkem příslušné posudkové komise.
[27] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že žalovaná dostatečně zjistila skutkový stav a při hodnocení posudků nepochybila. Posudek posudkové komise i ostatní posudky jsou celistvé, úplné a přesvědčivé, vycházejí z dostatečných podkladů a jejich závěry nevzbuzují pochybnosti. Shodují se v určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele, a zároveň v nesplnění zákonné podmínky 70 % snížení pracovní schopnosti pro zařazení stěžovatele do invalidity III. stupně. Posudková komise srozumitelně vysvětlila změnu předchozího posouzení a učinila závěr, podle něhož stěžovatel je schopen vykonávat lehčí dělnické profese s menšími nároky na dlouhodobý stoj a chůzi ve zkráceném pracovním úvazku; vzhledem k věku je schopen i rekvalifikace. Tvrdí-li přitom stěžovatel, jakožto žadatel o důchodovou dávku, že jeho zdravotní stav je závažnějšího charakteru, než jak jej popisuje posudek, Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009-46, že „pouhý výčet obtíží, kterými stěžovatel dle svého subjektivního názoru trpí, bez zjištění rozporu v posouzení zdravotního stavu provedeného posudkovými lékaři žalované nebo posudkovou komisí nemůže představovat relevantní argumentaci zpochybňující závěry krajského soudu, resp. žalované.“
[28] Stěžovatel sice obsáhle namítal, že konstatování úplnosti a přesvědčivosti posudků, resp. správnosti jejich závěrů neobstojí, neodkazoval však na žádné konkrétní skutečnosti či důkazy, které by posudky či jejich závěry zpochybňovaly. V kasační stížnosti sice stěžovatel namítal, jak měl krajský soud dokazování doplnit, při soudním jednání dne 1. 4. 2026 však na navrženém dokazování netrval; krajský soud odůvodnil, proč se se závěrem posudkové komise ztotožnil a za daného stavu věci neshledal potřebu provádět další dokazování. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že posudková komise objektivně posoudila zdravotní stav stěžovatele k rozhodnému datu a pro jeho odlišný názor neshledala oporu v lékařských podkladech. Krajský soud proto nebyl povinen nechat vypracovat další znalecký posudek, neboť dosavadní podklady byly přesné, úplné a věrohodné a další dokazování by bylo nadbytečné. Nejvyšší správní soud nijak nepopírá a nerelativizuje, že stěžovatel vskutku trpí zdravotními obtížemi, které mohou mít zásadní vliv na jeho život. Objektivně zjištěný zdravotní stav však trvání nároku na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně neodůvodňuje. Obdobně skutečnost, že stěžovatel není v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu schopen nadále vykonávat práci na původní pozici v plném pracovním úvazku, nutně neznamená vznik invalidity III. stupně.
[29] Judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti. Krajský soud v napadeném rozsudku výklady obsažené v relevantní judikatuře následoval. Nejvyšší správní soud neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, jež by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Kasační stížnost proto svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, pročež ji Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. odmítl.
[30] Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, na což v rovině náhrady nákladů řízení obecně pamatuje § 60 odst. 3 s. ř. s., avšak k odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného přezkumu (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, odkazující na usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33). O náhradě nákladů řízení proto Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první a odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná, byť byla ve věci úspěšná, dle § 60 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[31] Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2026, č. j. 5 Ads 90/2026-9, byla stěžovateli podle § 35 odst. 10 s. ř. s. ustanovena pro řízení o kasační stížnosti zástupkyně Mgr. et Bc. Iva Jónová, LL.M.; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni odměnu za zastupování za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemná podání ve věci samé). Za jeden úkon právní služby přísluší podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částka 4 620 Kč, tj. 13 860 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč, tj. 1 350 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem činí odměna ustanovené zástupkyně částku 15 210 Kč. Zástupkyně stěžovatele je plátcem DPH, částka nákladů právního zastoupení se tudíž zvyšuje o tuto daň ve výši 3 194 Kč (zaokrouhleno na celé koruny nahoru), tj. celkem 18 404 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. září 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu