Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: M + M zfp s.r.o., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem [adresa] Prostějov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 6. 2026, č. j. 65 Af 21/2024-51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým tento soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č. j. 24998/24/5200-11433-713211. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 1. 7. 2022, č. j. 1334193/22/3106-50521-804957. Správce daně stěžovatelce na základě daňové kontroly zahájené dne 31. 8. 2021 zvýšil základ daně o částku 2 614 018 Kč a doměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 496 660 Kč a stanovil penále ve výši 99 332 Kč.
[2] Stěžovatelka se v posuzovaném zdaňovacím období zabývala mimo jiné zprostředkováním finančních produktů (pojištění, spoření, investiční produkty), za které jí na základě uzavřené smlouvy náležela provize od společnosti ZFP akademie, a.s. Zprostředkování smluv stěžovatelka zajišťovala přes obchodní zástupce. Stěžovatelka v roce 2018 pro obchodní zástupce vypsala motivační akci Keňa. Na základě této motivační akce mohli spolupracující obchodní zástupci, kteří do 31. 12. 2018 získali 3 000 bodů, získat odměnu v podobě zájezdu (tato pravidla stěžovatelka uvedla v informačním letáku), který se uskutečnil od 9. 2. do 18. 2. 2019. Obchodní zástupci, kteří se nechtěli účastnit uvedeného zájezdu, mohli získat zlatý slitek v hodnotě poloviny ceny zájezdu, který jim byl předán v průběhu roku 2019. Cena zájezdu pro jednu osobu činila 40 800 Kč. Stěžovatelka v souvislosti s uvedenou motivační akcí uzavřela dne 3. 12. 2018 smlouvu o zájezdu pro 48 osob a v tento den také uhradila zálohu ve výši 960 000 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka nesprávně zahrnula náklady související s motivační akcí do základu daně za zdaňovací období roku 2019, ačkoliv je měla zahrnout do základu daně za zdaňovací období roku 2018. Náklady ve výši 2 146 000 Kč za zájezd do Keni a 468 405 Kč za zlaté slitky tak správce daně nepovažoval za daňově uznatelný náklad ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jelikož stěžovatelka nerespektovala věcnou a časovou souvislost příjmů a výdajů podle § 23 odst. 1 téhož zákona. S tímto náhledem se následně ztotožnil také žalovaný.
2. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Krajský soud žalobu považoval za nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zamítl.
[4] Krajský soud uvedl, že otázka konkrétního vzniku příjmu nebyla předmětem sporu, proto se jí daňové orgány blíže nezabývaly a vycházely z tvrzení stěžovatelky. Sama stěžovatelka uváděla, že jí smlouvy uzavřené v roce 2018 generovaly příjmy i v dalších letech, z čehož je patrné, že příjmy z těchto smluv měla také v roce 2018. Krajský soud souhlasil se závěrem daňových orgánů, podle kterých obchodním zástupcům vznikl nárok na odměnu z motivační akce již v roce 2018 a jediným kritériem jeho vzniku bylo dosažení 3 000 bodů do 31. 12. 2018. Dokumenty obsahující podmínky motivační akce se o případných odpočtech bodů, ke kterým mělo dojít v důsledku stornování některých smluv na začátku roku 2019, vůbec nezmiňovaly. I kdyby stěžovatelka fakticky storna smluv v celkovém bodovém hodnocení zohlednila, postupovala by v rozporu se stanovenými podmínkami. Zároveň stěžovatelka začátkem prosince uzavřela smlouvu o zájezdu do Keni pro 48 osob a v den jejího podpisu složila zálohu ve výši 960 000 Kč. Podle krajského soudu je jen stěží představitelné, že by stěžovatelka tuto částku uhradila, pokud by nevěděla, zda se zájezdu nějaký obchodní zástupce zúčastní. Počet účastníků zájezdu se po uzavření uvedené smlouvy zvýšil o 5 osob, nicméně nikoliv v souvislosti s posuzovanou motivační akcí. Uzavření smlouvy o zájezdu vypovídá o tom, že se k případným stornům smluv ze začátku roku 2019 nepřihlíželo. Podle krajského soudu stejně tak pro závěr žalovaného svědčí fakt, že někteří z obchodních zástupců již v listopadu 2018 hradili (patrně za rodinné příslušníky) cenu zájezdu a byli si tak vědomi toho, že jim na účast vznikl nárok. Vyhodnocení motivační akce, které podle stěžovatelky proběhlo na konci ledna 2019, mělo jen formální povahu a vznik nároku na motivační odměnu neovlivnilo.
[5] Krajský soud souhlasil s tím, že žalovaný neprovedl výslech dvou navržených svědků, který měl prokázat, že došlo k vyhodnocení akce v průběhu března 2019 (což krajský soud označil za nesmyslné tvrzení, jelikož se zájezd uskutečnil v únoru 2019) a že se při vyhodnocení motivační akce přihlíželo ke stornům smluv učiněným na začátku roku 2019. Navržení svědci podle stěžovatelky právě v důsledku zrušení uzavřených smluv nesplnili podmínky motivační akce. Krajský soud se ztotožnil s daňovými orgány v tom, že provedení navržených svědeckých vypovědí by bylo nadbytečné, neboť byly dostatečně prokázány podmínky vzniku nároku na motivační odměnu. Stěžovatelka se totiž snažila nepřípustným způsobem zpětně měnit podmínky motivační akce. Zároveň jeden z navržených svědků (V. H.) figuroval na seznamu obchodních zástupců, kteří obdrželi zlatý slitek, podmínky motivační akce tak zjevně splnil. Krajský soud proto dospěl k závěru, že náklady na motivační akci měly být zúčtovány již v roce 2018 a mohly být zohledněny jako náklad za toto zdaňovací období.
[6] Krajský soud dále uvedl, že z účetního a daňového hlediska je rozhodující právě vznik nároku obchodních zástupců na motivační odměnu a tomu odpovídající povinnost stěžovatelky tento nárok uspokojit. Uvedený nárok (a jemu odpovídající povinnost) vznikl nejpozději 31. 12. 2018, skutečnost, že k jeho uspokojení došlo až v průběhu roku 2019 není z hlediska zařazení nákladů do příslušného zdaňovacího období rozhodná.
3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a replika
[7] Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností a v prvé řadě namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, resp. rozhodnutí žalovaného. Podle stěžovatelky žalovaný vyšel z předpokladu, že jí příjmy v souvislosti s uzavřením zprostředkovaných smluv vznikly již v roce 2018, avšak nevysvětlil, na základě jakých zjištění k tomuto předpokladu dospěl. Stěžovatelce smlouvy uzavřené v roce 2018 generovaly příjmy také v následujících zdaňovacích obdobích. Žalovaný se vůbec nezabýval tím, kdy stěžovatelce z uzavřených smluv fakticky plynuly zdanitelné příjmy. Rozhodnutí žalovaného bylo postaveno na dvou rozporných úvahách, a to na souvislosti nákladů s příjmy dosaženými v roce 2018 a na datu uzavření smlouvy o zájezdu do Keni, kterému daňové orgány přikládaly zásadní význam. Datum uzavření smlouvy o zájezdu jako kritérium pro daňovou uznatelnost nákladů v určitém zdaňovacím období neobstojí ve vztahu k nákladům na zlaté slitky, které byly zakoupeny až v roce 2019.
[8] Stěžovatelka nesouhlasila s tím, že náklady na motivační odměny měly být zařazeny do zdaňovacího období roku 2018. Podstatné je to, jak stěžovatelka fakticky vyhodnotila motivační akci. Stěžovatelka má zavedený propracovaný systém kariérního postupu a odměn, jehož základem jsou právě body. V rámci bodového hodnocení byla zohledňována rovněž storna smluv ze začátku roku 2019, neboť pro podnikání stěžovatelky je podstatné udržení uzavřených smluv. Bylo by nelogické odměňovat obchodní zástupce za smlouvy, které byly zrušeny a stěžovatelce z nich nevznikl trvalejší ekonomický prospěch. Z absence zmínky o zohledňování stornovaných smluv nelze dovodit, že tento mechanismus v praxi nefungoval. Stěžovatelka vůči obchodním zástupcům v minulosti postupovala obdobně, nebylo proto nutné informace o zohlednění storna smluv blíže rozvádět. Stěžovatelka v průběhu daňového řízení předložila přehled bodového hodnocení, ze kterého jsou patrné záporné body za stornované smlouvy. Vyhodnocení motivační akce tak nemohlo být provedeno ke dni 31. 12. 2018, ale až po zohlednění případného storna smluv, proto bylo plánováno na období leden až únor 2019. Tuto skutečnost měly prokázat také svědecké výpovědi obchodních zástupců H. a M. Uzavření smlouvy o zájezdu nijak neprokazuje, že již v prosinci 2018 bylo definitivně rozhodnuto o okruhu osob, které se zájezdu zúčastní, stěžovatelka pouze z organizačních důvodů předem rezervovala potřebnou kapacitu zájezdu. Právní nárok obchodním zástupcům nevznikal automaticky k 31. 12. 2018, ale až po konečném vyhodnocení motivační akce, při kterém byla zohledněna storna smluv, k nimž došlo na počátku roku 2019. Stěžovatelka dále namítala, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, jelikož nebyly provedeny výslechy svědků, kteří měli objasnit, jakým způsobem probíhalo vyhodnocení motivační akce. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nesouhlasil s tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku. Žalovaný považuje za nepochybné, že stěžovatelce z uzavřených smluv plynuly příjmy již v roce 2018, podstatné však bylo, že motivační akce směřovala ke zvýšení produkce obchodních zástupců v roce 2018. Nejpozději ke konci roku 2018 vznikl obchodním zástupcům nárok na odměnu a stěžovatelce vznikl tomu odpovídající závazek. Postupné vyplácení provizí nezpochybňuje přezkoumatelnost, ale je obecným nesouhlasem s posouzením věcné a časové souvislosti sporných nákladů. Krajský soud za rozhodný okamžik považoval právě vznik nároku obchodních zástupců na motivační odměnu a vycházel zejména z podmínek motivační akce. Sama stěžovatelka uvedla, že předložila přesné znění podmínek motivační akce, ze kterých však zohledňování smluv stornovaných v roce 2019 nevyplývalo. Podmínkou bylo pouze dosažení 3 000 bodů a rozhodným datem byl den 31. 12. 2018. Samotná existence storna některých smluv, kterou stěžovatelka dokazovala předloženou tabulkou, nebyla způsobilá prokázat, že nárok na odměnu vznikl až po jejich zohlednění v roce 2019. Vyhodnocení motivační akce v lednu 2019 tak skutečně mělo pouze formální charakter. Výslech navržených svědků nebyl na místě, jelikož okamžik vzniku nároku obchodních zástupců na motivační odměnu byl dostatečně prokázán ostatními důkazními prostředky. Žalovaný proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[10] Stěžovatelka v replice zopakovala svou argumentaci uplatněnou v kasační stížnosti a zdůraznila, že krajský soud nemůže napravovat nedostatky napadeného správního rozhodnutí. Rozhodující nebyla pouze formulace pravidel motivační akce v informačním letáku, ale faktické uplatnění pravidel. Nebylo tak možné zhodnotit pouze počet smluv uzavřených do 31. 12. 2018, ale také následný vývoj těchto smluv. Vyhodnocení motivační akce, ke kterému došlo 30. 1. 2019, bylo rozhodujícím okamžikem pro posouzení splnění podmínek této akce.
4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud (NSS) nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo a je řádně zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud na úvod zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost je potřeba vykládat v jejím pravém slova smyslu. Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 1 As 39/2004-75, č. 1479/2008 Sb. NSS), nepřezkoumatelnost je vyhrazena pouze těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí. Jedná se o případy, kdy z daného rozhodnutí není vůbec možné seznat, z jakých důvodů soud rozhodl tak, jak rozhodl (viz rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Zároveň soudy nemají povinnost výslovně reagovat na každou dílčí otázku a rozsáhle ji vyvrátit, musí se toliko vypořádat se smyslem a obsahem uplatněné argumentace (viz rozsudky NSS ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130, a ze dne 12. 3. 2024, č. j. 4 Afs 119/2022-47, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 1901/25). Nepřezkoumatelnost nezakládá nenaplnění subjektivní představy žalobce o tom, jak měl soud o jeho žalobě rozhodnout. Nejvyšší správní soud tak považuje napadený rozsudek za plně přezkoumatelný.
[14] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v tom, že daňové orgány správně vycházely z tvrzení stěžovatelky, podle které byla motivační akce odměnou za splněnou produkci obchodních zástupců v roce 2018 a finanční efekt spočíval ve zvýšeném výkonu, který přinesl také zvýšenou provizi. V průběhu daňového řízení nebyla otázka konkrétního okamžiku vzniku příjmu předmětem sporu, proto ji daňové orgány blíže neřešily a vycházely z tvrzení stěžovatelky. Tomuto postupu nemůže ničeho vytknout ani Nejvyšší správní soud.
[15] V nyní posuzované věci přestavuje klíčovou otázku to, zda měla stěžovatelka náklady související s motivační akcí za rok 2018 uplatnit ve zdaňovacím období roku 2018, či až následně ve zdaňovacím období roku 2019. V souladu s § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů je základem daně „rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období; rozdíl se upraví podle tohoto zákona“. Podle § 23 odst. 3 písm. a) bod 2. zákona o daních z příjmů se výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji podle odst. 2 zvyšuje o částky, které nelze podle tohoto zákona zahrnout do výdajů. Výdaje, které lze považovat za daňově uznatelné pak vymezuje § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a to jako „[v]ýdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy“.
[16] Z výše uvedených ustanovení zákona o daních z příjmů je nepochybné, že pro správné určení základu daně je potřeba respektovat věcnou a časovou souvislost příjmů a výdajů v daném zdaňovacím období. To však neznamená, že by se určitý výdaj musel bezprostředně projevit také na příjmech daňového subjektu. K této otázce se ostatně Nejvyšší správní soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 1. 4. 2003, č. j. 2 Afs 44/2003-73, č. 264/2004 Sb. NSS, ze kterého vyplynulo, že „[z] ustanovení § 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze dovodit, že vynaložené výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech daňového poplatníka, tzn. že mezi výdaji a příjmy nutně existuje vztah přímé úměry. Smysl tohoto ustanovení však zjevně spočívá v tom, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené. Proto také ustanovení § 23 odst. 1 stejného zákona při vymezení základu daně hovoří o respektování „věcné a časové souvislosti“ příjmů a výdajů v daném zdaňovacím období. Mezi těmito výdaji a očekávanými příjmy tak musí existovat přímý a bezprostřední vztah; v opačném případě se pojmově nemůže jednat o výdaje vynaložené na dosažení, udržení či zajištění příjmů“. V rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 1 Afs 132/2008-82, pak NSS uvedl, že daňovým výdajem je výdaj, který má souvislost – byť i jen s očekávanými – příjmy. Pro posouzení daňové uznatelnosti určitého výdaje tak v zásadě není nutné, aby se tento výdaj fakticky na příjmech daňového subjektu projevil, ale aby byl vynaložen za některým z účelů § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
[17] Tato východiska jsou rozhodující pro stěžovatelčinu argumentaci, podle které se daňové orgány i následně krajský soud nedostatečně zabývaly tím, kdy stěžovatelce z uzavřených smluv skutečně plynuly příjmy. V řízení před daňovými orgány bylo upřesněno, že finanční efekt posuzované motivační akce spočíval ve zvýšeném výkonu zprostředkování, což přineslo zvýšenou provizi. Zároveň stěžovatelka sama i v kasační stížnosti připouští, že jí příjmy ze zprostředkovaných smluv fakticky plynuly v roce 2018, ale i v následujících letech. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, aby byly výdaje skutečně daňově uznatelnými, není v zásadě podstatné, zda nějaké příjmy skutečně generovaly, podstatný je pak zejména účel vynaložení těchto výdajů. Ani v nyní posuzované věci není pro posouzení toho, ve kterém zdaňovacím období měla stěžovatelka výdaje na motivační akci zohlednit, rozhodnou otázka, kdy stěžovatelce z uzavřených smluv fakticky plynuly příjmy, ale převážně to, kdy obchodním zástupcům vznikl nárok na odměnu vyplývající z této motivační akce.
[18] Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že žalovaný časové zařazení sporných nákladů do zdaňovacího období roku 2018 založil pouze na jejich věcné a časové souvislosti s příjmy z tohoto zdaňovacího období, zatímco krajský soud nahradil odůvodnění rozhodnutí žalovaného a zdůraznil, že náklady a související příjmy nemusí vzniknout v témže zdaňovacím období. Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu dezinterpretuje závěry vyplývající z rozhodnutí žalovaného. Krajský soud stěžovatelku správě odkázal na bod [45] rozhodnutí žalovaného, ze kterého vyplývá, že jedinou podmínkou ovlivňující účast na zájezdu do Keni bylo vyprodukování 3 000 bodů za rok 2018, za což obchodním zástupcům vznikl nárok na jeden pobyt. Zároveň v bodě [58] žalovaný uvedl, že zájezd do Keni byl nároková odměna za splněnou produkci do 31. 12. 2018, tedy věcně a časově související se zdaňovacím obdobím roku 2018. Je sice pravdou, že žalovaný dále (viz bod [72]) konstatoval, že stěžovatelce ve zdaňovacím období roku 2018 z motivační akce plynuly příjmy, to však nic nemění na dřívějším posouzení okamžiku, ke kterému nejpozději obchodním zástupcům vznikl nárok na odměnu spočívající v možnosti účastnit se zájezdu do Keni.
[19] V nyní posuzované věci není otázkou sporu (na rozdíl od některých z případů, kterými se NSS zabýval v rozsudcích uvedených níže) to, na jaký účet měla stěžovatelka náklady zařadit, pouze to, zda měly být náklady na motivační odměny zařazeny do zdaňovacího období roku 2018, nebo 2019. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně posuzoval obdobnou otázku v případě zaměstnaneckých vztahů, obecná východiska správného časového zařazení nákladů na odměny však lze přeneseně aplikovat i na nyní projednávanou věc. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, na která odkazoval již krajský soud (viz zejména rozsudky ze dne 31. 3. 2011, č. j. 8 Afs 35/2010-106, č. 2371/2011 Sb. NSS, ze dne 9. 11. 2011, č. j. 1 Afs 67/2011-238, ze dne 7. 6. 2012, č. j. 7 Afs 16/2012-40, a ze dne 16. 6. 2025, č. j. 8 Afs 6/2024-37) obecně vyplývá, že pro správné zařazení nákladů do příslušného zdaňovacího období je rozhodné, zda nárok na odměnu vzniká automaticky splněním konkrétních a objektivních kritérií, nebo zda podléhá dalším postupům (tj. např. schválení nadřízeným pracovníkem, splnění dalších podmínek, které nastanou až v dalším zdaňovacím období apod.) a posouzení vzniku nároku na odměnu je tak objektivně možné až v jiném zdaňovacím období, než na které byla odměna vázána.
[20] Při posouzení toho, kdy vznikl nárok na odměnu a tomu odpovídající závazek daňového subjektu tento nárok uspokojit, Nejvyšší správní soud opakovaně (viz například rozsudky č. j. 8 Afs 35/2012-106, č. j. 1 Afs 67/2011-238 a č. j. 8 Afs 6/2024-37) vycházel právě z podkladů, ve kterých daňový subjekt vymezil podmínky pro vznik nároku na danou odměnu (ať již automaticky, či při splnění dalších podmínek až následným rozhodnutím o přiznání odměn) a které daňový subjekt předložil v daňovém řízení. Stejným způsobem postupovaly daňové orgány i v nyní posuzované věci. Vycházely ze stěžovatelkou předložených podkladů a jejího tvrzení, že uvedené podklady obsahují veškeré podmínky, které bylo potřeba splnit pro získání motivační odměny v podobě zájezdu do Keni. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí s tím, že je rozhodné jak při vyhodnocení motivační akce stěžovatelka fakticky postupovala, naopak za rozhodné považuje to, jak byla vůči obchodním zástupcům objektivně nastavena kritéria pro splnění podmínek motivační akce.
[21] Žádný ze stěžovatelkou doložených podkladů nezmiňuje potřebu zohlednit storna uzavřených smluv, ke kterým došlo na začátku roku 2019. Nejvyšší správní soud se sice ztotožnil s krajským soudem, že zohlednění zrušení dříve uzavřených smluv by mohlo být logické, přesto však stěžovatelka nedoložila, že by toto zohlednění vyplývalo z předem stanovených podmínek motivační akce. Krajský soud tedy správně uzavřel, že argumentací o zohledňování stornovaných smluv v roce 2019 se stěžovatelka snažila nepřípustným způsobem zpětně změnit dříve určené podmínky motivační akce.
[22] Z podkladů předložených v průběhu daňového řízení i ze samotného tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že jedinou podmínkou pro vznik nároku na motivační odměnu bylo splnění bodové hranice 3 000 bodů, a to do 31. 12. 2018. Nejpozději k 31. 12. 2018 tak stěžovatelka mohla posoudit (byť se o některých uzavřených smlouvách mohla dozvědět s časovým odstupem), kteří obchodní zástupci podmínky pro vznik nároku splnili. Splnění podmínek poté bylo stvrzeno při vyhodnocení motivační akce, které proběhlo v lednu roku 2019
[23] V odůvodnění rozsudku č. j. 7 Afs 16/2012-40 NSS mimo jiné konstatoval následující: „Jestliže jsou tyto předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance (odborného útvaru) o přiznání prémie jen jako formální stvrzení těchto předpokladů. Nikoliv však jako jediný reálný předpoklad. V tomto smyslu má takové rozhodnutí pouze deklaratorní význam. Oproti tomu pak nenárokovou složkou mzdy je taková odměna, která je vázána na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam.“ V nyní posuzované věci tak má Nejvyšší správní soud za to, že vyhodnocení motivační akce, které proběhlo v lednu 2019, bylo pouze formálním stvrzením objektivního splnění předem vymezených předpokladů a mělo jen deklaratorní význam.
[24] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že žalovaný jako jednu z rozhodných okolností posuzoval také okamžik uzavření smlouvy o zájezdu. Nicméně tuto úvahu považuje za spíše podpůrnou a dokreslující celkový kontext věci (a zejména faktické povědomí stěžovatelky o tom, kteří obchodní zástupci se zájezdu zúčastní). Jak správně uvedl krajský soud, rozhodujícím okamžikem pro vznik nároku na odměnu plynoucí z motivační akce bylo datum 31. 12. 2018. Tuto skutečnost žalovaný nepopřel, naopak nepochybně jako rozhodné datum pro splnění podmínek motivační akce uváděl právě 31. 12. 2018. Ve shodě s krajským soudem a žalovaným i Nejvyšší správní soud okamžik uzavření smlouvy o zájezdu považuje za okolnost svědčící ve prospěch zařazení posuzovaných nákladů do zdaňovacího období roku 2018. Krajský soud správně poznamenal, že je jen stěží představitelné, že by stěžovatelka složila zálohu ve výši téměř 1 milion korun, pokud by neměla postaveno najisto, že alespoň někteří obchodní zástupci podmínky motivační akce splní a zájezdu se zúčastní. Je sice rovněž pochopitelné, že z organizačních důvodů bylo potřeba zajistit předem dostatečnou kapacitu zájezdu pro předpokládané účastníky, přesto je záloha v téměř milionové výši vysokým výdajem, který by stěžovatelka pravděpodobně vůbec nevynaložila, pokud by o účasti alespoň některých obchodních zástupců již v okamžiku uzavření smlouvy nevěděla. Počet účastníků, kteří se zájezdu v důsledku splnění podmínek motivační akce zúčastnili a pro které byla dne 3. 12. 2018 uzavřena smlouva o zájezdu, se od okamžiku uzavření této smlouvy nezměnil. To však spíše dokresluje kontext věci a skutečnost, že stěžovatelce již k tomuto okamžiku fakticky byli známí obchodní zástupci, kteří podmínky motivační akce splnili a zájezdu se chtěli zúčastnit.
[25] Nejvyšší správní soud se ztotožnil i se závěry týkajícími se důvodů, pro které žalovaný neprovedl navrhované výslechy svědků. Stěžovatelka v nyní posuzované kasační stížnosti žádným způsobem nereagovala na závěr krajského soudu (viz bod 33.), který uvedl, že „tvrzení žalobkyně o tom, že se svědek V. H. nekvalifikoval na zájezd v důsledku storna smluv, je zjevně rozporné se spisem, protože osoba tohoto jména je uvedena v seznamu osob odměněných zlatým slitkem. Zájezdu se sice nezúčastnil, ale zjevně podmínky motivační akce splnil“. Nejvyšší správní soud také ověřil, že V. H. figuroval na seznamu osob, které obdržely zlatý slitek. Stěžovatelka však na toto zjištění nijak nezareagovala a nadále tvrdí, že žalovaný měl oba navržené svědky vyslechnout za účelem prokázání toho, že k faktickému vyhodnocení motivační akce došlo v roce 2019 a že při tomto vyhodnocení byla zohledněna také storna smluv, ke kterým došlo na začátku roku 2019. Nicméně pro posouzení vzniku nároku na odměnu plynoucí z motivační akce byly rozhodující podmínky, které si sama stěžovatelka nastavila.
[26] Jak bylo uvedeno výše, stěžovatelka se pokouší nepřípustným způsobem zpětně měnit jednoznačně definované podmínky motivační akce. Právě z tohoto důvodu byl výslech navržených svědků nadbytečný. Daňové orgány totiž vzaly za bez důvodných pochybností prokázané, že okamžikem vzniku nároku na odměnu byl konec roku 2018, a to s ohledem na stěžovatelkou nastavené podmínky motivační akce. Vyhodnocení motivační akce, které proběhlo (jak předpokládal také předložený leták) v lednu 2019 bylo pouhým formálním aktem, který však ničeho neměnil na tom, že určení obchodních zástupců, kteří podmínky motivační akce splnili, mělo být posouzeno k 31. 12. 2018. Pokud by tedy stěžovatelka skutečně zohlednila i storna smluv učiněná na začátku roku 2019 (což měli prokázat právě navržení svědci), postupovala by v rozporu s jednoznačně definovanými podmínkami pro vznik nároku na motivační odměnu, jejichž znění bylo v daňovém řízení bez důvodných pochybností prokázáno.
5. Závěr a náklady řízení
[27] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl (výrok I.).
[28] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Úspěšnému žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. listopadu 2026
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu