Rozsudek ze dne 18. 5. 2010
Plný text
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci rozšířeným senátem
(...)
III. a)
Úvodní úvahy - mechanismus exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky
[11] Exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky má specifický zákonem stanovený postup, který vyplývá z § 73 odst. 6 písm. a) a § 73 odst. 7 d. ř. ve spojení s § 312 a násl. o. s. ř. Exekuce se zahajuje tím, že správce daně vydá na základě vykonatelného exekučního titulu ve smyslu § 73 odst. 4 d. ř. exekuční příkaz, kterým nařídí přikázání pohledávky daňového dlužníka na peněžité plnění vůči třetí osobě (poddlužník). Pohledávku musí v exekučním příkazu dostatečně určitým způsobem vymezit, zejména co do jejího důvodu a osoby poddlužníka (srov. § 261 odst. 1 poslední věta o. s. ř.). Správce daně v exekučním příkazu zakáže daňovému dlužníku, aby s pohledávkou jakkoli nakládal (tzv. inhibitorium) a zároveň zakáže poddlužníkovi, aby po doručení exekučního příkazu pohledávku daňovému dlužníku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal (tzv. arrestatorium).
[12] Poté, co exekuční příkaz nabude právní moci, správce daně to oznámí poddlužníkovi a vyzve jej, aby postiženou pohledávku následující den po doručení tohoto oznámení vyplatil správci daně. Pokud pohledávka povinného dosud není splatná, je poddlužník povinen ji správci daně vyplatit až po její splatnosti.
[13] Samotné provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky zákon svěřuje do rukou poddlužníka: exekuce se provede výplatou pohledávky povinného správci daně. Správce daně přitom nemá možnost provedení exekuce vynucovat jakýmkoli jiným způsobem než podáním poddlužnické žaloby dle § 315 o. s. ř. Správce daně tak především nemůže pro nevyplacení pohledávky povinného uložit poddlužníkovi pokutu podle § 37 odst. 1 d. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, čj. 1 Afs 111/2004-123, č. 1077/2007 Sb. NSS).
[14] Správci daně vzniká vůči poddlužníkovi tzv. úkojné právo na vyplacení pohledávky povinného (daňového dlužníka). Pokud poddlužník správci daně pohledávku neuhradí, je na uvážení správce daně, zda se bude vlastním jménem domáhat zaplacení přikázané pohledávky v nalézacím řízení u civilního soudu namísto daňového dlužníka žalobou na plnění - tzv. poddlužnickou žalobou dle § 315 o. s. ř. V řízení o poddlužnické žalobě může poddlužník vůči správci daně uplatnit jakékoli námitky, které by mohl uplatnit vůči daňovému dlužníku. Soud se tak zabývá tím, zda správce daně jako žalobce v tomto řízení vznik pohledávky, její splatnost a výši prokázal. Soud dále zkoumá, zda pohledávka případně nezanikla některým ze způsobů namítaných poddlužníkem. Soud také k případné námitce poddlužníka přezkoumá, zda postižená pohledávka povinného není promlčena.
[15] Pokud má správce daně v řízení o poddlužnické žalobě úspěch, získá vykonatelný exekuční titul vůči poddlužníkovi. Na jeho základě pak může navrhnout civilní exekuci (výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu nebo exekuci dle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád) vůči poddlužníkovi. Jakékoli vynucování povinností stanovených v exekučním příkazu je tedy možné až na základě vykonatelného rozhodnutí soudu vydaného v občanském soudním řízení zahájeném poddlužnickou žalobou podanou správcem daně.
III. b)
Obrana poddlužníka
[16] Pokud poddlužník v rámci výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu namítá, že vůči povinnému nemá žádnou pohledávku, že pohledávka zanikla nebo že je promlčená, může tedy tyto námitky uplatnit výhradně v řízení o poddlužnické žalobě, nikoli však formou opravného prostředku proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, respektive proti exekučnímu příkazu, kterým se tato exekuce nařizuje podle daňového řádu. Podle judikatury civilních soudů dokonce poddlužník není vůbec osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky: srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 36/2003. Poddlužník není dle Nejvyššího soudu účastníkem, o jehož právech je v řízení rozhodováno. „Účastníky řízení o výkon rozhodnutí, případně jeho určité části, je třeba lišit od subjektů toliko na řízení o výkon rozhodnutí zúčastněných, které sice do exekučního řízení zasahují, resp. v něm vystupují, ale o jejichž práva a povinnosti v něm nejde; buď se jejich právního postavení určitý úsek exekučního řízení netýká vůbec (týká se jej fáze řízení jiná), nebo se jej sice týká (je způsobilé na ně mít vliv), ale jejich ochraně se vyhrazuje zvláštní procesní institut (viz kupř. § 267 odst. 1 o. s. ř.), anebo tyto subjekty vystupují především v roli organizačního instrumentária, aby exekuce mohla být fakticky provedena. Tak kupříkladu účastníkem řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy se plátce mzdy nestává již tím, že je mu uloženo (§ 282 odst. 1 o. s. ř.) provádět srážky ze mzdy povinného, peněžní ústav tím, že mu soud uložil povinnost nevyplácet z účtu povinného určité peněžní prostředky (§ 304 odst. 1 o. s. ř.), dlužník povinného tím, že mu bylo zakázáno vyplatit pohledávku povinnému (§ 313 odst. 1 o. s. ř.), dražitelé ve výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tím, že se zúčastnili dražby (§ 329 o. s. ř.), a stejně tak osoby, uvedené v ustanovení § 335b odst. 3 o. s. ř. tím, že se jim doručuje pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti atd.“
[17] Rozsudkem ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, č. 6/2003 Sb. NS, Nejvyšší soud dále rozhodl, že poddlužník se proti nařízení exekuce na přikázání jiné peněžité pohledávky nemůže bránit ani prostřednictvím určovací žaloby v občanském soudním řízení. Nejvyšší soud zde na půdorysu daňové exekuce přikázání jiné peněžité pohledávky neshledal naléhavý právní zájem poddlužníka na určení neexistence jeho závazku vůči povinnému (daňovému dlužníku), a to na základě následující argumentace. „Podstata daňové exekuce vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky ve smyslu shora uvedených ustanovení záleží v tom, že správní orgán zakáže poddlužníkovi, aby po doručení exekučního příkazu svému věřiteli (daňovému dlužníkovi) platil (tzv. arrestatorium), a zároveň nařídí daňovému dlužníku, že nesmí se svou pohledávkou nijak nakládat, zejména pohledávku vybrat (tzv. inhibitorium). Daňový dlužník ztrácí právo na vyplacení pohledávky dnem, kdy byl poddlužníkovi doručen exekuční příkaz. Povinnosti poddlužníka uhradit pohledávku na účet správce daně, která se pojí s vyrozuměním o právní moci exekučního příkazu a která má základ v procesním právu (srov. § 73 odst. 7. větu první, zákona č. 337/1992 Sb., § 314 odst. 1 o. s. ř.), odpovídá právo správce daně (státu) uplatňovat vlastním jménem oprávnění příslušející daňovému dlužníku jako věřiteli poddlužníka (s omezeními co do hmotněprávních dispozic s přikázanou pohledávkou); nevyplatí-li poddlužník pohledávku na účet určený správcem daně poté, kdymu bylo doručeno vyrozumění, že exekuční příkaz nabyl právní moci, nebo kdy se stala pohledávka splatnou, může se tzv. poddlužnickou žalobou ve smyslu § 315 odst. 1 věty první o. s. ř. správce daně vlastním jménem domáhat na poddlužníkovi u jeho obecného soudu vyplacení pohledávky. Z hlediska hmotného práva ovšem k žádným změnám v tvrzeném závazkovém vztahu mezi poddlužníkemadaňovým dlužníkem přikázáním pohledávky nedochází. Odtud plyne, že postižení pohledávky v daňové exekuci, tj. vydání exekučního příkazu na přikázání ,jiné` pohledávky, neznamená, že předmětná (nejudikátní) pohledávka - ať deklarovaný právní důvod jejího vzniku je jakýkoliv - se nadále pokládá za existentní; v tomto směru se tedy právní postavení žalobce v hmotněprávním poměru k žalované nemohlo změnit (je stejné, jako před vydáním exekučního příkazu). Úvahy dovolatele, že správce daně, jakmile bude mít pohledávku v přikázané výši za splatnou, může přistoupit k exekuci přímo proti poddlužníku srážkami z jeho mzdy, jsou - z pohledu výše uvedeného výkladu - zjevně nesprávné. [...] Pro účely posouzení dané věci lze uzavřít, že právní poměry žalobce, který žalobu o splnění povinnosti ve smyslu § 80 písm. b) o. s. ř. k dispozici nemá (protože netvrdí, že je věřitelem, tedy oprávněným v daném obligačním vztahu, a že tudíž má právo na plnění), daňovou exekucí (vydáním exekučního příkazu na přikázání sporné pohledávky) dotčeny - ve smyslu ohrožení nebo znejistění práva nebo právního vztahu, jehož má být účasten - nebyly“ (zvýraznění doplnil Nejvyšší správní soud). Shodně s tímto judikátem i odborná literatura zdůrazňuje, že nařízením výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky soud nepřebírá odpovědnost za to, že taková pohledávka skutečně existuje ani existenci pohledávky neprejudikuje (srov. Tripes, A. Exekuce v soudní praxi. C. H. Beck : Praha, 2006, s. 344).
[18] Dle judikatury civilních soudů nemůže námitku týkající se existence postižené pohledávky uplatnit ani povinný, který jinak právo na podání odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky má. Nejvyšší soud k tomu uvedl: „Soud nařizující výkon rozhodnutí nezkoumá, zda má povinný skutečně pohledávku vůči svému dlužníkovi; vychází, jak je to rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí vlastní, z tvrzení oprávněného, a je-li dostatečně určité (a úplné, srozumitelné), pak bez ohledu na stanovisko povinného či jeho dlužníka (které mu typicky ani není známo), návrhu vyhoví. Odvolací soud pak posuzuje předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí v rozsahu jejich relevance pro soud prvostupňový a takové posouzení provádí v těch procesních mezích, které byly k dispozici soudu I. stupně; je proto zcela bezvýznamné, jak se k tvrzení oprávněného o pohledávce po doručení nařizujícího usnesení staví povinný či jeho dlužník“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1128/2004, publikováno v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3073). I civilní soudy tedy vycházejí z toho, že prostor pro uplatnění námitek poddlužníka (nebo i povinného) týkajících se existence či promlčení pohledávky povinného je výhradně v řízení o poddlužnické žalobě.
[19] Podle zvláštní úpravy v § 73 odst. 8 d. ř. se exekuční příkaz doručuje daňovému dlužníkovi nebo ručiteli a dalším osobám, kterým jsou exekučním příkazem ukládány povinnosti. Všechny tyto osoby mohou proti němu podat do patnácti dnů námitky. O námitkách rozhodne správce daně, který exekuci nařídil. Rozšířený senát nepochybuje o právu osoby označené za „poddlužníka“, zalo- ženém citovaným ustanovením, podat námitku proti exekučnímu příkazu, kterým se nařizuje exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného vůči poddlužníkovi. Poddlužník má v tomto smyslu postavení osoby, které jsou ukládány exekučním příkazem povinnosti. Poddlužníku, který má vůči daňovému dlužníku peněžitý závazek, jsou bezpochyby exekučním příkazem ukládány povinnosti. Jak bylo výše uvedeno v bodu 11, exekučním příkazem správce poddlužníkovi daně zakazuje, aby pohledávku daňovému dlužníku po doručení exekučního příkazu vyplatil, započetl ji nebo aby s ní jakkoli nakládal.
[20] Z povahy věci však vyplývá, že tato námitka proti exekučnímu příkazu uplatněná poddlužníkem může být obdobného obsahu jako námitka uplatnitelná daňovým dlužníkem. Námitky se tak mohou týkat pouze předpokladů pro nařízení daňové exekuce: tedy především existence daňového nedoplatku, exekučního titulu, vhodnosti a proporcionality zvoleného způsobu exekuce a případně též správnosti procesního postupu správce daně. Jak konstatoval rozšířený senát již ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 81/2004-54, č. 791/2006 Sb. NSS, „[n]ámitkami proti exekučnímu příkazu proto nelze účinně brojit proti samotnému daňovému nedoplatku, stanovenému samostatným správním rozhodnutím, a rovněž následný soudní přezkum může být zaměřen zejména na vhodnost a proporcionalitu způsobu a rozsahu provedení exekuce, na vykonatelnost exekučního titulu, na jeho právní účinnost vůči povinnému apod., nikoliv již na přezkum důvodnosti samotného exekučního titulu“. Totéž analogicky platí i o námitkách proti exekučnímu příkazu, které se týkají existence a promlčení pohledávky daňového dlužníka vůči poddlužníkovi: podobně jako námitky směřující proti otázkám, o nichž správce daně již pravomocně rozhodl exekučním titulem, nemohou být ani tyto otázky existence a promlčení postižené pohledávky věcně posuzovány správcem daně v námitkovém řízení.
[21] Jistě je užitečné, když „poddlužník“ své argumenty o neexistenci pohledávky daňového dlužníka spolu s příslušnými doklady předloží správci daně, který tak má možnost zvážit úspěšnost případné poddlužnické žaloby v občanském soudním řízení. Stejně tak je správné, aby správce daně sdělil vhodnou formou svůj názor na argumenty a doklady předložené poddlužníkem a aby případně přehodnotil svůj názor na existenci pohledávky daňového dlužníka vůči „poddlužníku“. Otázka, zda osoba označená v exekučním příkazu za „poddlužníka“ má skutečně peněžitý závazek vůči daňovému dlužníku, nemůže být věcně řešena v námitkovém řízení.
III. c)
Aktivní legitimace poddlužníka v řízení před správními soudy
[22] Odděleně od otázky oprávnění k podání námitky proti exekučnímu příkazu je třeba posoudit otázku aktivní legitimace poddlužníka k podání správní žaloby proti rozhodnutí správce daně o námitce proti exekučnímu příkazu. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. je aktivní legitimace k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu založena tvrzením žalobce, že byl na svých právech rozhodnutím správního orgánu zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení před správním orgánem. Pokud je žaloba podána osobou, která aktivně legitimována k podání žaloby není, je namístě odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nejvyšší správní soud přitom uvedl ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2005, čj. 5 As 50/2004- -59, č. 1043/2007 Sb. NSS, že „postup podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy odmítnutí návrhu usnesením, jestliže návrh byl podán osobou k tomu zjevně neoprávněnou, lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již ze žaloby samé.“
[23] Rozšířený senát se otázkou aktivní legitimace zabýval mj. i ve svém usnesení ze dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120, č. 1910/2009 Sb. NSS. Jeho závěry lze vztáhnout i na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť zde, stejně jako v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy je aktivní legitimace založena tvrzením o zkrácení (dotčení) na právech. Rozšířený senát v citovaném usnesení uvedl k přípustnosti návrhu z hlediska aktivní legitimace následující. „[31] [...] Přípustný je tedy ten návrh, který tvrdí zkrácení navrhovatele na jeho právech příslušným opatřením obecné povahy. Navrhovatel tedy musí v první řadě tvrdit, že existují určitá jemu náležející subjektivní práva, která jsou opatřením obecné povahy dotčena. Nestačí tedy, tvrdí-li navrhovatel, že opatření obecné povahy či procedura vedoucího k jeho vydání jsou nezákonné, aniž by současně tvrdil, že se tato nezákonnost dotýká jeho právní sféry. [32] Soud v rámci posuzování projednatelnosti návrhu tedy musí ověřit, zda požadovaná tvrzení návrh obsahuje, a pokud ne, případně vyzvat navrhovatele podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s. k jeho doplnění. Pokud tvrzení nebudou ani přes výzvu soudu doplněna, bude zásadně namístě návrh odmítnout podle § 37 odst. 5 věty druhé s. ř. s., neboť nebude zpravidla možno v řízení pokračovat, jelikož nebude zřejmé, v jakých ohledechmá být zákonnost opatření obecné povahy či procedury vedoucí k jeho vydání zkoumána. [33] Bude-li již z obsahu samotných tvrzení navrhovatele (doplněných případně postupem podle § 37 odst. 5 věty první s. ř. s.) patrné, že i kdyby byla pravdivá, nemůže být navrhovatel (zejména pro povahu věci nebo jinou zcela zjevnou skutečnost) ve své právní sféře opatřením obecné povahy dotčen, je na místě odmítnout návrh jako nepřípustný podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [34] Splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude tedy dáno, bude-li stěžovatel logicky konsekventně amyslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné povahy. [...]“
[24] Tyto závěry lze přenést i na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud z tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplývá, že i kdyby byla tato tvrzení pravdivá, žalobce nemohl být na svých právech dotčen, žalobní legitimace žalobce ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. dána není. V takovém případě byla žaloba podána osobou zjevně neoprávněnou a má být odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[25] „Poddlužník“, který tvrdí, že nemá povinnost vůči daňovému dlužníkovi z důvodu uvedeného v exekučním příkazu ničeho plnit (ať již proto, že tento závazek nikdy nevznikl, že zanikl některým zákonem předvídaným způsobem nebo že došlo k jeho promlčení), zároveň tvrdí, že nemůže být exekučním příkazem nařizujícím exekuci postižením jiné peněžité pohledávky nijak na svých právech dotčen. Práv poddlužníka se totiž takový exekuční příkaz může dotknout pouze v případě, že skutečně má závazek vůči daňovému dlužníkovi. Pouze tehdy poddlužníkovi vznikají povinnosti z exekučního příkazu, tj. zákaz dluh daňovému dlužníku vyplatit, provést na něj započtení, jinak s ním nakládat a, po nabytí právní moci exekučního příkazu a po splatnosti dluhu, povinnost pohledávku daňového dlužníka vyplatit správci daně. Naopak v případě neexistence pohledávky k datu doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“ žádná z těchto povinností z povahy věci vzniknout nemůže. Jak bylo výše ukázáno, správce daně nemůže své úkojné právo vůči „poddlužníkovi“ jakýmkoli způsobem vynucovat (např. uložením pokuty nebo exekučními úkony směřujícími přímo proti „poddlužníkovi“).
[26] Rozšířený senát za dotčení na právech nepovažuje ani možnost podání poddlužnické žaloby správcem daně proti „poddlužníkovi“. Žalobu na plnění v občanském soudním řízení může podat kterýkoli procesně legitimovaný subjekt proti kterémukoli jinému procesně legitimovanému subjektu, přičemž je na uvážení žalobce, koho v žalobě za žalovaného označí. Zda je takto uplatněná žaloba důvodná, či nikoli, rozhoduje civilní soud rozsudkem ve věci samé. Za případné uplatnění nedůvodné žaloby je žalobce sankcio- nován neúspěchem v řízení a povinností nahradit žalovanému náklady řízení (srov. § 142 odst. 1 o. s. ř.). Proto hrozbu podání žaloby na plnění v občanském soudním řízení nelze považovat za zásah do práv „poddlužníka“, tím méně za zásah do subjektivních práv veřejných.
[27] Lze tedy konstatovat, že pokud „poddlužník“ podá žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce proti exekučnímu příkazu a jediným uplatněným žalobním bodem je tvrzení o tom, že k rozhodnému dni (doručení exekučního příkazu „poddlužníkovi“) žalobce neměl vůči daňovému dlužníkovi peněžitý závazek specifikovaný v exekučním příkazu nebo že je tento závazek promlčený, žalobce své dotčení na právech zakládající žalobní legitimaci ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. nejenže netvrdí, nýbrž přímo popírá. Takovou žalobu je proto třeba odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
[28] Bylo by ostatně absurdní, kdyby správní soudy řešily námitku „poddlužníka“, že nemá žádný závazek plnit daňovému dlužníku, když stejnou námitku by zákonitě musely řešit soudy civilní v (případně paralelně probíhajícím) řízení o poddlužnické žalobě správce daně. Lze si jistě představit situaci, kdy by správní soudy dospěly k odlišným závěrům o shodné otázce než soudy civilní. Případné zrušení exekučního příkazu v důsledku závěru správního soudu o neexistenci postižené pohledávky by navíc nijak nebránilo správci daně v podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky u civilního soudu (srov. § 73 odst. 3 věta druhá d. ř.)
[29] Tento závěr naopak nic nemění na právu poddlužníka žalobu proti rozhodnutí správce daně o námitce podat, pokud tvrdí, že k dotčení jeho práv došlo jiným myslitelným způsobem v důsledku zasažení jeho skutečně existujícího závazkového právního vztahu s daňovým dlužníkem. V úvahu tak přicházejí námitky uplatnitelné samotným daňovým dlužníkem, např. neoprávněnost daňové exekuce v důsledku neexistence vykonatelného exekučního titulu, promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek, závažné procesní pochybení správce daně apod.
III. d)
Aplikace na řešený případ
[30] V případě stěžovatele v tomto řízení lze ze spisů zjistit, že žalovaný nařídil exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2003 přikázání jiné peněžité pohledávky daňového dlužníka vůči stěžovateli. Stěžovatel podal dne 14. 10. 2003 námitku, v níž tvrdil toliko to, že vůči daňovému dlužníku žádný závazek nemá, neboť pohledávka byla daňovým dlužníkem postoupena třetí osobě a to bylo žalobci oznámeno ještě před doručením exekučního příkazu. Žalovaný námitku zamítl napadeným rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel přes výzvu žalovaného neprokázal, že by postoupení pohledávky bylo stěžovateli doručeno před doručením exekučního příkazu. Ve správní žalobě podané stěžovatelem proti rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitky stěžovatel uplatnil znovu toliko tvrzení o neexistenci závazku vůči daňovému dlužníku ke dni doručení exekučního příkazu.
[31] Stěžovatel tedy v žalobě své zkrácení na právech netvrdil, naopak jeho tvrzení zásah do práv fakticky vylučovala, jak rozšířený senát výše ukázal (bod 27). Žaloba proto byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 46 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 65 odst. 1 s. ř. s.], a proto má být odmítnuta.
[32] Pouze na okraj soud poznamenává, že spor pro účastníky věcně postrádá smyslu, neboť, jak bylo zjištěno dotazem u Obvodního soudu pro Prahu 4, poddlužnická žaloba uplatněná žalovaným vůči žalobci byla zamítnuta rozsudkem uvedeného soudu ze dne 10. 2. 2009, čj. 47 C 31/2007-88, který nabyl právní moci dne 3. 4. 2009. (...)
Právní věta
I. Práva dlužníka povinného (poddlužníka) mohou být dotčena rozhodnutím o zamítnutí námitky proti exekučnímu příkazu [§ 73 odst. 6 písm. a) a § 73 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] jen za předpokladu, že existuje jeho závazek vůči daňovému dlužníku, který byl postižen exekučním příkazem. Pokud žalobce založí žalobu toliko na tvrzení, že není poddlužníkem, musí být žaloba odmítnuta dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
II. Námitku týkající se existence závazku poddlužníka vůči daňovému dlužníku, případně jeho promlčení, může poddlužník uplatnit pouze v řízení o poddlužnické žalobě dle § 315 o. s. ř.
Usnesení ze dne 11. 12. 2008
Plný text
č. j. 5 Afs 33/2008 - 112
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: COMMATEL-Uher, s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupený JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Celní úřad Praha D1, se sídlem Logistický terminál – Nupaky 148, Říčany u Prahy, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, č. j. 44 Ca 50/2007-81,
takto:
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
Žalovaný (tehdy označen jako Celní úřad Praha III) na základě jím vydaného platebního výměru ze dne 30. 7. 2003, č. j. 1498/03-08, nařídil exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2003, č. j. E/68-8738/2003/7 (B 33/03), daňovou exekuci proti daňovému (celnímu) dlužníku, společnosti BENA, a. s. (nyní LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost) přikázáním specifikovaných peněžitých pohledávek daňového dlužníka za žalobcem v celkové výši 18 723 962,09 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky dle § 73 odst. 8 daňového řádu. Žalobce v námitkách uvedl, že jeho dluh vůči společnosti BENA, a. s. činil pouze 1 138 035,20 Kč, jelikož ve zbytku došlo k úhradě pohledávky nebo k jejímu započtení. Ani tuto zbývající částku však již žalobce dle svého tvrzení společnosti BENA, a. s. nedlužil, neboť tato pohledávka byla postoupena společností BENA, a. s. na společnost CHASEVANGUARD CAPITAL CO. LTD se sídlem 22 Cayon Street West, Basseterre, St. Kitts. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 7. 11. 2003, č. j. E/68-8738/2003/7 (B 33/03)/III, exekuci částečně zastavil, a to do částky 17 585 926,89 Kč. Ohledně zbývající částky 1 138 035,20 Kč žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007, č. j. 2827/07-176800-021, námitky žalobce zamítl.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitek podal žalobce u Krajského soudu v Praze včasnou žalobu ve správním soudnictví. V ní namítal nezákonnost rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu, neboť pohledávka, která měla být exekucí postižena, zanikla ještě dříve, než žalobce exekuční příkaz obdržel. Ohledně pohledávky za společností BENA, a. s., která měla být exekučním příkazem postižena, bylo totiž žalobci předloženo oznámení společnosti BENA, a. s. o postoupení pohledávky ve výši 1 138 035,20 Kč na postupníka, jmenovanou společnost CHASEVANGUARD CAPITAL CO. LTD. Tímto oznámením ze dne 30. 6. 2003 došlo podle tvrzení žalobce ke změně věřitele a žalobce byl nadále povinen svůj závazek uhradit toliko postupníkovi, což v roce 2006 také učinil.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č. j. 44 Ca 50/2007 - 81, žalobu zamítl, přičemž shledal, že jsou ve věci splněny veškeré podmínky řízení. Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž mj. namítal, že napadený rozsudek se zbytečně věnuje problematice podmínek řízení, i když tato otázka nebyla v řízení nikdy vznesena.
Pátý senát Nejvyššího správního soudu konstatuje, že krajský soud nepochybil, pokud se danou otázkou zabýval, nemůže se však ztotožnit se závěry, ke kterým krajský soud v této souvislosti dospěl, a to přesto, že krajský soud vycházel v tomto ohledu z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu.
V rozsudku ze dne 28. 2. 2007, č. j. 8 Afs 94/2005 - 48, dostupném v plném znění na www.nssoud.cz, dospěl osmý senát Nejvyššího správního soudu k závěru, že rozhodnutí o námitkách toho, s nímž bylo v daňové exekuci jednáno jako s poddlužníkem, který však zároveň tvrdil, že poddlužníkem není, je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Osmý senát se odvolal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 81/2004 - 54, publikovaný pod č. 791/2006 Sb. NSS s tím, že rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu podle § 73 odst. 8 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť prováděním daňové exekuce dochází přinejmenším k zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ohledem na článek 36 odst. 2 Listiny nemůže být takové rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. K postavení poddlužníka osmý senát zdůraznil, že poddlužník nebyl účastníkem (vyměřovacího) daňového řízení a nemohl uplatnit opravné prostředky ani podat žalobu v souvislosti s meritorním hmotněprávním rozhodnutím. Konkrétní povinnost byla poddlužníkovi uložena až napadeným exekučním příkazem, který proto podle názoru osmého senátu naplňuje znaky ustanovení § 65 s. ř. s.
Osmý senát v citovaném rozhodnutí dále, byť obiter dictum, poznamenal: „To, zda tu pohledávka (pozn: daňového dlužníka za poddlužníkem) existuje nebo ne (a zda ji tedy lze exekučně daňovému dlužníku zabavit) je otázka, která musí být vyřešena jako otázka předběžná (§ 28 d. ř.). Neobstojí názor, že k jejímu řešení nemá správce daně pravomoc (snad proto, že jde o otázku soukromého práva), protože tuto pravomoc – podle mínění správce daně chybějící – zakládá právě ustanovení § 28 d. ř. Nerozhodl-li totiž o takové otázce soud (obecně jiný příslušný orgán), a nelze tedy z rozhodnutí příslušného orgánu vyjít, je správce daně povinen si o otázce učinit úsudek sám a svůj úsudek také řádně zdůvodnit, popř. tam, kde je to možné, může dát orgánu k rozhodnutí příslušnému podnět k zahájení řízení. Je přirozené, že úsudek o sporné otázce, který si tak učiní správce daně, nemá judikátní účinky; a rozhodne-li později orgán, který k tomu pravomoc má, o otázce judikátním způsobem, může to založit důvod k obnově řízení. Tato obecná pravidla řešení předběžných otázek jsou společná všem procesním řádům, a není věcný ani právní důvod, aby v daňovém řízení neplatila. Opačný názor by mohl přivodit situace, kdy budou zabavovány očividně neexistující pohledávky jen proto, že by správce daně odmítal na neexistenci uznat jen proto, že námitka by spočívala ve sféře nikoli veřejného, ale soukromého práva.“
S uvedenými závěry se pátý senát Nejvyššího správního soudu nemůže ztotožnit, neboť má za to, že osoba označená v exekučním příkazu jako poddlužník, která tvrdí, že ve skutečnosti poddlužníkem není, není legitimována k podání žaloby proti rozhodnutí správce daně o takové námitce proti exekučnímu příkazu.
Základní podmínkou procesní legitimace k podání žaloby proti správnímu rozhodnutí dle § 65 s. ř. s. je tvrzení, že žalobce byl zkrácen na svých právech. Tato podmínka není splněna v případě, kdy žalobce zkrácení na svých právech vůbec netvrdí, a pokud taková vada žaloby není ani k výzvě soudu odstraněna, soud žalobu odmítne. Soud žalobu odmítne dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jakožto podanou osobou zjevně neoprávněnou ve výjimečných případech i pro nedostatek legitimace hmotné, ale pouze tam, kde takový nedostatek je zjistitelný okamžitě, zpravidla již ze žaloby samotné, např. v těch případech, kdy žalobce sice tvrdí porušení práva, jehož ovšem již pojmově vůbec nemůže být nositelem - viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004 - 59, publikovaný pod č. 1043/2007 Sb. NSS.
V předmětné věci veškeré své žalobní námitky stěžovatel směřoval výlučně k tvrzení, že v rozhodné době vůči němu daňový dlužník předmětnou pohledávku neměl a že tudíž stěžovatel poddlužníkem nebyl. Ze samotné žaloby není patrné, jaké zkrácení na svých právech z tohoto tvrzení stěžovatel dovozoval, z odůvodnění současně podaného návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě však vyplývá, že stěžovatel spatřoval nenahraditelnou újmu v „provedení exekuce na majetek žalobce za účelem vymožení částky ve výši 1 138 035, 20 Kč“. Uvedené stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho práv je založeno na jeho zjevně nesprávné představě, že byl povinen vyplatit částku uvedenou v exekučním příkazu správci daně bez ohledu na skutečnou existenci pohledávky, jež měla být předmětem exekuce, a na obdobně nesprávné představě, že mu v případě nesplnění této povinnosti hrozí bez dalšího přímá exekuce proti jeho majetku. Stěžovatel v tomto ohledu namítal nezákonné uložení povinnosti exekučním příkazem, jíž ovšem pouze na základě exekučního příkazu pojmově vůbec nemohl být nositelem.
Z ustanovení § 312 a násl. o. s. ř. (a jejich přiměřeného použití pro daňovou exekuci) se podávají následující zásady. Daňová exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu (banky) se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému (arrestatorium), jakož i zákazem povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal (inhibitorium). Dlužníkovi povinného (poddlužníkovi) se zakáže, aby poté, kdy mu byl doručen exekuční příkaz, povinnému jeho pohledávku vyplatil, a povinný ztrácí dnem, kdy byl jeho dlužníkovi doručen exekuční příkaz, právo na vyplacení pohledávky. Jakmile nabude exekuční příkaz právní moci, vyrozumí o tom správce daně dlužníka povinného a ten mu vyplatí pohledávku, je-li již splatná (není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji správci daně, jakmile se stane splatnou). Výplatou správci daně se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému. Nevyplatí-li dlužník povinného správci daně pohledávku, není správce daně oprávněn bez dalšího pokračovat v exekuci vůči poddlužníkovi, ale může se pouze domáhat vlastním jménem u příslušného soudu na poddlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v nalézacím řízení dle části třetí o. s. ř. (tzv. poddlužnickou žalobou).
Samotné provedení výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky zákon tedy svěřuje dlužníku povinného – poddlužníku. Právě proto, že provedení výkonu rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky náleží poddlužníkovi, je pouze na něm, aby posoudil, zda podle exekučního příkazu, který mu byl doručen, může být výkon rozhodnutí také fakticky proveden. Dospěje-li poddlužník k závěru, že podle doručeného exekučního příkazu výkon rozhodnutí proveden být nemůže - například proto, že ve skutečnosti proti němu povinný přikázanou pohledávku vůbec nemá nebo že pohledávka byla již dříve splněna či postoupena – není povinen to správci daně ani oznamovat a výplatu neprovede (srov. Kurka V., Drápal L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, s. 451). Zároveň toto neprovedení výplaty přikázané pohledávky nemůže být ze strany správce daně nikterak sankcionováno prostředky veřejného práva, např. uložením pokuty dle § 37 daňového řádu, neboť v takovém případě se nemůže jednat o nesplnění povinnosti nepeněžité povahy dle citovaného ustanovení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, č. j. 1 Afs 111/2004 - 123, publikovaný pod č. 1077/2007 Sb. NSS).
Pokud správce daně v takové situaci setrvá na tom, že dluh poddlužníka vůči povinnému existuje, poskytuje mu zákon (§ 315 odst. 1 o. s. ř.) možnost postupovat proti poddlužníkovi prostřednictvím poddlužnické žaloby, jejímž podáním se zahajuje řízení podle části třetí o. s. ř.
Smyslem exekučního příkazu k přikázání peněžité pohledávky dle § 73 odst. 6 písm. a) daňového řádu je především potřeba zajistit, aby povinný nemohl s pohledávkou nakládat a aby dlužník povinného pohledávku povinnému nevyplatil a nebyl tak zmařen účel exekuce, kterým je uspokojení oprávněného (tj. správce daně). Exekučním příkazem si zároveň správce daně zajišťuje pořadí před případnými dalšími věřiteli povinného. Exekučním příkazem je tedy možné postihnout i pohledávku spornou.
Jak Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2186/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sv. 2, ročník 2003, s. 136, dlužník povinného není oprávněn podat odvolání proti usnesení soudu, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, a to na rozdíl od povinného, který takové odvolání podat může. Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že argument, podle něhož povinný nemá vůči osobě označené jako poddlužník pohledávku, jež by mohla být oprávněnému nařízením výkonu rozhodnutí přikázána, může tato osoba uplatnit v případném sporu podle části třetí občanského soudního řádu, předjímaném ustanovením § 315 odst. 1 o. s. ř. Obdobně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sv. 4, ročník 2002, s. 308, judikoval, že dlužník povinného nemá ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že pohledávka povinného postižená výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) není pravou.
I v předmětné věci je tedy nutné zdůraznit, že exekuční příkaz stěžovateli zakazoval, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu pohledávku vyplatil daňovému dlužníku, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal, a zároveň mu přikazoval, aby po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto exekučního příkazu provedl výkon rozhodnutí tím, že danou pohledávku vyplatí správci daně. Exekuční příkaz tedy stěžovateli neukládal a ani nemohl ukládat povinnost bezpodmínečně zaplatit žalovanému částku 1 138 035,20 Kč. Teprve na základě poddlužnické žaloby dle § 315 odst. 1 o. s. ř., která byla žalovaným v dané věci také podána, a teprve na základě rozsudku soudu v občanském soudním řízení, kterým by eventuálně bylo takové poddlužnické žalobě vyhověno, by mohl žalovaný dosáhnout toho, aby soud stěžovateli uložil zaplatit celnímu úřadu právě uvedenou částku a aby tedy bylo následně možné provést exekuci přímo na majetek stěžovatele.
Každý exekuční příkaz k přikázání peněžité pohledávky adresovaný poddlužníku v sobě implicitně obsahuje podmínku pro provedení takové výplaty – totiž existenci oné přikázané pohledávky. Není-li tu žádné pohledávky stěžovatele za povinným, jak stěžovatel tvrdí, není tu ani žádné povinnosti stěžovatele jakožto poddlužníka. Takový exekuční příkaz by tedy nemohl zasáhnout do práv stěžovatele, ani by do jeho práva nemohlo zasáhnout rozhodnutí správce daně o námitkách proti takovému exekučnímu příkazu.
V daném případě stěžovatel stavěl od počátku řízení před správními soudy na argumentaci, že žádný závazek vůči povinnému (daňovému dlužníkovi) nemá a v rozhodné době neměl, neboť již před doručením exekučního příkazu dlužil v důsledku postoupení předmětné pohledávky jinému subjektu. Tímto tvrzením ovšem stěžovatel také sám výslovně vyloučil svoji žalobní legitimaci, neboť předmětný exekuční příkaz se týkal právě jen pohledávky povinného za stěžovatelem, o které stěžovatel tvrdí, že vůbec neexistuje. Žádné jiné povinnosti, než ty, jež se týkají v exekučním příkazu označené pohledávky, pro stěžovatele z tohoto exekučního příkazu vyplývat nemohou.
Podle názoru pátého senátu Nejvyššího správního soudu tedy krajský soud měl žalobu dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnout jakožto podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou. Ve shora uvedené věci sp. zn. 8 Afs 94/2005, kde žalobce - označený v exekučním příkazu jako poddlužník – zcela obdobně v žalobě namítal, že poddlužníkem není, neboť vůči němu daňový dlužník nemá předmětnou pohledávku, však jiný senát Nejvyššího správního soudu shledal, že byly splněny veškeré podmínky řízení o takové žalobě a že byl správce daně povinen se otázkou existence či neexistence předmětné pohledávky zabývat. Existuje tedy rozpor mezi jmenovanými senáty Nejvyššího správního soudu v otázce, zda ten, komu byl doručen exekuční příkaz správce daně na přikázání pohledávky dle § 73 odst. 6 písm. a) daňového řádu, jímž se mu zakazuje, aby od okamžiku doručení exekučního příkazu pohledávku vyplatil daňovému dlužníku, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal, a zároveň přikazuje, aby po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto exekučního příkazu provedl výkon rozhodnutí tím, že danou pohledávku vyplatí správci daně, přičemž v žalobě tvrdí, že vůči němu daňový dlužník k rozhodnému datu žádnou pohledávku neměl, že tudíž není poddlužníkem, je legitimován k podání žaloby proti danému exekučnímu příkazu, resp. proti rozhodnutí správce daně dle § 73 odst. 8 daňového řádu o námitkách proti takovému exekučnímu příkazu.
Pátý senát tedy dospěl oproti existujícímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k odlišnému právnímu názoru o právní otázce, která je pro jeho postup ve věci určující. Proto je věc podle § 17 s. ř. s. předkládána rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. J. B., JUDr. M. D., JUDr. M. M., JUDr. et PhDr. K. Š., Ph.D., JUDr. M. S., JUDr. M. T. a JUDr. M. T.. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V Brně dne 11. prosince 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu
Usnesení ze dne 27. 3. 2008
Plný text
5 Afs 33/2008 - 109
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: COMMATEL - Uher, s. r. o., se sídlem [adresa] Praha 4, zastoupený JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Celní úřad Praha D1, se sídlem Logistický terminál – Nupaky 148, Říčany u Prahy, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2007, č. j. 44 Ca 50/2007 - 81, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007, č. j. 2827/07-176800-021, zamítl žalovaný námitky žalobce proti rozhodnutí žalovaného – exekučnímu příkazu na přikázání pohledávky, vydanému dne 26. 9. 2003, č. j. E/68-8738/2003/7 (B 33/03).
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného o zamítnutí námitek podal žalobce u Krajského soudu v Praze žalobu ve správním soudnictví. V žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu, neboť pohledávka, která měla být exekucí postižena, zanikla ještě dříve, než žalobce exekuční příkaz obdržel. Ohledně pohledávky za společností BENA a. s., která měla být exekučním příkazem postižena, bylo totiž žalobci předloženo oznámení společnosti BENA a. s. o postoupení pohledávky ve výši 1 138 035,20 Kč na postupníka, společnost CHASEVANGUARD CAPITAL CO. LTD. Již tímto oznámením ze dne 30. 6. 2003 došlo podle názoru žalobce ke změně věřitele a žalobce byl nadále povinen svůj závazek uhradit toliko postupníkovi, což učinil.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2007, č. j. 44 Ca 50/2007 - 81, žalobu zamítl.
Žalobce (dále též „stěžovatel“ příp.“poddlužník“) napadl rozsudek Krajského soudu v Praze včasnou kasační stížností, opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatel zároveň navrhl ve smyslu § 107 s. ř. s., aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť provedení exekuce na majetek stěžovatele za účelem vymožení částky ve výši 1 138 035,20 Kč by znamenalo pro stěžovatele nenahraditelnou újmu. V roce 2006 skončilo podnikání stěžovatele ztrátou ve výši 2 167 987,51 Kč, což je doloženo podnikovou výsledovkou a podnikovou rozvahou, jež jsou založeny v soudním spisu. Stěžovatel tudíž nemá finanční zdroje, ze kterých by mohl částku 1 138 035,20 Kč zaplatit.
Žalovaný ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku označil tento návrh za zjevně neopodstatněný, když dle jeho názoru na základě napadeného rozsudku a předmětného exekučního příkazu nelze provést exekuci na majetek stěžovatele. Stěžovatel není celním dlužníkem, nýbrž poddlužníkem a má tedy pouze povinnost provést výkon rozhodnutí výplatou pohledávky žalovanému namísto věřiteli. Pokud by tak stěžovatel neučinil, lze se této jeho povinnosti domáhat cestou poddlužnické žaloby dle § 315 o. s. ř. a teprve na základě rozsudku, kterým by bylo vyhověno poddlužniké žalobě, by bylo možné provést exekuci na majetek poddlužníka. O nenahraditelné újmě tedy nelze uvažovat ani v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
Podle § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat; přitom užije přiměřeně § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nenahraditelnou újmu a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud po zvážení argumentů stěžovatele nedospěl k závěru, že by výkon rozhodnutí napadeného kasační stížností mohl pro stěžovatele znamenat nenahraditelnou újmu.
V posuzované věci stěžovatel v žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu, neboť pohledávka, která měla být exekucí postižena, dle jeho tvrzení zanikla ještě dříve, než žalobce (stěžovatel) exekuční příkaz obdržel. Dále stěžovatel navrhl jak v žalobě, tak ve své kasační stížnosti, aby soud přiznal jeho žalobě, resp. kasační stížnosti odkladný účinek, neboť „provedení exekuce na majetek žalobce za účelem vymožení částky ve výši 1 138 035,20 Kč by znamenalo pro žalobce nenahraditelnou újmu“. Toto pojímání účinků exekučního příkazu stěžovatelem je však chybné.
Exekučním příkazem ze dne 26. 9. 2003 ve spojení s částečným zastavením exekuce ze dne 7. 11. 2003 totiž žalovaný pouze stěžovateli zakázal, aby „od okamžiku doručení exekučního příkazu dlužníku jeho pohledávku vyplatil, provedl na ni započtení nebo s ní jinak nakládal“. Dále tímto exekučním příkazem žalovaný stěžovateli uložil, aby „po doručení vyrozumění o nabytí právní moci tohoto exekučního příkazu provedl výkon rozhodnutí, jak ukládá ustanovení § 314a o. s. ř., a vyplatil pohledávku v celkové výši celnímu úřadu“. V dané věci považuje Nejvyšší správní soud za nutné zdůraznit, že příkaz stěžovateli zněl vyplatit tam specifikovanou pohledávku, nikoliv tedy bezpodmínečně zaplatit celnímu úřadu částku 1 138 035,20 Kč. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem žalovaného, že teprve na základě poddlužnické žaloby dle § 315 o. s. ř. a teprve na základě rozsudku, kterým by bylo eventuálně takové poddlužnické žalobě vyhověno, by mohl žalovaný dosáhnout tohoto, aby bylo možné provést exekuci přímo na majetek poddlužníka. Samotné žalobou napadené rozhodnutí o námitkách proti exekučnímu příkazu ani kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu tedy pro stěžovatele nenahraditelnou újmu znamenat nemohou.
Jelikož stěžovatel neprokázal, že výkon či účinky rozhodnutí napadeného kasační stížností by vedly ke vzniku nenahraditelné újmy, soud se již nezabýval tím, zda by se přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nedotklo nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a zda není v rozporu s veřejným zájmem.
Ze shora uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší správní soud o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti tak, jak je ve výroku uvedeno.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu