Rozsudek ze dne 14. 2. 2006
Plný text
k dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, čj. 5 Ans 8/2005-63)
Věc: a) M. J., b) J. P., c) Mgr. J. P., d) K. R. P. a e) J. P. proti Ministerstvu financí o náhradu za znárodněný majetek, o kasační stížnosti žalobců.Dopisem ze dne 18. 6. 2003 podali žalobci návrh na zahájení správního řízení ve věci náhrady za znárodněný majetek podle § 7 a násl. dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků. Protože při znárodnění slévárny železa a kovů, strojírny a speciální továrny na stroje pro domácnost nebylo správní řízení o náhradě do součastné doby zahájeno, navrhovali, aby Ministerstvo financí zahájilo správní řízení, v němž stanoví výši náhrady za znárodněný majetek.
Žalobci se posléze obrátili na Městský soud v Praze se žalobou, v níž se domáhali, aby soud uložil Ministerstvu financí podle § 79 s. ř. s. povinnost vydat rozhodnutí ve věci jejich návrhu ze dne 18. 6. 2003 na stanovení náhrady za znárodněný majetek.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2005 žalobu zamítl.
Rozsudek městského soudu napadli žalobci (stěžovatelé) kasační stížností, v níž tvrdili, že dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb. je platným a účinným právním předpisem se silou zákona. Z jeho § 8 vyplývá, že právo na náhradu za znárodněný majetek je dáno přímo dekretem a není vázáno na vydání dalších předpisů. Poukázali na § 11 odst. 5 dekretu, podle něhož pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení. To, že nebylo vydáno vládní nařízení podle § 9 odst. 2 dekretu, není na překážku posouzení otázky, zda žalovaný má či nemá povinnost o návrhu žalobců rozhodnout, neboť procesní stránka věci je tu upravena samotným dekretem. Ani výjimečností, ani délkou doby, která uplynula od nabytí účinnosti dekretu, nedošlo k jeho zániku či pozbytí platnosti nebo účinnosti. Zákonodárce měl mnoho příležitostí ke zrušení tohoto dekretu, ale nikdy tak neučinil, a tím projevil svou vůli, aby účinnost dekretu trvala i nadále po přijetí restitučních předpisů. Stěžovatelé poukazovali též na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/96, v němž se uvádí, že prvkem protiprávnosti není samotný akt znárodnění, ale neposkytnutí náhrady. Samotný dekret tak není předpisem, na jehož základě ke křivdě došlo, protože sám zaručil úplnou náhradu za znárodněný majetek. Proto není zapotřebí vykládat dekret prostřednictvím restitučních zákonů. Účelem dekretu nebylo vyvlastnění bez náhrady; poskytnutí adekvátní náhrady ovšem nebylo dosaženo dodnes. Co se týče tvrzení, že dekret nezakládá právní vztahy, namítali stěžovatelé, že tím nejsou dotčeny právní vztahy již vzniklé, zejména právo na zahájení správního řízení o určení náhrady. Tvrzení, že nelze-li nic v současnosti podle dekretu znárodnit, nelze ani rozhodnout o náhradě (za majetek dříve znárodněný), postrádá logiku; tyto dvě skutečnosti nejsou k sobě v žádném vztahu a mohou existovat odděleně a nezávisle na sobě. Proto je právně možné a dobře představitelné, že by bylo rozhodnuto o náhradě za již znárodněný majetek, ačkoli nebylo rozhodováno o (novém, dalším) znárodnění. Tvrzení o nemožnosti aplikace dekretu v současnosti zpochybňuje základní principy právního státu a princip právní jistoty. Je-li právní předpis platnou a účinnou součástí právního řádu, nelze jej ignorovat konstatováním, že podle předpisu se již nerozhoduje. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dekret, jako hmotněprávní předpis, dosud existuje. Nemožnost jeho aplikace by znamenala úplné popření jakéhokoli práva na náhradu za znárodněný majetek. V projednávaném případě stěžovatelé obdrželi alespoň částečnou náhradu podle restitučních předpisů, v jiném případě by však někteří ze stěžovatelů, kteří jsou zároveň právními nástupci akcionářů akciové společnosti F., jejichž podnik byl rovněž podle dekretu č. 100/1945 Sb. znárodněn, neobdrželi za znárodněný majetek vůbec žádnou náhradu, protože restituční předpisy nepředvídají poskytnutí náhrady za majetek znárodněný akciovým společnostem.
Ve svém vyjádření Ministerstvo financí uvedlo, že rozsudek Městského soudu v Praze, na který se stěžovatelé odvolávají (sp. zn. 8 Ca 282/2003 z 29. 10. 2004), je jediným takovým rozsudkem, kterým bylo obsahově shodné žalobě vyhověno, ale v dalších obdobných sporných případech, ve kterých Městský soud v Praze také již rozhodoval, byla žaloba zamítnuta s obdobným odůvodněním jako v napadeném rozsudku (11 Ca 75/2003, 9 Ca 288/2003, 11 Ca 104/2004). Stěžovatelé byli za majetek předmětné znárodněné firmy odškodněni podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a současné poskytnutí náhrady podle původních znárodňovacích předpisů by bylo duplicitním plněním ze strany státu a bezdůvodným obohacením ve smyslu § 451 občanského zákoníku. Skutečnost, že nedošlo k vyplacení náhrady za znárodněný majetek s odkazem na dekret presidenta republiky, není možno posuzovat izolovaně bez zřetele k existenci restitučních předpisů.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
Podle § 79 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu, nebo jiný právní důsledek. Žalovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Nejvyšší správní soud se především zabýval otázkou, zda je oprávněný požadavek stěžovatelů ve smyslu citovaného paragrafu, totiž aby právě žalované ministerstvo postupovalo podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, jinými slovy, zda je nečinné, ačkoli mělo povinnost konat.
Podle § 8 uvedeného dekretu, účinného od 27. 10. 1945, pokud není stanoveno jinak, přísluší za znárodněný majetek náhrada. Pro určení náhrady je rozhodný stav znárodněného podniku v den převzetí národním podnikem a závazků k němu v tento den náležejících. Náhrada se rovná obecné ceně majetku, vypočtené podle úředních cen ke dni vyhlášení dekretu, a není-li těchto cen, zjištěné úředním odhadem, po odečtení pasiv.
Podle § 9 odst. 1 dekretu se náhrada poskytuje v cenných papírech, v hotovosti či v jiných hodnotách. Cenné papíry vydá Fond národního hospodářství, o jejich použití rozhoduje vláda, přičemž jejich zúročení a umoření je zaručeno státem.
Ustanovením § 9 odst. 2 dekretu byl zřízen Fond národního majetku pro hospodářství se sídlem v [adresa] (dále jen „Fond“), který je samostatnou právnickou osobou.
Podle § 10 odst. 1 dekretu o náhradě a způsobu placení rozhodne ministr průmyslu v dohodě s ministrem financí.
Ustanovení § 10 odst. 2 dekretu stanoví, že náhrada je splatná do 6 měsíců od doručení výměru o náhradě, přičemž pro toto řízení platí dle odst. 3 ustanovení vládního nařízení č. 8/1928 Sb. (správní řízení).
Zákonem č. 114/1948 Sb. byly mimo jiné změněny některé části dekretu č. 100/1945 Sb. týkající se náhrady za znárodnění, z nichž nejdůležitější jsou změny u nároku na náhradu v § 8 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. a dále u výše náhrady v § 8 odst. 2 dekretu 100/1945 Sb. K zákonu č. 114/1948 Sb., kterým byl dekret č. 100/1945 Sb. novelizován, je třeba uvést, že ke znárodnění (a tedy i přechodu vlastnického práva) dochází k datu uvedenému v příslušném právním předpise. Nelze sice opomenout, že výše uvedený výměr Ministerstva průmyslu vycházel již ze zákona č. 114/1948 Sb., avšak tato skutečnost by byla rozhodující tehdy, pokud by znárodnění příslušného majetku umožňoval až tento zákon. V takovém případě by k přechodu věci na stát docházelo nejdříve ke dni 28. 4. 1948, tj. v rozhodném období.
Zákonem č. 106/1950 Sb., kterým se mění a doplňují předpisy o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků a který je účinný od 1. 7. 1950, byl dekret č. 100/1945 Sb. změněn tak, že náhrada za znárodněný majetek se poskytuje: a) plněním obdobným dávkám z národního pojištění (poskytnutí upraví vládní nařízení); b) v cenných papírech, k jejichž poskytnutí vydá Fond cenné papíry, které budou zúrokovány a umořeny z prostředků Fondu, přičemž jejich zúročení a umoření je zaručeno státem; c) v hotovosti (zásady poskytnutí upraví vládní nařízení); d) v jiných hodnotách (zásady poskytnutí upraví vládní nařízení).
Zákon č. 106/1950 Sb. dále svěřil pravomoc rozhodnout o náhradě a způsobu poskytnutí náhrady ministrovi financí v dohodě s věcně příslušným ministrem.
Vládním nařízením č. 253/1948 Sb., o Fondu znárodněného hospodářství, vydaným podle § 9 odst. 5 dekretu č. 100/1945 Sb. a zák. č. 51/1948 Sb., účinným od 1. 12. 1948 do 1. 1. 1952, bylo mj. stanoveno, že Fond provádí náhradovou službu podle dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zákona č. 114/1948 Sb., jakož i podle čl. I zák. č. 114/1948 Sb., přičemž současně určuje jeho statutární orgán s tím, že Fond právně zastupuje finanční prokuratura. Výdaje Fondu mj. tvoří výplaty na náhrady v hotovosti a v jiných hodnotách dle § 9 odst. 1 písm. b), c) dekretu č. 100/1945 Sb.
Vládní nařízení č. 253/1948 Sb. bylo zrušeno zákonem č. 106/1951 Sb., o úpravě financování národních a komunálních podniků.
Zákon č. 106/1951 Sb., s výjimkou § 14 odst. 2 věty první a druhé, jakož i vládní nařízení č. 107/1951 Sb., kterým se provádí tento zákon, zrušil s účinností od 1. 1. 1959 zákon č. 83/1958 Sb.
Vzhledem ke skutečnosti, že dekret č. 100/1945 Sb. neobsahoval jako podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy.
K otázkám povahy dekretu presidenta republiky se v plénu obsáhle vyjádřil Ústavní soud ČR nálezem č. 55/1995 Sb., jehož závěry lze nepochybně vztáhnout i na případ dekretu č. 100/1945 Sb.; proto i tento soud v podrobnostech na něj plně odkazuje. Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na stanovisko Ústavního soudu, které zaujal ve věci sp. zn. II. ÚS 14/03, že totiž exilové zákonodárství, jakož i bezprostředně poválečné zákonodárství osvobozeného československého státu, představuje ve své podstatě dnes již uzavřený okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi a hospodářskou obnovou země. Normativní akty z této doby splnily tak svůj účel a z hlediska současnosti jsou již bez aktuálního významu a postrádají nadále konstitutivní charakter. Dekret č. 100/1945 Sb. splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí nezakládá právní vztahy a nemá již nadále konstitutivní charakter. Žalované Ministerstvo financí v současné době není zjevně oprávněno podle tohoto dekretu postupovat, a tak ani nemůže rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek podle § 7 a násl., nehledě na absenci prováděcího předpisu ve smyslu § 9 odst. 2 cit. dekretu a neexistenci Fondu národního hospodářství dle jeho § 10. Náhrada byla v daném případě poskytnuta podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto bylo zcela na místě, jestliže se návrhem stěžovatelů Ministerstvo financí odmítlo zabývat, neboť je v současné době nelze považovat za orgán moci výkonné, který by měl povinnost vydat rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb.
Právní věta
Ministerstvo financí nelze v současné době považovat za správní orgán, který by měl povinnost vydat rozhodnutí o náhradě za znárodněný majetek ve smyslu dekretu č. 100/1945 Sb.
Rozsudek ze dne 10. 4. 2008
Plný text
5 Ans 8/2005 - 98
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobců: a) M. J., b) J. P., c) Mgr. J. P., d) K. R. P., e) J. P., všichni zast. JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 7 Ca 282/2003 – 28,
t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, č. j. 7 Ca 282/2003 – 28, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Podanou kasační stížností, v níž žalobci jako stěžovatelé uplatňují důvod, který lze podřadit pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), se domáhají zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze. Tímto byla zamítnuta jejich žaloba podaná proti Ministerstvu financí, v níž se domáhali vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost vydat rozhodnutí ve věci jejich návrhu ze dne 18. 6. 2003 na stanovení náhrady za znárodněný majetek, kterým je slévárna železa a kovů, strojírna v Růženině huti a Kvasinkách a speciální továrna na stroje pro domácnost, zapsaná naposledy před znárodněním v podnikovém rejstříku Krajského soudu v Hradci Králové, v odd. A II., položka 109, pod obchodní firmou „J. P.“.
Žalobci se na krajský soud obrátili se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.
Poté, kdy s touto žalobou neuspěli, podali kasační stížnost, kterou odůvodnili tím, že dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. je platným a účinným právním předpisem se silou zákona a z jeho § 8 vyplývá, že právo na náhradu za znárodněný majetek je dáno přímo dekretem a není vázáno na vydání dalších předpisů. Poukázali na § 11 odst. 5 dekretu, podle něhož pro řízení o náhradě platí předpisy o správním řízení. To, že nebylo vydáno vládní nařízení podle § 9 odst. 2 dekretu, není na překážku posouzení otázky, zda žalovaný má či nemá povinnost o návrhu žalobců rozhodnout, neboť procesní stránka věci je tu upravena samotným dekretem. Ani výjimečností ani délkou doby, která uplynula od nabytí účinnosti dekretu, nedošlo k jeho zániku či pozbytí platnosti nebo účinnosti. Zákonodárce měl mnoho příležitostí ke zrušení tohoto dekretu, ale nikdy tak neučinil a tím projevil svou vůli, aby účinnost dekretu trvala i nadále po přijetí restitučních předpisů. Stěžovatelé připomínají své právo vlastnické i to, že obdrželi jako právní nástupci původních vlastníků některé nemovitosti a některým byla poskytnuta finanční náhrada. Ovšem skutečností zůstává, že právním předchůdcům stěžovatelů byl znárodněn fungující podnik, jehož hodnota byla podstatně vyšší než hodnota původních nemovitostí, které byly součástí podniku. Stěžovatelé upozorňují na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96, v němž se uvádí, že prvkem protiprávnosti není samotný akt znárodnění, ale neposkytnutí náhrady. Samotný dekret tak není předpisem, na jehož základě ke křivdě došlo, protože sám zaručil úplnou náhradu za znárodněný majetek. Proto dekret prostřednictvím restitučních zákonů vykládat není zapotřebí. Účelem dekretu nebylo vyvlastnění bez náhrady, ale poskytnutí adekvátní náhrady nebylo dosaženo dodnes. Co se týče tvrzení, že dekret nezakládá právní vztahy, namítají stěžovatelé, že tím nejsou dotčeny právní vztahy již vzniklé, zejména právo na zahájení správního řízení o určení náhrady. Tvrzení, že nelze-li nic v současnosti podle dekretu znárodnit, nelze ani rozhodnout o náhradě (za majetek dříve znárodněný), postrádá logiku; tyto dvě skutečnosti nejsou k sobě v žádném vztahu a mohou existovat odděleně a nezávisle na sobě. Proto je právně možné a dobře představitelné, že by bylo rozhodnuto o náhradě za již znárodněný majetek, ačkoli nebylo rozhodováno o (novém, dalším) znárodnění. Tvrzení o nemožnosti aplikace dekretu v současnosti zpochybňuje základní principy právního státu a princip právní jistoty. Je-li právní předpis platnou a účinnou součástí právního řádu, nelze jej ignorovat konstatováním, že podle předpisu se již nerozhoduje. Stěžovatelé jsou toho názoru, že dekret jako hmotně právní norma dosud stále existuje. Nemožnost jeho aplikace by znamenala úplné popření jakéhokoli práva na náhradu za znárodněný majetek. Ve zde projednávaném případě stěžovatelé obdrželi alespoň částečnou náhradu podle restitučních předpisů, v jiném případě by však někteří ze stěžovatelů, kteří jsou zároveň právními nástupci akcionářů a. s. Fotochema, jejichž podnik byl rovněž podle dekretu č. 100/1945 Sb. znárodněn, neobdrželi za znárodněný majetek vůbec žádnou náhradu, protože restituční předpisy nepředvídají poskytnutí náhrady za majetek znárodněný akciovým společnostem. Proto se požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí a uvedl, že se ztotožňuje s právním názorem městského soudu, neboť stěžovatelé byli za předmětné znárodněné firmy odškodněni podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a poskytnutí další náhrady by bylo duplicitním plněním.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobců zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2006, č. j. 5 Ans 8/2005 - 63, přičemž své rozhodnutí opřel o právní názor, podle něhož Ministerstvo financí není v současné době oprávněno postupovat podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., neboť ho je v souladu s judikaturou Ústavního soudu třeba považovat za právní předpis, který již v současnosti nezakládá právní vztahy a nemá již konstitutivní charakter. Ministerstvo financí proto nemůže ani rozhodovat o náhradě za znárodněný majetek, když navíc chybí prováděcí předpis ve smyslu § 9 odst. 2 cit. dekretu a neexistuje ani Fond národního hospodářství dle § 10 tohoto dekretu. Náhrada byla v daném případě poskytnuta podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto bylo zcela na místě, že se návrhem stěžovatelů Ministerstvo financí odmítlo zabývat.
Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podali stěžovatelé ústavní stížnost. Nálezem ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06, Ústavní soud rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud především připomněl, že stěžovatelé brojili ve správním soudnictví proti nečinnosti žalovaného. Předmětem zkoumání tak byla toliko otázka, zda byl žalovaný povinen rozhodnout, nikoliv otázka, jak měl rozhodnout. Ústavní soud pak poukázal na závěry vyplývající z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Ans 4/2006 - 91, publikovaného pod č. 1381/2007 Sb. NSS, se kterými se Ústavní soud ztotožnil.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení naopak nepřisvědčil právnímu názoru vyjádřenému právě v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2006, č. j. 5 Ans 8/2005 - 63. Dle názoru rozšířeného senátu je návrh, který je opřený o platný právní předpis a který není podán zjevně mimo možnou působnost správního orgánu, jemuž je adresován, návrhem způsobilým zahájit správní řízení. Za situace, kdy nemožnost vyhovění návrhu vyžadovala obsáhlou právní argumentaci, nelze dospět k závěru, že se jednalo o podání, které účinky zahájení správního řízení nemá.
Ten, kdo se návrhem obrátí na správní orgán, má dle názoru rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nárok na určitý procesní postup, který mu umožňuje bránit jeho právní pozici. Proto se také procesní předpisy tvoří - aby byla dána pravidla postupu jak žadatele, tak i správního orgánu. Z nich plyne jistota o předvídatelném a nepřekvapivém postupu správního orgánu. Pokud se takovým návrhem nikdo nezabývá, ztěžuje tím možnost uplatnění tvrzených práv a v návaznosti dále znemožňuje soudní ochranu podle § 65 a násl. s. ř. s.
Ústavní soud se pak ztotožnil s rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu i v tom, že ačkoliv podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. byl příslušný rozhodnout o náhradách ministr financí, v současnosti je správním orgánem, který má dle tohoto dekretu rozhodovat, Ministerstvo financí. Ministr financí totiž není samostatným správním orgánem, nýbrž osobou stojící v čele správního orgánu – Ministerstva financí.
Nejvyšší správní soud, jsa vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem i rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost znovu posoudil a shledal ji důvodnou.
V posuzované věci nelze než připomenout, že žaloba podaná u Městského soudu v Praze je žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu § 79 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud se tedy v dané věci soustřeďuje pouze na otázku, zda je žalovaný povinen vydat rozhodnutí. Městský soud k této otázce poznamenal, že pokud bylo stanovisko žalovaného žalobcům sděleno neformálním přípisem a nikoliv správním rozhodnutím, nejednalo se o porušení práva žalobců na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nezbývá než konstatovat, že zmíněný právní názor městského soudu ve světle výše uvedených argumentů Ústavního soudu a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nemůže obstát. Stěžovatelé se na žalovaného obrátili s návrhem, jímž bylo podle § 18 odst. 2 správního řádu č. 71/1967 Sb. zahájeno řízení ve věci náhrady za znárodněný majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., a žalovaný má tudíž povinnost o tomto návrhu rozhodnout.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém řízení (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu