Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: ČIBE, a. s., se sídlem [adresa] zastoupena Mgr. K. N., advokátem se sídlem [adresa] Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2026, č. j. 3 A 118/2025-48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně je právnickou osobou a celoročně provozuje Motel Golf Start na adrese [adresa] ; motel žalobkyně provozuje jako nájemce na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 2006 uzavřené s Ing. K. N. jako pronajímatelem. V třípodlažní budově motelu jsou 3 kanceláře a 25 pokojů, které žalobkyně pronajímá jiným společnostem (právnickým osobám); ty zde ubytovávají své zaměstnance. V budově není prováděna centrální příprava jídel, na jednotlivých pokojích jsou malé kuchyňky. Odpadní vody jsou z motelu vypouštěny přes diskovou čistírnu odpadních vod (dále ,,ČOV‘‘) DČB 6,3. Povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových spočívající ve vypuštění předčištěných odpadních vod z ČOV do vodního toku Dřevnice bylo vydáno dne 19. 2. 2019 pod č. j. MUVIZ 003089/2019ŽP-PM (dále „vodoprávní povolení‘‘) předchozímu provozovateli Motelu Golf Start p. M. K. na 10 let.
[2] Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno (dále jen ,,ČIŽP‘‘), provedla dne 11. 1. 2024 u žalobkyně kontrolu, během níž nebyla ČOV v provozu, nedocházelo k otáčení biodisků, a biodisky nebyly pokryté vrstvou biofilmu. Žalobkyně nepředložila při kontrole povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových ani žádný jiný doklad k ČOV. Nebyl předložen ani provozní řád k tomuto zařízení. Za kontrolované období od 1. 1. 2021 do 11. 1. 2024 žalobkyně předložila 1 fakturu (daňový doklad č. 220101041) vystavenou společností BLAPIC s.r.o. dne 25. 8. 2022 za vývoz septiku kombinovaným vozem (CZ-CPA 37, 00, 12) včetně likvidace jeho obsahu na ČOV Otrokovice.
[3] Poté, co ČIŽP po žalobkyni požadovala protokoly o rozborech vzorků odpadních vod odebraných na odtoku z ČOV v letech 2021, 2022 a 2023, žalobkyně dne 5. 3. 2024 zaslala ČIŽP protokol o zkouškách č. 30731/2024 ze dne 29. 2. 2024 a protokol o odběru vzorku ze dne 29. 2. 2024. V protokolech jsou uvedeny podmínky odběru vzorku typu A ze dne 22. 2. 2024 na odtoku z ČOV a výsledek rozboru tohoto vzorku odpadní vody. Vzorek byl odebrán poté, co byl žalobkyni doručen záznam o kontrolních úkonech o kontrole provedené na místě dne 11. 1. 2024. Vzorky odpadních vod na odtoku z ČOV od 1. 1. 2021 do 11. 1. 2024 nebyly provedeny, nebyly ani předloženy žádné písemnosti, z nichž by bylo zřejmé, že žalobkyně prováděla kontrolu kvality vypouštěných odpadních vod na odtoku z ČOV do toku Dřevnice podle vodoprávního povolení.
[4] Příkazem ze dne 2. 12. 2024, č. j. ČIŽP/47/2024/11642, uložila ČIŽP žalobkyni pokutu ve výši 75 000 Kč za přestupky podle § 125c odst. 1 písm. c) a § 125d odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,vodní zákon‘‘). Proti příkazu podala žalobkyně odpor, v němž namítala, že není vlastníkem ani stavebníkem ČOV.
[5] ČIŽP vyzvala žalobkyni k doložení smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání či obdobného dokumentu, na jehož základě provozuje Motel Golf Start. Žalobkyně předložila smlouvu o pronájmu nebytových prostor ze dne 31. 1. 2006 uzavřenou mezi pronajímatelem Ing. Bc. K. N. a nájemcem - žalobkyní. Smlouvou byl žalobkyni s účinností od 1. 2. 2006 na dobu neurčitou přenechán k užívání Motel Golf Start, včetně jeho zařízení, a to ve stavu, s nímž byl nájemce seznámen. Smlouva dále stanoví, že nájemce je oprávněn užívat předmět nájmu k činnosti, pro jejíž výkon si sám vyřídí legislativní náležitosti, včetně revizních zpráv, a současně může předmět nájmu pronajmout třetí osobě. Žalobkyně se rovněž zavázala pečovat o pronajatou nemovitost a zařízení s péčí řádného hospodáře a na své náklady zajišťovat jejich běžnou údržbu, revize a prohlídky.
[6] Rozhodnutím ze dne 17. 3. 2025, č. j. ČIŽP/47/2025/2457), ČIŽP pod bodem I. uznala žalobkyni vinou ze spáchání dvou přestupků, a to: 1) podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona, jelikož v období od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 v rozporu s vodoprávním povolením neměřila míru znečištění vypouštěných odpadních vod na odtoku z ČOV DČB 6,3 na pozemku p. č. XA v k.ú. S. do toku Dřevnice, tím porušila § 8 odst. 2 ve spojení s § 38 odst. 6 vodního zákona ve znění účinném do 31. 7. 2024; 2) podle § 125d odst. 1 vodního zákona, jelikož neudržovala ČOV DČB 6,3 (vodní dílo) na pozemku p. č. XA v k.ú. S. v řádném stavu minimálně dne 30. 11. 2023 a dne 11. 1. 2024, kdy nebyla ČOV v provozu (nedocházelo k otáčení biodisků, biodisky nebyly pokryté vrstvou biofilmu), tím porušila § 59 odst. 1 písm. b) vodního zákona; za oba přestupky byla žalobkyni uložena podle § 125d odst. 8 písm. d) vodního zákona ve spojení s § 41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů úhrnná pokuta ve výši 75 000 Kč. Pod bodem II. rozhodnutí ČIŽP byla žalobkyni uložena povinnost úhrady nákladů správního řízení v částce 2 500 Kč.
[7] Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2025, č. j. MZP/2025/240/989, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí ČIŽP potvrdil.
[8] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně správní žalobou, v níž namítala, že se vytýkaných přestupků nemohla dopustit. Přestupku podle § 125d odst. 1 vodního zákona se může dopustit pouze vlastník nebo stavebník vodního díla, přičemž ze spisu nevyplývá, že by žalobkyně měla některé z těchto postavení; stavebníkem byl M. K.. Žalobkyně rovněž doložila, že vodní dílo nebylo poškozeno a že zajistila odvoz 16 tun kalů z čistírny odpadních vod, a to daňovým dokladem č. 220101041 ze dne 25. 8. 2022. Podle žalobkyně nedošlo k ohrožení bezpečnosti, majetku ani jiných chráněných zájmů. Rovněž k otázce skutečného poškození vodního díla bylo provedeno pouze minimální dokazování. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona se může dopustit pouze právnická nebo podnikající fyzická osoba v postavení oprávněného. Žalobkyně proto považovala za rozporné, aby jí byl jeden přestupek kladen za vinu jako vlastníkovi či stavebníkovi vodního díla a druhý jako oprávněnému, neboť jde o přestupky, jejichž pachateli jsou osoby v odlišném právním postavení. Tuto námitku uplatnila již v odvolání, žalovaný se jí však v napadeném rozhodnutí nezabýval.
[9] Žalobkyně též poukazovala na skutečnost, že vodoprávní povolení jí nebylo nikdy doručeno. Povolení bylo vydáno p. M. K., kterého zavazovalo jako stavebníka, což je jiný povinný/oprávněný než žalobkyně. Ta má v pronájmu Motel Golf Start č. p. [č.p.] na parcele č. XB v k.ú. S., nikoli vodní dílo na parcele č. XA. O zákonné povinnosti žalobkyně nevěděla, jejím záměrem nebylo spáchat přestupek. Nešlo o neznalost zákona, nýbrž specifických částí vodoprávního povolení. Jakmile se o povinnosti dozvěděla, vzorky odebrala. Daný skutek však nemohla spáchat pro absenci zavinění.
[10] Žalobkyně namítala, že spáchání více přestupků jí bylo přičteno k tíži nejen jako přitěžující okolnost, ale rovněž jako okolnost podmiňující použití vyšší sazby pokuty. Tatáž skutečnost tak podle ní vedla ke dvojímu zhoršení jejího postavení. Tuto námitku žalobkyně uplatnila již v odvolání, žalovaný se jí však v napadeném rozhodnutí nezabýval. Dále namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v absenci řádného hodnocení přitěžujících a polehčujících okolností. Také z tohoto důvodu považovala uloženou pokutu za nepřiměřenou.
[11] Městský soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl jako nedůvodnou.
[12] Při posouzení odpovědnosti žalobkyně za projednávaný přestupek soud vycházel ze správního spisu, podle kterého bylo nájemní smlouvou doloženo, že žalobkyně má od 1. 2. 2006 od vlastníka Ing. Bc. K. N. pronajatý Motel Golf Start č. p. [č.p.] ve Slušovicích, a to jeho „nebytové prostory a zařízení“. Ve smlouvě se žalobkyně rovněž zavázala, že si sama „legislativně vyřídí“ užívání pronajatých nebytových prostor a zařízení pro výkon své činnosti.
[13] Městský úřad Vizovice dále doložil, že dne 28. 12. 2007 požádal M. K., podnikající fyzická osoba, o povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových na pozemku parc. č. XC v katastrálním území S. V té době provozoval Motel Golf Start namísto žalobkyně jako třetí osoba ve smyslu čl. II bodu 2 věty druhé nájemní smlouvy. Jemu také bylo následně vodoprávní povolení vydáno.
[14] Dne 24. 4. 2019 p. K. sdělil Městskému úřadu Vizovice, že mu bylo „ukončeno provozování motelu ve Slušovicích a s tím i spojené užívání stavby ČOV, se kterou je spojeno povolení k nakládání s vodami, a to na základě výpovědi od vlastníka stavby“. Tato skutečnost však podle soudu nemění nic na odpovědnosti žalobkyně.
[15] M. K. totiž provozoval motel jako třetí osoba na základě oprávnění žalobkyně, která mu podle nájemní smlouvy mohla přenechat motel a jeho zařízení do užívání. Součástí tohoto zařízení byla rovněž čistírna odpadních vod, která sloužila výlučně potřebám motelu a nebyla určena k jinému účelu. Žalobkyně přitom měla motel nepřetržitě v nájmu od 1. 2. 2006.
[16] V době uzavření nájemní smlouvy dne 31. 1. 2006 ještě nebylo vydáno vodoprávní povolení, a čistírna odpadních vod proto nemohla být ve smlouvě výslovně uvedena. Stavebníkem vodního díla byl původně M. K.. Po ukončení jeho činnosti přešla práva a povinnosti spojené s vodoprávním povolením na žalobkyni jako provozovatelku motelu a čistírny odpadních vod. M. K. totiž požádal o vydání tohoto povolení až dne 28. 12. 2007, tedy poté, co žalobkyně uzavřela s vlastníkem motelu nájemní smlouvu.
[17] Vlastníkem a pronajímatelem motelu byl JUDr. Ing. K. N., Ph.D., MBA, který byl jako vlastník rovněž účastníkem původního vodoprávního řízení, jak vyplývá z vodoprávního povolení. Tatáž osoba byla podle veřejně přístupného výpisu z obchodního rejstříku od vzniku žalobkyně dne 20. 7. 1999 do 16. 9. 2014 předsedou jejího představenstva, od 16. 9. 2014 do 1. 1. 2021 jejím ředitelem a od 16. 9. 2014 dosud předsedou její správní rady. Po celou dobu existence žalobkyně byl oprávněn za ni jednat.
[18] Motel a čistírna odpadních vod se nacházejí v bezprostřední blízkosti na jednom souvislém pozemku a nejsou od sebe odděleny. Žalobkyně rovněž od svého vzniku sídlí na adrese [adresa] .
[19] Na základě všech uvedených skutečností, posuzovaných v jejich vzájemné souvislosti, městský soud dospěl k závěru, že na žalobkyni přešla po M. K. podle § 11 odst. 1 vodního zákona práva a povinnosti vyplývající z vodoprávního povolení. Toto povolení bylo vydáno výlučně za účelem nakládání s vodami v souvislosti s provozem Motelu Golf Start. Soud proto nepřisvědčil námitce, že se žalobkyně projednávaného přestupku nemohla dopustit; odkázal přitom na, byť stručné, úvahy o otázce plnění povinností žalobkyně v rozhodnutí ČIŽP.
[20] V této souvislosti pak soud poukázal na znění § 126 odst. 1 vodního zákona, jenž rozšiřuje okruh osob, na něž se hledí jako na vlastníky vodního díla, nad rámec vlastníků v soukromoprávním smyslu. Za vlastníka může být považována rovněž osoba, jejíž právo užívat vodní dílo a tomu odpovídající povinnosti, včetně povinností veřejnoprávních, jsou odvozeny od vlastníka. K přenosu těchto práv a povinností přitom může dojít dočasně i trvale, na základě závazkového nebo věcně právního vztahu. Soud přitom odkázal na nájemní smlouvu, z níž vyplývá přenos příslušných povinností z vlastníka na žalobkyni jako nájemkyni. Pokud by nájemní smlouva uzavřena nebyla, přešla by po ukončení činnosti M. K. práva a povinnosti z vodoprávního povolení na vlastníka. Protože však nájemní smlouva uzavřena byla a nadále trvá, přešla dle městského soudu tato práva a povinnosti na žalobkyni jako nájemkyni a provozovatelku motelu a s ním související ČOV.
[21] Městský soud se dále ztotožnil i se závěry ČIŽP k otázce poškození vodního díla. Žalobkyně jako provozovatelka motelu a s ním související ČOV odpovídá za porušení povinností objektivně, tedy bez ohledu na zavinění. Pro vznik odpovědnosti proto není rozhodné, zda žalobkyně jednala úmyslně, nebo z nedbalosti. Není vyžadováno ani to, aby odpadní vody vypouštěla úmyslně, aby si jejich vypouštění byla vědoma nebo aby se na něm aktivně podílela. Vodní zákon současně nestanoví liberační důvody, jejichž prostřednictvím by se žalobkyně mohla odpovědnosti zprostit. Soud v této souvislosti odkázal například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, č. j. 4 As 37/2004-78. Takto pojatá objektivní odpovědnost odpovídá smyslu a účelu vodního zákona, jímž je ochrana povrchových a podzemních vod.
[22] K otázce spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona soud uvedl, že tohoto přestupku se může dopustit pouze oprávněný, tedy osoba, která je podle § 8 odst. 2 vodního zákona držitelem povolení k nakládání s vodami. Pro posouzení odpovědnosti žalobkyně proto bylo nutné určit, zda byla v rozhodné době držitelkou povolení k nakládání s vodami a měla tudíž postavení oprávněného.
[23] Soud konstatoval, že povolení podnikající fyzické osoby p. K., tedy práva i povinnosti, přešlo na žalobkyni, která motel provozovala a provozuje ve smyslu § 11 odst. 1 vodního zákona kontinuálně od podpisu smlouvy. Žalovaný sice důsledně nerozlišil postavení oprávněného podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona od postavení stavebníka nebo vlastníka podle § 125d odst. 1 téhož zákona ani vztah mezi těmito pojmy blíže nevysvětlil, nicméně ze všech uvedených skutečností však vyplývá, že žalobkyně byla nositelkou povinností podle obou ustanovení. Ve vztahu k přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona měla postavení oprávněného, neboť na ni přešla práva a povinnosti z vodoprávního povolení. Pro účely § 125d odst. 1 vodního zákona se na ni současně hledělo jako na vlastníka, neboť na ni vlastník přenesl práva a povinnosti spojené s užíváním vodního díla. Uvedený nedostatek odůvodnění proto podle soudu nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí a nebyl důvodem pro jeho zrušení.
[24] Skutečnost, že vodoprávní rozhodnutí nebylo žalobkyni doručeno, nemění nic na přechodu práv a povinností, k němuž došlo ze zákona. Z výše uvedených okolností navíc vyplývá, že žalobkyně musela vědět o existenci ČOV i o jejím spojení s provozem motelu. Splnění povinností žalobkyně nebylo podmíněno tím, že ji na ně správní orgán nebo jiná osoba zvlášť upozorní.
[25] K námitce žalobkyně, že jí bylo spáchání dvou přestupků přičteno k tíži dvakrát, soud ověřil, že se s obsahově shodnou námitkou vypořádala již ČIŽP ve svém rozhodnutí. Žalovaný sice na tuto námitku, následně zopakovanou v odvolání, výslovně nereagoval, tato skutečnost však sama o sobě nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Prvostupňové a odvolací rozhodnutí totiž tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. Jestliže se správní orgán prvního stupně s námitkou účastníka řízení řádně vypořádal, není nezbytné, aby odvolací orgán na obsahově totožnou námitku samostatně reagoval.
[26] ČIŽP při stanovení správního trestu použila absorpční zásadu podle § 41 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a uložila žalobkyni jediný správní trest podle ustanovení vztahujícího se na přísněji trestný přestupek. Vysvětlila, že přísněji trestným byl přestupek podle § 125d odst. 1 vodního zákona, za který bylo možné uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč, zatímco za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. c) téhož zákona bylo možné uložit pokutu nejvýše 50 000 Kč. V rámci sazby stanovené za přísněji trestný přestupek uložila žalobkyni pokutu ve výši 75 000 Kč.
[27] Samotné zohlednění skutečnosti, že se žalobkyně dopustila více přestupků, nepředstavuje dvojí přičítání téže okolnosti. Použití sazby stanovené za přísněji trestný přestupek je důsledkem absorpční zásady, nikoli přitěžující okolností. Současné zohlednění dalšího přestupku při určení konkrétní výše trestu v rámci této sazby sleduje odlišný účel, neboť vyjadřuje celkový rozsah protiprávního jednání žalobkyně. Námitce dvojího přičítání proto soud nepřisvědčil.
[28] Městský soud uzavřel, že ČIŽP se při ukládání správního trestu dostatečně zabývala povahou a závažností přestupků, významem a rozsahem jejich následků, způsobem a okolnostmi jejich spáchání, délkou trvání protiprávního stavu, povahou činnosti žalobkyně i přitěžujícími a polehčujícími okolnostmi. Podmínky pro snížení pokuty, či dokonce upuštění od jejího uložení, v této věci soud neshledal.
[29] Proti rozsudku městského soudu brojí žalobkyně (dále ,,stěžovatelka‘‘) kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[30] Stěžovatelka předně namítá nesprávné právní posouzení otázky odpovědnosti za přestupek podle § 125d odst. 1 vodního zákona. Zpochybňuje závěr městského soudu, že jí svědčí právní vztah k čistírně odpadních vod, z něhož by vyplývaly povinnosti stanovené uvedeným ustanovením.
[31] Podle § 125d odst. 1 vodního zákona se dopustí přestupku právnická nebo podnikající fyzická osoba jako vlastník nebo stavebník vodního díla. Městský soud dospěl v bodu 36 rozsudku k nesprávnému závěru, že uvedené ustanovení dopadá také na stěžovatelku. Vyšel přitom z toho, že poté, co M. K., který byl stavebníkem ČOV a v minulosti provozoval Motel Golf Start, ukončil svou činnost, přešla práva a povinnosti spojené s provozem ČOV na stěžovatelku.
[32] Stěžovatelka považuje tento závěr za nesprávný. Její právní a faktické postavení se totiž po ukončení činnosti M. K. nezměnilo. Stěžovatelka nadále užívá objekt Motelu Golf Start, který není v jejím vlastnictví na základě nájemní smlouvy a jeho jednotlivé prostory přenechává do užívání dalším osobám. Stěžovatelka v této souvislosti namítá, že z napadeného rozsudku není patrné, v čem soud spatřuje právně významný rozdíl mezi situací, kdy byl motel přenechán do užívání M. K., a současným stavem, kdy stěžovatelka pronajímá jednotlivé pokoje jiným právnickým osobám. Jestliže soud dovodil přechod práv a povinností k ČOV na stěžovatelku z ukončení činnosti M. K., nevysvětlil, proč tato práva a povinnosti podle stejné logiky nepřešla na současné uživatele prostor motelu. ČOV totiž fakticky využívají také právnické osoby, jimž jsou pokoje pronajímány, respektive jejich ubytovaní zaměstnanci.
[33] Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že z nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 2006 ani z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětem nájmu byla také ČOV. Podle bodu 39 napadeného rozsudku byla předmětem smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 31. 1. 2006 budova Motelu Golf Start č. p. [č.p.] ve Slušovicích umístěná na pozemku parc. č. XB v katastrálním území S. ČOV se však nachází na pozemku parc. č. XA v témže katastrálním území. Pozemek parc. č. XB a pozemek parc. č. XA přitom nejsou totožné.
[34] Z pohledu stěžovatelky jsou jak zákon, tak předložená smlouva vykládány v rozporu s jejich textem v neprospěch stěžovatelky.
[35] V další části kasační stížnosti stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevyjádřil k výslovnému upozornění stěžovatelky, že seznam přitěžujících a polehčujících okolností není úplný. Soud pak tuto námitku opominul s obecným odůvodněním, že správní orgán se nemusí vyjadřovat ke všemu, co účastník uvede. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004, č. j. 5 A 154/2002-58, kterým se však městský soud neřídil a z pohledu stěžovatelky v odst. 58 bagatelizoval úvahy o hodnocení polehčujících okolností. Aby rozhodnutí ČŽIP bylo přezkoumatelné, měl by být výčet polehčujících a přitěžujících okolností do té míry úplný, aby ze strany soudu byl možný přezkum. Nelze se dle stěžovatelky spokojit s tím, že správní orgán uvede obecné tvrzení, že hodnotil vše, co bylo potřeba. Stěžovatelka je nadále přesvědčena, že není irelevantní ani její námitka ohledně použití odkazu na vyhlášku č. 178/2012 Sb., kterou se stanoví seznam významných vodních toků a způsob provádění činností souvisejících se správou vodních toků. Uvedená vyhláška slouží k provádění § 47 odst. 3 a § 48 odst. 5 vodního zákona, kde jsou stanoveny povinnosti správce vodního toku. Stěžovatelka není správcem vodního toku, proto na ni vyhláška nedopadá. Je nepřípustné, aby text této vyhlášky byl posuzován jako přitěžující okolnost v projednávaném případě.
[36] Závěrem stěžovatelka napadá, že ČIŽP zohlednila při stanovení trestu stejnou skutečnost dvakrát. Nejprve byla při stanovení trestu použita absorpční zásada k uložení úhrnného trestu za více přestupků, následně byla bez další individualizace tato skutečnost znovu uvedena jako přitěžující okolnost zvyšující výměru pokuty. Rozhodnutí neobjasňuje, v čem nad rámec samotné existence více přestupků spočívá zvýšená závažnost jednání, a tím dochází k nepřípustnému dvojnásobnému penalizování téže okolnosti.
[37] Stěžovatelka tento postup napadla v odvolání i v žalobě; ani správní orgán, ani soud však pochybení neuznaly. Použití absorpční zásady je již samo o sobě nástrojem, který zohledňuje spáchání více deliktů. Pokud správní orgán zároveň označil spáchání více přestupků za přitěžující okolnost, potrestal stěžovatelku za tutéž skutečnost dvakrát, což je nepřípustné dle zásady ne bis in idem. Určitou absenci nestrannosti vnímá stěžovatelka i v tom, že je uvedeno, že spáchala „více přestupků“, a nikoli „spáchala dva přestupky“.
[38] S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud v plném rozsahu zrušil rozsudek městského soudu, alternativně aby Nejvyšší správní soud zrušil i rozhodnutí žalovaného.
[39] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka opakuje argumentaci použitou již v průběhu přestupkového řízení, se kterou se správní orgány vypořádaly. Žalovaný odkázal na znění nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 2006 na nebytové prostory Motelu Golf Start, z níž lze dovodit, že vedení stěžovatelky bylo obeznámeno s existencí žádosti M. K. o povolení k nakládání s vodami spočívající ve vypouštění odpadních vod z ČOV DČB 6,3 do vod povrchových v k. ú. S., vydaného Městským úřadem Vizovice. Při posuzování odpovědnosti za vypouštění odpadních vod do vodního toku v rozporu s vodoprávním povolením k nakládání s vodami je přitom rozhodující, kdo je vypouští, tedy kdo tímto způsobem s odpadními vodami nakládal (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 110/2011-59).
[40] Nadto, vývoz 16 t kalů z ČOV provedený v roce 2022, který stěžovatelka doložila, nemůže dle žalovaného představovat doklad o likvidaci veškerých odpadních vod z areálu motelu za kontrolované období. Tento doklad navíc vůbec nezahrnuje množství odpadních vod produkovaných v roce 2023. Žalovaný dále odmítl námitku, že při stanovení výše pokuty správní orgány nepřihlédly k majetkovým poměrům stěžovatelky, ačkoli její hospodaření bylo v posledních letech ztrátové. Otázkou nepřiměřené tvrdosti se zabývala podrobněji ČIŽP v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, které tvoří s rozhodnutím o odvolání jeden celek. Pokuta uložená právnické osobě sice nemá mít likvidační charakter, avšak ukládaná pokuta také nesmí mít v konečném důsledku pro pokutovaný právní subjekt ani povahu sankce bagatelní, neboť jako taková by nemohla splnit svou preventivně výchovnou funkci a ani svůj sankční účel. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[41] Nejvyšší správní soud (NSS) přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[42] Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a z důvodů, které stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila (§ 109 odst. 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[43] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí městského soudu.
[44] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33). Zároveň nelze opomenout, že samotný nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry správního soudu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163).
[45] Stěžovatelka v žalobě zejména opakovala svoji argumentaci uplatněnou v odvolání, přičemž městský soud měl za to, že správní orgány tuto argumentaci náležitě vypořádaly a soud se s jejich hodnocením ztotožnil. Podle ustálené judikatury zdejšího soudu postačí, pokud krajský (městský) soud na přiléhavé pasáže odůvodnění napadeného správního rozhodnutí odkáže s osvojující poznámkou (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS). Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, které dle jeho názoru na stěžovatelčiny námitky odpovídá. Zároveň v napadeném rozsudku dostatečným způsobem vyjevil rozhodné důvody, o které opřel své závěry. Takový postup nelze hodnotit jako nepřezkoumatelný. Možnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů aproboval také Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. II. ÚS 752/10, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 2454/12, či ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3391/12). Zároveň je zřejmé, že stěžovatelka s právními závěry městského soudu v kasační stížnosti věcně polemizuje, což by v případě jejich nepřezkoumatelnosti nebylo z logiky věci možné. Věcná správnost daných závěrů je pak otázkou dalšího posouzení (viz níže).
[46] Důvodná není ani obecná námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pro nesrozumitelnost. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozsudek by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, pokud by z něj nebylo možné jednoznačně dovodit, jakým právním názorem je správní orgán po zrušení svého rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat (srov. např. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009-132), pokud by z něj nevyplývalo, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí (srov. např. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76), pokud by jeho odůvodnění bylo vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních hodnoceních téhož skutkového stavu (srov. např. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2008, č. j. 4 Azs 94/2007-107), či pokud by jeho výrok byl vnitřně rozporný nebo by z něj nebylo možno zjistit, jak vlastně soud rozhodl (srov. např. rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Napadený rozsudek však popsanými vadami netrpí. Odůvodnění rozsudku městského soudu je vystavěno na uceleném argumentačním systému a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jež soud v napadeném rozsudku vyslovil, je zřetelná. Závěry městského soudu jsou řádně zdůvodněné, logické, srozumitelné, navzájem slučitelné a nezakládají proto nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost.
[47] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelky brojícími proti posouzení věci samé městským soudem.
[48] Pro posouzení věci je rozhodné, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k nakládání s vodami a zároveň osobou, které vodní zákon ukládá povinnosti spojené s údržbou vodního díla, a zda jí proto lze přičítat odpovědnost za projednávané přestupky.
[49] V prvé řadě je proto nutné rozlišit mezi neoprávněným nakládáním s vodami ve smyslu § 8 vodního zákona a porušením povinnosti vlastníka vodního díla udržovat toto dílo v řádném stavu podle § 59 vodního zákona.
[50] Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za důležité zdůraznit, že vodní zákon striktně rozlišuje mezi povolením k nakládání s vodami a povinnostmi k vodnímu dílu. Jedná se o dva odlišné právní instituty, které na sobě sice mohou být závislé, ale každý upravuje jinou oblast. Zatímco podstatou povolení k nakládání s vodami podle § 8 vodního zákona je úprava podmínek využití vodního zdroje, povinností k vodnímu dílu dle § 59 téhož zákona se rozumí povinnost starat se o stavbu, která s vodou manipuluje. Dalším zásadním rozdílem je právě vazba na osobu či majetek. Povolení k nakládání s vodami je vázáno na konkrétní účel a oprávněnou osobu, případně na daný pozemek, a často bývá časově omezeno. Naproti tomu povinnosti k vodnímu dílu jsou pevně vázány na vlastnictví stavby.
[51] Povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami (dále ,,povolení k nakládání s vodami‘‘) je dle § 8 odst. 1 písm. c) bodu 5 vodního zákona třeba k vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo podzemních. Povolení k nakládání s vodami se podle odst. 2 téhož ustanovení vydává fyzickým nebo právnickým osobám k jejich žádosti. Fyzická nebo právnická osoba, která má platné povolení k nakládání s vodami podle odstavce 1 nebo podle předchozích předpisů (dále jen ,,oprávněný‘‘), je oprávněna nakládat s vodami v rozsahu a k účelu po dobu uvedenou v platném povolení.
[52] Povolení k nakládání s vodami se podle § 9 odst. 1 vodního zákona vydává na časově omezenou dobu. Povolení k vypouštění odpadních vod nemůže být vydáno na dobu delší než 10 let (odst. 2).
[53] Podle § 11 odst. 1 vodního zákona „práva a povinnosti vyplývající z povolení k nakládání s vodami, které bylo vydáno pro účel spojený s vlastnictvím k pozemkům anebo stavbám, přecházejí na jejich nabyvatele, pokud tyto pozemky anebo stavby budou i nadále sloužit účelu uvedenému v povolení. To platí i pro jejich uživatele po dobu užívání těchto pozemků nebo staveb v rozsahu, který odpovídá rozsahu práv uživatele k nim, vyplývajícího ze vzájemného vztahu mezi vlastníkem a tímto uživatelem. Nabyvatelé těchto pozemků anebo staveb, případně jejich uživatelé, jsou povinni oznámit vodoprávnímu úřadu, že došlo k převodu nebo přechodu pozemku nebo stavby, s nimiž je povolení k nakládání s vodami spojeno, a to do 2 měsíců ode dne jejich převodu nebo přechodu, případně vzniku práv k jejich užívání.“
[54] Podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona „právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako oprávněný dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 38 odst. 6 nezměří objem vypouštěných odpadních vod nebo míru jejich znečištění nebo výsledky měření nepředá vodoprávnímu úřadu.“
[55] Jak zjistil Nejvyšší správní soud ze spisu, stěžovatelka uzavřela dne 31. 1. 2006 nájemní smlouvu na nebytové prostory Motelu Golf Start č. p. [č.p.] ve Slušovicích, na parcele č. XB v k. ú. S., s Ing. Bc. K. N. jako pronajímatelem. Smlouva byla uzavřena od 1. 2. 2006 na dobu neurčitou. Podle bodu 2 nájemní smlouvy „pronajímané nebytové prostory a zařízení bude nájemce užívat pro výkon činnosti, kterou si legislativně vyřídí. Nájemce může pronajaté prostory a zařízení pronajmout třetí osobě.“ Podle bodu 3 „nájemce bude pečovat o pronajatou nemovitost a zařízení péčí řádného hospodáře, bude provádět běžnou údržbu, revize a prohlídky zařízení na své náklady.“ Podle bodu 8 nájemní smlouvy „vyřízení legislativy potřebné k provozování činnosti v pronajatém zařízení je věcí nájemce, včetně všech revizních zpráv.“
[56] Žádost o povolení k vypouštění odpadních vod z ČOV DČB 6,3 v k. ú. S. do vodního toku Dřevnice v řkm 27,97 byla podána dne 28. 12. 2007 panem M. K., který měl v době podání žádosti pronajaté prostory Motelu Golf Start od stěžovatelky na základě bodu 3 výše uvedené nájemní smlouvy. Stavebníkem ČOV DČB 6,3 byl podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 24. 6. 1991, č. j. ŽP 2423/147/1991-Vv, Družstevní agrokombinát Slušovice. Účastníkem řízení o povolení k vypouštění odpadních vod byl také K. N. jako fyzická osoba vlastnící pozemky a stavby objektu Motelu Golf Start (dále také jen ,,vlastník‘‘).
[57] Dne 19. 2. 2019 vydal Městský úřad Vizovice pod č. j. MUVIZ 003089/2019ŽP-PM na 10 let povolení k vypouštění odpadních vod do vod povrchových, které spočívá ve vypuštění předčištěných odpadních vod z ČOV typu DČB 6,3 do vodního toku Dřevnice, navrhovateli p. M. K..
[58] Městský úřad Vizovice obdržel dne 24. 4. 2019 od p. K. žádost o vymazaní jeho jména, neboť k 1. 9. 2017 mu bylo „ukončeno provozování motelu ve Slušovicích a s tím spojené užívání stavby ČOV, se kterou je spojeno povolení k nakládání s vodami, a to na základě výpovědi od vlastníka stavby“. Městský úřad Vizovice dále s odkazem na § 11 odst. 1 vodního zákona upozornil, že práva a povinnosti vyplývající z vodoprávního povolení přecházejí na vlastníka stavby, případně na jejího uživatele, kteří jsou povinni tuto skutečnost oznámit do dvou měsíců. Sdělení zaslal M. K. a na vědomí vlastníku stavby.
[59] Pojem „nakládání s vodami“ vyjadřuje dle důvodové zprávy k vodnímu zákonu nejobecnější vztah daného subjektu k vodám. Zahrnuje jednak užívání těchto vod (např. využití jejich vodní síly, využití k plavbě, k chovu vodní drůbeže, využití při rekreaci a sportech apod.), vzdouvání a akumulaci těchto vod vodními stavbami (např. jezy, přehradami) umožňující jejich užívání a odebírání, dále odběry těchto vod za účelem jejich dalšího využití (např. k zásobování vodou obyvatelstva i průmyslu, kdy se předmětem užití stávají až vody odebrané), jakož i vypouštění odpadních vod do vod povrchových (výjimečně podzemních) apod. Nakládat s povrchovými nebo podzemními vodami lze buď ze zákona (jde o tzv. obecné užívání povrchových vod podle § 6 vodního zákona), nebo na základě povolení.
[60] Povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami podle § 8 vodního zákona, je zcela nesporně a nepochybně veřejnoprávním aktem, jímž veřejná moc uděluje žadateli subjektivní právo nakládat s vodami, kterým sleduje veřejný zájem chránit povrchové a podzemní vody, stanovit podmínky pro hospodárné využívání vodních zdrojů a pro zachování i zlepšení jakosti povrchových a podzemních vod, jakož i vytvořit podmínky pro snižování nepříznivých účinků povodní a sucha a zajistit bezpečnost vodních děl v souladu s právem Evropských společenství. Samotné povolení k nakládání s vodami má pouze, a právě tento veřejnoprávní rozměr. Vydání povolení v souladu se zákonem o vodách nijak nesouvisí s právy jiných osob soukromoprávní povahy, zejména je nezakládá, nemění ani neruší (rozsudek městského soudu ze dne 29. 5. 2012, č. j. 11 A 53/2011-62).
[61] S nakládáním s vodami bez povolení, které je dle vodního zákona potřeba, nebo v rozporu s povolením, jsou spjaty sankce jak pro fyzické osoby [§ 116 odst. 1 písm. b), § 118 odst. 1 písm. a)], tak pro právnické osoby a podnikající fyzické osoby [§ 125a odst. 1 písm. b), § 125c odst. 1 písm. a)]. Formulaci „je třeba“ použitou v § 8 odst. 1 je v souladu s jazykovým teleologickým výkladem, kdy předmětem ochrany daného ustanovení je zájem na zajištění kvality povrchových vod a zajištění řádného nakládání s povrchovými vodami v nejširším smyslu, nutno vykládat tak, že každý, kdo nakládá s vodami bez daného povolení k nakládání s povrchovými nebo podzemními vodami, činí tak v rozporu se zákonem o vodách a dopouští se tím deliktu (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2014, č. j. 42 A 15/2010 - 49).
[62] Soud v takových případech vychází z toho, že pro spáchání přestupku je klíčové neoprávněné nakládání s vodami bez příslušného povolení vodoprávního úřadu. Nejvyšší správní soud se zabýval subjektivní stránkou správního deliktu spočívajícího v nedovoleném vypouštění vod v rozsudku ze dne 12. 1. 2012, č. j. 7 As 110/2011-59, na který odkázal žalovaný. Uvedený rozsudek se sice týkal správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona ve znění do 31. 7. 2010 (vypouštění odpadních nebo důlních vod do vod povrchových nebo podzemních, popřípadě do kanalizace v rozporu s vodním zákonem), skutková podstata tohoto správního deliktu byla nicméně novelou zákona transponována do § 125a odst. 1 písm. b) téhož zákona.
[63] V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „správního deliktu podle § 116 odst. 1 písm. b) vodního zákona se dopustí subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně odpadní vody vypouštěny, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení, a to nejen tím, že sám nebo prostřednictvím svých pracovníků, popř. pracovníků jiného subjektu konajících na jeho pokyn, odpadní vody vypustí, ale i tím, že svým jednáním, ať už konáním nebo opomenutím, dopustí, a to i bez svého zavinění, aby prostřednictvím jeho zařízení nepředčištěná voda unikla.“ Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že aby mohl žalovaný dospět k závěru o odpovědnosti za únik odpadních vod z ČOV, ,,,musel by nejprve vyloučit existenci subjektu s bližším vztahem k ČOV a následně mít prokázáno vlastnické právo účastnice řízení k ČOV‘‘. V citované věci však správní spis neobsahoval žádné podklady umožňující zjistit, kdo ČOV v rozhodné době provozoval nebo provozovat měl. Za této důkazní situace nebyla totožnost osoby, která ČOV fakticky obsluhovala, pro posouzení deliktní odpovědnosti rozhodná. Podstatné bylo, že neexistoval subjekt, jemuž by bylo provozování ČOV povoleno, a že účastnice řízení měla k ČOV přinejmenším spoluvlastnické právo. Z citovaného rozsudku tedy vyplývá, že na jednu stranu je nutné klást důraz na co nejužší vztah subjektu k zařízení, z něhož jsou odpadní vody vypouštěny, na druhou stranu může být za určitých okolností rozhodné právě vlastnické právo k danému zařízení, a to zejména v situaci, kdy není možné prokazatelně zjistit provozovatele tohoto zařízení.
[64] Na závěry citovaného rozsudku navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2015, č. j. 4 As 2/2015-30. Potvrdil, že odpovědnost primárně nese osoba, která má k zařízení nejbližší právní, nikoli pouze faktický vztah. Správní orgány proto nejsou povinny řešit soukromoprávní vztahy mezi dotčenými subjekty. Případné porušení smluvní povinnosti jinou osobou může založit nárok na náhradu škody, nevylučuje však veřejnoprávní odpovědnost osoby, které příslušná povinnost náleží.
[65] V rozsudku ze dne 25. 4. 2018, č. j. 6 As 406/2017-30, již Nejvyšší správní soud vyslovil, že za nakládání s vodami bez povolení odpovídá osoba, která je skutečně uskutečňuje. Za rozhodné soud považoval zejména to, kdo odběr fakticky prováděl. V rozsudku ze dne 16. 11. 2017, č. j. 3 As 267/2016-23, Nejvyšší správní soud odmítl, že by za vypouštění odpadních vod mohl odpovídat pouze vlastník té části kanalizace, z níž vody bezprostředně vytékají. Vlastnické vztahy k jednotlivým částem kanalizačního systému nejsou samy o sobě rozhodující. Podstatný je celkový právní a dispoziční vztah osoby ke zdroji odpadních vod a k jejich odvádění.
[66] Z ustálené judikatury tedy vyplývá, že za pachatele přestupku neoprávněného nakládání s vodami bez příslušného povolení vodoprávního úřadu je nutné obecně považovat subjekt, který je v nejtěsnějším vztahu k zařízení, z něhož jsou nedovoleně odpadní vody vypouštěny, tedy obvykle nejprve provozovatel, poté nájemce a teprve poté vlastník zařízení.
[67] V případě přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona pachatelem přestupku může být právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba, která je oprávněná k nakládání s vodami. Jedná se tedy o osobu, v jejíž prospěch bylo vydáno povolení vodoprávního úřadu k nakládání s vodami nebo na kterou oprávnění z takového povolení přešlo. Tato osoba se dopustí protiprávního jednání, pokud poruší podmínky povolení nebo nakládá s vodami jiným způsobem a v jiném rozsahu, než jí bylo povoleno.
[68] Je-li oprávnění spojeno s vlastnictvím pozemku nebo stavby, přechází podle § 11 odst. 1 vodního zákona na jejich nabyvatele. Pro posouzení odpovědnosti stěžovatelky je proto nutné zjistit nejen to, komu bylo povolení původně vydáno, ale také, zda na ni oprávnění z tohoto povolení přešlo v důsledku jejího vlastnického nebo užívacího vztahu k dotčenému pozemku či stavbě.
[69] Mezi účastníky řízení není sporu o tom, že vodoprávní povolení bylo vydáno pro třetí osobu, přičemž účastníkem řízení o udělení povolení byl vlastník pozemků a stavby motelu, nikoliv stěžovatelka. Mezi účastníky řízení není sporu ani o tom, že stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvu na nebytové prostory motelu s vlastníkem, přičemž smlouvou bylo ujednáno, že pronajímané nebytové prostory a zařízení bude stěžovatelka užívat pro výkon činnosti, kterou si legislativně vyřídí. Žalovaný nerozporuje ani skutečnost, že stavba motelu se nachází na pozemku parc. č. XD, stavba ČOV na pozemku parc. č. XA.; předmětem nájemní smlouvy je pronájem motelu na parcele č. XB v k. ú. S.
[70] Městský soud konstatoval, že v době podpisu nájemní smlouvy (31. 1. 2006), ještě ČOV nebylo uděleno vodoprávní povolení (19. 2. 2019), z toho důvodu ČOV ve smlouvě ani nemohla být uvedena. Stavebníkem vodního díla v té době byl dle soudu p. K., po něm se jím stala stěžovatelka, neboť na ni, jako provozovatelku motelu a ČOV přešla práva a povinnosti z vodoprávního povolení. Městský soud shodně s žalovaným zdůraznil, že vlastník a pronajímatel motelu JUDr. Ing. K. N., Ph.D., MBA, účastník původního správního řízení o žádosti o vydání vodoprávního povolení, byl podle veřejně přístupného výpisu z obchodního rejstříku předsedou představenstva stěžovatelky od jejího založení dne 20. 7. 1999 do 16. 9. 2014, od 16. 9. 2014 do 1. 1. 2021 statutárním ředitelem stěžovatelky, a současně od 16. 9. 2014 předsedou správní rady stěžovatelky. Stěžovatelka má rovněž na adrese motelu sídlo. Z právě uvedených důvodů, hodnocených ve vzájemných souvislostech, shledal soud, že na stěžovatelku přešla po p. K. práva a povinnosti vyplývající z vodoprávního povolení ve smyslu § 11 odst. 1 vodního zákona.
[71] Nejvyšší správní soud souhlasí ve světle uvedené judikatury s tím, že odpovědnost za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona je posuzována podle toho, kdo byl v rozhodné době v nejbližším právním vztahu k ČOV a k odběru/vypouštění vod. Je pravdou, že stěžovatelka sice neměla vydané vodoprávní povolení, ale fakticky a právně (nájemní smlouvou, přístupem k zařízení apod.) vykonávala nakládání s vodami (odběr, provoz ČOV, vypouštění), a je tak považována za subjekt, který s vodami skutečně nakládá.
[72] Skutečnost, že nájemní smlouva výslovně neupravuje povinnosti k ČOV a že nájemce nemá vodoprávní povolení, sama o sobě nezbavuje správní orgány možnosti postihnout toho, kdo s vodami fakticky nakládal. Naopak smluvní absence ujednání o ČOV zvyšuje význam faktických okolností (kdo měl přístup, kdo provozoval, kdo zajišťoval provozní činnosti) při určování pachatele správního deliktu podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona. Právě stěžovatelka coby nájemce měla k objektu motelu z hlediska jeho provozování bližší vztah, neboť zde vykonávala běžný denní provoz, a lze tedy předpokládat, že to byla právě ona, kdo v rozhodném období vypouštěl odpadní a znečištěné vody bez povolení.
[73] Správní orgány nemají povinnost řešit soukromoprávní vztahy mezi nájemcem a vlastníkem. Případné porušení smluvní povinnosti jinou osobou může založit soukromoprávní nárok, zejména nárok na náhradu škody, nemůže však samo o sobě vyloučit veřejnoprávní odpovědnost osoby, jíž příslušnou povinnost ukládá zákon. V nyní posuzované věci proto městský soud zcela správně uzavřel, že žalovaný byl oprávněn a povinen vycházet z provozních skutečností a důkazů o faktickém nakládání s vodami při uplatňování veřejnoprávní sankce za porušení § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona.
[74] Stěžovatelce byla uložena pokuta rovněž za spáchání přestupku podle § 125d odst. 1 vodního zákona.
[75] Podle § 125d odst. 1 vodního zákona právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako vlastník nebo stavebník vodního díla dopustí přestupku tím, že neudržuje vodní dílo v řádném stavu podle § 59 odst. 1 písm. b).
[76] Za vodní dílo se ve smyslu § 55 odst. 1 vodního zákona považují stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem; čistička odpadních vod je vodním dílem. Podle § 59 odst. 1 písm. a) vodního zákona je vlastník vodního díla mj. povinen dodržovat podmínky a povinnosti, za kterých bylo vodní dílo povoleno a uvedeno do provozu, dodržovat provozní řád a schválený manipulační řád.
[77] Definici pojmu „stavebník“ vodní zákon neobsahuje. Obsahuje ji však § 14 písm. a) zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, podle něhož je stavebníkem: a) osoba, která pro sebe žádá o vydání povolení záměru (přičemž „záměrem“ je i stavba, a to i stavba vodního díla) nebo která naopak žádá o povolení stavbu odstranit, b) osoba, která stavbu již provádí či odstraňuje. Stavebníkem naopak není stavební podnikatel, který stavbu realizuje v rámci své podnikatelské činnosti.
[78] Pro naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 125d odst. 1 vodního zákona je nezbytné, aby pachatel měl postavení vlastníka nebo stavebníka vodního díla; bez takového postavení nelze odpovědnost za tento přestupek zakládat. Odborná literatura [HORÁČEK, Zdeněk. Vodní zákon: s aktualizovaným podrobným komentářem po roce účinnosti nového občanského zákoníku k 15. 3. 2015, III. vydání, Praha 2015: Sondy s. r. o.] v souvislosti s § 59 vodního zákona uvádí, že se jedná o ,,povinnosti směřující na vlastníky vodních děl, tzn. že je za jejich dodržování odpovědný vlastník vodního díla, ačkoliv např. k porušení povinnosti došlo v důsledku zavinění třetí osoby. Vlastník je potom oprávněn požadovat na takové třetí osobě případnou náhradu škody (§ 2894 a násl. občanského zákoníku). (…) Vlastník vodního díla má povinnosti uvedené v tomto ustanovení rovněž obecné povinnosti jako vlastník stavby stanovené stavebním zákonem (§ 154 stavebního zákona), jelikož vodní dílo je rovněž stavba (§ 55 odst. 1).“ Rovněž judikatura akcentuje objektivní odpovědnost a vyžaduje aktivní péči vlastníka (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 4. 2023, č. j. 51 A 17/2022-72, rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2017, č. j. 7 As 168/2017-35).
[79] Městský soud v této souvislosti upozornil na znění § 126 odst. 1 vodního zákona, odkázal ohledně přenosu povinností z vlastníka na nájemce na znění nájemní smlouvy a uzavřel, že stěžovatelka se svých povinností nemůže zprostit.
[80] Podle § 126 odst. 1 vodního zákona, pokud se v tomto zákoně užívá pojem „vlastník“ nebo „nabyvatel“, rozumí se jím i ten, komu svědčí právo hospodaření. Pokud vlastník přenesl práva nebo povinnosti, jichž se příslušné ustanovení týká, na uživatele, hledí se na něj jako na vlastníka.
[81] Vodní zákon tímto ustanovením rozšiřuje okruh osob, které mohou být „vlastníky“ vodního díla pro účely vodního zákona, nad rámec úzkého vymezení vlastnickým právem jako takovým. Právo hospodaření v obecné rovině znamená oprávnění spravovat, užívat a nakládat s určitým majetkem za podmínek stanovených zákonem (například zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) nebo smlouvou. Musí tedy existovat právní základ nebo odpovídající dohoda, která toto právo zakotvuje. Jinými slovy, pokud je oprávnění užívat vodní dílo odvozeno od vlastníka, musí být prokázán právní vztah mezi vlastníkem a uživatelem, včetně rozsahu přenesených práv a povinností. Teprve na základě takto prokázaného oprávnění lze posoudit, zda dotyčná osoba plní či porušuje veřejnoprávní povinnosti vyplývající z vodního zákona.
[82] Správní orgány i městský soud se otázkou vlastnictví vodního díla náležitě zabývaly. Městský soud ze správního spisu ověřil, že stěžovatelka již v odporu proti příkazu namítala, že není vlastníkem ani stavebníkem ČOV, a proto nemohla spáchat přestupek podle § 125d odst. 1 vodního zákona. ČIŽP se touto námitkou zabývala a odpovědnost stěžovatelky dovodila především z obsahu smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 31. 1. 2006. ČIŽP dále zohlednila, že ČOV byla vybudována výhradně pro potřeby motelu, nebyl na ni napojen žádný jiný objekt ani jiný producent odpadních vod a stěžovatelka v kontrolovaném období zajistila odvoz 16 tun kalů z této ČOV. Obdobně se s totožnou námitkou vypořádal i žalovaný v napadeném rozhodnutí.
[83] Závěry správních orgánů městský soud aproboval, s tím, že stěžovatelka na základě nájemní smlouvy převzala provoz motelu včetně zařízení sloužících k jeho provozu a zavázala se zajišťovat jejich údržbu, revize a prohlídky. ČOV přitom sloužila výhradně k odvádění a čištění odpadních vod z motelu a stěžovatelka ji při své podnikatelské činnosti fakticky užívala a mohla ovlivňovat její provoz.
[84] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu koriguje úvahy městského soudu, že se stěžovatelka nemůže odpovědnosti zprostit poukazem na to, že není vlastníkem ČOV nebo že povolení k vypouštění odpadních vod bylo původně vydáno jiné osobě. Argumentuje-li městský soud tím, že poté, co M. K. přestal motel užívat, přešla povinnost z vodoprávního povolení na stěžovatelku, směšuje znaky skutkové podstaty přestupků podle § 125c odst. 1 písm. c) a § 125d odst. 1 vodního zákona. Jak vyplývá ze shora uvedeného, odpovědnost za spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. c) vodního zákona je posuzována podle toho, kdo byl v rozhodné době v nejbližším právním vztahu k ČOV a k odběru/vypouštění vod.
[85] V případě přestupku podle § 125d odst. 1 vodního zákona skutková podstata vyžaduje, aby jeho pachatel měl postavení vlastníka nebo stavebníka vodního díla s tím, že vodní zákon v § 126 odst. 1 rozšiřuje okruh osob, které mohou být „vlastníky“ vodního díla pro účely vodního zákona. Pro účely stanovení odpovědnosti za přestupek dle § 125d odst. 1 vodního zákona je proto rozhodné, zda pachatel naplnil zákonné znaky vlastníka vodního díla ve smyslu vodního zákona, nikoli pouze to, zda mu svědčí vlastnické právo podle soukromoprávních předpisů, anebo zda je držitelem vodoprávního povolení.
[86] Na základě uvedeného pak Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uzavírá, že stěžovatelce na základě uzavřené nájemní smlouvy svědčí právo vodní dílo (ČOV) užívat a je z toho důvodu povinna plnit povinnosti vlastníka vodního díla. Pro naplnění skutkové podstaty postačuje, že stěžovatelka nesplnila povinnosti spojené s řádným provozem a údržbou ČOV. Vadný stav zařízení byl zjištěn při šetření ČIŽP a zachycen v protokolu o kontrole; protokol o odběru vzorku a protokol o zkouškách předložila stěžovatelka až na výzvu dne 5. 3. 2024. Ani daňový doklad za odvoz 16 tun kalů neprokazuje řádný stav ČOV nebo splnění všech povinností stěžovatelky, neboť dokládá pouze jednorázový „vývoz septiku včetně likvidace na ČOV“. Z uvedeného dokladu proto nelze dovodit, že ČOV byla v celém kontrolovaném období řádně udržována a provozována.
[87] Ke zbývajícím námitkám stran uložení trestu a uplatnění absorpční zásady Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto v zásadě představují prosté popírání závěrů žalovaného a krajského soudu a nepřinášejí žádnou otázku, která již nebyla v předchozím řízení přesvědčivě zodpovězena. Se závěry žalovaného i městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
[88] Nejvyšší správní soud konstatuje, neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek městského soudu zrušit. Městský soud se věcí stěžovatelky řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[89] O náhradě nákladů řízení NSS rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by dle pravidla úspěchu náhrada nákladů řízení náležela, žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. září 2026
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu