Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: M. B., zast. JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem [adresa] Praha 5, za účasti: I) Český bytový fond s.r.o., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Pavlem Širokým, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, II) Ing. M. H., III) LUCROS SICAV a.s., se sídlem [adresa] zast. JUDr. Pavlem Širokým, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 51 A 36/2024-168,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Osoba zúčastněná na řízení I) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce, JUDr. Mgr. Lukáše Váni, Ph.D., advokáta.
III. Osoby zúčastněné na řízení II) a III) nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Kostelec nad Černými lesy, stavebního úřadu, ze dne 20. 6. 2018, č. j. 04060/2018/KNCL/SU, bylo schváleno umístění a povolení stavby lékařského domu, zpevněných ploch včetně parkovacích stání, venkovních jednotek tepelných čerpadel vzduch/voda, vsakovacích objektů dešťových vod, venkovního osvětlení a vodovodní a kanalizační přípojky na pozemcích parc. č. XA a XB v k. ú. K.
[2] Dne 18. 1. 2021 podala osoba zúčastněná na řízení (dále též „stavebník“) podle § 118 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdejším znění (dále jen „stavební zákon z roku 2006“), žádost o změnu stavby před jejím dokončením. Navrhovaná změna spočívala v přeměně původního záměru na novostavbu trojpodlažního nepodsklepeného bytového domu s 29 bytovými jednotkami, 3 ateliéry a venkovními částečně zastřešenými parkovacími stáními.
[3] Zmiňovaný stavební úřad rozhodnutím ze dne 13. 9. 2021, č. j. 07147/2021/KNCL/SU, sp. zn. 00536/2021/KNCL/SU/HM, vycházeje z kladného závazného stanoviska Městského úřadu v Říčanech, odboru územního plánování a regionálního rozvoje, ze dne 24. 11. 2020, č. j. 295390/2020-MURI/OUPRR/1177, změnu stavby před jejím dokončením dle § 118 odst. 2 ve spojení s § 94p odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 schválil. Nový záměr zahrnoval zejména změnu charakteru stavby z lékařského domu na bytový, změnu umístění hlavní stavby i doprovodných staveb, kombinaci krytých a nekrytých parkovacích stání, nahrazení původně navržené kanalizační přípojky žumpou na vyvážení a oplocení na hranici se sousedními pozemky. Stavební úřad současně stanovil nové podmínky pro umístění a provedení stavby.
[4] Proti prvostupňovému rozhodnutí podalo odvolání několik účastníků řízení, mimo jiné žalobkyně a osoba zúčastněná na řízení II). V odvolacím řízení Krajský úřad Středočeského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, závazné stanovisko Městského úřadu v Říčanech, odboru územního plánování a regionálního rozvoje, ze dne 24. 11. 2020, č. j. 295390/2020-MURI/OUPRR/1177, dle § 149 odst. 7 správního řádu svým závazným stanoviskem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 157034/2021/KUSK, změnil tak, že shledal záměr z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací a cíli a úkoly územního plánování jako nepřípustný.
[5] Na základě podaného podnětu Ministerstvo pro místní rozvoj závazné stanovisko krajského úřadu ze dne 20. 12. 2021, č. j. 157034/2021/KUSK, svým rozhodnutím (jež má materiálně rovněž charakter závazného stanoviska) ze dne 19. 4. 2022, č. j. MMR-25080/2022-81, ve zkráceném přezkumném řízení dle § 149 odst. 8 ve spojení s § 97 odst. 3 a § 98 správního řádu změnilo tak, že potvrdilo původní kladné závazné stanovisko Městského úřadu v Říčanech. Žalovaný následně svým rozhodnutím ze dne 20. 6. 2022, č. j. 056210/2022/KUSK, odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu o změně stavby před dokončením částečně změnil tak, že do výroku doplnil odkaz na § 118 odst. 2 stavebního zákona, upřesnil tvar půdorysu stavby (do písmene „L“) a upřesnil podmínku týkající se budoucího odstranění žumpy po jejím nahrazení čistírnou odpadních vod. Ve zbytku žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Při posouzení souladu nového záměru s územně plánovací dokumentací žalovaný vycházel z uvedeného rozhodnutí, resp. závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 19. 4. 2022, č. j. MMR-25080/2022-81, podle něhož byl nový záměr v souladu s územním plánem města Kostelec nad Černými lesy.
[6] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podaly město Kostelec nad Černými lesy a žalobkyně samostatné žaloby. Krajský soud v Praze je spojil ke společnému projednání a rozsudkem ze dne 27. 4. 2023, č. j. 51 A 61/2022-107, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovanému vytkl zejména nedostatečné posouzení otázky platnosti původního společného povolení stavby lékařského domu, souladu nového záměru s regulativy územního plánu týkajícími se poměru zastavěných ploch a ploch zeleně a námitek vztahujících se ke vsakování srážkových vod. Kasační stížnosti žalovaného a stavebníka proti uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 22. 8. 2024, č. j. 6 As 82/2023-116.
[7] V dalším správním řízení stavebník předložil mimo jiné stavební deník č. 8090696 se záznamy z října 2019 a dodatek č. 2 k souhrnné technické zprávě k projektové dokumentaci změny stavby.
[8] Žalovaný současně vyzval Ministerstvo pro místní rozvoj k odstranění vad vytčených krajským soudem ve vztahu k rozhodnutí (závaznému stanovisku) ministerstva ze dne 19. 4. 2022, č. j. MMR-25080/2022-81. Ministerstvo si od podatele původního podnětu, vystupujícího současně jako zástupce stavebníka, vyžádalo další dokumentaci a provedlo nové výpočty zastavěných, zpevněných a zelených ploch. Rozhodnutím (závazným stanoviskem) ze dne 19. 9. 2023, č. j. MMR-58917/2023-81, ministerstvo znovu změnilo negativní závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 12. 2021, č. j. 056210/2022/KUSK, a shledalo nový záměr souladným s územním plánem města Kostelec nad Černými lesy.
[9] Účastníci řízení se vyjádřili k nově doplněným podkladům i k závaznému stanovisku ministerstva. Žalobkyně tak učinila zejména podáními ze dne 1. a 4. 12. 2023. Ministerstvo následně reagovalo přípisem ze dne 6. 3. 2024, č. j. MMR-19028/2024-81.
[10] Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2024, č. j. 009460/2024/KUSK, žalovaný prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu opět změnil ve stejném rozsahu jako svým prvním rozhodnutím a ve zbytku je opět potvrdil. Odvolací námitky neshledal důvodnými a v otázce souladu nového záměru s územním plánem vyšel z rozhodnutí ministerstva ze dne 19. 9. 2023, č. j. MMR-58917/2023-81.
[11] Žalobkyně se domáhala zrušení tohoto rozhodnutí žalobou. Namítala, že původní povolení pozbylo platnosti, neboť nebylo spolehlivě prokázáno zahájení stavby do 27. 7. 2020, že nový záměr nesplňuje regulativy zastavěnosti a zeleně podle změny č. 1 ani změny č. 3 územního plánu a že žalovaný řádně nevypořádal její námitky ke vsakování srážkových vod. Poukazovala zejména na riziko vyplavení či poškození žumpy vztlakem, na rozdílné údaje o ploše odvodňovaných střech a na možné ohrožení svých pozemků nevsáknutou srážkovou vodou.
[12] Krajský soud rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 51 A 36/2024-168, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Nejprve odmítl námitku stavebníka, že žaloba představovala zjevné zneužití práva. Žalobkyně podle krajského soudu uplatňovala myslitelné dotčení svých vlastnických práv, zejména v souvislosti s tvrzeným rizikem zaplavení svých sousedních nemovitostí. Skutečnost, že nový záměr již byl dokončen a zkolaudován, nepovažoval krajský soud za překážku soudního přezkumu.
[13] Námitce zániku platnosti původního společného povolení stavby lékařského domu krajský soud nepřisvědčil. Z doplněného stavebního deníku č. 8090696, posuzovaného ve spojení s projektovou dokumentací změn stavby a dalšími podklady, dovodil, že práce na vodovodní přípojce byly fakticky provedeny nejpozději dne 7. 10. 2019. Původní záměr proto soud považoval za zahájený ještě před 27. 7. 2020 a původní povolení za platné.
[14] Krajský soud však shledal, že nový záměr nebyl posouzen podle změny č. 3 územního plánu, účinné od 24. 11. 2023. Pro dotčené plochy SO1 tato změna stanovila poměr nejvýše 40 % zastavěnosti stavebního pozemku nadzemními objekty a nejméně 50 % zeleně, zatímco žalovaný i ministerstvo vycházeli ze změny č. 1 s limity 50 % a 40 %. Soulad s účinným územním plánem bylo třeba posoudit z úřední povinnosti. Závaznost rozhodnutí (závazného stanoviska) ministerstva ze dne 19. 9. 2023, č. j. MMR-58917/2023-81, nebránila tomu, aby si od něj žalovaný vyžádal stanovisko aktuální, neboť vypočtené hodnoty 40,04 % zastavěnosti pozemku nadzemními objekty a přibližně 40,01 % zeleně novým limitům neodpovídaly. Konečné odborné posouzení však krajský soud ponechal správním orgánům.
[15] Krajský soud nepřisvědčil argumentaci stavebníka jeho legitimním očekáváním či dobré víře: první odvolací rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a s žádostí o podstatnou změnu záměru bylo spojeno mj. riziko, že během řízení o ní dojde ke změně poměrů. Pozdější kolaudace stavby vady povolení změny stavby nezhojila. S námitkami žalobkyně ohledně stanovení poměru zastavěných ploch a ploch zeleně v závazném stanovisku ministerstva se sice soud neztotožnil, avšak soulad se změnou č. 1 územního plánu nepovažoval vzhledem k nabytí účinnosti změny č. 3 za dostačující.
[16] Ve vztahu k otázce vsakování krajský soud žalovanému vytkl nevypořádanou námitku rizika vztlaku žumpy a nesrovnalosti mezi plochou střech uváděnou v dodatku č. 2 k souhrnné technické zprávě k projektové dokumentaci změny stavby (1 255 m²) a na koordinačním výkresu (1 377,2 m²), která může být významná pro posouzení kapacity vsakovacího zařízení. Obecné žalobní námitce týkající se „srážek přesahujících návrhové parametry“ naopak krajský soud nepřisvědčil. Z uvedených důvodů tedy žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovanému uložil opatřit závazného stanovisko orgánu územního plánování, které bude vycházet z aktuálního územního plánu, a vypořádat námitky proti dodatku č. 2 k souhrnné technické zprávě k projektové dokumentaci změny stavby.
[17] Související návrh stavebníka na zrušení změny č. 3 územního plánu Krajský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2025, č. j. 54 A 78/2024-149. Kasační stížnost stavebníka proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 As 49/2025-65. Zdejší soud potvrdil, že změna č. 3 dopadala na rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2024, č. j. 009460/2024/KUSK. Ústavní stížnost stavebníka v této věci odmítl Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 6. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 735/26.
II.
Obsah kasační stížnosti a dalších podání
[18] Stavebník jako osoba zúčastněná na řízení I) (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[19] Stěžovatel předně setrval na názoru, že žaloba představovala zjevné zneužití práva. Krajský soud podle něj jeho argumentaci nesprávně redukoval na tvrzení, že žaloba je nepřípustná pouze proto, že na stavbě v důsledku soudního řízení vázne právní vada. Stěžovatel však tvrdil, že žalobkyně podáním žaloby sleduje poškození stěžovatele, ztížení dispozic se stavbou a zmaření jeho podnikatelského záměru, právní vada stavby má být jen prostředkem k dosažení tohoto cíle.
[20] Se závěrem krajského soudu, že původní povolení nepozbylo platnosti a stavební práce byly zahájeny včas, se stěžovatel naopak ztotožnil.
[21] Těžiště kasační argumentace stěžovatele směřuje proti použití změny č. 3 územního plánu. Stěžovatel zdůraznil, že při zahájení realizace nového záměru vycházel z územního plánu ve znění změny č. 1 a z pravomocného prvního odvolacího rozhodnutí žalovaného. Změna č. 3 nabyla účinnosti až dne 24. 11. 2023, kdy již byla stavba v pokročilé fázi realizace. Požadavek, aby dokončený nebo téměř dokončený záměr vyhověl později přijatým regulativům, považuje stěžovatel s ohledem na okolnosti věci za nepřiměřený a formalistický.
[22] Stěžovatel dále namítá, že žalovaný byl podle § 149 odst. 1 správního řádu vázán rozhodnutím (závazným stanoviskem) ministerstva ze dne 19. 9. 2023, č. j. MMR-58917/2023-81. Závaznost stanoviska považuje stěžovatel za zvláštní pravidlo vůči obecnému požadavku vycházet ze skutkového a právního stavu v době vydání správního rozhodnutí. Žalovaný podle něho nebyl oprávněn podkladový akt ministerstva přezkoumávat ani se od něj odchýlit. Nezákonný by byl naopak postup, při němž by jej nerespektoval.
[23] Za nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné stěžovatel označil vypořádání argumentace výše zmiňovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2025, č. j. 54 A 78/2024-149, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení změny č. 3 územního plánu. Podle jeho názoru se pasáž tohoto rozsudku o nemožnosti zrušit povolovací akt z důvodů spojených se změnou č. 3 územního plánu vztahovala právě ke druhému odvolacímu rozhodnutí žalovaného, nikoli pouze k původnímu povolení z roku 2018. Napadený rozsudek podle stěžovatele nevysvětlil rozdíl mezi právními názory obou senátů krajského soudu.
[24] Stěžovatel rovněž tvrdí, že měl legitimní očekávání a jednal v dobré víře, neboť postupně disponoval dvěma pravomocnými rozhodnutími, která ho opravňovala nový záměr realizovat. Krajský soud podle něho přehlédl zásadu presumpce správnosti správních aktů a nedostatečně zohlednil individuální okolnosti případu, dokončení a kolaudaci stavby i rozsah vynaložených investic. Stěžovatel poukázal též na to, že krajský soud žalobním námitkám proti souladu záměru s územním plánem ve znění změny č. 1 nepřisvědčil.
[25] Poslední okruh kasačních námitek se týká závěrů krajského soudu v otázce vsakovacího zařízení. Podle stěžovatele žalovaný předložil ucelenou a srozumitelnou argumentaci a krajský soud kladl na odůvodnění jeho rozhodnutí nepřiměřené požadavky. Ohrožení pozemků žalobkyně stěžovatel považuje za teoretické a případné problémy za odstranitelné stavebními úpravami. Namítá, že dílčí vady neodůvodňují zrušení rozhodnutí, zvláště při nepoměru mezi tvrzeným rizikem pro nemovitosti žalobkyně a hrozící majetkovou újmou v řádu stovek milionů korun. Osoba zúčastněná na řízení III) přitom před krajským soudem společně se stěžovatelem uvedla, že se na financování nového záměru podílela částkou přesahující 150 mil. Kč.
[26] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Setrvala na tom, že její žaloba sleduje ochranu vlastnických práv, nikoli poškození stěžovatele, a ztotožnila se se závěrem krajského soudu, že nový záměr měl být posouzen podle územního plánu účinného v době vydání napadeného rozhodnutí. Současně poukázala na rozpory v datování a obsahu jednotlivých verzí projektové dokumentace změny stavby, stavebních deníků a stanovisek a měla za to, že včasné zahájení realizace původního záměru nebylo spolehlivě prokázáno.
[27] Žalobkyně odmítla také tvrzení, že ohrožení jejích pozemků srážkovými vodami je pouze teoretické. Odkázala na svá předchozí podání a na fotodokumentaci zachycující vodu na pozemku. Připomněla, že již ve vyjádření ze dne 1. 12. 2023 upozorňovala na možnost přetečení vsakovacího zařízení při větších srážkách a na absenci odvodu přebytečných vod do dešťové kanalizace.
[28] Osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření ke kasační stížnosti rovněž podpořila závěry napadeného rozsudku a navrhla její zamítnutí. Namítla, že do projektované plochy zeleně byly nesprávně zahrnuty také okapní chodníčky, takže skutečný podíl zeleně podle jejího výpočtu činí pouze přibližně 35 %, nikoli deklarovaných 40 %. Nový záměr podle ní nevyhovuje ani aktuálnímu požadavku na padesátiprocentní podíl zeleně. Dále zpochybnila řešení splaškových vod pomocí žumpy a požární bezpečnost stavby, zejména možnost přístupu hasičské techniky po rozdělení předzahrádek oplocením.
[29] Osoba zúčastněná na řízení II) dále uvedla, že k zaplavování sousedních pozemků při větších deštích již fakticky dochází a že správní orgány navzdory předloženým fotografiím a videozáznamům neprovedly místní šetření. Za potvrzení nefunkčnosti původního řešení osoba zúčastněná na řízení II) považovala i výkopové práce a pokládku dalších drenáží zahájené na pozemku stěžovatele dne 30. 7. 2025. Podle jejího tvrzení byly drenáže vedeny směrem k severní hranici pozemku, tedy k pozemkům žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení II). K vyjádření připojila dvě fotografie prováděných prací.
[30] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení III) se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[31] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl osobou zúčastněnou na řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[32] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, nad jejich rámec zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel soud přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s). Vyjádřením ke kasační stížnosti podle § 109 odst. 1 s. ř. s. však nemohou ostatní účastníci ani osoby zúčastněné na řízení, kteří sami nejsou stěžovateli, rozšiřovat přezkum napadeného rozsudku o vlastní výhrady proti jeho výroku či důvodům (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2015, č. j. 9 Ads 270/2014-31, bod 19, ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 As 403/2017-50, bod 25, a ze dne 31. 3. 2021, č. j. 10 As 344/2019-60, body 10 až 12; všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud tedy přihlédl k argumentaci žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení II) uplatněné v řízení o kasační stížnosti pouze v rozsahu, v němž byla relevantní pro posouzení kasačních námitek stěžovatele. Zdejší soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
III.a) Zjevné zneužití práva
[33] Stěžovatel namítá, že žalobkyně nesleduje ochranu svých práv, nýbrž jeho poškození a zmaření podnikatelského záměru. Nejvyšší správní soud proto posoudil nejen důsledky žaloby, ale i její tvrzený zneužívající účel.
[34] Podle § 68 písm. f) s. ř. s., ve znění rozhodném pro nynější řízení, byla žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nepřípustná také tehdy, sledovala-li zjevné zneužití práva. Od 1. 1. 2026 je tento důvod odmítnutí návrhu obecně upraven v § 46 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[35] Judikatura chápe zneužití práva jako formálně dovolený výkon vedoucí k neodůvodněné újmě a právem neschvalovanému výsledku (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, publ. pod č. 869/2006 Sb. NSS, a ze dne 1. 11. 2022, č. j. 8 As 29/2021-36, publ. pod č. 4414/2023 Sb. NSS, bod 30). Jde o krajní korektiv uplatňovaný restriktivně s ohledem na právní jistotu a přístup k soudu. Zneužití musí být individuálně prokázáno, nikoli dovozováno z domněnek o motivaci (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, a rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39, publ. pod č. 3836/2019 Sb. NSS).
[36] Výraz „zjevné“ zdůrazňuje požadavek jednoznačného a nepochybného doložení závěru, v pochybnostech nelze ochranu odepřít (podpůrně srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, publ. pod č. 104/2020 Sb. rozh. obč., který tento požadavek vyložil v soukromoprávních poměrech při výkladu § 588 občanského zákoníku).
[37] Pro nynější věc jsou nejpřiléhavější závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2025, č. j. 22 As 111/2025-82, body 53 až 55. Nejvyšší správní soud v něm uvedl, že zahájil-li žalobce po právu správní řízení, využil odvolání a následně se obrátil na správní soud za účelem ochrany svého vlastnického práva, nelze za běžných okolností považovat jeho žalobu za zneužití práva, a to ani tehdy, jestliže soudní přezkum zpochybní či naruší druhou stranou tvrzený dlouhotrvající pokojný stav. O zneužití by mohlo jít pouze při prokázání dalších kvalifikovaných okolností, například šikanózního výkonu práva, škodolibosti, snahy způsobit neodůvodněnou újmu, získat procesní výhodu nepředpokládanou právem nebo zahltit soud samoúčelnými podáními.
[38] Takové okolnosti v nynější věci zjištěny nebyly. Žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. XC a XD v k. ú. K, přičemž součástí pozemku parc. č. XC je rodinný dům č. p. X. Tyto nemovitosti bezprostředně sousedí s pozemkem, na němž má být nový záměr umístěn. Žalobkyně po celou dobu správního řízení namítala mj. možné ohrožení svých nemovitostí srážkovými vodami a nedostatečnou kapacitou navrženého vsakování. Její námitky se vztahovaly rovněž k regulativům zastavěnosti a minimálního podílu zeleně, jejichž účelem je mimo jiné zachovat funkci vsakování srážkových vod a chránit poměry v daném území. Jde tedy o námitky, které jsou ve zřejmé věcné souvislosti s ochranou jejího vlastnického práva. Jak správně poznamenal již krajský soud, závazné limity územního plánu neslouží pouze k ochraně obecného veřejného zájmu, ale také práv a oprávněných zájmů vlastníků nemovitostí v dotčeném území (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 As 10/2008-103, jehož právní věta byla publikována pod č. 2256/2011 Sb. NSS).
[39] Skutečnost, že žaloba působí stěžovateli právní nejistotu a mohla komplikovat dokončení stavby a nyní její užívání či převody jednotek, nepředstavuje sama o sobě zneužití práva na soudní ochranu. Jde o možný (a v právní praxi zcela běžný) důsledek zákonem předvídaného soudního přezkumu povolovacího rozhodnutí. Stěžovatelův případ skutečně není v tomto ohledu ničím výjimečný, jde o běžné podnikatelské riziko, které stěžovatel nese. Pokud by negativní hospodářské následky pro adresáta správního rozhodnutí samy o sobě postačovaly k odmítnutí žaloby sousedního vlastníka, byla by soudní ochrana ve stavebních věcech vyprázdněna právě v případech rozsáhlých a ekonomicky významných záměrů.
[40] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žaloba zjevné zneužití práva nesledovala a nebyl dán důvod pro její odmítnutí. Krajský soud proto ani v nejmenším nepochybil, jestliže ji věcně projednal. Kasační námitka je nedůvodná.
III.b) Posouzení záměru z hlediska změny č. 3 územního plánu
[41] Druhý okruh námitek se týká povinnosti posoudit nový záměr podle změny č. 3 územního plánu. Stěžovatel proti ní staví závaznost rozhodnutí ministerstva a ochranu dobré víry a legitimního očekávání založených předchozími povoleními a realizací stavby.
[42] Stěžovatel v bodě 38 kasační stížnosti „pro stručnost“ odkázal na část IV. svého vyjádření k žalobě ze dne 15. 11. 2024. Důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 a § 106 odst. 1 s. ř. s. lze odkazem na dřívější podání nahradit jen výjimečně, jde-li o jednoznačně individualizovanou argumentaci nevyžadující další konkretizaci či úpravu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 2 As 53/2014-49, ze dne 3. 4. 2024, č. j. 1 Afs 171/2023-54, a ze dne 27. 5. 2026, č. j. 2 As 251/2025-35). Odkaz na celou část vyjádření k žalobě tyto podmínky nesplňuje: nevymezuje další napadené závěry krajského soudu ani jejich tvrzenou nesprávnost. Soud proto přihlédl pouze k argumentům převzatým do kasační stížnosti a spojeným s námitkou konkrétního pochybení, zejména k namítané závaznosti rozhodnutí ministerstva ze dne 19. 9. 2023, č. j. MMR-58917/2023-81, nemožnosti přezkoumávat jeho odborné závěry a tvrzené specialitě § 149 odst. 1 správního řádu.
[43] Podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Tomu odpovídá pravidlo správního řízení, podle něhož správní orgán rozhoduje podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání jeho rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Odvolací správní orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy z úřední povinnosti, tj. i bez příslušné odvolací námitky (§ 89 odst. 2 správního řádu). V řízení o změně stavby před jejím dokončením se přiměřeně uplatnila ustanovení o stavebním řízení (§ 118 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006), přípustnost změny v území byla posuzována prostřednictvím závazného stanoviska orgánu územního plánování podle § 96b téhož zákona.
[44] Z ustálené judikatury plyne, že rovněž pro rozhodnutí o umístění či povolení stavby je rozhodný skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí (ať již v prvním či druhém stupni). Došlo-li po podání žádosti, avšak před rozhodnutím, ke změně územně plánovací dokumentace, je podkladem pro rozhodnutí již tato změněná dokumentace, nikoli územní plán účinný v době podání žádosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 6 As 23/2006-98, ze dne 21. 12. 2022, č. j. 2 As 83/2021-23, ze dne 22. 4. 2024, č. j. 9 As 14/2023-58, a ze dne 27. 3. 2025, č. j. 6 As 140/2023-47, bod 24). Podání žádosti (ani vydání prvostupňového rozhodnutí) proto samo o sobě nezakládá právo na zachování dosavadní územně plánovací dokumentace po celou dobu řízení.
[45] V nynější věci není sporu o časové posloupnosti rozhodných okolností. Změna č. 3 územního plánu byla vydána zastupitelstvem města Kostelec nad Černými lesy dne 13. 9. 2023, oznámena veřejnou vyhláškou dne 9. 11. 2023 a nabyla účinnosti dne 24. 11. 2023. Žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí až dne 2. 4. 2024. V době jeho rozhodování tak byla změna č. 3 účinná déle než čtyři měsíce a žalovaný z ní tedy musel vycházet.
[46] Změna č. 3 přitom nebyla pro posouzení nového záměru bezvýznamná. Pro plochu SO1, kam náleží rovněž lokalita posuzované stavby, stanovila tato změna pro jiné využití než bydlení v rodinných domech maximální zastavěnost stavebního pozemku nadzemními objekty 40 % a minimální zastoupení zeleně na stavebním pozemku 50 %. Předchozí znění územního plánu, z něhož vycházelo ministerstvo, připouštělo maximální zastavěnost 50 % a vyžadovalo minimálně 40 % zeleně.
[47] Rozhodnutí (závazné stanovisko) ministerstva ze dne 19. 9. 2023, č. j. MMR-58917/2023-81, vycházelo z předchozích regulativů. Ministerstvo v něm vypočítalo plochu nadzemních objektů v rozsahu 1 383,91 m² z celkové výměry pozemku 3 456 m² a plochu zeleně v rozsahu 1 382,84 m². Tyto hodnoty odpovídají přibližně poměru 40,04 % plochy nadzemních objektů a 40,01 % plochy zeleně. Již z těchto údajů je patrné, že změna územního plánu mohla mít na výsledek posouzení bezprostřední vliv. Starší výpočty přinejmenším nemohly bez dalšího prokázat splnění nového požadavku na padesátiprocentní podíl zeleně. Krajský soud proto zcela správně nepovažoval opomenutí změny č. 3 za pouhou formální vadu bez možného vlivu na zákonnost rozhodnutí. Tím rozhodně nepřekročil meze přezkumu, pouze dovodil, že dosavadní stanovisko nepostačuje pro rozhodnutí podle nových regulativů, aniž by rozhodl s konečnou platností o přípustnosti záměru. To správně ponechal k posouzení správním orgánům na základě aktuálního závazného stanoviska a hodnocení projektové dokumentace změny stavby.
[48] Na tomto závěru nic nemění závaznost rozhodnutí (stanoviska) ministerstva. Stěžovatel správně uvádí, že rozhodnutí ministerstva vydané sice v přezkumném řízení podle § 149 odst. 8 správního řádu, ale zároveň nahrazující stanovisko nadřízeného dotčeného orgánu vydané dle § 149 odst. 7 správního řádu v odvolacím řízení bylo materiálně závazným stanoviskem a že jeho obsah byl tedy pro výrokovou část rozhodnutí žalovaného závazný (§ 149 odst. 1 správního řádu). Správní orgán rozhodující ve věci není oprávněn sám přezkoumávat odborné závěry závazného stanoviska ani je nahrazovat vlastním úsudkem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 As 25/2009-163). Z těchto východisek však neplyne, že by závazné stanovisko fixovalo skutkový a právní stav pro celé další řízení bez ohledu na jeho následnou změnu.
[49] Nejde o vztah obecného a zvláštního pravidla, jak tvrdí stěžovatel. Ustanovení § 149 odst. 1 správního řádu určuje povahu závazného stanoviska a dělbu pravomoci mezi dotčeným orgánem a orgánem rozhodujícím ve věci. Naproti tomu požadavek vycházet ze skutkového a právního stavu v době rozhodnutí určuje, podle jakých v čase se měnících skutkových okolností a právních norem má být žádost posouzena. Obě pravidla lze naplnit současně tím, že rozhodující správní orgán po podstatné změně poměrů vyžádá nové či navazující závazné stanovisko příslušného dotčeného orgánu.
[50] Právě takovou situaci řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2025, č. j. 6 As 140/2023-47. Uvedl, že nabyla-li před vydáním územního rozhodnutí účinnosti změna územního plánu, která má přímý vliv na přípustnost záměru, je namístě vyžádat navazující závazné stanovisko zohledňující aktuální územně plánovací dokumentaci. Časově omezená platnost dřívějšího závazného stanoviska podle § 96b odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 neznamenala, že tím byl stav pro celé povolovací řízení neměnně určen. Samotné kladné závazné stanovisko nezakládá legitimní očekávání, že žádosti bude vyhověno bez ohledu na pozdější objektivní změnu poměrů v území (srov. § 96b odst. 6 stavebního zákona z roku 2006).
[51] Ministerstvo výslovně uvedlo, že přezkoumává zákonnost stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 12. 2021, č. j. 157034/2021/KUSK, podle stavu v době jeho vydání. Změna č. 3 územního plánu nečinila stanovisko ministerstva nezákonným zpětně, znamenala však, že stanovisko již neodpovídalo změněným poměrům rozhodným pro odvolací rozhodnutí žalovaného.
[52] Žalovaný tedy jistě nemohl rozhodnutí ministerstva ignorovat ani jeho obsah sám odborně přehodnocovat, měl si však vyžádat nové nebo navazující stanovisko. Žalovaný se dne 22. 2. 2024, tedy již za účinnosti změny č. 3, na ministerstvo znovu obrátil s žádostí o vyjádření k námitkám účastníků. Otázku souladu se změnou č. 3 územního plánu však neotevřel. Krajský soud proto žalovanému nevytkl, že závazné stanovisko respektoval, nýbrž že před vydáním svého rozhodnutí nezajistil jeho aktualizaci.
[53] Stěžovatel v dané souvislosti důvodně upozorňuje, že krajský soud nepřesně interpretoval část odůvodnění svého dřívějšího rozsudku ze dne 28. 2. 2025, č. j. 54 A 78/2024-149. Citovaná pasáž se podle svého textu nevztahovala jen k původnímu společnému povolení stavebního úřadu z roku 2018, ale zmiňovala také případné zrušení nyní napadeného druhého odvolacího rozhodnutí žalovaného. Krajský soud proto v nyní napadeném rozsudku nesprávně uvedl, že senát rozhodující ve věci sp. zn. 54 A 78/2024 měl zřejmě na mysli pouze původní společné povolení.
[54] Tato dílčí nepřesnost však nezpůsobuje nepřezkoumatelnost ani nezákonnost nyní napadeného rozsudku. Rozsudek krajského soudu ze dne 28. 2. 2025, č. j. 54 A 78/2024-149, přezkoumával zákonnost opatření obecné povahy a jeho úvaha o možném výsledku jiného soudního řízení nebyla závazným právním názorem pro senát rozhodující o žalobě proti konkrétnímu správnímu rozhodnutí. Nyní napadený rozsudek krajského soudu založil použitelnost změny č. 3 územního plánu na samostatné a srozumitelné argumentaci vycházející z její účinnosti a z ustálené judikatury ke změně územně plánovací dokumentace.
[55] Rozhodnou otázku navíc následně výslovně posoudil Nejvyšší správní soud ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 As 49/2025-65, jímž zamítal kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 28. 2. 2025, č. j. 54 A 78/2024-149. V bodě 24 uvedl, že krajský soud v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy přehlédl, že změna č. 3 územního plánu nabyla účinnosti před vydáním druhého rozhodnutí žalovaného, a že není pochyb o tom, že nová regulace na toto rozhodování dopadala. Tato korekce tedy potvrzuje povinnost použít změnu č. 3 územního plánu v nyní posuzovaném správním řízení.
[56] Důvodná není ani námitka stěžovatele založená na jím tvrzeném legitimním očekávání a dobré víře. Ochrana důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci je významnou součástí principů právního státu. V objektivní rovině se projevuje mj. presumpcí správnosti správního aktu, v subjektivní rovině ochranou dobré víry a práv nabytých na jeho základě. Tato ochrana však není absolutní. Je třeba zohlednit povahu nezákonnosti, podíl veřejné moci a adresáta na jejím vzniku, existenci závažného veřejného nebo soukromého zájmu na odstranění nezákonnosti a konkrétní následky zásahu do právní jistoty (nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, zejména body 54 až 61).
[57] Stěžovatel disponoval povolením změny stavby pravomocným od 23. 6. 2022 a 4. 4. 2024. První odvolací rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem krajského soudu vydaným dne 27. 4. 2023, tedy před účinností změny č. 3 dne 24. 11. 2023, druhé bylo vydáno až po ní. Presumpce správnosti chránila postup podle existujícího povolení, neposkytovala však „imunitu“ proti včas zahájenému soudnímu přezkoumání ani právo na opětovné vydání stejného rozhodnutí bez zohlednění nejen závazného zrušovacího rozsudku krajského soudu, ale též v mezidobí změněných poměrů.
[58] Původní společné povolení stavebního úřadu z roku 2018 na tomto závěru nic nemění. Týkalo se lékařského domu, zatímco nový záměr zahrnuje bytový dům s 29 bytovými jednotkami a 3 ateliéry, odlišným půdorysem a umístěním, vyšší provozní kapacitou, 48 parkovacími stáními a jiným řešením odvádění splaškových a srážkových vod. Původní povolení sice podle krajského soudu nepozbylo platnosti a umožňovalo tak řízení podle § 118 ve spojení s § 94j a násl. stavebního zákona z roku 2006, nezakládalo však právo na realizaci kvalitativně odlišného záměru. O změnu mohl podle § 118 odst. 3 stavebního zákona z roku 2006 požádat pouze stavebník nebo jeho právní nástupce. Touto dobrovolnou volbou stěžovatel podstoupil riziko nového posouzení nového záměru, a to podle aktuálního skutkového a právního stavu, včetně možného důsledku v podobě zamítnutí jeho žádosti. Tyto důsledky nelze přenášet na ostatní účastníky řízení či veřejnou moc ani z nich dovozovat právo na použití původní právní úpravy.
[59] Při hodnocení dobré víry je významná také časová posloupnost výstavby a kontraktace. Stěžovatel zahájil výstavbu dne 8. 8. 2022, žaloba byla podána dne 17. 8. 2022 a soud jej o ní vyrozuměl dne 19. 8. 2022. Předložená smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena až dne 26. 1. 2023. Převážná část stavební činnosti a přinejmenším část kontraktace tedy probíhaly s vědomím soudního napadení povolení změny stavby. Jak již připomněl krajský soud, v usnesení ze dne 12. 7. 2023, č. j. 6 As 82/2023-81, jímž nebyl přiznán odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatele proti prvnímu zrušujícímu rozsudku krajského soudu v této věci, zdejší soud stěžovatele upozornil, že další náklady a smluvní rizika jsou za těchto okolností součástí podnikatelského rizika. Presumpce správnosti umožňovala postupovat podle existujícího povolení, nezaručovala však, že obstojí v přezkumu nebo že další investice budou uchráněny před důsledky jeho zrušení.
[60] V projednávané věci nejde ani o situaci, v níž by tvrzená nezákonnost vznikla výlučně pochybením veřejné moci, zatímco adresát by neměl možnost rozpoznat pochybnosti o zákonnosti rozhodnutí. Vedle nezohlednění změny č. 3 územního plánu byly v řízení opakovaně uplatněny konkrétní výhrady proti projektové dokumentaci, výpočtům plochy zeleně a řešení srážkových vod. Již ve zmiňovaném předchozím rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 6 As 82/2023-116, Nejvyšší správní soud potvrdil povinnost správních orgánů tyto otázky přezkoumatelně posoudit a nepřenášet vlastní odpovědnost za zjištění skutkového stavu na projektanta. Závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, citovaného stěžovatelem, proto neodůvodňují zachování napadeného rozhodnutí navzdory zjištěným vadám.
[61] Nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2217/24, připustil ochranu legitimního očekávání i při nepravomocném povolení, pokud veřejná moc stavebníka utvrdila v přípustnosti záměru. Změna územního plánu znemožňující realizaci stavby pak vyžaduje závažné důvody a proporcionalitu. Ústavní soud však posuzoval změnu územního plánu, proti níž vlastník brojil již při jejím pořizování. V nynější věci stěžovatel příslušné námitky nepodal, přičemž změna č. 3 územního plánu pouze zpřísnila plošné regulativy, nikoli zcela vyloučila výstavbu, jak soud vysvětlil ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 As 49/2025-65, jímž zamítl kasační stížnost stěžovatele ve věci jeho neúspěšného návrhu na zrušení změny č. 3 územního plánu. Jak již přitom bylo konstatováno, ústavní stížnost v této věci Ústavní soud usnesením ze dne 6. 5. 2026, sp. zn. IV. ÚS 735/26, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Ani jeho nález ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2217/24, proto použitelnost změny č. 3 územního plánu v nynější věci nezpochybňuje.
[62] Ani dokončení a kolaudace stavby nemohou zpětně zhojit vady rozhodnutí žalovaného. Kolaudační rozhodnutí Městského úřadu Říčany ze dne 16. 10. 2024, č. j. 296971/2024-MURI/OSÚ/00023, není předmětem nynějšího soudního přezkumu a jeho vydání samo o sobě neprokazuje zákonnost předcházejícího rozhodnutí o povolení změny stavby. Současně však nelze zrušení odvolacího rozhodnutí žalovaného ve věci povolení změny stavby ztotožňovat se zrušením kolaudačního rozhodnutí. Jde o samostatné správní akty a zrušení prvního z nich samo o sobě neodstraňuje druhý. Zrušující rozsudek krajského soudu se tedy bez dalšího nedotýká dalšího trvání kolaudačního rozhodnutí. Případné důsledky zrušení podkladového rozhodnutí pro kolaudaci vyžadují samostatné posouzení v příslušném správním či soudním řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2010, č. j. 1 As 25/2010-83, ze dne 27. 9. 2012, č. j. 5 As 56/2011-189, a ze dne 11. 2. 2020, č. j. 1 As 156/2018-52).
[63] Ani nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který stěžovatel v kasační stížnosti rovněž cituje, nevede k jinému závěru. Zohlednění individuálních okolností neumožňuje pominout účinný územní plán. Krajský soud posoudil předchozí povolení, průběh výstavby, kolaudaci i ekonomické důsledky. Žalobkyni přitom nevyhověl ohledně námitky neplatnosti původního společného povolení a z větší části ani ve výhradách k posouzení souladu stavby s územním plánem ve znění jeho změny č. 1. Případný soulad s dřívějšími regulativy však nezakládá právo na jejich použití po účinnosti změny č. 3 územního plánu.
[64] Žalovaný tedy musel zajistit posouzení stavby podle změny č. 3 územního plánu. Krajský soud zcela oprávněně shledal rozhodnutí žalovaného, jež se opíralo o závazné stanovisko orgánu územního plánování, v němž toto posouzení absentovalo, v tomto ohledu nepřezkoumatelným. Kasační námitky směřující proti tomuto závěru nejsou důvodné.
III.c) Vsakovací zařízení
[65] Stěžovatel považuje vypořádání odvolacích námitek žalobkyně ke vsakování dešťových vod ze strany žalovaného za dostatečné vzhledem k odborným parametrům a výpočtům v dodatku č. 2 k souhrnné technické zprávě k projektové dokumentaci změny stavby a k závěru projektanta o souladu s hydrogeologickým posudkem a technickou normou ČSN 75 9010. Namítá nepřiměřené požadavky na podrobnost odůvodnění a odbornou revizi podkladů správním orgánem.
[66] Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že povinnost správních orgánů řádně odůvodnit rozhodnutí neznamená povinnost samostatně a obsáhle reagovat na každou jednotlivou větu účastnického podání. Nedostatek výslovné odpovědi na dílčí argument nezpůsobuje nepřezkoumatelnost, pokud je z rozhodnutí bezpečně seznatelné, proč správní orgán považoval námitku za nedůvodnou (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130, ze dne 25. 2. 2015, č. j. 6 As 153/2014-108, bod 37, a ze dne 10. 10. 2025, č. j. 22 As 111/2025-82, bod 58).
[67] Uvedené pravidlo však správní orgán nezbavuje povinnosti vypořádat jádro konkrétní námitky způsobilé ovlivnit výsledek řízení. Z odůvodnění musí být patrné, jak správní orgán hodnotil rozhodné podklady, jak se vyrovnal s jejich případnými rozpory a proč považuje skutkový stav za zjištěný bez důvodných pochybností (§ 3 a § 68 odst. 3 správního řádu). Pouhá reprodukce jednoho z podkladů nepostačuje, zůstane-li bez odpovědi konkrétně označený rozpor mezi tímto podkladem a jinou částí projektové dokumentace.
[68] Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku ze dne 22. 8. 2024, č. j. 6 As 82/2023-116, v této věci potvrdil, že odpovědnost projektanta za odborné zpracování dokumentace nenahrazuje odpovědnost stavebního úřadu za řádné zjištění skutkového stavu. Správní orgán musí projektovou dokumentaci sám hodnotit, zejména poukáží-li účastníci na konkrétní rozpory či nedostatky (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2015, č. j. 8 As 41/2014-40).
[69] Po doplnění správního spisu o dodatek č. 2 k souhrnné technické zprávě k projektové dokumentaci změny stavby žalobkyně ve vyjádření ze dne 1. 12. 2023 neuplatnila pouze obecnou pochybnost o odborné úrovni navrženého řešení, ale mj. konkrétně namítla, že projektová dokumentace změn stavby ani dodatek č. 2 k souhrnné technické zprávě neposuzují bezpečnost blízké žumpy proti vyplavení vztlakem nebo proti poškození tlakem podzemní vody. Dále upozornila, že dodatek č. 2 vychází z celkové odvodňované plochy střech 1 255 m², zatímco koordinační situační výkres podle jejího výpočtu zachycuje plochu 1 403,2 m². Poukazovala též na malou rezervu kapacity vsakovacího tělesa VS1, rozdílné údaje ke vsakovacímu tělesu VS2, absenci bezpečnostního přelivu a na další tvrzené nedostatky.
[70] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí obsáhle reprodukoval obsah dodatku č. 2. Uvedl rozměry a objemy vsakovacích těles VS1 a VS2, počet a hloubku vsakovacích studní, koeficient vsakování i závěr projektanta, že navržené užitné objemy převyšují objemy požadované. Na tomto základě považoval dostatečnost vsakovacího systému a soulad s normou ČSN 75 9010 a hydrogeologickým posudkem za prokázané. Současně žalobkyni vytkl, že nepředložila odborné posouzení autorizované osoby, které by výpočty vyvracelo nebo vzbuzovalo vážné pochybnosti o jejich správnosti.
[71] Tato argumentace však neodpovídá na námitku týkající se vztlaku žumpy. Výpočet retenčního a vsakovacího objemu zařízení řeší množství vody, které má být systém schopen pojmout a zasáknout. Sám o sobě neposuzuje mechanické působení podzemní vody na blízký podzemní objekt, možnost jeho nadzvednutí či poškození a případné důsledky pro podzemní vody. Žalovaný neuvedl žádnou část dodatku č. 2 k souhrnné technické zprávě, hydrogeologického posudku ani jiného podkladu, z něhož by bylo možné seznat, že projektant toto riziko posoudil a vyloučil. Odpověď na uvedenou námitku proto nelze z napadeného rozhodnutí dovodit ani implicitně.
[72] Obdobně žalovaný nevysvětlil rozdíl v ploše odvodňovaných střech. Dodatek č. 2 k souhrnné technické zprávě pracuje s plochou 637 m² pro vsakovací těleso VS1 a 618 m² pro vsakovací těleso VS2, celkem tedy 1 255 m². Krajský soud korigoval výpočet žalobkyně, která uváděla celkovou plochu 1 403,2 m². Z koordinačního situačního výkresu nicméně zjistil zastavěnou plochu hlavního objektu 980,5 m² a plochu zastřešených parkovacích stání 396,7 m², celkem 1 377,2 m². Po této korekci tedy zůstal nevysvětlený rozdíl nejméně 122,2 m² oproti ploše použité v dodatku č. 2 k souhrnné technikové zprávě.
[73] Samotný rozdíl mezi celkovou zastřešenou plochou a plochou použitou ve výpočtu ještě bez dalšího neprokazuje, že vsakovací systém je poddimenzovaný. Jednotlivé části střech mohou být odvodněny odlišným způsobem, některé plochy nemusí být zapojeny do posuzovaných objektů nebo mohou být při výpočtu zohledněny redukčními součiniteli. Právě tyto odborné otázky však měl žalovaný vysvětlit, resp. si obstarat vysvětlení a své závěry uvést v rozhodnutí. Bez objasnění vztahu mezi údaji v dodatku č. 2 k souhrnné technické zprávě a koordinačním výkresem nelze přezkoumat, zda výpočet vychází ze správných vstupních hodnot a zda se zjištěný rozdíl promítá do požadované kapacity vsakovacích těles VS1 a VS2.
[74] Potřebu vypořádat tento rozpor zvýrazňuje skutečnost, že podle dodatku č. 2 činí u vsakovacího tělesa VS1 navržený užitný objem 36,06 m³, zatímco požadovaný objem je 35,77 m³. Deklarovaná rezerva tak představuje pouze 0,29 m³. Nelze bez odborného posouzení předjímat, jaký vliv by mělo případné zvýšení odvodňované plochy a jak by bylo rozděleno mezi oba vsakovací objekty. Tvrzení žalobkyně, že rozdíl vstupních ploch může změnit závěr o dostatečnosti zařízení, za těchto okolností nebylo zjevně nerelevantní či pouze spekulativní.
[75] Žalovaný nemohl přenést odpovědnost za objasnění uvedených otázek na žalobkyni požadavkem, aby předložila vlastní posudek autorizované osoby. Žadatel odpovídá za doložení podmínek povolení a správní orgán za vyhodnocení podkladů a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Žalobkyně zde nezpochybnila odborný závěr pouze svým laickým nesouhlasem, nýbrž označila konkrétní číselné a věcné rozpory v podkladech předložených stěžovatelem. K jejich prověření nebyla povinna opatřit další odborný posudek. Žalovaný mohl vyžádat vysvětlení či doplnění dokumentace od stěžovatele.
[76] Krajský soud přitom nepřisvědčil všem námitkám žalobkyně a nestanovil žalovanému povinnost prověřovat každou hypotetickou eventualitu. Za nedůvodnou označil obecně formulovanou výhradu, že žalovaný měl nad rámec návrhových parametrů posoudit také jakékoli blíže neurčené „větší než návrhové úhrny“ srážek. Žalobkyně v tomto směru nespecifikovala intenzitu nebo periodicitu srážek ani konkrétní požadavek normy, který měl být porušen.
[77] Stěžovatel dále spojuje tvrzenou nepodstatnost vad řízení ve smyslu § 75 odst. 3 s. ř. s. s požadavkem poměřit újmu hrozící žalobkyni na základě žalobou napadeného rozhodnutí a újmu hrozící stěžovateli jeho zrušením. Podle uvedeného ustanovení lze však pominout pouze procesní vady, o nichž lze mít důvodně za to, že nemohly ovlivnit zákonnost či správnost žalobou napadeného rozhodnutí. V nynější věci takový vliv vad správního řízení vyloučit nelze: vztlak žumpy je samostatnou bezpečnostní otázkou a rozdíl nejméně 122,2 m² se týká vstupu pro dimenzování vsakovacího zařízení s rezervou u VS1 pouze 0,29 m³. Bez odborného vysvětlení nelze posoudit správnost zohlednění plochy střech ani dopad na technické řešení, § 75 odst. 3 s. ř. s. tedy použít nelze.
[78] Pokud jde o požadované poměřování majetkových následků pro žalobkyni a stěžovatele, soudní řád správní nezakládá správnímu soudu obecné oprávnění nezrušit materiálně nezákonné nebo nepřezkoumatelné povolovací rozhodnutí jen proto, že jeho adresát na základě tohoto rozhodnutí již vynaložil značné prostředky (srov. § 76 odst. 1 a § 78 odst. 1 s. ř. s.). Výši investice do povoleného záměru nelze postavit nad požadavek, aby před vydáním povolení byly spolehlivě posouzeny jeho bezpečnost, technická proveditelnost či možné zásahy do práv sousedních vlastníků.
[79] Argumentace stěžovatele se obsahově blíží testu upravenému v § 94 odst. 4 správního řádu. Toto ustanovení však náleží výlučně do přezkumného řízení vedeného správním orgánem z moci úřední. Umožňuje zastavit takové přezkumné řízení, a ponechat tedy nezákonné rozhodnutí nedotčeno, pouze tehdy, nabyl-li některý účastník z rozhodnutí práva v dobré víře a byla-li by újma způsobená jeho zrušením nebo změnou ve zjevném nepoměru k újmě jiného účastníka nebo veřejného zájmu. Jde o kumulativní podmínky u zvláštního dozorčího prostředku, nikoli o obecné pravidlo soudního přezkumu, který proběhl v nyní posuzované věci. Test podle § 94 odst. 4 správního řádu proto nelze přenést do rozhodování podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a na jeho základě odepřít žalobkyni ochranu proti vadnému povolovacímu rozhodnutí.
[80] Zároveň je třeba odlišit nynější přezkum zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí od případného dalšího povolovacího režimu po jeho zrušení, resp. po případném následném zrušení rovněž prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu žalovaným. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o změně stavby před jejím dokončením vedeném podle stavebního zákona z roku 2006. Tento zákon přitom neobsahoval zvláštní pravidlo, které by umožňovalo povolit stavbu nesplňující rozhodné hmotněprávní podmínky pouze s ohledem na dobrou víru stavebníka nebo nepoměr možných újem. Tomu odpovídala také úprava opakovaného stavebního řízení podle § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006, jež se vztahovala na stavbu prováděnou nebo provedenou podle následně pravomocně zrušeného rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu. Stavební úřad v tomto řízení postupoval podle § 109 až 115 téhož zákona a znovu posuzoval, zda lze stavbu povolit. Nebyl-li takový postup možný, musel bez dalšího nařídit její odstranění [§ 129 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006]. Dobrá víra stavebníka ani rozsah již vynaložených investic přitom samy o sobě nemohly nahradit splnění zákonných podmínek ani zhojit např. rozpor stavby s účinnou územně plánovací dokumentací. Výslovný korektiv založený na dobré víře povinného (k odstranění stavby) a poměření následků odstranění stavby a jejího zachování zavedl pro povolení stavby v opakovaném řízení (tedy opět až po zrušení původního povolení např. soudem) až § 259 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Posouzení podmínek pro případné nové povolení (včetně možnosti úprav již existující stavby tak, aby odpovídala platné územně plánovací dokumentaci, což by nevedlo ke ztrátě cele investice, jíž stěžovatel argumentuje) v této věci však náleží správním orgánům v příslušném správním řízení, nikoli soudu přezkoumávajícímu zákonnost dosavadního povolení změny stavby.
[81] Nelze přisvědčit ani tvrzení, že ohrožení pozemků žalobkyně je právně nevýznamné z toho důvodu, že se dosud nemuselo projevit zaplavením nebo že by mohlo být odstraněno budoucími stavebními úpravami. Povolovací řízení má preventivní povahu. Jeho účelem je ještě před povolením stavby spolehlivě ověřit mj., zda navržené nakládání se srážkovými vodami neohrozí sousední nemovitosti, podzemní objekty ani další chráněné zájmy. Žalobkyně není povinna nejprve strpět vznik škody a teprve následně se na stěžovateli či budoucích vlastnících stavby domáhat nápravy.
[82] V každém případě je rozhodné, že již před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí žalobkyně uplatnila dvě konkrétní a potenciálně významné námitky, které žalovaný řádně nevypořádal, a že správní spis obsahoval nevysvětlený rozpor v rozhodných vstupních údajích. Krajský soud proto správně dovodil, že žalobou napadené rozhodnutí je i v této části nepřezkoumatelné a vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Ani kasační námitky proti tomuto závěru proto nejsou důvodné.
IV.
Závěr a náklady řízení
[83] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[84] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, a má proto vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení. Ty sestávají z odměny jejího zástupce za jeden úkon právní služby, a to vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon náleží zástupci žalobkyně odměna ve výši 4 620 Kč (§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu) a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Odměna a náhrada hotových výdajů tedy činí celkem 5 070 Kč. Jelikož zástupce žalobkyně vykonává advokacii jako společník právnické osoby zřízené podle zákona o advokacii, která je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka podle § 57 odst. 2 s. ř. s. o daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, tedy o 1 065 Kč. Celková náhrada nákladů řízení žalobkyni proto činí 6 135 Kč. Tuto částku je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni v přiměřené lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Mgr. Lukáše Váni, Ph.D. (§ 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s.).
[85] Osoby zúčastněné na řízení II) a III) by v posuzované věci měly dle § 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s., ve znění účinném do 31. 12. 2025 (srov. čl. XI bod 3 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), právo na náhradu jen těch nákladů, které by jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, již jim soud uložil. Vzhledem k tomu, že zdejší soud v dané věci osobě zúčastněné na řízení II) ani III) žádné povinnosti neuložil, rozhodl tak, že tyto osoby nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 5. listopadu 2026
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu