Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

5 As 17/2008

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 22. 1. 2009Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: CAMRDA JakubECLI:CZ:NSS:2009:5.As.17.2008.146
Další údaje
Předmět řízení: Stavební zákon

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 22. 1. 2009

Plný text

č. j. 5 As 17/2008 - 153

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: Ing. Z. Š., zastoupený Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 – 80,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 – 80, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

Městský úřad Znojmo, odbor výstavby, jakožto příslušný stavební úřad vydal stavební povolení ze dne 23. 2. 1998, č. j. výst 8d 1310/98-Ma, na stavbu kanalizační přípojky na pozemcích parc. č. [parcela] v k. ú. [k.ú.]-město s termínem dokončení stavby do 30. 12. 1999. Termín dokončení stavby byl následně opakovaně prodlužován, a to nakonec až do 31. 12. 2002.

Rozhodnutím ze dne 5. 2. 2003, č. j. Výst.: 22d 22769/2002-Ma Zam, byla žádost o další prodloužení lhůty zamítnuta, a to zejména z důvodu neopodstatněného prodlužování výstavby a z důvodu, že rozestavěná a nezabezpečená stavba ohrožuje bezpečnost chodců.

Dne 9. 9. 2003 provedl stavební úřad státní stavební dohled v místě budování uvedené kanalizační přípojky, během něhož dospěl k závěru, že stavba není prováděna v souladu se schválenou projektovou dokumentací, která je součástí stavebního povolení. Konkrétně nebyly podle stavebního úřadu dodrženy sklonové poměry stavby, čímž došlo i ke změně trasy podélného profilu stavby, a kanalizační přípojka je navíc oproti schválené projektové dokumentaci (dle které měla kanalizační přípojka podle tvrzení stavebního úřadu vést pod povrchem země a pod úrovní schodiště) vedena v betonovém korytu nad chodníkem a nad schodištěm.

Na základě výsledku státního stavebního dohledu stavební úřad rozhodnutím ze dne 16. 9. 2003, č. j. výst. 22d 21882/2002-Ma Zast, zastavil probíhající řízení o povolení změny stavby kanalizační přípojky před jejím dokončením, o které tehdejší stavebník (MUDr. D. F.; a do jejíchž práv posléze vstoupil žalobce - pozn. Nejvyššího správního soudu) požádal, neboť změna stavby byla již prováděna.

Následně stavební úřad zahájil podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen „stavební zákon“) řízení o odstranění stavby postavené v rozporu s vydaným stavebním povolením. Stavební úřad dal tehdejšímu stavebníkovi možnost požádat si o dodatečné povolení stavby. Stavebník však tohoto práva ve stanovené lhůtě nevyužil a stavební úřad tudíž pokračoval v řízení o odstranění stavby.

Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2004, č. j. Výst: 23d 1012559/2003-Ma Rozh, stavební úřad nařídil odstranění kanalizační přípojky, a to v celém rozsahu. Toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 5. 2004, č. j. JMK 12364/2004 OÚPSŘ, k odvolání tehdejšího stavebníka zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu projednání.

V té době došlo ke změně vlastnických práv a vlastníkem dotčeného rodinného domu včetně rozestavěné kanalizační přípojky se stal žalobce, s nímž bylo posléze pokračováno v řízení.

Opatřením ze dne 3. 5. 2006 oznámil stavební úřad pokračování v řízení o odstranění stavby kanalizační přípojky a svolal ústní jednání na 6. 6. 2006. Na místě samém stavební úřad zjistil, že ve stavebních pracích není pokračováno a že rozestavěné betonové koryto se nachází ve stejném stavu jako v roce 2003. Stavební úřad konstatoval, že rozestavěné koryto je v havarijním stavu, je nezabezpečené a tudíž ohrožuje bezpečnost chodců používajících obecní schodiště a že tato stavba hyzdí památkově chráněné území.

Na základě těchto skutečností vydal stavební úřad rozhodnutí ze dne 13. 9. 2006, č. j. Výst. 23d 1012559/2003-Ma Rozh, kterým nařídil žalobci provést odstranění části stavby v rozsahu cca 1/3 délky kanalizační přípojky (betonového koryta) ve spodní části před zaústěním do kanalizace na pozemcích ve vlastnictví města Znojma postavené v rozporu se stavebním povolením.

Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal k žalovanému, který toto odvolání rozhodnutím ze dne 24. 1. 2007, č. j. JMK 160177/2006, zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil. Ohledně důvodnosti nařízení odstranění stavby se žalovaný ztotožnil s názory stavebního úřadu. K námitkám žalobce napadajícím stavební povolení ze dne 23. 2. 1998 žalovaný uvedl, že lhůta pro opravný prostředek proti tomuto stavebnímu povolení již uplynula a stavební řízení ve věci stavby kanalizační přípojky bylo tudíž pravomocně ukončeno. Stejně tak žalovaný odmítl i další procesní námitky žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Brně. V samotné žalobě ze dne 20. 3. 2007 uváděl žalobce dva žalobní body: (1) že stavební povolení ze dne 23. 2. 1998 je nepřezkoumatelné; a (2) že k blíže neoznačenému řízení nebyl přizván zástupce Vodárenské akciové společnosti, a. s., jakožto provozovatel obecní kanalizační stoky, jenž s projektovou dokumentací, na jejímž podkladu bylo vydáno stavební povolení, podle žalobce nesouhlasil. V doplnění žaloby ze dne 22. 3. 2007 označeném jako „pokračování k podání v téže věci ze 20. 03. 2007“ žalobce ve značně nepřehledné a nesrozumitelné podobě uváděl další skutkové a právní okolnosti a rozšířil žalobu o další dva žalobní body. Za prvé namítal rozpor mezi schválenou a ověřenou projektovou dokumentací s tím, že projektovou dokumentaci ke stavebnímu povolení ověřila neoprávněná úřední osoba a že ji měl nejprve schválit investor. Za druhé brojil proti nesouhlasu města Znojma se zřízením věcného břemene v jeho prospěch. Dne 27. 3. 2007 podal žalobce návrh na přiznání odkladného účinku jeho žaloby, ve kterém opět polemizuje s okolnostmi vydání stavebního povolení ze dne 23. 2. 1998 a po něm následujícími skutečnostmi. Téhož dne žalobce doručil soudu již druhé doplnění žaloby označené jako „pokračování k podání v téže věci ze 20. 03. 2007, 22. 03. 2007“, jež obsahuje opět v obtížně srozumitelné podobě celkem 10 nově formulovaných žalobních bodů. V některých z nich žalobce namítá podjatost úředníků dotčených úřadů (žalobní body označené jako č. 10 a 11), další body obsahují spíše žalobcův výklad dokumentů vydaných stavebním úřadem či jeho skutkové závěry bez formulace žalobního bodu [žalobní body označené jako č. 14 (nesprávně označený jako bod č. 13), č. 6 a č. 8]. Dále žalobce brojí proti zamítnutí vyvlastnění částí přilehlých pozemků v jeho prospěch (žalobní bod označený jako č. 13), vrací se a opět napadá neschválení zřízení věcného břemene v jeho prospěch (žalobní body označené jako č. 5 a 9) a rovněž rozpor mezi schválenou a ověřenou projektovou dokumentací (žalobní bod označený jako č. 7). Konečně v žalobním bodě označeném jako č. 12 namítá, že žádost o dodatečné povolení změny stavby před dokončením nabízená stavebním úřadem je nedůvodná pro rozpor s podmínkou č. 17 ve stavebním povolení ze dne 23. 2. 1998.

Pokud jde o žalobní petit, žalobce jej ve svém druhém doplnění žaloby označeném jako „pokračování k podání v téže věci ze 20. 03. 2007, 22. 03. 2007“ formuloval ve zkratce následovně: a) zrušit výrok v napadeném rozhodnutí žalovaného; b) uznat právo žalobce nakládat odpadními vodami gravitačním způsobem do obecní stoky v ulici Koželužské; a c) prohlásit, že stavba rozestavěné kanalizační přípojky zůstává staveništěm na základě podmínky č. 17 ve stavebním povolení ze dne 23. 2. 1998.

Krajský soud usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 49, žalobce vyzval, aby ve lhůtě 15 dní doplnil svůj návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, protože jeho návrh postrádá zdůvodnění a není ničím doložen. Na tuto výzvu reagoval žalobce doplněním svého návrhu ze dne 25. 4. 2007, nicméně krajský soud usnesením ze dne 7. 5. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 67, odkladný účinek žalobě nepřiznal.

Žalovaný podáním ze dne 11. 6. 2007 reagoval na většinu námitek žalobce. Zejména popřel veškerá procesní pochybení namítaná žalobcem. Dále dodal, že předmětem rozhodování v žalobou napadeném rozhodnutí nebylo rozhodnutí stavebního úřadu „o změně stavby před dokončením“ vedeného podle § 68 stavebního zákona, a to ani co se týká konstrukčního a polohového provedení, ani co se týká doby výstavby. Žalovaný konstatuje, že žádost žalobce spočívající v prodloužení lhůty k dokončení stavby byla zamítnuta, toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím orgánem a nabylo právní moci dne 8. 8. 2003. Správní řízení ve věci žádosti žalobce o povolení změny stavby před dokončením spočívající ve změně projektové dokumentace bylo zastaveno, toto rozhodnutí bylo rovněž potvrzeno odvolacím orgánem a nabylo právní moci dne 5. 1. 2004. Pokud jde o zákonnost původního stavebního povolení, to je podle žalovaného pro posouzení projednávané věci rovněž irelevantní, neboť ani jeden z účastníků tohoto řízení neuplatnil řádný opravný prostředek a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 2. 1998, č. j. výst 8d 1310/98-Ma, nabylo právní moci dne 22. 3. 1998.

Usnesením ze dne 12. 6. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 69, pak krajský soud žalobce vyzval, aby ve lhůtě 15 dní doplnil svou žalobu (podání z 20. 3., 22. 3. a 27. 3. 2007) tak, aby bylo mj. zřejmé, které výroky rozhodnutí napadá, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné a jaký výrok navrhuje. Žalobce na toto usnesení reagoval podáním ze dne 4. 7. 2007, ve kterém mj. označil napadené rozhodnutí a napadený výrok a navrhl další dokazování. Nezákonnost napadeného výroku spatřuje žalobce a) v tom, že žalovaný „schválení“ projektové dokumentace považuje za její „ověření“; b) v tom, že žalovaný neodborně a k tíži žalobce neprodloužil termín dokončení stavby; a c) že žalovaný nařídil způsob a místo napojení kanalizační přípojky na základě svých zájmů a nevýhodně pro žalobce. V části označující žalobní body pak žalobce odkazuje převážně na svá podání z 20. 3., 22. 3. a 27. 3. 2007, přičemž výrazněji doplňuje jen žalobní bod označený jako č. 1 (původně uvedený v žalobě ze dne 20. 3. 2007). Žalobce rovněž uvádí, že žalovaný žalobě porozuměl, neboť se k ní extenzivně vyjádřil. K námitce žalovaného, že nebylo podáno odvolání proti stavebnímu povolení, žalobce uvedl, že nebyl důvod se odvolávat, neboť dle jeho výkladu podmínky č. 17 obsažené ve stavebním povolení ze dne 23. 2. 1998 mělo být postupováno tak, jak učinil žalobce (tj. zapuštění přípojky pod zem bylo podle žalobce technicky možné jen mezi druhým a třetím schodišťovým zpevněním stoupání).

Krajský soud však přesto usnesením ze dne 24. 7. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 80, žalobu s odkazem na § 37 odst. 5 s. ř. s. odmítl s odůvodněním, že žalobcovo podání ze dne 20. 3. 2007 postrádá základní náležitosti žaloby podle § 71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s., neboť se podle krajského soudu omezuje v podstatě jen na ohlášení žaloby. Tento nedostatek nebyl zhojen ani následujícími podáními žalobce, neboť ani ta podle krajského soudu neobsahují jakákoliv tvrzení důvodů nezákonnosti v souvislostech s právní argumentací ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí. Stejně tak krajský soud posoudil i podání ze dne 4. 7. 2007, kterým žalobce reagoval na výzvu krajského soudu k doplnění žaloby, neboť ani v tomto podání žalobce nepředložil konkrétní, jasné a srozumitelné argumenty směřující proti žalobou napadenému rozhodnutí. Svůj závěr opřel krajský soud o judikaturu Nejvyššího správního soudu a zásadu rovnosti zbraní spočívající v tom, že nekonkrétní námitky jedné strany sporu znemožňují (resp. omezují) možnost protistrany se k nim kvalifikovaně vyjádřit.

II.

Shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

Žalobce („stěžovatel“) napadl usnesení krajského soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 80, včasnou kasační stížností. V několika podáních ke kasační stížnosti namítá mj., že nemusí prokazovat nezákonnost rozhodnutí žalovaného, nýbrž jen obhájit oprávněnost své žaloby; že nebyl krajským soudem poučen do protokolu; že by Nejvyšší správní soud měl uložit krajskému soudu sepsat protokol o stavu věci, aby ji šlo zdárně přezkoumat; že princip rovnosti zbraní nelze aplikovat ve sporu mezi státem a fyzickou osobou; že projektová dokumentace není zakomponována do výroku stavebního povolení ze dne 23. 2. 1998 a že nebyla řádně ověřena; a že o možnosti požádat o bezplatné právní zastoupení byl poučen až v odmítavém rozhodnutí krajského soudu.

Poté, co si stěžovatel zvolil jako svého právního zástupce Mgr. Ptáčkovou, doplnil kasační stížnost prostřednictvím této advokátky následujícím způsobem. Upřesnil, že kasační stížnost je podána z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (tvrzená nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení), přičemž uvedl, že odvolací orgán rozhodl o zamítnutí odvolání stěžovatele, aniž by přihlédl ke všem v odvolání tvrzeným skutečnostem a dostatečně zjistil skutkový stav. Dalším důkazem, že žaloba byla schopná meritorního projednání, je podle stěžovatele skutečnost, že žalovaný byl schopen se k žalobě věcně vyjádřit. V podání ze dne 18. 2. 2008 pak stěžovatel dále rozvádí své kasační námitky a navazuje na svá předchozí podání.

III.

Právní hodnocení věci

Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů, z nichž ty srozumitelné a v obecné rovině přípustné se dají podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Ovšem podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS).

III. a)

Je zřejmé, že z námitek uvedených v doplnění kasační stížnosti, které stěžovatel přiřadil k důvodům dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., je takovým důvodem dle svého obsahu pouze námitka druhá, podle níž byla žaloba schopna meritorního projednání, přičemž důkazem toho má být skutečnost, že žalovaný byl schopen se k žalobě věcně vyjádřit. Žalovaný na tyto námitky explicitně nereagoval, nicméně Nejvyšší správní soud považuje za významné podání žalovaného ze dne 11. 6. 2007, ve kterém žalovaný reagoval na většinu námitek stěžovatele.

Z tohoto podání (jakkoliv se Nejvyšší správní soud v této fázi řízení nevyjadřuje k důvodnosti stěžovatelových námitek v žalobě) lze podle Nejvyššího správního soudu dovodit, že jádrem sporu v projednávané věci je výklad podmínky uvedené v bodě č. 17 ve stavebním povolení (rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 2. 1998, č. j. výst 8d 1310/98-Ma; viz výše), která se týká právě vedení kanalizační přípojky po předmětném veřejném schodišti.

Právě pro rozpor stavby kanalizační přípojky se stavebním povolením zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby a následně (po delším procesním vývoji, který je popsán výše) vydal rozhodnutí ze dne 13. 9. 2006, č. j. výst. 23d 1012559/2003-Ma, kterým nařídil stěžovateli provést odstranění části stavby v rozsahu cca 1/3 délky kanalizační přípojky (betonového koryta) ve spodní části před zaústěním do kanalizace na pozemcích ve vlastnictví města Znojma, jež má být postavena v rozporu se stavebním povolením.

Tuto námitku ostatně stěžovatel opakovaně v žalobě a ve svých následujících podáních explicitně zmínil (byť značně neobratně) a žalovaný na tutéž námitku ve svém podání ze dne 11. 6. 2007 reagoval. Stěžovatel rozpor s bodem č. 17 ve stavebním povolení naznačuje již v bodě III. odst. 2 žaloby ze dne 20. 3. 2007, nicméně zcela explicitně jej namítá ve druhém doplnění žaloby ze dne 27. 3. 2007 označeném jako „pokračování k podání v téže věci ze 20. 03. 2007, 22. 03. 2007“, a to v žalobním bodě označeném jako č. VI.12 (ve spojení s bodem VI.11 v témže podání), kde uvádí, že žádost o dodatečné povolení změny stavby před dokončením nabízená stavebním úřadem je nedůvodná pro rozpor s podmínkou č. 17 ve stavebním povolení ze dne 23. 2. 1998 (č. l. 11 - 12). Tutéž námitku v mírně pozměněné podobě stěžovatel uvádí v podání ze dne 4. 7. 2007, kterým reagoval na výzvu soudu ze dne 12. 6. 2007, a to konkrétně v bodě XIII. a) a v bodě XIX., v němž k námitce žalovaného, že nepodal odvolání proti stavebnímu povolení, stěžovatel uvedl, že neměl důvod se odvolávat, neboť dle jeho výkladu podmínky č. 17 obsažené ve stavebním povolení ze dne 23. 2. 1998 mělo být postupováno tak, jak učinil stěžovatel.

Nejvyšší správní soud je toho názoru, že námitka brojící proti závěru stavebního úřadu a žalovaného, že stavba kanalizační přípojky je v rozporu se stavebním povolením (v časti, jíž se týká podmínka č. 17), je dostatečně konkrétní a srozumitelná, aby mohla být meritorně projednána. Tato námitka bezpochybně směřuje proti žalobou napadenému rozhodnutí a navíc může být velmi podstatná pro výsledek projednávané věci.

Nejvyšší správní soud tudíž shledal usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba podle § 37 odst. 5 s. ř. s. s odůvodněním, že stěžovatelova podání postrádají základní náležitosti žaloby podle § 71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s., nezákonným.

III. b)

Za přípustnou kasační námitku směřující k důvodům odmítnutí žaloby Nejvyšší správní soud považuje rovněž upozornění stěžovatele na to, že nebyl soudem v řízení o žalobě poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce.

Dle § 35 odst. 8 s. ř. s. „navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené v odstavci 2 platí v takovém případě stát.“ (důraz doplněn). Rozsah poučovací povinnosti soudu je pak zakotven v § 36 odst. 1 s. ř. s.: „Účastníci mají v řízení rovné postavení. Soud je povinen poskytnout jim stejné možnosti k uplatnění jejich práv a poskytnout jim poučení o jejich procesních právech a povinnostech v rozsahu nezbytném pro to, aby v řízení neutrpěli újmu“. Ustanovení § 2 pak obsahuje smysl a účel správního soudnictví, kterým je poskytování ochrany veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob.

Rozsahem poučovací povinnosti v souvislosti s možností ustanovení zástupce se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004 - 20, publikovaném pod č. 616/2005 Sb. NSS. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval následující: „Poučovací povinnost soudu ve správním soudnictví (§ 36 odst. 1 s. ř. s.) vychází z požadavku, aby tato povinnost nastoupila v konkrétní procesní situaci, to je vyjádřeno podmínkou „aby v řízení neutrpěli újmu“. Poučovací povinnost o procesních právech tedy nespočívá v paušálním poučování jakéhokoliv pisatele podání o souhrnu všech jeho případných procesních práv, za situace, kdy často není jasné, zda se pisatel vůbec chce obrátit na soud. Žalobu ve správním soudnictví lze totiž podat i u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). …Nedostatek právního vzdělání obecně ovšem není důvodem pro ustanovení zástupce účastníku řízení; k tomu je třeba splnění dvou podmínek: nedostatečnost finančních prostředků a potřeba ochrany práv - obě podmínky se váží subjektivně k účastníkovi a jsou soudem zkoumány. Motivy, proč účastník preferuje v řízení zastoupení, případně zastoupení advokátem, mohou být různé a je nepochybně na každém, kdo se obrací na soud, aby zvolil vlastní procesní postup v řízení včetně odpovědnosti za to, zda v řízení vystupuje sám, nebo za pomoci zástupce, event. odpovědnosti za jeho volbu. V občanském řízení soudním platí poněkud odlišná úprava § 30 odst. 1 o. s. ř., který předvídá od 1. 1. 2001 povinnost soudu udělit poučení o možnosti ustanovit zástupce pro řízení soudem, ovšem za podmínky, že jde o účastníka, jenž splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků - tedy rovněž se nejedná o paušální povinnost poučovat každého pisatele podání, že mu soud může ustanovit zástupce ex offo, ale jen toho, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků - tato skutečnost se obvykle zjistí za situace, kdy účastník takové osvobození žádá. Navíc z podání, které stěžovatel adresoval žalované a nazval je „odvolání“, je zcela zřetelná schopnost stěžovatele formulovat své výhrady vůči správnímu aktu. Z tohoto podání však nebylo vůbec patrno, o jaké rozhodnutí se jedná, nebylo k návrhu připojeno, kdy bylo doručeno apod., takže soud byl povinen stěžovatele vyzvat k odstranění vad tohoto podání, aby vůbec zjistil, zda se stěžovatel chce soudit. Zákonný pokyn § 36 odst. 1 s. ř. s., jenž soud vede k udělení poučení v rozsahu, který zajistí, aby v řízení účastník neutrpěl újmu, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu vyžaduje vždy konkrétní úvahu soudu o konkrétní procesní situaci. Roli zde hraje i to, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není povinnost být zastoupen advokátem, například na rozdíl od řízení o kasační stížnosti. Pokud by totiž nedostatek právního zastoupení mohl vést k odmítnutí návrhu, za této situace je zcela na místě ve výzvě soudu k odstranění takového nedostatku udělit i poučení o možnosti ustanovit právního zástupce soudem. O tuto situaci se však v projednávané věci nejedná“ (důraz doplněn).

Závěry z tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu lze ve zkratce shrnout takto. Za prvé, k ustanovení zástupce účastníku řízení je třeba splnění dvou zákonných podmínek: nedostatečnost finančních prostředků a potřeba ochrany práv. Za druhé, rozsah poučovací povinnosti soudu o procesních právech v soudním řízení správním (§ 36 odst. 1 s. ř. s.) je dán újmou, která by mohla postihnout účastníka řízení; to platí i o povinnosti poučit účastníka řízení o možnosti ustanovit zástupce pro řízení soudem (§ 35 odst. 8 s. ř. s.). Za třetí, pokud by nedostatek právního zastoupení mohl vést k odmítnutí návrhu (žaloby), je zcela na místě ve výzvě soudu k odstranění takového nedostatku udělit i poučení o možnosti ustanovit právního zástupce soudem.

V projednávané věci již z podání stěžovatele před krajským soudem bylo zřejmé, že (1) má pouze velmi omezenou schopnost formulovat své námitky vůči žalobou napadenému rozhodnutí, tedy schopnost domáhat se samostatně v řízení před soudem svých práv, že (2) právě vzhledem k těmto omezením byl stěžovatel vystaven riziku, že bude jeho žaloba odmítnuta, že tedy v řízení před soudem utrpí vážnou újmu spočívající v tom, že mu možnost meritorního přezkoumání správního rozhodnutí, které se nepochybně dotýká jeho subjektivních práv, bude odepřena, přičemž (3) nebylo vyloučeno, že stěžovatel jakožto důchodce (jak uvedl v žalobě) bude z hlediska svých osobních a majetkových poměrů splňovat podmínky pro ustanovení zástupce. Ve všech těchto aspektech se tak projednávaná kauza liší od věci, o které rozhodl Nejvyšší správní soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 14. 4. 2005, č. j. 6 Ads 13/2004 - 20. Nejvyšší správní soud je tudíž toho názoru, že vzhledem ke konkrétní procesní situaci byl krajský soud povinen v usnesení ze dne 12. 6. 2007, č. j. 31 Ca 50/2007 - 69, ve kterém stěžovatele vyzval, aby doplnil svou žalobu, stěžovatele zároveň poučit o tom, že může požádat o ustanovení zástupce soudem podle § 35 odst. 8 s. ř. s. Takovýto postup vyžaduje § 36 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 2 a § 35 odst. 8 téhož zákona.

III. c)

Dalšími námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť – jak bylo zmíněno již výše – je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.

Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, nezbývá mu tedy, než v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Brně vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 3 s. ř. s).

IV.

Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 22. ledna 2009

JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu

Usnesení ze dne 6. 8. 2008

Plný text

(Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. 5 As 17/2008-131)

Věc: Ing. Z. Š. proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje o odstranění části stavby, v řízení o kasační stížnosti žalobce.

Dne 13. 9. 2006 vydal Městský úřad Znojmo rozhodnutí, kterým žalobci jakožto stavební úřad nařídil provést odstranění části stavby v rozsahu cca 1/3 délky kanalizační přípojky (betonového koryta) ve spodní části před zaústěním do kanalizace na pozemcích ve vlastnictví města Znojma postavené dle závěrů stavebního úřadu v rozporu se stavebním povolením.

Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal, žalovaný však rozhodnutí stavebního úřadu dne 24. 1. 2007 potvrdil a odvolání zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 7. 2007 odmítl podle § 37 odst. 5 s. ř. s. s odůvodněním, že žalobcovo podání postrádá základní náležitosti žaloby podle § 71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s., neboť se podle krajského soudu omezuje v podstatě jen na ohlášení žaloby.

Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností. Současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek ve smyslu § 107 s. ř. s., neboť je mu znemožněno odvádět odpadní vody samospádem a sám není schopen zajistit odvod jinak; odstraněním stavby na základě exekuce by pak došlo k nevratné újmě na jeho majetku, kterou nebude možné napravit ani v případě pro něj příznivého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný s přiznáním odkladného účinku nesouhlasil. Jelikož se v případě kanalizační přípojky stěžovatele jedná o stavbu nedokončenou, stávající systém likvidace odpadních vod v nemovitosti stěžovatele není nikterak dotčen, a tudíž újma stěžovateli v tomto směru nehrozí. Újma na majetku a ztráta nákladů vynaložených na stavbu kanalizační přípojky je pak podle žalovaného pouze důsledkem nezákonného jednání stěžovatele. Žalovaný dále zdůraznil, že způsob provedení kanalizační přípojky je v rozporu s veřejným zájmem, neboť kanalizační přípojka byla postavena v rozporu se stavebním povolením, hyzdí památkově chráněné území, omezuje pohyb chodců na veřejné komunikaci a dotýká se negativně i práv jiných osob (konkrétně vlastníků přilehlých pozemků a chodců).

Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti přiznal.

Z odůvodnění:

(...) Ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. obsahuje 3 podmínky: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí znamenat pro žalobce (resp. stěžovatele) nenahraditelnou újmu; (2) přiznání odkladného účinku se nesmí nepřiměřeně dotknout nabytých práv třetích osob; a (3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s veřejným zájmem.

Nejvyšší správní soud se seznámil s podklady předloženými stěžovatelem. Po zhodnocení všech relevantních údajů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že první podmínka pro přiznání odkladného účinku je splněna. Odstranění 1/3 kanalizační přípojky by skutečně mohlo vést k nevratnému porušení práv stěžovatele, které by již nebylo možné zhojit ani případným rozhodnutím v jeho prospěch. V tomto ohledu lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2004, čj. 6 Afs 25/2003-59 (dostupné na www.nssoud.cz), dle něhož „nenahraditelná újma, která by stěžovateli při výkonu nebo jiných právních následcích rozhodnutí mohla vzniknout a jež je základní podmínkou pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti [§ 73 odst. 2 s. ř. s.], musí představovat výjimečný a závažný stav, který již nelze v dalším běhu času nijak odčinit“. Právě případné odstranění 1/3 kanalizační přípojky by nepochybně představovalo pro stěžovatele takovou nenahraditelnou újmu, která je nevratná. Stěžovatel tvrdí dotčení na svých právech a domáhá se soudní ochrany právě v souvislosti s rozhodnutím o odstranění této stavby, pokud by tedy výkonem uvedeného rozhodnutí byla stavba skutečně fakticky odstraněna, nemělo by již rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé žádný reálný význam a nemohlo by stěžovateli poskytnout jinou než pouze hypotetickou ochranu.

Nejvyšší správní soud posoudil žádost o přiznání odkladného účinku i z hlediska zbývajících dvou podmínek stanovených § 73 odst. 2 s. ř. s. Pokud jde o druhou podmínku, podle níž se přiznání odkladného účinku nesmí nepřiměřeně dotknout nabytých práv třetích osob, Nejvyšší správní soud se s námitkou žalovaného ohledně nepřiměřeného dotčení zájmů vlastníků přilehlých pozemků a ohrožení chodců neztotožnil. Z podkladů předložených stěžovatelem, včetně fotografické dokumentace, i ze správního spisu vyplývá, že pěší cesta (konkrétně schodiště a část chodníku), po níž kanalizační přípojka vede, není frekventovanou veřejnou komunikací a dotýká se pouze omezeného počtu vlastníků přilehlých pozemků. Provedení kanalizační přípojky rovněž nezužuje schodiště do té míry, aby bylo možné říci, že by zachování stávajícího stavu do doby meritorního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nepřiměřeně zasahovalo do práv vlastníků přilehlých pozemků. Vzhledem k provedení stavby rovněž existuje poměrně malá pravděpodobnost, že by mohlo dojít k ohrožení zdraví chodců. K vyloučení možnosti odkladného účinku nepostačuje, aby byla práva třetích osob pouze dotčena; § 73 odst. 2 s. ř. s. vyžaduje, aby se přiznání odkladného účinku dotklo nabytých práv třetích osob „nepřiměřeně“. V projednávaném případě však tento předpoklad nebyl splněn.

Pokud jde o třetí podmínku, žalovaný uvádí, že přiznání odkladného účinku je v rozporu s veřejným zájmem, neboť (a) kanalizační přípojka byla postavena v rozporu se stavebním povolením, (b) hyzdí památkově chráněné území a (c) omezuje pohyb chodců na veřejné komunikaci. Pokud jde o rozpor se stavebním povolením, jedná se o závěr stavebního úřadu i žalovaného ve věci samé, který vedl k vydání rozhodnutí, proti nimž stěžovatel brojil žalobou. Je třeba uvést, že Nejvyššímu správnímu soudu v této fázi řízení o kasační stížnosti, která navíc směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byla žaloba odmítnuta, nepřísluší posuzovat věc meritorně. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 4. 10. 2005, čj. 8 As 26/2005-76, v plném rozsahu dostupném na www.nssoud.cz: „Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou svou podstatou rozhodnutími předběžné povahy a nelze v nich předjímat rozhodnutí o věci samé.“ Pokud jde o zúžení schodiště a omezení pohybu chodců na něm, Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedenou argumentaci.

Pokud jde o třetí argument žalovaného, podle něhož nedokončená kanalizační přípojka hyzdí památkově chráněné území, Nejvyšší správní soud konstatuje, že byť se v tomto případě skutečně jedná o veřejný zájem, tento veřejný zájem je nutné vážit oproti ústavnímu právu stěžovatele na soudní ochranu, neboť jak již bylo řečeno, výkonem rozhodnutí o odstranění stavby by následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o předmětné kasační stížnosti ani, v případě důvodnosti kasační stížnosti, následné meritorní rozhodnutí krajského soudu o podané žalobě již efektivní soudní ochranu přinést nemohlo, a tudíž nelze vyloučit, že by v konečném důsledku mohlo být dotčeno právo stěžovatele chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod (právo na ochranu majetku) a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na pokojné užívání majetku). Ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. sice výslovně nestanoví, že se musí jednat o nepřiměřený zásah do veřejného zájmu (na rozdíl od překážky přiznání odkladného účinku v podobě „nepřiměřeného“ zásahu do nabytých práv třetích osob), nicméně i § 73 odst. 2 s. ř. s. musí být vykládán ústavně konformním způsobem, a je tedy nutné vážit základní práva svědčící stěžovateli s veřejným zájmem, na nějž upozorňuje žalovaný. V souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu České republiky je nutné v takovém případě aplikovat třístupňový test proporcionality (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Anonymní svědek I, publikován pod č. 214/1994 Sb.; nález sp. zn. III. ÚS 256/01, Rekognice fotografiemi, publikován pod č. 37/2002 Sb. ÚS; či nález sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Minimální výše pokuty, publikován pod č. 405/2002 Sb.): (1) test vhodnosti, tj. zdali okamžitý výkon rozhodnutí Městského úřadu Znojmo a žalovaného, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl; (2) test potřebnosti, tj. zdali je okamžitý výkon těchto rozhodnutí ve vztahu k dotčeným základním právům nejšetrnějším z více možných prostředků umožňujících dosažení sledovaného cíle; a (3) test poměřování, tj. porovnání závažnosti v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu.

V projednávaném případě žalovaný upozorňoval na estetické závady, které kanalizační přípojka způsobuje. Okamžité odstranění části kanalizační přípojky nepochybně umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, a tudíž splňuje test vhodnosti. Ovšem již nelze říci, že odstranění 1/3 kanalizační přípojky splňuje test potřebnosti, neboť existuje jiné – šetrnější – řešení, jež by bylo způsobilé ve srovnatelné míře dosáhnout sledovaného cíle, a tím je vyčkat s výkonem rozhodnutí stavebního úřadu do doby rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a pokud by byl stěžovatel s kasační stížností úspěšný, do doby nového rozhodnutí krajského soudu o podané žalobě. V daném případě totiž nelze tvrdit, že by předmětná stavba představovala tak akutní nebezpečí či jiný natolik naléhavý rozpor s veřejným zájmem, že by vyžadovala okamžité odstranění. Jelikož Nejvyšší správní soud shledal rozpor rozhodnutí Městského úřadu Znojmo a žalovaného již s testem potřebnosti, nepovažuje za nutné přistoupit k posuzování třetího kritéria testu proporcionality.

S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud rozhodl o přiznání odkladného účinku do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, přičemž je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku žádným způsobem nepředjímá budoucí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé.

Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že si je vědom toho, že o odkladném účinku žaloby bylo v průběhu řízení před krajským soudem rozhodováno a že odkladný účinek nebyl přiznán. Nicméně v té době byla jiná skutková situace, neboť nebyla ještě vydána exekuční výzva, a stěžovateli tedy nehrozila bezprostřední nenahraditelná újma. V souladu s usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, čj. 2 Afs 77/2005-96, publikovaným pod č. 786/2006 Sb. NSS, pak Nejvyšší správní soud připomíná, že „odkladný účinek podle § 107 soudního řádu správního může být v řízení o kasační stížnosti přiznán a působit nejen ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí krajského soudu (či jeho části), ale i přímo ve vztahu ke správnímu rozhodnutí (či jeho části), k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem vedlo“.

V citovaném rozhodnutí je taktéž uvedeno, že „je nutné v těchto výjimečných situacích (pozn.: když jsou naplněny podmínky dle § 73 odst. 2 s. ř. s.) po dobu trvání přezkumného soudního řízení výkon či případně jiné právní následky správního rozhodnutí pozastavit, protože v opačném případě by samotné přezkumné řízení soudní ztratilo podstatnou část svého základního smyslu, jímž je nepochybně bránit tomu, aby právní poměry osob byly upraveny či ovlivněny nezákonnými rozhodnutími veřejné správy“. Smyslem přiznání odkladného účinku je totiž vytvoření takového prozatímního stavu, aby se vůbec mělo smysl dále soudit.

V souladu s předmětným usnesením Nejvyšší správní soud rovněž uvádí, že přiznání odkladného účinku pouze vůči rozhodnutí krajského soudu, za situace, kdy byla žaloba odmítnuta, by nemohlo vést k odložení účinků správního rozhodnutí po dobu trvání řízení o kasační stížnosti. Proto je třeba rovněž určit, zda se odkladný účinek vztahuje 1) pouze na rozhodnutí krajského soudu nebo jeho část, nebo 2) pouze na správní rozhodnutí, k jehož přezkumu se dotyčné řízení před krajským soudem, v němž bylo kasační stížností napadené rozhodnutí vydáno, vedlo nebo vede, či na část tohoto správního rozhodnutí, anebo konečně 3) ve vztahu k soudnímu i správnímu rozhodnutí (či k jejich částem) současně.

Za dané situace Nejvyšší správní soud konstatuje, že vyloučení hrozby výkonu rozhodnutí se musí vztahovat k rozhodnutí Městského úřadu Znojmo ze dne 13. 9. 2006, neboť to jediné představuje vykonatelné rozhodnutí, jehož výkon by mohl stěžovatele ohrozit. Je třeba vycházet z toho, že žaloba podaná proti odvolacímu rozhodnutí žalovaného (§ 73 odst. 1 s. ř. s.) nemá ze zákona odkladný účinek, navíc byla pravomocně odmítnuta.

Proto Nejvyšší správní soud vymezil rozsah odkladného účinku tak, že jeho přiznáním se pozastavují až do skončení řízení před Nejvyšším správním soudem účinky citovaného rozhodnutí Městského úřadu Znojmo ze dne 13. 9. 2006 ve spojení s rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 1. 2007. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu není v tomto případě důvodu kasační stížnosti odkladný účinek přiznávat.

Právní věta

Z povinnosti ústavně konformního výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že v případě kolize základního práva žalobce (stěžovatele) (v projednávaném případě práva na soudní ochranu a na pokojné užívání majetku) s veřejným zájmem nepostačí pro zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku pouhá existence kolidujícího veřejného zájmu, nýbrž je nutné vážit s pomocí testu proporcionality intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci (stěžovateli) s intenzitou narušení veřejného zájmu.

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací