Rozsudek ze dne 18. 10. 2024
Plný text
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem [adresa] Praha, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem [adresa] Praha, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] za účasti: Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem [adresa] Brno, zast. JUDr. P. H., Ph.D., advokátkou se sídlem [adresa] Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, č. j. 8 A 119/2023-91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
1. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí ze dne 17. 8. 2023, č. j. UOOU-01226/23-7, kterým žalovaný zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 30. 5. 2023, č. j. RSD-13816/2023-10-19420, řízení zastavil a stěžovateli v souladu s § 16 odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“), přikázal, aby osobě zúčastněné na řízení (dále též „OZNŘ“ nebo „žadatel“) poskytl požadované informace ve lhůtě 15 dnů od oznámení tohoto rozhodnutí.
[2] Žadatel žádostí ze dne 31. 1. 2023 požádal o poskytnutí informací týkajících se umístění, povolení, realizování a kolaudace stavebních objektů na dálnici D4901 Hulín – Fryšták (dále jen „dálnice“). Konkrétně požadoval doklady, ze kterých vyplývá, které stavební objekty ještě nejsou pravomocně umístěné, povolené, zcela realizované nebo nemají kolaudační souhlas, případně postačovalo sdělení jejich označení a názvu objektu.
[3] Stěžovatel tuto žádost nejprve rozhodnutím ze dne 27. 2. 2023, č. j. ŘSD-13816/2023-4-19420, odmítl dle § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, neboť jde o informace vytvořené nebo získané v přímé souvislosti se soudním řízením, a to i před jeho zahájením, a jejich poskytnutí může ohrozit rovnost účastníků tohoto řízení. Proti tomuto rozhodnutí žadatel brojil odvoláním, kterému žalovaný vyhověl; rozhodnutím ze dne 4. 5. 2023, č. j. UOOU-01226/23-3, napadené rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatečném odůvodnění naplnění podmínky vytvoření a získání informace v přímé souvislosti se soudním řízením a věc stěžovateli vrátil k novému projednání.
[4] Při novém projednání žádosti stěžovatel žádost opět s odkazem na § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona odmítl, a to shora uvedeným rozhodnutím ze dne 30. 5. 2023; toto rozhodnutí pak k odvolání žadatele žalovaný svým rozhodnutím ze dne 17. 8. 2023 zrušil, řízení zastavil a současně stěžovateli přikázal poskytnutí požadovaných informací (viz výše).
2. Rozhodnutí městského soudu
[5] Proti posledně zmíněnému rozhodnutí žalovaného brojil stěžovatel žalobou u městského soudu, ve které v prvé řadě namítal nepřezkoumatelnost spočívající v tom, že se žalovaný vůbec nezabýval otázkou, zda poskytnutím informací může dojít k ohrožení rovnosti účastníků řízení. Dále stěžovatel uváděl, že požadované informace přímo souvisí s konkrétně označenými soudními řízeními, ve kterých je žadatel plánuje použít jako důkaz. Stěžovatel též namítal, že požadovanými informacemi ani a priori nedisponuje a musely by být na základě žádosti nově vytvořeny, čímž by v podstatě byl nucen poskytnout protistraně informace, které by využila v jeho neprospěch v probíhajícím soudním řízení.
[6] Městský soud žalobu považoval za nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), napadeným rozsudkem zamítl.
[7] V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že rozhodnutí žalovaného je přezkoumatelné, neboť v případě, že nebyla splněna již první podmínka § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, tedy nešlo o informace vytvořené nebo získané v přímé souvislosti se soudním řízením, nemusel se žalovaný logicky vůbec zabývat splněním druhé podmínky, tedy ohrožením rovnosti účastníků řízení. Z důvodové zprávy k danému ustanovení je patrné, že k tomu, aby bylo možné poskytnutí informací omezit, musí se jednat o informaci vytvořenou či získanou v přímé souvislosti se soudním řízením. Ze samotné žádosti souvislost s řízeními nevplývá. Bylo tak na stěžovateli, aby prokázal, že o informace vytvořené či získané v přímé souvislosti s řízením skutečně jde. Úvaha týkající se splnění první podmínky obsažené v aplikovaném ustanovení informačního zákona v rozhodnutí stěžovatele úplně chybí. Z rozhodnutí je naopak patrné, že stěžovatel považuje za dostatečné, že požadované informace s řízeními souvisí, jakákoliv souvislost však pro uplatnění zákonné výluky nepostačuje. Nadto jde o informace faktické, které nebyly vytvořeny či získány v souvislosti s danými řízeními. Jelikož nebyla splněna již první podmínka zákonného ustanovení, není podstatné ani to, jakým způsobem chce žadatel uvedené informace využít. Tato okolnost by mohla být zohledněna až při posouzení možnosti ohrožení rovnosti účastníků.
[8] Zároveň městský soud uvedl, že za zcela novou argumentaci považuje tvrzení o nutnosti informace pro žadatele nově vytvořit. Žalovanému tak nelze vytýkat, že se jí ve svém rozhodnutí nezabýval, naproti tomu stěžovateli nic nebránilo v jejím uplatnění již v jeho rozhodnutí. Městský soud se neztotožnil ani s názorem stěžovatele, který namítal, že si žalovaný měl opatřit stanovisko Ministerstva dopravy a Krajského úřadu Zlínského kraje, jejichž práva mohla být v soudním řízení rovněž dotčena. Opět je podstatné, že nebyla splněna první podmínka zákonného ustanovení, a proto vyžádání stanoviska vůbec nebylo na místě. Na závěr městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. 10 As 79/2024-48, č. 4621/2024 Sb. NSS, který se zabýval výkladem uvedeného ustanovení informačního zákona a který podporuje závěry napadeného rozsudku.
3. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a OZNŘ
[9] Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které namítal, že výklad § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona zaujatý městským soudem neodpovídá smyslu a účelu tohoto ustanovení a stěžovateli odpírá možnost hájit jeho oprávněné zájmy. Tímto způsobem dochází k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, na rovnost účastníků řízení a na rovnost zbraní. Rozsudek městského soudu považuje za nepřezkoumatelný, jelikož se nezabývá jednotlivými námitkami a argumenty. Zároveň stěžovatel uvedl, že výše označený rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 79/2024-48 napadl ústavní stížností, a proto by závěry z něj vyplývající neměly být na tento případ aplikovány.
[10] Stěžovatel dále uvádí, že požadované informace přímo souvisí s konkrétními probíhajícími a dosud neukončenými soudními řízeními, která se týkají zejména přezkumu rozhodnutí o umístění dálnice. Žadatel v žalobě a ve svých podáních uvádí okolnosti, ze kterých je zjevná souvislost požadovaných informací s probíhajícími řízeními. Městský soud však nezohlednil, že žadatel informace plánuje využít jako důkazní prostředek. Požadované informace jsou pro řízení nesporně významnými, přímo s ním souvisí a musely by být pro jeho účely vytvořeny. Podle stěžovatele není podstatné, zda jde o informace obecné, ani do jaké míry se týkají jeho činnosti.
[11] Městský soud se vůbec nezabýval otázkou, zda může dojít k ohrožení rovnosti účastníků řízení, pro tuto vadu je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Výklad městského soudu je podle stěžovatele restriktivní a vztahuje se jen na informace představující procesní strategii. Z důvodové zprávy stěžovatel dovozuje, že cílem daného ustanovení je posílení rovného postavení účastníků soudního řízení, aby nemuseli poskytovat informace, které mohou být využity v jejich neprospěch. Pří výkladu podmínky „vytvoření nebo získání“ informací nelze lpět na doslovném znění, dané ustanovení by tak mělo dopadat na informace, které mají pro řízení nezpochybnitelný význam. Stěžovatel dále namítal, že měl být proveden test proporcionality poměřující právo na informace a právo na spravedlivý proces. Městský soud se ani nezabýval otázkou, zda stěžovatel požadovanými informacemi disponuje. Na závěr stěžovatel namítá, že si žalovaný měl opatřit stanoviska orgánů, jejichž práva by mohla být poskytnutím informací rovněž dotčena.
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s napadeným rozsudkem plně ztotožňuje a nepovažuje jej za nesprávný ani nepřezkoumatelný. Zdůraznil, že to byl sám stěžovatel, kdo informace odmítl poskytnout právě s odkazem § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, který předpokládá, že povinný subjekt informacemi v určité podobě disponuje. Zároveň si lze jen stěží představit, že by stěžovatel neměl přehled o stavu jednotlivých stavebních objektů. Náročnost vyhledání informací v této situaci nemůže být důvodem pro jejich odepření. Stěžovatel jakožto státní podnik hospodařící s finančními prostředky z veřejných zdrojů musí být transparentní a poskytovat žadatelům informace týkající se nakládání s těmito prostředky. Případná stanoviska dotčených orgánů nemohla mít na posouzení věci význam, neboť nebyla naplněna již první podmínka obsažená v daném ustanovení. Zároveň žalovaný upozornil na to, že podaná ústavní stížnost byla odmítnuta a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[13] OZNŘ uvedla, že neexistuje žádný právní ani věcný důvod pro odmítání poskytnutí požadovaných informací. Některá z údajně souvisejících řízení již byla skončena a ostatní řízení je nutné považovat za irelevantní. OZNŘ souhlasí s napadeným rozsudkem a rovněž navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
4. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti, ověřil při tom, zda tento rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k následujícímu závěru.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem uvádí, že téměř totožnou situací se již zabýval ve výše označeném rozsudku č. j. 10 As 79/2024-48 a neshledává důvody, pro které by se odchýlil od závěrů zde vyslovených. Sám stěžovatel zdůraznil, že uvedený rozsudek napadl ústavní stížností, a proto měl za to, že by závěry z něj vyplývající neměly být aplikovány. Ústavní soud ovšem tuto ústavní stížnost již usnesením ze dne 3. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1777/24, odmítl a potvrdil výklad zaujatý zdejším soudem v dané věci. Závěry vyplývající z výše označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu i z usnesení Ústavního soudu je proto možné aplikovat též na právě posuzovaný případ.
[17] V něm je klíčový výklad § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona, podle kterého povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud byla vytvořena nebo získána v přímé souvislosti se soudním, rozhodčím, správním nebo obdobným řízením, a to i před jeho zahájením, a její poskytnutí může ohrozit rovnost účastníků tohoto řízení. Ustanovení informačního zákona umožňující odmítnout poskytnutí požadovaných informací je potřeba vykládat restriktivně tak, aby k omezení ústavně zaručeného práva na informace docházelo jen v nezbytných případech předpokládaných zákonodárcem. Tento závěr vyplývá i z ustálené judikatury, viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2021, č. j. 1 As 281/2020-42, č. 4164/2021 Sb. NSS.
[18] Již na základě jazykového výkladu uvedeného ustanovení lze dospět k závěru, že zákonné podmínky, při jejichž splnění je možné poskytnutí informací omezit, musí být splněny kumulativně. Prvním nezbytným předpokladem pro aplikaci daného ustanovení je tak vytvoření nebo získání požadované informace, a to právě v přímé souvislosti s některým s vymezených řízení. Pokud není splněn již tento předpoklad, tedy nelze dospět k závěru, že informace byla vytvořena či získána v této souvislosti, je nadbytečné zabývat se naplněním předpokladů dalších, jelikož uvedené ustanovení na daný případ jednoduše vůbec aplikovat nelze.
[19] Jak uváděl také městský soud, je zřejmé, že stěžovatel považuje za dostatečnou jakoukoliv souvislost s některým z vymezených řízení. Takový závěr však neodpovídá úmyslu zákonodárce ani restriktivnímu přístupu k omezování práva na informace. Stěžovatel se ve svém rozhodnutí, v žalobě i v kasační stížnosti soustředil převážně na prokázání souvislosti informací s uvedenými řízeními a možnosti jejich využití v jeho neprospěch, aniž by relevantním způsobem tvrdil, že informace byly v jejich souvislosti vytvořeny či získány. Zároveň si stěžovatel do jisté míry protiřečí, pokud namítá, že by informace musel pro žadatele nově vytvořit. Také v rozsudku č. j. 10 As 79/2024-48 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelem aplikovaný § 11 odst. 1 písm. g) informačního zákona předpokládá, že povinný subjekt informacemi disponuje alespoň ve zdrojové podobě.
[20] Stěžovatel tak při aplikaci uvedeného ustanovení informačního zákona nepostupoval správně, když odůvodnění svého rozhodnutí vystavěl zejména na souvislosti informací se soudním řízením a na možnosti ohrožení rovnosti účastníků řízení. Posouzení těchto okolností je na místě až v pozdější fázi, neboť nejprve musí být postaveno najisto, že skutečně jde o informaci vytvořenou nebo získanou v přímé souvislosti s určitým řízením, což však stěžovatel opakovaně pomíjí. V této souvislosti stěžovatel ve své rozsáhlé kasační stížnosti odkazoval také na judikaturu a komentářovou literaturu týkající se výkladu právních předpisů a posuzování zásahu do základních práv. Tyto části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje za nepřiléhavé, neboť nereflektují skutečnost, že zákon jednoznačně vymezuje podmínky, které musí být pro uplatnění zákonné výluky naplněny. Na právě posuzovanou věc tak závěry vyplývající ze stěžovatelem citované judikatury a komentářové literatury vůbec nedopadají.
[21] Jak příhodně zmiňuje žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, je jen stěží představitelné, že by stěžovatel požadovanými informacemi skutečně nedisponoval a byl by nucen je vytvořit až na základě žádosti, případně v souvislosti s některým z vedených řízení. Podle Nejvyššího správního soudu tak nelze mít za to, že by stěžovatel, který bývá v pozici žadatele o vydání správních rozhodnutí o umístění a povolení stavby, neměl přehled o tom, v jaké fázi se tato řízení, respektive stavby samotné, nacházejí. Stejně tak stěžovatel jako investor předmětných staveb musí mít přehled o fázi realizace jednotlivých stavebních objektů i o tom, zda tyto objekty mají kolaudační souhlas. Je tedy zjevné, že stěžovatel uvedenými informacemi v určité podobě disponuje. Pokud by tomu tak nebylo, stěžovatel by ve svém rozhodnutí aplikoval nesprávné ustanovení informačního zákona, jelikož § 11 odst. 1 písm. g) tohoto zákona existenci požadované informace přímo předpokládá. Nejvyšší správní soud ponechává stranou otázku, zda by stěžovatel musel dané informace přetvořit do požadované podoby a zda by vyhledání informací bylo administrativně či technicky náročné, neboť tato otázka je nyní vedlejší. Podstatným v této věci naopak je, že stěžovatel využil zákonnou výluku v situaci, kdy nebyly naplněny všechny předpoklady nezbytné pro její aplikaci.
[22] Požadované informace zjevně nebyly vytvořeny nebo získány v přímé souvislosti se stěžovatelem uvedeným soudním řízením či řízeními, byť s nimi bezpochyby mohou souviset. Tato souvislost však není v posuzované věci relevantní, jelikož vůbec nešlo o informace vytvořené nebo získané, ale o informace faktické, kterými stěžovatel disponovat musí. Nelze proto souhlasit s extenzivním výkladem stěžovatele, který namítá, že cílem ustanovení je posílení rovného postavení účastníků soudního řízení a nelze tak lpět na jeho doslovném znění. Jak uvedl také Ústavní soud ve výše uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 1777/24, „hodlal-li by zákonodárce působnost této výluky rozšířit tak, jak tvrdí stěžovatel, nedává smysl, aby jazykové vyjádření § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb. výslovně obsahovalo podmínku „vytvoření či získání“ této informace.“ Z tohoto je zřejmé, že Ústavní soud podmínku vytvoření nebo získání informace rovněž považuje za základní předpoklad pro aplikaci zákonné výluky. V nyní souzené věci tak odmítnutí poskytnutí informací na základě daného ustanovení nebylo na místě. V tomto ohledu je opět potřeba zmínit, že ustanovení informačního zákona omezující povinnost poskytovat informace, je potřeba vykládat restriktivně, nikoliv extenzivně, jak činí stěžovatel.
[23] Nejvyšší správní soud považuje za zcela nepřiléhavé tvrzení stěžovatele, že žalovaný a následně i městský soud pochybili, jestliže se vůbec nezabývali otázkou ohrožení rovnosti účastníků řízení. Zkoumání této otázky by v souladu s výše uvedeným bylo zjevně nadbytečné, jelikož jakýkoliv závěr zaujatý v této věci by nebyl způsobilý zvrátit skutečnost, že dané ustanovení nelze pro odmítnutí informace požadovaných v této věci vůbec využít. Absence explicitního vypořádání této námitky tak nemá za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Městský soud v bodě 35 odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vymezil, z jakých důvodů nebylo nutné tuto otázku zohlednit ve správním rozhodnutí. Nadto implicitní vypořádání této argumentace lze nalézt též v bodě 45 napadeného rozsudku. Ze stejného důvodu by bylo nadbytečným provedení testu proporcionality i vyžádání stanovisek potenciálně dotčených orgánů. Nejvyšší správní soud tak pochybení městského soudu neshledal.
5. Závěr a náklady řízení
[24] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl (výrok I.).
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Žalovanému, jemuž by jako jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly (výrok II.).
[26] Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil (§ 60 odst. 5 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.)
V Brně dne 18. října 2024
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu
Usnesení ze dne 18. 7. 2024
Plný text
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem [adresa] sídlem [adresa] proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem [adresa] za účasti: Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem [adresa] sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, č. j. 8 A 119/2023-91, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
takto:
I. Kasační stížnosti se přiznává odkladný účinek.
II. Žalobci se ukládá zaplatit ve lhůtě 3 (tří) dnů od právní moci tohoto usnesení soudní poplatek (podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) za návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví, který činí podle položky č. 20 sazebníku soudních poplatků částku
1000 Kč.
Odůvodnění:
[1] Nejvyšší správní soud ve shora uvedené věci obdržel dne 24. 6. 2024 kasační stížnost žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2023, č. j. UOOU-01226/23-7 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaný zrušil rozhodnutí ze dne 30. 5. 2023, č. j. RSD-13816/2023-10-19420, kterým stěžovatel podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), odmítl žádost osoby zúčastněné na řízení o poskytnutí informací, a to z důvodu ochrany rovnosti účastníků soudního řízení; současně žalovaný v souladu s § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím řízení o žádosti osoby zúčastněné na řízení zastavil a přikázal stěžovateli, aby jí poskytl požadované informace týkající se umístění, povolení, realizace a kolaudace objektů na dálnici D4901 Hulín – Fryšták, a to ve lhůtě 15 dnů od oznámení napadeného rozhodnutí.
[3] Součástí kasační stížnosti byl také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Návrh na přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodnil tak, že pokud by byl povinen poskytnout požadované informace před tím, než by bylo o kasační stížnosti rozhodnuto, ztratilo by řízení o ní fakticky význam. V důsledku poskytnutí informací by totiž nastal nezvratný stav, jelikož by požadované informace již byly poskytnuty a celé řízení by pozbylo smyslu. Přiznání odkladného účinku stěžovatel odůvodňuje také odkazem na poslední větu § 16 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, podle které „poskytnutí informace povinným subjektem lze exekučně vykonat“. Stěžovatel zdůrazňuje, že má právo podat proti napadenému rozhodnutí žalobu a proti následnému rozsudku i kasační stížnost (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2020, č. j. 10 As 217/2020-74). Je tak na místě zamezit do doby rozhodnutí o kasační stížnosti negativním následkům, které by pro něj měl výkon napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatel odkazuje na skutečnost, že doposud jediné rozhodnutí zabývající se výkladem § 11 odst. 1 písm. g) zákona o svobodném přístupu k informacím, na základě kterého požadované informace neposkytl, je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2024, č. j. 10 As 79/2024-48.
[5] Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a je správné. Zároveň však zdůraznil, že si je vědom existence judikatury správních soudů stojící na vůli soudů chránit informace až do realizace soudního přezkumu, jelikož v případě nepřiznání odkladného účinku by soudní přezkum zůstal bez faktického významu. Proto žalovaný ponechal posouzení návrhu na přiznání odkladného účinku na uvážení soudu.
[6] Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedla, že stěžovatel nedokládá ani nemůže dokládat, v čem by spočívala újma vzniklá, pokud by požadované informace poskytnul. Zároveň rovněž nedokládá, v čem je tato újma nepoměrně vyšší než újma způsobená osobě zúčastněné na řízení. Dále namítá, že poskytování informací týkajících se toho, jak stěžovatel nakládá s veřejnými prostředky je veřejným zájmem. Další argumentace osoby zúčastněné na řízení směřuje spíše proti samotnému obsahu kasační stížnosti a její rekapitulace jak tak pro toto usnesení nadbytečná.
[7] V souladu s § 107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně § 73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Přiznání odkladného účinku je tak mimořádným institutem, kterým jsou před meritorním rozhodnutím o kasační stížnosti prolomeny právní účinky pravomocného rozhodnutí městského soudu, na které je třeba nahlížet jako na zákonné a věcně správné až do jeho případného zrušení zákonným postupem. Odkladný účinek by tak měl být přiznáván jen v ojedinělých případech za splnění výše vymezených podmínek § 73 odst. 2 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud však po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou v této věci splněny.
[10] Nejvyšší správní soud v prvé řadě posuzoval splnění podmínky nepoměrně větší újmy na straně stěžovatele ve srovnání s újmou, která by hrozila jiným osobám. Stěžovatel namítá, že by v případě nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl povinen poskytnout požadované informace a celé řízení o kasační stížnosti by tak fakticky pozbylo smyslu. Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu s jeho dřívějšími usneseními ze dne 24. 7. 2019, č. j. 5 As 170/2019-18, ze dne 14. 7. 2021, č. j. 10 As 241/2021-21, případně ze dne 31. 8. 2022, č. j. 2 As 196/2022-23, může právě tato okolnost představovat důvod pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Předmětem řízení o kasační stížnosti je posouzení otázky, zda městský soud postupoval správně když shledal rozhodnutí žalovaného o povinnosti stěžovatele poskytnout žadateli informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím zákonným a správným. Pokud by Nejvyšší správní soud návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl, význam řízení o kasační stížnosti by byl pouze akademický a řízení by se stalo ve své podstatě bezpředmětným. Úspěch stěžovatele v této věci by pro něj neměl žádné pozitivní důsledky, neboť informace, o jejichž poskytnutí je veden tento spor, by již v souladu se závazným postojem žalovaného a městského soudu musel poskytnout.
[11] Při posuzování otázky, zda by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato nepoměrně vyšší újma stěžovateli hrozí. Rozhodnutí, které by hovořilo ve prospěch stěžovatele, by totiž pozbylo smyslu, jelikož stěžovatel by již musel čelit negativním důsledkům rozhodnutí spočívajícím v poskytnutí požadovaných informací. Naproti tomu pokud by kasační stížnost byla shledána nedůvodnou, dojde k pouhému oddálení poskytnutí těchto informací, což nelze považovat za újmu převažující nad výše vymezenou újmou způsobenou stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku.
[12] Nejvyšší správní soud rovněž nepovažuje přiznání odkladného účinku za rozporné s důležitým veřejným zájmem. Nepochybně existuje veřejný zájem na poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím, ovšem v projednávaném případě může přiznání odkladného účinku pouze oddálit jejich poskytnutí. V případě neúspěchu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti bude nadále povinen požadované informace poskytnout a toto rozhodnutí tak není s veřejným zájmem na jejich poskytování v rozporu.
[13] Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnosti v souladu s § 107 ve spojení s § 73 odst. 2 až 4 s. ř. s. odkladný účinek přiznal (výrok I.)
[14] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku je dočasné povahy a nijak nepředjímá jakým způsobem bude o kasační stížnosti meritorně rozhodnuto, což bylo vyplývá také z usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS.
[15] Pokud jde o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku (výrok II.), vycházel soud ze závěrů nedávného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 6. 2024, č. j. 9 As 270/2023-21, zejm. bodu [23], podle něhož tato povinnost vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit. Proto je soud ve správním soudnictví v usnesení o návrhu na přiznání odkladného účinku současně povinen výrokem uložit povinnost zaplatit poplatek za tento návrh, a to ve výši 1 000 Kč podle položky 20 sazebníku poplatků. Tento soudní poplatek je splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost poplatek zaplatit uložena (§ 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení:
V případě placení kolkovými známkami nalepte vždy oba jejich díly na tiskopis na vyznačeném místě. Tiskopis podepište a vraťte jej označenému soudu. Kolkové známky neznehodnocujte.
Pokud úhradu soudního poplatku provádí jiná osoba než povinná, je nutno do zprávy pro příjemce na příkazu k úhradě uvést, za koho se úhrada provádí.
Nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude jej Nejvyšší správní soud vymáhat.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 18. července 2024
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu
Nejvyššímu správnímu soudu zasílám v kolkových známkách určený soudní poplatek.
Ke sp. zn.: 5 As 179/2024
podpis.........................................
Místo pro nalepení kolkových známek: