Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek1× citováno

Spisová značka

5 As 200/2014

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 18. 5. 2015Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: MRÁKOTA OndřejECLI:CZ:NSS:2015:5.As.200.2014.36
Další údaje
Předmět řízení: Přestupky

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 18. 5. 2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: J. K., zastoupený JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 52/2013 - 58,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 52/2013 - 58, s e z r u š u j e věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností podanou dne 9. 12. 2014 domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 52/2013 - 58, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 7. 6. 2013, č. j. JMK 62420/2013, sp. zn. S-JMK 62420/2013/OD/ Ša, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Znojmo (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. SMUZN 6847/2012 Hoch. Uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným tím, že se dne 12. 7. 2012 v 5:35 hod. v obci Znojmo - Oblekovice jako řidič osobního motorového vozidla Škoda Octavia, reg. zn. X, po pozitivní dechové zkoušce odmítl přes výzvu podrobit lékařskému vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Tím měl žalobce porušit § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a spáchat přestupek dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, když se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a g) zákona o silničním provozu odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta v částce 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že správní řízení vykazuje vady, pro které nelze ve věci samé po hmotně právní stránce rozhodnout. Podle názoru krajského soudu došlo k pochybení v postupu správních orgánů při plnění povinnosti seznámit žalobce před vydáním rozhodnutí ve věci s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), čímž došlo také k porušení § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Z citovaného ustanovení správního řádu dle názoru krajského soudu vyplývá povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to před vydáním rozhodnutí ve věci v okamžiku, kdy je ukončeno obstarávání podkladů rozhodnutí. Podle krajského soudu tato povinnost není splněna tím, že v oznámení o zahájení správního řízení sdělí správní orgán účastníkům řízení, že „účastníci jsou oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, že mají účastníci právo vyjádřit v řízení své stanovisko a před vydáním rozhodnutí se mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí, popř. navrhnout jejich doplnění“. V projednávané věci se podle názoru krajského soudu nedostaly žalobci informace o tom, že správní orgán I. stupně již ukončil obstarávání podkladů rozhodnutí, ke kterým je možné se vyjádřit. Žalobce tak nemohl předvídat, že veškeré podklady pro vydání rozhodnutí byly provedeny a po výslechu svědků - policistů bude ve věci rozhodnuto, a to navíc za situace, kdy od sepisu protokolu o výslechu svědků ze dne 29. 10. 2012 byl do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 15. 4. 2013 větší časový odstup. Protože si tedy žalobce sám nemohl učinit relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů pro rozhodnutí ukončeno, bylo nezbytným předpokladem realizace uvedeného procesního práva žalobce, aby mu správní orgán I. stupně sdělil, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí již bylo nebo k určitému okamžiku bude ukončeno.

II.
Kasační stížnost

Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že má za to, že krajský soud pochybil, jestliže rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí pro údajnou vadu, a to mimo rámec žalobních námitek, neboť žalobce v žalobě nenamítal pochybení v postupu správních orgánů při plnění povinnosti seznámit účastníky řízení před vydáním rozhodnutí ve věci s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Stěžovatel v této souvislosti dále namítl, že i kdyby krajským soudem tvrzená údajná vada skutečně byla relevantní, tak nemá takový charakter a míru závažnosti, aby bránila přezkoumání napadeného rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů, protože nemůže mít vliv na kvalitu zjištěného skutkového stavu a způsobem, kterým byl skutkový stav věci zjištěn, nebyla krácena práva žalobce. Krajský soud však místo toho, aby rozhodl o jádru sporu mezi účastníky (právní hodnocení a kvalifikace jednání žalobce, kdy nebylo sporu o skutkových zjištěních), posoudil jen předmětnou procesní vadu.
Stěžovatel je navíc přesvědčen o tom, že postupem správního orgánu I. stupně nebylo zkráceno právo žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu. V řízení před správním orgánem I. stupně proběhlo dne 3. 9. 2012 ústní jednání, kterému byl žalobce přítomen a byl seznámen s podklady rozhodnutí, přičemž žalobce nenavrhl provedení dalších důkazů. Žalobci tedy již s ohledem na uvedené muselo být zřejmé, že správní orgán I. stupně hodlá ve věci vydat rozhodnutí. Následně se správní orgán I. stupně rozhodl doplnit podklady rozhodnutí o výslechy svědků – zasahujících policistů, o čemž žalobce vyrozuměl. Ve vyrozumění ze dne 19. 9. 2012 byl žalobce opětovně upozorněn na možnost uplatnění svého práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí v souvislosti s uvedeným výslechem svědků.

Závěrem stěžovatel namítl také nesprávnost rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, neboť dle názoru stěžovatele úkony zástupce žalobce ze dne 20. 8. 2014 a ze dne 18. 9. 2014 (omluvy zástupce žalobce z nařízených jednání), za které krajský soud žalobci přiznal náhradu nákladů představující odměnu za dva úkony právní služby a dva režijní paušály, nelze považovat za úkony podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

III.
Vyjádření žalobce

Žalobce s kasační stížností stěžovatele nesouhlasil a označil za nesprávnou úvahu stěžovatele, že důvodem podání správní žaloby byla polemika s právní kvalifikací jednání žalobce, a nikoli polemika se zjištěným skutkovým stavem. Žalobce uvedl, že měl a má velké výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu a se svým obviněním nesouhlasí, neboť před jízdou nepožil alkoholické nápoje. Paradoxně však nebyl obviněn z řízení pod vlivem alkoholu, ale z toho, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření, zda je či není pod vlivem alkoholu. Jestliže tedy byl žalobce obviněn z toho, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření, a argumentačně akcentuje, že zde není v situaci, kdy by byl povinen se takovému vyšetření podrobit, nelze z toho dovozovat, že by souhlasil se zjištěným skutkovým stavem. Nejde tedy o problém právní, ale skutkový.

Jestliže tedy krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí stěžovatele pro vady řízení spočívající v nemožnosti vznést námitky, které by byly způsobilé vyvrátit obsah či pravost skutkového stavu, pak je zřejmé, že šlo o vady řízení, které znemožnily řádné zjištění skutkového stavu věci. Krajský soud tedy nevybočil ze své pravomoci, jestliže přistoupil ke zrušení rozhodnutí stěžovatele, přičemž toto rozhodnutí mohl také v souladu se žalobními body zrušit s argumentací opřenou navíc o porušení § 2 odst. 2 a § 3 správního řádu. Pokud tak však krajský soud učinil s ohledem na konkrétní ustanovení správního řádu, které představuje naplnění základních zásad činnosti správních orgánů, neznamená to, že by šlo o zrušení správního rozhodnutí mimo žalobní body. Žalobce uvedl, že důvody, pro které bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno, spočívající v konečném důsledku v nedostatečném a nesprávném zjištění skutkového stavu, byly již v žalobě obsaženy, a to přinejmenším implicitně. Přesto žalobce souhlasí s postupem a odůvodněním rozsudku krajského soudu, který zkoumal, zda rozhodnutí stěžovatele odpovídalo kritériím stanoveným v § 2 až § 8 správního řádu. V žádném zákoně pak není uveden požadavek na uvedení konkrétních žalobních bodů, ale naopak plně postačí odkaz v žalobě na porušení základních zásad činnosti správních orgánů obsažených v § 2 až § 8 správního řádu. Podle názoru žalobce je v souzené věci třeba v ústavní rovině „vybalancovat“ požadavky na zcela bezchybná rozhodnutí a podání. Jestliže požadavky na správní rozhodnutí nejsou zcela striktní a je tolerováno nedodržování správního řádu správním orgánem, pokud nejde o zásadnější pochybení mající vliv na výsledek rozhodování, pak by jistou toleranci mělo mít i vymezení žalobních bodů.

IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

Stěžovatel se kasační stížností podanou ve stanovené lhůtě (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) domáhal přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem (§ 102 s. ř. s.), jeho kasační stížnost splňuje zákonné náležitosti (§ 106 odst. 1 s. ř. s.) a jedná za něj pověřený zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3, 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatňoval stěžovatel v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

Krajský soud nepřípadně vytkl správnímu orgánu I. stupně, že žalobci nesdělil, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí již bylo nebo k určitému okamžiku bude ukončeno, neboť touto výtkou krajský soud překročil v rozporu s § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsah žalobních námitek. V žalobě totiž žalobce nenamítal, že by mu správní orgán I. stupně nesdělil, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí již bylo nebo k určitému okamžiku bude ukončeno, resp. jej nevyrozuměl o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, a zasáhl tak do práv žalobce.

Zde je třeba zdůraznit, že v souladu s § 75 odst. 2 větou první s. ř. s. přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů. Správní soudnictví je tedy ovládáno zásadou dispoziční. Tato zásada je výslovně prolomena pouze v § 76 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud, pokud zjistí, že napadené rozhodnutí trpí takovými vadami, jež vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu. Z povahy věci pak soud přihlédne i k vadám podle § 76 odst. 1 s. ř. s., byť by nebyly výslovně namítány, ovšem pouze tehdy, pokud brání posouzení důvodnosti (alespoň některých) žalobních námitek. To připadá nejčastěji v úvahu u vad spočívajících v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

Ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. umožňuje zrušení rozhodnutí správního orgánu bez jednání v případě, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci, což je právě také případ případného porušení § 36 odst. 3 správního řádu. K případným procesním pochybením ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. krajský soud ovšem nemůže přihlédnout bez žalobní námitky, pokud takové vady řízení nebrání přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 – 84). V daném případě jde ovšem o případnou vadu řízení, k níž může soud přihlédnout jen k žalobní námitce, když ani z rozsudku krajského soudu není patrné, proč by měla jím tvrzená vada řízení před správním orgánem ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. znemožňovat věcné posouzení uplatněných žalobních námitek. To je dáno již tím, že krajský soud se uplatněným žalobním bodům a jejich případné souvislosti s procesní vadou, kterou shledal, vůbec nevěnoval (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2010, č. j. 5 Afs 33/2010 – 55).

Překročení rozsahu žalobních bodů krajským soudem je naopak vadou, ke které Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti podle § 109 odst. 4 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 – 63).

V této souvislosti neobstojí ani argumentace žalobce, že předmětný žalobní bod obsahovala jeho žaloba implicitně, resp. že žalobce není povinen žalobní body konkretizovat. Obsahovým vymezením žalobního bodu se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu např. v rozsudku ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 (publikováno pod č. 835/2006 Sb. NSS), kde mimo jiné uvedl, že § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ukládá žalobci povinnost uvést v žalobě konkrétní skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizované. Ke skutkovým tvrzením blíže vysvětlil, že nemohou být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, nýbrž se musí jednat o zcela jasně individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelný popis. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu pro vytýčení mezí, v nichž se soud může a má v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného, aby mohl v souladu se zásadou rovnosti účastníků řízení náležitě využít možnosti procesní obrany. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.

Nejvyšší správní soud ovšem konstatuje, že žaloba neobsahuje, a to ani implicitně, žalobní bod konkrétně vytýkající po skutkové a právní stránce, že žalobci nebylo správním orgánem I. stupně sděleno, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí již bylo nebo k určitému okamžiku bude ukončeno, tj. porušení § 36 odst. 3 správního řádu, resp. § 73 odst. 2 zákona o přestupcích. Žalobce tedy takové pochybení v žalobě nevytýkal a nedovozoval z něj žádné důsledky vzhledem ke zjištění skutkového stavu, který vzaly správní orgány za základ svých rozhodnutí. Krajský soud se tedy mylně domníval, že je oprávněn a povinen posoudit tuto domnělou vadu z úřední povinnosti.

Jako důvodnou vyhodnotil Nejvyšší správní soud také námitku týkající se krajským soudem přiznané náhrady nákladů řízení, neboť je třeba přisvědčit názoru stěžovatele, že úkony zástupce stěžovatele ze dne 20. 8. 2014 a ze dne 18. 9. 2014 (omluvy zástupce žalobce z nařízených jednání spojené se žádostí o odročení jednání), za které krajský soud žalobci přiznal náhradu nákladů představující odměnu za dva úkony právní služby a dva režijní paušály, nelze považovat za úkony podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jak mylně krajský soud dovodil. Pouhá omluva spojená se žádostí o odročení jednání není písemným podáním nebo návrhem ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. V této souvislosti je však vhodné uvést, že s ohledem na zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení, nemůže výrok o náhradě nákladů řízení v žádném případě obstát.

V.
Závěr a náklady řízení

Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne rovněž o nákladech řízení o této kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2015

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Usnesení ze dne 7. 1. 2015

Plný text

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: J. K., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem [adresa] o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 52/2013 - 58, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) ze dne 17. 10. 2014, č. j. 22 A 52/2013 - 58, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne 7. 6. 2013, č. j. JMK 62420/2013, sp. zn. S-JMK 62420/2013/OD/ Ša, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Znojmo ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. SMUZ N 6847/2012 Hoch a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byl žalobce uznán vinným tím, že dne 12. 7. 2012 v 5:35 hod. v obci Znojmo - Oblekovice se jako řidič osobního motorového vozidla Škoda Octavia, reg. zn. X, po pozitivní dechové zkoušce odmítl přes výzvu podrobit lékařskému vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. Tím se žalobce dopustil porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a spáchal přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, kdy se přes výzvu podle § 5 odst. 1 písm. f) a g) zákona o silničním provozu odmítl podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta v částce 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců.

Krajský soud se při přezkoumání napadeného rozhodnutí zabýval procesním postupem správního orgánu a dospěl k závěru, že správní řízení vykazuje vady, jež činí překážku rozhodnutí ve věci samé po stránce hmotně právní. V daném případě došlo dle krajského soudu k pochybení v postupu správních orgánů při plnění povinnosti seznámit účastníky řízení před vydáním rozhodnutí ve věci s podklady rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Z citovaného ustanovení správního řádu dle názoru krajského soudu vyplývá povinnost správního orgánu dát účastníkům řízení možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, a to před vydáním rozhodnutí ve věci v okamžiku, kdy je ukončeno obstarávání podkladů rozhodnutí. Dle stávající judikatury není dle krajského soudu tato povinnost splněna tím, že v oznámení o zahájení správního řízení sdělí správní orgán účastníkům řízení, že „účastníci jsou oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí, že mají účastníci právo vyjádřit v řízení své stanovisko a před vydáním rozhodnutí se mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí, popř. navrhnout jejich doplnění“. V projednávané věci se podle názoru krajského soudu nedostaly žalobci informace o tom, že správní orgán již ukončil obstarávání podkladů rozhodnutí a že je možné se k těmto vyjádřit. Žalobce tak nemohl předvídat, že veškeré podklady pro vydání rozhodnutí byly provedeny a že po výslechu svědků - policistů bude ve věci rozhodnuto, a to navíc za situace, kdy od sepisu protokolu o výslechu svědků ze dne 29. 10. 2012 byl do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně (15. 4. 2013) větší časový odstup. Protože si tedy žalobce sám nemohl učinit relevantní úsudek o tom, kdy je shromažďování podkladů pro rozhodnutí ukončeno, bylo nezbytným předpokladem realizace uvedeného procesního práva žalobce, aby mu správní orgán sdělil, že shromažďování podkladů pro rozhodnutí již bylo nebo k určitému okamžiku bude ukončeno.

Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že má za to, že krajský soud pochybil, jestliže rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí pro údajnou vadu, a to mimo rámec žalobních námitek, přičemž tato tvrzená vada ani nemohla bránit v přezkoumání žalobních bodů, které směřovaly do právní kvalifikace skutkového stavu, o kterém nebylo mezi žalobcem a stěžovatelem sporu. Současně požádal též o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. K tomuto návrhu uvedl, že v případě, že by správní orgány vedly ve věci na základě rozsudku krajského soudu další řízení, vydaly nové rozhodnutí a Nejvyšší správní soud následně rozhodl tak, že by kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil, existovala by dvě protichůdná správní rozhodnutí v téže věci. Stav, kdy by vedle sebe existovala v jedné věci dvě rozhodnutí, která by formálně byla schopna vyvolat právní účinky, je podle jeho názoru zásahem do principu ne bis in idem a res iudicata, jenž by nebylo možno napravit prostředky správního práva procesního. V této skutečnosti vidí stěžovatel hrozbu nenahraditelné újmy, protože by byl vytvořen stav bránící řádnému a efektivnímu výkonu jeho pravomoci. Existovala by dvě protikladná rozhodnutí bez možnosti nápravy tohoto stavu a nebylo by zřejmé, jak vlastně bylo ve věci rozhodnuto.

Žalobce k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že vzhledem k tomu, že krajský soud zrušil správní rozhodnutí pro vady řízení a nikoli z důvodu vadného hmotně právního posouzení věci, nelze bez dalšího tvrdit, že by nové rozhodnutí ve věci mělo být odlišné od rozhodnutí zrušeného. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti by mělo být mimořádné, nicméně stěžovatel jako důvod uvádí situaci, která nastává pokaždé, když správní soud zruší napadené rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému má žalobce za to, že nejsou dány podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a navrhuje, aby byl tento návrh stěžovatele zamítnut.

Podle ust. § 107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), kasační stížnost nemá odkladný účinek. Zdejší soud jej ovšem může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2012, je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

Návrh stěžovatele, který je správním orgánem, je třeba hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49, publ. pod č. 1255/2007 Sb. NSS (rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na adrese www.nssoud.cz), jakkoli se týká ještě předcházející právní úpravy odkladného účinku: „S ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku kasační stížnosti k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě.“ V citovaném rozhodnutí rozšířený senát Nejvyššího správního soudu příkladmo uvádí jako relevantní situaci pro udělení odkladného účinku případy vrácení řidičského oprávnění duševně choré osobě, vystavení zbrojního průkazu nebezpečnému recidivistovi, resp. udělení povolení k obchodu s vojenským materiálem zločinnému podniku.

Nejvyšší správní soud stejně jako např. v usnesení ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 - 49, upozorňuje, že institut odkladného účinku je primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost jako orgánu moci výkonné, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví. Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.

Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možností přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podle § 107 odst. 1 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat, že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.

Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání odkladného účinku vůči pravomocnému rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících se o pravomocná rozhodnutí soudů. Pokud by správní orgány neměly být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty, pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce opsal slovy o nepoměrně větší újmě.

Podrobný rozbor judikatury, která se zabývá otázkou přiznání odkladného účinku kasační stížnosti na návrh správního orgánu, provedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 61/2013 - 20. Konstatoval zde, že Nejvyšší správní soud zpravidla přiznává kasační stížnosti správního orgánu odkladný účinek tehdy, jestliže skutečně hrozí vznik stavu právní nejistoty – tedy vydání nového správního rozhodnutí s obsahově odlišným výrokem a následně „obživnutí“ rozhodnutí původního, zrušeného krajským či městským soudem. Tato situace nastává zejména v případě, kdy soud zruší správní rozhodnutí z důvodu chybného posouzení hmotně právní otázky a zaváže svým právním názorem správní orgán, aby v novém řízení rozhodl odlišně od rozhodnutí zrušeného. Pak by skutečně pozdější vyhovění kasační stížnosti zákonitě vedlo k existenci dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci.

Naopak odkladný účinek nepřiznává Nejvyšší správní soud na návrh správního orgánu zpravidla tehdy, jestliže důvody zrušení správního rozhodnutí soudem jsou pouze procesního rázu a správnímu orgánu nic nebrání v tom, aby – po doplnění dokazování, poskytnutí účastníkovi možnosti se vyjádřit apod. – případně rozhodl ve věci stejně, jako to učinil ve zrušeném rozhodnutí. V takovém případě je totiž hrozba existence dvou odlišných rozhodnutí v téže věci méně pravděpodobná (byť ani zde ji nelze vyloučit, jelikož po odstranění procesních vad může pochopitelně správní orgán zjištěný skutkový stav vyhodnotit odlišně). Přes uvedené zobecňující závěry však ani podle citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 61/2013 - 20, nelze tato základní pravidla uplatňovat absolutně. V konkrétních případech totiž mohou skutkové a právní okolnosti vést Nejvyšší správní soud k odlišným závěrům o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti či nikoliv.

Nejvyšší správní soud na základě uvedeného konstatuje, že v souzeném případě nehrozí stěžovateli nepoměrně větší újma, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. V daném případě krajský soud dospěl k závěru, že správní orgán zatížil řízení vadou, neboť měl žalobce vyrozumět o tom, že již ukončil obstarávání podkladů pro vydání rozhodnutí a že se může k těmto vyjádřit. Ve svém zrušujícím rozhodnutí krajský soud nezavázal stěžovatele právním názorem, jak konkrétně má ve věci rozhodnout. Rozsudek krajského soudu ve své podstatě nenastolil žádnou spornou hmotněprávní otázku, jejíž hypoteticky nesprávné řešení by mohlo znamenat újmu spočívající v existenci dvou protichůdných rozhodnutí. Z této skutečnosti vyplývá pro stěžovatele jediný důsledek – rozhodnout znovu s tím, že žalobce vyrozumí o tom, že se může vyjádřit k shromážděným podkladům. Ani po případném zrušení rozsudku krajského soudu v řízení o kasační stížnosti a po případném „obživnutí“ původního rozhodnutí stěžovatele tak nelze bez dalšího a priori předpokládat, že dojde ke konkurenci protichůdných rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou podmínky ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s. naplněny.

Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že otázky „I. Je dostatečným důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti žalovaného správního orgánu proti rozsudku krajského (městského) soudu, kterým bylo zrušeno správní rozhodnutí žalovaného, pouze potenciální možnost obživnutí zrušeného správního rozhodnutí žalovaného v důsledku zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu? II. Je při posuzování výše uvedené otázky relevantní, zda ke zrušení správního rozhodnutí došlo z důvodu chybného posouzení hmotně právní otázky či z procesních důvodů?“ jsou v současné době předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. S ohledem na povahu institutu odkladného účinku by však přerušení řízení do doby rozhodnutí rozšířeného senátu v uvedené věci jen zvýšilo stav nejistoty účastníků a především by mělo za následek nepřiměřené prodloužení řízení ve věci samé, což je v rozporu se smyslem a účelem řízení před soudem. Navíc se soud domnívá, že rozhoduje o posuzovaném návrhu v souladu s právním názorem vyjádřeným v citovaném usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 6 As 61/2013 - 20 (viz výše), který bude předmětem posuzování v rozšířeném senátě.

Z důvodů uvedených výše proto Nejvyšší správní soud podle § 107 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 73 odst. 2 s. ř. s. návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Tím Nejvyšší správní soud žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2015

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací