5 As 314/2024

Plný text

5 As 314/2024 - 122
pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Štěpána Výborného v právní věci žalobců: a) Ing. V. O. a b) Mgr. H. O., oba zastoupeni Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, Liberec, za účasti: I) IMMO INTERIMEX s.r.o., se sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, zastoupena JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, II) M. K., III) Mgr. J. S., IV) Ing. F. S., V) P. S., VI) S. L., VII) A. V., VIII) I. V., IX) J. P., X) P. Č., všichni zastoupeni Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, se ruší.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 6. 2024, č. j. OSH 203/2024 KULK 46007/2024/280.9/Fr, se v části, jíž bylo zamítnuto odvolání žalobců a k odvolání žalobců potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Turnov ze dne 26. 2. 2024, č. j. OD/24/3492/vOD, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 58 762 Kč do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Míši, advokáta.
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Spornou otázkou v projednávané věci je existence veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), na pozemcích p. č. Xa a Xb v k. ú. J. N., které jsou nyní ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I).

[2] Projednávaná věc prošla poměrně dlouhým a spletitým procesním vývojem, který Nejvyšší správní soud shrnuje pouze v nezbytném rozsahu. Žalobci podali dne 23. 5. 2016 u Magistrátu města Jablonec nad Nisou žádost o deklaraci existence veřejně přístupné účelové komunikace na uvedených pozemcích. Žalobci jsou vlastníky pozemku p. č. st. Xc, na kterém stojí dům č. p. Xd (adresa: M. n. Xm, J. N.). Dle žádosti žalobců byl tento dům, stejně jako přinejmenším dva další domy v dané lokalitě, přístupný z ulice S. po výše uvedených pozemcích. Již předchozí vlastník [společnost Radniční 133, s.r.o., která nabyla dané pozemky v roce 2006 a od které následně v roce 2015 tyto pozemky nabyla osoba zúčastněná na řízení I) – pozn. NSS] však existenci veřejně přístupné účelové komunikace odmítl uznat a po žalobcích požadoval za přístup přes své pozemky „nájemné“. V žádosti žalobci dále uvedli, že na tento požadavek po nátlaku přistoupili. Podle žalobců však toto ujednání nemá vliv na existenci veřejně přístupné účelové komunikace.

[3] Magistrát města Jablonec nad Nisou nejprve rozhodnutím ze dne 24. 1. 2017, č. j. 98906/2016, určil, že žalobci vymezená plocha na pozemcích p. č. Xa a Xb v k. ú. J. N. „není účelovou komunikací ve smyslu § 7 zákona o pozemních komunikacích“. Toto rozhodnutí žalovaný zrušil rozhodnutím ze dne 7. 2. 2018, č. j. OD 624/2017-11/280.9/Hk KULK 11859/2018, a věc vrátil Magistrátu města Jablonec nad Nisou k novému projednání. Ten následně rozhodnutím ze dne 12. 2. 2019, č. j. 4317/2019, deklaroval, že daná plocha není veřejně přístupnou účelovou komunikací. Také toto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 6. 2019, č. j. OD 562/2019-2/280.9/Hk KULK 40004/2019, zrušil a věc opět vrátil Magistrátu města Jablonec nad Nisou k novému projednání.

[4] Následně žalovaný usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. KULK 94594v/2019/280.3/Hk, vydal opatření proti nečinnosti Magistrátu města Jablonec nad Nisou a pověřil vedením dalšího řízení a vydáním rozhodnutí Magistrát města Liberec. Vzhledem k tomu, že i tento správní orgán byl ve věci nečinný, pověřil žalovaný usnesením ze dne 13. 11. 2020, č. j. OD 880/2020 KULK 80564/2020/280.3/Pc, vedením dalšího řízení a vydáním rozhodnutí Městský úřad Turnov.

[5] Městský úřad Turnov rozhodnutím ze dne 1. 2. 2021, č. j. OD/21/3453/vOD, deklaroval existenci veřejně přístupné účelové komunikace na zmiňovaných pozemcích, a to od roku 1982. Toto rozhodnutí žalovaný potvrdil rozhodnutím ze dne 26. 11. 2021, č. j. OSH 486/2021 KULK 45711/2021/280.9/Pc, kterým zamítl odvolání osoby zúčastněné na řízení I).

[6] Osoba zúčastněná na řízení I) se proti danému rozhodnutí bránila žalobou, kterou Krajský soud v Hradci Králové shledal důvodnou, rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. 30 A 17/2022-104, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo sporné naplnění první podmínky k osvědčení existence veřejně přístupné účelové komunikace, tedy její patrnost v terénu. Dále shledal naplnění i druhé podmínky, neboť komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí, respektive k jejich spojení s pozemní komunikací na pozemku p. č. Xe v ulici S. Ve vztahu ke třetí podmínce, tedy prokázání souhlasu vlastníka s veřejným užíváním komunikace, krajský soud zejména uvedl, že správní orgány zcela pominuly dvě svědecké výpovědi (J. V., nájemce prostor v domě žalobců v letech 2000 až 2005, a T. V., který dle své výpovědi v daném místě bydlel do roku 1976 a i následně se zde pohyboval) a nijak se s nimi nevypořádaly. Naopak svědeckou výpověď B. C., pracovníka někdejší České státní pojišťovny, která danou příjezdovou cestu v osmdesátých letech zřídila za účelem umožnění přístupu vozidel, u nichž měla být provedena likvidace pojistné události, sice správní orgán I. stupně považoval za klíčový důkaz, avšak podle krajského soudu ho nehodnotil v celém kontextu. Závěr o konkludentním udělení souhlasu předchozích vlastníků daných pozemků s jejich veřejným užíváním jako pozemní komunikace tedy krajský soud neshledal dostatečně podloženým. Krajský soud rovněž označil za nepřesvědčivé závěry o splnění čtvrté podmínky existence veřejně přístupné účelové komunikace, tedy nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby osob, které danou dopravní cestu používají. Krajský soud konstatoval, že za situace, kdy není sporu o tom, že k dotčeným objektům existuje přístup z ulice, měly správní orgány zdůvodnit, proč povaha těchto objektů vyžaduje příjezd k zadnímu traktu automobilem přes posuzované pozemky. Skutečnost, že se před domem nachází pěší zóna, krajský soud nepovažoval za dostačující pro dovození nenahraditelné komunikační potřeby, a uložil žalovanému zabývat se alternativními možnostmi parkování v docházkové vzdálenosti.

[7] Žalobce a) a osoby zúčastněné na řízení II), III), IV) a IX) napadli rozsudek krajského soudu kasačními stížnostmi, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 7 As 85/2023-82, zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu. V souvislosti s posouzením existence souhlasu s užíváním daných pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace nad rámec již uvedeného dodal, že doplnění dokazování bude stěžejní i pro posouzení otázky, zda je naplněn znak obecného užívání, tedy zda je komunikace užívána předem neomezeným okruhem uživatelů. Ve vztahu k podmínce nezbytné komunikační potřeby Nejvyšší správní soud dodal, že správní orgány pominuly kromě jiného také Zápis z jednání Výboru pro hospodaření s majetkem města č. 14 ze dne 27. 11. 2018, podle kterého se daný výbor vyjádřil v tom smyslu, že přístup do vnitrobloku je možný přes pozemek p. č. Xf.

[8] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 5. 2023, č. j. OSH 486/2021/KULK 38418/2023/280.9/Fr, zrušil prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Turnov a věc mu vrátil k novému projednání. Městský úřad Turnov následně rozhodnutím ze dne 26. 2. 2024, č. j. OD/24/3492/vOD, deklaroval, že se na dotčených pozemcích veřejně přístupná účelová komunikace nenachází. Odvolání žalobců a odvolání osob zúčastněných na řízení II) až IX) a M. H. směřující proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl nyní posuzovaným rozhodnutím ze dne 6. 6. 2024, č. j. OSH 203/2024 KULK 46007/2024/280.9/Fr. Správní orgány dospěly k závěru, že existence veřejně přístupné účelové komunikace není odůvodněna nutnou komunikační potřebou. Ostatní znaky veřejně přístupné účelové komunikace shledaly naplněnými.

[9] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, zamítl. Zároveň proti tomuto rozhodnutí podaly žalobu také osoby zúčastněné na řízení IV) až VI), tedy někteří z obyvatel, případně spoluvlastníků domu č. p. Xg (S. Xn., J. N.) umístěného na pozemku p. č. st. Xh, v k. ú. J. N., kteří pro přístup k tomuto domu rovněž užívali posuzovanou dopravní cestu přes pozemky osoby zúčastněné na řízení I). Tuto žalobu Krajský soud v Hradci Králové zamítl rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 50/2024-113.

[10] V nyní přezkoumávaném rozsudku ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, krajský soud poukázal na to, že ve svém předchozím rozsudku v dané věci žalovanému vytkl, že řádně neodůvodnil, v čem spočívá nutnost příjezdu automobilem k zadnímu traktu domu M. n. Xm a k domu S. Xn, a zavázal ho, aby zjistil, zda se v přilehlém okolí dotčených budov, konkrétně ve vzdálenosti do 300 m, nacházejí veřejná parkoviště, která by mohla představovat alternativu k přístupu k nim a k jejich dvorům. Krajský soud se tedy zabýval tím, zda správní orgány těmto požadavkům dostály, a dospěl ke kladnému závěru. Konkrétně odkázal na strany 10 a 11 rozhodnutí správního orgánu I. stupně a strany 7 až 10 rozhodnutí žalovaného a konstatoval, že má ve shodě se správními orgány rovněž za spolehlivě prokázané, že v posuzovaném případě není dána nutná komunikační potřeba žalobců. V docházkové vzdálenosti 300 m od domu žalobců (kterou krajský soud odvozuje z § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, resp. z § 7 odst. 3 vyhlášky č. 146/2024 Sb., o požadavcích na výstavbu) se nachází celá řada veřejných parkovišť. Žalobci mohou automobilem vjet do pěší zóny na M. n., která vede kolem jejich domu, a mohou na nezbytnou dobu zastavit na parkovišti u budovy magistrátu. Vzdálenost z tohoto parkoviště k domu žalobců je v podstatě shodná se vzdáleností od jejich parkovacího místa ve vnitrobloku. Jejich zásobování a další obsluhu nemovitosti tedy lze zajistit touto cestou. Jen o několik metrů dále od domu žalobců se nachází např. parkoviště před kinem Radnice, na kterém mohou zdarma parkovat držitelé průkazů ZTP nebo ZTP/P (tedy i žalobci). Dále se v docházkové vzdálenosti nacházejí volná parkovací stání na ulici A. Ch. nebo na parkovišti na H. n.. Krajský soud uzavřel, že žalobci mají přístup a příjezd osobním automobilem ke svému domu zajištěn i za současného stavu. Změna situace oproti stavu před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí spočívá v podstatě pouze v tom, že žalobci nemají za domem parkovací místo a že technická obslužnost jejich domu musí být zajišťována z M. n., nikoliv z vnitrobloku. Krajský soud připustil, že tím jsou kvalita jejich života i provoz nebytových prostor jejich domu do určité míry ovlivněny, popsaná alternativní přístupová cesta k jejich domu však zajišťuje jeho plnohodnotnou komunikační dostupnost, byť je pro žalobce méně komfortní. Soud dodal, že ani většina domů v okolí nemá možnost obsluhy ze zadní strany. V případě domu žalobců tato možnost vznikla až v důsledku zbourání části původní historické zástavby a otevření daného vnitrobloku. Pokud jde o přístup HZS či IZS, správní orgány podle krajského soudu přiléhavě poukázaly na to, že je řešen zákonnou formou, bez relevantní vazby na neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace.

[11] Krajský soud narozdíl od správních orgánů dále nepovažoval za naplněnou ani třetí podmínku vzniku veřejně přístupné účelové komunikace, tj. udělení souhlasu s veřejným užíváním. Dle krajského soudu totiž v současnosti daná komunikace neslouží veřejnosti, jak tomu bylo v době, kdy sloužila klientům „bankovního ústavu“ a zajišťovala přístup k „STK“, nýbrž pouze vlastníkům a obyvatelům domů M. n. Xm a S. Xn, popřípadě jejich návštěvám a obsluze. Dané pozemky tedy již podle krajského soudu neužívá neomezená množina osob a tento znak veřejně přístupné účelové komunikace tak zanikl.

[12] Krajský soud neshledal důvodnými ani námitky týkající se postupu správního orgánu I. stupně. Lhůtu stanovenou správním orgánem I. stupně účastníkům řízení pro předložení návrhů na doplnění dokazování shledal krajský soud přiměřenou. Tím, že správní orgán I. stupně rozhodl bezprostředně po uplynutí dané lhůty, nezasáhl podle krajského soudu do práv účastníků řízení. Důkazní návrhy žalobců správní orgán I. stupně neopomněl, ale považoval jejich provedení za nadbytečné, protože měl již ohledně skutkového a právního stavu posuzované věci jasno. Navíc řada těchto důkazů se vztahovala k prokázání existence prvních tří znaků veřejně přístupné účelové komunikace, u nichž dal správní orgán I. stupně žalobcům za pravdu.

II.
Obsah kasační stížnosti a dalších podání

[13] Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, nyní posuzovanou kasační stížností a osoba zúčastněná na řízení IV) napadla rozsudek krajského soudu ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 50/2024-113, kasační stížností, o níž Nejvyšší správní soud vede řízení pod sp. zn. 9 As 241/2024.

[14] V nyní posuzované věci stěžovatelé namítají, že krajský soud stejně jako správní orgány nesprávně posoudily otázku naplnění nutné komunikační potřeby. Poukazují na to, že do dvora jejich domu nevede jiná cesta než sporná komunikace. Správní orgány vycházely při posouzení věci z předpokladu, že vozidla svozu odpadu a IZS budou mít do vnitrobloku přístup, tak tomu však nebude kvůli nesouhlasu vlastníka daného pozemku a nainstalované kovové zábraně na bránu k pozemku stěžovatelů na dvoře jejich domu. Krajskému soudu tato skutečnost musela být zřejmá z doložených fotografií. Veřejná cesta vedoucí k přední části jejich domu pěší zónou s ní není z hlediska naplnění komunikační potřeby srovnatelná. Stěžovatelé ji považují za nesmyslnou, nebezpečnou a obtěžující.

[15] Rozdíl v příjezdu k domu a hlavně v možnosti parkování u něj je podle stěžovatelů zásadní nejen pro ně samotné, ale i pro zákazníky a dodavatele podnikatelských subjektů, které v jejich domě působí, a také pro řemeslníky a návštěvy jak podnikatelů, tak obyvatel domu. Pro většinu z nich není podle stěžovatelů rozhodný příjezd k domu, ale možnost parkování. Osoby, které jsou omezeny v pohybu, jako sami stěžovatelé, mohou k domu přijet výhradně za použití taxislužby. Nemohou přijet svým vozem, neboť ho nemohou zde zaparkovat. Pro osoby takto omezené je bez významu, že mohou zastavit, vyložit z auta náklad a autem odjet na parkoviště vzdálené cca 300 m a potom se vrátit k domu. Ani např. pro řemeslníky není představitelné, aby zastavili u domu, vynesli z auta kompletně všechno své vybavení a materiál, anebo naopak jen to nutné a pro další následně chodili do automobilu odstaveného jinde. Totéž platí např. pro obchodní zástupce nebo zaměstnance knihoven přijíždějících do knihkupectví, které v domě stěžovatelů provozuje jejich syn. Podstatou posouzení komunikační potřeby a existence alternativní cesty je právě porovnání užívání nemovitosti se spornou komunikací a bez ní, což však podle stěžovatelů krajský soud nevyhodnotil. Přístup přes pozemky osoby zúčastněné na řízení I) byl vybudován a po dobu zhruba 40 let využíván právě proto, aby byl nahrazen přístup z pěší zóny. Skutečnost, že dům stěžovatelů nemá možnost využívat parkovací místa vybudovaná ve dvoře, podle jejich tvrzení zcela zásadně omezuje využívání tohoto domu. Stěžovatelé netvrdí, že užívání domu bez tohoto příjezdu je zcela nemožné, ale je zásadně odlišné od stavu, kdy u domu lze zaparkovat. Dům bez této možnosti může využívat pouze specifická skupina obyvatel i nájemců, což je zásadní rozdíl od předchozího stavu. Technická obsluha zadní části domu je bez možnosti příjezdu k této části domu zcela nemožná, proto příjezd k přední části domu z M. n. není podle přesvědčení stěžovatelů srovnatelnou alternativou k příjezdu přes pozemky osoby zúčastněné na řízení I).

[16] Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud vyšel pouze ze skutečnosti, že se v okolí domu nacházejí veřejná parkoviště, neposoudil však jejich reálnou využitelnost a neprovedl důkazy, kterými stěžovatelé dokládali, že tato parkoviště jsou přetížená a nepředstavují tedy skutečnou alternativu parkování za jejich domem. Stěžovatelé rozporují závěr krajského soudu o tom, že mohou na nezbytně nutnou dobu zastavit na parkovišti z boku budovy Magistrátu města Jablonec nad Nisou. Stěžovatelé dokládali, že běžná parkovací stání 1 až 10 jsou podle vyjádření Magistrátu dlouhodobě pronajata a žádné není volné. Stání pro invalidy je v pracovních dnech v době od 7.45 do 17.30 hod. vyhrazeno pro návštěvy magistrátu. Toto parkovací místo tedy stěžovatelé mohou potenciálně využít večer nebo o víkendu. I tehdy ale bývá zpravidla obsazeno. Obdobně to platí pro parkoviště před kinem Radnice, které má 2 parkovací místa pro invalidy, bez možnosti vyhrazení, ale je ve všedních dnech i o víkendech obsazené. Stěžovatelé připouštějí, že jde o těžko prokazatelnou skutečnost, poukazují však na nízký počet parkovacích míst a na to, že stěžovatelům nebylo umožněno si zde vyhradit ani jedno parkovací místo. Stěžovatelé soudu také pokutovým blokem dokládali, že městská policie striktně hlídá pěší zónu na M. n. a ukládá zde pokuty za neoprávněný vjezd či neoprávněné stání.

[17] Stěžovatelé připouštějí, že se prostor vnitrobloku za jejich domem původně neužíval k parkování, bylo tomu tak ovšem proto, že se v dávné době, kdy tento vnitroblok vznikl, o automobilové dopravě vůbec neuvažovalo. Od roku 1982 se však jejich pozemek, který je přístupný pouze přes pozemky osoby zúčastněné na řízení I), k parkování využívá. Příjezd motorovým vozidlem k domu stěžovatelé nepovažují za výhodu, ale za nutnost. Stěžovatelé s krajským soudem nesouhlasí v tom, že posuzovaná plocha komunikace, kterou Česká státní pojišťovna vybudovala v roce 1982 po demolici jedné z budov a otevření vnitrobloku, sloužila pouze pro příjezd k novému areálu prohlídek vozidel za účelem likvidace pojistných událostí. Daná plocha byla vybudována již s příjezdy k zadním stranám okolních domů. Tato skutečnost dle stěžovatelů svědčí o souhlasu vlastníka s jejím veřejným užíváním a rovněž o tom, že je dána nutná komunikační potřeba, neboť vybudováním těchto příjezdů se sporné pozemky osoby zúčastněné na řízení I) staly na následující desítky let jedinou cestou do vnitrobloku.

[18] Stěžovatelé odkazují na dosavadní judikaturu, z níž dovozují, že i poslední úsek slepé komunikace může být za určitých okolností prohlášen za cestu veřejnou, jejíž vlastník si nezachovával kontrolu nad tím, kdo konkrétně cestu užívá. Nutná komunikační potřeba pak podle stěžovatelů představuje pouze jakýsi regulativ vůči předchozímu znaku – vlastník, který umožnil veřejné užívání svého pozemku, není povinen jej strpět i nadále, jestliže všichni vlastníci přilehlých nemovitostí mají možnost se k nim dostat jinudy. Z tohoto pohledu jsou tedy podle stěžovatelů zcela irelevantní případné poukazy na to, že veřejnost cestu k ničemu nepotřebuje. Důležité je pouze to, zda je cesta nezbytná pro dopravní napojení přilehlých pozemků. Přitom je třeba vyjít z toho, jaké je současné využití předmětných pozemků, budoucí záměry jejich vlastníků či jiných osob v tom nehrají žádnou roli.

[19] Stěžovatelé dodali, že Nejvyšší správní soud ve svém předcházejícím rozsudku vyšel z nesprávného předpokladu, že přístup do vnitrobloku je možný přes pozemek p. č. Xf, který je ve vlastnictví statutárního města Jablonec nad Nisou. Na tomto pozemku se nacházejí veřejná zeleň a umělecké dílo a v zimě se využívá k odklízení sněhu. Navíc by bylo nutné zde vybudovat novou cestu.

[20] Stěžovatelé rovněž poukázali na to, že sporná komunikace je nutná také k přístupu k parkovacím místům a garážím za domem S. Xn [dům ve spoluvlastnictví osob zúčastněných na řízení II) až IV) a VI) až X)]. Krajský soud však situaci týkající se těchto nemovitostí dostatečně neposoudil a nezohlednil stav dopravy v ulici S. Dle stěžovatelů měl krajský soud toto řízení spojit se řízením o žalobě, kterou podaly osoby zúčastněné na řízení II) až IV), a posoudit je ve vzájemných souvislostech. Současně stěžovatelé navrhli, aby v případě podání kasační stížnosti proti rozsudku ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 50/2024113, jímž krajský soud zamítl žalobu osob zúčastněných na řízení II) až IV), Nejvyšší správní soud spojil obě věci ke společnému projednání.

[21] Stěžovatelé rovněž namítají, že měl krajský soud zrušit rozhodnutí správních orgánů z důvodu nevypořádání některých relevantních tvrzení, která se týkají aktuálního stavu v posuzované lokalitě a svědčí o naplnění znaku nutné komunikační potřeby. Správní orgány nedoplnily dokazování tak, jak jim uložily správní soudy. Správní orgán I. stupně po zrušení jeho předchozího rozhodnutí doplnil dokazování pouze o místní šetření, při němž zjistil rozměry a stav průjezdu domu S. Xn, při rozhodování však zohlednil pouze jeho rozměry, nikoliv technický stav, který byl doložen fotografiemi, ani negativní vyjádření policie k této možnosti.

[22] Stěžovatelé tedy trvají na tom, že rozhodnutí správních orgánů měla být zrušena z důvodu procesních pochybení správního orgánu I. stupně. Opakují, že správní orgán I. stupně stanovil lhůtu k doplnění důkazů zcela formálně do 22. 2. 2024. Vzhledem k tomu, že lhůta k závěrečnému vyjádření ve věci byla stanovena na následující den, správní orgán I. stupně zjevně neměl v úmyslu provádět žádné důkazy. Také lhůta pro závěrečné vyjádření ve věci byla dle stěžovatelů stanovena pouze formálně na 23. 2. 2024. Rozhodnutí bylo vydáno v pondělí dne 26. 2. 2024, tedy následující pracovní den po uplynutí lhůty k závěrečnému vyjádření. Závěrečná vyjádření stěžovatelů ani dalších účastníků správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezohlednil. Fakticky tedy účastníkům řízení vzal možnost se ve věci vyjádřit, ač jim k tomu formálně poskytl lhůtu. Konkrétně stěžovatelé poukazují na nevypořádání argumentace týkající se souhlasu vlastníka s užíváním komunikace a nutné komunikační potřeby, kterou uplatnili ve svém vyjádření. Krajský soud dle stěžovatelů toto pochybení nepřípustně bagatelizoval.

[23] Krajský soud dle stěžovatelů také nevypořádal některá žalobní tvrzení ani důkazní návrhy. Konkrétně stěžovatelé poukazují na předložené fotografie dokumentující vývoj situace po vydání rozhodnutí žalovaného, kdy osoba zúčastněná na řízení I) uzavřela cestu přes posuzované pozemky, čímž znemožnila vyvážení odpadu na dvoře domu stěžovatelů a rovněž příjezd vozidel IZS, s čímž správní orgány nepočítaly. Krajský soud dle stěžovatelů byl povinen důkazy provést v souladu s principem plné jurisdikce. Jejich neprovedení však odůvodnil jen tím, že fotodokumentace je ve správním spisu. Dle stěžovatelů se tedy jedná o opomenuté důkazy. Přestože se zčásti jednalo o důkazy, které se vztahovaly k době po vydání správních rozhodnutí, zpochybňovaly správnost závěrů, o které se správní rozhodnutí opírala, a stěžovatelé jejich prostřednictvím prokazovali nedostatečné a nesprávné zjištění skutkového stavu věci.

[24] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na závěrech, k nimž dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí. Jedná se o tzv. vnitroblok, který původně nebyl určen pro vjezd ani parkování osobních automobilů a do něhož byl vjezd po téměř celou dobu kontrolován. Žalovaný dodal, že ve větších městech je zcela běžné zásobování objektů z pěší zóny, neboť jiný přístup neexistuje. V dané lokalitě sice dosud existoval, po celou dobu však byl omezován.

[25] Osoba zúčastněná na řízení I) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti připomněla, že se správní soudy již projednávanou věcí zabývaly, přičemž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě není naplněno kritérium nutné komunikační potřeby. Osoba zúčastněná na řízení I) dodala, že dotčené pozemky nejsou komunikací, jedná se o dvůr, resp. manipulační plochu. Má za to, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepředestřeli žádné nové argumenty. Možnost vjezdu vozidel IZS do vnitrobloku přes posuzované pozemky vyplývá přímo ze zákona. Krajský soud se vypořádal s tvrzením stěžovatelů ohledně nemožnosti zaparkovat v okolí domu. Ve spisu jsou založeny fotografie, které dokazují, že stěžovatelé zmiňovaná parkoviště v minulosti opakovaně využívali. Osoba zúčastněná na řízení I) má za to, že ani deklarace veřejně přístupné účelové komunikace by neopravňovala zákazníky provozoven umístěných v nebytových prostorách domu stěžovatelů k využití parkovacích míst za tímto domem, neboť účelová komunikace slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pouze pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí. Osoba zúčastněná na řízení I) ve shodě s krajským soudem dodala, že přístup stěžovatelů k domu je možné zajistit vchodem z M. n. K argumentaci týkající se přístupu k domu S. Xn uvedla, že tato tvrzení stěžovatelů nejsou relevantní, neboť obslužnost tohoto domu je předmětem jiného řízení. Dodala, že všechny domy v této lokalitě byly vybudovány podle toho, jak chtěli mít jejich vlastníci zajištěn přístup na své dvory. To, že pro současné vlastníky není přístupnost jejich dvorů komfortní, není důvodem pro omezení vlastnických práv vlastníků okolních pozemků.

[26] K námitkám týkajícím se postupu správního orgánu I. stupně osoba zúčastněná na řízení I) uvedla, že délku stanovených lhůt je třeba posuzovat v kontextu celkové délky řízení, které trvalo 7 let. Obsah spisu již tedy musel být všem účastníkům řízení znám a nebylo nutné řízení dále neúměrně prodlužovat. Postup správního orgánu I. stupně tedy není nezákonný. K argumentaci, podle níž krajský soud nezohlednil vznesené důkazní návrhy týkající se uzavření cesty přes posuzované pozemky ani zablokování bran k domům M. n. Xm a S. Xn zábranami, osoba zúčastněná na řízení I) uvedla, že vozidla IZS mohou ze zákona dané zábrany odstranit.

[27] Osoba zúčastněná na řízení I) uzavřela, že postup stěžovatelů považuje za zneužití práva a šikanu a jejich argumentaci hodnotí jako zjevně nedůvodnou a usilující pouze o prodloužení řízení.

[28] Osoby zúčastněné na řízení II) až X) ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznily, že nerozumějí tomu, jak mohl krajský soud dospět k závěru o existenci alternativní komunikace uspokojující nutnou komunikační potřebu. Ve shodě se stěžovateli uvádějí, že okolní parkoviště nemají dostatečnou kapacitu a vjezd do vnitrobloku není umožněn ani vozidlům svozu odpadu či IZS. Cesta k přední straně domů není plnohodnotnou komunikační alternativou.

[29] Dne 26. 5. 2025 obdržel Nejvyšší správní soud další vyjádření stěžovatelů, v němž komentují k tomuto podání přiložené dokumenty někdejšího Městského úřadu Jablonec nad Nisou, dopravního a silničního úřadu, z června 2010. V prvním z těchto dokumentů tento správní orgán sděluje, že průjezd domem na adrese S. Xn je nedostačující, a ve druhém z nich potvrzuje, že na sporných pozemcích p. č. Xb a Xa se nachází účelová komunikace, přičemž návrh na omezení přístupu na tuto komunikaci ve smyslu § 7 odst. 1 věty druhé zákona o pozemních komunikacích do té doby nebyl podán.

[30] V reakci na toto podání zaslala vyjádření osoba zúčastněná na řízení I), v němž argumentuje tím, že průjezd domem na adrese S. Xn je zcela vyhovující, a k tomuto tvrzení dokládá fotografie převážně ze zimního období, jež mají podle ní svědčit o bezproblémovém užívání průjezdu. K potvrzení tehdejšího silničního správního úřadu osoba zúčastněná na řízení I) uvádí, že tento dokument existenci veřejné komunikace neprokazuje.

III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[31] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnými osobami, neboť stěžovatelé byli účastníky řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jsou zastoupeni advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.

III.a) Úvodní poznámky

[32] Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že skutečně považuje za velmi nešťastné, že Krajský soud v Hradci Králové řízení o žalobě stěžovatelů v nyní posuzované věci a řízení o žalobě osob zúčastněných na řízení IV) až VI), které obě směřovaly proti témuž rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2024, č. j. OSH 203/2024 KULK 46007/2024/280.9/Fr., a které obě napadly témuž senátu krajského soudu, nespojil ke společnému projednání, a namísto toho o nich rozhodl dvěma rozsudky, tj. nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, a dále rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 50/2024-113. Tím se tato věc rozdělila na dvě řízení, jimiž se nyní zabývají dva rozdílné senáty Nejvyššího správního soudu, neboť proti prvnímu z uvedených rozsudků podali kasační stížnost stěžovatelé v nynější věci a proti druhému podala kasační stížnost osoba zúčastněná na řízení IV) a o této kasační stížnosti vede Nejvyšší správní soud řízení pod sp. zn. 9 As 241/2024. Za této situace „rozštěpení“ celého případu do dvou odlišných senátů Nejvyššího správního soudu by již bylo opětovné spojení obou řízení Nejvyšším správním soudem sice nikoliv zcela nemožné (Nejvyšší správní soud již takto v některých výjimečných případech postupoval), avšak přesto s ohledem na zásadu zákonného soudce problematické, proto k němu zdejší soud v této věci nepřistoupil.

[33] Přesto je zřejmé, že, jak již bylo konstatováno, obě tyto věci Nejvyššího správního soudu se týkají týchž správních rozhodnutí a tedy i téže sporné otázky existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích osoby zúčastněné na řízení I) a že tedy, pokud by skutečně byla deklarována existence této veřejně přístupné účelové komunikace na těchto pozemcích, byl by ji (nebude-li na ni instalována provoz omezující dopravní značka) oprávněn obecně užívat každý (srov. § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), nikoliv pouze vlastníci nemovitostí, jejichž stálá komunikační potřeba naplňuje jeden ze znaků existence této pozemní komunikace, jak se mylně domnívá osoba zúčastněná na řízení I). Jinými slovy, při naplnění ostatních znaků veřejně přístupné účelové komunikace, na němž se shodly oba správní orgány, by pro existenci této komunikace bylo dostačující, pokud by byla dána nutná komunikační potřeba buď vlastníků, obyvatel či nájemců (a jejich zákazníků či soukromých návštěvníků) domu na M. n. Xm, nebo vlastníků, obyvatel či jiných uživatelů (a jejich návštěvníků) domu na ul. S. Xn. Právě existenci nutné komunikační potřeby však správní orgány i krajský soud u obou domů vyloučily, takže musí být na základě podaných kasačních stížností posouzena u obou z nich, přičemž vzhledem k popsanému rozdělení věcí se tak musí ve vztahu k domu na M. n. Xm, jenž je ve vlastnictví stěžovatelů, stát ve věci nyní projednávané a ve vztahu k domu na ul. S. Xn, jenž je ve vlastnictví osob zúčastněných na řízení II) až IV) a VI) až X), se tak musí stát ve věci sp. zn. 9 As 241/2024.

[34] Byť tedy i ve věci nyní posuzované nejen osoby zúčastněné na řízení II) až X), ale i samotní stěžovatelé zároveň obsáhle argumentují i přístupem k zadní části domu na ul. S. Xn, otázka nutné komunikační potřeby vztahující se k tomuto domu a k nemovitostem s ním spojeným musí být posouzena výlučně ve věci sp. zn. 9 As 241/2024 a tudíž v nynější věci se jí Nejvyšší správní soud nemůže zabývat. Aniž by zdejší soud jakkoli předjímal výsledek řízení ve věci sp. zn. 9 As 241/2024, musí zároveň pro úplnost konstatovat, že výsledek obou řízení před Nejvyšším správním soudem nemusí být nutně týž, neboť skutkové okolnosti relevantní pro posouzení otázky nutné komunikační potřeby nejsou u obou domů shodné. Zejména je třeba připomenout, že v domu na ul. S. Xn existuje do vnitrobloku průjezd, který naopak u domu stěžovatelů v nynější věci (na M. n. Xm) absentuje. Jak již však bylo řečeno, námitky vztahující se k otázce, zda tento průjezd samostatně či ve spojení s dalšími skutečnostmi zajišťuje u domu na ul. S. Xn dostatečnou alternativu k použití sporné dopravní cesty přes pozemky osoby zúčastněné na řízení I), musí být posouzeno ve věci sp. zn. 9 As 241/2024, nikoliv v nynějším řízení.

[35] Podle § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[p]ozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti“.

[36] Podle § 2 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích se pozemní komunikace „dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, c) místní komunikace, d) účelová komunikace“.

[37] Podle § 7 odst. 1 věty první zákona o pozemních komunikacích „[ú]čelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků“.

[38] V prvé řadě je nutné konstatovat, že veřejně přístupná účelová komunikace vzniká již samotným naplněním znaků vyplývajících ze zákona a judikatury, není zapotřebí žádného konstitutivního rozhodnutí správních orgánů či soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/200364, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Znaky, jež musí být pro existenci veřejně přístupné účelové komunikace kumulativně naplněny, jsou následující:

1) existence pozemní komunikace ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích vyznačující se stálostí a patrností v terénu,

2) zákonný účel ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (tedy spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo obhospodařování zemědělských a lesních pozemků),

3) souhlas vlastníka a

4) existence nutné komunikační potřeby.

[39] Třetí a čtvrtý znak veřejně přístupné účelové komunikace nejsou výslovně definovány v zákoně, ale dovodila je judikatura. Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, shrnul dosavadní východiska a upozornil, že nespojujeli § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích existenci veřejně přístupné účelové komunikace se žádnou náhradou, pak takové omezení vlastnického práva lze v souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod připustit pouze tehdy, pokud s ním vlastník souhlasil a zároveň je dána i existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (za účelem zajištění proporcionality omezení). Již Nejvyšší soud navázal na judikaturu dřívějšího Nejvyššího správního soudu i Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že souhlas vlastníka komunikace s jejím veřejným užíváním může být i konkludentní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000), přičemž tento právní názor následně převzal i nynější Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/200966, publ. Pod č. 2012/2010 Sb. NSS, a ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 As 76/200960, publ. Pod č. 2028/2010 Sb. NSS). Institut veřejně přístupné účelové komunikace navazuje na institut veřejné cesty, který byl mnohokrát předmětem posuzování dřívějšího Nejvyššího správního soudu (viz např. Boh. A 9162/31, Boh. A 10130/32 či Boh. A 12225/35).

[40] Z dalších judikaturních východisek je vhodné připomenout, že otázka, zda se na určitém pozemku nachází veřejně přístupná účelová komunikace, se posuzuje podle právních předpisů účinných ke dni rozhodování (viz zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000). Souhlas vlastníka s veřejným užíváním zároveň nemůže být následně jednostranně odvolán ani tímto vlastníkem, ani žádným z jeho právních nástupců. Výjimku z tohoto pravidla dovodil Ústavní soud v již zmiňovaném nálezu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, pro případ, kdy k věnování pozemku obecnému užívání jako veřejné cesty došlo v době nesvobody, kdy byl tento pozemek protiprávně odňat původnímu vlastníkovi, pokud byl posléze tomuto vlastníkovi (nebo jeho právním nástupcům) navrácen v restituci. O takovou situaci se však v nyní posuzovaném případě nejedná.

[41] Otázka, jak je cesta (resp. pozemek pod ní) evidována v katastru nemovitostí, není pro posouzení existence veřejně přístupné účelové komunikace rozhodná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, č. j. 6 Ans 2/2007128, publ. pod č. 1486/2008 Sb. NSS). Relevantní naopak může být existence soukromoprávního ujednání (zejména služebnosti), které využití cesty pro obsluhované nemovitosti zajišťuje a které může svědčit o neudělení souhlasu vlastníka s veřejným užíváním. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že pokud k tomuto ujednání týkajícímu se užívání veřejné cesty došlo až po jejím vzniku (tedy po kumulativním naplnění všech čtyř výše uvedených znaků), nemění to nic na dříve uděleném souhlasu s veřejným užíváním komunikace. Jak již bylo uvedeno výše, jednou udělený souhlas nelze odvolat.

[42] Bylo již rovněž konstatováno, že všechny čtyři znaky veřejně přístupné účelové komunikace musí být naplněny zároveň, aby k jejímu vzniku došlo. Toto pravidlo nebylo v minulosti beze zbytku aplikováno: Nejvyšší správní soud totiž v některých případech dovodil, že v případě existence souhlasu vlastníka již není nutné zkoumat otázku nutné komunikační potřeby (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/201199, publ. Pod č. 2370/2011 Sb. NSS, a ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 55/2011141). Jak však bylo podrobně vysvětleno v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/201476, publ. pod č. 3540/2017 Sb. NSS, šlo pouze o ojedinělé excesy z jinak konzistentní judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. V navazujícím rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/201485, publ. pod č. 3571/2017 Sb. NSS, zdejší soud zdůraznil, že „i v případě udělení souhlasu s veřejným užíváním pozemku jako komunikace je nezbytné zkoumat naplnění podmínky nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby“.

[43] Nejvyšší správní soud v této souvislosti dále upozorňuje, že již ze samotné logiky kumulativního naplnění určitých podmínek vyplývá, že takové podmínky je nutné zkoumat nezávisle na sobě. Pokud by totiž (ne)naplnění některé z podmínek mělo vést k (ne)naplnění podmínky jiné, nebylo by vůbec třeba, aby obě tyto podmínky byly v algoritmu obsaženy, případně by byl algoritmus formulován jiným způsobem (určitou podmínku by bylo třeba zkoumat primárně před jinými, neboť by měla vliv na naplnění dalších). Žádná taková pravidla, která by modifikovala prostou nutnost kumulativního naplnění nezávislých a rovnocenných podmínek, nebyla judikaturou (až na výše uvedené a rozšířeným senátem překonané ojedinělé případy) nikdy formulována. Jednotlivé znaky veřejně přístupné účelové komunikace je tak nutné zkoumat nezávisle a nenaplnění kteréhokoli z nich vede k závěru o tom, že se veřejně přístupná účelová komunikace na daném místě nenachází.

[44] V posuzovaném případě nebylo sporu o naplnění prvních dvou znaků veřejně přístupné účelové komunikace. Správní orgány konstatovaly, že se jedná o pozemní komunikaci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a že daná komunikace je v terénu trvale patrná. První znak veřejně přístupné účelové komunikace tedy byl naplněn. Žádný z účastníků řízení ani osob zúčastněných na řízení tento závěr nerozporoval. Vzhledem k tomu, že daná komunikace slouží k napojení pozemků ve vnitrobloku na další pozemní komunikace, považovaly správní orgány za naplněný také druhý znak veřejně přístupné účelové komunikace vycházející z § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Ani tento závěr žádný z účastníků řízení ani osob zúčastněných na řízení nezpochybňoval. Vzhledem k tomu, že k těmto otázkám nesměřuje ani žádná z kasačních námitek, Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné se naplněním prvních dvou znaků veřejně přístupné účelové komunikace zabývat.

III.b) Souhlas vlastníka

[45] V otázce třetího znaku (souhlasu vlastníka s veřejným užíváním komunikace) judikatura vychází z premisy, že vlastník, který nesouhlasí s tím, že na jeho pozemku vzniká veřejně přístupná účelová komunikace, se proti tomu brání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2167/2005). Pokud tedy vlastník strpí veřejné užívání komunikace na svém pozemku a nedá nijak najevo svůj nesouhlas, lze dovozovat jeho konkludentní souhlas (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2014, č. j. 4 As 163/201327). Nutno dodat, že udělený souhlas vlastníka zavazuje i právní nástupce.

[46] Zároveň platí, že souhlas se nesmí vztahovat toliko na omezený okruh konkrétně určených osob, ale na využití pozemku obecnou veřejností. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2021, č. j. 5 As 57/201953, „[j]estliže tedy právní předchůdci stěžovatele mlčky strpěli užívání komunikace dvěma subjekty, tak se jedná maximálně o výprosu, která byla mezi stranami konkludentně uzavřena. Již z absence pohybu veřejnosti pak vyplývá skutečnost, že se nejedná o veřejně přístupnou komunikaci.“

[47] Správní orgány dospěly v nyní přezkoumávaných rozhodnutích k závěru, že právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení I) souhlas s veřejným užíváním dané komunikace udělil. Tuto skutečnost dovodily z historického vývoje situace v dané lokalitě.

[48] Ze spisové dokumentace je patrné, že na pozemku p. č. Xb (dříve p. č. Xi) stál v minulosti obytný dům č. p. Xj, který byl v roce 1980 spolu s pozemky p. č. Xk, Xh a Xa převeden tehdejším Okresním bytovým podnikem v Jablonci nad Nisou na Českou státní pojišťovnu. Na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 5. 1981 Česká státní pojišťovna obytný dům zdemolovala a na těchto pozemcích vybudovala zpevněnou plochu, která dle nákresu situace stavby „Modernizace prohlídky motorových vozidel“ vytvářela prostor pro příjezd nejen k nově vybudovanému areálu prohlídek vozidel, ale i k pozemku stěžovatelů, a byla přímo napojena na ulici S. Na vjezdu byla po jejím vzniku umístěna dopravní značka „Zákaz vjezdu všech vozidel“ s dodatkovou tabulkou omezující platnost této značky na vozidla mimo dopravní obsluhu a k technickým prohlídkám České státní pojišťovny. V roce 2000 došlo k demolici areálu technických prohlídek vozidel a na části pozemku p. č. Xa vznikly parkovací plochy pro potřeby tehdejšího vlastníka tohoto pozemku, České pojišťovny, a.s. V roce 2004 došlo ke změně dopravního značení u vjezdu do vnitrobloku z ulice S.. Byla zde umístěna zákazová dopravní značka omezující stání vozidel a vjezd všech vozidel s dodatkovou tabulkou s výjimkou dopravní obsluhy a vozidel s povolením České pojišťovny. V listopadu 2006 Česká pojišťovna, a.s., prodala posuzované pozemky společnosti Radniční 133, s.r.o., která v roce 2008 se stěžovateli a dalšími osobami uzavřela „nájemní“ smlouvu na užívání posuzovaných pozemků jako přístupové cesty k nemovitostem uvedených osob. V květnu 2015 byly dotčené pozemky prodány osobě zúčastněné na řízení I), která stěžovatelům zmíněnou smlouvu na jejich užívání vypověděla.

[49] Správní orgán I. stupně poukázal na to, že již z dokumentace z roku 1981 je patrné, že tehdejší vlastník sporných pozemků souhlasil s jejich využíváním pro příjezd vozidel k technickým prohlídkám a rovněž do soukromých dvorů, přičemž okruh přijíždějících osob neměl zcela pod kontrolou. Pokud by nechtěl umožnit veřejné užívání dané cesty, opatřil by vjezd např. branou a podmínky pro příjezd k sousedním pozemkům by upravil soukromoprávně.

[50] Krajský soud nerozporoval, že souhlas s veřejným užíváním dané komunikace byl v minulosti udělen, konstatoval však, že následně zanikl. Vyšel z toho, že zatímco v minulosti daná komunikace sloužila klientům „bankovního ústavu“ a „STK“, nyní již slouží pouze vlastníkům a obyvatelům domů M. n. Xm a S. Xn, popřípadě jejich návštěvám a obsluze. Krajský soud výslovně uvedl, že na základě těchto závěrů nepovažuje (na rozdíl od správních orgánů) za naplněný ani třetí znak veřejně přístupné účelové komunikace. Stěžovatelé závěr správních orgánů o naplnění daného znaku v žalobě (pochopitelně) nerozporovali, krajský soud tedy danými závěry vybočil z mezí žalobních námitek. Především je však závěr krajského soudu nesprávný.

[51] Jak již bylo uvedeno výše, souhlas vlastníka komunikace s jejím veřejným užíváním zavazuje i jeho nástupce a jednou udělený souhlas již nelze odvolat. Pokud tedy krajský soud ve shodě se správními orgány uzavřel, že souhlas s veřejným užíváním byl v minulosti udělen, nebylo možné, aby následně ze změny okruhu osob, které komunikaci využívaly, resp. ze změny využití některých nemovitostí, k nimž komunikace vede [těch ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I)], dovodil zánik souhlasu. Změna využití nemovitostí, k nimž komunikace vede, pokud by se netýkala jen nemovitostí vlastníka samotné komunikace, resp. pozemků pod ní, by mohla za určitých okolností vést nanejvýš k zániku nutné komunikační potřeby, jestliže by cesta k nemovitostem nadále nebyla potřebná. V žádném případě však nemohla mít vliv na trvání dříve uděleného souhlasu.

[52] V této souvislosti lze tedy přisvědčit závěru správního orgánu I. stupně, který potvrdil i žalovaný, že pokud vlastníci posuzovaných pozemků dlouhodobě neprojevovali nesouhlas s užíváním daných pozemků pro příjezd mj. na pozemky stěžovatelů a bránili se nanejvýš proti neoprávněnému parkování na daných pozemcích, došlo tím k udělení konkludentního souhlasu s užíváním pozemků jako veřejně přístupné účelové komunikace. Tento závazek následně přecházel na každého dalšího vlastníka daných pozemků. „Nájemní“ smlouvy, které byly následně se stěžovateli uzavřeny, nemohly naplnění tohoto znaku veřejně přístupné účelové komunikace dodatečně zvrátit.

III.c) Nutná komunikační potřeba

[53] Podstatou posouzení existence nutné komunikační potřeby je zodpovězení otázky, zda existují jiné způsoby, jak zajistit spojení příslušných nemovitostí s okolními pozemními komunikacemi, aniž by došlo k omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06). Nutná komunikační potřeba se zkoumá ve vztahu k nemovitostem, pro něž sporná cesta plní funkci komunikační spojnice (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14, publ. pod č. 3371/2016 Sb. NSS). V projednávané věci tedy bylo rozhodující, zda existuje k přístupu k nemovitosti stěžovatelů automobilem k zadní straně jejich domu nějaká alternativa, o níž je ještě možné rozumně uvažovat.

[54] K otázce posuzování alternativních dopravních cest se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009-76: „Při hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad zkoumat, zda alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí (zde rodinný dům), zda je alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.). Po vlastnících dotčené nemovitosti lze požadovat pouze vynaložení přiměřených nákladů na úpravu alternativní přístupové cesty, nikoli vynaložení takových finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být ve prospěch vlastnického práva vlastníků sporné cesty (resp. ve prospěch jejich práva na ochranu soukromí a zajištění pohody bydlení) získáno.“ Je tedy zřejmé, že alternativní cesta se posuzuje mj. ve vztahu ke způsobu užívání zpřístupňovaných nemovitostí. Zkoumá se nejen to, zda tato cesta reálně existuje, ale i to, jaký typ dopravy má alternativní cesta pojmout a zda je toho schopna, dále její dopravně technický a stavební stav (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 As 68/2014-87) či délka obou posuzovaných cest a jejich vztah k ostatním cestám v lokalitě (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2013, č. j. 8 As 19/2012-42). Hodnotit je třeba také bezpečnost či vhodnost z hlediska využívání cesty pro různé způsoby dopravy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 10 As 99/2022-56). Při posouzení nutné komunikační potřeby, resp. existence alternativní cesty, se tedy nelze spokojit pouze se zjištěním, že nějaká alternativní cesta existuje. Je třeba posoudit rovněž skutečné možnosti jejího využití.

[55] V nyní posuzovaném případě krajský soud ve svém předešlém rozsudku vyšel z toho, že bez dalšího nelze předpokládat, že stěžovatelé musí mít zajištěn přístup k parkovacím místům za svým domem (pokud by bylo možné zajistit přístup k domu a jeho „obsluhu“ jiným způsobem). Nejvyšší správní soud tomuto závěru v předcházejícím rozsudku přisvědčil a svými závěry v posuzované věci, byť k nim dospěl jiný senát, je zdejší soud vázán. Správní orgány se tedy v dalším řízení měly zabývat mj. tím, zda je skutečně nutné, aby měli stěžovatelé zajištěn příjezd automobilem k zadnímu traktu svého domu, a zda se v jeho přilehlém okolí nacházejí veřejná parkoviště, která by mohla představovat alternativu přístupu k němu.

[56] Správní orgán I. stupně vyšel při posouzení dané otázky z výpovědi svědka Voborníka, který v domě stěžovatelů provozoval v letech 2000 až 2005 restauraci, jež byla sice vždy zásobována ze dvora s příjezdem přes sporné pozemky, teoreticky však dle svědka bylo možné za cenu dopravních komplikací zásobování z pěší zóny. Dále správní orgán I. stupně popsal výčet všech parkovišť nacházejících se v okruhu 300 m od domu stěžovatelů a poukázal na možnost zastavit na nezbytnou dobu v pěší zóně před domem. Žalovaný daným závěrům přisvědčil a dodal, že složky IZS mají přístup v případě potřeby zajištěn zákonem. Také krajský soud se s danými závěry ztotožnil.

[57] Pokud se jedná o zajištění přístupu vozidel IZS, Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 As 213/2017-38, konstatoval, že tuto otázku není nutné vždy řešit prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace: „Složky integrovaného záchranného systému (§ 4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů), mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona (např. § 25 zákona č. 239/2000 Sb., § 17 a násl. zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, § 1037 občanského zákoníku; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, týkající se zřízení práva nezbytné cesty dle občanského zákoníku), není tedy třeba jej řešit prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace.“ Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že úmyslem osoby zúčastněné na řízení I), který vyplývá ze správního spisu a s nímž se osoba zúčastněná na řízení I) nijak netají, je pozemky p. č. Xa a Xb trvale zastavět, čímž by byl přístup k zadní části domu stěžovatelů i pro složky IZS či pro zajištění nutných stavebních úprav či oprav domu patrně zcela znemožněn.

[58] Nezbytnou obsluhu nemovitosti stěžovatelů lze jistě zčásti zajišťovat zastavením v pěší zóně před domem. Správní orgány ani krajský soud si však dostatečně neujasnily, zda a případně kteří z uživatelů či pravidelných návštěvníků daného domu jsou vedle jeho vlastníků (stěžovatelů) skutečně oprávněni do pěší zóny vjet a tam alespoň zastavit a vyložit nezbytný náklad. Vzhledem k tomu, že se v domě nachází např. i knihkupectví, bylo mj. třeba zohlednit také zajištění obsluhy této provozovny, včetně jejího zásobování. Touto otázkou se správní orgány ani krajský soud dostatečně nezabývaly. Ačkoliv lze obecně souhlasit s tím, že v pěší zóně mohou k tomu oprávněné osoby (resp. jejich vozidla) na nezbytně nutnou dobu zastavit za účelem vyložení a naložení nákladu, je třeba rovněž posoudit individuální okolnosti konkrétní věci. Nestačí tedy pouhý odkaz na obecnou právní úpravu provozu v pěších zónách. Navíc, jak již bylo uvedeno výše, v případě posuzování komunikačních alternativ je nutné posoudit nejen jejich existenci a právní způsobilost k naplnění nutné komunikační potřeby, ale rovněž jejich fyzickou způsobilost k témuž účelu, a to včetně bezpečnosti jejího využití. Vzhledem k šířce a uspořádání pěší zóny a jejímu rozvržení je třeba posoudit, zda případná obsluha nemovitosti stěžovatelů z pěší zóny (u těch osob, jež jsou k tomu skutečně oprávněny) nepřiměřeně neohrozí plynulost a bezpečnost tamního provozu.

[59] Především se však Nejvyšší správní soud nemohl ztotožnit se způsobem, jakým správní orgány posoudily možnosti parkování na veřejných parkovištích v přilehlém okolí domu stěžovatelů. Pouhý výčet okolních parkovišť nepředstavuje dostatečné posouzení této komunikační alternativy a byť správní soudy již v předchozím řízení vycházely ze vzdálenosti 300 m od domu jako tzv. docházkové vzdálenosti podle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v tehdejším znění, je třeba přihlédnout, jak již bylo konstatováno, i ke konkrétním okolnostem posuzované věci, tedy obzvláště k tomu, že oba stěžovatelé jsou osoby zdravotně postižené, s omezenou hybností. Rozhodně se přitom nelze ztotožnit se závěrem krajského soudu, že pro stěžovatele skutečně dostupná parkovací místa jsou ve srovnatelné vzdálenosti od jejich domu jako dosud využívané parkoviště na jejich pozemku za domem. Stěžovatelům lze přisvědčit i v tom, že správní orgány zcela rezignovaly na posouzení právní a fyzické způsobilosti dané alternativy naplnit nutnou komunikační potřebu nemovitosti stěžovatelů. Kromě existence parkovacích míst v blízkém okolí bylo nutné zohlednit rovněž právní omezení využití některých parkovacích míst (např. míst vyhrazených a zpoplatněných) a dále skutečnou vytíženost parkovišť v dané lokalitě v různých časových úsecích během dne a týdne. Takové posouzení však správní orgány neprovedly ani si pro něj neopatřily potřebné podklady. Nejvyšší správní soud připouští, že se může jednat o posouzení poměrně administrativně náročné, to však správní orgány nezbavuje povinnosti se danými otázkami zabývat. Některým těmto otázkám se předběžně věnoval Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47 (srov. zejména body 13 a 15 tohoto usnesení), vycházel však v tomto ohledu z důkazů, které, byť jsou veřejně dostupné, nejsou vždy součástí správního spisu a nebyly ani provedeny k důkazu krajským soudem, což je postup přípustný při vydání předběžného opatření, kdy soud rozhoduje v časové tísni, nikoli však pro posouzení věci samé, přičemž by nebylo vhodné, aby Nejvyšší správní soud tyto či jiné důkazy, včetně těch předložených stěžovateli a osobami zúčastněnými na řízení, prováděl v řízení o kasační stížnosti. Řádné doplnění dokazování k těmto rozhodným skutkovým otázkám tedy musí být úkolem správních orgánů v dalším řízení.

[60] Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší správní soud v předešlém rozsudku ze dne 20. 12. 2023, č. j. 7 As 85/2023-82, neuzavřel, že přístup do vnitrobloku je možný přes pozemek p. č. Xf, pouze poznamenal, že správní orgány pominuly Zápis z jednání Výboru pro hospodaření s majetkem města č. 14 ze dne 27. 11. 2018, podle něhož se měl daný výbor vyjádřit v tom smyslu, že přístup do vnitrobloku je možný právě přes uvedený pozemek p. č. Xf, který je ve vlastnictví statutárního města Jablonec nad Nisou. Správní orgány ani krajský soud se však v dalším řízení s uvedeným názorem výboru pro hospodaření města neztotožnily, neboť je zřejmé, že takový přístup přes uvedený pozemek možný není vzhledem k tomu, že se na něm nachází veřejná zeleň (parčík) a plastika.

III.d) Postup správních orgánů v řízení

[61] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval stížními námitkami směřujícími proti postupu správních orgánů v řízení, především správního orgánu I. stupně.

[62] Z obsahu správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně po vrácení věci žalovaným k novému projednání dne 22. 6. 2023 oznámil účastníkům řízení pokračování správního řízení a současně je seznámil s tím, že dne 27. 7. 2023 provede důkaz ohledáním domu na ul. S. Xn. K provedení tohoto důkazu v daném termínu došlo. Souběžně probíhalo řízení o kasačních stížnostech proti předchozímu rozsudku krajského soudu, které bylo skončeno zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2023, č. j. 7 As 85/2023-82. Po vrácení správního spisu od Nejvyššího správního soudu vydal správní orgán I. stupně dne 31. 1. 2024 usnesení, kterým jednak účastníkům řízení stanovil lhůtu do 22. 2. 2024, ve které mohli navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, jednak jim stanovil lhůtu do 23. 2. 2024, ve které se mohli vyjádřit k podkladům rozhodnutí.

[63] Stěžovatelé se podáním ze dne 21. 2. 2024 k věci vyjádřili a navrhli doplnit dokazování o výslechy svědků J. Š., který v letech 1991 až 2006 pracoval u České pojišťovny, a.s., a D. H., která danou komunikaci využívala při parkování, a dále o prohlášení svědků J. S. a V. L., kteří daný vjezd rovněž v minulosti užívali. Dále navrhovali „srovnání vjezdu k budově č. p. S. Xl, J. N. (budova naproti domu S. Xn) a vjezdu na předmětných pozemcích z pohledu souhlasu vlastníka s užíváním nemovitosti“ a ověření stavu komunikace na M. n. u domu Xm po rekonstrukci v roce 2022. Správní orgán I. stupně vydal dne 26. 2. 2024 nové (nyní přezkoumávané) rozhodnutí.

[64] Námitku týkající se nedostatečného doplnění dokazování shledal Nejvyšší správní soud důvodnou, pokud jde o dokazování ohledně skutečné využitelnosti parkovacích ploch pro parkování vozidel zajišťujících přístup k domu stěžovatelů a jeho obsluhu. Jak již bylo uvedeno výše, správní orgány měly zjistit skutečné možnosti parkování v okolí, včetně faktické vytíženosti parkovišť.

[65] Naopak, v rozsahu, v jakém měly navržené svědecké výpovědi a prohlášení doložit udělení souhlasu s veřejným užíváním komunikace, nebylo jejich provedení nezbytné, neboť správní orgány již měly udělení souhlasu za prokázané na základě důkazů jiných (viz str. 11 a 12 rozhodnutí správního orgánu I. stupně). Téže skutečnosti se týkalo rovněž navržené srovnání vjezdu na dotčené pozemky s jiným domem „z hlediska souhlasu vlastníka“. Pokud stěžovatelé navrhovali jako důkaz „ověření stavu komunikace na M. n.“, nelze než uvést, že se nejedná o konkrétní důkazní návrh. Jde spíše o označení skutečnosti, kterou stěžovatelé požadovali posoudit.

[66] Rychlý postup správního orgánu I. stupně v novém řízení sám o sobě nelze považovat za vadu řízení. Jak již uvedl krajský soud, tento bezodkladný postup správního orgánu pouze odráží délku daného řízení a je pochopitelný vzhledem k tomu, že v předchozích fázích řízení stěžovatelé opakovaně uplatňovali procesní nástroje ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Pokud měl správní orgán I. stupně skutkový stav věci za dostatečně objasněný, neměl důvod dále vyčkávat s vydáním svého rozhodnutí, ovšem na druhou stranu je pravdou, že, jak již bylo konstatováno, skutkový stav dostatečně zjištěn nebyl.

III.e) Postup krajského soudu v řízení

[67] V řízení před krajským soudem stěžovatel navrhl provedení důkazů správním spisem a rovněž fotografiemi, z nichž byla část založena již ve správním spise a další část zachycovala situaci ve vnitrobloku po vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného. Dále navrhli k důkazu výslech syna stěžovatelů, Mgr. V. O.

[68] Je pravdou, že se krajský soud v odůvodnění rozsudku výslovně vyjádřil pouze k neprovedení výslechu Mgr. O. (viz bod 85 přezkoumávaného rozsudku). Jak však uvedli také sami stěžovatelé, při jednání se krajský soud k jejich důkazním návrhům vyjádřil. Zejména konstatoval, že část fotografií byla založena ve správním spise, jímž se dokazování neprovádí. Takovému odůvodnění neprovedení dané části důkazů lze dle Nejvyššího správního soudu přisvědčit. Skutečnost, že tuto úvahu krajský soud výslovně nepřevzal do odůvodnění rozsudku, nepředstavuje sama o sobě vadu, která by měla vést k jeho zrušení.

[69] Pokud se jedná o důkazy, jimiž stěžovatelé dokládali situaci ve vnitrobloku po vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, je třeba uvést, že k těmto důkazům se krajský soud skutečně nevyjádřil. Pro posouzení žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je rozhodný skutkový a právní stav, který zde byl v době rozhodnutí žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), nicméně, jak již bylo uvedeno, stěžovatelům lze do určité míry přisvědčit, že některé tyto důkazy byly způsobilé zpochybnit správnost skutkových závěrů, o které se žalobou napadená správní rozhodnutí opírala. V každém případě měl krajský soud neprovedení těchto důkazů řádně odůvodnit.

IV.
Závěr a náklady řízení

[70] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil. Zrušíli Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního řízení, než zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení, ovšem pouze v rozsahu, v němž se týká stěžovatelů v nyní posuzované věci vzhledem k tomu, že totéž správní rozhodnutí bylo zároveň napadeno jinými žalobci a tato věc je nyní u Nejvyššího správního soudu vedena pod sp. zn. 9 As 241/2024. Nejvyšší správní soud proto v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že rozhodnutí žalovaného v části, jíž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a k odvolání stěžovatelů potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný, jak již bylo uvedeno, postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v tomto rozsudku Nejvyššího správního soudu [§ 110 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 78 odst. 5 s. ř. s.].

[71] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl o jejich náhradě výrokem vycházejícím z § 60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelé byli na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci úspěšní, mají tedy vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů.

[72] Stěžovatelé náklady řízení výslovně nevyčíslili, soud o nich tedy rozhodl na základě skutečností zřejmých ze spisu.

[73] V řízení před krajským soudem stěžovatelé účelně vynaložili náklady na zaplacení soudních poplatků za podání žaloby ve výši 6 000 Kč. Vedle toho zaplatili rovněž soudní poplatky za návrh na vydání předběžného opatření, s nímž však byli neúspěšní, a nejde proto o účelně vynaložené náklady. V řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovatelé účelně vynaložili náklady na zaplacení soudních poplatků za podání kasační stížnosti a za návrh na vydání předběžného opatření v celkové výši 12 000 Kč.

[74] Stěžovatelé byli v řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem zastoupeni advokátem Mgr. Lukášem Míšou, takže jim náleží náhrada nákladů spojených s tímto zastoupením; pro určení její výše se použije v souladu s § 35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby (dále jen „advokátní tarif“).

[75] Ze spisu je patrné, že stěžovatelům náleží náhrada nákladů řízení za odměnu jejich zástupce ve výši 2 x 2 480 Kč a za paušální náhradu jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z pěti úkonů právní služby poskytnutých do 31. 12. 2024 a spočívajících v převzetí a přípravě zastoupení, podání a doplnění žaloby, podání repliky ze dne 23. 7. 2024, účasti na jednání u krajského soudu a podání a doplnění kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bodem 5, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024], za odměnu zástupce ve výši 2 x 1 240 Kč a náhradu jeho hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon právní služby spočívající v podání návrhu na vydání předběžného opatření v řízení o kasační stížnosti, jemuž Nejvyšší správní soud vyhověl [§ 11 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bodem 5, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024], za odměnu zástupce ve výši 2 310 Kč a 1 848 Kč a za náhradu jeho hotových výdajů ve výši 450 Kč za úkon právní služby poskytnutý po 1. 1. 2025 a spočívající ve vyjádření k návrhu osoby zúčastněné na řízení I) na zrušení předběžného opatření [§ 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. a), s § 9 odst. 5, § 7 bodem 5, § 12 odst. 4 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025] a za DPH 21 % (zástupce stěžovatelů je plátcem DPH). Písemné vyjádření stěžovatelů v řízení o žalobách ze dne 4. 11. 2024 (před jednáním krajského soudu) ani jejich výše zmiňované vyjádření v řízení o kasační stížnosti, doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 26. 5. 2025, neobsahují natolik nové či zásadní argumenty či tvrzení, aby je bylo možné považovat za samostatný úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

[76] Celkem tedy přísluší stěžovatelům náhrada nákladů řízení ve výši 58 762 Kč. K úhradě této částky stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu.

[77] Osobám zúčastněným na řízení soudy neuložily žádnou povinnost, s jejímž plněním by jim vznikly náklady, za něž by jim příslušela náhrada (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 13. června 2025

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

5 As 314/2024 - 49
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Jana Kratochvíla v právní věci žalobců: a) Ing. V. O. a b) Mgr. H. O., oba zastoupeni Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, Liberec, za účasti: I) IMMO INTERIMEX s. r. o., se sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, zastoupena JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, II) M. K., III) Mgr. J. S., IV) Ing. F. S., V) P. S., VI) S. L., VII) A. V., VIII) I. V., IX) J. P., X) P. Č., všichni zastoupeni Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, o návrhu žalobců na vydání předběžného opatření,

takto:

I. Osobě zúčastněné na řízení I) se ukládá povinnost zdržet se jednání, kterým by zamezovala vstupu osob a vjezdu vozidel na pozemek p. č. st. Xa v katastrálním území J. n. N. přes pozemky p. č. Xb a Xc v katastrálním území J. n. N..

II. Osobě zúčastněné na řízení I) se ukládá povinnost odstranit ve lhůtě 3 (tří) dnů od právní moci tohoto usnesení veškeré mechanické překážky bránící vstupu osob a vjezdu vozidel na pozemek p. č. st. Xa v katastrálním území J. n. N. přes pozemky p. č. Xb a Xc v katastrálním území J. n. N..

Odůvodnění:

[1] Žalobci se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhali zrušení rozhodnutí ze dne 6. 6. 2024, č. j. OSH 203/2024 KULK 46007/2024/280.9/Fr, kterým žalovaný zamítl odvolání podaná mj. žalobci a potvrdil rozhodnutí ze dne 26. 2. 2024, č. j. OD/24/3492/vOD, kterým Městský úřad Turnov deklaroval, že se na pozemcích p. č. Xb a Xc v k. ú. J. n. N., které jsou ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I), nenachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (stěžovatelé) kasační stížností spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž se domáhají toho, aby Nejvyšší správní soud uložil osobě zúčastněné na řízení I) povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by zamezovala vstupu a vjezdu na pozemek p. č. st. Xa přes pozemky p. č. Xb a Xc (všechny v katastrálním území J. n. N.) a dále povinnost odstranit kovovou zábranu umístěnou na hranici pozemků p. č. st. Xa a p. č. Xb.

[3] V odůvodnění návrhu na vydání předběžného opatření stěžovatelé popsali, že pozemky p. č. Xb a Xc zajišťují již od počátku 80. let minulého století nutnou komunikační potřebu ve vztahu k jejich nemovitostem (pozemek p. č. st. Xa, na kterém se nachází budova č. p. X a parkovací místa) a rovněž k nemovitostem dalších osob. Až současný vlastník pozemků, tedy osoba zúčastněná na řízení I), začal této praxi v roce 2017 bránit. V reakci na to bylo zahájeno řízení o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace, v němž bylo na návrh stěžovatelů vydáno rovněž předběžné opatření. V průběhu daného řízení zaslala osoba zúčastněná na řízení I) stěžovatelům návrh nájemní smlouvy, který však stěžovatelé neakceptovali, neboť dle jejich názoru obsahoval „drakonická, dryáčnická a překvapivá ujednání, byl také vnitřně rozporný a zcela popíral účel nájmu“. Bezprostředně po vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí žalovaného, kdy pominuly účinky předběžného opatření, osoba zúčastněná na řízení I) umístila k vjezdu na sporné pozemky ceduli s grafickým zobrazením dopravních značek zákazu vjezdu a zákazu stání, která deklaruje, že jde o soukromý pozemek, vjezd je možný pouze s povolením majitele a za každé nepovolené parkování a vjezd je každý povinen zaplatit poplatek 500 Kč. Stěžovatelé se osoby zúčastněné na řízení I) dotázali, za jakých podmínek by bylo možné do doby rozhodnutí správních soudů získat povolení k využití daných pozemků jako doposud. Osoba zúčastněná na řízení I) požadovala omluvu a uhrazení tvrzené škody ve výši 2 634 500 Kč, která jí měla vzniknout v důsledku daného sporu, a měla by se tedy promítnout do výše sjednaného nájemného. Následně osoba zúčastněná na řízení I) přistavila na dotčené pozemky přímo před bránu domu na adrese [adresa] s ní vedou obdobný spor jako stěžovatelé, starý hasičský vůz, čímž jim znemožnila vjezd a výjezd z parkovacích míst a garáží na jejich pozemcích. Dále osoba zúčastněná na řízení I) nainstalovala na brány mezi pozemkem p. č. Xb a pozemky p. č. st. Xa (ve vlastnictví stěžovatelů) a Xd (na němž stojí dům S. 4) kovové zábrany, které znemožňují otevření bran.

[4] Stěžovatelé uvedli, že jim v důsledku zamezení vjezdu na pozemky osoby zúčastněné na řízení I) vzniká vážná újma, neboť je zásadním způsobem narušeno zásobování a provoz jejich domu. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelů, kteří jsou narozeni v letech 1945 a 1950 a oba trpí dlouhodobými závažnými zdravotními problémy spojenými s omezením pohyblivosti (jsou držiteli průkazů ZTP), jsou stěžovatelé při zásobování závislí na pomoci třetích osob (zejména své rodiny). Dle stěžovatelů je v důsledku opatření přijatých osobu zúčastněnou na řízení I) možné zajišťovat zásobování stěžovatelů pouze z okolních veřejných parkovišť, která jsou obvykle obsazená nebo se nacházejí ve značné vzdálenosti od domu stěžovatelů (cca 300 m). Stěžovatelé připouštějí, že zastavení vozidel obsluhy v pěší zóně před vchodem do jejich domu od M. n. sice je možné, v takovém případě je však zablokován provoz v dané ulici, včetně MHD. Takové zajišťování zásobování domu považují stěžovatelé v situaci, kdy jsou za ním nevyužitá parkovací místa, za nelogické, obtěžující a nebezpečné. Popsané snížení kvality svého života pokládají stěžovatelé za vážnou újmu. Závěry správních orgánů a krajského soudu o tom, že sporná veřejně přístupná účelová komunikace není pro zásobování jejich domu nezbytná, považují za nesprávné a popisují komplikace, kterým čelí při zajišťování dopravní obslužnosti a zásobování svého domu. Přístup k domu z pěší zóny dle stěžovatelů nezajišťuje plnohodnotné užívání domu. Poukazují na to, že zablokování brány mezi pozemkem p. č. Xb a pozemkem p. č. st. Xa představuje překážku také pro případný zásah složek IZS, údržbu domu a jeho technické zhodnocování a rovněž pro odvoz odpadu.

[5] Stěžovatelé rovněž uvedli, že se vydání předběžného opatření negativně nedotkne práv osoby zúčastněné na řízení I), která sice má záměr postavit na přilehlých pozemcích p. č. Xe a Xf parkovací dům, pro realizaci tohoto záměru však nemá vytvořeny podmínky, neboť dané pozemky jsou ve vlastnictví obce, přičemž k jejich prodeji se negativně postavil výbor pro hospodaření s majetkem města, který zastupitelstvu prodej nedoporučil.

[6] Žalovaný se k návrhu stěžovatelů nevyjádřil, resp. pouze uvedl, že rozhodnutí ponechá plně na úvaze soudu.

[7] Osoba zúčastněná na řízení I) ve svém vyjádření k návrhu na vydání předběžného opatření uvedla, že stěžovatelům nehrozí v případě jeho nevydání vážná újma. Stěžovatelé mohou zaparkovat své vozidlo v zásadě ve stejné vzdálenosti, pouze na opačné straně domu. Na stejném místě může zaparkovat dcera, která jim zajišťuje nákupy. Snížení kvality jejich života tedy není tak intenzivní, aby odůvodňovalo vydání předběžného opatření. Stěžovatelé mají rovněž možnost s osobou zúčastněnou na řízení I) uzavřít nabízenou nájemní smlouvu, jejíž podmínky považuje tato osoba za adekvátní. Skutečnost, že za toto omezení svého vlastnického práva, které je spojeno s nutnými investicemi a údržbou, požaduje úhradu, je pochopitelná. V dané částce by dle osoby zúčastněné na řízení I) měly být zohledněny rovněž náklady, které jí stěžovatelé způsobili vedením tohoto vleklého sporu, a její výši tedy nepovažuje za nepřiměřenou, ale naopak spíše za symbolickou. Stěžovatelé se dle osoby zúčastněné na řízení I) podáním návrhu a kasační stížnosti snaží bezplatně zvýšit svůj komfort na její úkor.

[8] Osoby zúčastněné na řízení II) – X) se ztotožnily s postojem stěžovatelů a nad rámec již uvedeného zejména poukázaly na arogantní postoj osoby zúčastněné na řízení I), která se dle jejich názoru snaží mstít za dlouho trvající řízení, na němž však oni ani stěžovatelé nenesou vinu.

[9] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s., „[b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat“.

[10] Jak poznamenal Nejvyšší správní soud též v usnesení ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 28/2020-56 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), platí, že i v řízení o kasační stížnosti je založena jeho pravomoc pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. Na 112/2006-37, publ. pod č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle uvedeného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení, o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, jeli takového vyjádření potřeba; 5) přípustnost návrhu, tj. neexistence důvodů nepřípustnosti (zejm. § 38 odst. 3 s. ř. s.).“ Tyto podmínky, mimo podmínky č. 5, která byla zákonem č. 303/2011 Sb. novelizujícím § 38 odst. 3 s. ř. s. odstraněna, jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.

[11] V témže rozhodnutí se Nejvyšší správní soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka-soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka-soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost).“.

[12] Podle hodnocení Nejvyššího správního soudu jsou v posuzovaném případě veškeré podmínky pro uložení předběžného opatření splněny, a to včetně podmínky třetí, tedy stěžovatelům hrozí vážná újma, pro kterou je nutné zatímně upravit jejich poměry.

[13] Ze stěžovateli doložených fotografií a z údajů obsažených ve veřejně přístupném katastru nemovitostí a na rovněž veřejně přístupných portálech mapy.cz a google maps je patrné, že dům stěžovatelů je přístupný dvěma vchody, jedním z pěší zóny vedoucí od M. n. k ulici S. a druhým na opačné straně domu přístupným ze soukromého parkoviště, které se nachází na témže pozemku jako daný dům. Mezi účastníky řízení ani osobami zúčastněnými na řízení není sporu o tom, že stěžovatelé dané parkovací místo po řadu let využívali. Před vchodem z pěší zóny se nachází celkem 11 parkovacích míst, z nichž je však 10 trvale vyhrazeno pro vozidla s povolením Magistrátu města Jablonec nad Nisou a jedno je vyhrazeno invalidům, přičemž je navíc od pondělí do pátku v čase od 7:45 do 17:30 hod. rezervováno návštěvníkům magistrátu. Daná ulice se nachází v pěší zóně, je jednosměrná a podle dopravního značení zde projíždí MHD. V blízkosti s nacházejí další parkovací místa v okolí budovy magistrátu, která jsou buď vyhrazena pro potřeby magistrátu nebo je parkování zde placené. Další parkoviště se nacházejí až na Horním náměstí, tedy asi 250 m od domu stěžovatelů. Fotografie pořízené stěžovateli i panoramatické snímky na mapy.cz a google maps svědčí o značné vytíženosti zmiňovaných parkovišť. Z fotografií doložených stěžovateli je dále zřejmé, že je parkoviště na pozemku p. č. st. Xa od pozemku p. č. Xb odděleno dvoukřídlou kovovou bránou, na niž byla ze strany pozemku p. č. Xb dodatečně umístěna kovová konstrukce, která brání jejímu otevření. Jiná možnost příjezdu na parkovací místa stěžovatelů neexistuje, jeho využití je tedy za tohoto stavu vyloučeno. Na google street view, jehož snímky byly pořízeny v září 2024, je viditelné, že je také příjezdová cesta na pozemek p. č. Xc přehrazena závorou, která na snímcích na mapy.cz pořízených již v roce 2021 není.

[14] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření neposuzoval otázku nutné komunikační potřeby. Ta bude předmětem posouzení až při rozhodování o věci samé. Pro účely rozhodnutí o předběžném opatření je podstatné to, zda stěžovatelům v případě jeho nevydání hrozí vážná újma, tedy zda by došlo k dostatečně citelnému zásahu do jejich práv.

[15] Z popsaného skutkového stavu v okolí domu stěžovatelů je patrné, že možnosti veřejného parkování v okolí jejich domu jsou velmi omezené. Parkovací stání v pěší zóně před jejich domem jsou z převážné části vyhrazena pro potřeby magistrátu. Možnost využití jediného parkovacího místa o víkendech a v pracovní dny mimo dobu od 7:45 do 17:30 hod. rozhodně nepředstavuje srovnatelnou alternativu k použití parkovacího místa za jejich domem. Další parkovací místa v blízkém okolí jsou trvale vyhrazena magistrátu a stěžovatelé je tedy nemohou pro své potřeby používat. Jako nejbližší dostupná varianta parkování se tedy jeví parkoviště na Horním náměstí, které je vzdáleno zhruba 250 m od domu stěžovatelů. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelů představuje parkování v takové vzdálenosti od domu ve srovnání s dosavadní možností parkovat na jejich pozemku přímo za domem podstatně méně vhodnou alternativu, a tedy citelné omezení jejich vlastnického práva.

[16] Nejvyšší správní soud při posouzení návrhu zvážil také dopad vydání předběžného opatření do práv osoby zúčastněné na řízení I). V případě vydání předběžného opatření budou stěžovatelé (stejně jako doposud) oprávněni pouze k průjezdu či průchodu přes pozemky osoby zúčastněné na řízení I), na nichž se nachází zpevněná příjezdová cesta a parkovací místa. Takové využívání daného pozemku po dobu řízení o kasační stížnosti osobu zúčastněnou na řízení I) nijak podstatně neomezí na jejích právech.

[17] K osobou zúčastněnou na řízení I) zmiňované možnosti uzavřít s ní nájemní smlouvu je třeba uvést, že se (bez ohledu na výši navrženého nájemného a dalších plateb spojených s uzavřením smlouvy) nejedná o alternativu k vydání předběžného opatření, neboť smlouva obsahuje mj. rovněž ustanovení, jímž by se stěžovatelé zavázali „nezpochybňovat soukromoprávní charakter Předmětu nájmu a skutečnost, že se nejedná o komunikaci ať již soukromou nebo veřejnou a nezahájit vůči Pronajímateli právní kroky či se jich účastnit, a to včetně případných opravných prostředků pro rozhodnutí č.j. 98906/2016 vydanému Magistrátem města Jablonec nad Nisou“. S porušením této povinnosti je spojena smluvní pokuta ve výši 100 000 Kč. Je tedy zřejmé, že v případě uzavření smlouvy by se stěžovatelé zavázali ke zpětvzetí kasační stížnosti. Uzavření dané nájemní smlouvy lze za těchto podmínek stěží považovat za dočasnou úpravu práv účastníků, která by zamezila vzniku újmy na straně stěžovatelů. Jedná se spíše o nátlak osoby zúčastněné na řízení I) na to, aby se stěžovatelé vzdali soudní ochrany.

[18] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření.

[19] Byť je soud vázán petitem návrhu na vydání předběžného opatření a nemůže jej změnit či překročit, může zpřesnit jeho formulaci způsobem odpovídajícím vlastnímu návrhu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2022, č. j. 8 Afs 92/2022-222). To učinil i v nyní projednávané věci.

[20] Stěžovatelé rozčlenili petit návrhu do dvou dílčích výroků. První směřoval k uložení obecné povinnosti zdržet se do budoucna jednání zamezujících vstupu a vjezdu na pozemek p. č. st. Xa přes pozemky p. č. Xb a Xc, druhý k odstranění již existující překážky vstupu a vjezdu v podobě kovové zábrany na bráně z pozemku p. č. st. Xa na pozemek p. č. Xb.

[21] Pro efektivní naplnění první části petitu a rovněž podstaty požadavků stěžovatelů, které jsou konkretizovány v odůvodnění návrhu, je nezbytné uložit osobě zúčastněné na řízení I) odstranění nejen kovové zábrany, kterou stěžovatelé konkrétně zmiňují v druhé části petitu, ale také všech dalších překážek, které by bránily vstupu a vjezdu na jejich pozemek přes dotčené pozemky osoby zúčastněné na řízení I). Tento požadavek je tedy implicitně obsažen v první části petitu. Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že na první pohled širší formulaci výroku II tohoto usnesení nelze považovat za překročení návrhu. Proto Nejvyšší správní soud zavázal osobu zúčastněnou na řízení I) tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.

[22] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Soud k tomu ovšem dodává, že vydáním předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá své rozhodnutí ve věci samé.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 19. prosince 2024

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu

Plný text

5 As 314/2024 - 95
pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Štěpána Výborného v právní věci žalobců: a) Ing. V. O. a b) Mgr. H. O., oba zastoupeni Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem [adresa] Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem [adresa] a, Liberec, za účasti: I) IMMO INTERIMEX s. r. o., se sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, zastoupena JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, II) M. K., III) Mgr. J. S., IV) Ing. F. S., V) P. S., VI) S. L., VII) A. V., VIII) I. V., IX) J. P., X) P. Č., všichni zastoupeni Mgr. Davidem Ferfeckým, advokátem se sídlem [adresa] Jablonec nad Nisou, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 11. 2024, č. j. 30 A 42/2024-262, o návrhu osoby zúčastněné na řízení I) na zrušení nebo změnu předběžného opatření,

takto:

Návrh ze dne 1. 1. 2025 na zrušení nebo změnu předběžného opatření vydaného usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47, se zamítá.
Odůvodnění:

[1] Žalobci se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové domáhali zrušení rozhodnutí ze dne 6. 6. 2024, č. j. OSH 203/2024 KULK 46007/2024/280.9/Fr, kterým žalovaný zamítl odvolání podaná mj. žalobci a potvrdil rozhodnutí ze dne 26. 2. 2024, č. j. OD/24/3492/vOD, kterým Městský úřad Turnov deklaroval, že se na pozemcích p. č. Xa a Xb v k. ú. J. n. N., které jsou ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I), nenachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“).

[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci (stěžovatelé) kasační stížností spojenou s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž se domáhali toho, aby Nejvyšší správní soud uložil osobě zúčastněné na řízení I) povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by zamezovala vstupu a vjezdu na pozemek p. č. st. Xc přes pozemky p. č. Xa a Xb (všechny v katastrálním území J. n. N.) a dále povinnost odstranit kovovou zábranu umístěnou na hranici pozemků p. č. st. Xc a p. č. Xa.

[3] Nejvyšší správní soud návrhu stěžovatelů vyhověl a usnesením ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47, vydal předběžné opatření, jímž osobě zúčastněné na řízení I) uložil povinnost „zdržet se jednání, kterým by zamezovala vstupu osob a vjezdu vozidel na pozemek p. č. st. Xc v katastrálním území J. n. N. přes pozemky p. č. Xa a Xb v katastrálním území J. n. N.“ (výrok I.), a povinnost „odstranit ve lhůtě 3 (tří) dnů od právní moci tohoto usnesení veškeré mechanické překážky bránící vstupu osob a vjezdu vozidel na pozemek p. č. st. Xc v katastrálním území J. n. N. přes pozemky p. č. Xa a Xb v katastrálním území J. n. N.“ (výrok II.).

[4] Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení podrobně popsal místní poměry v okolí domu stěžovatelů a možnosti parkování v dané lokalitě a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou splněny veškeré podmínky pro uložení předběžného opatření. Hrozbu vážné újmy na právech stěžovatelů, pro kterou je nutné zatímně upravit jejich poměry, spatřoval Nejvyšší správní soud v tom, že vzhledem ke zdravotním stavu stěžovatelů a velmi omezeným alternativním možnostem parkování v okolí domu stěžovatelů představuje znepřístupnění jejich dosud využívaných pakovacích míst ve vnitrobloku za domem citelné omezení jejich vlastnických práv. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti zdůraznil, že při rozhodování o vydání předběžného opatření neposuzoval otázku nutné komunikační potřeby, která bude předmětem posouzení až při rozhodování o věci samé. Nejvyšší správní soud zvážil také dopad vydání předběžného opatření do práv osoby zúčastněné na řízení I) a konstatoval, že stěžovatelé budou oprávněni pouze k průjezdu či průchodu přes její pozemky, na nichž se nachází zpevněná příjezdová cesta a parkovací místa. Takové využívání daných pozemků po dobu řízení o kasační stížnosti osobu zúčastněnou na řízení I) nijak podstatně neomezí na jejích právech.

[5] Osoba zúčastněná na řízení I) zaslala Nejvyššímu správnímu soudu podání ze dne 1. 1. 2025, v němž navrhuje, aby soud vydané předběžné opatření zrušil nebo případně změnil tak, „aby nebylo nutné odstraňovat stávající závorový systém a pouze společnosti IMMO INTERIMEX uloženo, aby jej bylo možné ze strany manž. O. pro přístup využívat“.

[6] Osoba zúčastněná na řízení I) svůj návrh odůvodňuje tím, že předběžné opatření bylo vydáno na základě nepravdivých a zavádějících informací poskytnutých stěžovateli. Má za to, že Nejvyšší správní soud předběžným opatřením nařídil odstranění (demolici) závorového systému, který instalovala za účelem ochrany svého majetku. V důsledku realizace předběžného opatření tedy osobě zúčastněné na řízení I) vznikne značná škoda jednak demolicí závorového systému a rovněž nemožností regulovat zpoplatněný vstup na její pozemky a chránit svůj majetek před krádežemi. Dle osoby zúčastněné na řízení I) navíc vydané předběžné opatření fakticky navozuje stav, jako by kasační stížnosti bylo vyhověno.

[7] Ačkoliv osoba zúčastněná řízení I) s vydaným předběžným opatřením nesouhlasí, kontaktovala dne 20. 12. 2024 zástupce stěžovatelů, aby jim umožnila přístup na pozemky přes závorový systém. Stěžovatelé dne 30. 12. 2024 sami potvrdili, že přístup ke svým pozemků mají a závora je neomezuje, trvají však na tom, aby závora zůstala zvednutá. Osoba zúčastněná na řízení I) tento postup považuje za faktické vydírání a nemravné zneužití institutu předběžného opatření a žádá proto o omezení vydaného předběžného opatření. Osoba zúčastněná na řízení I) obsáhle argumentuje v tom smyslu, že považuje postup stěžovatelů za šikanózní, směřující k bezplatnému užívání jejích pozemků bez nutnosti podílet se na jejich údržbě. Dle osoby zúčastněné na řízení I) nebyl dán důvod pro vydání předběžného opatření, které navíc považuje za nepřiměřeně omezující její práva. Poukazuje na to, že stěžovatelé pozemek v minulosti užívali na základě nájemní smlouvy, novou smlouvu, která byla pro ně dle osoby zúčastněné na řízení I) výhodnější, však odmítají uzavřít a namísto toho se domáhají deklarace veřejně přístupné účelové komunikace. Dále osoba zúčastněná na řízení I) tvrdí, že stěžovatelé parkovací místa na svém pozemku v minulosti pronajímali a k parkování využívali pozemky osoby zúčastněné na řízení I). Osoba zúčastněná na řízení I) se rovněž vymezila vůči závěrům usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47, týkajícím se obsahu návrhu nájemní smlouvy z roku 2017.

[8] Stěžovatelé dle osoby zúčastněné na řízení I) uvedli v návrhu na vydání předběžného opatření zkreslené a tendenční informace o svém zdravotním stavu. Dále osoba zúčastněná na řízení I) dokládá, že prodejny v pěší zóně před domem stěžovatelů jsou zásobovány z této pěší zóny, obsluha domu stěžovatelů tedy je z této strany možná.

[9] Osoba zúčastněná na řízení I) uvedla rovněž řadu tvrzení, z nichž dovozuje, že v daném místě nelze deklarovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Nejvyšší správní soud neshledal důvod zde tato tvrzení rekapitulovat, neboť otázka splnění předpokladů pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace bude předmětem posouzení ve věci samé a pro rozhodnutí o návrhu na zrušení či změnu vydaného předběžného opatření není relevantní.

[10] Stěžovatelé k návrhu osoby zúčastněné na řízení I) poukázali na to, že návrh neobsahuje žádné skutečnosti, které by osvědčovaly změnu poměrů od doby vydání rozhodnutí o předběžném opaření. Osoba zúčastněná na řízení I) se tedy domáhá nepřípustného přehodnocení daného rozhodnutí. Dodali, že osoba zúčastněná na řízení I) měla možnost vyjádřit se k návrhu na vydání předběžného opatření a také tak učinila. Stěžovatelé se ohradili vůči tvrzením o zkreslených a účelových tvrzeních obsažených v návrhu na vydání předběžného opatření. Uvedli, že osobě zúčastněné na řízení I) sice potvrdili, že ovládání závorového systému z jejich telefonních čísel funguje, není však pravdou, že je závorový systém neomezuje, neboť tento postup neodpovídá povinnosti uložené v předběžném opatření. Dodali, že nepožadují úplné odstranění závorového systému, ale pouze ponechání závory v otevřeném stavu (případně její demontáž). Dále poukázali na to, že k instalaci závory došlo až po vydání posledního rozhodnutí žalovaného v nyní projednávané věci, argumentaci ochranou majetku osoby zúčastněné na řízení I) tedy považují pouze za zástupnou. Stěžovatelé tedy navrhují, aby Nejvyšší správní soud návrh osoby zúčastněné na řízení I) odmítl nebo případně zamítl.

[11] Žalovaný ani osoby zúčastněné na řízení II) – X) se k návrhu osoby zúčastněné na řízení I) nevyjádřili.

[12] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s., byl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.

[13] Podle § 38 odst. 4 s. ř. s. soud může rozhodnutí o předběžném opatření zrušit nebo změnit, změní-li se poměry, a to i bez návrhu. Předběžné opatření zaniká nejpozději dnem, kdy se rozhodnutí soudu, jímž se řízení končí, stalo vykonatelným.

[14] Z citovaného § 38 odst. 4 s. ř. s. vyplývá, že důvodem pro zrušení či změnu vydaného předběžného opatření je pouze změna rozhodných poměrů. Pro posouzení toho, zda v konkrétním případě změna poměrů odůvodňuje zrušení či změnu předběžného opatření je podstatné, jaké důvody vedly k nařízení předběžného opatření. Dodatečná tvrzení ohledně skutečností rozhodných pro vydání předběžného opatření ani případné pochybení soudu při hodnocení naplnění podmínek pro vydání předběžného opatření tedy nemohou odůvodnit jeho následné zrušení či změnu.

[15] Uvedené závěry potvrzuje rovněž odborná literatura: „Vydané předběžné opatření nelze změnit či zrušit jen proto, že soud nesprávně vyhodnotil splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření. Nejde tedy o procesní nástroj k nápravě nesprávného rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. V tomto se podmínky pro změnu či zrušení předběžného opatření liší od podmínek pro zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě (srov. § 73 odst. 5 s. ř. s.).“ (viz Kühn, Z., Kocourek, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019, komentář k § 38 odst. 4, dostupný z právního informačního systému ASPI).

[16] Osoba zúčastněná na řízení I) v nyní posuzovaném návrhu na zrušení (resp. změnu) vydaného předběžného opatření obsáhle popsala skutečnosti, z nichž dovozuje, že pro vydání předběžného opatření usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47, nebyly splněny podmínky. Zejména uvedla, že Nejvyšší správní soud rozhodl na základě zkreslených informací podaných stěžovateli a že vydané předběžné opatření představuje nepřiměřený zásah do jejích práv, a popsala ze svého pohledu dlouhou historii sporu mezi ní a stěžovateli a jemu předcházející skutečnosti.

[17] Tato argumentace ve své podstatě zpochybňuje opodstatněnost vydání předběžného opatření a směřuje k revizi závěrů usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47. Takový postup však § 38 odst. 4 s. ř. s. neumožňuje.

[18] Z podání osoby zúčastněné na řízení I) nevyplývá, že by ve věci došlo k jakékoliv změně okolností, která by mohla být relevantní vzhledem k důvodům, které vedly k vydání předběžného opatření. Za takovou změnu nelze považovat ani spor mezi osobou zúčastněnou na řízení I) a stěžovateli o to, jakým způsobem má osoba zúčastněná na řízení I) naplnit povinnost, která jí byla uložena předběžným opatřením. Případná otázka výkonu předběžného opatření nařízeného usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47, není předmětem tohoto řízení.

[19] Vzhledem k tomu, že osoba zúčastněná na řízení I) netvrdila žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit zrušení či změnu vydaného předběžného opatření, nepřihlédl Nejvyšší správní soud ani k důkazům, které předložila k prokázání svých tvrzení.

[20] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že pro zrušení ani omezení předběžného opatření vydaného usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/2024-47, nejsou splněny podmínky.

[21] Nejvyšší správní soud obdobně jako v usnesení ze dne 19. 12. 2024, č. j. 5 As 314/202447, zdůrazňuje, že účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti.

Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 19. února 2025

JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu