Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

5 As 52/2026

Téma · generováno AIHluk z nočního provozu výrobní stavby

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 29. 9. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: MATYÁŠOVÁ LenkaECLI:CZ:NSS:2026:5.As.52.2026.39
Další údaje
Předmět řízení: Stavební zákon

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal povolení nočního provozu výrobní stavby vedle hotelu a jeho možných hlukových dopadů. NSS potvrdil zrušení správního rozhodnutí, protože úřad neměl spolehlivě zjištěno, jaký hluk vyvolá plný noční provoz všech zařízení. Úřad musí hluk znovu zjistit a vyhodnotit v konkrétních místních podmínkách.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dodržení hygienických hlukových limitů podle zákona o ochraně veřejného zdraví samo o sobě neprokazuje splnění § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Stavební úřad musí individuálně posoudit hluk podle místních poměrů, povahy zástavby a jeho dopadů na zdraví, noční klid a pobyt osob. Před tím musí podle § 3 správního řádu spolehlivě zjistit nejvyšší hluk při plném nočním provozu. Důkazy k ochraně před nepřiměřenou hlukovou zátěží nepodléhají koncentraci řízení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Pokud určitý hluk vyvolávaný stavbou nedosahuje hlukových limitů vycházejících ze zákona o ochraně veřejného zdraví, neznamená to automaticky, že jsou rovněž splněny podmínky § 14 odst. 1 citované vyhlášky.
    Zobrazit v textu
  • Krajský soud proto postupoval zcela správně, pokud navzdory namítané koncentraci řízení provedl znalecký posudek a jeho dodatek, neboť tyto důkazy směřovaly k posouzení souladu záměru s kogentní veřejnoprávní úpravou chránící okolí před nepřiměřenou hlukovou zátěží a vztahovaly se ke skutkovému stavu existujícímu v době rozhodování správního orgánu.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: JASY Vsetín s. r. o., se sídlem 4. května 353, Vsetín, zastoupená JUDr. Ing. Ivanem Pavelkou, Ph. D., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem [adresa] za účasti: I) J. K., zastoupen Mgr. Markem Bukovským, advokátem se sídlem Na Příkopě 814, Vsetín, II) Ing. J. F., v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 2. 2026, č. j. 65 A 63/2024-124,

takto:

I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 6 135 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce, JUDr. Ing. Ivana Pavelky, Ph.D., advokáta se sídlem nám. T. G. Masaryka 2433, Zlín.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

[1] Městský úřad Vsetín rozhodnutím ze dne 23. 9. 2021, č. j. MUVS-S 10430/2021/ OÚPSŘD-330/Ev-19, na základě žádosti osob zúčastněných na řízení povolil podle § 127 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2023, změnu užívání stavby nacházející se na pozemku parc. č. XA, k. ú. a obec V. (dále jen ,,stavba‘‘), a to z 2směnného na 3směnný provoz výroby plastových dílů vstřikováním včetně montáže a kompletace. Žalobkyně na bezprostředně sousedícím pozemku parc. č. XB vlastní stavbu, v níž provozuje hotel. Žalobkyně dále vlastní pozemek parc. č. XC, který obklopuje jak hotel, tak stavbu osob zúčastněných na řízení a jinak než přes pozemek žalobkyně není k této stavbě přístup.

[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí městského úřadu odvoláním; žalovaný v pořadí prvním rozhodnutím ze dne 14. 2. 2022, č. j. KUZL 9739/2022, odvolání zamítl. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,krajský soud‘‘) shledal důvodnou a rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 60 A 40/2022-137, první rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

[3] Druhým rozhodnutím ze dne 20. 5. 2024, č. j. KUZL 42267/2024, žalovaný změnil rozhodnutí městského úřadu tak, že do výroku vložil podmínky pro užívání stavby, tj., že při užívání stavby bude z důvodu snížení hlukové zátěže trvale uzavřeno šest oken na severovýchodní straně stavby pro výrobu směřujících k hotelu žalobkyně a odvětrávání bude realizováno ze zadní strany stavby pro výrobu odlehlé od pozemku parc. č. XB. Dále žalovaný podmínil užívání stavby tím, že bude v době nočního klidu zajištěno opatření ke snížení rušivého světla, konkrétně bude zajištěna instalace a zatažení vertikálních žaluzií u oken směřujících k hotelu žalobkyně a provedení polepu zářivkových těles v místnostech s okny směřujícími ke stavbě hotelu.

[4] Proti druhému rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu. Žalobkyně v žalobě souhrnně namítala, že správní orgány nesprávně posoudily soulad záměru s územně plánovací dokumentací, technickými požadavky na stavby i dopady zamýšleného rozšíření provozu na okolní prostředí. Konkrétně namítala zejména rozpor záměru s územním plánem města Vsetín, neboť vzhledem k předchozí kolaudaci její stavby jako služebních a pohotovostních bytů a následně jako hotelového zařízení legitimně očekávala, že v bezprostředním sousedství nebude povolen záměr, který by narušoval účel a způsob využití její nemovitosti.

[5] Dále žalobkyně namítala nesprávný závěr žalovaného o neaplikaci nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 305/2011, kterým se stanoví harmonizované podmínky pro uvádění stavebních výrobků na trh a kterým se zrušuje směrnice Rady 89/106/EHS (dále jen „nařízení č. 305/2011“). Změna provozu na noční výrobu podle žalobkyně vyžaduje přezkoumání, zda stavba i nadále splňuje základní požadavky na stavby, zejména z hlediska ochrany proti hluku. V této souvislosti poukazovala na znalecké závěry zpochybňující dostatečnost stávajících konstrukcí, zejména oken.

[6] Námitky žalobkyně směřovaly rovněž k nesprávnému posouzení hotelu jako akusticky nechráněného prostoru, ačkoli hotel plní funkci obdobnou bydlení a jeho hostům proto náleží ochrana před nadměrným hlukem dle § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen ,,zákon o ochraně veřejného zdraví‘‘). Správní orgány dostatečně neposoudily hlukové dopady záměru podle § 14 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen vyhláška č. 268/2009 Sb.‘‘), zejména s ohledem na noční provoz. Žalobkyně rozporovala správnost akustické studie, poukazovala na její metodické nedostatky a tvrdila, že navržené opatření spočívající v uzavření oken není účinné ani odborně podložené. Správní orgány také nedostatečně posoudily světelné imise, neboť neprověřily, zda noční provoz výrobního objektu splní požadavky technických norem a předpisů regulujících rušivé světlo a ochranu okolních staveb.

[7] Nebylo taktéž dostatečně řešeno dopravní napojení a přístup ke stavbě, přestože soulad změny užívání stavby s obecnými požadavky na výstavbu podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) zahrnuje i zajištění odpovídajícího přístupu a napojení na veřejnou infrastrukturu. Správní orgány dále vůbec nezkoumaly, zda rozšířený provoz nevyvolá nové požadavky na dopravní infrastrukturu; stavba nemá zajištěn dostatek parkovacích míst a odstavných ploch.

[8] Závěrem žalobkyně namítala nedostatečné zohlednění dopadů záměru na její vlastnická práva a podnikatelskou činnost, když noční provoz spojený s hlukem a světelnými emisemi může vést ke ztrátě klientely hotelu, ukončování nájemních vztahů a poklesu hodnoty její nemovitosti.

[9] Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně většinu žalobních námitek vznesla již v řízení proti prvnímu rozhodnutí žalovaného a soud je neshledal důvodnými; na tomto názoru setrval i nyní. Soud nepřisvědčil tvrzení o nesouladu záměru s územním plánem města Vsetín, rozporu záměru s nařízením č. 305/2011, existenci akusticky chráněných prostor hotelu podle zákona o ochraně veřejného zdraví, nutnosti přístupu ke stavbě, nedostatku parkovacích míst a nutnosti vydat rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území. Krajský soud nepřisvědčil ani namítanému rozporu se světelně-technickými požadavky ani námitce poklesu hodnoty hotelu. Zdůraznil zejména, že hotel není chráněným vnitřním ani venkovním prostorem ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví, že nařízení č. 305/2011 se vztahuje na stavební výrobky, nikoli na posuzovanou změnu užívání stavby, a že žalobkyně nemůže odvozovat ochranu před budoucím rozvojem výrobních aktivit na základě toho, že stavební úřad povolil užívat její stavbu jako hotel.

[10] Krajský soud však shledal důvodnou námitku týkající se hluku. Připomněl, že žalobkyně v odvolání namítala, že závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Zlínského kraje (dále jen „KHS“) ze dne 6. 4. 2021 nezohlednilo požadavky § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Podle žalobkyně hluk z výroby nezajistí podmínky pro spánek a odpočinek v hotelových pokojích orientovaných ke stavbě, neboť jejich obvodový plášť nemá dostatečnou zvukovou izolaci podle ČSN 73 0532. Z § 14 odst. 1 uvedené vyhlášky dovozovala, že v hotelových pokojích musí být v noční době dodržena hladina hluku nejvýše 30 dB, případně 25 dB. Na podporu této námitky odkázala na vyjádření Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha ze dne 30. 7. 2021.

[11] Žalovaný v prvním rozhodnutí odkázal na závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 9. 11. 2021, č. j. MZDR 41347/2021-4/OVZ, podle něhož hotel žalobkyně nemá chráněný vnitřní ani venkovní prostor ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví. Posouzení neprůzvučnosti stavebních konstrukcí navíc podle tohoto stanoviska nepřísluší orgánům ochrany veřejného zdraví, nýbrž stavebnímu úřadu.

[12] Krajský soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 6. 12. 2023, č. j. 60 A 40/2022-137, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2023, č. j. 9 As 93/2022-28, uzavřel, že se žalovaný s námitkou řádně nevypořádal. Posouzení požadavků § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. nelze založit na pouhém konstatování o (ne)překročení jasně číselně stanovených a obecně platných hlukových limitů. Je nutné individuálně posoudit, zda hluk s ohledem na povahu zástavby a konkrétní místní poměry ohrožuje zdraví, narušuje noční klid nebo vytváří nevyhovující podmínky pro pobyt osob či zvířat. Krajský soud uložil žalovanému, aby se námitkou překročení hluku znovu zabýval.

[13] Žalovaný v nyní napadeném rozhodnutí uvedl, že hlukovou zátěž sníží podmínka trvalého uzavření oken na straně stavby pro výrobu orientované k hotelu. Vycházel z předpokladu, že obvodové pláště obou budov splňují požadavky ČSN 73 0532, neboť účel jejich užívání byl úředně povolen. Argumentace žalobkyně o nedostatečné zvukové izolaci hotelu dle žalovaného neobstojí, neboť je rozporná s jejím tvrzením o mnohamilionových investicích do hotelu. Podle akustické studie č. 178/15 měla nejvyšší hladina hluku v noční době ve vzdálenosti 2 m před fasádou hotelu činit 39,2 dB. S přihlédnutím k umístění staveb v ploše určené převážně pro výrobu, skladování a občanské vybavení žalovaný uzavřel, že noční provoz nebude v rozporu s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

[14] Krajský soud připomněl, že předmětem řízení je pouze změna užívání stavby pro výrobu spočívající v rozšíření provozu na noční dobu. Obvodové pláště této stavby ani hotelu žalobkyně se nemění, a jejich neprůzvučnost proto není předmětem řízení. Pro posouzení věci je rozhodné, jakou hladinu hluku bude noční provoz skutečně produkovat.

[15] Žalovaný vycházel z akustické studie č. 178/15, podle níž měla ekvivalentní hladina akustického tlaku ve vzdálenosti 2 m před fasádou hotelu činit při otevřených oknech stavby pro výrobu 54,2 dB a při zavřených oknech 39,2 dB. Studie vznikla v době, kdy výroba nebyla v provozu, a její závěry proto vycházejí z výpočtu předpokládaného souběžného provozu všech jedenácti zařízení. Na základě zjištěných hladin akustického tlaku ve vzdálenosti 1 m od jednotlivých strojů odhadla osoba provádějící výpočet hladinu akustického tlaku v difusním poli před stěnami stavby pro výrobu LA = 85 dB. Nejistotu výpočtu určila osoba provádějící výpočet na 2 dB.

[16] Dle názoru krajského soudu však znalecký posudek vstupní hodnotu zvolenou v akustické studii přesvědčivě zpochybnil. Vlastním kontrolním výpočtem stanovil hladinu akustického tlaku v rozmezí 83,1 dB při volnoběhu strojů až 100,1 dB při plné pracovní zátěži všech strojů a za reálnou považoval hodnotu 88 dB. Poukázal rovněž na neodůvodněnou hodnotu nejistoty, absenci posouzení nočního provozu a nevyhodnocení případné tónové složky. Akustická studie tedy neposkytuje spolehlivý podklad pro závěr o nejvyšší hladině hluku při nočním provozu. Tyto pochybnosti neodstranil ani protokol o měření hluku ze dne 7. 7. 2022. Měření provedené dne 28. 6. 2022 proběhlo za provozu pouze pěti z celkových jedenácti vstřikovacích lisů. Výsledná ekvivalentní hladina akustického tlaku činila 40,8 dB s nejistotou 1,8 dB a nebyla zjištěna tónová složka.

[17] Krajský soud přisvědčil žalobkyni, že závěry obsažené v protokolu o měření hluku nejsou pro věc dostačující. Vícero současně působících zdrojů hluku způsobí vyšší hlukovou zátěž; protokol o měření hluku tedy neobsahuje informaci o tom, jaká bude nejvyšší hladina hluku, kterou může stavba pro výrobu při nočním provozu produkovat. Ze shromážděných podkladů proto dle soudu nelze zjistit nejvyšší hladinu hluku, kterou může stavba při nočním provozu produkovat. Jelikož dosud nebyla spolehlivě zjištěna intenzita hluku nočního provozu, bylo by předčasné posuzovat, zda takový hluk vyhovuje požadavkům § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Z tohoto důvodu se soud nezabýval ani částí znaleckého posudku hodnotící dopady hluku na zdraví, spánek a noční klid.

[18] K námitce žalovaného ohledně nepoužitelnosti důkazů pro jejich rozpor se zásadou koncentrace řízení krajský soud uvedl, že na řízení o změně užívání stavby podle § 127 odst. 4 stavebního zákona se nevztahují zvláštní pravidla koncentrace územního či stavebního řízení a správní orgán nevydal ani usnesení podle § 36 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,správní řád‘‘). Především však musí správní orgán bez ohledu na koncentraci zjistit stav věci bez důvodných pochybností a všechny okolnosti významné pro ochranu veřejného zájmu. Odvolací orgán je navíc podle § 89 odst. 2 správního řádu povinen zkoumat soulad rozhodnutí a řízení s právními předpisy z úřední povinnosti.

[19] Požadavky § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. představují kogentní veřejnoprávní regulaci chránící veřejný zájem na tom, aby stavba nezpůsobovala nepřiměřenou hlukovou zátěž okolních pozemků a staveb. Důkazy směřující k prokázání rozporu záměru s tímto ustanovením proto nepodléhají koncentraci podle § 82 odst. 4 správního řádu. Na tom nic nemění skutečnost, že hluk může současně představovat soukromoprávní imisi.

[20] Soud uzavřel, že skutkový stav týkající se hluku nebyl zjištěn v rozsahu požadovaném § 3 správního řádu. V dalším řízení proto žalovanému uložil zjistit nejvyšší hladinu hluku, kterou může noční provoz stavby produkovat při současném provozu všech zařízení, jejichž užívání rozhodnutí neomezuje, podle kritérií § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. s přihlédnutím ke konkrétním poměrům v místě. Současně žalovanému uložil zahrnout znalecký posudek, jeho dodatek č. 1 a protokol o měření hluku podle § 78 odst. 6 s. ř. s. mezi podklady nového rozhodnutí.

[21] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které lze podřadit pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

[22] Stěžovatel připomíná, že důvodem zrušení jeho předchozího (prvního) rozhodnutí správním soudem bylo nedostatečné vypořádání námitky žalobkyně týkající se rozporu rozhodnutí stavebního úřadu s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. ohledně zaručení nočního klidu a ochrany před hlukem a vibracemi v nočních hodinách. Dalším důvodem zrušení rozhodnutí stěžovatele bylo nedostatečné vypořádání námitky žalobkyně týkající se rozporu záměru s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., týkající se „světelného znečištění“. Stěžovatel namítá, že v dalším řízení postupoval v souladu s právním názorem vysloveným krajským soudem v předchozím zrušujícím rozsudku a v nyní napadeném rozhodnutí se s uvedenými námitkami přezkoumatelně a dostatečně vypořádal. Za tímto účelem změnil výrok prvostupňového rozhodnutí a doplnil jej o podmínky užívání stavby; k tomu cituje strany 12 až 14 napadeného rozhodnutí.

[23] Ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. představuje dle stěžovatele obecný požadavek na ochranu před hlukem a vibracemi, který neodkazuje na normové hodnoty podle ČSN 73 0532 (2021). Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že tuto úpravu považoval za soukromoprávní. Při jednání pouze vysvětlil, že námitku rozporu záměru s uvedeným ustanovením posuzoval obdobně jako technickou námitku nepřiměřeného omezení vlastnického práva žalobkyně s ohledem na místní poměry. Připouští, že zásadu koncentrace by mohl prolomit důkaz prokazující splnění požadavků ČSN 73 0532 (2021) na zvukovou izolaci hotelu a současně významné překročení hodnot stanovených touto normou v důsledku provozu záměru. Znalecký posudek ani jeho dodatek však podle něj takovým důkazem nejsou.

[24] Znalecký posudek zpracovaný na objednávku žalobkyně navíc nebyl předložen ve správním řízení, přestože jej žalobkyně mohla uplatnit již v řízení před správním orgánem prvního stupně. Jeho použití proto podle stěžovatele brání zásada koncentrace řízení dle § 82 odst. 4 správního řádu. Žalobkyně posudek předložila až v prvním soudním řízení, stejně jako osoba zúčastněná na řízení předložila protokol o měření hluku. Tyto listiny se staly součástí správního spisu až dne 30. 3. 2026, kdy si je stěžovatel na základě požadavku krajského soudu vyžádal přípisem ze dne 24. 3. 2026.

[25] V druhé části kasační stížnosti stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nesrozumitelnost, kterou spatřuje v rozporu mezi body 55, 66 a 69. Krajský soud v bodě 55 s odkazem na svůj předchozí zrušující rozsudek uvedl, že posouzení souladu záměru s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. nelze založit pouze na překročení obecně stanovených hlukových limitů, nýbrž vyžaduje individualizované posouzení dopadů hluku s ohledem na povahu zástavby a konkrétní poměry v místě. V bodech 66 a 69 napadeného rozsudku však uzavřel, že intenzita hluku nočního provozu nebyla řádně zjištěna, a proto se nezabýval tím, zda bude produkovaný hluk odpovídat požadavkům uvedeného ustanovení. Podle stěžovatele tak napadený rozsudek obsahově nenavazuje na právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku. Tuto diskontinuitu považuje za překvapivou a činící napadený rozsudek nesrozumitelným.

[26] V tomto ohledu stěžovateli z napadeného rozsudku není zřejmé, jak má po zjištění intenzity hluku posoudit soulad záměru s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., neboť toto ustanovení nestanoví číselné ani normové limity; samotné měření hluku proto nepostačuje. Za nesrozumitelný považuje stěžovatel rovněž závěr soudu, že ochranu před hlukem pokládal za soukromoprávní regulaci. Stěžovatel opakuje, že pouze vysvětloval způsob individualizovaného posouzení této námitky podle předchozího zrušujícího rozsudku. Ostatně stěžovatel má za to, že i v případě dalšího měření by stejně muselo dojít k individualizované správní úvaze, zda dosažené výsledky ve vztahu k místním poměrům jsou na ohrožující a nevyhovující úrovni, neboť regulace číselnou (normovou) hodnotou zde chybí.

[27] Nedostatečně odůvodněný je podle stěžovatele také pokyn v bodě 80 napadeného rozsudku, neboť soud nevymezil konkrétní kritéria pro hodnocení naměřené hladiny hluku. Současně stěžovateli uložil zahrnout mezi podklady nového rozhodnutí důkazy provedené až v soudním řízení, aniž se přesvědčivě vypořádal s jejich použitelností z hlediska koncentrace správního řízení. Z těchto důvodů stěžovatel považuje právní názor soudu za nesrozumitelný.

[28] S ohledem na uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[29] Podle vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti stěžovatel argumentaci krajského soudu zcela neporozuměl. Napadené rozhodnutí nebylo zrušeno pro absenci individualizované úvahy, ale proto, že tato úvaha nevycházela ze skutkového stavu dostatečně zjištěného podle § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu, zejména ze spolehlivě zjištěné intenzity hluku nočního provozu. Mezi oběma rozsudky proto podle žalobkyně není rozpor. V prvním rozsudku soud stěžovateli vytkl, že na posouzení souladu záměru s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. zcela rezignoval, a uložil mu provést individualizované posouzení dopadů hluku s ohledem na místní poměry. V napadeném rozsudku naproti tomu shledal, že stěžovatel sice takovou úvahu provedl, neopřel ji však o dostatečně zjištěnou hladinu hluku. Soud přitom nemohl v prvním rozsudku předvídat, že stěžovatel tuto základní povinnost nesplní. Žalobkyně nesouhlasí ani s tvrzením, že soud měl stanovit konkrétní metodiku posouzení. Provedení individualizované úvahy na základě řádně zjištěného skutkového stavu přísluší stěžovateli. Úkolem správního soudu jako orgánu přezkumného není poskytovat mu podrobný návod, jak má tuto úvahu provést.

[30] Žalobkyně namítá, že stěžovatel navzdory svému současnému tvrzení posuzuje § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. jako soukromoprávní regulaci. Jinak by nemohl dovozovat, že znalecký posudek a jeho dodatek, které hodnotí soulad záměru s veřejnoprávními požadavky, podléhají koncentraci podle § 82 odst. 4 správního řádu. Tento přístup potvrzuje i vyjádření stěžovatele při jednání dne 24. 2. 2026, kdy námitky týkající se hluku a světla označil za občanskoprávní námitky technického charakteru, a uvedl, že stanovené podmínky přesahují rámec veřejnoprávní regulace.

[31] Žalobkyně považuje provedení znaleckého posudku a jeho dodatku soudem i jejich následné zahrnutí mezi podklady nového rozhodnutí za zákonné. Již ve správním řízení předložila odborné vyjádření soudního znalce a znaleckého ústavu a v odvolání navrhla provedení znaleckého posudku k úrovni hlukových a světelných imisí a jejich dopadu na provoz hotelu. Nemohla přitom předpokládat, že stěžovatel odborné vyjádření bez věcného odůvodnění zcela formalisticky odmítne pouze proto, že nemělo formu znaleckého posudku. Podle žalobkyně stěžovatel nepřípustně upřednostňuje koncentraci řízení před zásadou materiální pravdy podle § 3 správního řádu a povinností zjistit všechny okolnosti významné pro ochranu veřejného zájmu podle § 50 odst. 3 správního řádu. Znalecký posudek a jeho dodatek se týkají souladu záměru s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., tedy s kogentní veřejnoprávní úpravou chránící okolní pozemky a stavby před nepřiměřenou hlukovou zátěží. Správní orgány jsou navíc podle § 89 odst. 2 správního řádu povinny zkoumat soulad záměru s právními předpisy z úřední povinnosti. K takovým důkazům proto musí přihlédnout, i kdyby byly předloženy opožděně. Pokyn soudu, aby stěžovatel tyto důkazy zahrnul mezi podklady nového rozhodnutí, je navíc přímým důsledkem § 78 odst. 6 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení musí správní orgán po zrušení svého rozhodnutí zahrnout mezi podklady nového rozhodnutí důkazy, které provedl soud. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

[32] Osoba zúčastněná na řízení I) se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s odůvodněním kasační stížnosti stěžovatele ve vztahu k vnitřní rozpornosti postupu krajského soudu. Předcházejícím rozsudkem ze dne 6. 12. 2023 krajský soud nenapadal závěry o hlukové zátěži vyvolané stavbou, nýbrž vytkl pouze nedostatečné vypořádání námitky podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., spočívající v absenci individualizované úvahy o přípustnosti stavby s ohledem na konkrétní podmínky místa a doby. Současně soud neuložil stěžovateli nově zjišťovat skutečnou míru hluku. Již tehdy měl přitom k dispozici znalecký posudek předložený žalobkyní, který však nepovažoval za relevantní pro zpochybnění zjištěné hlukové zátěže. Napadený rozsudek je proto v tomto ohledu překvapivý, neboť nevysvětluje, proč tentýž posudek nově považuje za rozhodný podklad.

[33] Stejně tak není zřejmé, proč krajský soud nyní považuje za nezbytné zjišťovat nejvyšší hladinu hluku, kterou může stavba při nočním provozu produkovat, jestliže v předcházejícím rozsudku zdůrazňoval, že samotné poměření naměřených hodnot s hygienickými limity není pro posouzení námitky podle § 14 odst. 1 vyhlášky určující. Z odůvodnění napadeného rozsudku naopak vyplývá, že rozhodující má být individualizované posouzení konkrétních poměrů. Stěžovatel takovou úvahu provedl na základě podkladů, které žalobkyně ve správním řízení relevantně nezpochybnila. Osoba zúčastněná na řízení poukazuje na skutečnost, že jak stavby její, tak stavba žalobkyně byly řádně povoleny a zkolaudovány; je tedy prokázán jejich plný soulad s technickými normami mj. v oblasti hluku. Žalobkyně si navíc musela být vědoma, že umístěním hotelového provozu do území určeného pro výrobu, skladování a občanské vybavení může u sousedních budov dojít k povolení nočního provozu.

[34] Shodně se stěžovatelem považuje osoba zúčastněná na řízení I) rovněž to, že žalobkyně disponovala znaleckým posudkem nejpozději v rámci předcházejícího soudního řízení, přesto jej ve správním řízení jako důkaz neuplatnila. Znalecký posudek mohl být navržen jako důkaz ve stavebním řízení, žalobkyně jej však nenavrhla a nelze tuto skutečnost nahrazovat provedením znaleckého posudku v soudním řízení. Není proto pravdou, že stěžovatel nezjistil skutkový stav. Podklady obsažené ve spise, zejména akustická studie a výsledky předchozích řízení, umožňovaly učinit závěr o hlukové zátěži, aniž vznikla potřeba dalších měření či odborných posudků. Stěžovatel nebyl povinen nahrazovat důkazní aktivitu žalobkyně ani z vlastní iniciativy vyhledávat důkazy k podpoře jeho námitek. S ohledem na uvedené osoba zúčastněná na řízení I) navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti vyhověl, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

[35] Osoba zúčastněná na řízení II) se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

[36] Nejvyšší správní soud (NSS) přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něho k tomu pověřený zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

[37] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu a z důvodů, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil (§ 109 odst. 3 a 4. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[38] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud by tato námitka byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.

[39] Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, jestliže neobsahuje určitý výrok, nesplňuje formální náležitosti podle § 54 odst. 2 s. ř. s., nebo také, nelze-li z rozsudku rozpoznat jeho jednotlivé části (záhlaví, výrokovou část, odůvodnění, poučení), jakož i tehdy, chybí-li věcný a obsahový soulad výrokové části napadeného rozsudku a jeho odůvodnění nebo absentuje-li odkaz na použité právní normy, na nichž správní soud založil právní hodnocení v souzené věci (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, nebo ze dne 10. 4. 2008, č. j. 7 Afs 78/2007-60). Tyto vady zcela zjevně rozsudek krajského soudu nevykazuje. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou pak považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Soudy však nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v určitých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33). Zároveň nelze opomenout, že samotný nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry správního soudu nezpůsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (srov. rozsudky NSS ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013-30, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163). Uvedená kritéria napadený rozsudek krajského soudu splňuje. Jasně a podrobně popsal skutkový stav věci, stanoviska účastníků řízení a dostatečně své závěry odůvodnil.

[40] Namítá-li stěžovatel diskontinuitu mezi právními názory krajského soudu v prvním a druhém rozsudku, pak mu nelze přisvědčit. Jednotlivé rozsudky se zabývají odlišnými fázemi posouzení téže otázky. V prvním rozsudku krajský soud vytkl stěžovateli, že otázku souladu hluku s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. posoudil nedostatečně, neboť pouze konstatoval nepřekročení hygienických limitů. Soud zdůraznil, že je třeba provést individualizovanou úvahu, zda konkrétní stavba v konkrétních místních poměrech nevyvolává hluk, který by byl z hlediska požadavků § 14 odst. 1 vyhlášky nevyhovující. Současně však soud neřekl, jaký závěr má tato úvaha přinést, nýbrž pouze požadoval její řádné provedení.

[41] V druhém, nyní napadeném rozsudku, krajský soud dospěl k závěru, že pro takovou individualizovanou úvahu dosud chybí skutkový podklad, protože není zjištěna intenzita hluku nočního provozu. V bodech 66 a 69 tedy soud neřeší, zda hluk požadavkům § 14 odst. 1 vyhovuje, či nevyhovuje, ale konstatuje, že tuto otázku zatím nelze vůbec věcně posoudit, protože nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěry krajského soudu v prvním i druhém rozsudku na sebe logicky navazují, neboť druhý rozsudek fakticky říká, že stěžovatel nesplnil předpoklad potřebný k provedení úvahy požadované v prvním rozsudku.

[42] Rovněž námitka chybějící metody, jakou má stěžovatel použít ke zjištění stavu věci, nenalézá v odůvodnění podkladu. Krajský soud metodu nastínil již v prvním rozsudku odkazem na rozsudek NSS č. j. 9 As 93/2022-28, tedy že požaduje zjištění skutečné intenzity hluku, posouzení místních poměrů, hodnocení konkrétních dopadů na okolí, a teprve na základě toho úvahu o naplnění § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. V druhém rozsudku pak krajský soud vyslovil nutnost řádně určit intenzitu hluku produkovaného nočním provozem, neboť dosavadní akustická studie není dostatečná (viz níže).

[43] Nejvyšší správní soud proto činí na tomto místě dílčí závěr, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Je zřejmé, že stěžovatel s právními závěry krajského soudu v kasační stížnosti věcně polemizuje, což by v případě jejich nepřezkoumatelnosti nebylo z logiky věci možné. Věcná správnost daných závěrů je pak otázkou dalšího posouzení.

[44] Podstatou nyní posuzované věci je výklad § 14 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a posouzení, zda byla ve vztahu k povolení změny v užívání stavby dostatečně vypořádána otázka hlučnosti.

[45] Krajský soud dospěl v prvním rozsudku ze dne 6. 12. 2023, č. j. 60 A 40/2022-137, k závěru, že stěžovatel řádně nevypořádal odvolací námitku týkající se rozporu záměru s § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Odkaz na závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví, podle něhož hotel žalobkyně nemá chráněný vnitřní ani venkovní prostor ve smyslu § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví a nevztahují se na něj hlukové limity podle nařízení č. 272/2011 Sb., nebyl dostačující. Otázka dodržení těchto hlukových limitů je totiž odlišná od posouzení, zda stavba splňuje samostatné požadavky § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

[46] Soud připomněl, že k § 14 vyhlášky č. 268/2009 Sb. se již vyjádřil ve své rozhodovací praxi Nejvyšší správní soud, s tím, že vyhláška sice odkazuje na zákon o ochraně veřejného zdraví, činí tak nicméně pouze s ohledem na svůj § 14 odst. 2. Pokud určitý hluk vyvolávaný stavbou nedosahuje hlukových limitů vycházejících ze zákona o ochraně veřejného zdraví, neznamená to automaticky, že jsou rovněž splněny podmínky § 14 odst. 1 citované vyhlášky. Úvaha o tom, zda hluk vyvolává dopady uvedené v § 14 odst. 1, nemůže být opřena o pouhé konstatování o (ne)překročení jasně číselně stanovených a obecně platných hlukových limitů. Může být nicméně opřena o individualizovanou úvahu o tom, zda v daném konkrétním místě, s ohledem na povahu zástavby a konkrétní poměry v místě, vyvolává stavba, jež má být dodatečně povolena, hluk, který by ohrožoval zdraví, porušoval noční klid či byl nevyhovující pro prostředí s pobytem osob nebo zvířat. Taková úvaha o souladu dané stavby s požadavky § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. se ostatně prolíná i se zohledněním nepřiměřenosti imisí dle § 1013 občanského zákoníku.

[47] Ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., které mělo být porušeno, o normových hodnotách hluku stanovených pro chráněné prostory nijak nepojednává; jedná se o zcela nezávislou úpravu na § 30 odst. 3 zákona o ochraně veřejného zdraví a nařízení č. 272/2011 Sb. Příslušným k posouzení souladu záměru s požadavky § 14 vyhlášky č. 268/2009 Sb., včetně požadavků na neprůzvučnost stavebních konstrukcí, je stavební úřad, nikoli orgán ochrany veřejného zdraví. Protože stěžovatel námitku věcně neposoudil a omezil se pouze na konstatování, že pro hotel nejsou stanoveny hlukové limity, minul se s jejím jádrem a zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů.

[48] Krajský soud tedy stěžovateli uložil, aby se v dalším řízení věcně a individualizovaně zabýval námitkou porušení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Uložil mu posoudit, zda hluk vyvolávaný povolovanou stavbou s ohledem na konkrétní místní poměry, povahu zástavby a vlastnosti hotelu neohrožuje zdraví, nenarušuje noční klid a nevytváří nevyhovující prostředí pro pobyt osob. Výslovně soud uvedl, že nestačí pouze odkázat na to, že hotel nemá chráněný prostor podle zákona o ochraně veřejného zdraví nebo že pro něj nejsou stanoveny číselné hlukové limity. Stěžovatel se musel vypořádat rovněž s otázkou zvukové izolace stavebních konstrukcí a s podklady předloženými žalobkyní a své závěry řádně a přezkoumatelně odůvodnit.

[49] Nejvyšší správní soud podotýká, že dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. platí, že „[s]tavba musí zajišťovat, aby hluk a vibrace působící na osoby a zvířata byly na takové úrovni, která neohrožuje zdraví, zaručí noční klid a je vyhovující pro prostředí s pobytem osob nebo zvířat, a to i na sousedících pozemcích a stavbách.“

[50] Ochranu před hlukem dále podrobněji upravuje zákon o ochraně veřejného zdraví, a jeho prováděcí předpisy, které mj. stanoví konkrétní hygienické limity hluku (viz nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací). Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že dodržení hlukových limitů podle zákona o ochraně veřejného zdraví samo o sobě neznamená, že stavba splňuje požadavky § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Stavební orgán musí individuálně posoudit, zda způsobovaný hluk s ohledem na povahu zástavby a konkrétní místní poměry neohrožuje zdraví, nenarušuje noční klid nebo není jinak nevyhovující pro prostředí s pobytem osob či zvířat (srov. rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2023, č. j. 9 As 93/2022-28, odst. 28). Přitom může stavební orgán zohlednit také námitku nepřiměřených imisí podle § 1013 občanského zákoníku.

[51] Potřebnost zohlednění nepřiměřených imisí i ve stavebním řízení zdůrazňuje i novější judikatura NSS. Konkrétně v rozsudku ze dne 18. 6. 2021, č. j. 5 As 145/2020-36, NSS zdůraznil k námitce podle § 1013 občanského zákoníku, že „ačkoliv se jedná o námitku soukromoprávního charakteru, je relevantní i ve správním řízení. Správní orgán se tak nemůže spokojit s tím, že imise nepřekračují hygienické limity (…).“ V tomto ohledu NSS v citovaném rozsudku nepřehlédl ani judikaturu civilních soudů, ze které vyplývá, že pokud má být imise nepřekračující veřejným právem stanovené limity shledána nepřiměřenou místním poměrům, měl by být dán zvláštní důvod, proč je v daném případě zapotřebí vyššího standardu ochrany obtěžovaného; Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3859/2017, uvedl: „Pokud imise stíněním v daném případě nepřekračují veřejnoprávní limity, neznamená to sice, že imisní žalobě nemůže být vyhověno, pro vyhovění by ovšem měly být dány odpovídající důvody, které vyžadují pečlivé zvážení okolností konkrétního případu, protože lze vycházet primárně z předpokladu, že při dodržování veřejnoprávních norem zpravidla nepůjde ani o nepřípustnou imisi v režimu § 1013 odst. 1 o. z.“

[52] Krajský soud tak prvním zrušujícím rozsudkem zcela v souladu s uvedeným uložil stěžovateli, aby se znovu zabýval námitkou, zda změna užívání stavby, s ohledem na povahu zástavby a konkrétní místní poměry vyvolává hluk ohrožující zdraví, narušující noční klid či jinak nevyhovující prostředí pro pobyt osob nebo zvířat.

[53] V nyní napadeném rozsudku krajský soud konstatoval, že stěžovatel tak učinil a námitku posoudil s tím, že snížení hlukové zátěže zajistí trvalé uzavření oken výrobní stavby směrem k hotelu žalobkyně. Stěžovatel přitom vycházel z předpokladu, že obvodové pláště obou budov splňují požadavky příslušné technické normy ČSN 73 0532(2021). Krajský soud však zdůraznil, že předmětem řízení je pouze rozšíření užívání výrobní stavby o noční provoz, nikoli neprůzvučnost obvodových plášťů obou budov. Krajský soud současně shledal, že hladina hluku při nočním provozu nebyla spolehlivě zjištěna. Akustická studie byla zpracována pro denní provoz a její závěry i vstupní údaje zpochybnil znalecký posudek. Nedostatky neodstranilo ani následné měření, neboť při něm bylo v provozu pouze pět z jedenácti lisů, a nezachycovalo tedy nejvyšší možnou hlukovou zátěž. Stěžovatel tak nezjistil stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu § 3 správního řádu.

[54] Nejvyšší správní soud s hodnocením krajského soudu souhlasí. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí na str. 13 konstatoval, že ,,provedl úvahu o tom, zda hluk generovaný v důsledku posuzovaného záměru bude mít dopady uvedené v § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Odvolací správní orgán při vypořádání této odvolací argumentace má za to, že zvuková izolace obvodových plášťů obou budov včetně oken a dveří dosahuje požadovaných hodnot dle ČSN 73 0532(2021) Akustika - Ochrana hluku v budovách a posuzování akustických vlastností stavebních konstrukcí a výrobků, a to s ohledem na stavebním úřadem schválený účel jejich užívání, neboť obě budovy jsou zkolaudovány k současnému účelu užívání, vyjma toho, že nyní posuzovaný záměr změny užívání budovy stavebníka znamená časové rozšíření provozu budovy o 3. směnu, resp. směnu, která bude znamenat noční provoz. Argumentace odvolatele ohledně nízké úrovně vzduchové průzvučnosti obálky budovy hotelu s restaurací, a tedy většímu nároku na odhlučnění provozu stavebníka, nemůže být důvodem zásahu do napadeného rozhodnutí, neboť odvolatel při změně užívání jeho stavby na hotel s restaurací musel dbát na splnění normových hodnot, zejména s ohledem na to, že výše uvedená norma ČSN 73 0532:2021 výslovně stanovuje požadavky podle druhu budovy, s ohledem na funkci místnosti a hluk v sousedním prostoru. Tato norma rovněž stanovuje zásady pro navrhování obytných a občanských budov z hlediska stavební akustiky, zejména pro: - bytové domy včetně nástaveb a přístaveb, jimiž vznikají nové byty, - občanské budovy (hotely, nemocnice, školy, administrativní budovy), - obytné části v budovách jiného účelu; - rodinné domy (samostatné i řadové). Pro stavební úpravy stávajících budov a bytů se tato norma použije přiměřeně tak, aby pokud možno bylo dosaženo zde uvedených požadavků. Argumentace odvolatele ohledně nízké úrovně zvukové izolace obvodového pláště jeho hotelu je kromě výše uvedeného současně v rozporu s jeho tvrzením ohledně jeho finanční investice v řádu desítek až stovky milionů korun do areálu hotelu. Finančně náročná investice odvolatele do hotelového areálu za současného neřešení kvality zvukové izolace obvodového pláště hotelu alespoň na úroveň hodnoty dle předmětné ČSN a za situace, kdy budova je umístěna tak, že z jedné strany je vystavena hluku z výroby v průmyslovém areálu a z druhé strany hluku z dopravy ze silnice 111/05736 (ul. 4. května), poněkud nedává smysl. Odvolací správní orgán tedy vycházel při řešení této odvolací námitky z předpokladu, že budovy splňují normové hodnoty ohledně požadavku na zvukovou izolaci obvodového pláště.‘‘

[55] Argumentace stěžovatele je založena na předpokladu, že obvodové pláště obou zkolaudovaných budov splňují požadavky ČSN 73 0532(2021). Stěžovatel tak neposoudil dopady nočního provozu na základě zjištěných skutečností, ale nahradil dokazování domněnkou o normovém stavu sousedních budov a odpovědnost za ochranu před hlukem fakticky přenesl na vlastníka hotelu. Z kolaudace staveb ani z rozsahu investic do hotelového areálu však nelze bez dalšího dovodit jejich skutečné zvukově izolační vlastnosti.

[56] Stěžovatel směšuje otázku zvukové izolace hotelu s otázkou intenzity a dopadů hluku vyvolaného nově povolovaným nočním provozem. Ani případné splnění normových požadavků hotelovou budovou jej proto nezbavovalo povinnosti na základě odborných podkladů zjistit hluk produkovaný záměrem a posoudit jeho dopady podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb.

[57] V další části napadeného rozhodnutí (str. 14) stěžovatel vyšel z akustické studie č. 178/15, podle níž má noční hluková zátěž před fasádou hotelu dosahovat 39,2 dB, zatímco technická norma ČSN stanoví pro chráněný venkovní prostor požadavek 30 dB. Tato norma však upravuje novou výstavbu a na stavební úpravy se použije pouze přiměřeně. Stěžovatel ,,[u]činil individualizovanou úvahu o tom, zda v daném konkrétním místě, s ohledem na povahu zástavby (jedná se o výrobní areál, ve kterém je dle územního plánu převažujícím účelem využití výroba skladování a občanské vybavení) a konkrétní poměry v místě, vyvolává stavba, o jejíž změnu v užívání se jedná, hluk, který by ohrožoval zdraví, porušoval noční klid či byl nevyhovující pro prostředí s pobytem osob nebo zvířat, přičemž změnil napadené rozhodnutí stanovením podmínky směrem k maximální eliminaci hluku ze stávající dvousměnné i nové třísměnné výroby stavebníka vůči objektu hotelu s restaurací. Při dodržení nově stanovené podmínky odvolací správní orgán posoudil záměr jako nerozporný s ust. § 14 odst. 1 vyhl. č. 268/2009 Sb.‘‘ Stěžovatel změnil rozhodnutí městského úřadu tak, že do výroku vložil podmínky pro užívání stavby, tj, že při užívání stavby bude z důvodu snížení hlukové zátěže trvale uzavřeno šest oken na severovýchodní straně stavby pro výrobu směřujících k hotelu žalobkyně a odvětrávání bude realizováno ze zadní strany stavby pro výrobu odlehlé od pozemku parc. č. XB.

[58] Krajský soud však stěžovateli oprávněně vytkl, že intenzitu hluku nočního provozu nezjistil věcně správným akustickým výpočtem ani odpovídajícím měřením. Akustická studie byla zpracována před zahájením provozu, vycházela pouze z odhadovaných hodnot a týkala se denního provozu. Znalecký posudek ze dne 31. 3. 2022, č. 040-070518/004/2022, zpracovaný Technickým a zkušebním ústavem stavebním Praha, s. p. a Ing. P. R., Ph.D., jakož i dodatek č. 1 znaleckého posudku ze dne 18. 7. 2024, přesvědčivě zpochybnily vstupní údaje akustické studie i výsledný výpočet jako podhodnocené a poukázaly na nezohlednění nočního provozu, nejistoty výpočtu a možné tónové složky hluku. Tyto nedostatky neodstranilo ani následné měření ze dne 28. 6. 2022, neboť při něm bylo v provozu pouze pět z celkových jedenácti lisů, ačkoli rozhodnutí počet zařízení provozovaných v noci nijak neomezovalo. Měření proto nevypovídalo o nejvyšší možné hlukové zátěži při plném nočním provozu. Bez jejího spolehlivého zjištění nemohl stěžovatel řádně posoudit, zda stanovené podmínky skutečně zajistí soulad záměru s požadavky právních předpisů.

[59] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, že skutkový stav ohledně hluku nebyl dostatečně zjištěn, a bylo proto stěžovateli uloženo zjistit nejvyšší hladinu hluku při současném nočním provozu všech zařízení, jejichž užívání není rozhodnutím omezeno, a posoudit ji podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., konkrétních místních poměrů a relevantní judikatury.

[60] Namítá-li stěžovatel opakovaně, nyní i spolu s osobou zúčastněnou na řízení I), že žalobkyní předložený znalecký posudek včetně dodatku nelze z důvodu koncentrace použít, odkazuje Nejvyšší správní soud plně na odůvodnění krajského soudu s tím, že správní orgány jsou povinny zjistit stav věci bez důvodných pochybností, zohlednit okolnosti významné pro ochranu veřejného zájmu a v odvolacím řízení z úřední povinnosti přezkoumat zákonnost rozhodnutí i řízení.

[61] Ustanovení § 77 s. ř. s. zakládá právo soudu dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také právo soudu důkazy provedenými a hodnocenými nad rámec zjistit nový či jiný skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce a porovnat jej s užitou právní kvalifikací, kdy soud není vázán ani důkazními návrhy a může provést i další důkazy k úplnému přezkoumání i co do stavu skutkového. Podle § 52 odst. 1 s. ř. s. soud rozhodne, které z navržených důkazů provede.

[62] Krajský soud je povinen přezkoumat skutkový a právní stav věci v mezích žalobních bodů, současně žalobce je oprávněn uplatnit v žalobě všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, bez ohledu na skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Bez omezení pak může namítat nesprávné právní posouzení věci, k němuž žalovaný svým postupem dospěl (usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007-62, č. 1742/2009 Sb. NSS).

[63] Krajský soud proto postupoval zcela správně, pokud navzdory namítané koncentraci řízení provedl znalecký posudek a jeho dodatek, neboť tyto důkazy směřovaly k posouzení souladu záměru s kogentní veřejnoprávní úpravou chránící okolí před nepřiměřenou hlukovou zátěží a vztahovaly se ke skutkovému stavu existujícímu v době rozhodování správního orgánu.

[64] Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal žádný důvod, pro který by měl rozsudek krajského soudu zrušit. Krajský soud se věcí stěžovatele řádně zabýval, přezkoumatelným způsobem se vypořádal s relevantními žalobními námitkami, přitom nikterak nevybočil ze zákona ani z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost proto ze shora uvedených důvodů podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl (výrok I).

[65] O náhradě nákladů řízení NSS rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně, která měla ve věci úspěch, má právo na náhradu odměny jejího právního zástupce za jeden úkon právní služby, kterým bylo vyjádření ke kasační stížnosti, ve výši 4 620 Kč podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), k čemuž je dále třeba přičíst režijní paušál ve výši 450 Kč jako náhradu hotových výdajů zástupce. Náhrada nákladů tak celkem činí částku 5 070 Kč. Zástupce žalobkyně sdělil, že je plátcem DPH, částka nákladů právního zastoupení se tudíž zvyšuje o tuto daň ve výši 1 065 Kč (zaokrouhleno na celé koruny nahoru). Celkem je tedy stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 6 135 Kč k rukám jejího právního zástupce do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

[66] Pokud jde o náhradu nákladů řízení osob zúčastněných na řízení, vycházel zdejší soud ze znění § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026. Podle věty první tohoto ustanovení osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. Osoba zúčastněná na řízení I) byla v nynější věci ve správním řízení žadatelem, resp. stavebníkem; je tedy zjevné, že z rozhodnutí napadeného žalobou jí právo vyplývá (její záměr změny užívání stavby byl schválen). Právo na náhradu řízení však nemá, neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná. Osoba zúčastněná na řízení II) své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nijak nebránila, ani jí zdejší soud v dané věci neuložil žádné povinnosti, NSS proto rozhodl tak, že osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2026

JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací